Andor.cz - Dračí doupě online

Zmínka o paní Wolstonové mne krátce zarazí, neočekávala jsem, že by to zde měla na povel žena. Ovšem na druhou stranu – proč by ne? Ženy v Novém Jeruzalému nakonec měly své místo nejen jako dcery a manželky. Byly v politice, pracovaly, vedly podniky, měly své místo i ve složkách Tajné policie… Něco dokázaly. Ne jako… Já. Kdybych nedošlo k mému Probuzení… Ale nad tím nechci přemýšlet, rozhodně ne teď.

„V tom případě to tak skutečně vypadá,“ potvrdím mladíkovi, jehož jméno na rozdíl od paní Wolstonové neznám. Mé jméno mu nic neřekne, ale nečekala jsem nic jiného. Tím, že jsem se musela vzdát toho být ať už Doherty nebo Flanagan, přišla jsem o těch pár výhod, které tahle stará jména měla. O jejich zvuk.

Od tohohle okamžiku se ovšem mé plány vystavěné na už tak vratkých základech hroutit a rozpadat mi pod rukama. Velmi vytížená osoba. Pokud bude mít zájem. Proč by měla nějaký mít? Zamračím se, přesto mladíka následuji směrem ke stolu, aby si mé jméno mohl poznamenat do knihy. Pro ten okamžik spolknu všechno, co se mi dere na jazyk, a že toho opravdu není málo. Nenechám se tak snadno odradit. Skutečně ne.

Přesto…

Výraz v mé tváři, když mi oznámí, že dříve jak za týden to nebude, vypovídá za vše. Nemám týden! Kdo ví, co bude po té dražbě, natož za týden. Na okamžik pevně stisknu rty. To, když se mne mladík pokusí odbýt v mylné domněnce, že jsem jen autorka, která přišla vnutit svůj rukopis komukoliv, kdo tady má nějaké slovo. Více by se mýlit nemohl.

„Obávám se, že to nebude možné, protože mé rukopisy už vydáváte – nicméně pod jménem, které k mému vlastnímu překvapení opravdu není moje,“ povytáhnu drobně obočí, zatímco uvádím věci na pravou míru. „Takže skutečně nemohu čekat týden, zda si na mě ta vaše paní Wolstonová udělá čas,“ založím ruce na hrudi a při těch slovech lehce vystrčím bradu. „Samozřejmě pokud nechcete, abych příště…“

Větu ani myšlenku nedokončím, když se náhle ozve ženský ostrý hlas, který mne přinutí se mimoděk narovnat ještě více a vtáhnout ramena dozadu. Ten hlas mi vykreslí v hlavě představu jedné z těch postarších nepříjemných guvernantek, které mají za úkol vtlouci do mladých dívek všechna ta pravidla společnosti přetvářejících je v mladé řádně vychované dámy. Na okamžik je mi mladíka skoro líto. Ale jen skoro.

A nejenže tak paní Wolstonová zní, ona tak i vypadá. Tedy samozřejmě až na to, že je oblečená lépe než guvernantka. Více okázale. Zlaté šperky jasně vypovídají, že vydavatelství vynáší více než dobře. Zatímco je její pozornost upřena ke svému… Co tu vlastně Benjamin dělá? Asistenta?... Povolím si trochu šálu kolem krku, ovšem rukavice si nesundávám, ani nepovoluji knoflíky kabátu. Vlastně si užívám toho, že je mi konečně příjemně teplo.

Nicméně jakmile je hotová s Benjaminem, který dnes nemá zřejmě úplně nejlepší den, upře se pohled těch světlých očí na mne. Na prchavou chvíli zaváhám. Známe? Ne, to byla jen výzva… K něčemu. Někoho jako ona bych si snad pamatovala. Předchozím výstupem se ovšem nenechám zastrašit, namísto toho udělám krok vpřed.

„Zatím ne, nicméně proto jsem tady, abych to napravila. V zájmu nás obou,“ snažím se znít tak jistě, jak to jen v danou chvíli zvládnu, ačkoliv… Srdce mi přeci jen naskočí do rychlejšího tempa. „Delilah Vernier,“ představím se, jakkoliv vím, že to je zbytečné, „přišla jsem kvůli jednomu z vašich autorů. Oscaru Penfieldovi,“ ovládnu se, abych se při vyslovení toho jména kysele neušklíbla, přesto je na mne znát, že mi přešlo skrze rty s jistou nelibostí.

„Bude to jen krátká schůzka,“ pokračuji odvážně dál. „Rozhodně kratší, než kdybych příště přišla v doprovodu pana Gibbse,“ zmíním jméno jednoho z právníků, jehož advokátní společnost znal snad každý napříč Zahradami. A v duchu doufám, že se za ten rok přeci jen nic moc nezměnilo. Nebo že to ženě něco řekne.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Vyprat? A to se dělá jak?“ Podiví se Priscilla něčemu tak obyčejnému a upře na tebe zvědavý pohled, jako kdyby si jí měla prozradit lék na souchotě. „Tak neumět. Však nemusíme umět všechno. Ostatně jsou na to prádelny a služebné. Je normální, že to neumíme.“ Nakrčí pak nos, snad jako kdyby se chtěla obhájit.

„Ráno. Dobře. To bude rozumné. Už teď mám hlad jako vlk, ale připadám si tak přejetá, že to i tak bez problémů zaspím.“ Zvedne ruce, aby si mezi slovy začala vytahovat spony z vyčesaných vlasů. Pak už se dáte do těch krátkých příprav na spánek. Dveře koupelny se netrhnou, ale nakonec vše nějak bez větších dohadů zvládnete. Priscilla si přetáhne přes hlavu dlouhou noční košili s modrými kvítky, než bosky vykročí k lampám.

„Dobře, tak dobrou noc, Vero.“ Usměje se měkce, než stáhne poslední knot lampy a pokoj se ponoří do tmy rušené pouze trochou světla prosvítajícího sem skrz závěsy z ulice. Ještě se ozve pár tichých došlápnutí bosých nohou na dřevěné podlaze, než i tvá sestra vklouzne pod přikrývky do své postele. Její protáhlé zívnutí napoví, že dnes váš žádné sáhodlouhé špitání mezi sestrami nečeká.

A ty? Ty pomalu zavřeš oči. Je to zvláštní. Při každé tvé návštěvě. Cítíš se tu tak… Doma. Více než v Davenportu. Sem…“

☩

„… Patříme. Ty i já.“ Povytáhne koutek rtů do toho tak známého úsměvu, zatímco bok po boku kráčíte sálem z černého kamene.

„Kdo by to byl řekl, že si jednoho dne postavíme vlastní domov. Všichni společně. Ale především my dva.“ Zpomalí pár kroky a zastaví se, aby jeho ruka sklouzla po tvé paži až k prstům, které stiskne ve své dlani.  

„Mám pro tebe zajímavé zprávy… Dobré zprávy.“ Nakloní se k tobě blíže tvář lemovaná prameny sněhově bílých vlasů, zatímco v jeho melodickém hlase zaznívá jistá tajemnost.

„Hmm, mám se ptát na co myslíš?“ Pobaveně po tobě sklouzne pohledem, než zruší zbytek vzdálenosti mezi vámi. Jste tu sami. V této části paláce se málokdy někdo pohybuje. Není určena jen tak někomu. Ale vám? Vám ano. Jako celé tohle město.

„Ne, jde o Zrcadlo. Díky pár… věcem se nám povedl jistý průlom. Bude to třeba ještě pořádně vyzkoušet, ale vypadá to, že jeden ze střepů velmi slibně reaguje se vzpomínkami. Je to začátek, ale…“ Zvedne ruku, aby ti přejel lehce palcem po hraně čelisti. „Ale jsme na dobré cestě…“

 „Ke všemu, Z...“

☩

„..Ero… Vero…Vero. Ještě spíš?“  Slyšíš známý hlas, který ale nepatří jemu. Priscilla stojí u okna, které dle čerstvého a poněkud studeného vzduchu zrovna opět dovřela.

„Já, omlouvám se. Ale spala si tak tvrdě. Trochu jsem se bála.“ Věnuje ti omluvné pousmání, zatímco přejde zpátky ke své posteli, na kterou se posadí. Rozpuštěné zrzavé vlasy jí spadají stále po noční košili s kvítky, ale oproti tvým neposedným kudrlinám vypadají i teď takto neučesané o poznání upraveněji.

„Vypadá to, že nakonec cesta víc zmohla paní cestovatelku.“ Škádlivě se ušklíbne.

„Tak.. Co bude dnes v plánu? Tedy, musím říct, že hlad mám ještě větší než včera a za dobrý čaj bych prodala vlastní matku. I když tu možná i za ten špatný.“ Pokračuje ve viditelně nezvykle dobrém rozmaru. Zvláště za poslední dny si takto Priscillu prakticky neviděla. Usmívá se a překypuje energií.

„Hmm, mám si vzít spíše tyhle modré nebo tyto černé?“ Ukáže na pár židlí, na které už si během tvého spánku nachystala dvojici šatů. „Kdo jiný by mi měl poradit než odbornice jako ty.“

A tak se začnete chystat. Sice není úplně brzké ráno, ale ze dne vám zbývá ještě spousta. Stačí jen vyrazit.

Delilah Blair Flanagan

Úhledný balíček knih zabalených v hnědém papíru a převázaných provázkem zůstane ve voze a ty se vydáš směrem do budovy nakladatelství. Tohle místo je poměrně překvapivé vzhledem ke kvalitě, kterou měly Penfieldovy romány. Na druhou stranu, zbohatnout na vědeckých věstnících asi takto nepůjde.

Tvá přítomnost si po chvíli přitáhne pozornost jistého mladíka, který se tě zeptá na tu jednoduchou otázku, jenž je však i hodná zamyšlení – Máš tu domluvenou schůzku? Začneš tedy vysvětlovat. Alespoň tu trochu, co máš v hlavě. Víc ostatně zrovna on nepotřebuje vědět.

„V tom případě to vypadá, že chcete mluvit s paní Wolstonovou?“ Drobně se zamračí, a ještě jednou si tě pozorně prohlédne. Ne, jméno Vernier mu viditelně nic neřekne. Vidíš to na jeho tváři, kterou v tom momentu neprolétla žádná výraznější emoce.

„Hmm, bohužel paní Wolstonová je velmi vytížená osoba. Zrovna je na nějakém jednání. Samozřejmě si tu mohu napsat vaše jméno a domluvit s ní schůzku, pokud bude mít zájem. Pojďte…“ Pousměje se zdvořile, než ti pokyne rukou k jednomu místu, kde leží na stole pár psacích potřeb a návštěvní kniha v lesklých kožených deskách. Ozve se tiché listování papírem, zatímco mladík hledá chvíli ve stránkách, než najde tu správnou.

„Takže za jakým účelem chcete s paní Wolstonovou jednat?“ Zalétne k tobě krátce jeho pohled. „Každopádně, vypadá to, že tu nějaké volné místo bude tak, hmmm… za týden. Pokud ale máte nějaké ukázky vlastního díla, můžete je tu nechat už dnes.“ Pokývne hlavou, ve které si už o tobě nejspíše udělal nějaký obrázek. „Prohlédnou je zodpovědné osoby. Neříkám, že se vše dostane na stůl přímo paní Wolstonové, ale pokud to bude dobré, určitě se vám ozveme.“ Pokračuje zdvořilým tónem, zatímco tobě se plán začíná pomalu ale jistě rozplývat.

…

„Benjamine!“ Ozve se zčistajasna zpoza vás ostrý, ale poněkud nakřáplý ženský hlas.

„Paní Wolstonová!“ Napřímí se mladík, jako kdyby mu někdo nad hlavou prásknul bičem.

Oba se zahledíte k širokým proskleným dveřím, kterými zrovna prochází do vstupního sálu žena. Je to od pohledu dáma pokročilejšího věku. Žádná mladice. Ale velmi dobře udržovaná dáma se stále jiskrným pohledem. Prošedivělé vlasy má vyčesané do nabíraného účesu a oblečená je ve světlých krémových šatech. Nelze si také nevšimnout výrazných zlatých šperků, které jen potvrdí to, že madam Wolstonová nebude mít hluboko do kapsy.

„Kde jsou mé přehledy? Měly být ráno na mém stole.“ Pokračuje žena direktivním tónem, aniž by ji tvá přítomnost u této výměny snad jakkoliv trápila.

„Omlouvám se, madam. Byla jste dnes v práci dřív a já… Mám je tady nachystané. Myslel jsem, že…“

„Myslel… Myslel? Víš, co se říká o myšlení.“ Zastaví se klapot jejích podpatků kousek od vás a tebe ovane vůně zapálené cigarety z cigaretové špičky, kterou drží mezi prsty. Její světle modré oči sklouznou i po tobě. Zcela nápadně si tě přeměří od hlavy až k patě, než jen lehce nakloní hlavu na stranu a pak nakrčí přemýšlivě obočí.

„My se známe, drahá?“

♬♬♬

„Ah, to jsem nevěděla. Ale nevadí, stejně bych chtěla využít vašich služeb,“ odpovím na znamení, že se rozhodně nechystám otočit se na místě a odejít odsud. Ne, když už jsem tu trpělivě na drožku čekala a pak… Ta ranní procházka byla sice osvěžující, ale stejně bude lepší a možná i bezpečnější, když tu nebudu bloudit po ulicích. Navíc v těchto částech města se opravdu nevyznám a trvalo by mi, než bych došla, kam potřebuji. Snadno si tak v hlavě obhájím tyhle výdaje, které za drožku budu mít. Cíl cesty a zastávka v knihkupectví jsou tedy domluvené k mé spokojenosti, ovšem má otázka na Grove road se zcela mine účinkem.

Povzdechnu si a přemýšlivě se u toho zachmuřím. Pokud muži Grove road nic neříká, pak to musí znamenat, že se skutečně zřejmě nebude jednat o ulici v nějaké… Jak to říkal? Normální části města. Hm. S ohledem na důvod návštěvy té adresy bych osobně odhadovala spíše tu industriální čtvrť nebo právě přístavní a radost z toho skutečně nemám. Nejen z důvodů, že to pro mne znamená hledat informace někde jinde. Nezbývá než doufat, že natrefím na někoho dalšího, komu bych se mohla zeptat nebo sama něco dohledám v mapě. Popřípadě… Stále mám v záloze Noaha. Nakonec kdo jiný, než mladý agent by mohl aspoň tušit, kde se nachází ulice s takovým… Velmi morbidním jménem.

Rychle tak zaplaším své zklamání, času mám přeci jen stále dost. Sice stále doufám, že Alexe do konání dražby propustí, ale prozatím bude lepší předpokládat, že se tak nestane a budu to muset zařídit sama. Radost z toho nemám. Opravdu ne. Vlastně cítím svíravý pocit kolem žaludku jen na to pomyslím.

„Nic se neděje. Zkusím se zeptat jinde, třeba budu mít štěstí nebo zjistím, že jsem si jen zapsala špatné jméno ulice,“ odmávnu to a rychle zamluvím.

„Ano, do knihkupectví,“ potvrdím kočímu, než záhy nastoupím do kočáru a posadím se tak, abych viděla z okénka ven. Čas vyrazit vstříc zbytku dnešního dne.

Připadám si tak strašně moc zvláštně, když se procházím po knihkupectví, obklopena stovkami knih vyskládaných v policích i tou charakteristickou vůní kůže, papíru a inkoustu, odérem, jaký kniha získá poté, co vyjde z tisku. Přesně taková místa bývala nedílnou součástí mého malého světa tolik let. Bývaly časy, kdy neminul týden, aniž bych nenavštívila jedno ze svých oblíbených knihkupectví, procházela jsem se uličkami a vytahovala z polic knihy, které mne něčím zaujaly nebo jsem zkrátka byla jen zvědavá, co se v nich skrývá. Beletrie, cestopisy i odborná literatura, nikdy jsem nebyla vybíravá.

A tak navzdory svému předsevzetí, že zde najdu jen sekci s mapami, nějaké si vyberu a zase rychle odejdu… Se čas najednou protáhne, zatímco bloumám mezi regály chycena ve starých časech i vzpomínkách. A… A je to silnější než já. Neodolám, abych skutečně nevybrala jednu z knih pojednávající o šachových strategií velmistrů. Je to nové vydání v černobílé elegantní vazbě, které vyšlo teprve v tomhle roce.

Místo, kde bych nečekala, že se zdržím je i sekce s nejrůznějšími kuchařkami. Snad bych ji bez povšimnutí minula a prošla dál, kdybych pohledem nezavadila o povědomě působící nápis a… Ah. Takovou jsem viděla v naší kuchyni. Kayla tam měla na polici celou sbírku různě ohmataných starších knih s recepty. Smutně se pousměji a… A jak se asi má? Stále je hospodyní v našem… V tom domě? Samozřejmě pokud Bartholomew… Ne. Ne! Přesto odsud neuteču. Namísto toho sáhnu i po této knize a… Až se vrátíme do Dvaraky, mohla bych zkusit naší kuchařce přeložit některé recepty. Bylo by tak osvěžující aspoň někdy jíst něco v západním stylu. Pokusit se docílit aspoň povědomých chutí, které mi tolik chyběly.

Románům se ovšem dnes vyhnu. Ostatně stačí mi jediný pohled na vystavenou knihu nesoucí na sobě vyražené jméno Oscara Penfielda a ta dobrá nálada mne přejde. Nejraději bych ji prohodila výlohou.

Nakonec ani prohrabování se v publikacích s plánky města mi náladu už nevylepší. Ukáže se totiž, jak naivní byla má představa, že tady seženu podobný plánek, jaký u sebe tehdy měl Noah. Ne, nic tak detailního tady skutečně není… S povzdechem nakonec vyberu útlý svazek, kde jsou aspoň nějak rozkreslené všechny části města. Snad. Když jí narychlo listuji, několikrát se zarazím, jak pohledem zavadím o povědomá jména ulic, budov i parků… Připadám si z toho tak zvláštně… Nesvá. Ze všech těch protichůdných pocitů, které to ve mne vyvolává.

Cestou k pokladně mi do ruky takřka sama vklouzne nakonec ještě jedna kniha, na kterou narazím cestou k pultu. A to jeden z dílů pojednávajících o lady Eldridge. Některé věci se zkrátka nemění… Jako například to, že namísto s útlým svazkem map nakonec z knihkupectví odcházím s malým komínkem zabalených knih jasně naznačujících, že dnes už nikam pěšky skutečně nepůjdu.

Srdce mi buší, když vystoupím z drožky před budovou nakladatelství. Broadbent se jmenuje. Snad se mi chvíli ani nechce věřit tomu, jak honosně budova působí. Rozhodně nepůjde o nějaké malé nakladatelství, což mě… Překvapí. Nečekala jsem, že by ten Penfieldův paskvil vydávali zrovna tady. Snad o to více jsem ovšem z celé věci mrzutá. Kdyby se jednalo o nějaký malý rodinný podnik, byla bych si rozhodně jistější v tom, co se právě chystám udělat.

Tedy… Tedy, než bych si to kdovíjak promýšlela nebo měla vysloveně nějaký plán, jen… Nemůžu to přeci nechat jen tak! S každým dílem to bylo jen horší a horší! Celá ta záležitost s Fernsbym… Tedy s otcem Felthamem… Ne, to nesmělo pokračovat. Prostě ne.

„Ano, prosím počkejte, nechám vám tu ve voze ty knihy, ať je nemusím brát s sebou. Tohle bude rychlé, nemusíte se bát, že na mě budete muset čekat dlouho,“ řeknu kočímu a s těmi slovy odhodlaně vykročím směrem k budově.

Zdejší prostory by mne jen těžko dokázaly oslnit, avšak jasně napovídají, že se zdejšímu podnikání opravdu daří. Bílý mramor, vkusná výzdoba, nic tu nepůsobí lacině. Na druhou stranu, pokud vydávají romány, na nedostatek čtenářů si zřejmě opravdu stěžovat nemohou.

Vejdu dovnitř a udělám několik kroků vpřed, než se zastavím a rozhlédnu se kolem sebe. Mhouřím u toho oči a vnímám neklid tančící pod kůží. V duchu si neustále opakuji, proč jsem tady. Sice úplně vidím i slyším, jak by na tohle reagoval Alexander, ale… Dělám to přeci i v jeho zájmu! Tak. Narovnám se a ostře se nadechnu, abych…

… z roztrpčených myšlenek mne vytrhne mužský hlas. Rychle se otočím směrem k tmavovlasému mladíkovi, který působí spíše jako student než zdejší zaměstnanec. Ale kdo ví. Přelétnu jej krátce pohledem, než se nadechnu k odpovědi, se kterou rozhodně příliš neváhám. Ostatně tohle je stále ta část, o které mám celkem jasné představy, jak by měla probíhat.

„Ne, nemám zde smluvenou schůzku, nicméně proto jsem zde – abych se na jedné domluvila. Potřebuji mluvit s někým, kdo to zde vede a domlouvá smlouvy, a to ve věci jednoho z vašich předních prodávaných autorů,“ odpovím mladíkovi bez známky zaváhání. A také bez úsměvu. „Jedná se o poněkud choulostivou, leč o to závažnější věc,“ dodám s vážným výrazem ve tváři. „Můžete mne ohlásit jako lady Vernier,“ pokračuji dál, vědoma si toho, že to jméno zde nebude mít vůbec žádný vliv. To bych v té hře na Farnhamovu milenku muset setrvat déle, než byl jeden nešťastný večer.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, dobře. Klasické sedlo.“ Přeměří si tě krátce pohledem, než si udělá jednoslovnou poznámku do zápisníku. Vyřešíte tedy všechny potřebné oficiální náležitosti, než se vydáš počkat na svůj odvoz. Naštěstí čas běží vcelku rychle, když máš pak možnost sledovat dění před sebou a vychystávání povozu. Je to příjemné zpestření. Sice na k divadlu to má daleko, ale i tak je to svým způsobem zajímavé.

Nakonec je vše nachystané, a dokonce dorazí i tvůj kočí. Vydáš se tedy za nimi a z kabelky vytáhneš papírek s už známou adresou. „Dobrý den, madam.“ Dotkne se kočí krempy svého klobouku, když se spolu pozdravíte. „Hmm, na tuhle? Ale to není až tak daleko. Je to také Úřednická čtvrť. Cesta by měla zabrat tak půl hodiny. Plus mínus.“ Dodá, než ještě doplníš své další požadavky na zastávky. „Knihkupectví. Hmm… A říkáte velké? Dobře, myslím, že o jednom, co bude vcelku po cestě bych věděl.“ Pokývá souhlasně hlavou, než zmíníš poslední otázku.

„Grove road?“ Zamračí se. „Grove road… Grove road… Hmm, to je ta s divadlem severněji odtud? Ne, to je Gravel road. No, tedy, přiznám se, že jste mě dostala, dámo. Znám to tady vcelku dobře, ale jen tyhle ehm normální části. Jeruzalém je opravdu velké město. Je klidně možné, že to bude nějaká zapadlá ulička v Univerzitní čtvrti a nebo něco z Industriální nebo přístavu. Tam to tak dobře neznám. Omlouvám se, ale s tímto vám asi nepomůžu.“ Potřese zamítavě hlavou. Bohužel to vypadá, že tady u drožkáře s tímto až tak snadno nepochodíš. Věděl by Alexander, kde to hledat? Dost možná. Nebyl to člověk, který by někam jezdil jen tak naslepo zvlášť, když šlo o věci, jenž nebylo až tak těžké ověřit si předem. Ovšem toho se teď nezeptáš.

„Tak prosím, madam. Říkala jste tedy prvně knihkupectví?“ Zeptá se tě krátce, když ti otevře dveře drožky, aby sis mohla nasednout. A netrvá to dlouho a vůz s tebou vyjede na první zastávku.

☩

V knihkupectví tě udeří do nosu ta typická vůně knih a papíru. Je to skutečně jedno z těch větších. Procházíš kolem polic s vykládanými knihami, kterých je tu skutečně nespočet. Od beletrie přes odbornější tituly až snad i… ke kuchařkám! Skutečně by sis tu mohla vybrat, co by tě jen napadlo. A mapy? Jistěže tu mají mapy. Detailní plány města, jako před tebou tehdy v předvečer Alexanderovy záchrany rozvinul Noah, tu však nemají, a tak musíš vzít zavděk jedením útlým svazkem s rozkreslenými částmi Nového Jeruzaléma na každé dvoustraně. Není to dokonalé, ale za to spoustsu míst poznáváš, jen co jí listuješ. Však tady si chodila do divadla, tady byl nedaleko ten pěkný park a tady… ano tady jsi bydlela. Většina tvého života je jen na pár stránkách. Je to dokonce úspornější než dílo pana Penfielda. Což je další bod tvého programu.

Pobereš tedy vše, co sis vybrala a zaplatíš. Drožka už na tebe čeká a taky se opět vyhoupneš zpátky do kočáru a zamíříš tentokrát na místo, jehož adresu si viděla pokaždé na zadních stranách těch prokletých knih.

☩

Nakladatelství Broadbent.

Jsi konečně tam. A musí se nechat, že drožka s tebou nezastaví před nějakým pochybným domem v zapadlé uličce s chcíplou kočkou, ale na jedné z hlavních tříd Úřednické čtvrti, kterou zdobí v pravidelných rozestupech žloutnoucí stromy i pěkné dekorativní pouliční osvětlení.

Až je to s podivem. Takové braky měl vydávat spíše někdo na koleni a tisknout je ve vlhkém zaplivaném sklepě, ale tohle…? No, na druhou stranu se knihy skutečně dobře prodávaly.

„Počkám tu na vás madam?“ Zaslechneš za sebou otázku od kočího, než vykročíš k bílé klasicistní budově. Projdeš širokými dveřmi, které jsou otevřené a vejdeš do prostorně působící místnosti, v níž si na pár místech všímáš i bílého mramoru. Nakladatelství Broadbent skutečně nebude trpět nedostatkem čtenářů.

„Mohu vám pomoci, madam? Máte domluvenou schůzku?“ Ozve se mužský hlas a ty si všimneš mladého muže s hnědými vlasy, který k tobě přistoupí. Vypadá, že mu bude kolem dvaceti a díky zvídavému pohledu má kolem sebe takovou tu typickou auru vysokoškolského studenta. Dost množná to i student bude ve chvílích, kdy tu nepracuje. Kdo ví.

Vera De Lacey

„Tak to jsem ráda. Někdy nejsou zajížďky na škodu.“ Usměje se mladá žena, než se otočí k menším hodinám stojícím na skříňce za ní.

„Hmm, vypadá to, že se nám blíží už půl desátá. Říkám si, že už jsem nějaká utahaná.“ Zakryje si rukou ústa, když zívne, skoro jako kdyby tělu až teď došlo, že už je skutečně pozdě. „Ale stejně jsem ještě chtěla dočíst kapitolu.“ Dodá a založí si rozečtenou knihu, co leží na stole před ní, než ti pokyne, aby si přistoupila k ní a začaly jste se věnovat těm nezbytnostem spojeným s ubytováním v hotelu.

„Popřeju, popřeju… Ale tak daří se nám dobře. Letos to vypadá, že do města přijíždí víc lidí, takže máme někdy i několik dní za sebou plno. Anebo máme jen dobré reference, kdo ví.“ Pokrčí rameny, zatímco otevře velkou knihu pro zapsání nových hostů a natočí ji ti, aby ses do ní zapsala.

„Rozhodně si nemůžeme stěžovat. Snad jen na to, že už teď nemáme tolik volného času…. Ještě tady podpis.“ Poťuká její prst na volné místo na papíru.

„Takže pokoj budete mít v prvním patře. Nachystala jsem vám tam přistýlku, jak jste si přála.“ Pousměje se a sklouzne pohledem na Priscillu, co stojí asi dva kroky za tebou a celé tohle dění se zájmem pozoruje. Je to dost možná poprvé, co je něčeho takového součástí.  

„Teď ještě klíč… klíč…“ Mlaskne, zatímco prstem přeskáče mezi zavěšenými klíčky na tabuli za ní, než se na jednom zastaví. „Tady je váš klíč. Pokoj číslo tři.“ Zacinkají tiše klíčky s malou mosaznou plaketkou o dřevěnou desku stolu.

„Uaah, omlouvám se.“ Přijde na Natalie další zívnutí a jen si pak bezděčně poupraví brýle. „Jestli to nebude vadit Vero, asi si půjdu lehnout. Snídani počítám, že jako vždy chtít nebudete?“ Doptá se ještě pro ujištění. „Tak dobrou noc a doufám, že si pobyt zde opět užijete. I vy mladá slečno.“ Otočí se na na Priscillu než vás vyprovodí poněkud unaveným úsměvem.

„Děkuji, dobrou noc, paní.“ Odpoví jí Priscilla uctivě, až máš chvíli pocit, že na místě vysekne i pukrle.

Cestu k pokojům znáš. V trojce si sice ještě nebydlela, ale v prvním patře ano. Stačí jen vybrat dveře s jiným číslem. Klíč zarachotí v zámku a tobě se naskytne vcelku povědomý pohled. Ani tento pokoj nevypadá o moc jinak, než si zde byla zvyklá. Je menší. Tak akorát, aby člověk došel k posteli s květinovým přehozem a pár komodám, které sloužily na uskladnění oblečení. Dokonce je zde malý pracovní stolek a pár lamp. V rohu u stěny si pak všimneš ještě jedné menší postele, kterou sem museli přistavit na tvou žádost. Oproti té klasické vypadá více provizorně, ale je čistě povlečená a určitě bude pohodlnější než sedadla v kočáru.

„Tedy… To vypadá…“ Zazní za tebou hlas Prissy, která si dovolí dramatickou pauzu. „Perfektně!“ Usměje se pak náhle široce. „Ještě zaběhnu dolů pro zbytek kufrů. Díky bohu za to první patro.“ Alespoň na chvíli zase vypadá, že má trochu elánu, a i když je její chůze stále poněkud prkenná, postará se sama o svá zavazadla.

„Huuuf, už chápu, proč jezdíš tak nalehko.“ Vydechne pak docela zničeně, když složí poslední kufr ke svým. „Koupelna je tady?“ Vykročí k úzkým dveřím, za kterými skutečně moc dobře víš, že je koupelna. Není nijak prostorná, ale je tam vše, co potřebuješ. Tedy dvě se tam asi naráz jen tak pohodlně nevejdete, ale to si před tím na svých cestách moc řešit nemusela.

„To není zlé…“ Ozve se od Prissy, když nahlíží za dveře, než dojde k jedné z postelí a posadí se na ni, aby na ni zkusmo zapružila, než se na ni prostě a jednoduše položí. „Jsme tam… Opravdu jsme v Novém Jeruzalémě! Tedy, to celodenní kodrcání za to stálo!“ Usmívá se spokojeně na strop nad vámi.

Neubráním se spokojenému úsměvu, když mi vousatý muž potvrdí, že jsem tady skutečně správně a nic z toho, co si budu žádat nebude problém. Ať už jde o zapůjčení koně nebo drožka, která by mne přepravila, kam potřebuji. Nakonec to rozhodně není špatný začátek dne. Dobrá snídaně, ořechové rohlíčky, a jakkoliv jsem si při hledání stájí trochu zašla, tak mi to vlastně nevadí.
„Tak to ráda slyším,“ úlevně vydechnu. Opravdu. Zvláště, když jsou stáje kousek od hotelu, lépe už to snad vyjít nemohlo. „A počkat si mi nevadí,“ potvrdím mu vzápětí. Půlhodina se v tom všem ztratí, času mám prozatím dost na to, abych nemusela nikam pospíchat. Zvláště, když nebudu muset pobíhat po ulici a shánět odvoz.

„Výborně. Jsem sice dobrá jezdkyně, ale ve městě žádného bujného plnokrevníka nepotřebuji,“ odpovím muži v dobrém rozmaru. „Za tři dny, odpoledne,“ řeknu a doplním to i o přesné datum, které si pamatuji z Alexové poznámky v deníku. „Vrátila bych ho večer, bohužel nevím přesně v kolik hodin se sem vrátím, ale počítám, že kolem půlnoci. Záloha samozřejmě není problém ani příplatek z možnost pozdního návratu,“ dodám rychle. Nejsem si jistá na kolik moje žádost může působit zvláštně, přeci jen kolik žen mého vzezření sem může chodit s požadavkem na to, aby si půjčili koně na večer, kdy se nedá mluvit o poklidné vyjížďce po parcích?

„Jistě. Delilah Vernier. Ne, speciální požadavky nemám, obyčejný kůň mi bude stačit. Snad jen, nechci dámské sedlo, ale klasické,“ upřesním čistě pro jistotu, aby tu na mne nečekal kůň nachystaný pro dámu. V dámském sedle jsem seděla naposledy, když mne vzal ke koním Bartholomew. Jak by se na tohle asi tvářil můj manžel, kdyby mě teď viděl? Do teď si pamatuji, jak mi srdce prudce bušilo, kdy jsem se ocitla v sedle, a stejně tak jeho roztrpčení, že i přes veškeré jeho pokyny a rady tam stále sedím zaťatá a napjatá, neschopná se uvolnit a dělat, co po mne žádá. Nebylo to zdaleka tak romantické jako v knihách. Rozhodně ne. „Dobrá, budu s tím počítat, a děkuji za ochotu,“ kývnu hlavou, a ještě se vyptám, kolik to bude stát, abych si tu sumu mohla přesně připravit. Jak na zálohu, tak i celkovou částku za výpůjčku.

Vzápětí se už jen dle instrukcí odeberu do rohu s lavičkou, kde mají zdejší pracovníci zřejmě nějaké své posezení. Přelétnu celé prostranství pohledem a poté se na lavičku opatrně posadím. Bude to asi o něco příjemnější, než tu postávat a popocházet. Jen si zkontroluji, že si o nic nezašpiním černý kabát ani tmavě zelenou sukni. A tak tam sedím a čekám, zatímco se zde zvědavě rozhlížím. Občas na sobě ucítím pohledy mužů stojících opodál, ale příliš si z toho nedělám. Rozhodně ne tolik jako ze zimy, která společně s čekáním začíná být nepříjemná.

Po zhruba patnácti minutách muži začnou s chystáním drožky. Ani se nesnažím zastírat, že je u toho celou dobu se zájmem pozoruji. Skutečně, dokonce i něco tak obyčejného je pro mne nové. Z toho, co vidím mi přijde zapřáhnutí koní jako taková malá věda. Raději nechci vidět sebe, kdybych něco takového měla dělat. Nachystat si i odstrojit koně jsem se sice za ten rok už naučila, ale tohle rozhodně vypadalo mnohem složitěji.

Nakonec je vše hotovo a mne nic nebrání v tom vyrazit na cestu, kterou jsem si naplánovala. Vstanu z lavičky a decentně si přejedu po kabátu i sukni dlaněmi, abych obojí uhladila a ujistila se, že je vše, jak má být, než vykročím energicky ke drožce.
„To ráda slyším,“ dojdu až k nim a vylovím z kožené tašky papírek s adresou nakladatelství. „Hezký dne, pane,“ pozdravím postaršího drožkáře, „potřebovala bych se dostat na tuhle adresu,“ ukáži papírek kočímu. „A cestou bych se potřebovala zastavit v nějakém knihkupectví, ideálně v nějakém větším nebo kde bych sehnala mapu města,“ sdělím své požadavky, kterými se netajím.

„A…“ krátce zaváhám, přesto neztratím na své jistotě, se kterou s muži jednám, „snad ještě, než vyrazíme… Vy se jistě ve městě vyznáte, že?“ drobně se pousměji. „Věděl byste v jaké čtvrti nebo části města bych našla Grove road?“ zeptám se jakoby nic.

♬♬♬

Delilah Blair Flanagan

Ořechové rohlíčky. Něco tak obyčejného, a přitom tak skvělého. Ani ti nedošlo, jak ti některé věci chyběly, dokud si je opět neměla na dosah. Tak už to ostatně v životě čas od času bývá. Rohlíčky nejsou přeslazené a příjemně křupají. Nikde z nich nestéká sladký lepkavý sirup a ani v nich nenajdeš stopu rýže či pistácií. Jsou to prostě poctivé jeruzalémské ořechové rohlíčky s vlašskými ořechy, na jaké si byla zvyklá.

Je to příjemné zpestření jinak poněkud delší cesty. Avšak i s tou jistou zacházkou a nutným vracení se, se ti nakonec podaří najít stáje. Dojdeš k dvojici mužů, které by si mohla zařadit zhruba ke čtyřicátníkům. Jeden z nich má knírek a druhý krátce střižený plnovous. Na jejich oblečení je vidět, že už jsou převlečení do pracovního a nějakou práci zde už odvedli. Jen, co jeden z nich zaregistruje tvůj příchod, tak zmlkne pokývne hlavou tvým směrem, aby si tě všiml i jeho kolega.

„Můžeme vám pomoci, madam?“ Otočí se na tebe ten s plnovousem a poněkud obhroublým hlasem, zatímco zkrátíš vzdálenost mezi vámi a dojdeš až k nim.

„Hmm, koně? Jistě, ale… Jakého? Jezdeckého? I se sedlem a vším potřebným předpokládám.“ Sklouzne po tobě hodnotícím pohledem. No, nevypadáš, že by si byla oděná do jezdeckého úboru, ale však koně nechceš hned na dnešní den, jak ho hned ubezpečíš. „Nebyl by to problém. Samozřejmě s patřičnou zálohou.“ Dodá něco, co je vlastně docela samozřejmé.

„A pronajmout drožku? No, starej Bill by měl tak do čtvrt, půl hodiny vyjíždět, takže, pokud vám nevadí počkat?“ Podrbe se ve vlasech. „Jinak se nemusíte bát. Koně máme spolehlivé. Žádné divochy, aby si na nich někdo zlomil vaz. Na, kdy byste ho tedy chtěla a na jak dlouho?“ Zaloví rukou v kapse, aby z ní vytáhl poněkud umolousaný zápisník a tužku, která v jeho velkých rukách působí opravdu titěrně.

„Poznačím si vás a pak to přepíšu do záznamů. Jen… Vaše jméno?“ Zvedne k tobě krátce pohled, než si vše bez dalších otázek zapíše. „Máte nějaké zvláštní… hmmh, co já vím, požadavky? Nemáme tu sice žádné závodní plnokrevníky, ale obyčejné koně. Poslouží ale stejně tak dobře.“ Zabručí, než krátce mávne rukou. „Zálohu složíte až si pro koně přijdete. Teď nemusíte nic platit.“

„Jestli chcete počkat, tak tam v rohu je lavička, madam.“ Ukáže kamsi za tebe a ty si můžeš všimnout, že z druhé strany brány je u zdi takové menší posezení, kam si místní pracovníci zjevně dle popelníku plného nedopalků chodí dávat pauzy. Není to nic nóbl. Jen lavice, malý stolek a dvojice dřevěných židlí, jejichž povrch oprýskal pod rozmary počasí.  

Ať už se rozhodneš posečkat kdekoliv, dvojice mužů se vrátí k debatě nad postroji, zatímco sem tam k tobě zalétnou jejich zvědavé pohledy. Čas běží. Nakonec se zhruba za tu čtvrt hodinu začne něco dít, protože oba muži zmizí kamsi do stájí, aby pak vyvezli z jedné kryté budovy drožku a začali do ní chystat koně. Společně s tím projde branou starší muž v cestovním kabátu a klobouku typickém pro drožkáře, který na ně mávne na uvítanou, aniž by si tě v první chvíli všimnul. To bude nejspíš ten zmíněný starý Bill.

Můžeš pozorovat přípravu drožky na její denní štaci. Vlastně si něco takového měla málokdy příležitost sledovat. Kočáry vždy přijely před dům už nachystané a na vás už bylo jen nastoupit. Teď ale vidíš, že je za tím docela dost práce. Muži ale patrně dobře vědí, co dělají, takže to celé nezabere příliš času, než na tebe mávne opět tvůj starý známý muž s plnovousem.

„Madam… Tak prosím. Pojďte. Budete už moct vyrazit.“ Houkne tvým směrem a jeho hlas se rozezní po nádvoří do cinkání podkov kopyty hrabajících koní.

Úkol splněn. Drožku už máš. Teď ještě, kam s ní vyrazit nejdříve?