Andor.cz - Dračí doupě online

Uklidňuji se jen pomalu, přesto ze mne pomalu ten prvotní nával zlosti a frustrace nad tím, jak to dopadlo, pozvolna opadává. Snažím se zhluboka dýchat, zatímco se upravuji, aby nikdo nepoznal, co se tu před chvílí dělo. Dokážu si představit, co by mi na to řekl Alexander. Nebo ještě hůře – má vlastní matka. Ovšem ani jedno z toho mne ve skutečnosti nemusí trápit, protože Alex zde pochopitelně není a v kočáru nesedí Delilah Doherty a dokonce ani Delilah Flanagan. A ženě, která tu místo nich je, je absolutně jedno, že tu právě předvedla scénu hodnou divadelního výstupu. Nebo hůř. Vzteklé hysterky.

S tichým odfrknutím se zavrtím a upřu pohled ven z okénka. Jedeme opravdu dlouho, a to jen živí mé vnitřní rozčarování i neklid, který sice dokážu potlačit, ale rozhodně ne se ho zbavit. Myšlenkami utíkám neustále k Alexovi a tomu, co se stalo. Marně se snažím přijít na to, kde přesně nastala ta osudová chyba, ovšem jediné, co mi z toho vychází je to… Že buď někdo opravdu pečlivě kontroloval seznam všech cestujících z provincií nebo někdo věděl, že je Alex v Dvarace. Zejména ta druhá představa se mi obzvláště nelíbí. Tohle celé přeci nemohla být náhoda. Ne, bylo to… Pečlivě připravené.

„Konečně,“ uteče mi frustrovaný výdech, když kočár po tom nekonečném kodrcání se ulicemi večerního Jeruzaléma zastaví. Chystám se vystoupit, ovšem kočí mne s otevřením dveří předběhne. Úkosem na něj pohlédnu a mé pronikavé oči se v tu samou chvíli zabodnou do jeho tváře. Neujde mi, jak urputně se mi vyhýbá pohledem. Však má taky dobrý důvod. V Jeruzalému se nedá nikomu věřit. Což mne… Což mne dokonce i nyní svým zvláštním způsobem rmoutí. Je to přeci můj… Náš domov. Nemělo by to takhle být. Nic z toho…

Vystoupím z kočáru ven a rozhlédnu se kolem sebe. Slunce už zapadá, za chvíli tu bude večer se vším, co k tomu patří. Hm. Tuhle část města zrovna dobře neznám, úřednická a univerzitní čtvrť sice patřily mezi ty lepší, ale neměla jsem příliš důvodů se tady procházet ulicemi. Navíc všichni naši známí pocházeli ze Zahrad, takže… Snad jen bylo tu pár malých knihkupectví, kam jsem pravidelně chodila, co si tak vybavuji.

Niméně knihy nejsou důvodem, proč tu jsem. To hotel, u kterého kočár zastavil. Ta budova vypadá obyčejně, žádný luxus, ale rozhodně to není něco nad čím bych tu hořekovala. Kdyby jen nebyla taková zima… Od úst mi jdou obláčky páry, jak se zapadajícím sluncem jde teplota ještě více dolů. Trhnu sebou, když na mne drožkář promluví. Lehce se zamračím, přesto kývnu hlavou na znamení souhlasu. Strašně ráda bych na něj křičela a všechno mu to vyčetla, ale… Povzdechnu si. Hlasitě. Unaveně. Rozmrzele.

„Ne, neměl. Jeruzalémské policii se neříká ne…“ konstatuji tiše. Má pravdu. Co měl dělat? Byl to obyčejný člověk, musel z toho být sám vyděšený, když mu přisedl na kozlík ten muž. „Počkejte. Tohle si vezmu sama. Podejte mi ten zelený kufr… A tu tašku,“ nechám si od něj podat obojí a vyrazím ke dveřím hotelu. Čistě pro jistotu. V zeleném kufru je Alexův zápisník a v tašce můj revolver. Obojí nyní raději budu mít ve vlastních rukách.

Nicméně… Dnešní den plný špatných zpráv nekončí. Vůbec nekončí.

Chvíli jen nevěřícně stojím přede dveřmi hotelu, na kterých visí ta velká cedule s nekompromisním oznámením. Zavřeno. Prostě… Mají zavřeno. Místo klení a prostých nadávek tam notnou chvíli jen stojím, strnule zírám na tu zatracenou ceduli a mám nevýslovnou chuť do těch dveří začít kopat.

„Jestli jen trochu…“ vypadne ze mne frustrovaně. Teď už se regulérně mračím a vážně moc chci do něčeho praštit. Nebo do někoho. Nicméně… Gratis. Celé tohle. Jakkoliv to může působit, tak opět tiše odfrknu. Jako by to snad mohlo vykompenzovat cokoliv z toho, co se za uplynulých pár hodin událo. „Ano, budu chtít odvézt do jiného hotelu.“ Tady na schodech s kufry už žádnou parádu skutečně neudělám a čekat tu na Noaha, asi bych zmrzla. A jinou drožku tady budu shánět jen těžko.

Každopádně… Noah! Sakra! Řekla jsem mu přeci, že budu v Roxtonu… Mohlo by být dnes ještě hůř? Ale… Když sem dorazí a uvidí tohle, bude mu jasné, že jsem se musela ubytovat jinde. Logicky. Takže se podívá po hotelech v nejbližším okolí, protože mu bude muset být jasné, že chci, aby mě našel. Snad.

„Když mě vezmete do nejbližšího hotelu, co tu je, bude to stačit…“ odpovím mu rezignovaně. Nic lepšího teď sice nevymyslím. Sice si vzpomenu na Bristol, ale kdo ví, zda by mne tam Noah hledal a zejména, jak je to tam vlastně bezpečné, pokud ho používají Tajní.

 „Tak pojďme… Tohle nakládat zpátky nemusíte, nechám si je u sebe,“ oznámím muži, co se týče zavazadel, která držím v rukách a vydám se zpátky ke kočáru, abych je šoupla dovnitř a sama vzápětí nastoupila. Už aby bylo tohle celé za mnou. Vážně, ale vážně se už dneska potřebuji něčeho napít…

Delilah Blair Flanagan

Obejme tě konejšivé ticho, jak všechny okolní zvuky utichnou a nezbyde… nic. Ani tvůj dech, tlukot vlastního srdce…zůstane jen dokonalé ticho. A v tom se v tobě začne zvedat vlna hněvu a frustrace. Jak se během těch pár chvil mohlo všechno tak moc pokazit?! Stačilo přijet sem a bylo zase všechno pryč a přesto… Tohle město mělo něco v sobě. Něco, co jsi necítila nikdy v Dvarace. Ten pocit, že sem patříš. Že jsi zde doma. Jenž byl ale teď také upozaděn a přehlušen tvým vnitřním křikem.

Nakonec se přeci jen uklidníš. Alespoň v rámci možností za takovéto obtížné situace. Opět se začneš chovat jako správně vychovaná lady a usadíš se spořádaně na sedadlo. Co by říkala matka tvé scéně, kdyby ji viděla? Vlastně, co by říkala vůbec tomu, kým ses stala? Ty odpovědi nebyly moc kladné. Avšak už si nenosila rodinné jméno, což ti dávalo jistou svobodu, ale také tě to připravovalo o jiné věci. Vždy platilo něco za něco.

Cesta nakonec trvá opravdu dlouho. Jestli to bylo tím, že vás kočí odvezl někam jinam a nebo byl hotel skutečně tak daleko, se můžeš jen dohadovat. Alexander tu není, aby ses ho na to zeptala, a tak musíš pracovat s tím, co je. Snad tedy budeš na správném místě.

Kočár konečně zastaví. Tentokrát kolem není žádná prázdná ulička s další policejní kontrolou ani nic horšího. Dveře ti tentokrát otevře drožkář. Muž ve středních letech s plnovousem a těžkým kabátem s pletenou šálou. Vypadá to, že se ti vyhýbá pohledem, jak jen může, zatímco ty vystoupíš a před tebou je ulice, která vypadá jako jedna z mnoha. Ničím výrazným nevybočuje a dle úsporné a vcelku uniformní architektury tohle už zcela určitě nebudou Zahrady. Spíše bys to odhadovala na Univerzitní a nebo Úřednickou čtvrť.

Hotel před vámi je rohový dům, který má dvě nadzemní patra, dost možná ještě s vestavbou přímo pod střechou. Působí rozhodně méně honosně, než si možná čekala. Na druhou stranu dávalo nejspíš smysl, že se Alexander chtěl vyhnout zbytečně exponovaným místům pro boháče, kde by jistě hrozilo spíš, že vás někdo pozná. Bohužel… Tohle teď už tak úplně neplatilo.

„Paní, pomůžu vám s kufry?“ Osmělí se nakonec drožkář natolik, aby na tebe promluvil, ale i tak klopí zrak k zemi jako kluk, který právě vysklil sousedům okno míčem.

„Omlouvám se, paní, že… Neměl jsem na výběr. Ne s nimi.“ Hlesne pak provinile, než se raději vydá k naloženým kufrům. Nemáte jich málo. Dost možná bude muset jít na dvakrát, ale chopí se jich vskutku hrdinně. Ty zatím vyrazíš k hotelu, který je přeci jen něčím lehce zvláštní. Přeci jen už se slunce sklání k západu a kolem se rozsvěcejí pouliční lampy, avšak v hotelu nesvítí ani jedno okno.

Ten nepříjemný pocit se potvrdí, když dojdeš ke dveřím, na kterých je zavěšená velká cedulka.

Z důvodu úmrtí zavřeno

Prostě jen tak. Hotel, kde jste měli rezervaci a kam jste měli dorazit s Alexanderem je zavřený. Prostě… zavřený.

„Copak se…. Ah.“ Zarazí se za tebou drožkář obtěžkaný kufry, když si stejně jako ty přečte tu cedulku na dveřích. „Tedy… To je trochu nečekané.“ Vydechne a kmitne pohledem mezi tebou a dveřmi. „Pokud byste… Pokud byste chtěla, můžu vás dovézt do jiného hotelu. Bude to gratis. Celé tohle.“ Potřese hlavou a je na něm patrné, jak je z toho stále rozčarovaný.

„Chtěla byste do nějakého určitého hotelu nebo byste snad chtěla prostě najít něco zde poblíž? Myslím, že o dvě ulice dál tu nějaký hotel je.“ Zůstává tam nejistě stát vedle tebe a čeká, jak se rozhodneš.

Zatímco to vypadá, že dnešní den je skutečně prokletý.  

Stále se mi to nelíbí a nemám z toho ani trochu dobrý pocit. Ale… Ale v téhle situaci mi nezbývá, než zkrátka jen… Věřit. Věřit tomu, že Noah ví, co dělá – a stejně tak předstírat před sebou i Alexanderem, že stejnou měrou věřím i jemu, že to zvládne. Ovšem oba moc dobře víme, jak málo stačí, aby se vše ještě více zkomplikovalo. Zvláště pokud Jeruzalémská policie opravdu ví, koho právě zatkla. A já nepochybuji o tom, že oni to ví. Jinak by neměli další policisty rozmístění po střechách. Odolám nutkání si aspoň na okamžik schovat tvář v dlaní. Tahle situace je prostě… Zoufalství. Ale… Ale vím, že si to teď nesmím dovolit. Musím si to schovat do soukromí, teď už ano. Zvláště, když je to snad ta jediná věc, kterou teď mohu nějak ovlivnit, mít nad ní aspoň zdánlivou kontrolu…

Po mých neuvážených slovech se po mne Alexander přeci jen ještě podívá. Náš pohled se střetne a já k sobě na okamžik sveřepě stisknu rty, než… Než výraz v mé tváři povolí a já si tiše povzdechnu. „Ano, budu,“ vypravím ze sebe tiše tu nečekaně krotkou odpověď určenou tentokrát už jen jemu. Kvůli němu.

Moji pozornost vzápětí přitáhne Noah, kterého má nenápadná žádost viditelně překvapila. Drobně přimhouřím oči a lehce u toho i nakrčím nos na znamení, co si o tom myslím. Ať si jí Noah věří svým vlastním životem, já ovšem té ženě rozhodně nehodlám svěřit ten Alexanderův jen na dobré slovo. Ani vědomí, že s nimi pojede Noah mne nezbaví všech pochybností a obav, ale je to aspoň něco. Nevím, jestli je to kvůli tomu, jak se tvářím nebo jen způsob, jak mne uklidnit, ale naštěstí… Pojede s nimi. Dobře… Dobře…

„Ah… To byste byl laskav,“ souhlasím opatrně, když mi nabídne svoji pomoc s poskládáním zavazadel zpátky do nosiče na zadní části vozu. Není to ovšem jen tak. Včas se ovládnu, abych po něm nestřelila překvapeným pohledem. Na druhou stranu to není zase tak těžké, protože přesně v to jsem po pravdě doufala. Ano… Musíme si promluvit. Čím dříve, tím lépe. „Hotel Roxton,“ šeptnu krátce a víc už nedodávám. Vlastně ani nemůžu bez ohledu na to, zda na to máme prostor nebo ne, protože sama více nevím.

A to je vše.

Sama už více neřeknu, pouze kývnu hlavou. Očima sklouznu po koni se zpěněnou hubou i plecemi na znamení, že ho Noah skutečně nešetřil. I tak stačilo málo a nestihl by to sem včas. Drobně se zachmuřím a ten výraz moji tvář už nepustí. Dokonce ani tehdy, když pohledem zalétnu zpátky k Alexovi tyčícímu se nad světlovlasou Mallory. Nechci odsud odcházet. Vážně nechci. Ale… Ale musím…

Vykročím zpátky ke kočáru a bez pomoci se sama pružně vyhoupnu po strmých schůdcích dovnitř, jen si musím prsty nadzvednout lem sukně, abych si na ni nešlápla. Můj pohled se jen krátce zabodne do zad policisty seskakujícího z kozlíku, to už ovšem za sebou zavírám dvířka a vůz se v další chvíli jako na povel s cuknutím opět rozjede pryč. Naposledy vyhlédnu z okénka… Ovšem Alex s policisty mi rychle zmizí z dohledu a já…

Já zůstanu sama.

Opravdu sama.

Odkázaná jen na to, že mne drožkář skutečně zaveze tam, kam potřebuji namísto toho, aby se mne zbavil za nejbližší křižovatkou. Po tom, čeho byl svědkem bych se tomu vlastně ani nedivila. Po tom, co se stalo…

♫♪♪♫

ZATRACENĚ!!!

Ostře se nadechnu a něco ve mne… Jako když praskne napjatá struna. Do řídkého šera kočáru náhle zasvítí mé oči, do kterých se jako na povel vlije zlatá záře. Vnitřek drožky se ponoří do toho absolutního ticha, které k sobě přitáhnu a zahalím se do něj. Dumah tak dokázala setrvat celé hodiny, vyčistit si hlavu, vydechnout a uvolnit se… Cítila se v něm vždy bezpečně. Bylo… Bylo to její ticho.

Já ovšem místo toho, abych se zaklesla do sedačky, tak několikrát vztekle kopnu do protější sedačky a pak v tom posledním návalu zlosti ještě asi dvakrát uhodím pěstí do sedadla vedle sebe. Dostat ze sebe to přebytečné napětí bolí. Má bolet. Až poté… Až poté se s roztřeseným výdechem svezu zády po sedadle, a ještě nějakou chvíli v tom tichu nehybně setrvám. Nakonec se ovšem zlato z mých očí vytratí a vyhasne… A já se opět narovnám. Srovnám si sukni i kabát a prsty si upravím aspoň trochu vlasy.

„Zvládneme to,“ zopakuji si tiše Alexova slova. Zbývá nám ovšem cokoliv jiného?

Čím dál více na mne doléhá ta strašlivé vědění, že jsem v Jeruzalému zůstala docela samotná. V Jeruzalému, který mi už nepřipadal zdaleka tak bezpečný jako před lety. Stisknu rty a můj pohled ztvrdne. Tentokrát už nebudu tou, kdo by se měl bát. Znovu už ne.

Vera De Lacey

Dopis s pozvánkou vzbudí rozporuplné reakce. Na jednu stranu je to lákavé, na tu druhou… Ale co o tom tak přemýšlíš?! Však je to příležitost a jako takovou je třeba ji využít. Ať už to přinese cokoliv, nebudeš si alespoň pak vyčítat, že si to nezkusila. Rozhodnutí tedy padne hned na místě. Alespoň se ti bude lépe spát, když nad tím nebudeš muset celou noc přemítat.

Zaběhneš ještě do kuchyně, abys dala vařit vodu na čaj. Skutečně tu v tuhle hodinu nikoho nezastihneš, ale nejsi jedna z těch dam, které by tu jen zůstaly bezradně stát a koukat. Ne, alespoň čaj připravit umíš a těch pár sušenek z jedné z velkých dóz není také tak velký problém vytáhnout.

Chvíli to trvá, než se místností rozlehne typické pískání konvice značící, že voda už začala vřít. Připravíš jeden heřmánkový čaj pro sestru a druhý pro sebe. Po té procházce to bude příjemné zakončení dne. Vyrazíš vlastně jen pár kroků za služebnou, která ale přeci jen získá po chvíli náskok. Ne, rozhodně si s tácem nejsi tak jistá jako ona, a především vyjít ty schody s konvicí plné horké vody je věc, na kterou se musíš pořádně soustředit.

Chvíli se ještě zdržíš ve dveřích, kde tiše vyčkáš než… Dveře Priscillina pokoje se otevřou a služebná po chvíli vejde dovnitř. Alespoň, že tak. Konečně za sebou také zavřeš a ocitneš se v klidu a tichu svého pokoje. Za okny už je černočerná tma a tak jdeš spíše po paměti ke stolu, na který položíš tác, jenž skončí lehce nakřivo, jak jsou pod ním nějaké tvé rozkreslené návrhy psací potřeby. Naštěstí se ale nic nevylije ani nepřevrhne.

Rozsvítíš těch pár lamp a pokoj zalije příjemně teplé mihotavé světlo. Pouklízíš si své rozložené věci, aby tác stál konečně bezpečně na desce stolu a usadíš se ke stolu a čaji. Vytáhneš z brašny skicář a začneš si prohlížet svou dnešní práci. Rozhodně z ní nemáš špatný pocit. Vlastně to takto působí opravdu pěkně. Je to sice jen návrh, ale i tak. Jsou tu ale další věci, co se připomínají.

Teď si totiž musíš v hlavě poskládat vše, co bude třeba zařídit. A možná nejenom v hlavě ale rovnou na papíře. Nebude to totiž jen tak. Zastihnout Williama tak narychlo bude asi docela problém stejně jako sehnat vhodné šaty. A je tu vůbec otázka, jak by měla ta Violet Crowfordová vystupovat? A co teprve vypadat? Je toho opravdu hodně…

… Máš totiž jen jeden týden!

Delilah Blair Flanagan

Rozloučíte se s Alexanderem. V rámci možností, které vám tato poněkud napjatá situace poskytuje. Vyměníte si jen pár slov. Těch několik důležitých informací, které by se měly hodit, pokud… Pokud co? Alexander působil sebejistě, ale znáš ho moc dobře na to, že tohle on uměl. Ostatně si ho viděla i při pár jednáních, kdy prakticky nedržel žádnou kartu v ruce, ale byl schopen ostatní přesvědčit, že má v rukávech samá esa. A to celé, aniž by lhal nebo sis toho alespoň nevšimla. Stačilo jen sebevědomé vystupování a dobrá práce s informacemi. Pokud jej jeruzalémská policie bude chtít vyslýchat i naproti tady padlým slibům, jistě to nebude zrovna nejjednodušší. Ovšem to není zrovna něco, co by tě teď dovedlo uklidnit. Možná spíše naopak.

Rty se mu zvlní do spokojeného úsměvu, když slíbíš, že na sebe budeš dávat pozor. „Vrátím.“ Kývne pak jen, aniž by to loučení nějak dále natahoval a už už se pomalu otáčí na patě, když v tom ho tvá slova přeci jen ještě zarazí na místě.

„Del…“ Přimhouří se jeho tmavé oči lehce varovně, když zmíníš podpalování města. Dost nahlas na to, aby se vaším směrem stočila i dvojice pohledů od Noaha a Mallory. Jistě, je to žert. Ačkoliv… „Pamatuj, co jsi mi slíbila, ano?“ Připomene ti Alexander klidným hlasem. Takto vedle tebe působí jako ztělesnění klidu a míru, zatímco ty máš chuť po někom skočit a nebo alespoň něco rozbít. Nemůžeš ale nic z toho. Můžeš jen sledovat, jak Alexander vykročí k Mallory, zatímco Noah zůstane stát u tebe.

„Jet s nimi?“ Podiví se Noah upřímně tvé výzvě. „Kapitánka Kensley je někdo, komu bych věřil vlastním životem, i když vím… teď to tolik nevypadalo. Domluvili jsme se a věřím, že to dodrží.“ Vysvětlí ti, aby pak po tobě přeci jen sklouznul jeho zamyšlený pohled. „Ale dobře. Chápu. Pojedu s nimi. Cokoliv, abyste byla klidnější… lady Vernier.“ Povzdechne si, než se mu na rtech roztáhne zdvořilý úsměv. „Počkejte, pomůžu vám to zpátky naložit.“ Nakloní se k tobě a kufrům, které jste museli částečně seskládat z vozu, aby ti pomohl vše zase urovnat nahoru a během toho využil i toho momentu, kdy od sebe nejste až tak daleko a tiše sykl. „Byl bych rád, kdybychom si promluvili. Ideálně dnes večer. Kam máš namířeno?“

Je to jen krátká otázka, která si zaslouží pouze krátkou odpověď. Ostatně na nějaké povídání si v této situaci nemáte moc prostor. Noah jen při zmínce jména hotelu kývne a trochu zamyšleně nakloní hlavu na stranu, snad jako kdyby se snažil si vybavit, o kterém hotelu to přesně mluvíš. Avšak v Novém Jeruzalémě jich bude muset být tolik, že není překvapivé, že sám tápe.

„Tak… dobře. V tom případě šťastnou cestu, lady.“ Skloní uctivě hlavu a naznačí rukou pozdrav, než obejde vůz, aby se zpoza něj za chvíli ozval klapot kopyt, jak provede kolem koně, na kterém přijel. V koních se už za ty měsíce docela vyznáš a dle toho, jak je splavený a rychle odfrkuje, ho musel Noah skutečně pořádně prohnat.

Nic dalšího tě tu ale nedrží. Noah se připojí k dvojici tvořené kapitánkou a Alexanderem, který ji převyšuje dobře o hlavu a stojí hrdě nehledě na pouta na rukách, tak jak to uměl jen Alexander. Jejich pohledy tě vyprovází, zatímco nastupuješ do kočáru. Zrovna v tom momentu si můžeš všimnout, jak z kozlíku seskočí nějaký muž v tmavém dlouhém kabátu. Vidíš z něj jen záda a záblesk světlých vlasů, ale aniž by se na tebe ohlédl, vykročí k Alexanderovi a ostatním.

To už ale stačí dát znamení kočímu, aby s tebou vyrazil vaším původním směrem. Pokud se ohlédneš, vidíš, jak ta trojice policistů něco společně řeší, zatímco Alexander sleduje vzdalující kočár, než se ti všichni ztratí z dohledu.

Sedíš v kočáru. Po dvou týdnech strávených s Alexanderem jsi… sama. Skutečně sama. Ozývá se jen klapot kopyt a drkotání kol, zatímco míříš někam, kde to vlastně vůbec neznáš.

Vyjednávat nebo dostat se ven. Způsob, jakým to Alex vysloví… Dobrá. Pokud tomu věří on, že to půjde, tak… Tak bych měla i já. Dobře. Tím, že tu budu panikařit ničemu nepomůžu. Alexovi především, protože to poslední, co chci je to, aby zrovna on měl starost o mně.

„Tak snad nebudou chtít to samé, co posledně,“ odpovím poněkud pochmurně. Ovšem jakmile mi dojde, že jsem to opravdu řekla nahlas, ostře se nadechnu a na okamžik uhnu pohledem. „Ale… Ne. Dobře. Jak jsi říkal, zvládneme to,“ vydechnu tiše, takřka na hranici myšlenky.

To už mi ovšem Alex dává důležité instrukce týkající se důvodu, proč jsme vlastně tady. Kdyby… S tichým povzdechem k Alexovi zvednu oči a lehce zakloním hlavu, abych mu dobře viděla do tváře. Ta zatracená dražba je tím posledním, co bych chtěla řešit, pokud Alexe opravdu odvedou a budou s ním vést soudní proces… Jaké jsou vůbec tresty za padělání dokladů? A proč vůbec tohle… Představení? Chtějí jen záminku nebo o co jde? Vždyť by stačilo, kdyby nás kočí zavezl někam, kde by Alexe mohli sebrat bez těch tanců kolem. Nebo… Nebo po něm skutečně něco chtějí a tohle je způsob, jak ho přimět vyjednávat – přesně jak Alex říkal? Tyhle… Tyhle intriky a plány… Začínám čím dál více chápat, proč Alex z Jeruzaléma odešel a vracel se sem, jen když to nebylo nezbytně nutné.

„… ale pokud to bude nutné, zařídím se dle toho,“ dopovím za něj a na krátkou chvíli přivřu oči, když Alex sevře mé ruce ve svých dlaní. Nadechnu se, abych pokračovala, ale v tu samou chvíli si koutkem oka všimnu, že se k nám Noah společně s tou ženou vrací. Stačí mi ovšem jediný pohled jejich směrem, abych věděla, že tohle zřejmě nedopadlo dle Noahových představ. Nicméně ani ona se netváří kdovíjak nadšeně… Vlastně spíše naopak. Nicméně ortel, který zazní z jejích úst je jasný.

Plány se nemění.

Naštěstí to není tak zcela pravda, i když radost z ničeho z toho, co tu právě slyším skutečně nemám. Pořád to znamená, že Alexe nyní odvedou v poutech a já pochybuji, že ho ještě dnes pustí. Nebo snad zítra. Ne, budou ho tam držet tak dlouho, jak to bude v jejich silách. Říkala to přeci, ne? Je tu z pověření Rady. Otázkou je… Z jakého pověření jde zde Noah. Zvláště, když je zvládl přesvědčit aspoň k tomuto kompromisu.

Odtrhnu pohled z Mallory a Noaha, když na mne Alex promluví a požádá mne o pomoc se zavazadlem. „Samozřejmě,“ roztržitě kývnu hlavou a bez dalších slov vykročím po boku Alexandera zpátky ke kočáru, kde jsou naskládané naše kufry. Je to především záminka k tomu, aby mi Alex mohl ještě říci poslední instrukce a doříct, co potřebuje.

„Hoxton, rezervace na tvé jméno, dobře,“ zopakuji po něm tiše. Pak jsme ovšem přerušeni hlasitým odkašláním. S trhnutím se ohlédnu přes rameno a zamračím se. Ovšem dříve, než stačím říci nebo rovnou odseknout něco nerozumného na kolik mám z tohohle všeho nervy na pochodu, opět moji pozornost i myšlenky usměrní Alex. Věnuji se tak raději dolování kufru z té hromady, abych mu ho mohla podat. Právě toho okamžiku Alexander ještě využije, aby mi mohl ještě v té poslední soukromé chvíli říci těch pár vět.

Cítím se hrozně. Vážně… Strašně. Hotel Hoxton, rezervace na jméno Edward Archdale, zelený kufr. Snažím se soustředit na to podstatné, přesto to nic nemění na tom, že i přes všechna Alexova ujištění o něj ten strach zkrátka mám. Dost možná stejný jako on o mne, když ze mne mámí ten nesplnitelný slib. Já? A hlouposti? Když si vzpomenu na celou tu plejádu pitomostí, co jsem za poslední rok udělala – aniž by mi v danou chvíli kterákoliv přišla jako hloupost… Ostatně následky jedné z nich si ponesu patrně už do konce života. „Slibuji, dám na sebe pozor, než se ke mně vrátíš,“ šeptnu v odpověď a naposledy aspoň prsty sklouznu po hřbetu jeho dlaně, když pustím madlo kufru. I tak si připadám provinile, že mu dává slib, který nebudu moci dodržet, pokud se naše situace ještě více zkomplikuje.

Nicméně to už za námi stojí Noah, po kterém se podívám.

Jeho ujištění zní stejně samozřejmě a sebejistě bez závanu jakýkoliv pochyb stejně jako předtím to Alexovo. A já tomu chci věřit. Vážně, vážně tomu chci moc věřit. Přesto zjišťuji, že věta „nemusíte se bát“ na mne má přesně ty opačné účinky. Ucítím na sobě dokonce i skrze kouřová skla brýlí Noahův pohled a najednou mám pocit, že jsem to především já, ke komu ten apel směřuje. Dlouze – a rozmrzele – vydechnu.

„Aspoň jeden z nás,“ poznamenám tiše. „Ale dobře. Počkám pár dní než začnu podpalovat město,“ řeknu tentokrát již dost nahlas, aby to zaslechli všichni přítomní v uličce. Může to zní jen jako planá výhrůžka jedné vystresované lady, ale já to myslím smrtelně vážně. Ani po roce se nic nezměnilo na tom, kam až jsem byla schopná zajít, abych dosáhla svého. Vlastně právě po tom roce více než kdy jindy.

S Alexem se mi vyměníme poslední pohled a já se přeci jen pro ten krátký okamžik přinutím k náznaku úsměvu, který se mi vykreslí na rtech. Zvládneme to, zvládneme to, zvládneme to… Opakuji si vzduchu. Chtěla bych říci ještě něco, ale… Ale ne. Neloučíme se. Noah se o to postará a Alexe zase pustí. Přesto jej sleduji, jak se mi vzdaluje. Předpokládám, že se v ulici nebo na jednom z jejích konců brzy objeví kočár, do kterého s tou ženou nasedne a zmizí mi z dohledu. Dosahu. Pryč.

Nervózně přešlapuji na místě a zimomřivě si přejíždím dlaněmi po pažích, jak se do mne zima zakusuje s čím dál větší intenzitou. A tentokrát se už nebudu moci ohrát o horké dlaně generála.

„Pojedete s nimi, abyste dohlédl na to, že dodrží vaši dohodu, pane Bransone?“ promluvím na Noaha. Vykání i oficiální tón mi příliš nejdou přes rty, vlastně vůbec, přesto… Přesto si v tuhle chvíli si nedovolím důvěrný tón ani další otázky, kterými bych ho nejraději okamžitě zahrnula. Tohle je důležitější. Vlastně doufám, že s nimi skutečně pojede. Byla bych… Byla bych klidnější.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, skutečně…“ Nedokončí Alexander větu, když mu potvrdíš, že jde skutečně o něj. O toho Noaha, o kterém si před Alexem několikrát mluvila. Stačí si jen vzpomenout, jak zničená si byla tehdy na Liberty, když si tahala z kapes těch pár památek na něj s představou, že tam na to hotelovém pokoji zemřel. Opravdu měl k tomu blízko. Cítila si tu smrt plížící se pomalu k němu. Bylo až s podivem, že tu prostě… stál. Skoro stejně s podivem, jako když se tehdy objevil na dně pohřbeného chrámu.

„V první řadě můžu zkusit vyjednávat, ale na to nejdříve potřebuji zjistit, co chce protistrana. Jako vždy. A v té druhé… dostat se ven.“ Ztlumí hlas na hranici šepotu, který ale zní opravdu jistě. Ať už to na tebe Alexander hraje nebo ne, tak v jeho podání to zní celé překvapivě jednoduše. Buď a nebo. Žádná verze, že by se to mohlo pokazit, neexistuje.

„Osobně raději zkusím první možnost… Pořád tu máme nějaké zařizování, takže…“ Zamyslí se a přemýšlivě maličko nakrčí obočí.

„Ale ano, můžeš. Del, podívej se na mě. Kdyby mě odvedli. Kdyby… Tak v mém kufru je můj zápisník s poznámkami. Najdeš tam informace o té dražbě. Kdy a kde. Doufám, že ti to k ničemu nebude, ale…“ Okovy zachřestí, jak natáhne ruce, aby alespoň na chvíli sevřel ty tvé ve svých, ale to už si všimnete, že se k vám vrací ta nesourodá dvojice.

Nedá se říct, že by se ani jeden z nich tvářil nějak nadšeně, natož vítězoslavně. Noahovi ze rtů zmizel ten křivý, typický úsměv a Mallory má ve tváři poněkud zatrpklý výraz.

„Takže plány se nemění.“ Promluví nakonec rázně, zatímco Noah jen nakrčí rty.

„Ne, tak docela. Domluvili jsme se. A počítám, že to platí. Že Mal?“ Otočí se na ni, ale je těžké říct, jaký pohled přesně schovává za kouřovými skly brýlí.

„Jistě… Domluvili. Prozatím budete v cele předběžného zadržení. Dokud neprovedeme potřebné kontroly těch vašich… dokumentů. Žádné výslechy ani postup v procesu. Do té doby, než…“

„Než si ověříte, že tady pana Archadela držíte na základě falešného obvinění. Zákony platí pro všechny stejně. Měla by sis nachystat patřičné omluvy, Mal. Ale, když to chceš tou těžší cestou…“ Skočí jí do řeči opět Noah a žena si jen odfrkne.

„To ještě uvidíme Noahu… Uvidíme.“ Ušklíbne se drobně, než mávne rukou. Ať už to gesto mělo znamenat cokoliv, nic se viditelně v prvních chvílích neděje. „Pane Archadale, chcete si vzít nějaké zavazadlo? Samozřejmě bude prohlédnuto, ale tady pan Branson vám vyjednal jednu z těch lepších… cel. Takže máte štěstí.“ Otočí se Mallory na Alexandera, který doteď mlčel a zachovával až stoický klid.

„… Jistě. Rád.“ Odpoví bezvýrazně a jen k tobě krátce pokývne hlavou. „Del, mohla by si mi prosím pomoct, přeci jen jsem jaksi… indisponován.“ A vyrazí s tebou těch pár kroků zpátky ke kočáru, zatímco vás Mallory s Noahem pozorují.

Alexander se k tobě nakloní, zatímco stojíte nad kufry připevněnými v zadní části vozu k tomu určené. „Del, je to hotel Hoxton. Rezervace na mé jméno. Kočí by měl vědět, tedy… I kdyby patřil k nim, tak s tebou nic nechtějí. Prostě tam odjeď a…“

„Ehm…“ Ozve se zpoza vás významné odkašlání.

„Ten z té tmavé kůže. Ten mi bude stačit.“ Nechá tě Alexander, abys mu z těch ostatních vytáhla a podala jeden z jeho kufrů, který si od tebe převezme a jen se v ten moment k tobě krátce natočí. „Je to v tom zeleném. Hlavně, buď opatrná. O mě se neboj. Dostal jsem se už z horších. Del… slib mi to. Slib mi, že nebudeš dělat žádné hlouposti.“ Zašeptá skoro do tvého ucha, než se během chvilky zase odtáhne.

„Nemusíte se bát.“ Ozve se zpoza vás polohlasně Noah, který k vám došel. „Bude to skoro jako hotelový pokoj, jen… Některé věci budou trochu trvat. Můžete to využít alespoň k odpočinku.“ Pohlédne na vás, ale ani on nevypadá to, že by ho to, jakkoliv těšilo nebo se snad usmíval.

„Je to jen komplikace. Ale řešitelná. Budu potřebovat jen vaši trpělivost.“ Povytáhne koutky do zdvořilého úsměvu, než jeho oči zakotví na tobě. „Trpělivost vás obou.“

♫♪♪♫

Stále se mi tomu nechce věřit. Čekala jsem mnohé – včetně toho, že náš příjezd nebude zdaleka tak idylický, jak si Alex maloval – ale tohle opravdu ne. Tak ráda bych věděla, co se tehdy stalo. Jestli ho opravdu zachránil můj vzkaz nebo mu naopak mohl nadělat problémy. I když… Ne, to byl tu přeci nebyl… Myslím. Je toho tolik. Avšak nic z toho není důležitější než se dostat z téhle příšerné situace. Jakkoliv… Snad by se mi mělo ulevit, že já pro policii očividně nejsem zajímavá, a tedy si jméno lady Vernier nikdo nespojil s Alexovým útěkem a tím, co se v té ulice stalo, ale… Ale. Neuleví se mi dokonce ani trochu.

 Srdce mi stále poskakuje v hrudi a neubráním se k tomu, aby mi, co chvíli neutekl pohled právě k tmavovlasému agentovi. V tom lese mi zachránil život. A v rozvalinách toho podzemního chrámu také, i když… To nebyl on. Náhle se mi vybaví ta jedna jediná věta, která mne tehdy tolik zmátla… Zmínka o hodinkách, které si mám nechat, protože je zatím nebude potřebovat.

Rychle kývnu hlavou, když mne formálně osloví. Více už nedodávám, už tak jsem tím nečekaným přivítáním a prozrazením toho, že se známe, dost možná nadělala více škody než užitku. Ostatně jako obvykle. Co mne ovšem překvapí ještě více… Neměl tu být? Dle slov a reakce ženy, kterou oslovil jako Mallory to tak nepůsobí. Dech se ve mne opět na okamžik zatají. Znamená to, že ho sem poslal někdo jiný? Mohlo by to znamenat… Že je zde na příkaz Farnhama? Takže je šance, že se Metatron opravdu probudil a je v pořádku? Zuřivě mi tepe ve spáncích. A jakkoliv je to hloupé a nerozumné, dovolím tomu palčivému ostnu naděje, aby se do mne zaťal a už nepustil. Vyměním si s Noahem poslední krátký pohled a snad mi i koutky rtů cuknu do nervózního úsměvu.

Avšak zůstat stát na místě, když se ti dva od nás vzdálí je takřka nemožné. Zamračím se, když nás ta žena upozorní, jak nerozumné by bylo utíkat… Bohužel s ní musím souhlasit. Tohle je mimo mé možnosti. Pohled modrých očí se ještě krátce zabodne do druhého muže sedícího vedle našeho vozky. Byl tam předtím? Na tom nádraží jsem byla tak nervózní, že si ho nevybavuji… Takže nás opravdu někdo mohl sledovat už od vlaku? Přistoupit na vůz, když jsme nasedli dovnitř? Určitě to tak muselo být!

Ani se nesnažím zastírat, že sleduji jednání Noaha s Mallory, které vypadá… Velmi diskuzně. Mohu se opravdu jen dohadovat, co se s ní Noah snaží vyjednat a za jakých okolností. A především z jakých důvodů.

Doklady schovám zpátky do kapsy a prsty si vjedu nervózně do vlasů. Pramen vlasů si na ně mimoděk namotám stejně jako vždy, když jsem nesvá a napjatá. Protože jsem to jsem a vyděšená k tomu navrch. Nechápu, jak Alex dokáže zachovat ten svůj… Klid! Já tu šílím snad za nás oba. Aspoň navenek samozřejmě.

Pohled na chvíli upřu na Alexovy spoutané ruce, když se ke mne nakloní a promluví. Jediné, co mne uklidňuje je fakt, že nějaký kovová želízka na rukách ho nemohou omezit. Pokud by chtěl, dokázal by se z nich dostat, určitě ano. Nežhnou na nich žádný runy bledě modrým světlem a Alex rozhodně nepůsobí, že by jej nějak jinak ovlivňovaly. Vlastně jen si vzpomenu na okovy pokryté starými runami, tak se mi žaludek sevře na okamžik ještě více. Od těch Veršů sice uplynulo už hodně vody, ale stále pro mne nebylo příjemné na to vzpomínat.

„Ano, to je on,“ šeptnu tiše v odpověď a stále je na mne znát, jak jsem z toho rozhozená. Nějak tu situaci vyřeším… Alex pokračuje dál a rozhodně se nedá říci, že by mne svými slovy, jakkoliv uklidnil. A už vůbec ne zmínkou toho, kolik na nás momentálně míří zbraní. Minimálně.

Za jiných okolností bych možná i pozvedla obočí a prohodila něco v tom smyslu, že jsem netušila, s jakým to žiju desperátem a kriminálním živlem, jakmile Alex zmíní, že to není jeho první zatčení, ale… Ale. „A co když ne? Jak by ses chtěl z tohohle dostat?“ Ráda bych mu věřila, ale… Mluvila přeci o speciálních jednotkách. A očividně se na náš příjezd připravili! Nemluvě o tom, že z toho, jak vyslovovala jeho jméno a chovala se, tak určitě musí vědět, kdo Edward Archdale ve skutečnosti je.

Nicméně… Pohnu hlavou a pohled na okamžik zvednu k obloze, než namísto kapitulace vydechnu a zase ji sklopím. „Zvládneme to,“ zopakuji po něm tichounce. „Ale… Co mám dělat já? Nemůžu… Nemůžu přeci zůstat sedět na hotelu a čekat,“ zašeptám tiše a mimoděk k Alexovi přistoupím ještě blíže.

Já vím, objevil se tu sice Noah, ale… Představa, že v Jeruzalému zůstanu sama mne upřímně děsí.

Vera De Lacey

„Ano, byla jsem se projít, mamá. Potřebovala jsem se trochu nadechnout čerstvého vzduchu, když jste mi nachystali takové… překvapení.“ Zvedne Priscilla vzdorovitě bradu, zatímco je na ní patrné, jak se třese. Jestli zimou nebo něčím jiným je ale těžké říct.

„V tom případě ses měla lépe obléct Priscillo. Jsi už dospělá. Měla by si vědět alespoň to, že venku je v tuhle dobu už skutečně zima.“ Odpoví jí příkře matka bez jediného zaváhání, než její tvrdý pohled sklouzne na tebe, která k tomu přistupuješ o poznání více diplomaticky.

„Skutečně byl takový velký problém nechat papír s krátkým vysvětlením nebo to říct někomu ze služebnictva?“ Povytáhne jeden oblouk obočí, když se otočí na tebe. Ne, nevypadá to, že by tvé omluvě a nebo snad výmluvě jen na okamžik věřila, ale to tě nemusí trápit. Až…tak.

„Koupel jistě. Myslím, že to je… dobrý nápad.“ Přitaká ti už o poznání mírněji Prissy, než si pak jen krátce vyměníte pohledy a ona se bez dalších slov vydá do schodů. Spíše se plouží, než že by je energicky vyběhla, ale není se moc čemu divit.

„Vero, počkej. Ještě chvíli.“ Přitáhne si hlas tvé matky ještě na chvíli pozornost, když už se snažíš také raději vyklidit pole.

„Tenhle dům má jistá pravidla. Víš to moc dobře. A dokud žiješ pod naší střechou, tak se jimi budeš řídit. A mezi to patří i to, že si odtud nemůžeš jen tak… courat, jak se ti zlíbí.“ Dostane se ti kázání, jehož slova by si už uměla zopakovat po paměti. Neslyšíš jej rozhodně poprvé. „Takže příště tě žádám o to, abys nechala alespoň vzkaz. Psacích potřeb máš jistě více než dost.“ Dokončí svůj kratší proslov a významnější pauza na konci je jasným znamením, že teď je ta vhodná doba odejít nebo riskovat, že se ti dostane ještě přídavku.

Vydáš se proto raději dále do domu. Jeho chodby už jsou v tuhle noční hodinu potemnělé a zahalené šerem. Ale ty to tu znáš nazpaměť, takže ti nedělá problém dojít ke stolku s korespondencí. Stačí zapálit olejovou lampu, přitáhnout knot a nechat plamen ustálit. Teplé světlo ozáří hromádku korespondence, co dorazila na vaši adresu. Není jí mnoho a už na první pohled víš, že se mezi ní nenachází jeden z těch dopisů, co sem chodily s železnou pravidelností. Nebylo se ale čemu divit. Jak dlouho to bylo, co si odepisovala Williamovi? Den, dva?

Přesto ale v hromádce najdeš ten, který je adresován tobě. Tedy ne tak úplně tobě, ale tvému pseudonymu, pod kterým přispíváš do jednoho z jeruzalémských magazínů. Vypadá to na dopis z redakce, ale když jej otevřeš, tak kromě průvodního dopisu z něj vypadne ještě něco. Vypadá to jako… pozvánka?

Na bílém křídovém papíru je pěkným písmem vyvedeno prosté pozvání na setkání vybrané společnosti, která se zajímá o… módu? A jenž se bude konat v Novém Jeruzalémě. Skutečně. Ačkoliv pozvánka vypadá vcelku střídmě navržená a nějaká taková akce zrovna Veře De Lacey nic neříká, dle nadšeného průvodního dopisu to asi nebude jen tak něco. Vypadá to, že tu máš zakázku na další článek a nebo možná i více, nemluvě o možných konexích, které by se na nějaké takové akci daly nabrat. Záleží, co všechno si odtamtud dovedeš odnést.

Pokud však… pojedeš.