Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬

„Ah, to jsem nevěděla. Ale nevadí, stejně bych chtěla využít vašich služeb,“ odpovím na znamení, že se rozhodně nechystám otočit se na místě a odejít odsud. Ne, když už jsem tu trpělivě na drožku čekala a pak… Ta ranní procházka byla sice osvěžující, ale stejně bude lepší a možná i bezpečnější, když tu nebudu bloudit po ulicích. Navíc v těchto částech města se opravdu nevyznám a trvalo by mi, než bych došla, kam potřebuji. Snadno si tak v hlavě obhájím tyhle výdaje, které za drožku budu mít. Cíl cesty a zastávka v knihkupectví jsou tedy domluvené k mé spokojenosti, ovšem má otázka na Grove road se zcela mine účinkem.

Povzdechnu si a přemýšlivě se u toho zachmuřím. Pokud muži Grove road nic neříká, pak to musí znamenat, že se skutečně zřejmě nebude jednat o ulici v nějaké… Jak to říkal? Normální části města. Hm. S ohledem na důvod návštěvy té adresy bych osobně odhadovala spíše tu industriální čtvrť nebo právě přístavní a radost z toho skutečně nemám. Nejen z důvodů, že to pro mne znamená hledat informace někde jinde. Nezbývá než doufat, že natrefím na někoho dalšího, komu bych se mohla zeptat nebo sama něco dohledám v mapě. Popřípadě… Stále mám v záloze Noaha. Nakonec kdo jiný, než mladý agent by mohl aspoň tušit, kde se nachází ulice s takovým… Velmi morbidním jménem.

Rychle tak zaplaším své zklamání, času mám přeci jen stále dost. Sice stále doufám, že Alexe do konání dražby propustí, ale prozatím bude lepší předpokládat, že se tak nestane a budu to muset zařídit sama. Radost z toho nemám. Opravdu ne. Vlastně cítím svíravý pocit kolem žaludku jen na to pomyslím.

„Nic se neděje. Zkusím se zeptat jinde, třeba budu mít štěstí nebo zjistím, že jsem si jen zapsala špatné jméno ulice,“ odmávnu to a rychle zamluvím.

„Ano, do knihkupectví,“ potvrdím kočímu, než záhy nastoupím do kočáru a posadím se tak, abych viděla z okénka ven. Čas vyrazit vstříc zbytku dnešního dne.

Připadám si tak strašně moc zvláštně, když se procházím po knihkupectví, obklopena stovkami knih vyskládaných v policích i tou charakteristickou vůní kůže, papíru a inkoustu, odérem, jaký kniha získá poté, co vyjde z tisku. Přesně taková místa bývala nedílnou součástí mého malého světa tolik let. Bývaly časy, kdy neminul týden, aniž bych nenavštívila jedno ze svých oblíbených knihkupectví, procházela jsem se uličkami a vytahovala z polic knihy, které mne něčím zaujaly nebo jsem zkrátka byla jen zvědavá, co se v nich skrývá. Beletrie, cestopisy i odborná literatura, nikdy jsem nebyla vybíravá.

A tak navzdory svému předsevzetí, že zde najdu jen sekci s mapami, nějaké si vyberu a zase rychle odejdu… Se čas najednou protáhne, zatímco bloumám mezi regály chycena ve starých časech i vzpomínkách. A… A je to silnější než já. Neodolám, abych skutečně nevybrala jednu z knih pojednávající o šachových strategií velmistrů. Je to nové vydání v černobílé elegantní vazbě, které vyšlo teprve v tomhle roce.

Místo, kde bych nečekala, že se zdržím je i sekce s nejrůznějšími kuchařkami. Snad bych ji bez povšimnutí minula a prošla dál, kdybych pohledem nezavadila o povědomě působící nápis a… Ah. Takovou jsem viděla v naší kuchyni. Kayla tam měla na polici celou sbírku různě ohmataných starších knih s recepty. Smutně se pousměji a… A jak se asi má? Stále je hospodyní v našem… V tom domě? Samozřejmě pokud Bartholomew… Ne. Ne! Přesto odsud neuteču. Namísto toho sáhnu i po této knize a… Až se vrátíme do Dvaraky, mohla bych zkusit naší kuchařce přeložit některé recepty. Bylo by tak osvěžující aspoň někdy jíst něco v západním stylu. Pokusit se docílit aspoň povědomých chutí, které mi tolik chyběly.

Románům se ovšem dnes vyhnu. Ostatně stačí mi jediný pohled na vystavenou knihu nesoucí na sobě vyražené jméno Oscara Penfielda a ta dobrá nálada mne přejde. Nejraději bych ji prohodila výlohou.

Nakonec ani prohrabování se v publikacích s plánky města mi náladu už nevylepší. Ukáže se totiž, jak naivní byla má představa, že tady seženu podobný plánek, jaký u sebe tehdy měl Noah. Ne, nic tak detailního tady skutečně není… S povzdechem nakonec vyberu útlý svazek, kde jsou aspoň nějak rozkreslené všechny části města. Snad. Když jí narychlo listuji, několikrát se zarazím, jak pohledem zavadím o povědomá jména ulic, budov i parků… Připadám si z toho tak zvláštně… Nesvá. Ze všech těch protichůdných pocitů, které to ve mne vyvolává.

Cestou k pokladně mi do ruky takřka sama vklouzne nakonec ještě jedna kniha, na kterou narazím cestou k pultu. A to jeden z dílů pojednávajících o lady Eldridge. Některé věci se zkrátka nemění… Jako například to, že namísto s útlým svazkem map nakonec z knihkupectví odcházím s malým komínkem zabalených knih jasně naznačujících, že dnes už nikam pěšky skutečně nepůjdu.

Srdce mi buší, když vystoupím z drožky před budovou nakladatelství. Broadbent se jmenuje. Snad se mi chvíli ani nechce věřit tomu, jak honosně budova působí. Rozhodně nepůjde o nějaké malé nakladatelství, což mě… Překvapí. Nečekala jsem, že by ten Penfieldův paskvil vydávali zrovna tady. Snad o to více jsem ovšem z celé věci mrzutá. Kdyby se jednalo o nějaký malý rodinný podnik, byla bych si rozhodně jistější v tom, co se právě chystám udělat.

Tedy… Tedy, než bych si to kdovíjak promýšlela nebo měla vysloveně nějaký plán, jen… Nemůžu to přeci nechat jen tak! S každým dílem to bylo jen horší a horší! Celá ta záležitost s Fernsbym… Tedy s otcem Felthamem… Ne, to nesmělo pokračovat. Prostě ne.

„Ano, prosím počkejte, nechám vám tu ve voze ty knihy, ať je nemusím brát s sebou. Tohle bude rychlé, nemusíte se bát, že na mě budete muset čekat dlouho,“ řeknu kočímu a s těmi slovy odhodlaně vykročím směrem k budově.

Zdejší prostory by mne jen těžko dokázaly oslnit, avšak jasně napovídají, že se zdejšímu podnikání opravdu daří. Bílý mramor, vkusná výzdoba, nic tu nepůsobí lacině. Na druhou stranu, pokud vydávají romány, na nedostatek čtenářů si zřejmě opravdu stěžovat nemohou.

Vejdu dovnitř a udělám několik kroků vpřed, než se zastavím a rozhlédnu se kolem sebe. Mhouřím u toho oči a vnímám neklid tančící pod kůží. V duchu si neustále opakuji, proč jsem tady. Sice úplně vidím i slyším, jak by na tohle reagoval Alexander, ale… Dělám to přeci i v jeho zájmu! Tak. Narovnám se a ostře se nadechnu, abych…

… z roztrpčených myšlenek mne vytrhne mužský hlas. Rychle se otočím směrem k tmavovlasému mladíkovi, který působí spíše jako student než zdejší zaměstnanec. Ale kdo ví. Přelétnu jej krátce pohledem, než se nadechnu k odpovědi, se kterou rozhodně příliš neváhám. Ostatně tohle je stále ta část, o které mám celkem jasné představy, jak by měla probíhat.

„Ne, nemám zde smluvenou schůzku, nicméně proto jsem zde – abych se na jedné domluvila. Potřebuji mluvit s někým, kdo to zde vede a domlouvá smlouvy, a to ve věci jednoho z vašich předních prodávaných autorů,“ odpovím mladíkovi bez známky zaváhání. A také bez úsměvu. „Jedná se o poněkud choulostivou, leč o to závažnější věc,“ dodám s vážným výrazem ve tváři. „Můžete mne ohlásit jako lady Vernier,“ pokračuji dál, vědoma si toho, že to jméno zde nebude mít vůbec žádný vliv. To bych v té hře na Farnhamovu milenku muset setrvat déle, než byl jeden nešťastný večer.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, dobře. Klasické sedlo.“ Přeměří si tě krátce pohledem, než si udělá jednoslovnou poznámku do zápisníku. Vyřešíte tedy všechny potřebné oficiální náležitosti, než se vydáš počkat na svůj odvoz. Naštěstí čas běží vcelku rychle, když máš pak možnost sledovat dění před sebou a vychystávání povozu. Je to příjemné zpestření. Sice na k divadlu to má daleko, ale i tak je to svým způsobem zajímavé.

Nakonec je vše nachystané, a dokonce dorazí i tvůj kočí. Vydáš se tedy za nimi a z kabelky vytáhneš papírek s už známou adresou. „Dobrý den, madam.“ Dotkne se kočí krempy svého klobouku, když se spolu pozdravíte. „Hmm, na tuhle? Ale to není až tak daleko. Je to také Úřednická čtvrť. Cesta by měla zabrat tak půl hodiny. Plus mínus.“ Dodá, než ještě doplníš své další požadavky na zastávky. „Knihkupectví. Hmm… A říkáte velké? Dobře, myslím, že o jednom, co bude vcelku po cestě bych věděl.“ Pokývá souhlasně hlavou, než zmíníš poslední otázku.

„Grove road?“ Zamračí se. „Grove road… Grove road… Hmm, to je ta s divadlem severněji odtud? Ne, to je Gravel road. No, tedy, přiznám se, že jste mě dostala, dámo. Znám to tady vcelku dobře, ale jen tyhle ehm normální části. Jeruzalém je opravdu velké město. Je klidně možné, že to bude nějaká zapadlá ulička v Univerzitní čtvrti a nebo něco z Industriální nebo přístavu. Tam to tak dobře neznám. Omlouvám se, ale s tímto vám asi nepomůžu.“ Potřese zamítavě hlavou. Bohužel to vypadá, že tady u drožkáře s tímto až tak snadno nepochodíš. Věděl by Alexander, kde to hledat? Dost možná. Nebyl to člověk, který by někam jezdil jen tak naslepo zvlášť, když šlo o věci, jenž nebylo až tak těžké ověřit si předem. Ovšem toho se teď nezeptáš.

„Tak prosím, madam. Říkala jste tedy prvně knihkupectví?“ Zeptá se tě krátce, když ti otevře dveře drožky, aby sis mohla nasednout. A netrvá to dlouho a vůz s tebou vyjede na první zastávku.

☩

V knihkupectví tě udeří do nosu ta typická vůně knih a papíru. Je to skutečně jedno z těch větších. Procházíš kolem polic s vykládanými knihami, kterých je tu skutečně nespočet. Od beletrie přes odbornější tituly až snad i… ke kuchařkám! Skutečně by sis tu mohla vybrat, co by tě jen napadlo. A mapy? Jistěže tu mají mapy. Detailní plány města, jako před tebou tehdy v předvečer Alexanderovy záchrany rozvinul Noah, tu však nemají, a tak musíš vzít zavděk jedením útlým svazkem s rozkreslenými částmi Nového Jeruzaléma na každé dvoustraně. Není to dokonalé, ale za to spoustsu míst poznáváš, jen co jí listuješ. Však tady si chodila do divadla, tady byl nedaleko ten pěkný park a tady… ano tady jsi bydlela. Většina tvého života je jen na pár stránkách. Je to dokonce úspornější než dílo pana Penfielda. Což je další bod tvého programu.

Pobereš tedy vše, co sis vybrala a zaplatíš. Drožka už na tebe čeká a taky se opět vyhoupneš zpátky do kočáru a zamíříš tentokrát na místo, jehož adresu si viděla pokaždé na zadních stranách těch prokletých knih.

☩

Nakladatelství Broadbent.

Jsi konečně tam. A musí se nechat, že drožka s tebou nezastaví před nějakým pochybným domem v zapadlé uličce s chcíplou kočkou, ale na jedné z hlavních tříd Úřednické čtvrti, kterou zdobí v pravidelných rozestupech žloutnoucí stromy i pěkné dekorativní pouliční osvětlení.

Až je to s podivem. Takové braky měl vydávat spíše někdo na koleni a tisknout je ve vlhkém zaplivaném sklepě, ale tohle…? No, na druhou stranu se knihy skutečně dobře prodávaly.

„Počkám tu na vás madam?“ Zaslechneš za sebou otázku od kočího, než vykročíš k bílé klasicistní budově. Projdeš širokými dveřmi, které jsou otevřené a vejdeš do prostorně působící místnosti, v níž si na pár místech všímáš i bílého mramoru. Nakladatelství Broadbent skutečně nebude trpět nedostatkem čtenářů.

„Mohu vám pomoci, madam? Máte domluvenou schůzku?“ Ozve se mužský hlas a ty si všimneš mladého muže s hnědými vlasy, který k tobě přistoupí. Vypadá, že mu bude kolem dvaceti a díky zvídavému pohledu má kolem sebe takovou tu typickou auru vysokoškolského studenta. Dost množná to i student bude ve chvílích, kdy tu nepracuje. Kdo ví.

Vera De Lacey

„Tak to jsem ráda. Někdy nejsou zajížďky na škodu.“ Usměje se mladá žena, než se otočí k menším hodinám stojícím na skříňce za ní.

„Hmm, vypadá to, že se nám blíží už půl desátá. Říkám si, že už jsem nějaká utahaná.“ Zakryje si rukou ústa, když zívne, skoro jako kdyby tělu až teď došlo, že už je skutečně pozdě. „Ale stejně jsem ještě chtěla dočíst kapitolu.“ Dodá a založí si rozečtenou knihu, co leží na stole před ní, než ti pokyne, aby si přistoupila k ní a začaly jste se věnovat těm nezbytnostem spojeným s ubytováním v hotelu.

„Popřeju, popřeju… Ale tak daří se nám dobře. Letos to vypadá, že do města přijíždí víc lidí, takže máme někdy i několik dní za sebou plno. Anebo máme jen dobré reference, kdo ví.“ Pokrčí rameny, zatímco otevře velkou knihu pro zapsání nových hostů a natočí ji ti, aby ses do ní zapsala.

„Rozhodně si nemůžeme stěžovat. Snad jen na to, že už teď nemáme tolik volného času…. Ještě tady podpis.“ Poťuká její prst na volné místo na papíru.

„Takže pokoj budete mít v prvním patře. Nachystala jsem vám tam přistýlku, jak jste si přála.“ Pousměje se a sklouzne pohledem na Priscillu, co stojí asi dva kroky za tebou a celé tohle dění se zájmem pozoruje. Je to dost možná poprvé, co je něčeho takového součástí.  

„Teď ještě klíč… klíč…“ Mlaskne, zatímco prstem přeskáče mezi zavěšenými klíčky na tabuli za ní, než se na jednom zastaví. „Tady je váš klíč. Pokoj číslo tři.“ Zacinkají tiše klíčky s malou mosaznou plaketkou o dřevěnou desku stolu.

„Uaah, omlouvám se.“ Přijde na Natalie další zívnutí a jen si pak bezděčně poupraví brýle. „Jestli to nebude vadit Vero, asi si půjdu lehnout. Snídani počítám, že jako vždy chtít nebudete?“ Doptá se ještě pro ujištění. „Tak dobrou noc a doufám, že si pobyt zde opět užijete. I vy mladá slečno.“ Otočí se na na Priscillu než vás vyprovodí poněkud unaveným úsměvem.

„Děkuji, dobrou noc, paní.“ Odpoví jí Priscilla uctivě, až máš chvíli pocit, že na místě vysekne i pukrle.

Cestu k pokojům znáš. V trojce si sice ještě nebydlela, ale v prvním patře ano. Stačí jen vybrat dveře s jiným číslem. Klíč zarachotí v zámku a tobě se naskytne vcelku povědomý pohled. Ani tento pokoj nevypadá o moc jinak, než si zde byla zvyklá. Je menší. Tak akorát, aby člověk došel k posteli s květinovým přehozem a pár komodám, které sloužily na uskladnění oblečení. Dokonce je zde malý pracovní stolek a pár lamp. V rohu u stěny si pak všimneš ještě jedné menší postele, kterou sem museli přistavit na tvou žádost. Oproti té klasické vypadá více provizorně, ale je čistě povlečená a určitě bude pohodlnější než sedadla v kočáru.

„Tedy… To vypadá…“ Zazní za tebou hlas Prissy, která si dovolí dramatickou pauzu. „Perfektně!“ Usměje se pak náhle široce. „Ještě zaběhnu dolů pro zbytek kufrů. Díky bohu za to první patro.“ Alespoň na chvíli zase vypadá, že má trochu elánu, a i když je její chůze stále poněkud prkenná, postará se sama o svá zavazadla.

„Huuuf, už chápu, proč jezdíš tak nalehko.“ Vydechne pak docela zničeně, když složí poslední kufr ke svým. „Koupelna je tady?“ Vykročí k úzkým dveřím, za kterými skutečně moc dobře víš, že je koupelna. Není nijak prostorná, ale je tam vše, co potřebuješ. Tedy dvě se tam asi naráz jen tak pohodlně nevejdete, ale to si před tím na svých cestách moc řešit nemusela.

„To není zlé…“ Ozve se od Prissy, když nahlíží za dveře, než dojde k jedné z postelí a posadí se na ni, aby na ni zkusmo zapružila, než se na ni prostě a jednoduše položí. „Jsme tam… Opravdu jsme v Novém Jeruzalémě! Tedy, to celodenní kodrcání za to stálo!“ Usmívá se spokojeně na strop nad vámi.

Neubráním se spokojenému úsměvu, když mi vousatý muž potvrdí, že jsem tady skutečně správně a nic z toho, co si budu žádat nebude problém. Ať už jde o zapůjčení koně nebo drožka, která by mne přepravila, kam potřebuji. Nakonec to rozhodně není špatný začátek dne. Dobrá snídaně, ořechové rohlíčky, a jakkoliv jsem si při hledání stájí trochu zašla, tak mi to vlastně nevadí.
„Tak to ráda slyším,“ úlevně vydechnu. Opravdu. Zvláště, když jsou stáje kousek od hotelu, lépe už to snad vyjít nemohlo. „A počkat si mi nevadí,“ potvrdím mu vzápětí. Půlhodina se v tom všem ztratí, času mám prozatím dost na to, abych nemusela nikam pospíchat. Zvláště, když nebudu muset pobíhat po ulici a shánět odvoz.

„Výborně. Jsem sice dobrá jezdkyně, ale ve městě žádného bujného plnokrevníka nepotřebuji,“ odpovím muži v dobrém rozmaru. „Za tři dny, odpoledne,“ řeknu a doplním to i o přesné datum, které si pamatuji z Alexové poznámky v deníku. „Vrátila bych ho večer, bohužel nevím přesně v kolik hodin se sem vrátím, ale počítám, že kolem půlnoci. Záloha samozřejmě není problém ani příplatek z možnost pozdního návratu,“ dodám rychle. Nejsem si jistá na kolik moje žádost může působit zvláštně, přeci jen kolik žen mého vzezření sem může chodit s požadavkem na to, aby si půjčili koně na večer, kdy se nedá mluvit o poklidné vyjížďce po parcích?

„Jistě. Delilah Vernier. Ne, speciální požadavky nemám, obyčejný kůň mi bude stačit. Snad jen, nechci dámské sedlo, ale klasické,“ upřesním čistě pro jistotu, aby tu na mne nečekal kůň nachystaný pro dámu. V dámském sedle jsem seděla naposledy, když mne vzal ke koním Bartholomew. Jak by se na tohle asi tvářil můj manžel, kdyby mě teď viděl? Do teď si pamatuji, jak mi srdce prudce bušilo, kdy jsem se ocitla v sedle, a stejně tak jeho roztrpčení, že i přes veškeré jeho pokyny a rady tam stále sedím zaťatá a napjatá, neschopná se uvolnit a dělat, co po mne žádá. Nebylo to zdaleka tak romantické jako v knihách. Rozhodně ne. „Dobrá, budu s tím počítat, a děkuji za ochotu,“ kývnu hlavou, a ještě se vyptám, kolik to bude stát, abych si tu sumu mohla přesně připravit. Jak na zálohu, tak i celkovou částku za výpůjčku.

Vzápětí se už jen dle instrukcí odeberu do rohu s lavičkou, kde mají zdejší pracovníci zřejmě nějaké své posezení. Přelétnu celé prostranství pohledem a poté se na lavičku opatrně posadím. Bude to asi o něco příjemnější, než tu postávat a popocházet. Jen si zkontroluji, že si o nic nezašpiním černý kabát ani tmavě zelenou sukni. A tak tam sedím a čekám, zatímco se zde zvědavě rozhlížím. Občas na sobě ucítím pohledy mužů stojících opodál, ale příliš si z toho nedělám. Rozhodně ne tolik jako ze zimy, která společně s čekáním začíná být nepříjemná.

Po zhruba patnácti minutách muži začnou s chystáním drožky. Ani se nesnažím zastírat, že je u toho celou dobu se zájmem pozoruji. Skutečně, dokonce i něco tak obyčejného je pro mne nové. Z toho, co vidím mi přijde zapřáhnutí koní jako taková malá věda. Raději nechci vidět sebe, kdybych něco takového měla dělat. Nachystat si i odstrojit koně jsem se sice za ten rok už naučila, ale tohle rozhodně vypadalo mnohem složitěji.

Nakonec je vše hotovo a mne nic nebrání v tom vyrazit na cestu, kterou jsem si naplánovala. Vstanu z lavičky a decentně si přejedu po kabátu i sukni dlaněmi, abych obojí uhladila a ujistila se, že je vše, jak má být, než vykročím energicky ke drožce.
„To ráda slyším,“ dojdu až k nim a vylovím z kožené tašky papírek s adresou nakladatelství. „Hezký dne, pane,“ pozdravím postaršího drožkáře, „potřebovala bych se dostat na tuhle adresu,“ ukáži papírek kočímu. „A cestou bych se potřebovala zastavit v nějakém knihkupectví, ideálně v nějakém větším nebo kde bych sehnala mapu města,“ sdělím své požadavky, kterými se netajím.

„A…“ krátce zaváhám, přesto neztratím na své jistotě, se kterou s muži jednám, „snad ještě, než vyrazíme… Vy se jistě ve městě vyznáte, že?“ drobně se pousměji. „Věděl byste v jaké čtvrti nebo části města bych našla Grove road?“ zeptám se jakoby nic.

♬♬♬

Delilah Blair Flanagan

Ořechové rohlíčky. Něco tak obyčejného, a přitom tak skvělého. Ani ti nedošlo, jak ti některé věci chyběly, dokud si je opět neměla na dosah. Tak už to ostatně v životě čas od času bývá. Rohlíčky nejsou přeslazené a příjemně křupají. Nikde z nich nestéká sladký lepkavý sirup a ani v nich nenajdeš stopu rýže či pistácií. Jsou to prostě poctivé jeruzalémské ořechové rohlíčky s vlašskými ořechy, na jaké si byla zvyklá.

Je to příjemné zpestření jinak poněkud delší cesty. Avšak i s tou jistou zacházkou a nutným vracení se, se ti nakonec podaří najít stáje. Dojdeš k dvojici mužů, které by si mohla zařadit zhruba ke čtyřicátníkům. Jeden z nich má knírek a druhý krátce střižený plnovous. Na jejich oblečení je vidět, že už jsou převlečení do pracovního a nějakou práci zde už odvedli. Jen, co jeden z nich zaregistruje tvůj příchod, tak zmlkne pokývne hlavou tvým směrem, aby si tě všiml i jeho kolega.

„Můžeme vám pomoci, madam?“ Otočí se na tebe ten s plnovousem a poněkud obhroublým hlasem, zatímco zkrátíš vzdálenost mezi vámi a dojdeš až k nim.

„Hmm, koně? Jistě, ale… Jakého? Jezdeckého? I se sedlem a vším potřebným předpokládám.“ Sklouzne po tobě hodnotícím pohledem. No, nevypadáš, že by si byla oděná do jezdeckého úboru, ale však koně nechceš hned na dnešní den, jak ho hned ubezpečíš. „Nebyl by to problém. Samozřejmě s patřičnou zálohou.“ Dodá něco, co je vlastně docela samozřejmé.

„A pronajmout drožku? No, starej Bill by měl tak do čtvrt, půl hodiny vyjíždět, takže, pokud vám nevadí počkat?“ Podrbe se ve vlasech. „Jinak se nemusíte bát. Koně máme spolehlivé. Žádné divochy, aby si na nich někdo zlomil vaz. Na, kdy byste ho tedy chtěla a na jak dlouho?“ Zaloví rukou v kapse, aby z ní vytáhl poněkud umolousaný zápisník a tužku, která v jeho velkých rukách působí opravdu titěrně.

„Poznačím si vás a pak to přepíšu do záznamů. Jen… Vaše jméno?“ Zvedne k tobě krátce pohled, než si vše bez dalších otázek zapíše. „Máte nějaké zvláštní… hmmh, co já vím, požadavky? Nemáme tu sice žádné závodní plnokrevníky, ale obyčejné koně. Poslouží ale stejně tak dobře.“ Zabručí, než krátce mávne rukou. „Zálohu složíte až si pro koně přijdete. Teď nemusíte nic platit.“

„Jestli chcete počkat, tak tam v rohu je lavička, madam.“ Ukáže kamsi za tebe a ty si můžeš všimnout, že z druhé strany brány je u zdi takové menší posezení, kam si místní pracovníci zjevně dle popelníku plného nedopalků chodí dávat pauzy. Není to nic nóbl. Jen lavice, malý stolek a dvojice dřevěných židlí, jejichž povrch oprýskal pod rozmary počasí.  

Ať už se rozhodneš posečkat kdekoliv, dvojice mužů se vrátí k debatě nad postroji, zatímco sem tam k tobě zalétnou jejich zvědavé pohledy. Čas běží. Nakonec se zhruba za tu čtvrt hodinu začne něco dít, protože oba muži zmizí kamsi do stájí, aby pak vyvezli z jedné kryté budovy drožku a začali do ní chystat koně. Společně s tím projde branou starší muž v cestovním kabátu a klobouku typickém pro drožkáře, který na ně mávne na uvítanou, aniž by si tě v první chvíli všimnul. To bude nejspíš ten zmíněný starý Bill.

Můžeš pozorovat přípravu drožky na její denní štaci. Vlastně si něco takového měla málokdy příležitost sledovat. Kočáry vždy přijely před dům už nachystané a na vás už bylo jen nastoupit. Teď ale vidíš, že je za tím docela dost práce. Muži ale patrně dobře vědí, co dělají, takže to celé nezabere příliš času, než na tebe mávne opět tvůj starý známý muž s plnovousem.

„Madam… Tak prosím. Pojďte. Budete už moct vyrazit.“ Houkne tvým směrem a jeho hlas se rozezní po nádvoří do cinkání podkov kopyty hrabajících koní.

Úkol splněn. Drožku už máš. Teď ještě, kam s ní vyrazit nejdříve?

♫♪♪♫

Energicky seběhnu schody z druhého patra do přízemí a krátce se zastavím u recepce, když procházím kolem a spatřím tam stát tu ženu… Jejíž jméno vlastně ani neznám. Ale tohle mne v tuto chvíli opravdu netrápí na rozdíl od jiných věcí – a že jich skutečně není málo. Ovšem… Jedno po druhém. Zvládla jsem už přeci složitější situace. Tedy… Asi by bylo diskutabilní, jakým způsobem, ale zvládla a na tom jediném ve výsledku záleží. Přesto… Cítím zvláštní napětí z představy, že za chvíli opustím budovu hotelu a ocitnu se sama v ulicích Jeruzaléma. Je to moudré rozhodnutí? Neměla bych přeci jen zůstat… Ale ne. Ne! Nebudu rukojmím hotelového pokoje a vlastních či Alexanderových obav. Znovu už ne. Mám tu pár věcí k vyřízení, a tak je vyřídím.

„Vlastně ano. Jsou zde v blízkém okolí stáje, kde se dá najmout drožka nebo si zapůjčit koně?“ zeptám se ženy napřímo. S odpovědí naštěstí příliš neváhá, a dokonce má pro mě dobrou zprávu. Stáje jen čtvrt hodiny chůze od hotelu zní naprosto ideálně. Když se podiví mé touze po vyjížďce, tak se jen lehce pousměji a nijak zvláště to nerozvádím a ani se nesnažím obhajovat. Nicméně zmínka o veřejné dopravě… Překvapeně zamrkám. To mě nenapadlo. Zajisté, Jeruzalém se mohl chlubit možností veřejné dopravy, vlastně poměrně husté sítě, díky které jste se mohli přepravit z jednoho konce města na druhý bez nutnosti pronajímat si kočár nebo vlastnit kolo či koně. Nicméně… Drobně si odkašlu. Nikdy jsem takhle necestovala a jakkoliv jsem byla zvědavá na to, jaké to asi je, tak… Při téhle nové zkušenosti bych měla raději po boku Alexe, než abych to odvážně zkoušela sama.

„Děkuji za návrh, ale pro těch pár pochůzek, co mám ve městě pro mne bude snazší nechat se tam zavést drožkou,“ trvám si na svém.

Poté se už soustředím na vysvětlování recepční, ze kterého nejsem tady zrovna moudrá – ačkoliv zmínka o ořechových rohlíčcích zní opravdu skvěle. Nakreslení plánku se tak nebráním a kvituji to naopak s vděčným úsměvem. Pak už jen čekám, až bude žena se svým plánkem hotová, zatímco ji pozorně sleduji a naslouchám instrukcím. No, možná by bylo jednodušší a rychlejší se někoho zeptat na ulici, ale… „Děkuji za ochotu i pomoc. Hezký den i vám,“ zdvořile se rozloučím a s plánkem v ruce vykročím vstříc Novému Jeruzalému.

Udělám několik kroků po chodníku, zatímco se mi vlasy probírá studený vítr nesoucí na svých křídlech tu nezaměnitelnou vůni sychravého podzimu a města samotného. Dlouze se nadechnu a na chvíli zvrátím hlavu k obloze. Sluneční paprsky jen slabě šimrají na tváři, avšak nemají žádnou sílu. S Provinciemi to skutečně nejde ani porovnávat, přesto se neubráním myšlence na to, že… Ne. Ne. Soustřeď se, Del! V duchu okřiknu sebe sama a opět se narovnám. Přemýšlivým pohledem sklouznu po poloprázdné ulici a vzápětí si zvednu na okamžik před oči plánek.

Takže… Ah, takže tudy.

Procházím těmi staronovými ulicemi a rozhlížím se kolem sebe. Je to tak… Neumím ten pocit popsat. Ale je to svým způsobem příjemné. Když kráčím po chodníku, připadám si zde jako stará známá. Ne, tady nejsem cizinkou, ale doma. Jako by to vědělo i samotné město nebo… Nebo mi to tak i připadá. Žádnému z kolemjdoucích nestojím za víc než krátký pohled, a tak to má být. Cestou se zastavím i v té pekárně pro pár ořechových rohlíčků, přeci jen všechny ty vůně linoucí se vzduchem mi připomínají, že mám vlastně pořád hlad. A pak… Miluji ořechové rohlíčky. A tady do nich nebude nikdo cpát žádné koření, med ani cokoliv, co by to udělalo aspoň trochu lepkavé, a tak sladké, že z toho trnu zuby. Připadám si sice trochu směšně, že se těším jako malá holka z něčeho tak obyčejného, jako je takový obyčejný kousek pečiva, ale… Vychutnám si to do posledního sousta.

Po nějakém tom bloudění, kdy se mi navzdory plánku podaří skončit někde, kde být tak úplně nechci, nakonec dorazím ke svému cíli. Pach koniny, kůže a hnoje mi už z dálky napoví, že tentokrát jdu správně, a tak natáhnu krok. A skutečně. Stáje! První ze seznamu úkolů tak je splněn, teď ještě aby tam s nimi byla rozumná domluva… Ze zamyšlení mne vytrhne zvuk kol poskakujících po dlažbě, a tak rychle ukročím do strany, abych se vyhnula projíždějícímu kočáru.
Jakmile je drožka pryč, tak se naposledy rozhlédnu po ulici a bez známky zaváhání vykročím v ústrety těm dvěma mužům, které zahlédnu, jak stojí u kamenné zídky. Vzhledem k tomu, že něco řeší, postrojům i tomu, jak na mne působí… Určitě zde budou pracovat. A to mi nyní stačí k tomu, co potřebuji.

„Dobrý den, pánové, mohla bych vás… Na chvíli vyrušit?“ oslovím je oba. Mluvení s cizími lidmi sice stále nepatří mezi mé oblíbené činnosti a mile ráda taková jednání nechávám na Alexovi nebo komukoliv, kdo se nabízí, ale… Ale už opravdu nejsem ta stará Delilah, která byla pomalu k smrti vyděšená, když ji Noah poslal zařídit ubytování v tom zaplivaném hotelu v chudinské čtvrti. Přelétnu oba pohledem, v zádech rovná a jistá jako každá správná dáma.

„Jsem tu správně, pokud bych si potřebovala pronajmout na jeden den koně? Ne dnes, až za pár dní. A drožku? Viděla jsem jednu vyjíždět a potřebovala bych ještě teď odvézt na jednu schůzku ve městě,“ zdvořile se pousměji. Nijak přehnaně, jen přesně tak, jak se očekává. „Případně pokud byste byli tak laskaví a odkázali mne na někoho s kým bych se mohla domluvit…“ požádám je vzápětí.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Snídaně plyne vcelku příjemně. Snad jen těch pár informací v novinách, které zadrnkaly na pár starých strun, ji příliš nevylepšilo. Pečivo je však čerstvé a káva také není až tak zlá. Vlastně je to příjemné, dát si po těch měsících zase něco západního. Něco, na cos byla za ty roky života zde zvyklá. Jídlo zde chutnalo skutečně jinak. Pro tebe mnohem známěji.

Dosnídáš a vrhneš se na přípravy. Máš toho dnes tolik co zařídit! Těžko říct, zda by tě čekal s Alexanderem tak nabitý a hektický program. Zcela určitě ne. Avšak teď se nemusíš nikomu zpovídat vlastně s čímkoliv a jít si, kam uznáš za vhodné. Na druhou stranu… jsi také na vše z toho sama.

Vložíš do příruční tašky vše potřebné včetně revolveru a vyrazíš do přízemí. S recepční se potkáš, když zrovna oprašuje prach z pár polic za recepcí a jen co tě uvidí, zdvořile se pousměje.

„Ah, dobré ráno, paní… Můžu vám nějak pomoct?“ Doplní záhy tu otázku, když z ní tvůj pohled neodběhne, ale zato k ní vykročíš.

„Stáje? Hmm, chcete si udělat vyjížďku? Ale v tomto počasí? Víte, že v Novém Jeruzalémě tu docela funguje veřejná doprava? Ne, že by vozy jezdily vždy na čas, ale je to snazší a levnější než se nechat vozit celý den soukromou drožkou. Ale… Stáje. Jistě.“ Pokývne hlavou, když vidí, že si to nedáš jen tak snadno rozmluvit.

„Tak jedny jsou asi čtvrt hodiny chůzí odtud. Ale my zde ustájení pro koně nemáme. Bude asi nejsnazší domluvit se s nimi. Musíte na hlavní třídu pak doleva a u pekařství se zeleným vývěsním štítem doleva. Mají tam opravdu skvělé ořechové rohlíčky a…. Počkejte, asi vám to raději namaluji. To bude nejlepší.“ Usměje se potěšená tím, jak to vymyslela, než vyloví z pod pultu nepopsaný list papíru, vezme pero a…

„Vidíte, jsme tady…“ Začne na papír vykreslovat sérii čar, které se mění postupně v ulice a neumělý plánek vašeho nejbližšího okolí. Nedá se říct, že by paní recepční byla nějakým kartografem. Čáry mají k rovným přímkám daleko a připomínají spíše vlnky. Stejně tak vzdálenosti asi úplně nebudou poměrově odpovídat. Přesto ti ale popisuje dost orientačních bodů. Především tedy obchodů a barevných fasád domů. Vypadá to, že tě čeká pět odboček a pak…Pak to snad najdeš, protože by ses měla dostat k zakroužkovanému místu s písmenem S.

„Tady, prosím. Kdybyste to nemohla najít, tak se někoho poptejte. A hezký den, madam.“ Podá ti papír se zakresleným plánkem, než tě její pohled vyprovodí ke dveřím.

Venku tě lehce ofoukne dost svěží podzimní vítr. V Provinciích by si teď mohla sedět na balkóně a popíjet kávu pouze v noční košili s lehkým županem, ale zde jsi ráda za svůj kabát. Slunce už sice svítí, ale ještě nestihlo ranní vzduch dostatečně prohřát a je otázkou, zda to vůbec stihne, než opět na večer zapadne.

Vítr na chodníku prohání pár žlutých a hnědých listů, které se proplétají mezi podrážkami bot těch několika chodců, které zde vidíš. Nevypadá to, že by ti někdo z nich věnoval nějakou výraznější pozornost. Všichni si hledí svého, jak se na velkoměsto sluší a patří.

Vyrazíš tedy. Procházíš se těmi tak známými, a přitom novými místy tvého rodného města. Vysoké budovy se tyčí po obou stranách ulic. Dole jsou často rozmanité krámky, kadeřnictví, či jiné služby. Sem tam k tobě ten svěží vzduch zanese i vůni pečiva nebo naopak pečeného masa. Je to příjemná procházka, která nakonec trvá něco k půl hodině. Může za to ale to, že přehlédneš jednu z odboček a zabočíš až příliš pozdě. Dojde ti to v momentu, kdy stojíš konečně u písmene S a nikde není po stájích ani stopy. Místo toho je to docela široká ulice a z okna před tebou tě nevzrušeně pozoruje dvojice koček.

Musíš se tedy vrátit a zkusit to z hlavní ulice znovu. Tentokrát si už dáš ale pozor, a ještě, než dojdeš k cíli, cítíš lehce typický odér koniny. A skutečně, brzy už stojíš před stájemi. Široká brána je otevřená do jinak poněkud zapadlé ulice, kterou si sem přišla a zrovna, když dorazíš, musíš ustoupit do strany, protože vyjíždí zevnitř nějaká drožka. Pokud nahlédneš dál, vidíš, tam dvojici mužů, která cosi řeší nad několika postroji odloženými na kamenné zídce.

♫♪♪♫

Z tichého oddechování mezi polštáři mne vytrhne vzdálený zvuk klepání na dveře. V první se jen s tichým zamručením přetočím a skryji tvář před paprsky slunce, které se derou skrze okna i závěsy do pokoje na znamení nového dne. Dezorientovaně zamžourám kolem sebe po tom neznámém prostoru a přisunu se více ke středu postele, abych… Stačí krátký pohled na prázdné místo vedle mě a události včerejšího odpoledne se nepříjemně připomenou. Alexander se tu zázračně během noci neobjevil, jen se tu večer stavil na krátkou návštěvu Noah. Promnu si mimoděk oči, které zase zavřu, abych…

… další zaklepání mi nekompromisně připomene, kvůli čemu jsem prve rozlepila oči, než se mysl začala opět propadat do sladkého nevědomí. Vzápětí se i ozve tlumený hlas mluvící o snídani. Stačí jen to slovo, aby se mi stáhl žaludek a připomněl mi tím, jak moc velký mám hlad. „Hned… Hned jsem tam…“ zachraptím směrem ke dveřím, zatímco se překotně zvedám z postele. Za chůze si prsty aspoň trochu upravím vlasy spadající v tom hustém zcuchaném vodopádu přes záda i ramena a přehodím přes sebe lehký župan hodící se spíše do slunečné Dvaraky než zimního Jeruzaléma.

Bez přemýšlení odemknu a rychle otevřu dveře, za kterými na mne už zřejmě nějakou chvíli čeká ta žena z recepce. Rozespalým pohledem sklouznu z její tváře až k tácu, který drží v rukách. Vůně kávy a čerstvého pečiva jen přiživí ten svíravý pocit hladu v břiše.
„Ne, ne… Nic se nestalo, jen mám za sebou vážně dlouhou a náročnou cestu. Zaneste mi ji zítra ve stejný čas,“ zamumlám v odpověď a jen stěží potlačím zívnutí. Připadám si tak trochu jako praštěná do hlavy, ale po snídani to bude zajisté lepší. Tedy… Snad. Nyní si jen zaskočeně převezmu tác, který mi ta žena vzápětí bez okolků podá. Rozhodně mne tím překvapí, což se odrazí nejen v mém výrazu. Ani mi v tu chvíli nedojde, že jak si tác přebírám, tak mi vyklouzne z volného z rukávu pravá ruka odhalená v tu chvíli takřka po celém předloktí. „Ahh, dobře, děkuji, ano, hm, hezký den i vám,“ rozloučím se se ženou mechanicky.

Do dveří strčím nohou, abych je zavřela, než se pomalým krokem vydám i s tácem v rukách ke stolku kousek od okna. Chvíli se ozývá jen tiché cinkání nádobí, dokud se mi nepodaří tác opatrně položit na stůl bez toho, aniž bych něco rozbila nebo vylila. Tohle není něco, co bych dělala kdovíjak často, až příliš jsem si zvykla na to, že za mne vše řeší služebnictvo. Dokonce i v Dvarace, kde bylo snadné zase vklouznout do života lady z vyšší vrstvy společnosti. Rozhodně jsem si nikdy nemohla stěžovat na to, že by mi Alex v našem domě nezajistil pohodlí srovnatelné s tím, na co jsem byla zvyklá z Jeruzaléma.

Nicméně se nad ničím nepohoršuji ani tiše netrpím. Naopak. Poodhrnu ještě více závěsy, abych pustila do místnosti více světla a posadím se na židli. Koutek je zalitý příjemným nazlátlým světlem, dnes to dle všeho vypadá na vcelku pěkný den, jak mi prozradí krátký pohled z okna. Avšak paprsky tančící po kůži sotva šimrají, nemají sílu a ani nehřejí nebo dokonce nepálí, jak jsem si zvykla v Provinciích. Působí tak spíše jen jako… Iluze. Klam. Přesto se zde cítím nečekaně dobře. Jako by si něco uvnitř mne konečně vydechlo a dokázalo se uvolnit, protože… Protože jsem konečně… Doma…

Bez okolků vyskládám vše z tácu před sebe. Naliji si plný šálek kávy a požitkářsky se krátce napiju. Pravá jeruzalémská káva udělaná přesně tak, jak by jeden očekával. Zajisté to není ta nejlepší, jakou jsem kdy měla, ale stejně mi to tak v tu chvíli připadá. Poté se už hladově vrhnu na croissanty, které si namažu jak máslem, tak i džemem.
Mám takový hlad, že vnímám jen tu neurčitou sladkou chuť a namísto distingovaného uždibování je spíše vdechnu. Kdyby jich bylo více jak jen dva rozhodně bych se nezlobila. Takhle sice utiším ten největší hlad, ale rozhodně se nedá přemýšlet o nějakém vyčkávání s dalším jídlem do oběda.

Ke zbývající kávě si už v poklidu otevřu noviny, které jsme neměla v ruce už tak strašně dlouho… Se zájmem jimi listuji, pohledem lačně hltám každý z titulků i řádků menšího písma pod nimi. Co se tu asi tak za poslední rok a půl změnilo? No ano, rok a půl jsem byla mimo veškeré dění ve městě… Od okamžiku, kdy si mne manžel nechal zavolat v to osudové ráno do své pracovny, tak jsem se k novinám dostala jen jednou, a to, když mi Fernsby ukazoval můj vlastní nekrolog ve společenské rubrice.

Zaujatě tak pročítám každý list a… No. Vlastně neobsahují zrovna šokující novinky. Život zde běžel dál tím stále stejným tempem navzdory dramatickým událostem, které se zde odehrály. Snad jen… „Hm,“ vyjde mi zpoza rtů ten neurčitý zvuk, když mi dojde, že namísto zesnulého lorda Farnhama jej nahradil… Nu, nikdo jiný než sám Soudce. Mám z toho… Rozporuplné pocity. Ani nevím proč. Vévodu Essingtona znám jen ze společenských akcí, avšak nyní se tím vším proplétá hořkoslaná vzpomínka na Nakira. Jak má vlastní, tak nakonec i ta vzdálená patřící Metatronovi… Byl v tom světě za bránou. Ve světě nekonečných mrtvých plání a šedivých inkoustových mračen. Lehce potřesu hlavou a raději noviny přetočím na další stránku.

Nakonec v novinách narazím na článek, díky kterému mi zkysne doušek kávy v ústech. Jen ztěžka jej polknu, zatímco zabodávám svůj pohled do nenápadného titulku. Dokončená rekonstrukce. Více pacientů. Kysele se ušklíbnu a chvíli mi trvá, než dokážu odtrhnout od článku pohled a jít dál. Farnham mi slíbil, že výměnou za moji pomoc by mi mohl s Greenhillem pomoci… Jenže uplynul už rok, a to místo očividně vzkvétalo namísto toho, aby doktor Hart zažíval opravdu krušné chvíle. Já vím, já vím, musím být trpělivá, ale… Nechci. Nechci pořád jen trpělivě čekat, co bude dál. Jak by se asi ctěný pan doktor tvářil, kdybych se objevila v jeho pracovně? Poznal by svoji pacientku, kterou svěřil do laskavé otce Fernsbyho? Slovy se nedá popsat, jak ráda bych to udělala.

Povzdechnu si a raději pokračuji v popíjení kávy a pročítání novin. Přeci jen se jedna věc za tu dobu změnila. Rubrika černé kroniky nabrala na nečekaném objemu. O tomhle Noah mluvil? Co to mohlo být? Ztracení? Nebo snad měla smrt Farnhama způsobila… Co vlastně? Začtu se do krátkých zpráv v novinách ve snaze rozklíčovat, co se ve městě děje…

… čas utíká, ovšem ne dost rychle. Do sedmi večer mi zbývá opravdu hodně času, a tak jakmile dopiju kávu a dočtu noviny, vydám se do koupelny, abych ze sebe udělala jeruzalémskou lady. Já vím, že by si Alexander nejraději představoval, jak budu celé dny sedět zavřená v hotelovém pokoji a čekat, až se vrátí, ale momentálně to je luxus, který si nemůžu dovolit. Ne, když nevím, zda dražbu stihne. Mám tři necelé dny na to, abych se připravila na možnost, že tam budu muset jít sama a vše zařídit, nemluvě o mých vlastních záležitostech, které v Jeruzalému mám. Jako například pan Penfield. Tohle musí skončit.

Teple se obléknu, včera jsem zde mrzla, a to dnes nehodlám riskovat. Těžká sukně víří kolem kotníků, zatímco kabátek obepíná pas. Nechybí ani rukavice i šála kolem krku… A malá příruční kožená kabelka, do které se pohodlně krom hotovosti a mé oblíbené knihy, ve které jsou založené papírky se dvěma adresami. A také revolver. Samozřejmě. Opět vidím ten zachmuřený káravý výraz Alexandera, ale… Nedělám přeci nic šíleného. Ani nebezpečného.

Dnes si chci zařídit jen pár věcí, abych měla jistotu, že večer pohodlně stíhám i s časovou rezervou pár hodin. Sehnat mapu Jeruzaléma, vyptat se, kde najdu… Jak to bylo? Grove road? Grove street? Zařídit si schůzku v nakladatelství, které vydává ten Penfieldův pamflet, cestou se najíst a zajít si na nějaký dobrý oběd… Ah, a ty stáje. Musím zjistit, zda tu nějaké v okolí jsou, ačkoliv tohle je věc, se kterou by se mělo stačit obrátit na recepční. Snad. Nebo večer na Noaha, zda by mi sehnal na těch pár dní koně… Hm. Snad jen na ulici, kde se má konat ta dražba se nechci vyptávat v hotelu. Čistě… Pro jistotu.

Snad jen krátce zaváhám, když pohledem zavadím o rozbité hodinky ležící na komodě a které mi prozatím zůstaly v úschově… A na poslední chvíli je opět pečlivě zabalím a dám si je do tašky. Ani nevím proč, jen…

Mám z toho lepší pocit…