Andor.cz - Dračí doupě online

Neobtěžuji se s popřáním pěkného zbytku dne a už vůbec ne se zavřením dveří, kterými projdu a rychlým rázným krokem pokračuji chodbou ke schodišti. Je to dost možná dětinské a zcela určitě nezdvořilé, ale tuhle malou rebelii proti společenskému řádu si pro těch pár vteřin až nesmyslně vychutnávám. Ostatně je to jediné, co si v téhle situaci můžu dovolit bez toho, aniž by to mělo následky.
Schody seběhnu dolů a rozejdu se halou směrem ke dveřím. Po překvapeném Benjaminovi jen seknu pohledem, a aniž bych byť na okamžik zpomalila, pokračuji dál. Tohle nedopadne vůbec podle mých představ, dokonce ani trošičku. Radovat se z toho, že se mi opravdu podařilo sejít se s vedením nakladatelství bylo očividně velmi předčasné. Snažím se uklidnit aspoň tím, že už vím, kudy cesta neděje a zkusila jsem to, ale…

… Oscar Penfield má více štěstí než rozumu.

„Zatraceně,“ zasyknu frustrovaně, když se konečně ocitnu venku a opře se do mě chladný vítr, co mi na okamžik s gustem drzého floutka vmete vlasy do tváře a rozfouká kolem listí ležících na okrajích chodníků. Nadechnu se a šálu si ještě za chůze obtočím kolem krku a klopy kabátu si přitáhnu blíže k tělu. Teplo rozhodně vypadá jinak… Možná to bude chtít prostě jen pár dní, než si na tu radikální změnu podnebí i počasí zvyknu.

Nečekaně svižnou chůzí si to rázuji zpátky ke kočáru, který tam na mne čeká. Cestou se mi podaří trochu uklidnit a vydupat ze sebe to přebytečné napětí, ovšem má nálada tímhle utrpěla mnohem více než jsem očekávala. Snad bych nejraději vrátila zpátky na hotel, ale… Ale co tam? Času mám před sebou ještě opravdu dost a zavřít se mezi čtyři stěny nezní jako lákavá představa. A to obzvláště ne, když jsem měla na dnešek ještě nějaké plány.

„Tak, můžeme pokračovat dál. Potřebovala bych se dostat na… Ah, víte, kde je v Zahradách náměstí s tou velkou sochou Generála Essingtona?“ vyslovit to jméno nahlas je tak zvláštní. Aniž bych si to uvědomila, tak jako obvykle použiju ten měkký důraz, když to říkám. Bylo to pro ni mnohem více než jen hodnost. „Ah, ano, ano, Crescent square, to je ono,“ rychle kývnu hlavou, když mi kočí potvrdí, že opravdu ví, kam se potřebuji dostat. Více to už nezdržuji a bez otálení nastoupím zpátky do drožky.

Tohle už je mnohem delší cesta než prve. Pravidelně kontroluji malé hodinky, které mám u sebe… Vzpomínka na Alexe neustále sledujícího čas je najednou tak zvláštně hořkosladká. Snad je opravdu v pořádku a věci se nezkomplikují, jak to bývá zvykem. Ovšem… Ovšem i kdyby ano… Zvládneme to. I kdybych ho z vězení nakonec musela dostávat já osobně, pomyslím si odhodlaně. Přesto ve stejnou chvíli mi probleskne myslí obrázek Dumah prosekávající se chodbami z černého kamene skrze každého Padlého, který se jí postavil do cesty a… Je to něco, na co bych nejraději navždy zapomněla, přesto… Přesto ani po pěti měsících se mi to nepodařilo.

Zaklesnu zády hlouběji do sedačky a raději upřu pohled z okénka ven. Kola kočáru poskakují na kamenném dláždění za ostrého klapotu koňských kopyt a čím blíže jsme k Zahradám, tím více se malebná scenérie jednotlivých ulic mění…

♫♪♪♫

… až se drožka nakonec zastaví na znamení toho, že jsme na místě. S úlevným výdechem vystoupím ven a seskočím ze schodů na zem. Po té hodině a půl se opravdu ráda protáhnu. Cestování kočárem skutečně nepatřilo mezi ten nejpohodlnější způsob přepravy a rozhodně ani mezi můj oblíbený. Krátce se rozhlédnu po velkém náměstí, které tak dobře znám, a přesto si dnes připadám jako bych ho viděla poprvé s otevřenýma očima. S kočím se ještě domluvím ohledně další cesty, počítám že déle jak dvě hodiny mi procházka po náměstí a oběd nezaberou – a rozhodně se mi sebou nechce tahat balíček s knihami – a vyrazím směrem k samotnému středu náměstí.

Připadám si rozporuplně, když mířím k soše v nadživotní velikosti, která jednoznačně dominuje celému prostoru v objetí vysokých honosných budov. Vlastně je to dost možná poprvé, co kolem ní jen neprojedu kočárem a přejdu celé náměstí pěšky. Po tolika letech života v Jeruzalému… Je to zvláštní. V co všechno může vyústit, když omylem shodíte jednu z hracích kostek domina, která omylem zavadí o další a ta o tu za ni a… A tak jsem tady.

Nyní už nikam nepospíchám, snad jen přes silnici v místě uzpůsobeném k tomu, aby se chodci dostali na druhou stranu bez nehody. A tak se ocitnu jen kousek od masivního podstavce, na kterém stojí socha mohutného koně s jezdcem na svých zádech. Nikdy dříve jsem si ji vlastně… Ani neprohlížela. Byla to pro mne jen jedna z mnoha soch, které strážily náměstí i parky. Navíc… Byly zde mnohem hezčí a zajímavější, impozantní sousoší andělů či dechberoucích vyobrazení celých scén zachycených v bílém mramoru. Ve stínu těch dalších tak mohla socha muže na koni působit… Obyčejně. Všedně.

Dnes je to ovšem jiné.

S hlavou zvrácenou dozadu kloužu pohledem po šedém kameni. Těžko říci na kolik to je věrné vyobrazení, přesto ucítím drobné šimrání v břiše, když v rysech jeho tváře tyčící se vysoko nade mnou spatřím ty povědomé ostré linie. Nebo si to snad jen představuji? Ne… Určitě ne. Dlouhé vlasy zapletené v copu mne v tom jen ujistí. Je to jen detail, přesto je pro mne důležitý. A tak tu stojí. Vyobrazení geniálního taktika a hrdinného generála Ethana Adriana Essingtona. Přistihnu se, že navzdory původnímu rozčarování ze své schůzky s madam Wolstonovou tu nyní stojím, hledím na sochu generála a na rtech mi sedí ten lehký nepřítomný úsměv. A to navzdory tomu, že to byl muž… Kterého jsem vlastně nikdy nepoznala, a přesto…

Opravdu to je… Úsměvné. Ani v té nejdivočejší fantazii by mne nenapadlo, že právě vedle tohohle muže budu usínat a zase se probouzet. Že to bude právě on, díky kterému pochopím, co znamená ten plytký knižní obrat o osudové lásce a druhé polovině duše, kterým rozmařile plýtvá snad každý spisovatel… Nebo jsem si to aspoň donedávna myslela. Vlastně i nyní mi to vyznívá tak… Dá se něco takového vůbec zaobalit do pár slov? Nakonec i ta osudovost je sporná. Nakonec jediným důvodem, proč se Dumah stala Kamaelovou pobočnicí jsou machinace a spletité plány Lucifera. To, že se to za všechny ty roky a dost možná i staletí vyvinulo jiným směrem, než očekával on a ostatně i ona… To je věc druhá…

Z počátku to byl jen trochu zvláštní slib. Role, kterou přijala. Být hlasem rozumu generála nebes.

A teď jsme tady.

O pár tisíciletí a mnoho životů později. V podobách, které jsou naše a zároveň cizí.

Musím vypadat směšně. Cizí žena usmívající se na sochu dávno mrtvého muže, se kterým se nikdy nemohla za života setkat. Odtrhnu pohled od sošné siluety v armádním kabátci a vykročím přímo k piedestalu opatřeném zlatě se lesknoucí plaketkou, na které je kromě jména vyvedené i datum narození i smrti, dle kterého by se mohlo zdát, že tento nadějný armádní důstojník zemřel jako všichni takoví… Příliš mlád. Zvědavě opět pohlédnu na sochu. Jaký titulek tehdy asi vyšel v novinách? Byla to nešťastná nehoda, při které měl zahynout?

Nicméně… Přeci jen se očima vrátím k datu na plaketce. Tahat některé informace z Alexandera bylo opravdu zkouškou trpělivosti pro nás oba. Tohle ovšem… Hm, bude to skutečné datum jeho narození? Na druhou stranu, proč by nemělo být. Tehdy asi nebyl důvod ještě o čemkoliv lhát, navíc pokud byly informace dohledatelné v matrice, tak… Zamrkám, když mi dojde, že dle tohohle se nejenže blíží jeho narozeniny, ale také mu bude pětašedesát.
Koutky rtů mi bez varování zacukají společně s tou cynickou myšlenkou, že tolik svíček na dort nedostanu. Ledaže by byl opravdu velký. Hm. Nicméně… V další chvíli vytáhnu z tašky malý notýsek s tužkou a poznamenám si to datum do něj.

Ještě jednou sochu obejdu, ztracena v myšlenkách točících se v kruhu stejně jako moje kroky… Než se opět krátce podívám na čas a vyrazím od sochy pryč. Tentokrát už ovšem nejdu naslepo ani se tolik pátravě nerozhlížím. Na tomhle náměstí byl podnik, kde už jsem párkrát byla na večeři a pamatuji si, že se mi tam líbilo. Patřil mezi ty větší, kde večer hrála živá hudba klavíru. Sice mi jen z pomyšlení na to trochu buší srdce a kdo ví na kolik to je dobrý nápad, ale…

… novou Delilah přeci nic takového nezastaví.

A pak vážně potřebuji sklenku dobrého vína.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Rozhovor nevypadá, že by se vyvíjel, byť jen chvíli dle tvých představ. Paní Wolstonová s tebou jedná s tou ostentativní samozřejmostí jako kdyby bylo už předem rozhodnuto a nic z toho, co tu zaznělo by ji nějak více trápilo. Těžko říct, jak je to doopravdy, ale tobě je jasné, že ti ta žena jen tak nepomůže. Viditelně peníze budou mít vyšší hodnotu než dobrá vůle.

„Nemám nejmenší důvod, drahá.“ Odpoví ti bez jakéhokoliv zaváhání nebo snad záchvěvu výčitky, které by si na jejím chování vypozorovala. Na tvé varování, kterým se nakonec rozloučíš, jen lehce povytáhne obočí, ale ani teď to nevypadá, že by snad změnila názor. Dost možná byla tato dáma zvyklá na mnohem větší dramata v její kanceláři a tohle jednání šlo nakonec vcelku poklidně a vlastně i … rychle. Sama víš, že tu už nemáš, co dělat, a tak se zvedneš k odchodu.

„Hmmh, hezký den, madam Vernier a zavřete za sebou. Ano?“ Ozve se ještě za tebou, než projdeš dveřmi a vydáš se rychle pryč. Náladu máš pod psa. Tohle nešlo vůbec ale vůbec dle tvých plánů. Kdyby ten člověk alespoň nepsal pod tak zjevným pseudonymem, bylo by jistě snazší jej najít. Avšak takto… viditelně nalezen být nechtěl a nebylo se čemu divit. Těžko říct, zda tušil, o čem ve skutečnosti píše, ale dost možná ne. Přesto… další knihy vycházely a svět se nezastavil, i když si čtenáři mohli přečíst střípky dávno zapomenutého příběhu Dumah a Generála.

„Už odcházíte?“ Zaslechneš za sebou překvapený hlas Benjamina, ale ani nezvolníš krok. Nezastavuješ a jedna noha střídá druhou v ostrém tempu, kterým si u východu z budovy skutečně v rekordním čase. Nikdo tě nepronásleduje a nikdo po tobě už nic nechce. Můžeš se nadechnout podzimního vzduchu, ve kterém je slabě cítit dým stoupající z toho nespočtu komínů, kterých musí mít město na tisíce.

Drožka čeká na místě. Ještě aby ne, když tvá zastávka zde byla vskutku… svižná. Vykročíš tedy ke kočáru, kde se s kočím domluvíš na další zastávce. Na Crescent square si byla už několikrát. Tedy, minimálně místem projížděla. Je to jedno z nespočtu náměstí v Zahradách. Nikdy tě ale nenapadlo, že socha uprostřed, kolem které neustále proudily kočáry a lidi, patří ve skutečnosti muži, kterého si znala osobně. Tedy… Měla by. Kočí viditelně o soše generála Essingtona slyšel a tak moc dobře věděl, kam se vydat. Nasedla si do kočáru, který se s tebou vydal k dalšímu cíli. Po nezdařené zastávce v nakladatelství ti mohly být útěchou alespoň knihy ležící na sedačce vedle tebe.

Cesta trvala něco kolem hodiny a půl. Rozhodně to nebylo zrovna blízko, ale ani až tak daleko. Cesta do Zahrad se uměla natáhnout. Město bylo skutečně velké.

Konečně však kodrcání přestane a vůz zastaví na jednom z odstavných míst pro drožky, kterých v Zahradách byl nespočet. Zvláště pak na místech, kde se dalo předpokládat, že je místní budou potřebovat. Náměstí, divadla, muzea… většina kulturního života na úrovni měla centrum zde v Zahradách a spousta místních obyvatel málokdy chodila pěšky.

Vystoupíš z kočáru a rozhlédneš se po poměrně prostorném náměstí. Je celé vydlážděné až na pár kusů zeleně uprostřed a obklopují ho vysoké budovy v klasicistním stylu. Od pohledu to budou spíše domy určené pro různé podniky než sídla místní šlechty, která jsou na méně exponovaných místech. Rozhodně tu tedy nebude problém najít restauraci nebo snad i kadeřnictví či parfumérii. To tě ale v první chvíli příliš nezajímá. Tvou pozornost si totiž přitáhne socha stojící uprostřed náměstí. I takto z dálky je dobře viditelná. Působí však jako většina soch, které jsou v hojném poštu rozeseté po městě a stávají se tak doplňkem, který nakonec rodilému občanu prostě a jednoduše splývá s okolím. Teď však máš důvod se o ni zajímat.

Přeběhneš ulici a dostaneš se tak do středu náměstí, které slouží jako místo, kudy mohou projít chodci a na pár lavičkách obklopených udržovaným zeleným trávníkem si na chvíli odpočinout. Uprostřed toho všeho je pak jezdecká socha hrdinného generála.

Na masivním mramorovém podstavci stojí socha koně s jezdcem oblečeným ve vojenské uniformě. Musíš dojít blíže, aby sis mohla vše pořádně prohlédnout. Díky nadživotní velikosti nevidíš muži přímo do tváře, ale i tak poznáváš některé ty ostré rysy, které jsou pro Alexandera tak typické, stejně jako dlouhé vlasy, jenž má však jezdec stažené na zádech do ne tak nápadného copu.

Jméno na plaketce, kterou najdeš na přední straně sochy, ti již zcela jistě potvrdí, že jsi zde správně – Ethan Adrian Essington, generál armád Spojenectví. Dokonce je zde i dvojice dat. Není to až tak těžká matematika. Alexander ti tehdy nelhal. Je mu přes šedesát let. Přesněji… asi za měsíc to bude šedesát pět let. A také to bude už skoro třicet let, co je generál Essington mrtvý.

Vera De Lacey

„K pultu?“ Vykulí Priscilla oči, jako kdyby si jí snad říkala něco naprosto šokujícího. „Dortíky? Čaj a dortík zní dobře. Jen…“ Zaváhá a sklopí provinile oči ke stolu, než k tobě opět vzhlédne tentokrát o poznání odhodlaněji. „Jestli jsou ty dortíky malé, tak rovnou dva.“ Uculí se naprosto nevinně, zatímco ty se vydáš sehnat vám něco dobrého k jídlu.

Na kovový tác ti obsluha podá výběr toho, co si přeješ. Konvičky s čajem a pár talířků s dezerty mezi kterými nesmí chybět i místní výborné malinové dortíky s pořádnou porcí našlehaného krému na máslovém těstě, které si sestře tak nadšeně doporučovala. Opravdu si jí vzala dva, ale včera jste vynechaly večeři, tak se to jistě ztratí. Nějaký plátek místních novin se ti také podaří ukořistit, a tak se můžeš vrátit zpátky k vašemu stolu.

„Ohh, ty vypadají božsky.“ Rozplývá se sestra, jen co na stůl postavíš ten už značně obtěžkaný tác s jídlem a hned se postaví, aby ti pomohla vše přendat na stůl. A pak nastane ta příjemná chvíle klidu, kdy se ozývá jen tiché cinkání příborů a sem tam jen spokojené povzdechnutí. Musí se nechat, že takové zákusky vaše kuchařka v Davenportu nepeče a vlastně by si je nesehnala ani v Davenportu samotném.

„A chutnají ještě lépe.“ Oznámí ti spokojeně Priscilla po pár prvních soustech a natáhne se po konvici s čajem, aby si trochu nalila do šálku. Za okny se míhají lidé a vy si užíváte poklidnou snídani nad talířky plné dobrého jídla. Mohlo by být snad něco lepšího?

„Mohu si přisednout dámy?“ Ozval se zčistajasna mužský hlas, následovaný zvukem odsouvané židle. Viditelně ten někdo ani nečekal na jakékoliv svolení. Vzhlédla si od novin, které sis zrovna před chvíli otevřela a srdce ti poskočilo. A ne v tom dobrém slova smyslu.

Poznala si ho. Samozřejmě, že jsi ho poznala. Ty výrazné modré oči nejprve sklouzly z tebe na tvou sestru, než se vrátili zpátky k tobě a koutky rtů mu povyskočily do přátelského úsměvu. Ovšem jak moc falešný byl, ses mohla jen domýšlet. Zvlášť po vašem posledním setkání.

„Ehm, no… Asi?“ Vydoluje ze sebe zaskočeně Priscilla, která na Roberta hledí, jako kdyby se tam snesl přímo z oblohy a nebo snad vyskočil z pekla? „Nebude nám to vadit… že?“ Zalétne její tázavý pohled k tobě, neoficiální vedoucí silou tohoto výletu.

„Ah, to jste milé, dámy. Víte, není tu dnes mnoho místa.“ Pokrčí lehce rameny a rozhlédne se po té poloprázdné kavárně, kde je míst k sezení až až.

„Copak byste mi doporučily? Vidím, že máte vcelku obstojný výběr… Nebo jste snad měly?“ Dodá pobaveně při pohledu na spoustu malých talířků, na kterých zbyly jen drobky. Priscilla se jen začervená a sklopí na chvíli pohled. „Ty malinové dortíky… Mají výborné malinové dortíky.“ Promluví na něj po chvíli a Robert se jen zapře do opěradla židle a nakrčí zamyšleně rty.

„To nezní až tak zle. Co myslíš… Vero? Mám si dát malinový dortík?“ Osloví tě jako vždy a Priscille jen překvapeně klesne čelist.  

Madam Wolstonová mne nechává mluvit a neskáče mi do toho. Podaří se mi tak poskládat ucelený příběh zakončený dle mého rozumnou žádostí, o které by se zajisté dalo vyjednávat. Nechci po ní přeci zastavit tisk, peníze ani nic na čem by utrpěla, ne? Chci jen zpátky to, co mi právem náleží. Mé zápisky. Všechny ty hustě popsané papíry, nad kterými jsem seděla skoro dva měsíce strávené ve vile u moře. Nechci ani vědět, kolik vína jsem u psaní vypila, kolik desítek hodin jsem proseděla u stolu a plnícím perem v ruce. Dala jsem do toho… Vložila jsem do těch rukopisů kus sebe. Své vzpomínky. Svoji bolest. Chtěla jsem je zpátky.

Nicméně jen těžko bych našla ve tváři té přísné staré dámy sedící za stolem jakoukoliv stopu po… Porozumění? Ochotě? Vlastně čemkoliv, co by jakkoliv naznačovalo, že tu nejsem zcela zbytečně. Namísto toho se i nadále tváří jako ji to vlastně ani nezajímalo a vyslechla si mne jen ze slušnosti. Sleduji, jak odklepává popílek z cigarety, a nakonec ji típne do popelníku na stole. Ta štiplavá vůně cigaretového kouře mi není příjemná, je to horší než pach dýmkového tabáku, ale krom nakrčeného nosu se k tomu nijak nevyjadřuji. Ostatně není to moje kancelář.

Zní to dramaticky? Madam Wolstonová nemá ani ponětí, jak moc dramatické to ve skutečnosti bylo. Celá ta situace ohledně odjezdu z Jeruzaléma, kdy mne trápilo snad všechno, jen ne jeden kufr plný papírů.

„Jistěže mám s autorem nějaký problém,“ vypadne ze mne frustrovaně na kolik se v tu chvíli neovládnu. A jestli má ten člověk problém se mnou? Zatím ne, ale bude mít! Nicméně ta žena pokračuje dál, zatímco musím čelit jejímu tvrdému pohledu i slovům.

„Nikdy jsem netvrdila, že jsem s panem Gibbsem o téhle schůzce mluvila. Jen, že příště přijdu s ním,“ podotknu poněkud nedůtklivě a přimhouřím oči, když mi dojde, že mne ta žena tlačí do kouta. Do rohu, ze kterého mne už nepustí a neustoupí stranou. Do tváře i ramenou se mi vkrádá napětí. V rukách svírám šálu a zatínám do ní prsty. Tohle je tak… Zachovat klid je těžší, než jsem čekala. Mnohem těžší.

Přimhouřím oči a přinutím se povolit zaťaté čelisti. „Neříkáte mi nic nového. Jistěže vím, že rukopisy si musím vyžádat od toho člověka,“ mračím se a působím všelijak, jen ne klidně a nad věcí jako madam Wolstonová. Přesně ta, která moji žádost zkrátka smete ze stolu jako by to byla vyřízená věc. Nepomůže mi.

„Tohle… Tohle je absurdní! Jak si mám vyžádat něco od někoho, kdo se ani nepodepisuje pravým jménem?!“ vypadne ze mne rozohněně, zatímco se zároveň s tím prudce postavím na nohy, jak už nadále nevydržím sedět na místě. Já vím, já vím, když jsem sem šla, věděla jsem, jak malé jsou mé šance na úspěch, ale… Jsem takový kousek! Ta žena musí něco mít! Adresu! Jméno! Podepsali spolu přeci smlouvu, tam musí tyhle údaje být! Při pohledu na její milý úsměv mám tak akorát chuť vytáhnout revolver ukrývající se v tašce. Dala by mi pak tu smlouvu? Snad ano, ale… Ale také by na mne po mém odchodu zavolala policii a riskovat něco takového si nemohu nyní dovolit.

Tiše odfrknu a na okamžik stisknu rty. K čemu je být Probuzená, nést odkaz anděla smrti a všechno to kolem, když… Když to ve výsledku k ničemu není?! Snad ještě raději, než sahat po zbrani bych se natáhla po něčem úplně jiném. Ukázala jí, proč je jen v jejím zájmu i celého nakladatelství, aby mi ty informace vydala. Po pravé ruce mi přeběhne ten důvěrně známý šimravý pocit a…

… já ostře vydechnu. „Takže mi nepomůžete,“ konstatuji. „Nebudu urážet vás ani sebe, že bych vám za to něco nabídla nebo se snížila k vyhrožování,“ jakkoliv se snažím, tak zním přesně tak nahněvaně, jak se cítím. „Nemáte ani ponětí, do čeho jste se tímhle nechala zatáhnout. Ale budu vám přát, aby vás důsledky nepřinutily pochopit,“ dodám poněkud nešikovně něco, co by se vlastně dalo považovat za vyhrožování, ačkoliv to nic takového není. Možná se nestane nic, přeci jen vyšly už tři knihy a život šel dál jako by k tomu nikdy nedošlo. Ale nic není neměnné.

Nicméně s těmi slovy se namísto rozloučení vydám rychlým krokem pryč z pracovny. Byl to špatný nápad. Hloupý nápad! Nic dobrého to nepřineslo, akorát chuť do něčeho s křikem kopnout. Chodbou se rozléhá ostré staccato mých kroků, jak schody vedoucí do přízemí seběhnu namísto toho, abych je sešla s grácií a rozvážností dámy. Ani se nerozhlédnu, natož abych věnovala Benjaminovi více než jen rozezlený pohled, pokud na něj dole narazím.

Chci jen… Odsud pryč. Dříve než mne napadne nějaká hloupost dostatečně lákavá na to, abych ji udělala. V ostrém tempu tak mířím ke drožce, která tam na mne snad bude čekat. Když už nic, tak mám aspoň jasno v tom, co a kam dál. Nechat se vysadit v Zahradách na náměstí se sochou generála Ethana Essingtona… A pak zajít do nejbližšího podniku naobědvat se a vrátit do hotelu. Plán je to prostý a jednoduchý… Snad by na rozdíl od tohohle mohl dopadnout dle očekávání.

Delilah Blair Flanagan

Nedá se říct, že by atmosféra v pracovně paní Wolstonové byla zrovna přátelská. Od dámy sedící za širokým pracovním stolem vnímáš tu okatou lhostejnost, zatímco ty cítíš jisté napětí. Však není se čemu divit, tohle bylo v lecčem něco jiného než střelba pralese na rozzuřeného slova. Tam převládly instinkty, ale ty sis musela dávat dobrý pozor na volbu toho, co říkáš. Souboj slov, tak by se to dalo nazvat.

Žena tě krátce vyzve a ty se tak chopíš slova. Začneš tedy ve zkratce osvětlovat svou nezáviděníhodnou situaci. O Penfieldovi, o tom, jak si ztratila kufr se svými rukopisy, které poté začaly vycházet pod jménem pana Penfielda. Příliš karet v rukou nemáš, ale to neznamená, že to nezkusíš hrát, jako kdyby si měla.

Žena sedící naproti tobě ti do toho neskáče. Pouze asi jednou potáhne s už dohořívající cigarety a vyfoukne oblak ke stropu klikatícího se dýmu zrovna v části, kdy vyjmenováváš jména budoucích knih z Penfieldovy série. Je tak těžké jí cokoliv vyčíst z tváře. Snad jen, přeci jen na konci zahlédneš, jak o něco více nakrčí to vrásčité čelo, když předneseš svůj požadavek.

„Hmm, takže rukopisy ve ztraceném v kufru. Tedy to zní samo o sobě velmi… dramaticky.“ Podotkne a jen típne cigaretu do porcelánového popelníku, než dlouhými nehty vytáhne z cigaretové špičky nedopalek a odhodí ho do něj, než o hranu popelníku opře i tenkou cigaretovou špičku.

„Víte, z toho, co mi tu povídáte, je mi jasná jedna věc. Viditelně máte s autorem nějaký problém. Nebo možná autor s vámi? Kdo ví. A za další…“ Teď se na tebe plně upře její nesmlouvavý pohled.

„S panem Gibbsem jste zcela určitě nemluvila, jak se mi tu snažíte tvrdit, jinak by vás neposlal přímo za mnou. Ne v takové záležitosti. Pan Gibbs a věřím, že i výrazná část jeho zaměstnanců totiž moc dobře vědí, jak fungují smlouvy mezi autory a nakladatelstvími. Drahá… Copak si myslíte, že jste první, kdo tvrdí, že mu dobře se prodávající autor ukradl nápad? Tohle se stává až příliš často. Skutečně… Občas mám pocit, jako kdyby měl každý druhý v Novém Jeruzalémě v šuplíku svou tajnou tvorbu.“ Mlaskne a opře se pohodlně do křesla.  

„V tom případě ode mě vyslechněte radu, ano? Jako od té zkušené v podobných případech. Váš problém budete muset řešit s panem Penfieldem osobně. Ať už soudně nebo jinak. On je osoba, která vám údajně ukradla dílo. My v našich standartních smlouvách samozřejmě máme klauzuli pro podobné případy. Nemůže nést zodpovědnost za to, kde naši autoři brali… inspiraci. I když se v devadesáti devíti procentech podobných případů nic neprokáže. Ale to jistě budete moci konzultovat s panem Gibbsem. Tedy… Jeho služby se zhoršily na to, že ceny drží stále tak vysoko, že?“ Ušklíbne se a vypadá, že ji to celé snad… pobavilo? Rozhodně na tebe hledí jako sup připravující se k hostině.

„Své rukopisy, ať už existují nebo ne, si tak budete muset vyžádat od pana Penfielda sama. A stejně tak si i sama najít jeho osobu. Informace o našich autorech neposkytujeme na vyžádání kde jaké dámě, co sem zavítá. I když je to jistě odvážný počin.“ Podotkne klidným tónem doplněným nakrčením rtů. Musí se nechat, že paní Wolstonová působí o své pravdě skutečně přesvědčeně. Buďto je to tak tvrdá vyjednavačka nebo tomu opravdu věří. Ne tvém místě, na které se právě teď upírá její pohled, by se zcela jistě zapotil i nejeden muž.

Vera De Lacey

„Modré… Dobře, ty modré.“ Souhlasí Priscilla s tvým názorem. Černé jsou přeci jen příliš… smutné. A na smutek bude vždy času dost později. Dá se do oblékání, zatímco ty se schováš do klidu koupelny. Přeci jen dnešní probuzení nebylo zrovna… nejběžnější. Je těžké ze sebe opět setřást vzpomínky, které nejsou tvé. Ten pocit dotyku na kůži. To nadšení, se kterým si stála v jeho blízkosti. Tedy ne ty… ona. Jen ona.

Je těžké se této myšlenky zbavit, když zrovna stojíš proti zrcadlu, ve kterém se odráží obraz ženy s krvavě rudými vlasy. Měl William pravdu? Změnilo se na tobě toho více? Bylo to těžké říct, když si měla svůj odraz před sebou každý den a všechny ty postupné změny splývaly jedna v druhou, zatímco se obraz tebe samé v hlavě pokaždé o pár drobných detailů překreslil.

„Vero, mohla by si mi pak prosím pomoci to vzadu trochu více utáhnout…?“ Vytrhne tě ze zadumání zvuk sestřina hlasu. Ne, teď není čas trápit se podobnými věcmi. Čeká vás skvělý den. Jak také jinak na takovém místě?

Obléknete se a upravíte. Nakonec i ty oceníš, že tu máš pomoc druhého páru rukou. Minimálně na upravení šatů v místech, kam si tak úplně nevidíš, se to hodí.

„Tedy, asi ta snídaně a pak… Všechno to zní skvěle. Knihkupectví bych asi nechala na pozdější dny. Ještě bych měla nutkání ležet v nových knihách, než se procházet ulicemi.“ Zasměje se Prissy. „Takže Zahrady? Zlatá katedrála? Všechno zní skvěle. Ale teď opravdu nepohrdnu snídaní.“ Dodá s úsměvem a vezme si svou příruční kabelku.

„Tedy, ta růžová ti až hříšně sluší. Kdo by to byl řekl, že zrovna ty a růžová.“ Sklouzne po tobě její hodnotící pohled, ale vidíš v něm jen spokojenost. Ale pak už není na co čekat. Zamknete a necháte pokoj číslo 3 za vámi.

Vyjdete před hotel do ranního čerstvého vzduchu. Ulice už žijí a kolem jezdí vozy a procházejí lidé. Dokonce jako na uvítanou se po vyvýšených kolejnicích na mostu před vámi za kovového drčení prožene parní vlak, který za sebou nechá jen oblaka dýmu.

Sestřiny oči to vše hladově hltají a prakticky se nezastaví. Jednou ji i musíš prudce zastavit, aby nevkročila do vozovky, kterou se zrovna řítí jeden z mnoha kočárů. Nebyla to nakonec ale tak dlouhá cesta. Ta pekárna s malou útulnou kavárnou, kterou si zde nikdy neopomněla navštívit, byla koneckonců v docházkové vzdálenosti.

Projdete dovnitř a uvítá vás příjemný interiér. Není to žádný přehnaný luxus jako v některých přezdobených podnicích v Zahradách, kde snad i kliky musely být ze zlata. Přesto vše působí čistě a zvláštním způsobem útulně.

Spousta malých stolků s čerstvými řezanými květinami, prosluněný interiér, a především ta všudypřítomná vůně pečiva. Ano, víš, že tady není problém se dosyta dobře najíst nehledě na to, jestli jeden preferuje radši sladké nebo slané. Snad jen pokud by neměl rád pečivo, nebude tohle zrovna to nejlepší místo na zastavení se.

„To nevypadá vůbec zle.“ Zachytíš sestřin úsměv, zatímco vykročíte ke stolu, ke kterému sis běžně sedávala, pokud byl volný. Dnes je. Není tu totiž v tuto denní dobu moc lidí. Vlastně i s vámi jsou obsazené pouze tři stoly. Je tu ještě jeden rozdíl oproti klasickým podnikům ze Zahrad, a to, že si hosté jídlo vezmou ke stolům sami. Trochu netradiční ve světě, ve kterém ses pohybovala, ale čím více si cestovala po okolí Davenportu, tím častěji ses setkávala s podobnými pravidly. Ostatně, proč ne? Zcela jistě to majitelům snižovalo náklady na obsluhu.

„Copak mi doporučíš? Hmm, nevšimla jsem si číšníka.“ Rozhlédne se zamyšleně Priscilla a přelétne podnik ostřížím pohledem. „Víš, že mám ráda sladké. A takto ráno by bylo skvělé dát si nějaký čaj s mlékem. Doufám, že ho tu mají.“ Povzdechne si skoro až zasněně. Ty víš, že mají. Dokonce není vůbec špatný, co můžeš říct. Jen tedy pro něj bude muset jedna z vás nebo snad obě zajít.

Nakonec nemám ani na výběr nic jiného než vytáhnout svůj jediný trumf a způsob, jak madam Wolstonovou přinutit se mnou aspoň promluvit. Váženého pana Gibbse, který by si nechal patrně zaplatit už jen za to, že se zde oháním jeho jménem. Tohle jméno má totiž na rozdíl od toho mého ten správný zvuk, na který by ta žena mohla slyšet. Služby Gibbsovy advokátní kanceláře si skutečně nemohl dovolit každý, drahý byl i pro smetánku ze Zahrad. Moc dobře si pamatuji, jak se před lety otec vždy rozčiloval nad tím, jakou nehoráznou sumu si ten člověk říká za hodinu svého času, natož když se ke konzultaci přidaly i právní úkony.

Jakmile to jméno vyslovím, zahlédnu v jejích očích aspoň něco. Bohužel ne strach či obavy, jak bych si přála, ale očividně bych měla být vděčná i za to, že jsem vůbec získala její pozornost. Ne, ta by si na mě jen podle kusé zmínky svého asistenta příští týden čas neudělala a ani ten další. Z tváře i výrazu jí jasně čtu, že jedinou šanci mám právě tady a teď.

„Ano, pana Gibbse,“ zopakuji s neochvějnou jistotou rozhodným hlasem.

Vsadit na tuhle kartu se nakonec vyplácí. Slovy se nedá popsat úleva i ten pocit, který mnou prošlehne, když madam Wolstonová souhlasí se schůzkou. Dokonce hned teď bez nutnosti čekání. Je to jen malé vítězství – ale stále to je aspoň něco. Malý schůdek, od kterého se mohu odrazit dál. A… No, nikdo rozhodně nemůže říci, že jsem se nesnažila.

Pohledem krátce zalétnu k panikařícímu Benjaminovi, ovšem stejně jako ženu přede mnou, tak i mne to nechává klidnou. Najde si na mne čas, vím to. Vzápětí mi to i sama potvrdí. „Jistě. Dvacet minut bude dostačujících,“ souhlasím bez okolků. Dost možná mne vyrazí z kanceláře už během první pěti, prolétne mi hlavou roztrpčeně. Ať už si myslím cokoliv nebo jsem z celé té situace sebevíce rozmrzelá, tak si moc dobře uvědomuji, že tohle bude krátký a tvrdý boj. Tahle žena mi rozhodně nedá nic zadarmo… A jakkoliv mne to samotnou rozčiluje, tak bych lhala, že z ní nemám respekt.

Nicméně… Co je jedna rázná starší dáma proti serafínům a generálovi?

Tahle myšlenka, byť je absurdní, mi dodává jistotu. I přesto ovšem poznámku o čaji přejdu mlčením, i když to je přesně ta chvíle, kdy bych se měla pravděpodobně ozvat a ukázat, že toho umím více než jen říkat nahlas jméno pana Gibbse.

Jakmile mne madam Wolstonová vyzve, tak vykročím za ní směrem do patra. Za chůze si přeci jen povolím a rozepnu knoflíky kabátu a stáhnu si šálu z krku. Na schodišti ani v chodbě se příliš nerozhlížím, tohle pro mě svým pojetím není nic nového. Snad jen… Je osvěžující ocitnout se zase v tak ryze západním prostředí. Jeruzalém zde dýchá a křičí z každého koutu.

Nakonec ženu následuji až do její pracovny, kde za sebou skutečně zavřu dveře přesně jak mne požádala. Po pracovně se už ovšem rozhlédnu s o poznání větším zájmem, a to navzdory tomu, že je to pracovna jako každá jiná. Snad jen… Tahle patří ženě. Já nikdy takovou neměla, však k čemu také… Vlastně to bývalo přesně to místo, kam mi byl po dlouhé roky odepřen přístup. Otec mi zakázal tam bez svolení chodit – svolení, které ostatně nikdy nepřišlo. Ostatně i matka tam za ním vždy jednou za čas zavítala jen proto, aby se pohádali. Jak také jinak. A Bartholomew… Ten si tam nepřál ani aby mu tam uklízela bez dozoru služebná, natož abych tam chodila já. Oproti tomu ta Alexova v našem domě v Dvarace už pro mne nebyla zakázaným nepřístupným územím… A přesto jsem tam nerada chodila. Na to ve mne to vnímání mužského prostoru ve mne zůstalo až příliš hluboce zakořeněné.

„Děkuji,“ odpovím zdvořile a usadím se do nabízeného místa, jakkoliv bych snad raději postála. Ovšem… Ne, nesmím dát najevo ani stín nejistoty. Pochyb. Ničeho.

„Zda tu záležitost musím řešit nutně s vámi nevím, ale byla jsem na vás odkázána, takže budu předpokládat, že ano, madam Wolstonová,“ ochotně se chopím slova, sotva mne k tomu postarší dáma vyzve. „Jak jsem již zmiňovala, přišla jsem ve věci týkající jednoho z vašich autorů, který se vydává pod jménem Oscard Penfield,“ pokračuji dál.

„Před rokem jsem při svém odjezdu z Jeruzaléma ztratila kufr. Ne ledajaký kufr, tenhle obsahoval mé zápisky a rukopisy. Přesně ty na základě, kterých vám člověk vydávající se za Oscara Penfielda poskytl k vydání tituly Svatební oprátka, Zlato v tvém mase a Dvakrát pohřbená nevěsta,“ lehce se ušklíbnu. Ani názvy se ten člověk neobtěžoval změnit! „Jistě teď můžete namítnout, že s tímhle by sem mohl přijít každý, ale mám důkazy, které jsem připravena předat panu Gibbsovi.“ Ne, nemám absolutně žádné hmatatelné důkazy, ale něco říct přeci musím.

„Předpokládám, že nyní řešíte vydání Trhání křídel a v budoucnosti budete jednat – pokud se tak již neděje – o dílech pod názvem Dům soli a krve, To hlučné ticho nebo Angela,“ zdůrazním to jediné, čím se nyní ve skutečnosti mohu ohánět. „Mohu vám samozřejmě i říci, čeho se budou týkat – bez úprav, které tam váš autor provede,“ přimhouřím oči a můj hlas zní v tu chvíli i mne samé kysele a rozhořčeně. Ty zatracené úpravy!

„Nicméně nejsem zde, abych z celé události dělala skandál či po vás chtěla peníze, omluvu ani přiznání… Čehokoliv,“ lehce nakrčím nos. Ne, k tomuhle dílu se rozhodně nehodlám hlásit. Už takhle se mi svírá žaludek při pomyšlení na to, ke komu všemu se to mohlo dostat. „Chci jen kontakt na Oscara Penfielda či schůzku s osobou, která to jméno používá. Chci zpátky své rukopisy.“

Delilah Blair Flanagan

„Prosím? Ehm, jak to myslíte madam?“ Přelétne mladíkovi ve tváři jisté překvapení, i když… nepůsobí až tak zaskočeně, jak by si snad čekala od někoho, kdo zaslechne takové obvinění o plagiátorství. Těžko říct, zda je to tím, že přeci jen má jisté sebeovládání nebo něčím jiným. To už ale do vašeho, byť krátkého rozhovoru vstoupí ještě někdo další.

Do vstupní haly totiž vejde elegantní stará dáma. Než však můžeš přemýšlet o tom, kdo to asi tak může být, mladík oslovený jí jako Benjamin, hned prozradí její totožnost. Samotná paní Wolstonová? Tedy… Nepamatovala sis její jméno z kruhů, ve kterých ses dříve pohybovala, avšak nikdy si nebyla zrovna šelma salónů, co by znala kde koho. Stačil ti jen ten malý uzavřený kruh známých stočený kolem tvé rodiny, jenž už… nebyla tak úplně tvá. Alespoň dle jména.

„Dorothy Wolston, těší mě.“ Opře se její pohled do tebe, když se představíš. Ne, to jméno jí nic neříká. Vidíš to na jejích očích, ve kterých se ani na okamžik nezalesklo cokoliv, a zůstává v nich i nadále ten očividný nezájem. I když zmíníš Penfielda, toho prokletého autora, nehne ani brvou. Tohle jméno určitě musí slýchat docela často a nebo vídat alespoň na přehledech, které jí chudák Benjamin hledá v šuplících nedalekého stolu.

„Pana Gibbse?“ Přeci jen poprvé v jejím projevu zaznamenáš alespoň špětku… ne strachu ne, ale zájmu? Ano, to bude vhodnější označení. Ano, pan Gibbs. Bylo to skutečně známé jméno v Zahradách. Za ten rok, co si tu nebyla se jistě až tolik nezměnilo. Dokonce víš, že tvůj otec jednou nebo dvakrát využil služeb jeho kanceláře ve zvláště ožehavých tématech. A že musel sáhnout hluboko do kapsy, na druhou stranu… Neslyšela si, že by toho nakonec litoval.

„Hmm, krátká schůzka? Ale jistě. Myslím, že na tak mile vypadající dámu si najdu tak… Hmm, půl hodiny?“ Roztáhnou se jí rty do šelmovského úsměvu, než očima kmitne k Benejeminovi.

„Ehm, madam, půl hodiny? Počkejte. Myslím, že za půl hodiny už tu máte jednání s…“ Začne rychle listovat menším notýskem viditelně rozrušen. Z čeho zrovna? Ta postarší dáma nevypadá až tak zle. Alespoň na první dojem.

„Stačí. Jistě, za půl hodiny. Dobře. V tom případě vám snad bude stačit patnáct? Dvacet minut?“ Sklouzne k tobě pohledem. „A kde jsou ty přehledy, Benjamine?“

„Tady, paní. Tady… Ehm, pošlu k vám někoho s čajem?“ Přispěchá k vám rychle mladík a podá paní Wolstonové svazek papírů v kožených deskách. „Ne, tady madam říkala, že se dlouho nezdrží a já čaj nepiji. To moc dobře víš.“ Odpoví žena, aniž by čekala na jakoukoliv tvou odpověď a mladík jen krátce skloní hlavu.

„Tak pojďte.“ Pokyne ti, aby vykročila jistým krokem dál. Vede tě do patra a pak jednou z chodeb. Její krok je jistý, alespoň na ženu jejího věku. I zde nahoře je patrné, že architekti neumístili většinu drahých věcí pouze do přijímací haly, ale i zde vidíš výzdobu v podobném duchu jako v přízemí.

Nakonec dáma zastaví u jedněch dveří, které odemkne klíčkem vytaženým z malé kabelky. Vejde jako první a ty ji můžeš následovat.

„Buďte tak laskavá a zavřete za sebou, ano drahá?“ Mávne k tobě rukou, ve které drží stále špičku s kouřící cigaretou. Místnost, do které vejdete, je prostorná. Převažují zde opět světlé krémové tóny a pak nábytek z masivního lakovaného dřeva. Už od pohledu tohle není žádný salónek pro návštěvy přátel, ale regulérní pracovna. Podobnou měl tvůj otec i manžel. Ale ženy ve vaší rodině žádné takové pokoje neměly. Na co by je také potřebovaly, že?

Paní Wolstonová přejde jakoby nic k velkému pracovnímu stolu, na který jen s ledabyle odhodí složku s papíry od jejího asi asistenta a usadí se do pohodlně působící rudě čalouněné židle. Je to jedna z mála výrazných barev v tomto pokoji a přirozeně na sebe strhává pozornost. Podobně jako žena před tebou.

„Tak, prosím.“ Ukáže rukou na dvojici béžových křesílek, které nestojí přímo naproti ní, ale jsou postavené trochu stranou od pracovního stolu, avšak ne tolik, abyste na sebe snad neměly výhled. Zvlášť ne, když se dáma otočí a zapře se loktem ruky, ve které drží cigaretovou špičku o stůl.

„Takže, madam… Vernier? Copak vás do našeho nakladatelství přivádí, že je to tak urgentní a musíte to řešit přímo se mnou.“ Nepatrně přimhouří světlé oči, než ti předá slovo.  

* * *

♬♬♬

Pro všechny, ale především pro nás dva.

* * *