Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Cela nebo hotel Delilah Blair Flanagan „Hmm, skutečně…“ Nedokončí Alexander větu, když mu potvrdíš, že jde skutečně o něj. O toho Noaha, o kterém si před Alexem několikrát mluvila. Stačí si jen vzpomenout, jak zničená si byla tehdy na Liberty, když si tahala z kapes těch pár památek na něj s představou, že tam na to hotelovém pokoji zemřel. Opravdu měl k tomu blízko. Cítila si tu smrt plížící se pomalu k němu. Bylo až s podivem, že tu prostě… stál. Skoro stejně s podivem, jako když se tehdy objevil na dně pohřbeného chrámu.
„V první řadě můžu zkusit vyjednávat, ale na to nejdříve potřebuji zjistit, co chce protistrana. Jako vždy. A v té druhé… dostat se ven.“ Ztlumí hlas na hranici šepotu, který ale zní opravdu jistě. Ať už to na tebe Alexander hraje nebo ne, tak v jeho podání to zní celé překvapivě jednoduše. Buď a nebo. Žádná verze, že by se to mohlo pokazit, neexistuje. „Osobně raději zkusím první možnost… Pořád tu máme nějaké zařizování, takže…“ Zamyslí se a přemýšlivě maličko nakrčí obočí.
„Ale ano, můžeš. Del, podívej se na mě. Kdyby mě odvedli. Kdyby… Tak v mém kufru je můj zápisník s poznámkami. Najdeš tam informace o té dražbě. Kdy a kde. Doufám, že ti to k ničemu nebude, ale…“ Okovy zachřestí, jak natáhne ruce, aby alespoň na chvíli sevřel ty tvé ve svých, ale to už si všimnete, že se k vám vrací ta nesourodá dvojice.
Nedá se říct, že by se ani jeden z nich tvářil nějak nadšeně, natož vítězoslavně. Noahovi ze rtů zmizel ten křivý, typický úsměv a Mallory má ve tváři poněkud zatrpklý výraz.
„Takže plány se nemění.“ Promluví nakonec rázně, zatímco Noah jen nakrčí rty.
„Ne, tak docela. Domluvili jsme se. A počítám, že to platí. Že Mal?“ Otočí se na ni, ale je těžké říct, jaký pohled přesně schovává za kouřovými skly brýlí.
„Jistě… Domluvili. Prozatím budete v cele předběžného zadržení. Dokud neprovedeme potřebné kontroly těch vašich… dokumentů. Žádné výslechy ani postup v procesu. Do té doby, než…“
„Než si ověříte, že tady pana Archadela držíte na základě falešného obvinění. Zákony platí pro všechny stejně. Měla by sis nachystat patřičné omluvy, Mal. Ale, když to chceš tou těžší cestou…“ Skočí jí do řeči opět Noah a žena si jen odfrkne.
„To ještě uvidíme Noahu… Uvidíme.“ Ušklíbne se drobně, než mávne rukou. Ať už to gesto mělo znamenat cokoliv, nic se viditelně v prvních chvílích neděje. „Pane Archadale, chcete si vzít nějaké zavazadlo? Samozřejmě bude prohlédnuto, ale tady pan Branson vám vyjednal jednu z těch lepších… cel. Takže máte štěstí.“ Otočí se Mallory na Alexandera, který doteď mlčel a zachovával až stoický klid. „… Jistě. Rád.“ Odpoví bezvýrazně a jen k tobě krátce pokývne hlavou. „Del, mohla by si mi prosím pomoct, přeci jen jsem jaksi… indisponován.“ A vyrazí s tebou těch pár kroků zpátky ke kočáru, zatímco vás Mallory s Noahem pozorují.
Alexander se k tobě nakloní, zatímco stojíte nad kufry připevněnými v zadní části vozu k tomu určené. „Del, je to hotel Hoxton. Rezervace na mé jméno. Kočí by měl vědět, tedy… I kdyby patřil k nim, tak s tebou nic nechtějí. Prostě tam odjeď a…“
„Ehm…“ Ozve se zpoza vás významné odkašlání.
„Ten z té tmavé kůže. Ten mi bude stačit.“ Nechá tě Alexander, abys mu z těch ostatních vytáhla a podala jeden z jeho kufrů, který si od tebe převezme a jen se v ten moment k tobě krátce natočí. „Je to v tom zeleném. Hlavně, buď opatrná. O mě se neboj. Dostal jsem se už z horších. Del… slib mi to. Slib mi, že nebudeš dělat žádné hlouposti.“ Zašeptá skoro do tvého ucha, než se během chvilky zase odtáhne.
„Nemusíte se bát.“ Ozve se zpoza vás polohlasně Noah, který k vám došel. „Bude to skoro jako hotelový pokoj, jen… Některé věci budou trochu trvat. Můžete to využít alespoň k odpočinku.“ Pohlédne na vás, ale ani on nevypadá to, že by ho to, jakkoliv těšilo nebo se snad usmíval. „Je to jen komplikace. Ale řešitelná. Budu potřebovat jen vaši trpělivost.“ Povytáhne koutky do zdvořilého úsměvu, než jeho oči zakotví na tobě. „Trpělivost vás obou.“
„Hmmh, trpělivost. Té jsem se už naučil…“ Povzdechne si Alexander, než si s tebou vymění poslední pohled, aby bez dalšího otálení vykročil směrem k ženě v uniformě.
| ||
| |||
 | Komplikace na obou stranách
Stále se mi tomu nechce věřit. Čekala jsem mnohé – včetně toho, že náš příjezd nebude zdaleka tak idylický, jak si Alex maloval – ale tohle opravdu ne. Tak ráda bych věděla, co se tehdy stalo. Jestli ho opravdu zachránil můj vzkaz nebo mu naopak mohl nadělat problémy. I když… Ne, to byl tu přeci nebyl… Myslím. Je toho tolik. Avšak nic z toho není důležitější než se dostat z téhle příšerné situace. Jakkoliv… Snad by se mi mělo ulevit, že já pro policii očividně nejsem zajímavá, a tedy si jméno lady Vernier nikdo nespojil s Alexovým útěkem a tím, co se v té ulice stalo, ale… Ale. Neuleví se mi dokonce ani trochu.
Srdce mi stále poskakuje v hrudi a neubráním se k tomu, aby mi, co chvíli neutekl pohled právě k tmavovlasému agentovi. V tom lese mi zachránil život. A v rozvalinách toho podzemního chrámu také, i když… To nebyl on. Náhle se mi vybaví ta jedna jediná věta, která mne tehdy tolik zmátla… Zmínka o hodinkách, které si mám nechat, protože je zatím nebude potřebovat.
Rychle kývnu hlavou, když mne formálně osloví. Více už nedodávám, už tak jsem tím nečekaným přivítáním a prozrazením toho, že se známe, dost možná nadělala více škody než užitku. Ostatně jako obvykle. Co mne ovšem překvapí ještě více… Neměl tu být? Dle slov a reakce ženy, kterou oslovil jako Mallory to tak nepůsobí. Dech se ve mne opět na okamžik zatají. Znamená to, že ho sem poslal někdo jiný? Mohlo by to znamenat… Že je zde na příkaz Farnhama? Takže je šance, že se Metatron opravdu probudil a je v pořádku? Zuřivě mi tepe ve spáncích. A jakkoliv je to hloupé a nerozumné, dovolím tomu palčivému ostnu naděje, aby se do mne zaťal a už nepustil. Vyměním si s Noahem poslední krátký pohled a snad mi i koutky rtů cuknu do nervózního úsměvu.
Avšak zůstat stát na místě, když se ti dva od nás vzdálí je takřka nemožné. Zamračím se, když nás ta žena upozorní, jak nerozumné by bylo utíkat… Bohužel s ní musím souhlasit. Tohle je mimo mé možnosti. Pohled modrých očí se ještě krátce zabodne do druhého muže sedícího vedle našeho vozky. Byl tam předtím? Na tom nádraží jsem byla tak nervózní, že si ho nevybavuji… Takže nás opravdu někdo mohl sledovat už od vlaku? Přistoupit na vůz, když jsme nasedli dovnitř? Určitě to tak muselo být!
Ani se nesnažím zastírat, že sleduji jednání Noaha s Mallory, které vypadá… Velmi diskuzně. Mohu se opravdu jen dohadovat, co se s ní Noah snaží vyjednat a za jakých okolností. A především z jakých důvodů. Doklady schovám zpátky do kapsy a prsty si vjedu nervózně do vlasů. Pramen vlasů si na ně mimoděk namotám stejně jako vždy, když jsem nesvá a napjatá. Protože jsem to jsem a vyděšená k tomu navrch. Nechápu, jak Alex dokáže zachovat ten svůj… Klid! Já tu šílím snad za nás oba. Aspoň navenek samozřejmě.
Pohled na chvíli upřu na Alexovy spoutané ruce, když se ke mne nakloní a promluví. Jediné, co mne uklidňuje je fakt, že nějaký kovová želízka na rukách ho nemohou omezit. Pokud by chtěl, dokázal by se z nich dostat, určitě ano. Nežhnou na nich žádný runy bledě modrým světlem a Alex rozhodně nepůsobí, že by jej nějak jinak ovlivňovaly. Vlastně jen si vzpomenu na okovy pokryté starými runami, tak se mi žaludek sevře na okamžik ještě více. Od těch Veršů sice uplynulo už hodně vody, ale stále pro mne nebylo příjemné na to vzpomínat.
„Ano, to je on,“ šeptnu tiše v odpověď a stále je na mne znát, jak jsem z toho rozhozená. Nějak tu situaci vyřeším… Alex pokračuje dál a rozhodně se nedá říci, že by mne svými slovy, jakkoliv uklidnil. A už vůbec ne zmínkou toho, kolik na nás momentálně míří zbraní. Minimálně. Za jiných okolností bych možná i pozvedla obočí a prohodila něco v tom smyslu, že jsem netušila, s jakým to žiju desperátem a kriminálním živlem, jakmile Alex zmíní, že to není jeho první zatčení, ale… Ale. „A co když ne? Jak by ses chtěl z tohohle dostat?“ Ráda bych mu věřila, ale… Mluvila přeci o speciálních jednotkách. A očividně se na náš příjezd připravili! Nemluvě o tom, že z toho, jak vyslovovala jeho jméno a chovala se, tak určitě musí vědět, kdo Edward Archdale ve skutečnosti je.
Nicméně… Pohnu hlavou a pohled na okamžik zvednu k obloze, než namísto kapitulace vydechnu a zase ji sklopím. „Zvládneme to,“ zopakuji po něm tichounce. „Ale… Co mám dělat já? Nemůžu… Nemůžu přeci zůstat sedět na hotelu a čekat,“ zašeptám tiše a mimoděk k Alexovi přistoupím ještě blíže.
Já vím, objevil se tu sice Noah, ale… Představa, že v Jeruzalému zůstanu sama mne upřímně děsí. | ||
| |||
| Pod jednou střechou Vera De Lacey „Ano, byla jsem se projít, mamá. Potřebovala jsem se trochu nadechnout čerstvého vzduchu, když jste mi nachystali takové… překvapení.“ Zvedne Priscilla vzdorovitě bradu, zatímco je na ní patrné, jak se třese. Jestli zimou nebo něčím jiným je ale těžké říct.
„V tom případě ses měla lépe obléct Priscillo. Jsi už dospělá. Měla by si vědět alespoň to, že venku je v tuhle dobu už skutečně zima.“ Odpoví jí příkře matka bez jediného zaváhání, než její tvrdý pohled sklouzne na tebe, která k tomu přistupuješ o poznání více diplomaticky.
„Skutečně byl takový velký problém nechat papír s krátkým vysvětlením nebo to říct někomu ze služebnictva?“ Povytáhne jeden oblouk obočí, když se otočí na tebe. Ne, nevypadá to, že by tvé omluvě a nebo snad výmluvě jen na okamžik věřila, ale to tě nemusí trápit. Až…tak.
„Koupel jistě. Myslím, že to je… dobrý nápad.“ Přitaká ti už o poznání mírněji Prissy, než si pak jen krátce vyměníte pohledy a ona se bez dalších slov vydá do schodů. Spíše se plouží, než že by je energicky vyběhla, ale není se moc čemu divit.
„Vero, počkej. Ještě chvíli.“ Přitáhne si hlas tvé matky ještě na chvíli pozornost, když už se snažíš také raději vyklidit pole. „Tenhle dům má jistá pravidla. Víš to moc dobře. A dokud žiješ pod naší střechou, tak se jimi budeš řídit. A mezi to patří i to, že si odtud nemůžeš jen tak… courat, jak se ti zlíbí.“ Dostane se ti kázání, jehož slova by si už uměla zopakovat po paměti. Neslyšíš jej rozhodně poprvé. „Takže příště tě žádám o to, abys nechala alespoň vzkaz. Psacích potřeb máš jistě více než dost.“ Dokončí svůj kratší proslov a významnější pauza na konci je jasným znamením, že teď je ta vhodná doba odejít nebo riskovat, že se ti dostane ještě přídavku.
Vydáš se proto raději dále do domu. Jeho chodby už jsou v tuhle noční hodinu potemnělé a zahalené šerem. Ale ty to tu znáš nazpaměť, takže ti nedělá problém dojít ke stolku s korespondencí. Stačí zapálit olejovou lampu, přitáhnout knot a nechat plamen ustálit. Teplé světlo ozáří hromádku korespondence, co dorazila na vaši adresu. Není jí mnoho a už na první pohled víš, že se mezi ní nenachází jeden z těch dopisů, co sem chodily s železnou pravidelností. Nebylo se ale čemu divit. Jak dlouho to bylo, co si odepisovala Williamovi? Den, dva?
Přesto ale v hromádce najdeš ten, který je adresován tobě. Tedy ne tak úplně tobě, ale tvému pseudonymu, pod kterým přispíváš do jednoho z jeruzalémských magazínů. Vypadá to na dopis z redakce, ale když jej otevřeš, tak kromě průvodního dopisu z něj vypadne ještě něco. Vypadá to jako… pozvánka?
Na bílém křídovém papíru je pěkným písmem vyvedeno prosté pozvání na setkání vybrané společnosti, která se zajímá o… módu? A jenž se bude konat v Novém Jeruzalémě. Skutečně. Ačkoliv pozvánka vypadá vcelku střídmě navržená a nějaká taková akce zrovna Veře De Lacey nic neříká, dle nadšeného průvodního dopisu to asi nebude jen tak něco. Vypadá to, že tu máš zakázku na další článek a nebo možná i více, nemluvě o možných konexích, které by se na nějaké takové akci daly nabrat. Záleží, co všechno si odtamtud dovedeš odnést.
Pokud však… pojedeš.
| ||
| |||
 | Do jámy lvové V odpovědi na poněkud uraženou otázku se na sestru jenom podívám. Znám ji, a tak vím, že si to nepřeje, že by si doopravdy nepřála něčí smrt. Ani já Philipovi nepřála smrt. Byl to… náhlý pohnutek vyplašené mysli. Kdybych se nad tím zastavila a zamyslela se nad následky, udělala bych to i tak? Potáhla bych za provázky, které se mi omotaly kolem prstů? Zastavila bych krev v jeho žilách a s ní i jeho srdce? Nebo… Nebo by to dopadlo úplně jinak? Proto tu však nestojím. Nadechnu se. Rozeženu tíživé vzpomínky na muže, kteří v mém životě již nejsou — a v tom druhém případě nikdy ani nebyli. Místo toho se rozpovídám o něčem jiném. Našich dětských hrách. Na rtech se mi roztáhne slabý, chvílemi nejistý úsměv, zatímco pokračuji o něčem tak… nesmyslném. A bezpředmětném, ale sestře pomáhá mluvit o něčem jiném a tak si po chvíli jsem jistější. „Vzpomínám,” přitakám měkce. „Říkala, že trollové nejsou opravdoví, ale pak jsem ji přistihla, jak před zrcadlem kontroluje, že nezelená.” Charlotta to s námi… neměla jednoduché. Zatímco mě a Priscillu dělil pouhopouhý rok, ona byla mladší o další dva. To stačilo, aby v našich očích byla vždycky ta mladší. Samozřejmě, že jsme ji milovaly a že bychom nikdy nedopustily, aby došla opravdové újmě, ale… ale užila si s námi své. V posledních letech nám to sečetla i s úroky. „Co se nám stalo… Nevím. Možná jsme jenom dospěly,” hlesnu. Bezděčně při těch slovech ztiším hlas. Více k tomu nedodávám. Přinejmenším ne nahlas. Možná měl William pravdu, že lidé v prvé řadě svobodní bych nechtějí. Vždyť co nám brání nasednout na koně a nikdy se neohlédnout? Před svým nastávajícím by Priscilla mohla snadno utéct. Nikdy by se nemusela ohlédnout a život by si řídila jenom ona sama, ale samozřejmě vím, že tak jednoduché by to nebylo. S naším jménem. A kapitálem, který sice nebyl zanedbatelný — přinejmenším pokud na to člověk nepohlížel očima šlechtice ze zahrad —, ale zároveň byl omezený. Byl by to těžký život. A následky bychom si nesly my. I taková může být svoboda. Strašlivá, pokud si s ní člověk neumí poradit. Je to, jako bychom stály před bezbřehým oceánem a věděly, že jediný krok do vody by mohl být tím nejlepším v našem životě a zároveň důvodem, proč se propadneme ke dnu. Každá mince má dvě strany. A někdy si osud zkrátka… hodí. I nadále mluvím o všem možném i nemožném. Chvílemi je to spíše monolog, ale to nevadí. Tahám z klobouku nejrůznější poznatky a vzpomínky, jenom abych nedovolila tichu se natáhnout. Stejně se tak stane. S drobným povzdechem zakloním tvář k noční obloze. Navzdory tomu jemném, neodbytnému pnutí na duši se na ni zahledím. Ještě před rokem jsem se bála, že mi hvězdy budou až do konce života způsobovat jenom bolest. A bolí to pořád, ale už jsem si na trn zabořený hluboko do srdce zvykla a čas otupil jeho hrot. Je to krásná noc. Krásná, jistě, ale také chladná. Chtě nechtě si dlaněmi přejedu po holých pažích a snažím se nedat najevo, nakolik na mě zima doléhá. Snad kdybych rozproudila krev v žilách, bylo by to snazší, ale… Ne, neudělám to. Nikdy tomu závanu pokušení nepodlehnu, a tak tam stojím. Mlčky. Promrzlá na kost. Jakkoliv jsem však odhodlána stát tady, jak dlouho bude třeba, trpělivost ztratím ve chvíli, kdy se Priscilla otřese. „Asi bychom měly jít dovnitř,” hlesnu důrazněji než předtím. „Ještě prochladneš. Dobře, tak… tak pojďme,” pousměji se soucitně, přičemž ji pohladím po zádech.
Cesta domů se nese v tichu. Tu a tam zvednu starostlivý pohled k sestře. Je pobledlá. Nejenom zimou. Nakonec nic neřeknu ani já. Ráda bych, ale dost možná není co. Teď už ji od blížící se nutnosti vzít za kliku a vstoupit do obávaných chodeb domu paní Davenportové nerozptýlím. Možná bych se na téma Priscillina sňatku vyjádřit měla, i když… i když si to nepřála. A i když se bojím, co bych se od mamá doslechla tentokrát. Musí vědět, co — nebo spíše kdo — zasadil poslední hřebík naší reputaci ve městě. „V pořádku?” přeptám se, když zastavíme na verandě. Nevypadá v pořádku. Hypnotizuje kliku způsobem, že se raději natáhnu já a s tichým cvaknutím dveře otevřu, jinak bychom tu stály až do rána. Nedivím se jí. Na jejím místě… vlastně nevím. Byla jsem zasnoubená tak dlouho, že mě ani nenapadlo, že bych… Philipa mohla nechtít. Zkrátka se tak měl můj život ubírat. A rodiče by mi přeci vyhověli, kdybych se postavila na zadní a prohlásila, že ho za manžela nechci, nebo… ne? Vstoupím do domu. Teplý vzduch nepříjemně štípe na prochladlé kůži. Bezděčně si promnu ruce ve snaze je trochu rozhýbat a hlavně se ujistit, že v nich mám cit. A mám. Bohužel. Vzápětí totiž začnou pálit. Když se však ozve známý hlas, skoro si říkám, že bych byla raději, kdyby mi prsty upadly a já tenhle rozhovor nemusela vést. „V altánku za domem, mamá,” odpovím i za Priscillu, ke které se krátce ohlédnu a věnuji jí povzbudivý úsměv. „Měla bys jít nahoru. Teplá koupel tě zahřeje. Obávám se, že nám Prissy maličko prochladla,” pokračuji pak už k mamá. „A… Omlouvám se, že jsem nenechala zprávu. Nechtěla jsem vás rušit.” Raději nepoznamenám, že, pokud bych utíkala z domu, dát o tom komukoliv vědět by krajně kazilo pointu, a, pokud jsem neutíkala, stejně bych se vrátila na večeři. Jestlipak z ní něco zbylo, nebo budu odsouzena chladné kuchyni? I kdyby v tuhle hodinu už nikdo nebyl v kuchyni, čaj — nebo teplé mléko slazené medem, hm! — si zvládnu připravit i sama. A… to předbíhám. Jako obvykle. Nebo jenom doufám, že to takhle mamá bude stačit. Cokoliv dalšího by nemuselo dopadnout dobře, ostatně se ani nesnažím začít o panu Stanburym. To bude lepší nechat na zítřek. Tmavě fialový svetřík si přehodím přes paži a popojdu hlouběji do domu. Nahoru nespěchám. Únikovou cestu nechávám Priscille. Dnes si ji zaslouží. Zastavím tedy u stolku s příchozí korespondencí a pátravým pohledem proletím obálky hledající tu s mým jménem. Nakonec… sestra venku říkala, že mi něco přišlo? Snad by to mohl být dopis z redakce, nebo od někoho, komu jsem psala ve snaze rozhodit sítě.
| ||
| |||
| Vyšší rozpočet Delilah Blair Flanagan Noah Branson. Tvůj starý známý a později přelud, co ti dost možná tenkrát zachránil život. Pokud by to ale stále byl přelud, proč na něj stejně jako ty hledí Alexander i ta žena. Ačkoliv se jim v očích zračí podstatně jiné emoce než tobě.
Žena, kterou oslovil jako Mal, už se k něčemu nadechuje, ale ty jsi nakonec první, kdo promluví. Noahův pohled sklouzne k tobě a koutky mu o něco povyskočí nahoru, než se opět zahledí na plavovlasou ženu stojící kousek od tebe.
„Hmmh, záleží na úhlu pohledu.“ Poznamená bez viditelného nadšení, ale více či méně překvapená pozornost ostatních se opět velmi rychle stočí k tobě a tvému uvítání… starého přítele? Byl to skoro rok, co si jej neviděla. K tomu umírajícímu muži ležícímu v kaluži vlastní krve měl ale tenhle dost daleko.
„Ah, lady Vernier, že? Hmm, uznávám, že to příliš nevypadá, ale Mallory se umí i usmát. Že Mal?“ Dojde energickým krokem až k vám a ženě, která jen povytáhne do té doby svraštěné obočí.
„Noahu, nevím, kde ses tu vzal a o co ti jde, ale jsem tu z pověření Rady a…“
„Ššš, budeš mít pro mě minutku, Mal? Rád bych s tebou něco pořešil.“ Pokývne hlavou kamsi od vás.
„Noahu, nevím, o co ti jde, ale tohle načasování…“
„Není úplně ideální. Vím, Mallory.“ Skočí jí opět do řeči Noah, který k vám jen krátce zalétne omluvným pohledem. „Ale myslím, že ti hosté neutečou. Hlídané to tu máš víc než dobře… Kdy ti vlastně Rada zvedla rozpočet?“ Otočí téma někam naprosto jinam, skoro jako kdybyste tam nebyli a žena jen rezignovaně povzdechne. V tomhle Noah bude mít nejspíš pravdu. To, že jste byli hlídáni zpovzdálí jsi už tušila a navíc, když ses ohlédla po kočím, všimla sis, že na kozlíku toho vysokého kočáru sedí najednou dvě postavy? Vozka a dle širokých ramen ten druhý bude nejspíše nějaký muž. Další ze speciálních jednotek? Můžeš se jen domnívat, protože tmavý kabát halí většinu jeho postavy.
„Opravdu Noahu? Tady?“ Vydechne nevěřícně žena, které na chvíli spadne ta přísná maska z tváře, když si skoro až bezradným gestem prohrábne vlasy. „Dobře, dobře… Vy.“ Zabodne se její pohled zpátky do tebe s Alexem. „Zůstaňte na místě. Žádné pokusy o útěk. Nedopadlo by to dobře, to mi věřte.“ Připomene vám zjevné, než mávne rukou na Noaha, který se ještě krátce ohlédne po tobě, než vykročí za ní.
Poodejdou k jedné ze vzdálenějších budov a začnou něco tiše řešit. Z gest a výrazů je i zde patrné, že ta žena, Mallory, není příliš nadšená z rozhovoru, který vedou a Noah… i do jeho gest se brzy přidává jistá razance.
„Del, to je ten Noah?“ Skloní se k tobě Alexander, jehož ruce jsou stále v poutech, ale netváří se, že by ho to nějak výrazněji trápilo. Alespoň ne teď. „Del, ať už se snaží o cokoliv, kdyby to nevyšlo, nemusíš se bát. Nějak tu situaci vyřeším, ale nemůžu tady. Nevím, kde všude mají přesně ostřelovače. Napočítal jsem minimálně tři.“ Šeptne.
„Tohle dopadlo hůř, než jsem čekal…“ Povzdechne si nezvykle upřímně. „Ale jak říkám, tu situaci vyřeším. Nebylo by to poprvé, co jsem byl zatčen.“ Podotkne neurčitě, aniž by si přesně věděla, co myslí. Snad události předcházející vašemu útěku z města před rokem a nebo spíše něco jiného? „Rozumíš, Del. Zvládneme to tak jako tak.“ Zašeptá, zatímco se jeho pohled vpíjí do tvé tváře v očekávání jediného – souhlasu.
| ||
| |||
| Starý známý Připadá mi to snad jako celá věčnost, co si ta žena prohlíží naše doklady. Napětím málem nedýchám, zatímco podvědomě čekám… Ne, co bude dál. Ale kdy se to pokazí. A jak moc. Neodpoví mi, a tím jen potvrdí to, co si o tomhle celém myslím. Nevěřím na náhody, ne na takové náhody. Mimoděk střelím podezřívavým pohledem k vozkovi sedícímu na kozlíku drožky. Také v tom jede? Proč by jinak vybral tuhle ulici, ve které nás čirou náhodou mohli zastavit a zároveň si ji předem vyklidit? Ale jak? Jak by mohli vědět, do kterého kočáru nasedneme, pokud by nás někdo nesledoval už od vlaku? Tohle… Tohle bylo šílené! Nebo o nás věděli, už když Alex nechal naše jména zapsat do seznamu pasažérů? Podléhal i takový seznam nějaké kontrole jeruzalémských bezpečnostních složek? Vždyť proto ho Alex vybral! Mělo to být… Anonymní… Bezpečné…
Mé překotné myšlenky valící se jedna přes druhou rozsekne hlas té ženy říkající moje jméno. Očekávám „ale“… Nicméně žádné nepřichází. „V pořádku.“ Co? Namísto úlevy ve mne zatrne. Vážně… Co? Ne, to přeci nedává smysl.
Jenže v další chvíli to vše zapadne dokonale do sebe.
Jako ve snách naslouchám tomu nemilosrdnému verdiktu a na jazyku cítím hořkou pachuť žluči. Tentokrát přelétnu mezi ní a Alexem již ryze vyděšeným pohledem. Mezi prsty svírám své doklady, div je v tom stisknu nedrtím. Budete obviněn… Soud… Alex se ohradí, ale je to k ničemu. Jistěže to je k ničemu! Nehnu se od Alexe ani na krok, dokonce i když k němu policistka vykročí a vytáhne pouta. Ani tehdy, když zmíní muže na střechách.
Skrze tlukot srdce chvíli málem nic neslyším.
„Co? Ne!“ Můj hlas zní na rozdíl od toho Alexova opravdu všelijak, jen ne klidně. „Tohle nepřipadá absolutně v úvahu!“ vylétne z mne odhodlaně, když potřesu hlavou. Vlastně ani nevím, kterému z těch dvou to říkám. Nenechám ho… Nemůžou ho jen tak odvést! Jenže to už Alex natáhne ruce před sebe a přes jedno zápěstí se zacvakne okov. Stačí ten zvuk, aby mi přeběhl mráz po zádech. „Na čí rozkaz tohle…“
Nedořeknu. Ostrý zvuk podkov zvonících o kamenné dláždění ulice mne přeruší a přinutí mne ohlédnout se přes rameno. Jezdec na koni zastaví u kočáru a seskočí na zem. Dříve se ozve hlas, než se jeho silueta vynoří zpoza drožky. Ovšem už ten hlas… Zadrnká na jednu z napjatých strun. Znám ho? Jako by… Ne… To… Přeci…
Na okamžik se zaseknu. Doslova. Snad ani nedýchám, zatímco se můj pohled zastaví na tváři černovlasého agenta, jeho tmavé oči jsou schované za kulatými slunečními brýlemi. Zamrkám a vzápětí se prudce ohlédnu směrem k Alexovi a ženě, kterou oslovil jako Mall a pak opět k… Noahovi. Vidí ho také? Je… Je opravdový? Tady? Ale… Tak dlouho jsem žila s vědomím, že jsem ho nechala v tom pokoji… Napospas smrti. Nechala jsem sice vzkaz na recepci, ale… Za hlavou se otočí i zbytek těla. Málem k němu vykročím. Ovšem opravdu jen málem. V kterékoliv jiné situaci bych ho snad i šla obejmout v návalu té čiré euforie, že to přežil. A je v pořádku.
„Noa…“ vyhrknu a hlas mi div neposkočí, ale včas se ovládnu. Tedy. Skoro včas. „Pane Bransone,“ opravím se. Srdce mi tluče a tluče… A… Není tady náhodou. Určitě ne. Pomůže nám. Tedy… Alexovi. Musí mu pomoci. Nesmí nechat tu ženu, aby ho odvedla pryč. Nadechnu se k dalším slovům, ovšem viditelně zaváhám. Vlastně ani nevím, zda bylo moudré ho oslovit a dát najevo, že se známe. Rychlý eskalace i vývoj situace mě zastihly dokonale nepřipravenou.
„… ráda vás opět potkávám,“ přeci jen dopovím, jakkoliv napětí z mého hlasu rozhodně nemizí. Slovy se nedá popsat, jak moc ráda. „Kéž by to bylo za příjemnější situace,“ natočím se bokem zpátky k Alexovi a té ženě. Očima zalétnu k poutům. Ne, stále se od Alexe nehnu. Takhle to prostě neskončí. Nemůže. Nesmí. | ||
| |||
| Spojenectví Delilah Blair Flanagan Žena si zatím od Alexandera vezme doklady, zatímco tvůj pohled je upoutaný někam jinam. Jen na chvíli. K tomu jedinému záblesku ze střech, na kterém se něco nebo někdo musel tak nešikovně pohnout, že se sluneční paprsky odrazily od čehokoliv, co tam asi bylo. A že jsi o tom jistou představu už měla. Pokud by tam byl ostřelovač, byl tu skutečně jen jeden jediný a nebo jich tu bylo víc? I když jste byli Probuzení, stačila by dost možná jedna dobře mířená kulka.
Postavíš se vedle Alexandera a podáš jí také své doklady. Ta si je bez jediného slova díků vezme, zatímco si s tebou Alexander vymění jen jeden krátký pohled. Ta drobná, skoro znatelná vráska na jeho čele ale značí mnohé. Skutečně se to celé pokazilo tak rychle?!
Nastane chvíle ticha, kdy se ozývá jen šustění papíru, jak si žena prohlíží vaše doklady. Důkladně. Máš pocit, že už na ně musí hledět alespoň potřetí. Na tvůj dotaz neodpověděla. Prostě jej ignorovala. Takové chování by u obyčejné policie zavdalo jistě důvod ke stížnosti, ale buďto jste narazili na někoho, kdo jich bude mít už pěknou sbírku a nebo na tuhle ženu nikdy žádné stížnosti nebyl. Alespoň oficiální.
„Hmm, lady Vernier.“ Přečte nakonec tvé jméno, které ti snad neznělo cizeji než teď. „V pořádku.“ Zaklapne doklady a jakoby nic ti je podá. Skutečně to je všechno? Že by vám to nakonec prošlo?
„A tady pan… Archdale.“ Zabodne se její pohled do Alexe, který jen lehce přimhouří oči. „Ano, předpokládám, že už nás necháte jet? Opravdu máme na spěch.“ Natáhne Alexander ruku pro své doklady, ale žena se ani nepohne. Místo toho tam dál stojí, než jí skoro neznatelně cukne koutek nahoru.
„Vy půjdete s námi. Za padělané doklady a nepovolené překročení hranic vás čeká soud. Budete obviněn dle platného zákoníku Spojenectví. A teď prosím… ruce.“ Pokyne rukou a udělá krok k Alexovi, zatímco její druhá ruka zmizí pod pláštěm.
„To nemyslíte vážně?! Jde o omyl. A vy… Vy to víte!“ Přimhouří Alexander oči do úzkých štěrbin a ty máš pocit, že se v nich jen na okamžik zalesklo zlato, než se přeci jen ovládne.
„Samozřejmě, že vím, že tyhle doklady jsou padělané. To jste myslel, že?“ Vybídne ho žena a zamává doklady, které jste měli ještě od… Ramiela. Nebo Roberta? „Ty ruce nebo hodláte vzdorovat zatčení? Ráda bych vás upozornila na to, že tu nejsme sami, i když se to tak může zdát.“ Pokývne hlavou na jednu a pak na druhou stranu, naznačíc tak jeden ze směrů k místu, odkud si viděla před tím ten záblesk.
„Máme vás oba na mušce, takže co to bude pane… Archdale?“
Vráska na Alexanderově čele se prohloubí, než se na tebe otočí a… vidíš, jak na chvíli zaváhá.
„Del, nemusíš se bát. Vysvětlím to. Ty jen… vem naše věci a ubytuj se v hotelu, ano?“ Mluví na tebe tím klidným hlasem jako už tolikrát před tím, než před sebe natáhne ruce a…
*cvak*
Zaklapne první z želízek na jeho ruce a ty vidíš, jak jen o něco pevněji semkne rty, když v tom se ozve zpoza uličky kryté kočárem ostrý zvuk kopyt. Je to jen jeden jezdec. Nejspíš, ale jede přímo k vám. Dle toho, že ale neznějí žádné výstřely bude to možná jeden z nich a nebo rozhodně nikdo, koho by tyhle podivné speciální jednotky považovaly za hrozbu. Kůň zastaví a na zem dopadnou těžké boty.
„Tedy… Vás taky najít. Už jsem myslel, že to nestihnu. Mal, rád tě zase vidím.“
Zazní hlas, který je ti snad i vzdáleně povědomý. Stejně jako pohledy Alexandera i té ženy se i tvůj upře k zadní straně kočáru zpoza které vystoupí poměrně vysoký muž. Oblečený je v černém vycházkovém kabátu, který má ležérně rozepnutý. Zbytek jeho oděvu ale působí upraveně. Černé vlasy lemují lehce protáhlý obličej s jinak ostrými rysy a rty, na kterých hraje ten sebejistý úsměv. A oči? Ne, ty nevidíš, protože jsou schované za kruhovými brýlemi s kouřovým sklem.
„Hmmm, nemrač se tak. Vždyť je dnes tak krásný den.“
| ||
| |||
| Namátková kontrola Ačkoliv se mi okénkem ve dveřích nenaskytne pohled na zástup policistů, tak z toho nemám dobrý pocit. Dokonce ani trochu. Ulice působí… Prázdně. V další chvíli se polekaně odtáhnu a očima rychle kmitnu směrem k Alexanderovi. Pak uvidíme. Ta slova ve mne nezanechávají zrovna pocit úlevy či nějaké jistoty. Uvidíme co? Jestli se odsud budeme muset… Probít? Kam? Ještě ke všemu za bílého dne uprostřed Jeruzaléma? Cítím, jak mi žaludek svírá a tiskne neviditelná ledová pěst. Ze všech těch představ a otázek se mi udělá málem fyzicky zle. Tušila jsem, že je to… Celé… Špatný nápad. Neměli jsme se sem vracet, ne tak brzy… Zvláště ne s tím, za jakých podmínek jsme museli město před rokem opustit.
Nic více už neříkám, jen krátce kývnu hlavou na znamení souhlasu. Ostatně – máme snad na výběr? Nemyslím si – a dle všeho je Alex stejného názoru. Napjatě pozoruji, jak Alex otevírá dveře kočáru a vylézá ven. Neozve se ovšem žádný křik, výstřely, nic z těch divokých představ, které mi v hlavě vykreslila vlastní bujná fantazie.
Nakloním se a světlo světa nejdříve spatří má ruka v černé rukavici, kterou vystrčím z kočáru ven, abych ji vložila do napřažené dlaně Alexandera a s jeho pomocí vystoupila ven. Neovládnu se a očima rychle přelétnu po prázdné uličce, kde jsme zastavili. Nikdo zde není. Žádný chodci. Další drožky. Kdokoliv… Až na tu ženu. Prohlíží si nás, cítím, jak po mne klouže ten hodnotící pohled. Moji pozornost přitáhne zejména její uniforma a nenápadné insignie, které nosí. Tajní, se kterými jsem měla tu čest, byli oblečeni jinak. V černých kabátech bez odznaků… Jistě, jinak by to nebyli přeci Tajní…
A přestože je tu ta žena sama, tak ve mne celá ta situace vzbuzuje asi všechno jen ne klid. Není to náhoda. Nemůže to být náhoda. Snad sebou i lehce trhnu, když do ticha zazní jako první Alexanderův hlas. Neubráním se ani lehkému zamračení se při odpovědi neznámé policistky. Speciální jednotky. Srdce mi poskočí a už z toho rychlého tempa nevypadne. Namátková kontrola? Nepamatuji se, že by snad bylo běžné, aby někdo, kdo se představuje jako speciální složky Jeruzalémské policie snad měl dělat namátkové kontroly. Rozhodně jsem o ničem takovém neslyšela. Speciální? Jak moc speciální? Hlavou mi běží na tisíc otázek, ačkoliv se nedokážu soustředit na jedinou z nich.
Namísto toho se roztěkaně rozhlížím kolem nás, zatímco ode mne Alex poodstoupí, aby mohl policistce podat své doklady. Sir Edward Archdale. Můj špatný pocit z toho všeho, nepříjemné mrazivé chvění tančící pod kůží jen zesílí. A se zimou, co se mi dere pod kabát to nemá nic společného. V ulici skutečně nikdo není. Ale tohle není žádná chudinská ani okrajová čtvrť a slunce ještě nezapadlo. Dokonce se zatím ani nerozsvítili lampy. Měl by tu aspoň někdo být. A pravděpodobně… Tu někdo opravdu bude. Záblesk, kterého si všimnu na jedné ze střech mne přiměje kousnout se do vnitřku rtu. Pamatuji si, co mi tehdy říkal… Noah. To, jak mne chtěl nejdříve s puškou poslat na střechu, když řešil plán k osvobození Alexe.
Ta žena tu není sama. Rozhodně tu není sama.
„Ah, jistě. Doklady,“ podaří se mi promluvit i skrze sevřený krk. Rozechvělými prsty sáhnu do kapsy kabátu, abych z něj mohla vylovit tenké kožené pouzdro s vlastními doklady na jméno Delilah Vernier. Ta… Ta na rozdíl od sira Archdela díky Edricovi Farnhamovi existovala. Váhavě přistoupím blíže a natáhnu ruku směrem k té ženě, abych jí je podala.
„Něco se snad stalo nebo je zde tohle běžné? Takovéhle namátkové kontroly?“ zeptám se tichým hlasem, zatímco zůstanu stát vedle Alexandera. Natolik blízko, div se jej nedotýkám paží. Všiml si toho také? Snažím se uklidnit a udržet si tvář, ale… Dokonce i po tom všem, co jsem už zažila, tak to není zdaleka tak lehké, jak bych si přála. | ||
| |||
| Jako dřív Vera De Lacey
Každé z vás se myšlenky stáčí tím jedinečným směrem. Osobitým pohledem, jenž je vlastní každé z vás. Zatímco Priscillu trápí ne tak mladý pan Stanbury, její budoucí nastávající manžel. Tobě hlavou letí naopak někdo jiné. Vévoda Essington. Někdo tak jiný a přitom… Dobrý přítel. Skutečně by se tak dal označit? Asi ano. Moc dlouhodobějších přátel jsi neměla. Samozřejmě tu byly nějaké krátké známosti s lidmi, co jsi potkala na svých cestách po okolí, ale nikdy se nedalo mluvit o něčem trvalejším. Zůstala ti rodina a pak těch pár osob z Nového Jeruzaléma, se kterými ses znala, jak dlouho? Zhruba rok?
Padající hvězda protne oblohu jako když malíř smočí štětec omylem v bílé barvě místo černé a udělá ten jeden rychlý a jistý tah. I tohle přináší vzpomínky. Na… někoho. Někoho, kdo už staletí nežije a kdyby snad žil… Dovedla by sis to vůbec představit? Žít s někým takovým? Zerachiel ho milovala, ale ty… Viděla jsi jej očima někoho jiného. Svýma. A v nich měl k tomu dokonalému obrazu, co nosila Zerachiel v hlavě, daleko.
„Proč myslíš, že nemyslím?“ Ohradí se lehce uraženě Prissy, kterou tvá slova příliš neobměkčí. Ne, vidíš to na ní. Jak to v ní vře a staví se na odpor tomu všemu, co se jí děje. Ale stejně tak dobře víš, že nakonec sklopí uši jako každý dobře vycvičený kůň a potáhne vůz dál. Tam, kam musí jednou dojet.
„Heh, do škumpy…“ Hlesne tiše Priscilla, když začneš vzpomínat na vaše dětské hry a fantazie. „Byla pak celá obsypaná tou příšernou vyrážkou. I na obličeji! Dělala jsem si z ní legraci, že se mění v trola. Vzpomínáš? Z té knížky, co jsme měli po babičce.“ Pousměje se tvá sestra a tiše si povzdechne.
„Co se nám stalo Vero? Kdy se to všechno změnilo? Jak to že už neběháme po lese a nehledáme poklady? Tehdy… Tehdy se všechno zdálo o tolik snazší…. Krásnější.“ Zavře oči a stočí tvář k nočnímu nebi.
A tak tam stojíte. Dvě sestry. Bok po boku. Tichý rozhovor brzy nahradí rytmické šumění korun stromů rostoucích kolem vás a altánku, ve kterém stojíce. Žádná další hvězda už z nebe nespadne. Zůstane jen ticho a klid dalšího z nespočtu davenportských večerů.
Nakonec ale i ty i Prissy už začínáte být prokřehlé zimou. Všimneš si toho, jak se tvá sestra klepe, aby se po chvíli na tebe stočila její pobledlá tvář.
„Dobře, Vero. Myslím… Myslím, že se už můžeme vrátit.“ Kývne smířeně, a tak se společně vydáte domů. Zpátky do domu. Priscilla příliš nemluví. Tedy skoro vůbec, pokud se jí na něco vyloženě nezeptáš. Místo toho upřeným pohledem hypnotizuje cestu před vámi, která je ale nakonec až příliš krátká. Za chvíli jste totiž u domu.
Skrz okna vidíš, že se uvnitř stále svítí. Těžko říct, jak dlouho jste byly společně venku. Jsi to nakonec ty, kdo z vás dvou musí vzít za kliku. Priscilla na ni totiž hledí poněkud vytřeštěným pohledem a působí, jako kdyby zamrzla na místě.
Otevřeš dveře a ovane tě teplý vzduch, který doslova zaštípá na prokřehlé kůži. Zrovna tu po ruce není nikdo ze služebných, aby se vám věnoval, ale opravdu tolik jste jich zde neměli. Rodiče byli rádi, když tu bylo dost těch, aby se postarali o dům a chod domácnosti. Peníze na placení někoho, kdo by vám navlékal a svlékal kabáty skutečně neměli.
Priscilla vejde za tebou, aby si váhavě sundala z ramen zapůjčený svetřík a zrovna, když ti ho podala…
„Priscillo! Vero! Kde jste byly?! Priscillo, hledali jsme tě. A ty Vero? Nemohla si nám aspoň říct, že si zase někam utekla? Jednou spadneš do strže a nikdo tě nebude hledat, protože na tebe nikdo ani nebude v první řadě čekat.“ Ozve se známý hlas mamá, která viditelně ani dnes nemá zrovna nejlepší náladu.
| ||
| |||
| Nezvyklé přivítání Delilah Blair Flanagan „Svařené víno. To jsem neměl už… No, opravdu dlouho.“ Mlaskne zasněně Alexander když zmíníš něco tak obyčejného a vlastně typického pro mnohé tržiště a náměstí Nového Jeruzaléma. Zvláště teď s klesajícími teplotami se určitě najde pár stánků, které budou prodávat něco dobrého na zahřátí. Celé to zní vlastně doslova idylicky. Dojet na hotel, ubytovat se a pak se projít po ulicích Nového Jeruzaléma a zavzpomínat na starý život. Ale… S vaším starým životem zde se nepojily pouze pěkné vzpomínky.
Zastavení kočáru zaznamenáte oba, avšak brzy ti je jasné, že něco není v pořádku. Alexandrovo nakrčené čelo. Zlaté hodinky v jeho ruce a pak ten ostrý hlas přicházející z venku. Krve by se v tobě v ten moment nedořezal, ale posbíráš zbytky chladného uvažování a přiměješ se vyhlédnout z okénka. Nenápadně poodhrneš záclonku, aby se ti naskytl pohled na kousek ulice, který působí podivně prázdně. Pak se ale něco pohne a ty opět rychle spustíš ruku, aby tě snad neviděli, ačkoliv… Oni moc dobře ví, že jste v kočáru. To, jestli vědí, i kdo ve skutečnosti jste, ale bylo záhadou. Prozatím.
„Vystoupíme. A pak… pak uvidíme.“ Pohlédne na tebe Alexander vážně. Co se za tím uvidíme může skrývat, je těžké říct. Pokud by šlo do tuhého jistě byste byli pro místní bezpečnostní složky tvrdý oříšek, ale mít v patách jeruzalémskou policii jako zločinci na útěku? Už jednou jste si to zkusili a nebýt intervence třetí strany, mohlo to dost možná skončit zle. Velmi zle.
Alexander vyčká na tvé alespoň souhlasné kývnutí, jakoukoliv reakci, než se nakloní ke dveřím, aby je otevřel a pak bez větších obtíží vystoupil ven. Jako vždy ti pomůže a tobě se konečně naskytne pohled na nenápadnou ulici, ve které v tuhle chvíli nevidíš prakticky nikoho. Jen váš kočár a tu… ženu.
Světlé krátce střižené vlasy a kulatý obličej se skoro dívčími rysy, které jsou v ostrém kontrastu s tmavou uniformou, kterou na první pohled nepoznáváš, ale na pár místech vidíš pár symbolů odkazujících na Nový Jeruzalém. Že by jeruzalémská policie? Těžko říct. Rozhodně působí… zvláštně. U pasu má zavěšený meč a všimneš si i pouzdra s pistolí, ale nic dalšího u ní nevidíš.
Její oči nejdříve sklouznou chladně po Alexanderovi a pak po tobě. Měří si vás. Odhaduje. Čte. Je ti to jasné. Ta žena rozhodně nebude jen nějaká panička navlečená do slušivého obleku pro ukrácení volné chvíle.
„Dobrý den, čemu vděčíme za tohle nečekané vyrušení? A s kým máme vůbec tu čest?“ Promluví nakonec první Alexander, z jehož hlasu sice neodpadává led, ale příliš vřelosti do něj také nevložil. Všimneš si toho, jak se podobně jako ty rozhlédl po vašem podivně prázdném okolí, ale ať už na to říkal cokoliv, v tuhle chvíli si to na něm nepoznala.
„Jeruzalémská policie. Speciální složky. Jedná se jen o namátkovou kontrolu. Pane…?“ Promluví ta žena, zatímco si s Alexanderem vymění upřený pohled.
„Archdale. Edward Archdale. Přicestoval jsem z Provincií provinčním expressem, který dorazil zhruba před hodinou.“ Odpoví jí klidným hlasem Alexander. „Samozřejmě, pokud jde o namátkovou kontrolu… Předpokládám, že chcete vidět doklady.“ Zasune ruku do náprsní kapsy, aby vytáhl své osobní doklady vystavené na jméno sira Archdalea. Skvělého diplomata, který… nikdy neexistoval.
„Hmm, ano doklady. Prosím.“ Natáhne žena ruku a naznačí, aby jí je Alexander podal. „A vaše taky lady…“ Řekne jen mezi slovy, zatímco Alexander musí udělat pár kroků blíže k té ženě, než jí vloží do ruky požadované dokumenty, a zatímco ti dva si vyměňují ostré pohledy, ty se můžeš rozhlédnout alespoň na chvíli kolem. Skutečně… Ulice je až zvláštně prázdná. Sice se blíží večer, ale tma ještě nepadla a lidé by tak měli ještě procházet ulicemi. Je to zvláštní. Velmi zvláštní. A pak si všimneš na jedné ze střech krátkého záblesku. Skoro jako od zrcátka.
| ||
