Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Energicky seběhnu schody z druhého patra do přízemí a krátce se zastavím u recepce, když procházím kolem a spatřím tam stát tu ženu… Jejíž jméno vlastně ani neznám. Ale tohle mne v tuto chvíli opravdu netrápí na rozdíl od jiných věcí – a že jich skutečně není málo. Ovšem… Jedno po druhém. Zvládla jsem už přeci složitější situace. Tedy… Asi by bylo diskutabilní, jakým způsobem, ale zvládla a na tom jediném ve výsledku záleží. Přesto… Cítím zvláštní napětí z představy, že za chvíli opustím budovu hotelu a ocitnu se sama v ulicích Jeruzaléma. Je to moudré rozhodnutí? Neměla bych přeci jen zůstat… Ale ne. Ne! Nebudu rukojmím hotelového pokoje a vlastních či Alexanderových obav. Znovu už ne. Mám tu pár věcí k vyřízení, a tak je vyřídím.

„Vlastně ano. Jsou zde v blízkém okolí stáje, kde se dá najmout drožka nebo si zapůjčit koně?“ zeptám se ženy napřímo. S odpovědí naštěstí příliš neváhá, a dokonce má pro mě dobrou zprávu. Stáje jen čtvrt hodiny chůze od hotelu zní naprosto ideálně. Když se podiví mé touze po vyjížďce, tak se jen lehce pousměji a nijak zvláště to nerozvádím a ani se nesnažím obhajovat. Nicméně zmínka o veřejné dopravě… Překvapeně zamrkám. To mě nenapadlo. Zajisté, Jeruzalém se mohl chlubit možností veřejné dopravy, vlastně poměrně husté sítě, díky které jste se mohli přepravit z jednoho konce města na druhý bez nutnosti pronajímat si kočár nebo vlastnit kolo či koně. Nicméně… Drobně si odkašlu. Nikdy jsem takhle necestovala a jakkoliv jsem byla zvědavá na to, jaké to asi je, tak… Při téhle nové zkušenosti bych měla raději po boku Alexe, než abych to odvážně zkoušela sama.

„Děkuji za návrh, ale pro těch pár pochůzek, co mám ve městě pro mne bude snazší nechat se tam zavést drožkou,“ trvám si na svém.

Poté se už soustředím na vysvětlování recepční, ze kterého nejsem tady zrovna moudrá – ačkoliv zmínka o ořechových rohlíčcích zní opravdu skvěle. Nakreslení plánku se tak nebráním a kvituji to naopak s vděčným úsměvem. Pak už jen čekám, až bude žena se svým plánkem hotová, zatímco ji pozorně sleduji a naslouchám instrukcím. No, možná by bylo jednodušší a rychlejší se někoho zeptat na ulici, ale… „Děkuji za ochotu i pomoc. Hezký den i vám,“ zdvořile se rozloučím a s plánkem v ruce vykročím vstříc Novému Jeruzalému.

Udělám několik kroků po chodníku, zatímco se mi vlasy probírá studený vítr nesoucí na svých křídlech tu nezaměnitelnou vůni sychravého podzimu a města samotného. Dlouze se nadechnu a na chvíli zvrátím hlavu k obloze. Sluneční paprsky jen slabě šimrají na tváři, avšak nemají žádnou sílu. S Provinciemi to skutečně nejde ani porovnávat, přesto se neubráním myšlence na to, že… Ne. Ne. Soustřeď se, Del! V duchu okřiknu sebe sama a opět se narovnám. Přemýšlivým pohledem sklouznu po poloprázdné ulici a vzápětí si zvednu na okamžik před oči plánek.

Takže… Ah, takže tudy.

Procházím těmi staronovými ulicemi a rozhlížím se kolem sebe. Je to tak… Neumím ten pocit popsat. Ale je to svým způsobem příjemné. Když kráčím po chodníku, připadám si zde jako stará známá. Ne, tady nejsem cizinkou, ale doma. Jako by to vědělo i samotné město nebo… Nebo mi to tak i připadá. Žádnému z kolemjdoucích nestojím za víc než krátký pohled, a tak to má být. Cestou se zastavím i v té pekárně pro pár ořechových rohlíčků, přeci jen všechny ty vůně linoucí se vzduchem mi připomínají, že mám vlastně pořád hlad. A pak… Miluji ořechové rohlíčky. A tady do nich nebude nikdo cpát žádné koření, med ani cokoliv, co by to udělalo aspoň trochu lepkavé, a tak sladké, že z toho trnu zuby. Připadám si sice trochu směšně, že se těším jako malá holka z něčeho tak obyčejného, jako je takový obyčejný kousek pečiva, ale… Vychutnám si to do posledního sousta.

Po nějakém tom bloudění, kdy se mi navzdory plánku podaří skončit někde, kde být tak úplně nechci, nakonec dorazím ke svému cíli. Pach koniny, kůže a hnoje mi už z dálky napoví, že tentokrát jdu správně, a tak natáhnu krok. A skutečně. Stáje! První ze seznamu úkolů tak je splněn, teď ještě aby tam s nimi byla rozumná domluva… Ze zamyšlení mne vytrhne zvuk kol poskakujících po dlažbě, a tak rychle ukročím do strany, abych se vyhnula projíždějícímu kočáru.
Jakmile je drožka pryč, tak se naposledy rozhlédnu po ulici a bez známky zaváhání vykročím v ústrety těm dvěma mužům, které zahlédnu, jak stojí u kamenné zídky. Vzhledem k tomu, že něco řeší, postrojům i tomu, jak na mne působí… Určitě zde budou pracovat. A to mi nyní stačí k tomu, co potřebuji.

„Dobrý den, pánové, mohla bych vás… Na chvíli vyrušit?“ oslovím je oba. Mluvení s cizími lidmi sice stále nepatří mezi mé oblíbené činnosti a mile ráda taková jednání nechávám na Alexovi nebo komukoliv, kdo se nabízí, ale… Ale už opravdu nejsem ta stará Delilah, která byla pomalu k smrti vyděšená, když ji Noah poslal zařídit ubytování v tom zaplivaném hotelu v chudinské čtvrti. Přelétnu oba pohledem, v zádech rovná a jistá jako každá správná dáma.

„Jsem tu správně, pokud bych si potřebovala pronajmout na jeden den koně? Ne dnes, až za pár dní. A drožku? Viděla jsem jednu vyjíždět a potřebovala bych ještě teď odvézt na jednu schůzku ve městě,“ zdvořile se pousměji. Nijak přehnaně, jen přesně tak, jak se očekává. „Případně pokud byste byli tak laskaví a odkázali mne na někoho s kým bych se mohla domluvit…“ požádám je vzápětí.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Snídaně plyne vcelku příjemně. Snad jen těch pár informací v novinách, které zadrnkaly na pár starých strun, ji příliš nevylepšilo. Pečivo je však čerstvé a káva také není až tak zlá. Vlastně je to příjemné, dát si po těch měsících zase něco západního. Něco, na cos byla za ty roky života zde zvyklá. Jídlo zde chutnalo skutečně jinak. Pro tebe mnohem známěji.

Dosnídáš a vrhneš se na přípravy. Máš toho dnes tolik co zařídit! Těžko říct, zda by tě čekal s Alexanderem tak nabitý a hektický program. Zcela určitě ne. Avšak teď se nemusíš nikomu zpovídat vlastně s čímkoliv a jít si, kam uznáš za vhodné. Na druhou stranu… jsi také na vše z toho sama.

Vložíš do příruční tašky vše potřebné včetně revolveru a vyrazíš do přízemí. S recepční se potkáš, když zrovna oprašuje prach z pár polic za recepcí a jen co tě uvidí, zdvořile se pousměje.

„Ah, dobré ráno, paní… Můžu vám nějak pomoct?“ Doplní záhy tu otázku, když z ní tvůj pohled neodběhne, ale zato k ní vykročíš.

„Stáje? Hmm, chcete si udělat vyjížďku? Ale v tomto počasí? Víte, že v Novém Jeruzalémě tu docela funguje veřejná doprava? Ne, že by vozy jezdily vždy na čas, ale je to snazší a levnější než se nechat vozit celý den soukromou drožkou. Ale… Stáje. Jistě.“ Pokývne hlavou, když vidí, že si to nedáš jen tak snadno rozmluvit.

„Tak jedny jsou asi čtvrt hodiny chůzí odtud. Ale my zde ustájení pro koně nemáme. Bude asi nejsnazší domluvit se s nimi. Musíte na hlavní třídu pak doleva a u pekařství se zeleným vývěsním štítem doleva. Mají tam opravdu skvělé ořechové rohlíčky a…. Počkejte, asi vám to raději namaluji. To bude nejlepší.“ Usměje se potěšená tím, jak to vymyslela, než vyloví z pod pultu nepopsaný list papíru, vezme pero a…

„Vidíte, jsme tady…“ Začne na papír vykreslovat sérii čar, které se mění postupně v ulice a neumělý plánek vašeho nejbližšího okolí. Nedá se říct, že by paní recepční byla nějakým kartografem. Čáry mají k rovným přímkám daleko a připomínají spíše vlnky. Stejně tak vzdálenosti asi úplně nebudou poměrově odpovídat. Přesto ti ale popisuje dost orientačních bodů. Především tedy obchodů a barevných fasád domů. Vypadá to, že tě čeká pět odboček a pak…Pak to snad najdeš, protože by ses měla dostat k zakroužkovanému místu s písmenem S.

„Tady, prosím. Kdybyste to nemohla najít, tak se někoho poptejte. A hezký den, madam.“ Podá ti papír se zakresleným plánkem, než tě její pohled vyprovodí ke dveřím.

Venku tě lehce ofoukne dost svěží podzimní vítr. V Provinciích by si teď mohla sedět na balkóně a popíjet kávu pouze v noční košili s lehkým županem, ale zde jsi ráda za svůj kabát. Slunce už sice svítí, ale ještě nestihlo ranní vzduch dostatečně prohřát a je otázkou, zda to vůbec stihne, než opět na večer zapadne.

Vítr na chodníku prohání pár žlutých a hnědých listů, které se proplétají mezi podrážkami bot těch několika chodců, které zde vidíš. Nevypadá to, že by ti někdo z nich věnoval nějakou výraznější pozornost. Všichni si hledí svého, jak se na velkoměsto sluší a patří.

Vyrazíš tedy. Procházíš se těmi tak známými, a přitom novými místy tvého rodného města. Vysoké budovy se tyčí po obou stranách ulic. Dole jsou často rozmanité krámky, kadeřnictví, či jiné služby. Sem tam k tobě ten svěží vzduch zanese i vůni pečiva nebo naopak pečeného masa. Je to příjemná procházka, která nakonec trvá něco k půl hodině. Může za to ale to, že přehlédneš jednu z odboček a zabočíš až příliš pozdě. Dojde ti to v momentu, kdy stojíš konečně u písmene S a nikde není po stájích ani stopy. Místo toho je to docela široká ulice a z okna před tebou tě nevzrušeně pozoruje dvojice koček.

Musíš se tedy vrátit a zkusit to z hlavní ulice znovu. Tentokrát si už dáš ale pozor, a ještě, než dojdeš k cíli, cítíš lehce typický odér koniny. A skutečně, brzy už stojíš před stájemi. Široká brána je otevřená do jinak poněkud zapadlé ulice, kterou si sem přišla a zrovna, když dorazíš, musíš ustoupit do strany, protože vyjíždí zevnitř nějaká drožka. Pokud nahlédneš dál, vidíš, tam dvojici mužů, která cosi řeší nad několika postroji odloženými na kamenné zídce.

♫♪♪♫

Z tichého oddechování mezi polštáři mne vytrhne vzdálený zvuk klepání na dveře. V první se jen s tichým zamručením přetočím a skryji tvář před paprsky slunce, které se derou skrze okna i závěsy do pokoje na znamení nového dne. Dezorientovaně zamžourám kolem sebe po tom neznámém prostoru a přisunu se více ke středu postele, abych… Stačí krátký pohled na prázdné místo vedle mě a události včerejšího odpoledne se nepříjemně připomenou. Alexander se tu zázračně během noci neobjevil, jen se tu večer stavil na krátkou návštěvu Noah. Promnu si mimoděk oči, které zase zavřu, abych…

… další zaklepání mi nekompromisně připomene, kvůli čemu jsem prve rozlepila oči, než se mysl začala opět propadat do sladkého nevědomí. Vzápětí se i ozve tlumený hlas mluvící o snídani. Stačí jen to slovo, aby se mi stáhl žaludek a připomněl mi tím, jak moc velký mám hlad. „Hned… Hned jsem tam…“ zachraptím směrem ke dveřím, zatímco se překotně zvedám z postele. Za chůze si prsty aspoň trochu upravím vlasy spadající v tom hustém zcuchaném vodopádu přes záda i ramena a přehodím přes sebe lehký župan hodící se spíše do slunečné Dvaraky než zimního Jeruzaléma.

Bez přemýšlení odemknu a rychle otevřu dveře, za kterými na mne už zřejmě nějakou chvíli čeká ta žena z recepce. Rozespalým pohledem sklouznu z její tváře až k tácu, který drží v rukách. Vůně kávy a čerstvého pečiva jen přiživí ten svíravý pocit hladu v břiše.
„Ne, ne… Nic se nestalo, jen mám za sebou vážně dlouhou a náročnou cestu. Zaneste mi ji zítra ve stejný čas,“ zamumlám v odpověď a jen stěží potlačím zívnutí. Připadám si tak trochu jako praštěná do hlavy, ale po snídani to bude zajisté lepší. Tedy… Snad. Nyní si jen zaskočeně převezmu tác, který mi ta žena vzápětí bez okolků podá. Rozhodně mne tím překvapí, což se odrazí nejen v mém výrazu. Ani mi v tu chvíli nedojde, že jak si tác přebírám, tak mi vyklouzne z volného z rukávu pravá ruka odhalená v tu chvíli takřka po celém předloktí. „Ahh, dobře, děkuji, ano, hm, hezký den i vám,“ rozloučím se se ženou mechanicky.

Do dveří strčím nohou, abych je zavřela, než se pomalým krokem vydám i s tácem v rukách ke stolku kousek od okna. Chvíli se ozývá jen tiché cinkání nádobí, dokud se mi nepodaří tác opatrně položit na stůl bez toho, aniž bych něco rozbila nebo vylila. Tohle není něco, co bych dělala kdovíjak často, až příliš jsem si zvykla na to, že za mne vše řeší služebnictvo. Dokonce i v Dvarace, kde bylo snadné zase vklouznout do života lady z vyšší vrstvy společnosti. Rozhodně jsem si nikdy nemohla stěžovat na to, že by mi Alex v našem domě nezajistil pohodlí srovnatelné s tím, na co jsem byla zvyklá z Jeruzaléma.

Nicméně se nad ničím nepohoršuji ani tiše netrpím. Naopak. Poodhrnu ještě více závěsy, abych pustila do místnosti více světla a posadím se na židli. Koutek je zalitý příjemným nazlátlým světlem, dnes to dle všeho vypadá na vcelku pěkný den, jak mi prozradí krátký pohled z okna. Avšak paprsky tančící po kůži sotva šimrají, nemají sílu a ani nehřejí nebo dokonce nepálí, jak jsem si zvykla v Provinciích. Působí tak spíše jen jako… Iluze. Klam. Přesto se zde cítím nečekaně dobře. Jako by si něco uvnitř mne konečně vydechlo a dokázalo se uvolnit, protože… Protože jsem konečně… Doma…

Bez okolků vyskládám vše z tácu před sebe. Naliji si plný šálek kávy a požitkářsky se krátce napiju. Pravá jeruzalémská káva udělaná přesně tak, jak by jeden očekával. Zajisté to není ta nejlepší, jakou jsem kdy měla, ale stejně mi to tak v tu chvíli připadá. Poté se už hladově vrhnu na croissanty, které si namažu jak máslem, tak i džemem.
Mám takový hlad, že vnímám jen tu neurčitou sladkou chuť a namísto distingovaného uždibování je spíše vdechnu. Kdyby jich bylo více jak jen dva rozhodně bych se nezlobila. Takhle sice utiším ten největší hlad, ale rozhodně se nedá přemýšlet o nějakém vyčkávání s dalším jídlem do oběda.

Ke zbývající kávě si už v poklidu otevřu noviny, které jsme neměla v ruce už tak strašně dlouho… Se zájmem jimi listuji, pohledem lačně hltám každý z titulků i řádků menšího písma pod nimi. Co se tu asi tak za poslední rok a půl změnilo? No ano, rok a půl jsem byla mimo veškeré dění ve městě… Od okamžiku, kdy si mne manžel nechal zavolat v to osudové ráno do své pracovny, tak jsem se k novinám dostala jen jednou, a to, když mi Fernsby ukazoval můj vlastní nekrolog ve společenské rubrice.

Zaujatě tak pročítám každý list a… No. Vlastně neobsahují zrovna šokující novinky. Život zde běžel dál tím stále stejným tempem navzdory dramatickým událostem, které se zde odehrály. Snad jen… „Hm,“ vyjde mi zpoza rtů ten neurčitý zvuk, když mi dojde, že namísto zesnulého lorda Farnhama jej nahradil… Nu, nikdo jiný než sám Soudce. Mám z toho… Rozporuplné pocity. Ani nevím proč. Vévodu Essingtona znám jen ze společenských akcí, avšak nyní se tím vším proplétá hořkoslaná vzpomínka na Nakira. Jak má vlastní, tak nakonec i ta vzdálená patřící Metatronovi… Byl v tom světě za bránou. Ve světě nekonečných mrtvých plání a šedivých inkoustových mračen. Lehce potřesu hlavou a raději noviny přetočím na další stránku.

Nakonec v novinách narazím na článek, díky kterému mi zkysne doušek kávy v ústech. Jen ztěžka jej polknu, zatímco zabodávám svůj pohled do nenápadného titulku. Dokončená rekonstrukce. Více pacientů. Kysele se ušklíbnu a chvíli mi trvá, než dokážu odtrhnout od článku pohled a jít dál. Farnham mi slíbil, že výměnou za moji pomoc by mi mohl s Greenhillem pomoci… Jenže uplynul už rok, a to místo očividně vzkvétalo namísto toho, aby doktor Hart zažíval opravdu krušné chvíle. Já vím, já vím, musím být trpělivá, ale… Nechci. Nechci pořád jen trpělivě čekat, co bude dál. Jak by se asi ctěný pan doktor tvářil, kdybych se objevila v jeho pracovně? Poznal by svoji pacientku, kterou svěřil do laskavé otce Fernsbyho? Slovy se nedá popsat, jak ráda bych to udělala.

Povzdechnu si a raději pokračuji v popíjení kávy a pročítání novin. Přeci jen se jedna věc za tu dobu změnila. Rubrika černé kroniky nabrala na nečekaném objemu. O tomhle Noah mluvil? Co to mohlo být? Ztracení? Nebo snad měla smrt Farnhama způsobila… Co vlastně? Začtu se do krátkých zpráv v novinách ve snaze rozklíčovat, co se ve městě děje…

… čas utíká, ovšem ne dost rychle. Do sedmi večer mi zbývá opravdu hodně času, a tak jakmile dopiju kávu a dočtu noviny, vydám se do koupelny, abych ze sebe udělala jeruzalémskou lady. Já vím, že by si Alexander nejraději představoval, jak budu celé dny sedět zavřená v hotelovém pokoji a čekat, až se vrátí, ale momentálně to je luxus, který si nemůžu dovolit. Ne, když nevím, zda dražbu stihne. Mám tři necelé dny na to, abych se připravila na možnost, že tam budu muset jít sama a vše zařídit, nemluvě o mých vlastních záležitostech, které v Jeruzalému mám. Jako například pan Penfield. Tohle musí skončit.

Teple se obléknu, včera jsem zde mrzla, a to dnes nehodlám riskovat. Těžká sukně víří kolem kotníků, zatímco kabátek obepíná pas. Nechybí ani rukavice i šála kolem krku… A malá příruční kožená kabelka, do které se pohodlně krom hotovosti a mé oblíbené knihy, ve které jsou založené papírky se dvěma adresami. A také revolver. Samozřejmě. Opět vidím ten zachmuřený káravý výraz Alexandera, ale… Nedělám přeci nic šíleného. Ani nebezpečného.

Dnes si chci zařídit jen pár věcí, abych měla jistotu, že večer pohodlně stíhám i s časovou rezervou pár hodin. Sehnat mapu Jeruzaléma, vyptat se, kde najdu… Jak to bylo? Grove road? Grove street? Zařídit si schůzku v nakladatelství, které vydává ten Penfieldův pamflet, cestou se najíst a zajít si na nějaký dobrý oběd… Ah, a ty stáje. Musím zjistit, zda tu nějaké v okolí jsou, ačkoliv tohle je věc, se kterou by se mělo stačit obrátit na recepční. Snad. Nebo večer na Noaha, zda by mi sehnal na těch pár dní koně… Hm. Snad jen na ulici, kde se má konat ta dražba se nechci vyptávat v hotelu. Čistě… Pro jistotu.

Snad jen krátce zaváhám, když pohledem zavadím o rozbité hodinky ležící na komodě a které mi prozatím zůstaly v úschově… A na poslední chvíli je opět pečlivě zabalím a dám si je do tašky. Ani nevím proč, jen…

Mám z toho lepší pocit…

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ah ta knížka!“ Vyhrkne poplašeně sestra a začne se přehrabovat ve věcech na sedačce, abys jí ji nakonec milosrdně podala, protože se jí během spánku svezla na druhou stranu ke stěně a skryla se pod záhyby její sukně. Vypadá tak roztržitě. Ani si chuděra nevšimla, jak má po svém šlofíku na závěsech otlačenou tvář. Pan Dowden vám pomůže z kočáru, pokud to to potřebujete a pak začnete vykládat své kufry. Ty se cítíš vcelku v pořádku na to, co máte za sebou. Ale Prissy vypadá opravdu rozlámaně. Vidíš to na tom, jak opatrně vystupuje z kočáru a krčí nos při každém delším pohybu.

„Ah, moje záda.“ Zaúpí k tobě procítěně, když se zrovna kočí věnuje vašim kufrům. Venku je zima. Dost možná už mrzne. Váš příjezd rozhodně nebyl nakonec v domluvený čas. Během cesty jste nasbírali více než dvouhodinové zpoždění, ale za to mohly především vaše zastávky a odbočky z cesty. Avšak stály za každou minutu navíc. Nevýhodou ovšem je to, že dnes už toho skutečně moc nestihnete. Je to tak na to zalézt do postele a pořádně se vyspat, protože, i když jste celý den vlastně proseděly, přijde ti to horší než pořádná procházka po ránu.

„Ale jistě a děkuji.“ Usměje se na vás váš kočí, který do podané obálky jen zběžně nahlédne, aniž by hned na místě přepočítával, zda je tam požadovaná částka. Kolem vás je noční ulice ozářená oranžovým světlem lamp.

Vysoké domy se zdobnými fasádami a kastlovými protáhlými okny. Je to jen jedna z mnoha ulic Nového Jeruzaléma, která není vlastně ani ničím výjimečná. Přesto si všimneš toho, jak se Priscilla rozhlíží zvědavě kolem. Nad vozovkou se vznáší lehký mlžný opar, ve kterém se ze vzdálených chodců stávají jen rozmazané siluety. Slyšíte kroky, zvuky kočárů a v neposlední řadě zadrčení kol na nadzemní části železnice, která je vedená po mostě nad částí zástavby a po níž právě projíždí vlak s několika vagóny. Vzduchem se nese štiplavý dým a ta typická vůně spojená s blíží se zimou, jak lidé přitápí ve svých domácnostech.

„U Marlene.“ Vytrhne tě z chvilkového zamyšlení opravení od pana Dowdena. „A určitě si tam nezapomeňte poručit jejich domácí šnaps. Věřte mi. Za ty roky už mám některé věci ověřené.“ Dotkne se vesele prstem nosu, než se chopí vašich kufrů, aby vám je pomohl vynést ke vstupu do hotýlku. Není to taková dálka a vlastně to není ani tolik kufrů. Však ty se umíš už zabalit vcelku úsporně a efektivně, a tak je většina kufrů Priscilly, která se kromě své příruční brašny také hrdinně jednoho z nich chopí. Zvládnete to tak bez větších obtíží, než se s vámi pan Dowden rozloučí.

„Mějte se krásně drahé dámy. A užijte si svůj pobyt zde. Jistě si odtud odvezete spoustu pěkných vzpomínek.“ Ukloní se, byť jen maličko. Už i na něm je patrné, že ho pobolívají záda po celodenním sezení v zimě na kozlíku. Zvlášť v jeho věku má na něco takového nepochybně nárok.

„Ah, paní Vera.“ Ozve se od recepce, za kterou poznáváš známou tvář. Světle hnědé vlasy a brýle se zlatými obroučkami, které dodávají jinak poměrně mladě vypadající ženě o něco starší vzhled. Jistě, je to Natalie, se kterou už máte přeci jen trochu delší historii než jen jako zákazník a hostitel. Zjistila si, že se s ní dalo kolikrát i příjemně popovídat. Především o literatuře, které byla velkou fanynkou. Však od ní si také měla tip na to skvělé knihkupectví. Velký výběr za malé ceny. Tak tomu tehdy říkala a k tvému překvapení nelhala.

„Už jsme na vás netrpělivě čekali. Tedy… Dala jste si na čas. Doufám, že vás nepotkaly nějaké problémy po cestě? A to musí být jistě vaše sestra.“ Sklouzne její pohled k Priscille, se kterou skutečně nezapřete výraznou podobu. „Natalie Abington. Těší mě, dámo.“ Usměje se na tvou sestru, než její bystré oči rychle zase kmitnou k tobě. „Lucas se nechává pozdravovat, ale je nějaký nemocný, tak jsem mu zakázala vylézat z postele. Ještě by tu na vás něco nakašlal.“

„Ehm, těší mě. Priscilla Davenport… A ano, sestra.“ Trochu nejistě dodá Prissy než jí přeci jen oplatí úsměv.   

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Nakonec je agentova návštěva ve tvém pokoji kratší než by si ráda. Rozhodně ses nedozvěděla příliš a ta trocha, co stihla vyplavat na povrch, vyvolala jen hromadu dalších otázek. Dnešní zdržení a nečekané změny plánů už se prostě načítaly. Na druhou stranu se zaklapnutím dveří na tebe i tak padne první záchvěv únavy. A stejně jako se mladý muž vzdaluje chodbou, tobě zmizí ze rtů spokojený úsměv. Teď už tam není třeba.

Stačí přejít jen pár kroky k oknu a počkat. Netrvá to dlouho a skutečně zahlédneš vyjít známého muže v dlouhém kabátu. Jeho krok je svižný, a aniž by se více rozhlížel, či výrazně zdržoval, poupraví si límec kabátu, než se vyšvihne do sedla svého koně a za klapotu podkov na dláždění ti zmizí z dohledu.

Teď už se můžeš konečně uvolnit a na nikoho nečekat. Noah byl pryč a Alexander dnes zcela jistě nedorazí. Stejně jako dalších několik dní. Byl to nezvyk být takto sama. Zvláště po dvou týdnech společně strávených ve vlaku, ale nedalo se svítit. Někdy se věci musí přijmout takové, jaké jsou.

Horká voda v nepříliš prostorné vaně pomůže smýt pot připomínky dlouhého dne, stejně jako alespoň trochu uvolnit napětí uložené ve svalech. Je to příjemné, ale div v samotné vaně neusneš. Připravíš si pak vše potřebné, tedy především rozmístíš zbraně na svá místa a ulehneš do postele. Ani to netrvá až tak dlouho a usneš skoro jako kdyby tě do vody hodil…

Ráno tě probudí klepání na dveře. Otevřeš oči a uvědomíš si, že už rozhodně nebude až tak brzké ráno, jak by si čekala. Pokoj je zalitý slunečním světlem, ve kterém působí o poznání příjemněji než v tom nočním šeru, v jakém si do něj včera zavítala. Cesta vlakem a všechno to, co se dělo, tě muselo docela vyčerpat, ale nebylo se čemu divit.

Další zaklepání.

„Ehm, snídaně, paní Vernier.“ Ozve se zpoza dveří tlumený hlas. To slovo ti připomene jednu zásadní věc. Máš hlad. Opravdu hlad. Nebylo by proto vůbec moudré si nechat tuhle příležitost utéct, nehledě na to, že sis ji už zaplatila. Vstaneš z postele a alespoň nějak se upravíš, abys je mohla otevřít.

Je za nimi ta stejná paní, která vás včera vítala na recepci. Vypadá už ale vcelku čile a v rukou drží tác s pár talířky a konvičkou. Dokonce si všimneš ranního výtisku novin, který je na něm také položen.

„Ah, omlouvám se. Vzbudila jsem vás? Já… myslela jsem, že už budete vzhůru. Snídaně tu jsou běžně v devět hodin. Mám vám ji zítra zanést raději později?“ Sklouzne po tobě její pohled, přičemž ji nedělá problém domyslet si, z čeho tě tu musela vyrušit.

„Tady, prosím.“ Předá ti tác ve dveřích. Je to možná trochu nezvyklé. Přeci jen si byla zvyklá na plný servis. To, že by ti to někdo donesl na stůl, rozlil čaj nebo kávu do připravených šálků a v ideálním případě i odsunul židli. Ovšem tohle viditelně nebyly Zahrady. Vezmeš si tedy tác a dáma ti popřeje hezký den, než se rozloučíte. Vypadá to, že má zjevně na spěch. Asi nebudeš jediný host zde.

Vše si odneseš ke stolu, který tu už čeká na podobné příležitosti. Je kousek od okna, takže je příjemně zalitý denním světlem. Už ve dveřích tě do nosu udeřila vůně čerstvé kávy a dvojice čerstvých croissantů vypadá také lákavě. V malých porcelánových miskách je pak v jedné trocha másla a v druhé jahodového džemu.

A pak tu jsou jeruzalémské noviny. Něco, co jsi v rukách už nějaký čas neměla. Pokud se do nich začteš, zjistíš, že se za ten rok skoro nic nezměnilo, alespoň co se obsahu týče. Snad jen jméno lorda Farnhama nahradil vévoda Essington, ze kterého se stal již oficiálně předsedající člen městské Rady sedmi. Skutečně překvapivý úspěch pro někoho tak mladého. Až je to s podivem.

Můžeš si projít části s inzeráty. Pár pozvánek na divadla či na jiné společenské akce, které však nebyly pro smetánku ze Zahrad. Na jejich akce se skutečně novinami nezvalo. Je tu pár reklam na všemožné věci. Korzety, zaručené tinktury na růst vlasů, a dokonce si všimneš i krátkého článku o místě, které zadrnká na citlivé struny. Vypadá to na velkou slávu. Sanatorium Greenhill dokončilo rekonstrukci nevyužívaného východního křídla významně tak navýšilo své kapacity, aby dokázalo vyhovět vzrůstajícímu zájmu pacientů a jejich pečujících rodin.

 A další věc, kterou zaznamenáš, je to, že část věnovaná černé kronice za ten rok výrazně narostla. Snad i o celou dvoustranu. Vypadá to, že Nový Jeruzalém bude zažívat skutečně zajímavé časy a tím spíš je dobře, že si nepřijela neozbrojená.

Vera De Lacey

„Hmm, ale jistě. Tedy, pokud vám nebude vadit, že do Nového Jeruzaléma dorazíme o něco později.“ Pokývne souhlasně hlavou pan Dowden, když projevíš zájem o to, podívat se na místní kostel. A i když se na to Priscilla ze začátku netváří ani z poloviny tak nadšeně jako ty, nakonec i jí spadne trochu brada, když kročíte dovnitř budovy s dvojicí vysokých gotických věží.

Hlavní loď kostela je prostorná a vzdušná. Kamenné sloupy podepírají lomené oblouky a gotický sloh tu dýchá z každého koutu. Slunce je zrovna vysoko na obloze, takže paprsky procházející mozaikovými okny vytvářejí dechberoucí hru barev a světel. Okřídlené bytosti jsou častým motivem, který se zde objevuje, ať už v podobě vitrážových skel a nebo i pár ikonomaleb. Ve vzduchu je cítit kadidlo, a kromě vás tu v tuto chvíli nikdo není. Je tu doslova božský klid.  

 Poklekneš před oltářem a pohroužíš se do tiché modlitby…

☩

Konečně se před vámi začne vynořovat členité panorama Nového Jeruzaléma. Prissy poklidně oddechuje opřená hlavou o stěnu kočáru. Tobě se dokonce po cestě podařilo vytvořit pár kreseb, které nebyly až tak špatné. Ovšem pouze za podmínek jízdy kočárem. Ne, drkotající kočár, který je neustále v pohybu skutečně není ideálním prostředím, kde by se jeden mohl věnovat nějaké detailnější kresbě. Přesto to stačí na zachycení nápadů a stvoření pár náčrtků, z kterých budeš pak moci vycházet, budeš-li to chtít.

Nakloníš se dopředu ke své sestře, která vypadá, že ji celodenní cesta skutečně zmohla. „C-co? Děje se něco?“ Zamumlá rozespale, když stiskneš její ruku a mžourajíc po potemnělém interiéru kočáru se narovná. Chuděra má do tváře vytlačený vzor látky závěsů, o kterou se nevědomky při spánku opírala.

„Kde jsme… Vero… Hmmm, ahaaa.“ Přejde z rozespalého zmatení v neskrývaný údiv, jen co se stejně jako ty zahledí skrz okénko na panorama Nového Jeruzaléma. A že je, na co se dívat.

☩

Trvá to ještě skoro další hodinu jízdy, než se dostanete do samotného města a necháte za sebou ty do krajiny se roztahující části neustále se rozrůstajícího se města. Konečně ale kočár vjede do samotných ulic. Postupně se budovy stávají honosnější a párkrát na obloze zahlédnete i majestátní obry, kteří se se vznáší vysoko nad jeruzalémskými střechami a věžemi. Po již setmělém nočním nebi proplouvají za zvuku turbín, který však k vám nedolehne, obrovské vzducholodě. Některé větší. Jiné menší. Přesto je to úctyhodný pohled.

„Tedy… A ty jsi říkala, že jsi jednou letěla?“ Vydechne Priscilla, když zrovna jedna prolétá skutečně nízko a díky širokému náměstí se vám na ni poskytne pohled v plné její kráse. „Já bych se asi zbláznila hrůzou.“  Šeptne Prissy, zatímco s vámi kočár zahne do jedné z vedlejších ulic a vzducholoď se vám ztratí z dohledu.

☩

Nakonec konečně zastavíte. Už pěkných pár minut to zde poznáváš. Je to okolí hotýlku, do kterého už dnes zavítáš poněkolikáté. A nemáš důvod hledat jiný. Zde ti to plně vyhovovalo. Dostupnost zde byla dobrá, a přitom cena více než příznivá. Sice pokoje nebyly kdo ví jak velké, ale byly čisté. Snad menší vadou na kráse byla vyvýšená trať železnice, která vedla nedaleko a pravidelně projíždějící vlaky o sobě uměly dát vědět. Avšak bez trati doslova za rohem by byla cena za pokoj jistě vyšší. Navíc teď na podzim ani nebylo třeba tak větrat a okna se mohla nechat zavřená. Rozhodně to nebyla špatná volba.

„Tak… Jsme tady, vážené dámy.“ Ozve se zvenčí už známý hlas pana Dowdena, když vám otevře dveře a vpustí do kočáru chladný noční vzduch, který voní tak jinak než jsi byla zvyklá z Davenportu.

„Dovedu si to představit,“ zvážním stejně jako Noah a vlastně mne jeho poznámka ani příliš neznepokojí, a tak jen souhlasně kývnu hlavou a mimoděk zalétnu letmým pohledem k revolveru schovanému pod plédem. Jeruzalém nikdy nebyl známý svojí nízkou kriminalitou a bezpečností ještě před mým Probuzením, město rozhodně potřebovalo všechny bezpečnostní složky. S tím vším, čeho jsem byla svědkem i nedobrovolným účastníkem po Probuzení… Toulají se městem i nadále Ztracení? A co Lucifer, dělá městu i on problémy nebo někde ve stínech opět splétá dohromady složité plány, na jejichž konec nikdo z nás nedokáže dohlédnout? Dobře po těle mi nedělá ani jedna z těch představ. Kdy se stalo, že se Fernsby stal mým nejmenším problémem? Každopádně se zdá, že s Noahem toho opravdu máme k probrání dost.

„No ano, kvůli tobě, protože jsem vybrala ten nejbližší hotel, abys mě mohl snadněji najít,“ nenechám se ani na okamžik zviklat, „což se očividně úplně nepodařilo, ale ani trochu to nesnižuje tvůj díl viny na tom všem,“ odpovím mu bez mrknutí oka s neměnným výrazem ve tváři, tak jsem byla zvyklá z našich rozhovorů s Alexem. I díky němu jsem se naučila neustupovat, leckdy si trvat zarytě na svém a nenechat se tak snadno rozhodit. „Některé povahové rysy jsou nakažlivé…“ připomenou se mi Luciferova slova. Ne poprvé a rozhodně ani naposledy.

„Neříkej dvakrát,“ pousměji se, ačkoliv je mi jasné, jak moc je ta nabídka vzdálená a nereálná. Noah musí mít zajisté své povinnosti a já… Pokud vše vyjde, jak má, tak se zde stejně nezdržíme déle, než bude nezbytně nutné… Cesta do Provincií je daleká a Alexova práce je nyní tam, a ne v Jeruzalémě. A já… Já jsem za to vlastně ráda. Odejít z města znamenalo žít svůj vlastní život namísto plněný rozkazů jiných, jak to nyní dělal Noah. Být otrokem vlastních povinností, které nakonec nikdy nevedou ke šťastnému konci. Díky Dumah o tomhle už vím své a jsem neskutečně vděčná za to, že si Alexander rozhodl zvolit svobodný život namísto toho být Generálem. „Vlastně mě mrzí, že tady nemám koně. Musím uznat, že je to mnohem rychlejší a svobodnější cestování než kočárem…“ povzdechnu si.

Nicméně i tohle patří mezi mé plány na nadcházející dny, pokud Alex bude dál muset čekat v cele předběžného zadržení. Zjistit, zda jsou v okolí stáje, kde je možné si koně zapůjčit. Bude to tak lepší, zvláště pokud by místo dražby bylo v nějaké horší čtvrti.

„Když už, tak na výslech spojený s večeří… Ale máš štěstí, mé metody obvykle zahrnují jen mračení se a výhružné pohledy zpoza sklenky,“ lehce se pousměji, zatímco hodinky stále svírám v dlani na znamení naší dohody. Zítra v sedm…

Cítím, jak po mne sklouzne jeho pohled, zatímco se mu na rtech vykreslí úsměv, který by zamotal hlavu nejedné lady. Zvláště v kombinaci s Noahovým líbivým zevnějškem. Nepochybuji ani na okamžik o tom, že někdo jako Noah opravdu nebude mít nouzi o dámskou společnost. A odsud kamkoliv dál to už jsou nebezpečné myšlenky, a tak jen lehce povytáhnu obočí, zatímco statečně čelím tomu hodnotícímu pohledu. Stará Delilah by zde tonula v rozpacích stejně jako tehdy, ovšem já už tak docela nejsem ona. Ostatně… Ta by se studem červenala z mnoha věcí, které se mi s Generálem líbily, o společenských hrách do vlaku ani nemluvě.

Ano, neotřelé věci… První muž, který mne kdy viděl v kalhotách. Vlastně i první, který po mne chtěl, abych si vůbec něco takového na sebe oblékla. Vlastně se jen těžko dá zapomenout na tu prchavou chvíli, kdy se mi tak nesmyslně ulevilo a měla radost z lichotky, která tehdy vlastně nemusela znamenat nic více než to, že Noah chtěl, abych se cítila dobře.

„Dobrá. Měl jsi možnost rozhodnout, takže mé svědomí bude nyní čisté,“ pousměji se spokojeně.

♫♪♪♫

Avšak čas rozloučit se je nezadržitelně tady a já se rozhodnu to stejně jako Noah už více zbytečně neprotahovat, ačkoliv ve skutečnosti ho odsud nechci pouštět. Ale nejde to jinak. Teď ne. „Domluveno, budu s tím počítat,“ kývnu souhlasně, když mi Noah vysekne ukázkovou poklonu hodnou urozeného lorda, které se vlastně nedá nic vytknout. Musel mít dobrého učitele. Avšak kdo ví, jakým vším výcvikem Tajní vlastně procházeli, aby zapadli do jakékoliv společnosti.

„Dávej na sebe pozor, Noahu,“ rozloučím se s ním namísto přání dobré noci, zatímco se můj pohled vpíjí do jeho zad. Stačí pár kroků, poslední úsměv a dveře se za ním zaklapnou.

Náznak úsměvu se z mé tváře vytratí v tu samou chvíli a už se tam nevrátí. Namísto toho za Noahem zamknu a v další chvíli se přesunu k oknu, abych lehce poodtáhla závěs. Trpělivě tam vyčkávám, dokud nespatřím jeho siluetu opouštějící hotel… A hlavu mám plnou toho zvláštního a nečekaného setkání. Pocitu, který to ve mne zanechalo. S Noahem skutečně bylo něco jinak, muselo být. Cítila jsem to. Ale… Ale co? Co se tu dělo? Mám tolik otázek, ovšem odpověď žádnou… Místo ní vlastně jen prázdný žaludek a chuť na něco ostřejšího než voda. A také rozbité hodinky v dlani.

Ale ne… Dnes to budu muset zvládnout takhle. Jediné mé plány na zbytek večera tak už zahrnují jen dát si dlouhou horkou koupel a jít spát. Nebo se o to aspoň pokusit. A přesně to také udělám. Jen prázdná polovina postele a bezprizorně ležící kufry stranou mi stále připomínají, že to takhle nemělo být. Neměla jsem tu být sama, ale s Alexem… Mohu jen doufat, že se má opravdu… Dobře. A že je všechno v pořádku. Co teď asi dělá? Už usnul? Nebo jen leží v posteli a přemýšlí o tom, co se stalo, děje nebo bude dít… Mimoděk se pousměji, když myšlenkami ještě chvíli setrvám u něj.

Povzdechnu si a prsty si shrnu ke straně vlasy a dopadnu na záda mezi měkké polštáře. Revolver je schovaný pod polštář na Alexově straně postele, zatímco Noahův nůž jsem pro změnu ukryla pod pléd na komodě. Další kapesní nožík byl mezi věcmi v koupelně. Noah by zajisté neřekl, že je rád, že jsem ozbrojená, kdyby k tomu neměl vážný důvod. Těžko říci, zda jiný než ty, které nutily k takovým opatřením mne, ale… Cítím se zvláštně. Mám za sebou sice už mnoho osamělých nocí, ale tohle je jiné… Nevím, jestli je to mnou nebo Jeruzalémem, ale… Na tom nakonec nezáleží.

Snad jen… Světla sice ztlumím, ale úplně je nezhasínám, a tak po dlouhé době opět usínám za měkkého světla lamp, které mě stráží před tmou a vším tím zlým a nebezpečným, co se v ní ukrývá…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Ano, priority. A také povinnosti. V poslední době je v tomto městě spousta problémů k řešení. Někdy až příliš…“ Skloní hlavu a zahledí se na tebe maličko vážnějším pohledem. „Ale o tom později. Každopádně… Jsem rád, že jsi ozbrojená.“ Opět pronese tak zvláštně neurčitě, ale zcela jistě to nevěstí nic dobrého. Nový Jeruzalém na druhou stranu nebyl nikdy město s nízkou kriminalitou. Vždy to byl naopak takový vřící kotel, ve kterém se míchaly kultury, rozmanité názory i morální hodnoty do velmi třaskavé směsi. Vraždy a kriminální činnost tu byli na denním pořádku, ale mezi těmi milióny obyvatel se to rozprostřelo jako jinde ve světě. Alespoň se to tak jevilo obyčejným lidem. Do jakých objemů narůstaly kartotéky místních policejních složek nemohli obyčejní lidé tušit.

„Kvůli mně?“ Dotkne se Noah dotčeně hrudi. „Nemůžu za to, že sis vybrala hotel, ve kterém nemají vlastní kuchyni, natož jakékoliv dobré pití na pokojích!“ Začne si tě v žertu dobírat, než oklikou zavzpomínáš na vaše společně strávená rána.

„Tak alespoň snídaně na pokoj. Není to tu tedy tak hrozné místo, jak se mi zprvu zdálo. Ale pokud by si zase zatoužila po ranní projížďce v sedle a přepálené kávě z té pekárny na rohu… Ano, stále ji tam dělají a stále to neumí.“ Nadhodí s drobným pokrčení ramen. Dost možná to ale celé opět říká jen v žertu, nebo ne? Někdo jako on asi nebude mít moc volného času po ránu, pokud je pravda to, co říkal o situaci v Novém Jeruzalému. Ať už je tedy jeho povinnost teď cokoliv.

„Všechno? Tedy, to abych se na to připravil jako kdybych šel ke zpovědi, a ne na večeři s dámou. Čeká mě viditelně náročný večer. Ale dobře, dobře. Však mě znáš. Pokusím se ti odpovědět na vše, co budu moci.“ Kývne souhlasně, než mu při tvé poněkud nečekané otázce na závěr pobaveně zacukají koutky a lehce přimhouřenýma očima po tobě sklouzne od hlavy až k bosým nohou a zase zpátky, než se mu rty zvlní do šarmantního úsměvu. Není pochyb o tom, že Noah musel být populární mezi ženami.

Však už tehdy ti přišel jako postava, která vyskočila z jednoho z těch románů v druhé řadě police v knihovně. Ještěže ses v soupisech svých životních osudů nedostala i k této části, jež by rukou pana Penfielda jistě ožila opět svým vlastním životem. Avšak na rozdíl od strastí hlavní hrdinky v rukou otce Felthama, by tohle byly o poznání šťastnější a uvěřitelnější kapitoly.

„To jsou mi ale otázky. Víš, že mám rád neotřelé věci.“ Všimneš si toho pobaveného zajiskření v jeho očích, zatímco atmosféra v pokoji, ve kterém jste jen vy dva, na okamžik o něco zhoustne tím nezaměnitelným způsobem, než se Noah nadechne a už o něco věcněji dodá. „Ale vyber si to, co bude především tobě nejpohodlnější, Del. Však tam nejdeš kvůli mně. Nebo… ne tak doslova.“

„Takže tedy v sedm. Zastavím se zde pro vás, lady Vernier.“ Vysekne ti vzorovou úklonu, za kterou by se nemuseli stydět od mala cepovaní lordi ze Zahrad, než si poupraví kabát a pár kroky kolem tebe projde ke dveřím vedoucím z pokoje.

„A dobrou noc, Del.“ Věnuje ti poslední pousmání, než se vyprovodí sám z dveří tvého pokoje na chodbu, aby je za sebou opatrně zavřel.

A tobě po něm zůstanou v rukách jen jeho hodinky. Jako už tolikrát před tím. Ale tentokrát je přeci jen něco jinak. Tentokrát víš, že se pro ně jejich právoplatný majitel vrátí.

* * *