Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Ah, omlouvám se, paní, ale nevaříme. Pokud si to ale budete přát, mohu domluvit donášku snídaně na pokoj. Nějaké čerstvé pečivo z pekárny naproti, káva a tak podobně. Stačí říct.“ Odpoví ti žena, zatímco ti podává klíče od tvého apartmá. „Pokud bych ale měla doporučit, kam zajít, tak ve vedlejší ulici na rohu je vcelku dobrá restaurace. Pak asi další více směrem do centra k Zahradám, ale ty jsou trochu dál.“ Pokračuje, ale jedno je jisté. Teplou večeři tady nedostaneš. V tuhle samotnou chvíli tě ale hlad příliš netrápí. Snad časem, až se rozjitřené emoce usadí a tělo se opět připomene, tak zcela určitě. Teď… ale… ne.

„Černovlasý gentleman. Ehm, jistě. Jak si přejete.“ Trochu zvědavě si tě žena prohlédne, ale nevypadá z toho nějak v šoku. Buďto jí nedošla přímo souvislost, ke které co celé svádí a nebo na podobná dostaveníčka byla zvyklejší, než sis myslela. Bankovky skončí na stole a ty výměnou za ně dostaneš slíbený klíč. Konečně.

Kufry jsou složené a ten zpropadený drožkář na cestě kamkoliv, kam tentokrát chtěl jet. Jsi zde sama a máš klid. Společně s tím se v pokoji rozhostí ticho, jenž následuje záhy světlo lamp. Shodíš ze sebe vrstvu teplých svršků, které by se v Dvarace zdály naprosto zbytečné a sáhneš po zeleném kufru. Je to ten, o kterém mluvil Alexander. Přezky cvaknou a ty jej otevřeš. Je zde pár kousků úhledně složeného oblečení, z kterého je stále cítit ta typická kořeněná vůně jeho kolínské a vlastně jeho samotného. Pak zde najdeš nezalepenou obálku, ve které už od pohmatu tušíš, že bude nějaký balík bankovek. Dost možná v tom kufru bude víc nějakých drobných věcí Alexanderovy osobní potřeby, ale nehodláš mu až tak prolézat soukromí. Zvláště, když záhy nahmátneš tvrdé kožené desky zápisníku, který ležel pod jednou košilí.

Nevidíš ho poprvé. Samozřejmě. Párkrát už si ho v Alexových rukou viděla, když si do něj dělal nějaké rychlé poznámky nebo v něm naopak hledal nějakou informaci. Často o přesném času schůzky nebo něco podobného. Byla to ale jen jeho osobní záležitost – soukromá - a ačkoliv k deníčku, jaký si čas od času vedly některé dámy a sem tam i pár mužů, to mělo daleko, tak bylo těžké zbavit se pocitu, že děláš něco nesprávného, když si odmotávala kožené šňůrky držící jej zavřený.

Otevřela sis jej a začala listovat popsanými stránkami. Většina poznámek skutečně vypadala jako krátké rychlé vpisy. Názvy míst, osob, časy... Dokonce i několik peněžitých částek. Bez souvislostí ale bylo těžké se v tom na první pohled vyznat, ale nesnažila ses po tom pídit. Jen najít tu potřebnou informaci a nechat zbytek opět Alexaderovi, kterému zápisník patří. Snad jen párkrát si zpozorněla, když si očima zavadila o těch pár známých písmen.

Del

Bylo tam pár krátkých poznámek. Většinou se jednalo o nějaké dny, které jste měli vyhrazené na společné chvíle a jiné poznámky. A ano, je divné vidět své jméno vedle toho Penfieldova, ale tohle se bude jistě týkat poslední knihy od toho literárního patlala.

Listuješ tedy dál, až do části, kdy končí popsané listy a na těch pár posledních, kde je pár poznámek o vlaku, hotelu apod. najdeš i zakroužkovaných pár slov. Adresa odkazuje na Grove road 456 a datum vychází za čtyři dny ode dneška na osmou hodinu večerní. Jestli je to ono? Dost možná. Nic jiného alespoň podobně slibně vypadajícího nenalézáš. Takže… čtyři dny. Možná vlastně pomalu už tři, když dnešní den nezadržitelně končí.

Rozhodneš se tedy počkat na návštěvu pana Bransona, což se ukáže jako delší úkol, než se původně zdálo. Čas totiž běží a první hodina se přelije v druhou a pak pomalu ve třetí, když v tom…

*ťuk, ťuk, ťuk*

♬♬♬

Tentokrát se těch pár minut dívám z okénka ven ve snaze si aspoň zhruba zapamatovat, jak se dostat zpátky k hotelu Roxton. Naštěstí opravdu nejedeme daleko, cesta zabere jen pár minut, když drožka opět zastaví před nenápadnou budovou s fasádou z červených cihel. Shade Oak, hlásá cedule umístěná na domě. Pokud Roxton nepůsobil nijak přehnaně luxusně, tak tenhle malý hotýlek dává najevo, že bude zajisté patřit mezi ty nuznější a levnější. Ale… Stejně nemám na výběr.

Vezmu si tak zelený kufr i tašku, zatímco drožkář beze slov vytahuje další mé kufry a vejdu dovnitř budovy. No, pořád to zde bude zajisté lepší než ten malý zaplivaný hotel, kde nás před rokem ubytoval Noah… Povzdechnu si. Opět. Jsou věci, nad kterými teď opravdu nemá smysl přemýšlet. Stejně se v koutku duše neubráním neustálému srovnávání s Dvarakou. Provincie se mi za tu dobu dostaly pod kůži více než jsem si myslela. Přesto… Jeruzalém mi byl bližší. Věděla jsem, že tady se zvládnu pohybovat sama a snadno zde zapadnu na rozdíl od hlučných divokých Provincií, kde mi trvalo více než jen pár měsíců, abych si aspoň nějak zvykla na rytmus společnosti a nebála se sama vyrazit do města.

Vstupní halu přelétnu hodnotícím pohledem… Aspoň je tu čisto. I žena za recepcí působí upraveně, a tak bez většího váhání vykročím k pultu, za kterým stojí a odložím zavazadla na zem.

„Dobrý večer. Potřebuji pokoj, dejme tomu… Prozatím na tři dny s možností prodloužení, pokud to bude nutné. Máte tu ubytování s vlastní koupelnou, že?“ pustím se do domlouvání. Nakonec si od ženy nechám vyjmenovat, co mají na výběr… A z té bídy vyberu jeden z těch nejdražších apartmánů. Chci klid a vlastní koupelnu. „S jídlem je to zde jak? Vaříte zde?“ zjišťuji dál, jak to zde funguje, ačkoliv příliš nedoufám v zázraky. V hotelový bar ani nedoufám. Snad bude aspoň něco na pokoji…

„Dobrá, vezmu si ten apartmán. Kolik za něj budete chtít…?“ odmlčím se, avšak zatímco mne žena zapisuje pod jménem lady Vernier, tak znovu na ženu promluvím. „Během večera mne zde bude hledat jeden černovlasý gentleman. Pošlete ho prosím za mnou na pokoj nebo mi dejte vědět, že zde na mne čeká…“ Je mi upřímně jedno, jak to bude vypadat. Nemám náladu na tyhle společenské kličky.

Nakonec zaplatím a vyměním bankovky za klíč od pokoje. Vousatý kočí sice nepůsobí zrovna nadšeně, ale bez protestů se pustí do nošení kufrů do druhého patra. Rozhodně jsem ráda, že zavazadla nemusím nosit já, ačkoliv je mi jasné, že to dělám jen proto, aby ulevil vlastnímu svědomí. Nakonec se s ním jen krátce rozloučím, když postaví ke dveřím pokoje poslední kufry. Snad bych mu měla dát aspoň nějaké peníze za to, že mi to sem vytahal, ale neudělám to. Ne, na to jsem stále příliš rozmrzelá a podrážděná.

Jakmile je pryč, otočím klíčem v zámku a nechám ho tam. Apartmán naštěstí nevypadá zle, což bych si také vyprosila, když to má být to nejlepší, co zde mají. Aniž bych rozsvítila, vyhlédnu nejdříve opatrně z oken a podívám se do ulice. Až poté zatáhnu závěsy a rozsvítím světla lamp, které prostor příjemně osvětlují.

Zatím ovšem nezastavuji. Nesmím. Svléknu si všechny ty přebytečné vrstvy oblečení včetně rukavic a položím Alexův zelený kufr na stůl, abych jej mohla otevřít a najít zápisník. Jsou věci, které nehodlám odkládat a jakkoliv mi přijde zvláštní mu prolézat věci a lézt do zápisníku, tak to nyní nelze jinak. Potřebuji vědět, kdy a kde ta zatracená dražba je. Pokud to půjde, tak stránku s důležitými informacemi ze zápisníku i vytrhnu, abych ji mohla lépe ukrýt před… Kýmkoliv. Opatrnosti není nazbyt.

Stejně tak projdu pokoj, abych zjistila, zda tu je k dispozici aspoň nějaký malý… Bar… Cokoliv. Beru všechno. Vážně si potřebuji nalít aspoň sklenku, abych z patra spláchla tu největší pachuť…

A nezbláznila se, zatímco tu budu čekat, jestli se zde Noah skutečně objeví…

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Týden. Pouhý týden. Těch sedm dní uteklo jako voda. Nebylo se čemu divit. Měla si toho spoustu na zařizování, promýšlení a k přípravám. Však jen zařídit a domluvit ty správné šaty na takovou akci byla v takovém časovém presu opravdu výzva. Nebylo to ale poprvé, cos něco takového dělala. A i když to s sebou přineslo pár vzpomínek na večerní róbu s motivem noční oblohy, nemuselo to být tentokrát nic tak moc okázalého a honosného. I to dokázalo ušetřit pár perných hodin místní švadleně, která se tě ale i tak alespoň pětkrát vyptávala, jak přesně, že to myslíš? Nakonec se ti ale den před odjezdem podařilo u ní vyzvednout výsledek, který nebyl špatný. Nebyl vůbec špatný.

Trvalo to zhruba tři dny, než dorazil dopis od Williama. Samozřejmě ses mezi tou spoustou hustě popsaných řádků dozvěděla, zase něco o tom, jak se má on sám. Znělo to dost pracovně, takže už si pomalu ani nedoufala, ale nakonec… Skutečně si našel čas ve svém programu. Bylo to hned den po té společenské akci. Vyšlo to naprosto ideálně. Tedy prozatím takto na papíru. O tom, jak se někdy plány uměly rozcházet s realitou si už něco věděla.

Rozhovor s mamá byl dle očekávání vyhrocený a velmi krátký. Nebylo to něco, o čem by byla ochotná s tebou diskutovat, jak ti ostatně velmi ostrým tónem ihned vysvětlila a připomněla ti, že ti do toho nic není a žádné datum svatby se rozhodně přesouvat nebude. Ostatně k tomu není jediný důvod. Ovšem nedá se říct, že by si neslavila alespoň nějaké dílčí úspěchy. Priscilla sice působila, že propadala depresi, ale pod tvým nenápadným dozorem jedla, a dokonce se účastnila sem tam i rodinných večeří. Ačkoliv o nějakých přátelských hovorech s ní se nedalo moc mluvit. Spíše většinu času mlčela a přehrabovala vidličkou jídlo z jednoho konce talíře na druhý a pak zase naopak. S postupujícími dny se to ale zhoršovalo a ty s Charlottou jste byly jedny z mála, s kterými Priscilla za celé dny vůbec promluvila.

Možná i proto mamá svolila k tvému nečekanému plánu a uvolila k tomu, aby tě doprovázela na tvé cestě do Nového Jeruzaléma. Priscilla tomu nechtěla v první chvíli vůbec věřit, když si jí přišla oznámit ty skvělé novinky, ale i přes ten podezíravý výraz se jí v očích mihl záblesk, který jsi tam už několik dní neviděla a… už tam zůstal, pokud jste mluvily o blížím se společném výletu. A že se skutečně blížil. Sama měla na přípravy už jen pár dní.

A nakonec i ty utekly a den odjezdu byl zde. Ještě sis dala rychlou snídani, než si uslyšela zpoza dveří zvuk drožky. Bylo skutečně brzké ráno. Venku byla ještě tma, ale pokud jste chtěly dorazit do Nového Jeruzaléma ještě v rozumnou hodinu, bylo lepší vyrazit takto brzy z rána. Přeci jen v tuto roční dobu moc denního světla nezůstávalo.

S Priscillou ses potkala až ve vstupní hale, kde si už nachystala pár kufrů. Nevypadalo to, že by měla chuť cokoliv sníst. Oči se jí naopak leskly nadšením, i když působila skoro jako v horečce a poněkud roztržitě. Neustále vše kontrolovala a nebo si upravovala něco na šatech. Bylo až zvláštní vidět takto tu vážnou Priscillu. Nebylo se ale čemu divit. Do Nového Jeruzaléma zavítala za svůj život skutečně jen párkrát a pokaždé do bylo pod drobnohledem mamá. Vyrazit ale takto sama jen se svou starší sestrou, to už bylo něco naprosto jiného!

„Ehm, nevím, jestli jsem si nezapomněla hřeben. Možná… Možná bych se měla raději ještě podívat.“ Hlesla zatímco nejistě přešlapovala kolem kufrů ze strany na stranu jako kočka v kleci. „Ne… určitě nezapomněla. Myslím. Ahh….“ Šeptala si pro sebe, ale už nebylo naštěstí na podobné pochyby a vybalování kufru moc času, protože se ozvalo zacinkání zvonku ode dveří. Kočár už byl tu.

„Vero….?“ Střelila pohledem po tobě jako kočka, na kterou někdo posvítil ve tmě, ale pak se párkrát nadechla a zase vydechla, aby se přeci jen trochu zklidnila. Stačilo jen dojít ke dveřím a otevřít je. S rodiči i Charlottou jste se rozloučili už včera. Lottie samozřejmě loudila, jestli nemůže jet s vámi, ale stačil jeden pohled od mamá, aby s tím přestala. Mamá naopak působila jako vždy. Všimla sis jen, jak si Priscillu vzala stranou, aby si spolu jen krátce promluvily, ale když se vrátily, působila víceméně jako dřív. Odměřeně. I tak vám ale popřála s otcem šťastnou cestu a neopomněla připomenout, abyste pamatovaly na své vychování, protože pověst má člověk jen jednu.

Teď už ale nebylo, na co čekat. Čekala vás totiž ještě poměrně dlouhá cesta a Nový Jeruzalém volal.

Delilah Blair Flanagan

Stojíte před dveřmi zavřeného a prázdně vypadajícího hotelu. Bylo to jen další nepříjemné překvapení, které si pro tebe Nový Jeruzalém nachystal. Mohla si jen doufat, že poslední. Nakonec ale nic nerozbiješ, i když by se to nabízelo a zvolíš prostě tu jedinou nabízející se možnost – Najít další hotel.

„Dobře, paní, jak si přejete.“ Kývne na tebe drožkář, kterému se viditelně uleví, když se rozhodneš bez zbytečných nadávek a scén. Vyrazíte tedy zpátky ke kočáru a necháte zavřený hotel za sebou. Jestli tě Noah bude hledat, nebude to mít zrovna usnadněné, ale nedá se svítit.

Nastoupíš zpátky do kočáru, kam uloží pak drožkář těch pár zavazadel, co nesl. Je to tvá nová společnost místo Alexandera na cestu, jenž tě čeká. Naštěstí, ano tentokrát skutečně naštěstí, nejedete vůbec dlouho. Trvá to jen pár minut, než opět zastavíte. Ulice je tentokrát stejně neznámá jako ta první. Snad jen hotel před tebou působí o něco menším a méně honosným dojmem. Na druhou stranu lepší něco než nic a stále tu nejste v industriální čtvrti, aby se musel začít člověk bát, že v noci na pokoji nebude sám.

Budova hotelu je stejně jako před tím součástí pouliční řadové zástavby. Motiv neomítnutých červených pálených cihel se tu opakuje opravdu často. Stejně jako několikapatrové budovy, které jsou pro Nový Jeruzalém tak typické. Opravdu tohle není Dvaraka. Dokonce i jejích pár čtvrtí, které byly přestavěné po západním způsobu se Novému Jeruzalému nemohlo příliš rovnat.

„Prosím.“ Otevřou se opět dveře, za kterými je stále poněkud nervózně působící drožkář, i když je na něm patrné, že se mu přeci jen o něco ulevilo, když jste dorazili sem. Můžeš si všimnout, že tentokrát se v pár oknech svítí a budova působí živým dojmem. Snad tě už tentokrát nečekají nepříjemná překvapení.

Vyrazíš k hotelu, zatímco drožkář pobere opět tvá zavazadla. Dle nenápadné cedule nad vchodem si můžeš potvrdit, že jde o hotel.

Je to dost zvláštní pojmenování vzhledem k tomu, že nějaké vzrostlejší stromy by tu na ulici jeden pohledal, ale co už.

Drožkář tě brzy dožene, zatímco vejdeš dovnitř. Uvítá tě menší vstupní hala, ve které je pár křesílek, stolečků a především recepce. Sedí za ní postarší, upravená žena, která se na vás široce usměje, jen co vejdete dovnitř.

„Dobrý večer, paní. Přála byste si?“ Postaví se opírajíc se o pult a počká, až si poručíš, copak by sis představovala. Naštěstí to vypadá, že hotel bude tak z poloviny prázdný, proto se dá vybrat mezi pokoji i nehledě na délku pobytu, který skutečně v tuhle chvíli netušíš, jak dlouhý vůbec bude? Dokonce tu mají volné i ty lepší s vlastní koupelnou.

Zaplatíš a výměnou za bankovky dostaneš klíček od svého nového pokoje.

„Je to druhé patro.“ Oznámí ti usměvavá žena, aby se od drožkáře s tvými kufry ozvalo jen tiché povzdechnutí. Nic dalšího ale nenamítá. Místo toho vykročí za tebou směrem ke schodišti.

Chvíli to trvalo, než ti sem donesl i zbylé kufry, ale teď už jsou složené vedle dveří a ty jsi na pokoji sama. Drožkář dodržel svůj slib a skutečně za celou cestu ani jeho pomoc zde nic nechtěl a pokud si mu nic nevnutila, tak se s tebou zdvořile rozloučil a odešel, jen co složil poslední várku kufrů.

Teď už ale konečně můžeš vydechnout. Alespoň na chvíli. Pokoj se zdá v porovnání s vlakovým kupé příjemně prostorný a vzdušný. Velká měkká postel, pár skříní a menší křišťálový lustr. Rozhodně to není až tak zlé, jak jsi původně čekala. Na druhou stranu to byl ten z nejdražších apartmánů, takže bylo dobré vidět za své peníze i nějakou odměnu. Posledních pár ohnivých paprsků prochází dlouhými záclonami po straně pokoje a dávají jasně tušit, že dnešní den už se nezadržitelně chýlí ke konci.

Uklidňuji se jen pomalu, přesto ze mne pomalu ten prvotní nával zlosti a frustrace nad tím, jak to dopadlo, pozvolna opadává. Snažím se zhluboka dýchat, zatímco se upravuji, aby nikdo nepoznal, co se tu před chvílí dělo. Dokážu si představit, co by mi na to řekl Alexander. Nebo ještě hůře – má vlastní matka. Ovšem ani jedno z toho mne ve skutečnosti nemusí trápit, protože Alex zde pochopitelně není a v kočáru nesedí Delilah Doherty a dokonce ani Delilah Flanagan. A ženě, která tu místo nich je, je absolutně jedno, že tu právě předvedla scénu hodnou divadelního výstupu. Nebo hůř. Vzteklé hysterky.

S tichým odfrknutím se zavrtím a upřu pohled ven z okénka. Jedeme opravdu dlouho, a to jen živí mé vnitřní rozčarování i neklid, který sice dokážu potlačit, ale rozhodně ne se ho zbavit. Myšlenkami utíkám neustále k Alexovi a tomu, co se stalo. Marně se snažím přijít na to, kde přesně nastala ta osudová chyba, ovšem jediné, co mi z toho vychází je to… Že buď někdo opravdu pečlivě kontroloval seznam všech cestujících z provincií nebo někdo věděl, že je Alex v Dvarace. Zejména ta druhá představa se mi obzvláště nelíbí. Tohle celé přeci nemohla být náhoda. Ne, bylo to… Pečlivě připravené.

„Konečně,“ uteče mi frustrovaný výdech, když kočár po tom nekonečném kodrcání se ulicemi večerního Jeruzaléma zastaví. Chystám se vystoupit, ovšem kočí mne s otevřením dveří předběhne. Úkosem na něj pohlédnu a mé pronikavé oči se v tu samou chvíli zabodnou do jeho tváře. Neujde mi, jak urputně se mi vyhýbá pohledem. Však má taky dobrý důvod. V Jeruzalému se nedá nikomu věřit. Což mne… Což mne dokonce i nyní svým zvláštním způsobem rmoutí. Je to přeci můj… Náš domov. Nemělo by to takhle být. Nic z toho…

Vystoupím z kočáru ven a rozhlédnu se kolem sebe. Slunce už zapadá, za chvíli tu bude večer se vším, co k tomu patří. Hm. Tuhle část města zrovna dobře neznám, úřednická a univerzitní čtvrť sice patřily mezi ty lepší, ale neměla jsem příliš důvodů se tady procházet ulicemi. Navíc všichni naši známí pocházeli ze Zahrad, takže… Snad jen bylo tu pár malých knihkupectví, kam jsem pravidelně chodila, co si tak vybavuji.

Niméně knihy nejsou důvodem, proč tu jsem. To hotel, u kterého kočár zastavil. Ta budova vypadá obyčejně, žádný luxus, ale rozhodně to není něco nad čím bych tu hořekovala. Kdyby jen nebyla taková zima… Od úst mi jdou obláčky páry, jak se zapadajícím sluncem jde teplota ještě více dolů. Trhnu sebou, když na mne drožkář promluví. Lehce se zamračím, přesto kývnu hlavou na znamení souhlasu. Strašně ráda bych na něj křičela a všechno mu to vyčetla, ale… Povzdechnu si. Hlasitě. Unaveně. Rozmrzele.

„Ne, neměl. Jeruzalémské policii se neříká ne…“ konstatuji tiše. Má pravdu. Co měl dělat? Byl to obyčejný člověk, musel z toho být sám vyděšený, když mu přisedl na kozlík ten muž. „Počkejte. Tohle si vezmu sama. Podejte mi ten zelený kufr… A tu tašku,“ nechám si od něj podat obojí a vyrazím ke dveřím hotelu. Čistě pro jistotu. V zeleném kufru je Alexův zápisník a v tašce můj revolver. Obojí nyní raději budu mít ve vlastních rukách.

Nicméně… Dnešní den plný špatných zpráv nekončí. Vůbec nekončí.

Chvíli jen nevěřícně stojím přede dveřmi hotelu, na kterých visí ta velká cedule s nekompromisním oznámením. Zavřeno. Prostě… Mají zavřeno. Místo klení a prostých nadávek tam notnou chvíli jen stojím, strnule zírám na tu zatracenou ceduli a mám nevýslovnou chuť do těch dveří začít kopat.

„Jestli jen trochu…“ vypadne ze mne frustrovaně. Teď už se regulérně mračím a vážně moc chci do něčeho praštit. Nebo do někoho. Nicméně… Gratis. Celé tohle. Jakkoliv to může působit, tak opět tiše odfrknu. Jako by to snad mohlo vykompenzovat cokoliv z toho, co se za uplynulých pár hodin událo. „Ano, budu chtít odvézt do jiného hotelu.“ Tady na schodech s kufry už žádnou parádu skutečně neudělám a čekat tu na Noaha, asi bych zmrzla. A jinou drožku tady budu shánět jen těžko.

Každopádně… Noah! Sakra! Řekla jsem mu přeci, že budu v Roxtonu… Mohlo by být dnes ještě hůř? Ale… Když sem dorazí a uvidí tohle, bude mu jasné, že jsem se musela ubytovat jinde. Logicky. Takže se podívá po hotelech v nejbližším okolí, protože mu bude muset být jasné, že chci, aby mě našel. Snad.

„Když mě vezmete do nejbližšího hotelu, co tu je, bude to stačit…“ odpovím mu rezignovaně. Nic lepšího teď sice nevymyslím. Sice si vzpomenu na Bristol, ale kdo ví, zda by mne tam Noah hledal a zejména, jak je to tam vlastně bezpečné, pokud ho používají Tajní.

 „Tak pojďme… Tohle nakládat zpátky nemusíte, nechám si je u sebe,“ oznámím muži, co se týče zavazadel, která držím v rukách a vydám se zpátky ke kočáru, abych je šoupla dovnitř a sama vzápětí nastoupila. Už aby bylo tohle celé za mnou. Vážně, ale vážně se už dneska potřebuji něčeho napít…

Delilah Blair Flanagan

Obejme tě konejšivé ticho, jak všechny okolní zvuky utichnou a nezbyde… nic. Ani tvůj dech, tlukot vlastního srdce…zůstane jen dokonalé ticho. A v tom se v tobě začne zvedat vlna hněvu a frustrace. Jak se během těch pár chvil mohlo všechno tak moc pokazit?! Stačilo přijet sem a bylo zase všechno pryč a přesto… Tohle město mělo něco v sobě. Něco, co jsi necítila nikdy v Dvarace. Ten pocit, že sem patříš. Že jsi zde doma. Jenž byl ale teď také upozaděn a přehlušen tvým vnitřním křikem.

Nakonec se přeci jen uklidníš. Alespoň v rámci možností za takovéto obtížné situace. Opět se začneš chovat jako správně vychovaná lady a usadíš se spořádaně na sedadlo. Co by říkala matka tvé scéně, kdyby ji viděla? Vlastně, co by říkala vůbec tomu, kým ses stala? Ty odpovědi nebyly moc kladné. Avšak už si nenosila rodinné jméno, což ti dávalo jistou svobodu, ale také tě to připravovalo o jiné věci. Vždy platilo něco za něco.

Cesta nakonec trvá opravdu dlouho. Jestli to bylo tím, že vás kočí odvezl někam jinam a nebo byl hotel skutečně tak daleko, se můžeš jen dohadovat. Alexander tu není, aby ses ho na to zeptala, a tak musíš pracovat s tím, co je. Snad tedy budeš na správném místě.

Kočár konečně zastaví. Tentokrát kolem není žádná prázdná ulička s další policejní kontrolou ani nic horšího. Dveře ti tentokrát otevře drožkář. Muž ve středních letech s plnovousem a těžkým kabátem s pletenou šálou. Vypadá to, že se ti vyhýbá pohledem, jak jen může, zatímco ty vystoupíš a před tebou je ulice, která vypadá jako jedna z mnoha. Ničím výrazným nevybočuje a dle úsporné a vcelku uniformní architektury tohle už zcela určitě nebudou Zahrady. Spíše bys to odhadovala na Univerzitní a nebo Úřednickou čtvrť.

Hotel před vámi je rohový dům, který má dvě nadzemní patra, dost možná ještě s vestavbou přímo pod střechou. Působí rozhodně méně honosně, než si možná čekala. Na druhou stranu dávalo nejspíš smysl, že se Alexander chtěl vyhnout zbytečně exponovaným místům pro boháče, kde by jistě hrozilo spíš, že vás někdo pozná. Bohužel… Tohle teď už tak úplně neplatilo.

„Paní, pomůžu vám s kufry?“ Osmělí se nakonec drožkář natolik, aby na tebe promluvil, ale i tak klopí zrak k zemi jako kluk, který právě vysklil sousedům okno míčem.

„Omlouvám se, paní, že… Neměl jsem na výběr. Ne s nimi.“ Hlesne pak provinile, než se raději vydá k naloženým kufrům. Nemáte jich málo. Dost možná bude muset jít na dvakrát, ale chopí se jich vskutku hrdinně. Ty zatím vyrazíš k hotelu, který je přeci jen něčím lehce zvláštní. Přeci jen už se slunce sklání k západu a kolem se rozsvěcejí pouliční lampy, avšak v hotelu nesvítí ani jedno okno.

Ten nepříjemný pocit se potvrdí, když dojdeš ke dveřím, na kterých je zavěšená velká cedulka.

Z důvodu úmrtí zavřeno

Prostě jen tak. Hotel, kde jste měli rezervaci a kam jste měli dorazit s Alexanderem je zavřený. Prostě… zavřený.

„Copak se…. Ah.“ Zarazí se za tebou drožkář obtěžkaný kufry, když si stejně jako ty přečte tu cedulku na dveřích. „Tedy… To je trochu nečekané.“ Vydechne a kmitne pohledem mezi tebou a dveřmi. „Pokud byste… Pokud byste chtěla, můžu vás dovézt do jiného hotelu. Bude to gratis. Celé tohle.“ Potřese hlavou a je na něm patrné, jak je z toho stále rozčarovaný.

„Chtěla byste do nějakého určitého hotelu nebo byste snad chtěla prostě najít něco zde poblíž? Myslím, že o dvě ulice dál tu nějaký hotel je.“ Zůstává tam nejistě stát vedle tebe a čeká, jak se rozhodneš.

Zatímco to vypadá, že dnešní den je skutečně prokletý.  

Stále se mi to nelíbí a nemám z toho ani trochu dobrý pocit. Ale… Ale v téhle situaci mi nezbývá, než zkrátka jen… Věřit. Věřit tomu, že Noah ví, co dělá – a stejně tak předstírat před sebou i Alexanderem, že stejnou měrou věřím i jemu, že to zvládne. Ovšem oba moc dobře víme, jak málo stačí, aby se vše ještě více zkomplikovalo. Zvláště pokud Jeruzalémská policie opravdu ví, koho právě zatkla. A já nepochybuji o tom, že oni to ví. Jinak by neměli další policisty rozmístění po střechách. Odolám nutkání si aspoň na okamžik schovat tvář v dlaní. Tahle situace je prostě… Zoufalství. Ale… Ale vím, že si to teď nesmím dovolit. Musím si to schovat do soukromí, teď už ano. Zvláště, když je to snad ta jediná věc, kterou teď mohu nějak ovlivnit, mít nad ní aspoň zdánlivou kontrolu…

Po mých neuvážených slovech se po mne Alexander přeci jen ještě podívá. Náš pohled se střetne a já k sobě na okamžik sveřepě stisknu rty, než… Než výraz v mé tváři povolí a já si tiše povzdechnu. „Ano, budu,“ vypravím ze sebe tiše tu nečekaně krotkou odpověď určenou tentokrát už jen jemu. Kvůli němu.

Moji pozornost vzápětí přitáhne Noah, kterého má nenápadná žádost viditelně překvapila. Drobně přimhouřím oči a lehce u toho i nakrčím nos na znamení, co si o tom myslím. Ať si jí Noah věří svým vlastním životem, já ovšem té ženě rozhodně nehodlám svěřit ten Alexanderův jen na dobré slovo. Ani vědomí, že s nimi pojede Noah mne nezbaví všech pochybností a obav, ale je to aspoň něco. Nevím, jestli je to kvůli tomu, jak se tvářím nebo jen způsob, jak mne uklidnit, ale naštěstí… Pojede s nimi. Dobře… Dobře…

„Ah… To byste byl laskav,“ souhlasím opatrně, když mi nabídne svoji pomoc s poskládáním zavazadel zpátky do nosiče na zadní části vozu. Není to ovšem jen tak. Včas se ovládnu, abych po něm nestřelila překvapeným pohledem. Na druhou stranu to není zase tak těžké, protože přesně v to jsem po pravdě doufala. Ano… Musíme si promluvit. Čím dříve, tím lépe. „Hotel Roxton,“ šeptnu krátce a víc už nedodávám. Vlastně ani nemůžu bez ohledu na to, zda na to máme prostor nebo ne, protože sama více nevím.

A to je vše.

Sama už více neřeknu, pouze kývnu hlavou. Očima sklouznu po koni se zpěněnou hubou i plecemi na znamení, že ho Noah skutečně nešetřil. I tak stačilo málo a nestihl by to sem včas. Drobně se zachmuřím a ten výraz moji tvář už nepustí. Dokonce ani tehdy, když pohledem zalétnu zpátky k Alexovi tyčícímu se nad světlovlasou Mallory. Nechci odsud odcházet. Vážně nechci. Ale… Ale musím…

Vykročím zpátky ke kočáru a bez pomoci se sama pružně vyhoupnu po strmých schůdcích dovnitř, jen si musím prsty nadzvednout lem sukně, abych si na ni nešlápla. Můj pohled se jen krátce zabodne do zad policisty seskakujícího z kozlíku, to už ovšem za sebou zavírám dvířka a vůz se v další chvíli jako na povel s cuknutím opět rozjede pryč. Naposledy vyhlédnu z okénka… Ovšem Alex s policisty mi rychle zmizí z dohledu a já…

Já zůstanu sama.

Opravdu sama.

Odkázaná jen na to, že mne drožkář skutečně zaveze tam, kam potřebuji namísto toho, aby se mne zbavil za nejbližší křižovatkou. Po tom, čeho byl svědkem bych se tomu vlastně ani nedivila. Po tom, co se stalo…

♫♪♪♫

ZATRACENĚ!!!

Ostře se nadechnu a něco ve mne… Jako když praskne napjatá struna. Do řídkého šera kočáru náhle zasvítí mé oči, do kterých se jako na povel vlije zlatá záře. Vnitřek drožky se ponoří do toho absolutního ticha, které k sobě přitáhnu a zahalím se do něj. Dumah tak dokázala setrvat celé hodiny, vyčistit si hlavu, vydechnout a uvolnit se… Cítila se v něm vždy bezpečně. Bylo… Bylo to její ticho.

Já ovšem místo toho, abych se zaklesla do sedačky, tak několikrát vztekle kopnu do protější sedačky a pak v tom posledním návalu zlosti ještě asi dvakrát uhodím pěstí do sedadla vedle sebe. Dostat ze sebe to přebytečné napětí bolí. Má bolet. Až poté… Až poté se s roztřeseným výdechem svezu zády po sedadle, a ještě nějakou chvíli v tom tichu nehybně setrvám. Nakonec se ovšem zlato z mých očí vytratí a vyhasne… A já se opět narovnám. Srovnám si sukni i kabát a prsty si upravím aspoň trochu vlasy.

„Zvládneme to,“ zopakuji si tiše Alexova slova. Zbývá nám ovšem cokoliv jiného?

Čím dál více na mne doléhá ta strašlivé vědění, že jsem v Jeruzalému zůstala docela samotná. V Jeruzalému, který mi už nepřipadal zdaleka tak bezpečný jako před lety. Stisknu rty a můj pohled ztvrdne. Tentokrát už nebudu tou, kdo by se měl bát. Znovu už ne.

Vera De Lacey

Dopis s pozvánkou vzbudí rozporuplné reakce. Na jednu stranu je to lákavé, na tu druhou… Ale co o tom tak přemýšlíš?! Však je to příležitost a jako takovou je třeba ji využít. Ať už to přinese cokoliv, nebudeš si alespoň pak vyčítat, že si to nezkusila. Rozhodnutí tedy padne hned na místě. Alespoň se ti bude lépe spát, když nad tím nebudeš muset celou noc přemítat.

Zaběhneš ještě do kuchyně, abys dala vařit vodu na čaj. Skutečně tu v tuhle hodinu nikoho nezastihneš, ale nejsi jedna z těch dam, které by tu jen zůstaly bezradně stát a koukat. Ne, alespoň čaj připravit umíš a těch pár sušenek z jedné z velkých dóz není také tak velký problém vytáhnout.

Chvíli to trvá, než se místností rozlehne typické pískání konvice značící, že voda už začala vřít. Připravíš jeden heřmánkový čaj pro sestru a druhý pro sebe. Po té procházce to bude příjemné zakončení dne. Vyrazíš vlastně jen pár kroků za služebnou, která ale přeci jen získá po chvíli náskok. Ne, rozhodně si s tácem nejsi tak jistá jako ona, a především vyjít ty schody s konvicí plné horké vody je věc, na kterou se musíš pořádně soustředit.

Chvíli se ještě zdržíš ve dveřích, kde tiše vyčkáš než… Dveře Priscillina pokoje se otevřou a služebná po chvíli vejde dovnitř. Alespoň, že tak. Konečně za sebou také zavřeš a ocitneš se v klidu a tichu svého pokoje. Za okny už je černočerná tma a tak jdeš spíše po paměti ke stolu, na který položíš tác, jenž skončí lehce nakřivo, jak jsou pod ním nějaké tvé rozkreslené návrhy psací potřeby. Naštěstí se ale nic nevylije ani nepřevrhne.

Rozsvítíš těch pár lamp a pokoj zalije příjemně teplé mihotavé světlo. Pouklízíš si své rozložené věci, aby tác stál konečně bezpečně na desce stolu a usadíš se ke stolu a čaji. Vytáhneš z brašny skicář a začneš si prohlížet svou dnešní práci. Rozhodně z ní nemáš špatný pocit. Vlastně to takto působí opravdu pěkně. Je to sice jen návrh, ale i tak. Jsou tu ale další věci, co se připomínají.

Teď si totiž musíš v hlavě poskládat vše, co bude třeba zařídit. A možná nejenom v hlavě ale rovnou na papíře. Nebude to totiž jen tak. Zastihnout Williama tak narychlo bude asi docela problém stejně jako sehnat vhodné šaty. A je tu vůbec otázka, jak by měla ta Violet Crowfordová vystupovat? A co teprve vypadat? Je toho opravdu hodně…

… Máš totiž jen jeden týden!