Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Urgentní schůzka Delilah Blair Flanagan „Prosím? Ehm, jak to myslíte madam?“ Přelétne mladíkovi ve tváři jisté překvapení, i když… nepůsobí až tak zaskočeně, jak by si snad čekala od někoho, kdo zaslechne takové obvinění o plagiátorství. Těžko říct, zda je to tím, že přeci jen má jisté sebeovládání nebo něčím jiným. To už ale do vašeho, byť krátkého rozhovoru vstoupí ještě někdo další.
Do vstupní haly totiž vejde elegantní stará dáma. Než však můžeš přemýšlet o tom, kdo to asi tak může být, mladík oslovený jí jako Benjamin, hned prozradí její totožnost. Samotná paní Wolstonová? Tedy… Nepamatovala sis její jméno z kruhů, ve kterých ses dříve pohybovala, avšak nikdy si nebyla zrovna šelma salónů, co by znala kde koho. Stačil ti jen ten malý uzavřený kruh známých stočený kolem tvé rodiny, jenž už… nebyla tak úplně tvá. Alespoň dle jména.
„Dorothy Wolston, těší mě.“ Opře se její pohled do tebe, když se představíš. Ne, to jméno jí nic neříká. Vidíš to na jejích očích, ve kterých se ani na okamžik nezalesklo cokoliv, a zůstává v nich i nadále ten očividný nezájem. I když zmíníš Penfielda, toho prokletého autora, nehne ani brvou. Tohle jméno určitě musí slýchat docela často a nebo vídat alespoň na přehledech, které jí chudák Benjamin hledá v šuplících nedalekého stolu.
„Pana Gibbse?“ Přeci jen poprvé v jejím projevu zaznamenáš alespoň špětku… ne strachu ne, ale zájmu? Ano, to bude vhodnější označení. Ano, pan Gibbs. Bylo to skutečně známé jméno v Zahradách. Za ten rok, co si tu nebyla se jistě až tolik nezměnilo. Dokonce víš, že tvůj otec jednou nebo dvakrát využil služeb jeho kanceláře ve zvláště ožehavých tématech. A že musel sáhnout hluboko do kapsy, na druhou stranu… Neslyšela si, že by toho nakonec litoval.
„Hmm, krátká schůzka? Ale jistě. Myslím, že na tak mile vypadající dámu si najdu tak… Hmm, půl hodiny?“ Roztáhnou se jí rty do šelmovského úsměvu, než očima kmitne k Benejeminovi. „Ehm, madam, půl hodiny? Počkejte. Myslím, že za půl hodiny už tu máte jednání s…“ Začne rychle listovat menším notýskem viditelně rozrušen. Z čeho zrovna? Ta postarší dáma nevypadá až tak zle. Alespoň na první dojem.
„Stačí. Jistě, za půl hodiny. Dobře. V tom případě vám snad bude stačit patnáct? Dvacet minut?“ Sklouzne k tobě pohledem. „A kde jsou ty přehledy, Benjamine?“
„Tady, paní. Tady… Ehm, pošlu k vám někoho s čajem?“ Přispěchá k vám rychle mladík a podá paní Wolstonové svazek papírů v kožených deskách. „Ne, tady madam říkala, že se dlouho nezdrží a já čaj nepiji. To moc dobře víš.“ Odpoví žena, aniž by čekala na jakoukoliv tvou odpověď a mladík jen krátce skloní hlavu.
„Tak pojďte.“ Pokyne ti, aby vykročila jistým krokem dál. Vede tě do patra a pak jednou z chodeb. Její krok je jistý, alespoň na ženu jejího věku. I zde nahoře je patrné, že architekti neumístili většinu drahých věcí pouze do přijímací haly, ale i zde vidíš výzdobu v podobném duchu jako v přízemí. Nakonec dáma zastaví u jedněch dveří, které odemkne klíčkem vytaženým z malé kabelky. Vejde jako první a ty ji můžeš následovat.
„Buďte tak laskavá a zavřete za sebou, ano drahá?“ Mávne k tobě rukou, ve které drží stále špičku s kouřící cigaretou. Místnost, do které vejdete, je prostorná. Převažují zde opět světlé krémové tóny a pak nábytek z masivního lakovaného dřeva. Už od pohledu tohle není žádný salónek pro návštěvy přátel, ale regulérní pracovna. Podobnou měl tvůj otec i manžel. Ale ženy ve vaší rodině žádné takové pokoje neměly. Na co by je také potřebovaly, že?
Paní Wolstonová přejde jakoby nic k velkému pracovnímu stolu, na který jen s ledabyle odhodí složku s papíry od jejího asi asistenta a usadí se do pohodlně působící rudě čalouněné židle. Je to jedna z mála výrazných barev v tomto pokoji a přirozeně na sebe strhává pozornost. Podobně jako žena před tebou.
„Tak, prosím.“ Ukáže rukou na dvojici béžových křesílek, které nestojí přímo naproti ní, ale jsou postavené trochu stranou od pracovního stolu, avšak ne tolik, abyste na sebe snad neměly výhled. Zvlášť ne, když se dáma otočí a zapře se loktem ruky, ve které drží cigaretovou špičku o stůl.
„Takže, madam… Vernier? Copak vás do našeho nakladatelství přivádí, že je to tak urgentní a musíte to řešit přímo se mnou.“ Nepatrně přimhouří světlé oči, než ti předá slovo.
| ||
| |||
 | Začátek nového dne „Nikdy nevíš. Mohlo by to být užitečné,“ prohodím k sestře pobaveně. Připadalo by mi to kdysi stejně nepředstavitelné? Možná. Pravděpodobně. Přeci jenom se jí však během chystání do postele pochlubím se strastmi, nástrahami a nevypočitatelností toho tajemného umění praní si oblečení. Představa, že bych se takhle musela obstarat sama a dřepět nad škopkem každý den, lákavá není ani pro mě, ale… stejně jako umět si osedlat koně, uvařit si čaj nebo zařídit si pokoj v hotelu bez přičinění džentlmena jsou to krůčky ke svobodě. Co na tom, že by se někomu mohly zdát malé a bezvýznamné? Mně takové nepřipadají. Když se pak pokoj propadne do tmy noci a já si zalezu pod přikrývku, ani jedna v rozhovoru nepokračujeme. Ne, bude lepší si odpočinout. Se spokojeným výdechem zavřu oči. Na kůži mě šimrá již známý pocit. Pokaždé se to zdá jako tak dlouhá cesta… * * * … domů. Trvalo dlouhé měsíce, ne-li roky, než jsem tak tohle místo dokázala označit. Pokud si toho Lucifer všiml, nikdy to nezmínil, ale… ty časy jsou dávno pryč. S úsměvem přitakám. Má pravdu. Sem patříme. Navzdory tomu tísnivému pocitu, který s sebou přinášel zlatavý elixír. Stejně jako sněť nás to mělo poutat, držet nás na jediném místě a bránit nám žít naše životy tak, jak jsme si sami přáli. My dva jsme to věděli, a tak jsem si po Zlatém městě už nestýskala. Jednou – pokud všechno půjde podle plánu – se tam vrátíme, ale… pokud ne, nevadilo by to. „Hmm, ne. Tohle by dříve možné nebylo ale… musíš uznat, že to bylo zábavné. Nebýt tvého daru dávno o nás vědělo celé město,“ prohodím nostalgicky – a značně pobaveně. Nespočetla bych, kolikrát mi takhle málem přivodil srdeční příhodu. A pak jsme najednou byli pryč, v bezpečí, a já se mohla jenom smát. „I když, mám-li být upřímná, tohle mi vyhovuje více.“ Neschovávat se. Moct být spolu. V našem domově. A nemuset se řídit pravidly nikoho jiného než našimi vlastními. Vskutku. Kdo by byl řekl, že to jednou dopadne takhle.
Nakonec to ani nebylo tak těžké, jak jsem čekala. Jistě, musela jsem si zvyknout na spoustu věcí, tomu se po Pádu nevyhne nikdo, ale… Poté, co Lucifer Padl, mi Nebesa přestala být domovem. Přátel tam ubývalo. Točili jsme se ve stejných kruzích a tak nebylo zase takovým překvapením, když se ti, které jsem mu představila, nebo které představil naopak on mně, připojili na jeho stranu. Další zaplatili nejvyšší cenu ve jménu povinnosti. A Dumah… ta, jak jsem se později dozvěděla, měla tou dobu jiné starosti. Zůstala jsem sama. Ne úplně. Jistě, že ne úplně, ale mí nejbližší byli pryč. Tolik jsem se snažila ho v srdci zavrhnout a prostě jenom plnit rozkazy, ale nemohla jsem. S odstupem času ani nevěřím, že bych toho kdy byla schopna. Že bych to opravdu chtěla. Místo, kam patřím já, by totiž nemohl zaznačit na mapě. Ne, já patřím sem. Po jeho bok. Tady to zvu domovem. Snad jenom zvyk a vlastní tvrdohlavost mi bránila si to přiznat. Bylo to pošetilé, vždyť to i teď cítím. Ten naprostý klid, který mi prosakuje duší a hřeje mě na hrudi. Nikdy jindy si nepřipadám tak doma, jako když mě vezme za ruku a nakloní se ke mně.
„A opravdu by ses musel ptát?“ odpovím mu rovněž pobaveným tónem, zatímco ze vzdálenosti mezi námi ukousne i ten zbývající díl. Přivřu oči. Dalšími slovy mě však navede docela jiným směrem, stejně tak omamným a lákavým, jako cokoliv bychom tady mohli provádět. Úsměv se mi potěšeně roztáhne. Průlom? Opravdu? Jeden ze střepů reaguje slibně se vzpomínkami? „… to je úžasné,“ neváhám vyjádřit všechno to, co se mi pohnulo v srdci. Bezděčně přitom stisknu jeho dlaň pevněji. Jistě, je to jenom začátek, tomu rozumím, byť mi Luciferova trpělivost není vždycky vlastní. I drobný krůček správným směrem se však počítá. Ve zlatých se očích se mi lesknou všechno to, co by to mohlo znamenat. Pro všechny, ale především pro nás dva. „Lu… ci…“ prohnou se mi rty pod tíhou jména muže, který po tomhle světě nekráčí již dlouhá staletí. Přetočím se v posteli na druhý bok, skoro jak bych ho tam čekala, ale… Do očí mě udeří paprsky slunce, které se už přehouplo přes hradbu budov na druhé straně ulice. Znamená to jediné. Není zdaleka tak brzké ráno, jak jsem si v duchu plánovala. A ta drobná silueta u okna… patří sestře, nikoliv duchu, na kterého jsem se tolik snažila zapomenout. „Ne, já…“ pokusím se v hlavě si přeskládat slova. Pomalu se posadím. Kudrnaté prameny v té nepřirozeně syté barvě krve se mi přehoupnou přes ramena a v bílé noční košilce si tak na okamžik připadám… jako ona. „Asi máš pravdu. Ta cesta mě trochu zmohla. Trochu se opláchnu a… Můžeme vyrazit. Do kavárny. Říkala jsem ti o té kavárně? Bude se ti… líbit,“ vydechnu to poslední slovo, když si uvědomím, že jsem o ní básnila už včera. „Uh, dej mi chvíli.“
Zatřesu nad sebou hlavou. Musím se vzpamatovat. Na srdce mi dosedá již známá tíha, která se mě po probuzení z Veršů vždycky odmítá pustit. Za ten rok už jsem si zvykla, tak se přiměji dát do pohybu. To je v těchto chvílích nejlepší. Nepřemýšlet nad ním. Nevzpomínat. Hlavně nevzpomínat. Bosé šlapky tak spustím na dřevěnou podlahu a rovnou zamířím do koupelny. Tentokrát se s Priscillou nedohaduji o tom, kdo tam půjde první nebo na jak dlouho, zkrátka… zkrátka tam zamířím. Potřebuji chvíli. „… ty modré,“ zastavím se ještě ve dveřích. „Černou přenech vdovám.“ Zámek dveří za mnou cvakne, jak tentokrát otočím klíčkem a pohroužím se do soukromí malé koupelny. Někdy… Někdy si jako vdova připadám. Netruchlím však Philipa, ne, toho ne. Někoho jiného. Jehož melodii hlasu, stejně tak jako teplo a vůni jeho kůže si teď dokážu živě vybavit, jak bych před chvílí stála v černých síních města Padlých. Našeho… Jejich domova. A tohle město je mu v něčem podobné. „… přestaň,“ rozkážu si pevným hlasem, když se dlaněmi zapřu do umyvadla a pohledem se zadrhnu na odraze v zrcadle. Od chvíle, kdy to William vyzdvihl svými slovy, si toho všímám čím dál více. Že jsem jí podobnější, než jsem byla před rokem. Skloním hlavu a dlouze vydechnu. Dobře, tak tohle by bylo za mnou. Při troše štěstí se mi podařilo si Verše odbýt na těch několik dní, které ve městě strávím, a pak… to bude zase lepší. Opláchnu si obličej. Pokračuji v těch drobných, povědomých úkonech jako každé ráno. Protože není sebemenší důvod se tvářit, že by to bylo něco jiného než docela obyčejné ráno. V pokoji se rychle obleču. Ne, po těch fialkových šatech se nenatáhnu. Při mém štěstí by se kolo kočáru zabořilo do kaluže a celou mě zmáčelo, nebo… nebo by se přihodilo něco podobně hrozného, co je vtipné jenom s odstupem času. Modré šaty si pro dnešek rovněž odpustím a místo toho se natáhnu po těch světle růžových, které jsem si včera pověsila. Doplňků tady na výběr tolik nemám, ale černá nic nezkazí. Přinejmenším ne, když ji použiji jako kontrast k jemnější barvě a… a tak dále! „Dobře, můžeme,“ zahlásím, když se mi konečně podaří zkrotit vlasy. Alespoň tak, že kudrliny splývají po zádech a nepadají mi do tváře. Více toho už ani nežádám. Celý vzhled završím vycházkovým obloukem. „Takže snídaně a… Chtěla by ses pak zastavit v tom knihkupectví, nebo vyrazit rovnou do Zahrad? Nebo bychom si mohly zajet do Zlaté katedrály. Nic impozantnějšího ve městě asi není,“ překontroluji si, že mám v kabelce všechno potřebné, a chopím se klíče. „Máme čas, než budu muset vyrazit. Prissy… Počkáš na mě pak na hotelu, dobře? Neznáš to tady a… však víš, mamá by mě roztrhala na prťavé kousíčky, kdyby se ti něco stalo,“ zašklebím se procítěně, než zamknu. „Tedy za předpokladu, že ji napřed nevyměníš za šálek čaje. Pojďme.“ | ||
| |||
 | Vabank Zmínka o paní Wolstonové mne krátce zarazí, neočekávala jsem, že by to zde měla na povel žena. Ovšem na druhou stranu – proč by ne? Ženy v Novém Jeruzalému nakonec měly své místo nejen jako dcery a manželky. Byly v politice, pracovaly, vedly podniky, měly své místo i ve složkách Tajné policie… Něco dokázaly. Ne jako… Já. Kdybych nedošlo k mému Probuzení… Ale nad tím nechci přemýšlet, rozhodně ne teď. „V tom případě to tak skutečně vypadá,“ potvrdím mladíkovi, jehož jméno na rozdíl od paní Wolstonové neznám. Mé jméno mu nic neřekne, ale nečekala jsem nic jiného. Tím, že jsem se musela vzdát toho být ať už Doherty nebo Flanagan, přišla jsem o těch pár výhod, které tahle stará jména měla. O jejich zvuk.
Od tohohle okamžiku se ovšem mé plány vystavěné na už tak vratkých základech hroutit a rozpadat mi pod rukama. Velmi vytížená osoba. Pokud bude mít zájem. Proč by měla nějaký mít? Zamračím se, přesto mladíka následuji směrem ke stolu, aby si mé jméno mohl poznamenat do knihy. Pro ten okamžik spolknu všechno, co se mi dere na jazyk, a že toho opravdu není málo. Nenechám se tak snadno odradit. Skutečně ne.
Přesto…
Výraz v mé tváři, když mi oznámí, že dříve jak za týden to nebude, vypovídá za vše. Nemám týden! Kdo ví, co bude po té dražbě, natož za týden. Na okamžik pevně stisknu rty. To, když se mne mladík pokusí odbýt v mylné domněnce, že jsem jen autorka, která přišla vnutit svůj rukopis komukoliv, kdo tady má nějaké slovo. Více by se mýlit nemohl. „Obávám se, že to nebude možné, protože mé rukopisy už vydáváte – nicméně pod jménem, které k mému vlastnímu překvapení opravdu není moje,“ povytáhnu drobně obočí, zatímco uvádím věci na pravou míru. „Takže skutečně nemohu čekat týden, zda si na mě ta vaše paní Wolstonová udělá čas,“ založím ruce na hrudi a při těch slovech lehce vystrčím bradu. „Samozřejmě pokud nechcete, abych příště…“
Větu ani myšlenku nedokončím, když se náhle ozve ženský ostrý hlas, který mne přinutí se mimoděk narovnat ještě více a vtáhnout ramena dozadu. Ten hlas mi vykreslí v hlavě představu jedné z těch postarších nepříjemných guvernantek, které mají za úkol vtlouci do mladých dívek všechna ta pravidla společnosti přetvářejících je v mladé řádně vychované dámy. Na okamžik je mi mladíka skoro líto. Ale jen skoro.
A nejenže tak paní Wolstonová zní, ona tak i vypadá. Tedy samozřejmě až na to, že je oblečená lépe než guvernantka. Více okázale. Zlaté šperky jasně vypovídají, že vydavatelství vynáší více než dobře. Zatímco je její pozornost upřena ke svému… Co tu vlastně Benjamin dělá? Asistenta?... Povolím si trochu šálu kolem krku, ovšem rukavice si nesundávám, ani nepovoluji knoflíky kabátu. Vlastně si užívám toho, že je mi konečně příjemně teplo.
Nicméně jakmile je hotová s Benjaminem, který dnes nemá zřejmě úplně nejlepší den, upře se pohled těch světlých očí na mne. Na prchavou chvíli zaváhám. Známe? Ne, to byla jen výzva… K něčemu. Někoho jako ona bych si snad pamatovala. Předchozím výstupem se ovšem nenechám zastrašit, namísto toho udělám krok vpřed. „Zatím ne, nicméně proto jsem tady, abych to napravila. V zájmu nás obou,“ snažím se znít tak jistě, jak to jen v danou chvíli zvládnu, ačkoliv… Srdce mi přeci jen naskočí do rychlejšího tempa. „Delilah Vernier,“ představím se, jakkoliv vím, že to je zbytečné, „přišla jsem kvůli jednomu z vašich autorů. Oscaru Penfieldovi,“ ovládnu se, abych se při vyslovení toho jména kysele neušklíbla, přesto je na mne znát, že mi přešlo skrze rty s jistou nelibostí.
„Bude to jen krátká schůzka,“ pokračuji odvážně dál. „Rozhodně kratší, než kdybych příště přišla v doprovodu pana Gibbse,“ zmíním jméno jednoho z právníků, jehož advokátní společnost znal snad každý napříč Zahradami. A v duchu doufám, že se za ten rok přeci jen nic moc nezměnilo. Nebo že to ženě něco řekne. | ||
| |||
| Klidná noc Vera De Lacey „Vyprat? A to se dělá jak?“ Podiví se Priscilla něčemu tak obyčejnému a upře na tebe zvědavý pohled, jako kdyby si jí měla prozradit lék na souchotě. „Tak neumět. Však nemusíme umět všechno. Ostatně jsou na to prádelny a služebné. Je normální, že to neumíme.“ Nakrčí pak nos, snad jako kdyby se chtěla obhájit.
„Ráno. Dobře. To bude rozumné. Už teď mám hlad jako vlk, ale připadám si tak přejetá, že to i tak bez problémů zaspím.“ Zvedne ruce, aby si mezi slovy začala vytahovat spony z vyčesaných vlasů. Pak už se dáte do těch krátkých příprav na spánek. Dveře koupelny se netrhnou, ale nakonec vše nějak bez větších dohadů zvládnete. Priscilla si přetáhne přes hlavu dlouhou noční košili s modrými kvítky, než bosky vykročí k lampám.
„Dobře, tak dobrou noc, Vero.“ Usměje se měkce, než stáhne poslední knot lampy a pokoj se ponoří do tmy rušené pouze trochou světla prosvítajícího sem skrz závěsy z ulice. Ještě se ozve pár tichých došlápnutí bosých nohou na dřevěné podlaze, než i tvá sestra vklouzne pod přikrývky do své postele. Její protáhlé zívnutí napoví, že dnes váš žádné sáhodlouhé špitání mezi sestrami nečeká.
A ty? Ty pomalu zavřeš oči. Je to zvláštní. Při každé tvé návštěvě. Cítíš se tu tak… Doma. Více než v Davenportu. Sem…“
☩
„… Patříme. Ty i já.“ Povytáhne koutek rtů do toho tak známého úsměvu, zatímco bok po boku kráčíte sálem z černého kamene.
„Kdo by to byl řekl, že si jednoho dne postavíme vlastní domov. Všichni společně. Ale především my dva.“ Zpomalí pár kroky a zastaví se, aby jeho ruka sklouzla po tvé paži až k prstům, které stiskne ve své dlani.
„Mám pro tebe zajímavé zprávy… Dobré zprávy.“ Nakloní se k tobě blíže tvář lemovaná prameny sněhově bílých vlasů, zatímco v jeho melodickém hlase zaznívá jistá tajemnost.
„Hmm, mám se ptát na co myslíš?“ Pobaveně po tobě sklouzne pohledem, než zruší zbytek vzdálenosti mezi vámi. Jste tu sami. V této části paláce se málokdy někdo pohybuje. Není určena jen tak někomu. Ale vám? Vám ano. Jako celé tohle město.
„Ne, jde o Zrcadlo. Díky pár… věcem se nám povedl jistý průlom. Bude to třeba ještě pořádně vyzkoušet, ale vypadá to, že jeden ze střepů velmi slibně reaguje se vzpomínkami. Je to začátek, ale…“ Zvedne ruku, aby ti přejel lehce palcem po hraně čelisti. „Ale jsme na dobré cestě…“
„Ke všemu, Z...“
☩
„..Ero… Vero…Vero. Ještě spíš?“ Slyšíš známý hlas, který ale nepatří jemu. Priscilla stojí u okna, které dle čerstvého a poněkud studeného vzduchu zrovna opět dovřela.
„Já, omlouvám se. Ale spala si tak tvrdě. Trochu jsem se bála.“ Věnuje ti omluvné pousmání, zatímco přejde zpátky ke své posteli, na kterou se posadí. Rozpuštěné zrzavé vlasy jí spadají stále po noční košili s kvítky, ale oproti tvým neposedným kudrlinám vypadají i teď takto neučesané o poznání upraveněji.
„Vypadá to, že nakonec cesta víc zmohla paní cestovatelku.“ Škádlivě se ušklíbne. „Tak.. Co bude dnes v plánu? Tedy, musím říct, že hlad mám ještě větší než včera a za dobrý čaj bych prodala vlastní matku. I když tu možná i za ten špatný.“ Pokračuje ve viditelně nezvykle dobrém rozmaru. Zvláště za poslední dny si takto Priscillu prakticky neviděla. Usmívá se a překypuje energií.
„Hmm, mám si vzít spíše tyhle modré nebo tyto černé?“ Ukáže na pár židlí, na které už si během tvého spánku nachystala dvojici šatů. „Kdo jiný by mi měl poradit než odbornice jako ty.“
A tak se začnete chystat. Sice není úplně brzké ráno, ale ze dne vám zbývá ještě spousta. Stačí jen vyrazit.
| ||
| |||
| Vytížená žena Delilah Blair Flanagan Úhledný balíček knih zabalených v hnědém papíru a převázaných provázkem zůstane ve voze a ty se vydáš směrem do budovy nakladatelství. Tohle místo je poměrně překvapivé vzhledem ke kvalitě, kterou měly Penfieldovy romány. Na druhou stranu, zbohatnout na vědeckých věstnících asi takto nepůjde.
Tvá přítomnost si po chvíli přitáhne pozornost jistého mladíka, který se tě zeptá na tu jednoduchou otázku, jenž je však i hodná zamyšlení – Máš tu domluvenou schůzku? Začneš tedy vysvětlovat. Alespoň tu trochu, co máš v hlavě. Víc ostatně zrovna on nepotřebuje vědět.
„V tom případě to vypadá, že chcete mluvit s paní Wolstonovou?“ Drobně se zamračí, a ještě jednou si tě pozorně prohlédne. Ne, jméno Vernier mu viditelně nic neřekne. Vidíš to na jeho tváři, kterou v tom momentu neprolétla žádná výraznější emoce.
„Hmm, bohužel paní Wolstonová je velmi vytížená osoba. Zrovna je na nějakém jednání. Samozřejmě si tu mohu napsat vaše jméno a domluvit s ní schůzku, pokud bude mít zájem. Pojďte…“ Pousměje se zdvořile, než ti pokyne rukou k jednomu místu, kde leží na stole pár psacích potřeb a návštěvní kniha v lesklých kožených deskách. Ozve se tiché listování papírem, zatímco mladík hledá chvíli ve stránkách, než najde tu správnou.
„Takže za jakým účelem chcete s paní Wolstonovou jednat?“ Zalétne k tobě krátce jeho pohled. „Každopádně, vypadá to, že tu nějaké volné místo bude tak, hmmm… za týden. Pokud ale máte nějaké ukázky vlastního díla, můžete je tu nechat už dnes.“ Pokývne hlavou, ve které si už o tobě nejspíše udělal nějaký obrázek. „Prohlédnou je zodpovědné osoby. Neříkám, že se vše dostane na stůl přímo paní Wolstonové, ale pokud to bude dobré, určitě se vám ozveme.“ Pokračuje zdvořilým tónem, zatímco tobě se plán začíná pomalu ale jistě rozplývat.
…
„Benjamine!“ Ozve se zčistajasna zpoza vás ostrý, ale poněkud nakřáplý ženský hlas.
„Paní Wolstonová!“ Napřímí se mladík, jako kdyby mu někdo nad hlavou prásknul bičem.
Oba se zahledíte k širokým proskleným dveřím, kterými zrovna prochází do vstupního sálu žena. Je to od pohledu dáma pokročilejšího věku. Žádná mladice. Ale velmi dobře udržovaná dáma se stále jiskrným pohledem. Prošedivělé vlasy má vyčesané do nabíraného účesu a oblečená je ve světlých krémových šatech. Nelze si také nevšimnout výrazných zlatých šperků, které jen potvrdí to, že madam Wolstonová nebude mít hluboko do kapsy.
„Kde jsou mé přehledy? Měly být ráno na mém stole.“ Pokračuje žena direktivním tónem, aniž by ji tvá přítomnost u této výměny snad jakkoliv trápila.
„Omlouvám se, madam. Byla jste dnes v práci dřív a já… Mám je tady nachystané. Myslel jsem, že…“
„Myslel… Myslel? Víš, co se říká o myšlení.“ Zastaví se klapot jejích podpatků kousek od vás a tebe ovane vůně zapálené cigarety z cigaretové špičky, kterou drží mezi prsty. Její světle modré oči sklouznou i po tobě. Zcela nápadně si tě přeměří od hlavy až k patě, než jen lehce nakloní hlavu na stranu a pak nakrčí přemýšlivě obočí.
„My se známe, drahá?“
| ||
| |||
| Zase tady „Vidím, že bych se měla zastavit v knihkupectví pro další díl. No, stejně jsem to tam chtěla sestře ukázat,“ poznamenám, když Natalie odloží knížku na pult a jméno na obálce je mi povědomé. Vzápětí pozorně kývnu. „Tak to jsou dobré zprávy. Napadá vás, čím to je? Co právě letos táhne tolik lidí do Jeruzaléma? No,“ zarazím se a zasměji se, „kromě toho, že je to Nový Jeruzalém. Město, kde se plní sny.“ A někdy i noční můry. To však nedodám, místo toho se přes rameno usměji na sestru. Tentokrát nás čeká snad jenom to dobré. Zasloužila by si to. Málem už odložím pero, když v tom majitelka hotýlku klepne prstem ještě na jedno místo, kde je formulář třeba podepsat. Bez sebemenšího zaváhání tak nechám hrot sklouznout ještě jednou po papíře, než ženě věnuji úsměv. „Tak, a to by mělo být všechno. Jistě, děkuji. Ach, šťastná trojka. Výborně,“ stisknu klíček v dlani a honem se skloním pro zavazadlo, které jsem si odložila vedle recepčního pultu. Soudě podle toho, jak se Natalie tváří, bychom ji neměly déle zdržovat. „Snídani si zařídíme samy. Však je tady pěkná kavárna hned za rohem. Bude se ti líbit, Prissy. Je to pravá Jeruzalémská kavárna. Divila bych se, kdyby tam někdo ve volných chvílích nepsal román… Vám také dobrou noc, Natalie. Jsem si jistá, že se nám tady bude líbit.“ Se zavazadlem v každé ruce zamíříme ke schodišti. Naštěstí nemusíme vystoupat úplně nahoru, a tak zastavím už na prvním patře a rozhlédnu se. Trojka by měla být… doleva, ano. Otočím klíčem v zámku, trochu silněji se opřu do dveří a s tichým zavrzáním je otevřu. Pár kroky popojdu dovnitř. Místnost je to malá, ale čistá, a zatím vždycky stačila. Zvědavě se ohlédnu po sestře, když se dramaticky odmlčí, ale široký úsměv ji prozradí dříve, než to celé dořekne. „A nechceš pomoct?“ zeptám se, ale to už zmizí za dveřmi. Kufry tedy poskládám jeden na druhý, brašnu s pláštěm odložím na postel a bezděčně si promnu bolavé rameno. Možná jsem si toho do příručního zavazadla neměla balit tolik věcí. Ale od toho je to přeci příruční zavazadlo! Aby věci byly pěkně po ruce. Rozečtená knížka. Skicář. Kreslící potřeby. Kapesní nůž a pistole. Samozřejmě, že ji nenosím nabytou, byť i ten nábojník by se tam našel pečlivě zastrčený ve vlastní přihrádce. Bylo to… jenom pro jistotu. Lidí jsem se bát nemusela; s Mallory jsme se věnovaly i boji na blízko a proti většině necvičených soupeřů jsem si věřila. Navíc tu byl také můj dar, po kterém jsem už celé měsíce nemusela sáhnout. A… Probuzení se mi vyhýbali. Po tom posledním rozloučení s Robertem jsem neměla ani důvod se domnívat, že by se to někdy změnilo. Rozhodli se nechat reinkarnovanou Zerachiel být, jinak by se přeci stalo něco už dávno. Jedinou potenciální hrozbou tak byli Ztracení… a právě kvůli nim jsem si zbraně neodpustila, byť jsem se někdy pokoušela přesvědčit, že je to přeci hloupé. Ale věřit nestačí, tak to přeci říkal William. Je lepší se pojistit, byť na večery s ním ani sešlost přátel dobrého vkusu jsem je brát nehodlala. Ale byla by škoda uvažovat takhle pesimisticky během tak krásného večera! Teď přeci nic nehrozí. Zatřesu hlavou, načež přistoupím k oknu. Otevřu ho, abych alespoň na chvíli vpustila do pokoje čerstvý vzduch. Na noc ho budeme muset zavřít. Projíždějící vlak na sebe ani nenechá dlouho čekat, přesto se mi na rtech roztáhne úsměv. Zajímalo by mě, kam jede. Nebo odkud. Žijeme v opravdu úžasné době, když stačí nasednout do pohodlného kupéčka a nechat se odvést klidně na druhý konec světa. Na dosah ruky máme tolik možností. Tolik úžasných míst. Krátce poté, co se mi za zatáčkou ztratí i poslední vagón, se přistihnu, že tam pořád stojím a tiše hledím na vysoké věže na pozadí mihotajících se hvězd. Pokaždé mi to připomíná, jak malý můj svět je. Přes veškerou snahu se natahuji sotva k jeho hranicím, a to všechno za nimi je… mnohem, mnohem větší. Někdy tomu nedokážu uvěřit. Že už jsem zase tady. Zase v Jeruzalému. Co přesně mě sem táhne? Proč vrážím jako můra do oken světa, jehož součástí se nemohu stát, když bych mohla být kdekoliv jinde? Jak si mohu připadat, jako bych sem patřila, a přitom neustále bloudit? Tolik k tomu, že tohle není vhodná chvíle pro pesimistické myšlenky. Ahh… Dosednu na postel, sezuji se a teprve pak s cvaknutím otevřu kufr. Začnu vybalovat. Byť s sebou obvykle vozím jenom jedny šaty na návštěvu k Williamovi, tentokrát jsem udělala výjimku. Z očividných důvodů. Fialkové šaty na zítřejší sešlost tak pověsím obzvláště opatrně a raději je ještě prohlédnu, jestli při cestě neutrpěly na kráse. Byl vůbec dobrý nápad brát si něco takového? Co když se jim tam nebudou líbit? No… pokud se jim líbit nebudou, tak si rovnou ujasním jednu věc. Slečna Crowfordová nepláče. Vera… možná ano, ale Violet ne. Odhodlaně zakývám hlavou, než se skloním pro další kus oděvu.
„A to toho mám více než obvykle. Když jezdím sama na koni, beru s sebou jenom pár košil na převlečení,“ podotknu k sestře, která se mezitím zhroutila na posteli. Cesta se na ní opravdu podepsala. No, nevadí. Zítra je taky den. „Ze zoufalství jsem se naučila i vyprat. Musela mi to vysvětlit jedna paní… hmm, myslím, že to bylo v Colchesteru a celou dobu nade mnou nevěřícně vrtěla hlavou. Jak tohle může někdo neumět!“ neubráním se zasmání.„V létě je to snazší. Uschne to rychle. Teď, když je chladněji, už by to bylo komplikovanější… ale na delší výlet se to pořád dá.“ „Mhm, koupelna je tam. Klidně běž první. Je trochu později, než jsem myslela, tak bych to už dnes nechala být,“ ohlédnu se k ní přes rameno. „Pořádně si odpočineme a vyrazíme ráno. Nový Jeruzalém nikam neuteče.“ Zatímco se probírám oblečením a vykládám věci z kufru, nechám Priscillu zabrat si koupelnu. Nakonec si pověsím i plášť a brašnu zastrčím pečlivě do skříně tak, aby nevyčnívala. Není důvod ji držet na očích, kdyby sestra něco hledala. Párkrát už mě napadlo, že bych si ji měla posadit a zapřísahat ji, aby mě v případě zvláštního pokynu uposlechla, ale… Jak bych to vysvětlila? Tak, že v Jeruzalémě řádí neviditelné příšery? Nebo že tady pobíhají zloději se schopností pohnout věcmi, aniž by se jich dotkli? Pokaždé ztratím odvahu dříve, než na to vůbec zavedu řeč. Každopádně teď večer bychom se měly držet vevnitř. Ano, tak to bude nejlepší. S hlubokým výdechem se posadím na postel. Nakonec i mě cesta zmohla více, než bych si chtěla přiznat. Jistě, nejsem nikterak rozlámaná a zítra nepochybně budu svěží, ale… už se těším, až zavřu oči. Ani se tak nenatáhnu po knížce, prostě jenom obrátím pohled z okna ven a počkám, až bude Priscilla hotová. „Můžeš už zhasnout, pokud chceš,“ hlesnu, když se střídáme v koupelně. Stáhnu si vlasy na temeni, aby se nenamočily, a alespoň na chvíli vklouznu do sprchy. je to odvážné, ale voda poskočí z vlažné na ledovou jenom dvakrát a to je docela určitě místní rekord! Smýt ze sebe celodenní cestu je každopádně příjemné… a, byť jsem si za poslední měsíce zvládla odvyknout na spoustu zbytečností, vlastní koupelna alespoň se sprchou patřilo mezi ty, kterých jsem se vzdávala nerada. I když se někdy nedalo mluvit ani o teplé vodě. Jenom ráda se tak zabalím do osušky a přetáhnu si přes hlavu noční košilku. Ještě se pozdržím před zrcadlem s krémem a cestovní lahvičkou voňavého olejíčku, než co nejtišeji proklouznu zpátky do pokoje. Pokud by to Priscilla snad už zalomila, nechci ji budit, a tak vklouznu pod přikrývku a se spokojeným výdechem se zavrtám do matrace. Nad zítřek si přemýšlet nedovolím. Ještě bych začala být nervózní! Ale docela určitě to bude pěkný den. Plný zážitků.
| ||
| |||
| Stará a nová Delilah „Ah, to jsem nevěděla. Ale nevadí, stejně bych chtěla využít vašich služeb,“ odpovím na znamení, že se rozhodně nechystám otočit se na místě a odejít odsud. Ne, když už jsem tu trpělivě na drožku čekala a pak… Ta ranní procházka byla sice osvěžující, ale stejně bude lepší a možná i bezpečnější, když tu nebudu bloudit po ulicích. Navíc v těchto částech města se opravdu nevyznám a trvalo by mi, než bych došla, kam potřebuji. Snadno si tak v hlavě obhájím tyhle výdaje, které za drožku budu mít. Cíl cesty a zastávka v knihkupectví jsou tedy domluvené k mé spokojenosti, ovšem má otázka na Grove road se zcela mine účinkem.
Povzdechnu si a přemýšlivě se u toho zachmuřím. Pokud muži Grove road nic neříká, pak to musí znamenat, že se skutečně zřejmě nebude jednat o ulici v nějaké… Jak to říkal? Normální části města. Hm. S ohledem na důvod návštěvy té adresy bych osobně odhadovala spíše tu industriální čtvrť nebo právě přístavní a radost z toho skutečně nemám. Nejen z důvodů, že to pro mne znamená hledat informace někde jinde. Nezbývá než doufat, že natrefím na někoho dalšího, komu bych se mohla zeptat nebo sama něco dohledám v mapě. Popřípadě… Stále mám v záloze Noaha. Nakonec kdo jiný, než mladý agent by mohl aspoň tušit, kde se nachází ulice s takovým… Velmi morbidním jménem.
Rychle tak zaplaším své zklamání, času mám přeci jen stále dost. Sice stále doufám, že Alexe do konání dražby propustí, ale prozatím bude lepší předpokládat, že se tak nestane a budu to muset zařídit sama. Radost z toho nemám. Opravdu ne. Vlastně cítím svíravý pocit kolem žaludku jen na to pomyslím. „Nic se neděje. Zkusím se zeptat jinde, třeba budu mít štěstí nebo zjistím, že jsem si jen zapsala špatné jméno ulice,“ odmávnu to a rychle zamluvím.
„Ano, do knihkupectví,“ potvrdím kočímu, než záhy nastoupím do kočáru a posadím se tak, abych viděla z okénka ven. Čas vyrazit vstříc zbytku dnešního dne.
Připadám si tak strašně moc zvláštně, když se procházím po knihkupectví, obklopena stovkami knih vyskládaných v policích i tou charakteristickou vůní kůže, papíru a inkoustu, odérem, jaký kniha získá poté, co vyjde z tisku. Přesně taková místa bývala nedílnou součástí mého malého světa tolik let. Bývaly časy, kdy neminul týden, aniž bych nenavštívila jedno ze svých oblíbených knihkupectví, procházela jsem se uličkami a vytahovala z polic knihy, které mne něčím zaujaly nebo jsem zkrátka byla jen zvědavá, co se v nich skrývá. Beletrie, cestopisy i odborná literatura, nikdy jsem nebyla vybíravá.
A tak navzdory svému předsevzetí, že zde najdu jen sekci s mapami, nějaké si vyberu a zase rychle odejdu… Se čas najednou protáhne, zatímco bloumám mezi regály chycena ve starých časech i vzpomínkách. A… A je to silnější než já. Neodolám, abych skutečně nevybrala jednu z knih pojednávající o šachových strategií velmistrů. Je to nové vydání v černobílé elegantní vazbě, které vyšlo teprve v tomhle roce.
Místo, kde bych nečekala, že se zdržím je i sekce s nejrůznějšími kuchařkami. Snad bych ji bez povšimnutí minula a prošla dál, kdybych pohledem nezavadila o povědomě působící nápis a… Ah. Takovou jsem viděla v naší kuchyni. Kayla tam měla na polici celou sbírku různě ohmataných starších knih s recepty. Smutně se pousměji a… A jak se asi má? Stále je hospodyní v našem… V tom domě? Samozřejmě pokud Bartholomew… Ne. Ne! Přesto odsud neuteču. Namísto toho sáhnu i po této knize a… Až se vrátíme do Dvaraky, mohla bych zkusit naší kuchařce přeložit některé recepty. Bylo by tak osvěžující aspoň někdy jíst něco v západním stylu. Pokusit se docílit aspoň povědomých chutí, které mi tolik chyběly.
Románům se ovšem dnes vyhnu. Ostatně stačí mi jediný pohled na vystavenou knihu nesoucí na sobě vyražené jméno Oscara Penfielda a ta dobrá nálada mne přejde. Nejraději bych ji prohodila výlohou. Nakonec ani prohrabování se v publikacích s plánky města mi náladu už nevylepší. Ukáže se totiž, jak naivní byla má představa, že tady seženu podobný plánek, jaký u sebe tehdy měl Noah. Ne, nic tak detailního tady skutečně není… S povzdechem nakonec vyberu útlý svazek, kde jsou aspoň nějak rozkreslené všechny části města. Snad. Když jí narychlo listuji, několikrát se zarazím, jak pohledem zavadím o povědomá jména ulic, budov i parků… Připadám si z toho tak zvláštně… Nesvá. Ze všech těch protichůdných pocitů, které to ve mne vyvolává.
Cestou k pokladně mi do ruky takřka sama vklouzne nakonec ještě jedna kniha, na kterou narazím cestou k pultu. A to jeden z dílů pojednávajících o lady Eldridge. Některé věci se zkrátka nemění… Jako například to, že namísto s útlým svazkem map nakonec z knihkupectví odcházím s malým komínkem zabalených knih jasně naznačujících, že dnes už nikam pěšky skutečně nepůjdu.
Srdce mi buší, když vystoupím z drožky před budovou nakladatelství. Broadbent se jmenuje. Snad se mi chvíli ani nechce věřit tomu, jak honosně budova působí. Rozhodně nepůjde o nějaké malé nakladatelství, což mě… Překvapí. Nečekala jsem, že by ten Penfieldův paskvil vydávali zrovna tady. Snad o to více jsem ovšem z celé věci mrzutá. Kdyby se jednalo o nějaký malý rodinný podnik, byla bych si rozhodně jistější v tom, co se právě chystám udělat. Tedy… Tedy, než bych si to kdovíjak promýšlela nebo měla vysloveně nějaký plán, jen… Nemůžu to přeci nechat jen tak! S každým dílem to bylo jen horší a horší! Celá ta záležitost s Fernsbym… Tedy s otcem Felthamem… Ne, to nesmělo pokračovat. Prostě ne.
„Ano, prosím počkejte, nechám vám tu ve voze ty knihy, ať je nemusím brát s sebou. Tohle bude rychlé, nemusíte se bát, že na mě budete muset čekat dlouho,“ řeknu kočímu a s těmi slovy odhodlaně vykročím směrem k budově.
Zdejší prostory by mne jen těžko dokázaly oslnit, avšak jasně napovídají, že se zdejšímu podnikání opravdu daří. Bílý mramor, vkusná výzdoba, nic tu nepůsobí lacině. Na druhou stranu, pokud vydávají romány, na nedostatek čtenářů si zřejmě opravdu stěžovat nemohou.
Vejdu dovnitř a udělám několik kroků vpřed, než se zastavím a rozhlédnu se kolem sebe. Mhouřím u toho oči a vnímám neklid tančící pod kůží. V duchu si neustále opakuji, proč jsem tady. Sice úplně vidím i slyším, jak by na tohle reagoval Alexander, ale… Dělám to přeci i v jeho zájmu! Tak. Narovnám se a ostře se nadechnu, abych… … z roztrpčených myšlenek mne vytrhne mužský hlas. Rychle se otočím směrem k tmavovlasému mladíkovi, který působí spíše jako student než zdejší zaměstnanec. Ale kdo ví. Přelétnu jej krátce pohledem, než se nadechnu k odpovědi, se kterou rozhodně příliš neváhám. Ostatně tohle je stále ta část, o které mám celkem jasné představy, jak by měla probíhat.
„Ne, nemám zde smluvenou schůzku, nicméně proto jsem zde – abych se na jedné domluvila. Potřebuji mluvit s někým, kdo to zde vede a domlouvá smlouvy, a to ve věci jednoho z vašich předních prodávaných autorů,“ odpovím mladíkovi bez známky zaváhání. A také bez úsměvu. „Jedná se o poněkud choulostivou, leč o to závažnější věc,“ dodám s vážným výrazem ve tváři. „Můžete mne ohlásit jako lady Vernier,“ pokračuji dál, vědoma si toho, že to jméno zde nebude mít vůbec žádný vliv. To bych v té hře na Farnhamovu milenku muset setrvat déle, než byl jeden nešťastný večer. | ||
| |||
| Dopolední pochůzky Delilah Blair Flanagan „Hmm, dobře. Klasické sedlo.“ Přeměří si tě krátce pohledem, než si udělá jednoslovnou poznámku do zápisníku. Vyřešíte tedy všechny potřebné oficiální náležitosti, než se vydáš počkat na svůj odvoz. Naštěstí čas běží vcelku rychle, když máš pak možnost sledovat dění před sebou a vychystávání povozu. Je to příjemné zpestření. Sice na k divadlu to má daleko, ale i tak je to svým způsobem zajímavé.
Nakonec je vše nachystané, a dokonce dorazí i tvůj kočí. Vydáš se tedy za nimi a z kabelky vytáhneš papírek s už známou adresou. „Dobrý den, madam.“ Dotkne se kočí krempy svého klobouku, když se spolu pozdravíte. „Hmm, na tuhle? Ale to není až tak daleko. Je to také Úřednická čtvrť. Cesta by měla zabrat tak půl hodiny. Plus mínus.“ Dodá, než ještě doplníš své další požadavky na zastávky. „Knihkupectví. Hmm… A říkáte velké? Dobře, myslím, že o jednom, co bude vcelku po cestě bych věděl.“ Pokývá souhlasně hlavou, než zmíníš poslední otázku.
„Grove road?“ Zamračí se. „Grove road… Grove road… Hmm, to je ta s divadlem severněji odtud? Ne, to je Gravel road. No, tedy, přiznám se, že jste mě dostala, dámo. Znám to tady vcelku dobře, ale jen tyhle ehm normální části. Jeruzalém je opravdu velké město. Je klidně možné, že to bude nějaká zapadlá ulička v Univerzitní čtvrti a nebo něco z Industriální nebo přístavu. Tam to tak dobře neznám. Omlouvám se, ale s tímto vám asi nepomůžu.“ Potřese zamítavě hlavou. Bohužel to vypadá, že tady u drožkáře s tímto až tak snadno nepochodíš. Věděl by Alexander, kde to hledat? Dost možná. Nebyl to člověk, který by někam jezdil jen tak naslepo zvlášť, když šlo o věci, jenž nebylo až tak těžké ověřit si předem. Ovšem toho se teď nezeptáš.
„Tak prosím, madam. Říkala jste tedy prvně knihkupectví?“ Zeptá se tě krátce, když ti otevře dveře drožky, aby sis mohla nasednout. A netrvá to dlouho a vůz s tebou vyjede na první zastávku.
☩
V knihkupectví tě udeří do nosu ta typická vůně knih a papíru. Je to skutečně jedno z těch větších. Procházíš kolem polic s vykládanými knihami, kterých je tu skutečně nespočet. Od beletrie přes odbornější tituly až snad i… ke kuchařkám! Skutečně by sis tu mohla vybrat, co by tě jen napadlo. A mapy? Jistěže tu mají mapy. Detailní plány města, jako před tebou tehdy v předvečer Alexanderovy záchrany rozvinul Noah, tu však nemají, a tak musíš vzít zavděk jedením útlým svazkem s rozkreslenými částmi Nového Jeruzaléma na každé dvoustraně. Není to dokonalé, ale za to spoustsu míst poznáváš, jen co jí listuješ. Však tady si chodila do divadla, tady byl nedaleko ten pěkný park a tady… ano tady jsi bydlela. Většina tvého života je jen na pár stránkách. Je to dokonce úspornější než dílo pana Penfielda. Což je další bod tvého programu.
Pobereš tedy vše, co sis vybrala a zaplatíš. Drožka už na tebe čeká a taky se opět vyhoupneš zpátky do kočáru a zamíříš tentokrát na místo, jehož adresu si viděla pokaždé na zadních stranách těch prokletých knih.
☩
Nakladatelství Broadbent.
Jsi konečně tam. A musí se nechat, že drožka s tebou nezastaví před nějakým pochybným domem v zapadlé uličce s chcíplou kočkou, ale na jedné z hlavních tříd Úřednické čtvrti, kterou zdobí v pravidelných rozestupech žloutnoucí stromy i pěkné dekorativní pouliční osvětlení. Až je to s podivem. Takové braky měl vydávat spíše někdo na koleni a tisknout je ve vlhkém zaplivaném sklepě, ale tohle…? No, na druhou stranu se knihy skutečně dobře prodávaly.
„Počkám tu na vás madam?“ Zaslechneš za sebou otázku od kočího, než vykročíš k bílé klasicistní budově. Projdeš širokými dveřmi, které jsou otevřené a vejdeš do prostorně působící místnosti, v níž si na pár místech všímáš i bílého mramoru. Nakladatelství Broadbent skutečně nebude trpět nedostatkem čtenářů.
„Mohu vám pomoci, madam? Máte domluvenou schůzku?“ Ozve se mužský hlas a ty si všimneš mladého muže s hnědými vlasy, který k tobě přistoupí. Vypadá, že mu bude kolem dvaceti a díky zvídavému pohledu má kolem sebe takovou tu typickou auru vysokoškolského studenta. Dost množná to i student bude ve chvílích, kdy tu nepracuje. Kdo ví.
| ||
| |||
| První patro Vera De Lacey „Tak to jsem ráda. Někdy nejsou zajížďky na škodu.“ Usměje se mladá žena, než se otočí k menším hodinám stojícím na skříňce za ní. „Hmm, vypadá to, že se nám blíží už půl desátá. Říkám si, že už jsem nějaká utahaná.“ Zakryje si rukou ústa, když zívne, skoro jako kdyby tělu až teď došlo, že už je skutečně pozdě. „Ale stejně jsem ještě chtěla dočíst kapitolu.“ Dodá a založí si rozečtenou knihu, co leží na stole před ní, než ti pokyne, aby si přistoupila k ní a začaly jste se věnovat těm nezbytnostem spojeným s ubytováním v hotelu.
„Popřeju, popřeju… Ale tak daří se nám dobře. Letos to vypadá, že do města přijíždí víc lidí, takže máme někdy i několik dní za sebou plno. Anebo máme jen dobré reference, kdo ví.“ Pokrčí rameny, zatímco otevře velkou knihu pro zapsání nových hostů a natočí ji ti, aby ses do ní zapsala. „Rozhodně si nemůžeme stěžovat. Snad jen na to, že už teď nemáme tolik volného času…. Ještě tady podpis.“ Poťuká její prst na volné místo na papíru. „Takže pokoj budete mít v prvním patře. Nachystala jsem vám tam přistýlku, jak jste si přála.“ Pousměje se a sklouzne pohledem na Priscillu, co stojí asi dva kroky za tebou a celé tohle dění se zájmem pozoruje. Je to dost možná poprvé, co je něčeho takového součástí.
„Teď ještě klíč… klíč…“ Mlaskne, zatímco prstem přeskáče mezi zavěšenými klíčky na tabuli za ní, než se na jednom zastaví. „Tady je váš klíč. Pokoj číslo tři.“ Zacinkají tiše klíčky s malou mosaznou plaketkou o dřevěnou desku stolu.
„Uaah, omlouvám se.“ Přijde na Natalie další zívnutí a jen si pak bezděčně poupraví brýle. „Jestli to nebude vadit Vero, asi si půjdu lehnout. Snídani počítám, že jako vždy chtít nebudete?“ Doptá se ještě pro ujištění. „Tak dobrou noc a doufám, že si pobyt zde opět užijete. I vy mladá slečno.“ Otočí se na na Priscillu než vás vyprovodí poněkud unaveným úsměvem.
„Děkuji, dobrou noc, paní.“ Odpoví jí Priscilla uctivě, až máš chvíli pocit, že na místě vysekne i pukrle.
Cestu k pokojům znáš. V trojce si sice ještě nebydlela, ale v prvním patře ano. Stačí jen vybrat dveře s jiným číslem. Klíč zarachotí v zámku a tobě se naskytne vcelku povědomý pohled. Ani tento pokoj nevypadá o moc jinak, než si zde byla zvyklá. Je menší. Tak akorát, aby člověk došel k posteli s květinovým přehozem a pár komodám, které sloužily na uskladnění oblečení. Dokonce je zde malý pracovní stolek a pár lamp. V rohu u stěny si pak všimneš ještě jedné menší postele, kterou sem museli přistavit na tvou žádost. Oproti té klasické vypadá více provizorně, ale je čistě povlečená a určitě bude pohodlnější než sedadla v kočáru.
„Tedy… To vypadá…“ Zazní za tebou hlas Prissy, která si dovolí dramatickou pauzu. „Perfektně!“ Usměje se pak náhle široce. „Ještě zaběhnu dolů pro zbytek kufrů. Díky bohu za to první patro.“ Alespoň na chvíli zase vypadá, že má trochu elánu, a i když je její chůze stále poněkud prkenná, postará se sama o svá zavazadla.
„Huuuf, už chápu, proč jezdíš tak nalehko.“ Vydechne pak docela zničeně, když složí poslední kufr ke svým. „Koupelna je tady?“ Vykročí k úzkým dveřím, za kterými skutečně moc dobře víš, že je koupelna. Není nijak prostorná, ale je tam vše, co potřebuješ. Tedy dvě se tam asi naráz jen tak pohodlně nevejdete, ale to si před tím na svých cestách moc řešit nemusela.
„To není zlé…“ Ozve se od Prissy, když nahlíží za dveře, než dojde k jedné z postelí a posadí se na ni, aby na ni zkusmo zapružila, než se na ni prostě a jednoduše položí. „Jsme tam… Opravdu jsme v Novém Jeruzalémě! Tedy, to celodenní kodrcání za to stálo!“ Usmívá se spokojeně na strop nad vámi.
| ||
| |||
| Tak trochu jiná dáma Neubráním se spokojenému úsměvu, když mi vousatý muž potvrdí, že jsem tady skutečně správně a nic z toho, co si budu žádat nebude problém. Ať už jde o zapůjčení koně nebo drožka, která by mne přepravila, kam potřebuji. Nakonec to rozhodně není špatný začátek dne. Dobrá snídaně, ořechové rohlíčky, a jakkoliv jsem si při hledání stájí trochu zašla, tak mi to vlastně nevadí.
„Výborně. Jsem sice dobrá jezdkyně, ale ve městě žádného bujného plnokrevníka nepotřebuji,“ odpovím muži v dobrém rozmaru. „Za tři dny, odpoledne,“ řeknu a doplním to i o přesné datum, které si pamatuji z Alexové poznámky v deníku. „Vrátila bych ho večer, bohužel nevím přesně v kolik hodin se sem vrátím, ale počítám, že kolem půlnoci. Záloha samozřejmě není problém ani příplatek z možnost pozdního návratu,“ dodám rychle. Nejsem si jistá na kolik moje žádost může působit zvláštně, přeci jen kolik žen mého vzezření sem může chodit s požadavkem na to, aby si půjčili koně na večer, kdy se nedá mluvit o poklidné vyjížďce po parcích?
Po zhruba patnácti minutách muži začnou s chystáním drožky. Ani se nesnažím zastírat, že je u toho celou dobu se zájmem pozoruji. Skutečně, dokonce i něco tak obyčejného je pro mne nové. Z toho, co vidím mi přijde zapřáhnutí koní jako taková malá věda. Raději nechci vidět sebe, kdybych něco takového měla dělat. Nachystat si i odstrojit koně jsem se sice za ten rok už naučila, ale tohle rozhodně vypadalo mnohem složitěji. | ||
