Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ah, už to bude dobře něco přes třicet let.“ Odpoví ti pan Dowden. „Ale tak jistě. To víte, že jsem potkal. Některým historkám byste ani nevěřila.“ Podívá se na tebe tajemně, ačkoliv to v něčem spíše připomíná dědečka předčítajícího strašidelnou pohádku vnoučatům.

 „Když jsem byl mladší, jezdil jsem i delší cesty. K moři na jihu třeba. Je tam opravdu krásně. Ty skály a olivové háje. Ale teď už se držím jen okruhu kolem Nového Jeruzaléma. To víte. Už mám rád svůj klid a několikadenní cesta by mě už dovedla pořádně zmordovat.“ Zasměje se chraplavě.

Charlotta se tvému žertu o mamá v županu v první chvíli nervózně uchechtne, ale stejně tak kmitne pohledem k domu, snad jako kdyby si chtěla skutečně ověřit, že tam mamá za vámi nevybíhá.

„Ale jistě. Povykládám vám o svých cestách něco, paní. Když vás historky někoho jako já zajímají, tak kdo bych byl, abych odmítl takovou milou společnost.“ Stříbřité vousy se pohnou společně s tím, jak se mu rty roztáhnou do přátelského úsměvu, než vás nechá nastoupit do kočáru a vy tak po chvíli vyrazíte.

Priscilla vypadá, že je z toho všeho u vytržení a její nadšení, je skoro snad i nakažlivé. Až doteď ti cesty do Nového Jeruzaléma přišly jako příjemné a zajímavé zpestření tvého života, ale v jejím podání to vypadá, jako kdybyste se chystaly na největší dobrodružství vašich životů.

„Na večeři. To zní skvěle. A Zahrady si určitě musíme projít. Viděla jsem je jen párkrát z kočáru, když jsme za tebou jeli, ale nikdy jsem neměla možnost se prostě jen tak projít a podívat, kam bych chtěla já. Přišly mi tak… obrovské! Všechno tam bylo obrovské!“ Pokračuje zapáleně, zatímco se střídáte v rozhovoru. Ty vyprávíš a Priscilla nadšeně přizvukuje a vyzvídá podrobnosti. Cesta je to však dlouhá a taky se nakonec i vy unavíte. Sem tam si zdřímnete nebo se věnujete knihám, či jiným bohulibým činnostem, které se dají provozovat v jedoucím kočáru.

Po cestě si uděláte pár zastávek. Přesně jak pan Dowden slíbil. Ta delší, na oběd, vás pak zavede do jedné z hospůdek v menším městě, kterým projíždíte. Znáš jej jen zběžně. Není ani jedno z těch hlavních, kterým běžně projíždíš na cestě do Nového Jeruzaléma. Stačí ale ani ne půl hodinová zajížďka, abyste projeli malebnou vesničkou s kamennými domy a příjemnou hospodou na náměstí, uprostřed kterého je staře působící fontána.

Na první pohled to nepůsobí jako žádné nablýskané místo, ale obsluha je zde srdečná a ten pastýřský koláč, který ti přistál na doporučení pana Dowdena na stole, je naprosto božský. Na povrchu křupavé těsto skrývá pod svou krustou spoustu aromatické omáčky plné masa, které se rozpadá jen co se ho dotkneš vidličkou.

„Je to skutečně výborné, pane Dowdene! Něco tak dobrého jsem nejedla no… Už dlouho.“ Zasype komplimenty vašeho kočího Priscilla poté, co si otře způsobně rty do ubrousku.

„Ale, ale… Říkal jsem vám, že mám okolí Nového Jeruzaléma za ty roky docela dobře zmapované. A tady Betsy umí opravdu nejlepší pastýřské koláče široko daleko. Kam se hrabou podniky v Novém Jeruzaléme. To jen tak mezi námi. Za tu kratší zajížďku to opravdu stojí.“ Usměje se na vás, než sám s chutí zakrojí i do své porce.

„A víte, že je zde velmi starý kostel? Prý už má přes osm set let. Už jsem se i párkrát zastavil uvnitř, abych si prohlédl výzdobu. No, víte… Jsem obyčejný člověk. Moc tomu nerozumím, ale musím říct, že se jim to tady opravdu povedlo. Ať už to tedy dělal kdokoliv. Hmmm a zhruba další půl hodinu odtud…“ Začne vyprávět dál, zatímco vám jídlo mizí z talířů až do posledních drobečků. Byl by hřích něco tak hříšně dobrého nedojíst.

S plnými žaludky i spoustou nových tipů, kam vyrazit, pak nastoupíte zpátky do kočáru a vydáte se k městu. Slunce se začne klonit k horizontu, než za ním nakonec postupně zmizí, avšak výměnou za to se vám i přes nastupující noc naskytne pohled na blížící se cíl vaší cesty.

Nový Jeruzalém.

Noah už nic více na zbraň v mých rukách neřekne a já k tomu také nic nedodávám. Vím, jak to může působit, ale mám pro to své důvody. Velice dobré důvody. Možná jsem sice zbytečně paranoidní a vlastně bych si nepřála nic jiného, ale. Nicméně revolver skončí schovaný pod plédem a já už na něj ani nepomyslím. S Noahem se cítím bezpečně, ačkoliv náš rozhovor ve mne rozdmýchává emoce – a není jich málo.

„Jiní…“ zopakuji po Noahovi. Takže je Farnham v pořádku? Zeptala bych se, ale… Na druhou stranu, kdo jiný by měl mít zájem na tom, aby se Alexander dostal ze spárů policie a tím potažmo i Rady samotné, ať už jeho zatčení nařídil kdokoliv. I to, s jakou samozřejmostí a lehkostí Noah zmínil jeho jméno… „Dobrá, hlavně pokud ho dokážeš dostat ven, na ničem jiném teď nezáleží,“ kývnu krátce hlavou. Vzpomínám si, že Alex tehdy na lodi naznačoval něco podobného. Pokud by se k němu po zatčení dostal Soudce, nebylo by to s tím rozsudkem ani odsouzením zase tak horké a zmařilo by to celý Farnhamův plán. „A… Rozumím,“ povzdechnu si tiše.

A pak… Pak ho zkrátka bez přemýšlení obejmu. Udělala bych to už tehdy u kočáru, pokud bychom se prvně nesetkali zrovna v takové situaci. Mé ruce neprojdou vzduchem ani nic takového, muž stojící přede mnou je skutečný. Pevný bod uprostřed místnosti. Cítím jeho vůni i teplo, když se pro tu chvíli jeho paže obtočí kolem zad. Jenže to není zdaleka to jediný, co v tu chvíli vnímám. Záchvěv, který mi projede z konečků prstů takřka celým tělem a zanechá za sebou ten bolestně známý pocit, na který… Na který se nedá zapomenout… Stejně jako na okolnosti, které mu předcházely a zároveň i následovaly. Vydechnu, avšak hlavou mi víří zmatek. To není možné. Nebyl to přeci doopravdy Noah. Nebo… Ale jak? „Ne… Pro mě to rozhodně nebyl ani rok,“ šeptnu tiše. Přesto ho nepustím ani se od něj polekaně neodtáhnu. Ať to je a bylo jakkoliv, byl tam a pomohl mi. Utopila bych se v tom jezírku nebýt jeho, sama bych to nikdy nezvládla a ani Alexander by mě nenašel, aby mne mohl vytáhnou ven.

„To bys tedy měl,“ potvrdím mu bez zaváhání, že mi omluvu skutečně dluží. „Šílela jsem z toho a celou dobu si vyčítala, že jsem tě ještě v noci nevzala do nemocnice, i kdyby to znamenalo tě tam dovézt přivázaného ke koni,“ povzdechnu si. „Stihla. Ale… Za jakou cenu,“ vyslovím váhavě. Pryč byly časy, kdy mě to budilo ze spaní – ne, nyní jsem měla úplně jiné, nové noční můry – ale těžko se dalo zapomenout na to, co se tehdy v té ulici stalo.

Opět od sebe poodstoupíme, avšak jsem to já, kdo na okamžik ztuhne. Noahova ruka mi sklouzne po paži, avšak nestáhne se pryč, namísto toho mne uchopí za dlaň, aby si mohl lépe prohlédnou šedivé linky vybíhající z pod rukávu po kůži až k samotným konečkům prstů, které ovíjí. Netrvá to dlouho, přesto jsem z toho svým způsobem nesvá.

„Tohle… No… Nebylo zrovna dobrovolné,“ odkašlu si rozpačitě, ačkoliv bych v Noahově tváři jen těžko hledala stopy po pohoršení. Jisté společenské konvence jsem odhodila velice ráda, ale nechat se potetovat jako například Alyia? Ne, do toho bych nikdy nešla. I když… Podle toho kratičkého okamžiku… Mohl Noah tušit, že to není jen tak obyčejné tetování? Přeci jen… Viděl mě tehdy na tom sále. S Farnhamem. Ty stejné linie, akorát žhnoucí zlatem, které Probuzeným koluje v žilách. „Líbilo by se ti tam,“ dodám rychle. „Tak třeba někdy… V našem domě bys byl vítaný host,“ lehce se pousměji. „Tedy, pokud by ti nevadily opice. V životě by mě nenapadlo, jak strašná zvířata to jsou, v zoo v kleci jim to rozhodně sluší víc,“ ušklíbnu se.

„No…“ zastrčím si pramen vlasů za ucho, „ve skutečnosti těch historek nemám zase tolik. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem Provinciím přišla aspoň trochu na chuť. Jeruzaléma se jen těžko zbavuje, když jsi nikdy nepoznal nic jiného…“ pokusím se aspoň trochu zamluvit ten revolver. „Ale… Aby to bylo fér, tak ti na oplátku můžu povyprávět… Hm, třeba o tom, jak jsem měla poměrně ostrou výměnu názorů s jedním naštvaným slonem,“ povytáhnu na chvíli koutky rtů. Noahova dobrá nálada na mne konečně začíná také dopadat, jak se s jeho přítomností dokážu uvolnit a povolit napětí v ramenou a zádech.

Vzápětí se stejně jako on ušklíbnu. „Ani mi o tom nemluv. Takže nabídnout ti můžu k tomu vyprávění leda sklenku vody…“ zavrtím hlavou. „V pořádku… S tím, že dnešek budu muset přežít střízlivá a bez večeře jsem se už smířila,“ dodám vzápětí a pohledem sklouznu k hodinkám v jeho rukách. Srdce mi jako na povel poskočí a…

… aniž bych cokoliv řekla, bez varování se otočím a rychlým krokem přejdu ke květované cestovní tašce položené na posteli. Příliš se v ní nepřehrabuji, přesně vím, kam sáhnout, abych z ní vylovila pečlivě zabalené kapesní hodinky. Sevřu je v dlani a váhavě se ohlédnu přes rameno k Noahovi. Přeci jen v sobě ovšem seberu dost odhodlání, abych se s nádechem vydala zpátky k němu a opatrně mu je vtiskla do dlaně.

„Omlouvám se, jsou rozbité, ale… Doufala jsem, že je tady dokáží opravit,“ hlesnu tiše, zatímco zvedu oči k Noahově tváři. „Spadly se mnou… Z docela dost velké výšky na kamení. Hádám, že je zázrak, že to přežily v jednom kuse. Ony i já,“ mluvím pomalu a můj výraz se zvolna mění v přemýšlivý. Vím, co jsem před chvílí cítila… „Nezní ti to… Povědomě?“ zeptám se tiše. „Nevím, jak je to možné, ale jsem si jistá, že jsi tam byl se mnou. Byl jsi to ty a zároveň ne. Tedy… Musel jsi to být ty,“ pronesu o něco jistěji.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noah jen maličko povytáhne obočí, když zbraň z pod plédu odložíš stranou, ale nijak více to nekomentuje. Už dle jeho slov bylo patrné, že ji tam tušil ukrytou, ale na jeho reakcích to nezanechalo výraznější stopy. Však proč by si na něj střílela? A se zbraněmi už tě také něco naučil, takže se nemusel bát, že by se ti povedlo omylem zmáčknout kohoutek. Však to byla také jedna z jeho prvních lekcí v zasněženém lese. Nenechávat prst na spoušti.

Jeho vysvětlení řešení Alexaderovy zapeklité situace je skutečně velmi zjednodušené. Zvláště, když si vzpomeneš na manévry, které byly kvůli namátkové kontrole v běhu.

„Je to složitější, Del, ale v základu ano. Pokud vyřešíme doklady, vyřeší se i ta oficiální stránka za jeho zatčením. O zbytku budou jednat jiní. V mém zastoupení. Ale nebál bych se. I kdybych nezasáhl, pana… Archdalea by jen tak nečekal jeho starý rozsudek. Ten ostatně zařídil Edric. Pro následné kroky bylo tehdy třeba dostat jej do… pohybu. Jestli rozumíš. A to byla nejsnazší a nejrychlejší cesta.“ Dovysvětlí ti i pár okolností už prakticky rok staré záležitosti, kterou máš však pořád v živé paměti. Lord Farnham…. Edric, jak familiárně ho oslovil Noah, zařídil tehdy dost věcí, ačkoliv nakonec ne vše vyšlo tak úplně, jak bylo naplánováno.

Ale to už se vaše debata stočí k něčemu jinému – k tobě. Noah vypadá upřímně rád, že tě vidí a ty? Ty jsi také. Však, jak dlouho tě sžíraly výčitky z toho, že jsi ho tam tehdy nechala v zakrvácené posteli a tichu pokoje, které přerušoval jen šustot můřích křídel. Tehdy jsi musela zachránit jiný život a on… On nevypadal, že by ti snad cokoliv z toho, co se stalo vyčítal.

Stačí udělat dva kroky, aby si zrušila zbytek vzdálenosti mezi vámi a… obejmula ho. „Hmm, jeden by řekl, že to nebyl ani rok.“ Zaslechneš jeho tlumený hlas, ve kterém je cítit úsměv, zatímco tě jeho ruce na chvíli také v odpovědi obtočí a tebe tentokrát místo známé vůně krve obklopí vůně pánské kolínské smíchaná se špetkou potu. Zjevně se tě skutečně usilovně snažil najít.

A jen, co se ho dotkneš, projede ti prsty podivné zachvění a dostaví se ten zvláštně povědomý pocit. Ten, který si cítila naposledy tehdy v rozvalinách starého chrámu, když tam byl s tebou. Nebo nebyl? Ne, myslela jsi… věděla jsi, že to byl nakonec někdo jiný. Ale skutečný Noah teď stál před tebou. Objímala jsi ho. Nebo snad?

„Já taky, Del. To mi věř. Heh, ani jsme se tehdy pořádně nerozloučili… Co? Nechtěla si mě tam nechat? Co to říkáš, Del?“ Odtáhne se od tebe, aby ti pohlédl do očí.

„Neměla jsi na výběr. Já… tušil jsem, že to nedopadne dobře. Měl bych se ti omluvit spíš já, že jsem ti o tom neřekl. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat a doufal jsem, že… Vydržím při vědomí alespoň do dalšího dne, ale… Hmm, nečekal jsem, že to půjde tak… rychle.“ Hlesne a uhne pohledem.

„Ale stihla si to, a to je hlavní.“ Dodá pak jistěji, než od sebe ustoupíte alespoň o ten krok. Jeho ruka sklouzne po tvé pravé paži až na dlaň, kterou zvedne a lehce pootočí v té své, aby sis na chvíli v jeho očích všimla jistého zamyšlení? Když si ji prohlíží, než se na tebe opět usměje a nechá ji proklouznout mezi prsty.

„Tedy… Vidím, že život v Provinciích musel být skutečně zajímavý. Kdo by to byl do tebe řekl? Vždy jsem litoval, že jsem se tam nikdy nepodíval.“ Poznamená bez nějakého pohoršení nebo snad rozpaků. Ostatně, byl to Noah. Jeden z mála lidí s tak otevřeným smýšlením nezatíženým zbytečnými předsudky, které si mohla za svůj život potkat.   

„Já mám vyprávět? Já? Tedy… Jeden by řekl, že víc historek bude mít dáma, co zrovna přijela z Provincií a mířila na mě ve dveřích revolverem.“ Zasměje se krátce, než jen potřese hlavou.

„Dobře, dobře… Hmm, ale tohle povídání bude chtít nejdřív nějakou skleničku. Naliju ti…?“ Rozhlédne se po pokoji ve stejné marné snaze, co ty. „Ty… tady nic nemáš? Co je tohle za hotel?“ Ušklíbne se. „Tedy… Vzal bych tě někam posedět a možná se i … najíst? Ale dnes večer to určitě nestihnu. Už tak jsem trochu ve skluzu s časem, obávám se.“ Zaloví v kapse, aby z ní vytáhl kapesní hodinky. Obyčejné, mosazné. Takové, které vůbec nepřipomínají ty jeho staré.  

♬♬♬

♫♪♪♫

Naposledy rychle zkontroluji, že revolver z pod plédu nijak nevyčuhuje, než otočím klíčem v zámku a dveře odemknu. Není to sice nejdokonalejší krytí, ale na tom mi nyní nezáleží. Pokud to je Noah, ničemu to vadit nebude. A pokud není… Tak to bude problém budoucí Delilah. Někdy je jednodušší smýšlet takhle, zvláště když není mnoho času k rozhodnutí. S nabitou zbraní v ruce si rozhodně připadám jistěji a bezpečněji, když otevírám dveře – a na tom jediném nyní záleží.

Slovy se nedá popsat, jak moc se mi uleví, když na prahu spatřím černovlasého muže, kterého okamžitě poznávám. Dokonce i bez těch brýlí, které k němu neodmyslitelně patří. Vydechnu a srdce mi několikrát poskočí.

„Raději mi o tom ani nemluv, ten Roxton jsem musela chvíli rozdýchávat. Snad těch hotelů v okolí není… Zase tak moc,“ povzdechnu si. „Ah, jistě, pojď. Myslím, že ani dnes nám nehrozí dopis se stížností…“ poznamenám a… Tak trochu rozpačitě si odkašlu, když si všimnu, kam se dívá a ukročím kousek stranou, aby mohl projít dovnitř. Ostatně náš rozhovor – ani jeden z nich, který nás čeká – se skutečně nehodí do společnosti, ale za zavřené dveře.

Jakmile Noah vejde dovnitř, dveře za ním zase zavřu a klíč opět poskočí v zámku. Pro jistotu. Pléd odložím na blízkou komodu a světlo na okamžik ozáří moji ruku, ve které stále výmluvně držím revolver.

„Nemáš ani tušení…“ poznamenám. „Ale před Alexanderem to raději moc nezmiňuj, nebyl z toho ze začátku zrovna nadšený,“ drobně se ušklíbnu, zatímco zbraň vložím pod pléd, aby nebyla na první pohled tak vidět.

Naštěstí se Noah i nadále chopí slova, protože já sama bych nevěděla, jak začít. Co říci. Neustále po něm klouže můj přemýšlivý a možná až nevěřícně pohled. Opravdu to přežil. Kolik měsíců jsem se trápila tím, že jsem ho v tom pokoji nechala zemřít? Pořád to mám před očima. Dokonce i nyní je pro mne tak děsivě snadné představit si můru se zkrvavenými křídly vylézajícímu z ucha. Sebe, jak ji drtím mezi prsty… Jen proto, aby se záhy objevila další na znamení, že ani paní Smrti není v této sféře tak všemocná, jak by si přála. Slíbila jsem mu, že se pro něj vrátím a zajistím mu pomoc… Ale neudělala jsem to. Nemohla jsem.

Lehce sebou trhnu a nepřítomný lesk z mých očí zase rychle vymizí. Usmívá se, ale já nejsem schopná vyčarovat ve tváři obdobný výraz. Namísto toho na něj zkrátka jen hledím.

„Ano, rok…“ hlesnu tiše. „Ahh… Ne, to jméno jsem použila jen pro cestu sem, když už má v Jeruzalému nějakou historii,“ vysvětlím mu. Nadšená jsem z toho sice příliš nebyla, ale nakonec jsme se shodli na tom, že bude lepší do Jeruzaléma přicestovat jako Delilah Vernier a ne Josephine Liddel, kterou jsem si vymyslela v Provinciích. „Ale… Ano. Stalo se toho… Tolik,“ souhlasím s Noahem opatrně, jakkoliv zmínka o tom, jak jsme to s panem Archdalem zvládli mne přiměje krátce uhnout pohledem.

Nicméně jeho další poznámka mne přiměje pozvednout obočí. Nicméně nepustí mne ani na chvíli ke slovu, naopak mne gestem ruky zarazí, když už se nadechuji. Sám pokračuje o tom, co mne nyní pálí nejvíce bez ohledu na tohle nečekané setkání. Menšími komplikacemi bych tohle nenazvala ani náhodou – jak Noah správně vytuší z mého výrazu i napjatého držení těla.

V jeho podání zní všechno tak… Jednoduše a prostě. Falešné obvinění, výměna dokladů za lepší… Opravdu by to mohlo tak snadno projít? Zní to natolik dobře až mám problém tomu věřit.

„A… Nenajdou si pak něco jiného pro důvod ho zatknout nebo si ho tam nechat? Ví přeci, koho zatkli, ne? Neříkej mi, že každého, kdo cestuje s padělanými doklady, hned od vystoupení z vlaku sleduje policie a zatýká ho kapitánka speciální jednotky za takových okolností,“ navzdory té dobré zprávě se zachmuřím. „Jak dlouho to vlastně bude celé trvat?“ neopomenu se zeptat.

Je toho… Je toho tolik. A já jsem z toho všeho opravdu nesvá a nedaří se mi to ze sebe dostat. Zvláště, když vidím ten nadšený výraz v jeho tváři… Tak on je rád, že mi ten rok mimo Jeruzalém prospěl? On za mě? Probůh! „Noahu…“ Sama v tom náhlém návalu emocí, který ve mne ta slova vyvolají, zruším tu poslední vzdálenost pár kroků, co nás odděluje a zkrátka ho rychle obejmu. Prostě a jen… Obejmu. A nezáleží mi na tom, že se to nehodí. Ostatně... Byl to první muž mimo mého manžela, který si přede mnou sundal košili. Kolik času jsem pak strávila sešíváním jeho ran? Nakonec... Co je proti tomu jedno obejmutí...

„Pořád tomu nemůžu uvěřit… Jsem tak moc ráda, že jsi to přežil. Vážně… Moc ráda,“ vydechnu. „Co já… Ty mi musíš vyprávět, co se tady stalo. Já… Nechtěla jsem tě tam nechat. Opravdu ne. Ale nezbýval už žádný čas a mohla jsem jen nechat vzkaz na recepci… I tak jsem to málem nestihla,“ šeptnu, zatímco se od něj odtáhnu, tak trochu nejistá tím, co jsem to právě udělala. Jen… Potřebovala jsem mu tohle říci už tak… Moc dlouho…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Čekáš a čekáš. Skoro se to až zdá, že se nikoho nedočkáš. Co když tě Noah hledá někde jinde? Pokud tě vůbec hledá. Tohle nevyšlo zrovna nejlépe a tak, když se ozve zaklepání málem překvapeně nadskočíš. Je to Noah? Kdo jiný. Měl by to snad být on. Přesto se raději chceš pojistit. Revolver vklouzne do ruky jako už tolikrát před tím, než přes něj přehodíš v rychlosti alespoň pléd, kterým jej skryješ. Nu, na první pohled by to možná celé prošlo, na ten druhý už by si zkušené oko jistě všimlo, že s tím plédem není něco v pořádku. Přesto ty budeš mít brzy jisto, jestli se ta zbraň k něčemu bude hodit…

Skoro až doběhneš ke dveřím za tichého dusání bosých nohou, o které se opřeš otočíš klíčkem v zámku a vezmeš za kliku…

„… Dobrý večer.“ Stočí se k tobě ty známé oči, které už nejsou schované za potemnělými skly kruhových brýlí, a rty se prohnou do mírného úsměvu, než skrz ně unikne tiché vydechnuti. „Tedy, ty si mi ale dala. Víš, že tohle rozhodně nejsou první dveře, na které tenhle večer klepám? Ehm… můžu dál?“ Zeptá se Noah, než si dovolí vejít do tvého pokoje. Ucítíš, jak jeho pohled zavadí o ten neforemný pléd ve tvé ruce, který se na pár místech boulí do toho typického tvaru, který hodně napovídá o tom, copak by pod ním mohlo být asi schované.

„Rád vidím, že jsem v tobě tehdy vzbudil novou vášeň, Del.“ Prohodí jakoby nic a projde trochu dál do pokoje, aniž by si snad něco dělal z té zbraně ve tvých rukou. Krátce se rozhlédne kolem, zatímco k tobě stojí zády, než si prohrábne vlasy a otočí se na tebe.

„Tedy… Jak dlouho už to je? Bude to pomalu rok! Delilah Vernier… Stále používáš to jméno, jak vidím. A s panem… Archadalem jste to zvládli. Tedy… Stalo se toho tolik!“ Potřese nevěřícně hlavou, ale ten jindy nakažlivý úsměv mu ze rtů nemizí.

„Rád tě vidím. Opravdu. Del, čekal jsem na to, až se jednou zase uvidíme.“ Dodá lehce záhadně. „Jen kdybych to čekal trochu lépe, zastihl jsem vás už dřív. Bohužel… Menší komplikace.“ Podotkne, ale zvedne ruku pro tvé případné námitky. Sám dobře ví, že tohle pro tebe není něco jako malá komplikace.

„Jak jsem řekl, bude o to postaráno. Oficiálně pana Archdalea drží na základě obvinění z padělaných dokladů. Nejspíš to nebyla nejdokonalejší práce. Hmm, ale brzy bude hlavní důkaz vyměněn za něco… kvalitnějšího. Mal asi trefí šlak, ale to už je riziko povolání. V dnešní době je to poněkud komplikované.“  Přispěchá alespoň s obšírným vysvětlením toho, co se teď bude dít. Ostatně asi není těžké z tvé řeči těla vyčíst, v jakém jsi teď rozpoložení.

„A… Jak ses vůbec měla Del? Ten rok. Celý rok mimo Nový Jeruzalém!. Zrovna ty… Vidím, že ti to prospělo. Jsem za tebe rád. Opravdu.“ Udělá k tobě pár kroků, zatímco po tobě sklouzne jeho nadšený pohled.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ah, dobré ráno, slečno… paní.“ Promluví na tebe kočí za dveřmi, které otevřeš. Je to starší muž. Stříbrné vlasy přechází ve stejně stříbřitý plnovous, který zakrývá tvář prokvetlou vráskami. Působí spíše jako něčí dědeček a dost možná jedním i bude. Je oblečený v těžkém tmavém cestovním plášti a na hlavě má klobouk.

„Těší mě. Dowden. Jsem tu, abych vás odvedl do Nového Jeruzaléma, paní.“ Pousměje se lehce a smekne klobouk, jak se sluší a patří. Můžeš si všimnout, že Priscilla vás sleduje zpovzdálí, ale oči se jí lesknou zvědavostí a nedočkavostí.

„Jak si přejete. Ale… skutečně nechcete pomoci?“ Přeci jen ho znejistí, když vidí, jak se chopíš vlastních zavazadel sama. Ale stačí krátké ujištění, aby ti to už nerozporoval. Vykročí proto za Priscillou, která se na něj rozpačitě pousměje. „Děkuji, budete laskav.“

„V pořádku slečno. Ani jich nemáte tolik.“ Oplatí jí starý muž úsměv, než se chopí těch několika zavazadel, zatímco si Prissy nechá v rukou jen jeden z příručních kufrů a kabelku. Vyjdete před dům, který v tuhle brzkou ranní hodinu skutečně vypadá i zvenčí, že celý spí. Venku se do vás opře studený vzduch a pár obláčků páry, co vám vystoupá od rtů naznačí, že v noci na dnešek muselo mrznout. Snad budou mít v kočáru nějaké vyhřívání.

Už jste jen krůček od toho nastoupit do kočáru a vyrazit. Pro tebe to není něco až tak nového, přesto i ty vnímáš to příjemné chvění pod kůží způsobené blížící se cestou do neznáma. Tedy… neznáma v rámci možností, které nabízel Novy Jeruzalém. Ačkoliv nebylo návštěvy, abys tam snad neobjevila něco nového. To město bylo skutečně obrovské. Nebylo tedy pochyb, že by se ti snad tentokrát nepoštěstilo opět něco zajímavého objevit.

Za to Priscilla docupitala ke kočáru s očima navrch hlavy. Místo strachu si v nich ale viděla nadšení a… život. Něco, co jsi tam poslední týden neviděla ani jednou.

„Jestli se těším?“ Vydechne obláček páry. „Samozřejmě. Strašně moc!“ Vyhrkne, než tě chytí za ruku. „Tak raději pojď, než se vzbudí mamá a ještě si to rozmyslí.“ Snad i zažertuje, ačkoliv na tom možná bude i zrnko opravdových obav.

„Dámy, prosím. Uděláme po cestě pár zastávek, abyste se mohli protáhnout a občerstvit se. Pokud nemáte vlastní místa, která byste nechtěli po cestě minout, tak to nechte na mě. Znám vhodné podniky, kde se budete moci občerstvit a jsou na dostatečné úrovni i pro někoho jako vy, dámy. K večeru bychom měli pak dorazit do cíle.“ Dodá přátelsky kočí, zatímco vám otevře dveře a pokud nechcete nastoupit sami, pomůže vám i nastoupit.

Konečně se tak usadíte ve voze. Priscilla sice působí, jako kdyby seděla na jehlách, jak se pořád ošívá a chvíli v klidu neposedí, zatímco pořád vyhlíží skrz záclonky z okénka, zda se snad k vám skutečně nehrne mamá, které se to přes noc rozleželo v hlavě, aby vám domluvený výlet zatrhla. Představa, jak by vás tu tahala ven z kočáru pouze v tom svém tmavém županu s květy je vskutku veselá, ale… Ale pak kočí pobídne koně a kočár se s vámi rozjede. Brzy vám zmizí rodný dům z dohledu a nahradí ho stromy, které zatím ještě tonou v ranním šeru.

„My jedeme… My opravdu jedeme!“ Dostane se zebe Priscilla po nějaké době, kdy už jste museli dům nechat nenávratně za sebou. „Vero, to je skvělé! Ty seš skvělá! Já… Moc ti děkuji!“ Nakloní se, aby chytla tvé ruce ve svých a vděčně je stiskla. „Ani jsem u nedoufala, ale… Ale vyšlo to.“ Usměje se teď už bez zábran a skoro jako bys mohla slyšet zadunění toho kamene, který jí spadl ze srdce.„A co máme vlastně v plánu? A kde budeme ubytované? A...?“

Slunce se vyhoupne nad obzor a zalije podzimní krajinu svými zlatavými paprsky.

A vy jedete. Sestra se sestrou. Pro tebe již známou cestou. Až do toho velkého města, které stojí na kostech andělů…

„Co se dá dělat,“ povzdechnu si. To poslední, na co mám pomyšlení je pobíhat někde venku a shánět si teplou večeři. Ostatně na jídlo nemám ani pomyšlení. Nicméně… „Dobrá, donášky snídaně ovšem využiju. Kávu a čerstvé pečivo, dejme tomu… Na osmou hodinu ranní, po celou dobu mého pobytu zde,“ objednám si na recepci aspoň snídani, a ještě se domluvím ohledně toho, zda bude chtít ode mne zanechat další zálohu či jak to vyřešit s penězi.

 Na zbytek bude muset stačit ta blízká restaurace, o které recepční mluvila nebo si zajedu do města. Ačkoliv představa, že bych se měla sebrat a odjet do jedné z restaurací v Zahradách… Je na tom něco… Vím, že je to hloupý nápad a zároveň to tam jednu moji část… Táhne. Vždyť jak je to dlouho, co jsem byla ze Zahrad pryč? Rok a půl? Je to tak… Strašně zvláštní a…

… necítím se úplně komfortně, když otevírám Alexův kufru za účelem ho prohledat kvůli deníku. Nejen kvůli tomu, že to jsou jeho osobní věci, ale tak nějak kvůli… Všemu. Prsty přejedu po úhledně poskládaném oblečení a jakmile se ke kufru skloním, ucítím i jemný závan jeho vůně, kterou jsem si s ním za tu dobu neodmyslitelně spojila. O to palčivěji se mi připomene, že je teď… Pryč. A já nemám tušení, kdy se opět uvidíme. Po těch dvou intenzivních týdnech ve vlaku je to… Nepříjemný úzkostný pocit.

Nejdříve nahmatám obálku. Hm, předpokládám, že to bude hotovost na tu dražbu. Nebo pro další nečekané výdaje? Každopádně ji schovám tam, kde jsem ji našla a pokračuji v hledání deníku, který vytáhnu z kufru vzápětí.

Prsty přelétnu po té známé vazbě a váhavě posadím ke stolu. Ten deník moc dobře znám, ačkoliv dnes je to poprvé, co jej otevírám. Příliš se mi do toho nechce, jen zdráhavě odmotávám kožené šňůrky držící jej pevně zavřený a… A i když vím, že tam zřejmě nenajdu žádné osobní zápisky, tak stále tohle byla jeho… Soukromá věc. Jenže to teď musí jít stranou. Rychle deníkem listuji a očima jen prolétávám některé řádky. Přesně dle očekávání si sem Alex zapisoval pouze kusé informace bez vysvětlivek, o nějakých vnitřních pohnutkách ani nemluvě.

Navzdory tomu se párkrát zaseknu, když očima zavadím o své vlastní jméno. Mimoděk se lehce pousměji a… A netrvá to zase tak dlouho, než se mé rty zkroutí do kyselého úšklebku, jakmile zachytím u svého jména i to Penfieldovo. Nejraději bych vzala tužku a přeškrtala to, ale… Ale ne. Musím se soustředit.

Nakonec se mi podaří najít to, co hledám. Musí to být ono. Takže… Za necelé čtyři dny, na Grove road 456 v osm večer. Grove road… Marně se snažím vzpomenout, zda mi to něco neříká, ale tohle zřejmě nebude část města, kterou bych měla znát. Hm… Čtyři dny. Spíše tři. Jaká je šance, že do té doby Alexe propustí? Tiše si povzdechnu, tohle je jedna z otázek, na kterou mi může odpovědět momentálně jediný člověk ve městě…

Ať už se na to budoucí Alex bude tváři jakkoliv, inkriminovanou stránku z deníku vytrhnu, abych ho mohla vzápětí vrátit zpátky do kufru a ten zavřít a odnést zpátky k těm ostatním. Několikrát přehnutou stránku schovám do jedné ze svých knih.

A pak… Pak už mi nezbývá než zkrátka… Čekat.

Nesnáším to.

 Zavřená v apartmánu si nedovolím z něj ani na chvíli odejít, abych se s Noahem náhodou neminula. Jenže čas se vleče a pro mne je obtížné se zabavit i něčím jiným, než nervózním přecházením po pokoji, neustálým vyhlížením z okna či předstíráním v křesle, že si čtu knihu. V zoufalství zaběhnu i dolů na recepci, abych je požádala, zda mají k dispozici noviny. Už ani nevím, kdy jsem nějaké četla naposledy…

Stejně tak se začínám smiřovat, že v dnešní den se budu muset obejít bez sklenky vína či čehokoliv, co by mi pomohlo se trochu uvolnit. A pravděpodobně také bez večeře, ačkoliv to mne momentálně trápí ze všeho nejméně. Nakonec si vybalím i pár věcí denní potřeby, ovšem jinak vše raději nechávám v kufrech, kdyby… Kdyby… Já nevím. Něco. Hodiny neúprosně tikají, jak čas běží a Noah nikde.

Vážně z toho začínám být nervózní.

Natolik, že sotva se ozve zaklepání, vyskočím z křesla natolik prudce, že málem zakopnu o vlastní nohy. „Moment!“ křiknu. Kam… Kam jsem dala boty?! Nemám tušení. Boty i punčošky letěly pryč už dávno a… A to je jedno. Přeci jen se ovšem na okamžik zarazím, přesně v půli cesty ke dveřím. „Ještě chvíli!“ dodám rychle a tiše odběhnu ke své tašce, abych z ní vylovila revolver. Pochopitelně nabitý. Natáhnu kohoutek a pohledem v rychlosti zatěkám kolem sebe… Ah. No, vezmu jej do ruky a přehodím si přes ni pléd, aby zbraň skryla.

Určitě to bude Noah, ale… Ale kdyby nebyl… Tak rozhodně nebudu jediná, kdo bude překvapený.

„Tak… Konečně,“ vydechnu tiše, když se rychlými kroky přemístím k dveřím, abych otočila klíčem v zámku a otevřela je.

Delilah Blair Flanagan

„Ah, omlouvám se, paní, ale nevaříme. Pokud si to ale budete přát, mohu domluvit donášku snídaně na pokoj. Nějaké čerstvé pečivo z pekárny naproti, káva a tak podobně. Stačí říct.“ Odpoví ti žena, zatímco ti podává klíče od tvého apartmá. „Pokud bych ale měla doporučit, kam zajít, tak ve vedlejší ulici na rohu je vcelku dobrá restaurace. Pak asi další více směrem do centra k Zahradám, ale ty jsou trochu dál.“ Pokračuje, ale jedno je jisté. Teplou večeři tady nedostaneš. V tuhle samotnou chvíli tě ale hlad příliš netrápí. Snad časem, až se rozjitřené emoce usadí a tělo se opět připomene, tak zcela určitě. Teď… ale… ne.

„Černovlasý gentleman. Ehm, jistě. Jak si přejete.“ Trochu zvědavě si tě žena prohlédne, ale nevypadá z toho nějak v šoku. Buďto jí nedošla přímo souvislost, ke které co celé svádí a nebo na podobná dostaveníčka byla zvyklejší, než sis myslela. Bankovky skončí na stole a ty výměnou za ně dostaneš slíbený klíč. Konečně.

Kufry jsou složené a ten zpropadený drožkář na cestě kamkoliv, kam tentokrát chtěl jet. Jsi zde sama a máš klid. Společně s tím se v pokoji rozhostí ticho, jenž následuje záhy světlo lamp. Shodíš ze sebe vrstvu teplých svršků, které by se v Dvarace zdály naprosto zbytečné a sáhneš po zeleném kufru. Je to ten, o kterém mluvil Alexander. Přezky cvaknou a ty jej otevřeš. Je zde pár kousků úhledně složeného oblečení, z kterého je stále cítit ta typická kořeněná vůně jeho kolínské a vlastně jeho samotného. Pak zde najdeš nezalepenou obálku, ve které už od pohmatu tušíš, že bude nějaký balík bankovek. Dost možná v tom kufru bude víc nějakých drobných věcí Alexanderovy osobní potřeby, ale nehodláš mu až tak prolézat soukromí. Zvláště, když záhy nahmátneš tvrdé kožené desky zápisníku, který ležel pod jednou košilí.

Nevidíš ho poprvé. Samozřejmě. Párkrát už si ho v Alexových rukou viděla, když si do něj dělal nějaké rychlé poznámky nebo v něm naopak hledal nějakou informaci. Často o přesném času schůzky nebo něco podobného. Byla to ale jen jeho osobní záležitost – soukromá - a ačkoliv k deníčku, jaký si čas od času vedly některé dámy a sem tam i pár mužů, to mělo daleko, tak bylo těžké zbavit se pocitu, že děláš něco nesprávného, když si odmotávala kožené šňůrky držící jej zavřený.

Otevřela sis jej a začala listovat popsanými stránkami. Většina poznámek skutečně vypadala jako krátké rychlé vpisy. Názvy míst, osob, časy... Dokonce i několik peněžitých částek. Bez souvislostí ale bylo těžké se v tom na první pohled vyznat, ale nesnažila ses po tom pídit. Jen najít tu potřebnou informaci a nechat zbytek opět Alexaderovi, kterému zápisník patří. Snad jen párkrát si zpozorněla, když si očima zavadila o těch pár známých písmen.

Del

Bylo tam pár krátkých poznámek. Většinou se jednalo o nějaké dny, které jste měli vyhrazené na společné chvíle a jiné poznámky. A ano, je divné vidět své jméno vedle toho Penfieldova, ale tohle se bude jistě týkat poslední knihy od toho literárního patlala.

Listuješ tedy dál, až do části, kdy končí popsané listy a na těch pár posledních, kde je pár poznámek o vlaku, hotelu apod. najdeš i zakroužkovaných pár slov. Adresa odkazuje na Grove road 456 a datum vychází za čtyři dny ode dneška na osmou hodinu večerní. Jestli je to ono? Dost možná. Nic jiného alespoň podobně slibně vypadajícího nenalézáš. Takže… čtyři dny. Možná vlastně pomalu už tři, když dnešní den nezadržitelně končí.

Rozhodneš se tedy počkat na návštěvu pana Bransona, což se ukáže jako delší úkol, než se původně zdálo. Čas totiž běží a první hodina se přelije v druhou a pak pomalu ve třetí, když v tom…

*ťuk, ťuk, ťuk*

♬♬♬