Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Rozloučíte se s Alexanderem. V rámci možností, které vám tato poněkud napjatá situace poskytuje. Vyměníte si jen pár slov. Těch několik důležitých informací, které by se měly hodit, pokud… Pokud co? Alexander působil sebejistě, ale znáš ho moc dobře na to, že tohle on uměl. Ostatně si ho viděla i při pár jednáních, kdy prakticky nedržel žádnou kartu v ruce, ale byl schopen ostatní přesvědčit, že má v rukávech samá esa. A to celé, aniž by lhal nebo sis toho alespoň nevšimla. Stačilo jen sebevědomé vystupování a dobrá práce s informacemi. Pokud jej jeruzalémská policie bude chtít vyslýchat i naproti tady padlým slibům, jistě to nebude zrovna nejjednodušší. Ovšem to není zrovna něco, co by tě teď dovedlo uklidnit. Možná spíše naopak.

Rty se mu zvlní do spokojeného úsměvu, když slíbíš, že na sebe budeš dávat pozor. „Vrátím.“ Kývne pak jen, aniž by to loučení nějak dále natahoval a už už se pomalu otáčí na patě, když v tom ho tvá slova přeci jen ještě zarazí na místě.

„Del…“ Přimhouří se jeho tmavé oči lehce varovně, když zmíníš podpalování města. Dost nahlas na to, aby se vaším směrem stočila i dvojice pohledů od Noaha a Mallory. Jistě, je to žert. Ačkoliv… „Pamatuj, co jsi mi slíbila, ano?“ Připomene ti Alexander klidným hlasem. Takto vedle tebe působí jako ztělesnění klidu a míru, zatímco ty máš chuť po někom skočit a nebo alespoň něco rozbít. Nemůžeš ale nic z toho. Můžeš jen sledovat, jak Alexander vykročí k Mallory, zatímco Noah zůstane stát u tebe.

„Jet s nimi?“ Podiví se Noah upřímně tvé výzvě. „Kapitánka Kensley je někdo, komu bych věřil vlastním životem, i když vím… teď to tolik nevypadalo. Domluvili jsme se a věřím, že to dodrží.“ Vysvětlí ti, aby pak po tobě přeci jen sklouznul jeho zamyšlený pohled. „Ale dobře. Chápu. Pojedu s nimi. Cokoliv, abyste byla klidnější… lady Vernier.“ Povzdechne si, než se mu na rtech roztáhne zdvořilý úsměv. „Počkejte, pomůžu vám to zpátky naložit.“ Nakloní se k tobě a kufrům, které jste museli částečně seskládat z vozu, aby ti pomohl vše zase urovnat nahoru a během toho využil i toho momentu, kdy od sebe nejste až tak daleko a tiše sykl. „Byl bych rád, kdybychom si promluvili. Ideálně dnes večer. Kam máš namířeno?“

Je to jen krátká otázka, která si zaslouží pouze krátkou odpověď. Ostatně na nějaké povídání si v této situaci nemáte moc prostor. Noah jen při zmínce jména hotelu kývne a trochu zamyšleně nakloní hlavu na stranu, snad jako kdyby se snažil si vybavit, o kterém hotelu to přesně mluvíš. Avšak v Novém Jeruzalémě jich bude muset být tolik, že není překvapivé, že sám tápe.

„Tak… dobře. V tom případě šťastnou cestu, lady.“ Skloní uctivě hlavu a naznačí rukou pozdrav, než obejde vůz, aby se zpoza něj za chvíli ozval klapot kopyt, jak provede kolem koně, na kterém přijel. V koních se už za ty měsíce docela vyznáš a dle toho, jak je splavený a rychle odfrkuje, ho musel Noah skutečně pořádně prohnat.

Nic dalšího tě tu ale nedrží. Noah se připojí k dvojici tvořené kapitánkou a Alexanderem, který ji převyšuje dobře o hlavu a stojí hrdě nehledě na pouta na rukách, tak jak to uměl jen Alexander. Jejich pohledy tě vyprovází, zatímco nastupuješ do kočáru. Zrovna v tom momentu si můžeš všimnout, jak z kozlíku seskočí nějaký muž v tmavém dlouhém kabátu. Vidíš z něj jen záda a záblesk světlých vlasů, ale aniž by se na tebe ohlédl, vykročí k Alexanderovi a ostatním.

To už ale stačí dát znamení kočímu, aby s tebou vyrazil vaším původním směrem. Pokud se ohlédneš, vidíš, jak ta trojice policistů něco společně řeší, zatímco Alexander sleduje vzdalující kočár, než se ti všichni ztratí z dohledu.

Sedíš v kočáru. Po dvou týdnech strávených s Alexanderem jsi… sama. Skutečně sama. Ozývá se jen klapot kopyt a drkotání kol, zatímco míříš někam, kde to vlastně vůbec neznáš.

Vyjednávat nebo dostat se ven. Způsob, jakým to Alex vysloví… Dobrá. Pokud tomu věří on, že to půjde, tak… Tak bych měla i já. Dobře. Tím, že tu budu panikařit ničemu nepomůžu. Alexovi především, protože to poslední, co chci je to, aby zrovna on měl starost o mně.

„Tak snad nebudou chtít to samé, co posledně,“ odpovím poněkud pochmurně. Ovšem jakmile mi dojde, že jsem to opravdu řekla nahlas, ostře se nadechnu a na okamžik uhnu pohledem. „Ale… Ne. Dobře. Jak jsi říkal, zvládneme to,“ vydechnu tiše, takřka na hranici myšlenky.

To už mi ovšem Alex dává důležité instrukce týkající se důvodu, proč jsme vlastně tady. Kdyby… S tichým povzdechem k Alexovi zvednu oči a lehce zakloním hlavu, abych mu dobře viděla do tváře. Ta zatracená dražba je tím posledním, co bych chtěla řešit, pokud Alexe opravdu odvedou a budou s ním vést soudní proces… Jaké jsou vůbec tresty za padělání dokladů? A proč vůbec tohle… Představení? Chtějí jen záminku nebo o co jde? Vždyť by stačilo, kdyby nás kočí zavezl někam, kde by Alexe mohli sebrat bez těch tanců kolem. Nebo… Nebo po něm skutečně něco chtějí a tohle je způsob, jak ho přimět vyjednávat – přesně jak Alex říkal? Tyhle… Tyhle intriky a plány… Začínám čím dál více chápat, proč Alex z Jeruzaléma odešel a vracel se sem, jen když to nebylo nezbytně nutné.

„… ale pokud to bude nutné, zařídím se dle toho,“ dopovím za něj a na krátkou chvíli přivřu oči, když Alex sevře mé ruce ve svých dlaní. Nadechnu se, abych pokračovala, ale v tu samou chvíli si koutkem oka všimnu, že se k nám Noah společně s tou ženou vrací. Stačí mi ovšem jediný pohled jejich směrem, abych věděla, že tohle zřejmě nedopadlo dle Noahových představ. Nicméně ani ona se netváří kdovíjak nadšeně… Vlastně spíše naopak. Nicméně ortel, který zazní z jejích úst je jasný.

Plány se nemění.

Naštěstí to není tak zcela pravda, i když radost z ničeho z toho, co tu právě slyším skutečně nemám. Pořád to znamená, že Alexe nyní odvedou v poutech a já pochybuji, že ho ještě dnes pustí. Nebo snad zítra. Ne, budou ho tam držet tak dlouho, jak to bude v jejich silách. Říkala to přeci, ne? Je tu z pověření Rady. Otázkou je… Z jakého pověření jde zde Noah. Zvláště, když je zvládl přesvědčit aspoň k tomuto kompromisu.

Odtrhnu pohled z Mallory a Noaha, když na mne Alex promluví a požádá mne o pomoc se zavazadlem. „Samozřejmě,“ roztržitě kývnu hlavou a bez dalších slov vykročím po boku Alexandera zpátky ke kočáru, kde jsou naskládané naše kufry. Je to především záminka k tomu, aby mi Alex mohl ještě říci poslední instrukce a doříct, co potřebuje.

„Hoxton, rezervace na tvé jméno, dobře,“ zopakuji po něm tiše. Pak jsme ovšem přerušeni hlasitým odkašláním. S trhnutím se ohlédnu přes rameno a zamračím se. Ovšem dříve, než stačím říci nebo rovnou odseknout něco nerozumného na kolik mám z tohohle všeho nervy na pochodu, opět moji pozornost i myšlenky usměrní Alex. Věnuji se tak raději dolování kufru z té hromady, abych mu ho mohla podat. Právě toho okamžiku Alexander ještě využije, aby mi mohl ještě v té poslední soukromé chvíli říci těch pár vět.

Cítím se hrozně. Vážně… Strašně. Hotel Hoxton, rezervace na jméno Edward Archdale, zelený kufr. Snažím se soustředit na to podstatné, přesto to nic nemění na tom, že i přes všechna Alexova ujištění o něj ten strach zkrátka mám. Dost možná stejný jako on o mne, když ze mne mámí ten nesplnitelný slib. Já? A hlouposti? Když si vzpomenu na celou tu plejádu pitomostí, co jsem za poslední rok udělala – aniž by mi v danou chvíli kterákoliv přišla jako hloupost… Ostatně následky jedné z nich si ponesu patrně už do konce života. „Slibuji, dám na sebe pozor, než se ke mně vrátíš,“ šeptnu v odpověď a naposledy aspoň prsty sklouznu po hřbetu jeho dlaně, když pustím madlo kufru. I tak si připadám provinile, že mu dává slib, který nebudu moci dodržet, pokud se naše situace ještě více zkomplikuje.

Nicméně to už za námi stojí Noah, po kterém se podívám.

Jeho ujištění zní stejně samozřejmě a sebejistě bez závanu jakýkoliv pochyb stejně jako předtím to Alexovo. A já tomu chci věřit. Vážně, vážně tomu chci moc věřit. Přesto zjišťuji, že věta „nemusíte se bát“ na mne má přesně ty opačné účinky. Ucítím na sobě dokonce i skrze kouřová skla brýlí Noahův pohled a najednou mám pocit, že jsem to především já, ke komu ten apel směřuje. Dlouze – a rozmrzele – vydechnu.

„Aspoň jeden z nás,“ poznamenám tiše. „Ale dobře. Počkám pár dní než začnu podpalovat město,“ řeknu tentokrát již dost nahlas, aby to zaslechli všichni přítomní v uličce. Může to zní jen jako planá výhrůžka jedné vystresované lady, ale já to myslím smrtelně vážně. Ani po roce se nic nezměnilo na tom, kam až jsem byla schopná zajít, abych dosáhla svého. Vlastně právě po tom roce více než kdy jindy.

S Alexem se mi vyměníme poslední pohled a já se přeci jen pro ten krátký okamžik přinutím k náznaku úsměvu, který se mi vykreslí na rtech. Zvládneme to, zvládneme to, zvládneme to… Opakuji si vzduchu. Chtěla bych říci ještě něco, ale… Ale ne. Neloučíme se. Noah se o to postará a Alexe zase pustí. Přesto jej sleduji, jak se mi vzdaluje. Předpokládám, že se v ulici nebo na jednom z jejích konců brzy objeví kočár, do kterého s tou ženou nasedne a zmizí mi z dohledu. Dosahu. Pryč.

Nervózně přešlapuji na místě a zimomřivě si přejíždím dlaněmi po pažích, jak se do mne zima zakusuje s čím dál větší intenzitou. A tentokrát se už nebudu moci ohrát o horké dlaně generála.

„Pojedete s nimi, abyste dohlédl na to, že dodrží vaši dohodu, pane Bransone?“ promluvím na Noaha. Vykání i oficiální tón mi příliš nejdou přes rty, vlastně vůbec, přesto… Přesto si v tuhle chvíli si nedovolím důvěrný tón ani další otázky, kterými bych ho nejraději okamžitě zahrnula. Tohle je důležitější. Vlastně doufám, že s nimi skutečně pojede. Byla bych… Byla bych klidnější.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, skutečně…“ Nedokončí Alexander větu, když mu potvrdíš, že jde skutečně o něj. O toho Noaha, o kterém si před Alexem několikrát mluvila. Stačí si jen vzpomenout, jak zničená si byla tehdy na Liberty, když si tahala z kapes těch pár památek na něj s představou, že tam na to hotelovém pokoji zemřel. Opravdu měl k tomu blízko. Cítila si tu smrt plížící se pomalu k němu. Bylo až s podivem, že tu prostě… stál. Skoro stejně s podivem, jako když se tehdy objevil na dně pohřbeného chrámu.

„V první řadě můžu zkusit vyjednávat, ale na to nejdříve potřebuji zjistit, co chce protistrana. Jako vždy. A v té druhé… dostat se ven.“ Ztlumí hlas na hranici šepotu, který ale zní opravdu jistě. Ať už to na tebe Alexander hraje nebo ne, tak v jeho podání to zní celé překvapivě jednoduše. Buď a nebo. Žádná verze, že by se to mohlo pokazit, neexistuje.

„Osobně raději zkusím první možnost… Pořád tu máme nějaké zařizování, takže…“ Zamyslí se a přemýšlivě maličko nakrčí obočí.

„Ale ano, můžeš. Del, podívej se na mě. Kdyby mě odvedli. Kdyby… Tak v mém kufru je můj zápisník s poznámkami. Najdeš tam informace o té dražbě. Kdy a kde. Doufám, že ti to k ničemu nebude, ale…“ Okovy zachřestí, jak natáhne ruce, aby alespoň na chvíli sevřel ty tvé ve svých, ale to už si všimnete, že se k vám vrací ta nesourodá dvojice.

Nedá se říct, že by se ani jeden z nich tvářil nějak nadšeně, natož vítězoslavně. Noahovi ze rtů zmizel ten křivý, typický úsměv a Mallory má ve tváři poněkud zatrpklý výraz.

„Takže plány se nemění.“ Promluví nakonec rázně, zatímco Noah jen nakrčí rty.

„Ne, tak docela. Domluvili jsme se. A počítám, že to platí. Že Mal?“ Otočí se na ni, ale je těžké říct, jaký pohled přesně schovává za kouřovými skly brýlí.

„Jistě… Domluvili. Prozatím budete v cele předběžného zadržení. Dokud neprovedeme potřebné kontroly těch vašich… dokumentů. Žádné výslechy ani postup v procesu. Do té doby, než…“

„Než si ověříte, že tady pana Archadela držíte na základě falešného obvinění. Zákony platí pro všechny stejně. Měla by sis nachystat patřičné omluvy, Mal. Ale, když to chceš tou těžší cestou…“ Skočí jí do řeči opět Noah a žena si jen odfrkne.

„To ještě uvidíme Noahu… Uvidíme.“ Ušklíbne se drobně, než mávne rukou. Ať už to gesto mělo znamenat cokoliv, nic se viditelně v prvních chvílích neděje. „Pane Archadale, chcete si vzít nějaké zavazadlo? Samozřejmě bude prohlédnuto, ale tady pan Branson vám vyjednal jednu z těch lepších… cel. Takže máte štěstí.“ Otočí se Mallory na Alexandera, který doteď mlčel a zachovával až stoický klid.

„… Jistě. Rád.“ Odpoví bezvýrazně a jen k tobě krátce pokývne hlavou. „Del, mohla by si mi prosím pomoct, přeci jen jsem jaksi… indisponován.“ A vyrazí s tebou těch pár kroků zpátky ke kočáru, zatímco vás Mallory s Noahem pozorují.

Alexander se k tobě nakloní, zatímco stojíte nad kufry připevněnými v zadní části vozu k tomu určené. „Del, je to hotel Hoxton. Rezervace na mé jméno. Kočí by měl vědět, tedy… I kdyby patřil k nim, tak s tebou nic nechtějí. Prostě tam odjeď a…“

„Ehm…“ Ozve se zpoza vás významné odkašlání.

„Ten z té tmavé kůže. Ten mi bude stačit.“ Nechá tě Alexander, abys mu z těch ostatních vytáhla a podala jeden z jeho kufrů, který si od tebe převezme a jen se v ten moment k tobě krátce natočí. „Je to v tom zeleném. Hlavně, buď opatrná. O mě se neboj. Dostal jsem se už z horších. Del… slib mi to. Slib mi, že nebudeš dělat žádné hlouposti.“ Zašeptá skoro do tvého ucha, než se během chvilky zase odtáhne.

„Nemusíte se bát.“ Ozve se zpoza vás polohlasně Noah, který k vám došel. „Bude to skoro jako hotelový pokoj, jen… Některé věci budou trochu trvat. Můžete to využít alespoň k odpočinku.“ Pohlédne na vás, ale ani on nevypadá to, že by ho to, jakkoliv těšilo nebo se snad usmíval.

„Je to jen komplikace. Ale řešitelná. Budu potřebovat jen vaši trpělivost.“ Povytáhne koutky do zdvořilého úsměvu, než jeho oči zakotví na tobě. „Trpělivost vás obou.“

♫♪♪♫

Stále se mi tomu nechce věřit. Čekala jsem mnohé – včetně toho, že náš příjezd nebude zdaleka tak idylický, jak si Alex maloval – ale tohle opravdu ne. Tak ráda bych věděla, co se tehdy stalo. Jestli ho opravdu zachránil můj vzkaz nebo mu naopak mohl nadělat problémy. I když… Ne, to byl tu přeci nebyl… Myslím. Je toho tolik. Avšak nic z toho není důležitější než se dostat z téhle příšerné situace. Jakkoliv… Snad by se mi mělo ulevit, že já pro policii očividně nejsem zajímavá, a tedy si jméno lady Vernier nikdo nespojil s Alexovým útěkem a tím, co se v té ulice stalo, ale… Ale. Neuleví se mi dokonce ani trochu.

 Srdce mi stále poskakuje v hrudi a neubráním se k tomu, aby mi, co chvíli neutekl pohled právě k tmavovlasému agentovi. V tom lese mi zachránil život. A v rozvalinách toho podzemního chrámu také, i když… To nebyl on. Náhle se mi vybaví ta jedna jediná věta, která mne tehdy tolik zmátla… Zmínka o hodinkách, které si mám nechat, protože je zatím nebude potřebovat.

Rychle kývnu hlavou, když mne formálně osloví. Více už nedodávám, už tak jsem tím nečekaným přivítáním a prozrazením toho, že se známe, dost možná nadělala více škody než užitku. Ostatně jako obvykle. Co mne ovšem překvapí ještě více… Neměl tu být? Dle slov a reakce ženy, kterou oslovil jako Mallory to tak nepůsobí. Dech se ve mne opět na okamžik zatají. Znamená to, že ho sem poslal někdo jiný? Mohlo by to znamenat… Že je zde na příkaz Farnhama? Takže je šance, že se Metatron opravdu probudil a je v pořádku? Zuřivě mi tepe ve spáncích. A jakkoliv je to hloupé a nerozumné, dovolím tomu palčivému ostnu naděje, aby se do mne zaťal a už nepustil. Vyměním si s Noahem poslední krátký pohled a snad mi i koutky rtů cuknu do nervózního úsměvu.

Avšak zůstat stát na místě, když se ti dva od nás vzdálí je takřka nemožné. Zamračím se, když nás ta žena upozorní, jak nerozumné by bylo utíkat… Bohužel s ní musím souhlasit. Tohle je mimo mé možnosti. Pohled modrých očí se ještě krátce zabodne do druhého muže sedícího vedle našeho vozky. Byl tam předtím? Na tom nádraží jsem byla tak nervózní, že si ho nevybavuji… Takže nás opravdu někdo mohl sledovat už od vlaku? Přistoupit na vůz, když jsme nasedli dovnitř? Určitě to tak muselo být!

Ani se nesnažím zastírat, že sleduji jednání Noaha s Mallory, které vypadá… Velmi diskuzně. Mohu se opravdu jen dohadovat, co se s ní Noah snaží vyjednat a za jakých okolností. A především z jakých důvodů.

Doklady schovám zpátky do kapsy a prsty si vjedu nervózně do vlasů. Pramen vlasů si na ně mimoděk namotám stejně jako vždy, když jsem nesvá a napjatá. Protože jsem to jsem a vyděšená k tomu navrch. Nechápu, jak Alex dokáže zachovat ten svůj… Klid! Já tu šílím snad za nás oba. Aspoň navenek samozřejmě.

Pohled na chvíli upřu na Alexovy spoutané ruce, když se ke mne nakloní a promluví. Jediné, co mne uklidňuje je fakt, že nějaký kovová želízka na rukách ho nemohou omezit. Pokud by chtěl, dokázal by se z nich dostat, určitě ano. Nežhnou na nich žádný runy bledě modrým světlem a Alex rozhodně nepůsobí, že by jej nějak jinak ovlivňovaly. Vlastně jen si vzpomenu na okovy pokryté starými runami, tak se mi žaludek sevře na okamžik ještě více. Od těch Veršů sice uplynulo už hodně vody, ale stále pro mne nebylo příjemné na to vzpomínat.

„Ano, to je on,“ šeptnu tiše v odpověď a stále je na mne znát, jak jsem z toho rozhozená. Nějak tu situaci vyřeším… Alex pokračuje dál a rozhodně se nedá říci, že by mne svými slovy, jakkoliv uklidnil. A už vůbec ne zmínkou toho, kolik na nás momentálně míří zbraní. Minimálně.

Za jiných okolností bych možná i pozvedla obočí a prohodila něco v tom smyslu, že jsem netušila, s jakým to žiju desperátem a kriminálním živlem, jakmile Alex zmíní, že to není jeho první zatčení, ale… Ale. „A co když ne? Jak by ses chtěl z tohohle dostat?“ Ráda bych mu věřila, ale… Mluvila přeci o speciálních jednotkách. A očividně se na náš příjezd připravili! Nemluvě o tom, že z toho, jak vyslovovala jeho jméno a chovala se, tak určitě musí vědět, kdo Edward Archdale ve skutečnosti je.

Nicméně… Pohnu hlavou a pohled na okamžik zvednu k obloze, než namísto kapitulace vydechnu a zase ji sklopím. „Zvládneme to,“ zopakuji po něm tichounce. „Ale… Co mám dělat já? Nemůžu… Nemůžu přeci zůstat sedět na hotelu a čekat,“ zašeptám tiše a mimoděk k Alexovi přistoupím ještě blíže.

Já vím, objevil se tu sice Noah, ale… Představa, že v Jeruzalému zůstanu sama mne upřímně děsí.

Vera De Lacey

„Ano, byla jsem se projít, mamá. Potřebovala jsem se trochu nadechnout čerstvého vzduchu, když jste mi nachystali takové… překvapení.“ Zvedne Priscilla vzdorovitě bradu, zatímco je na ní patrné, jak se třese. Jestli zimou nebo něčím jiným je ale těžké říct.

„V tom případě ses měla lépe obléct Priscillo. Jsi už dospělá. Měla by si vědět alespoň to, že venku je v tuhle dobu už skutečně zima.“ Odpoví jí příkře matka bez jediného zaváhání, než její tvrdý pohled sklouzne na tebe, která k tomu přistupuješ o poznání více diplomaticky.

„Skutečně byl takový velký problém nechat papír s krátkým vysvětlením nebo to říct někomu ze služebnictva?“ Povytáhne jeden oblouk obočí, když se otočí na tebe. Ne, nevypadá to, že by tvé omluvě a nebo snad výmluvě jen na okamžik věřila, ale to tě nemusí trápit. Až…tak.

„Koupel jistě. Myslím, že to je… dobrý nápad.“ Přitaká ti už o poznání mírněji Prissy, než si pak jen krátce vyměníte pohledy a ona se bez dalších slov vydá do schodů. Spíše se plouží, než že by je energicky vyběhla, ale není se moc čemu divit.

„Vero, počkej. Ještě chvíli.“ Přitáhne si hlas tvé matky ještě na chvíli pozornost, když už se snažíš také raději vyklidit pole.

„Tenhle dům má jistá pravidla. Víš to moc dobře. A dokud žiješ pod naší střechou, tak se jimi budeš řídit. A mezi to patří i to, že si odtud nemůžeš jen tak… courat, jak se ti zlíbí.“ Dostane se ti kázání, jehož slova by si už uměla zopakovat po paměti. Neslyšíš jej rozhodně poprvé. „Takže příště tě žádám o to, abys nechala alespoň vzkaz. Psacích potřeb máš jistě více než dost.“ Dokončí svůj kratší proslov a významnější pauza na konci je jasným znamením, že teď je ta vhodná doba odejít nebo riskovat, že se ti dostane ještě přídavku.

Vydáš se proto raději dále do domu. Jeho chodby už jsou v tuhle noční hodinu potemnělé a zahalené šerem. Ale ty to tu znáš nazpaměť, takže ti nedělá problém dojít ke stolku s korespondencí. Stačí zapálit olejovou lampu, přitáhnout knot a nechat plamen ustálit. Teplé světlo ozáří hromádku korespondence, co dorazila na vaši adresu. Není jí mnoho a už na první pohled víš, že se mezi ní nenachází jeden z těch dopisů, co sem chodily s železnou pravidelností. Nebylo se ale čemu divit. Jak dlouho to bylo, co si odepisovala Williamovi? Den, dva?

Přesto ale v hromádce najdeš ten, který je adresován tobě. Tedy ne tak úplně tobě, ale tvému pseudonymu, pod kterým přispíváš do jednoho z jeruzalémských magazínů. Vypadá to na dopis z redakce, ale když jej otevřeš, tak kromě průvodního dopisu z něj vypadne ještě něco. Vypadá to jako… pozvánka?

Na bílém křídovém papíru je pěkným písmem vyvedeno prosté pozvání na setkání vybrané společnosti, která se zajímá o… módu? A jenž se bude konat v Novém Jeruzalémě. Skutečně. Ačkoliv pozvánka vypadá vcelku střídmě navržená a nějaká taková akce zrovna Veře De Lacey nic neříká, dle nadšeného průvodního dopisu to asi nebude jen tak něco. Vypadá to, že tu máš zakázku na další článek a nebo možná i více, nemluvě o možných konexích, které by se na nějaké takové akci daly nabrat. Záleží, co všechno si odtamtud dovedeš odnést.

Pokud však… pojedeš.

Delilah Blair Flanagan

Noah Branson. Tvůj starý známý a později přelud, co ti dost možná tenkrát zachránil život. Pokud by to ale stále byl přelud, proč na něj stejně jako ty hledí Alexander i ta žena. Ačkoliv se jim v očích zračí podstatně jiné emoce než tobě.

Žena, kterou oslovil jako Mal, už se k něčemu nadechuje, ale ty jsi nakonec první, kdo promluví. Noahův pohled sklouzne k tobě a koutky mu o něco povyskočí nahoru, než se opět zahledí na plavovlasou ženu stojící kousek od tebe.

„Hmmh, záleží na úhlu pohledu.“ Poznamená bez viditelného nadšení, ale více či méně překvapená pozornost ostatních se opět velmi rychle stočí k tobě a tvému uvítání… starého přítele? Byl to skoro rok, co si jej neviděla. K tomu umírajícímu muži ležícímu v kaluži vlastní krve měl ale tenhle dost daleko.

„Ah, lady Vernier, že? Hmm, uznávám, že to příliš nevypadá, ale Mallory se umí i usmát. Že Mal?“ Dojde energickým krokem až k vám a ženě, která jen povytáhne do té doby svraštěné obočí.

„Noahu, nevím, kde ses tu vzal a o co ti jde, ale jsem tu z pověření Rady a…“

„Ššš, budeš mít pro mě minutku, Mal? Rád bych s tebou něco pořešil.“ Pokývne hlavou kamsi od vás.

„Noahu, nevím, o co ti jde, ale tohle načasování…“

„Není úplně ideální. Vím, Mallory.“ Skočí jí opět do řeči Noah, který k vám jen krátce zalétne omluvným pohledem. „Ale myslím, že ti hosté neutečou. Hlídané to tu máš víc než dobře… Kdy ti vlastně Rada zvedla rozpočet?“ Otočí téma někam naprosto jinam, skoro jako kdybyste tam nebyli a žena jen rezignovaně povzdechne.

V tomhle Noah bude mít nejspíš pravdu. To, že jste byli hlídáni zpovzdálí jsi už tušila a navíc, když ses ohlédla po kočím, všimla sis, že na kozlíku toho vysokého kočáru sedí najednou dvě postavy? Vozka a dle širokých ramen ten druhý bude nejspíše nějaký muž. Další ze speciálních jednotek? Můžeš se jen domnívat, protože tmavý kabát halí většinu jeho postavy.

„Opravdu Noahu? Tady?“ Vydechne nevěřícně žena, které na chvíli spadne ta přísná maska z tváře, když si skoro až bezradným gestem prohrábne vlasy. „Dobře, dobře… Vy.“ Zabodne se její pohled zpátky do tebe s Alexem. „Zůstaňte na místě. Žádné pokusy o útěk. Nedopadlo by to dobře, to mi věřte.“ Připomene vám zjevné, než mávne rukou na Noaha, který se ještě krátce ohlédne po tobě, než vykročí za ní.

Poodejdou k jedné ze vzdálenějších budov a začnou něco tiše řešit. Z gest a výrazů je i zde patrné, že ta žena, Mallory, není příliš nadšená z rozhovoru, který vedou a Noah… i do jeho gest se brzy přidává jistá razance.   

„Del, to je ten Noah?“ Skloní se k tobě Alexander, jehož ruce jsou stále v poutech, ale netváří se, že by ho to nějak výrazněji trápilo. Alespoň ne teď. „Del, ať už se snaží o cokoliv, kdyby to nevyšlo, nemusíš se bát. Nějak tu situaci vyřeším, ale nemůžu tady. Nevím, kde všude mají přesně ostřelovače. Napočítal jsem minimálně tři.“ Šeptne.

„Tohle dopadlo hůř, než jsem čekal…“ Povzdechne si nezvykle upřímně. „Ale jak říkám, tu situaci vyřeším. Nebylo by to poprvé, co jsem byl zatčen.“ Podotkne neurčitě, aniž by si přesně věděla, co myslí. Snad události předcházející vašemu útěku z města před rokem a nebo spíše něco jiného? „Rozumíš, Del. Zvládneme to tak jako tak.“ Zašeptá, zatímco se jeho pohled vpíjí do tvé tváře v očekávání jediného – souhlasu.

Připadá mi to snad jako celá věčnost, co si ta žena prohlíží naše doklady. Napětím málem nedýchám, zatímco podvědomě čekám… Ne, co bude dál. Ale kdy se to pokazí. A jak moc. Neodpoví mi, a tím jen potvrdí to, co si o tomhle celém myslím. Nevěřím na náhody, ne na takové náhody. Mimoděk střelím podezřívavým pohledem k vozkovi sedícímu na kozlíku drožky. Také v tom jede? Proč by jinak vybral tuhle ulici, ve které nás čirou náhodou mohli zastavit a zároveň si ji předem vyklidit? Ale jak? Jak by mohli vědět, do kterého kočáru nasedneme, pokud by nás někdo nesledoval už od vlaku? Tohle… Tohle bylo šílené! Nebo o nás věděli, už když Alex nechal naše jména zapsat do seznamu pasažérů? Podléhal i takový seznam nějaké kontrole jeruzalémských bezpečnostních složek? Vždyť proto ho Alex vybral! Mělo to být… Anonymní… Bezpečné…

Mé překotné myšlenky valící se jedna přes druhou rozsekne hlas té ženy říkající moje jméno. Očekávám „ale“… Nicméně žádné nepřichází. „V pořádku.“ Co? Namísto úlevy ve mne zatrne. Vážně… Co? Ne, to přeci nedává smysl.

Jenže v další chvíli to vše zapadne dokonale do sebe.

Jako ve snách naslouchám tomu nemilosrdnému verdiktu a na jazyku cítím hořkou pachuť žluči. Tentokrát přelétnu mezi ní a Alexem již ryze vyděšeným pohledem. Mezi prsty svírám své doklady, div je v tom stisknu nedrtím. Budete obviněn… Soud… Alex se ohradí, ale je to k ničemu. Jistěže to je k ničemu! Nehnu se od Alexe ani na krok, dokonce i když k němu policistka vykročí a vytáhne pouta. Ani tehdy, když zmíní muže na střechách.

Skrze tlukot srdce chvíli málem nic neslyším.

„Co? Ne!“ Můj hlas zní na rozdíl od toho Alexova opravdu všelijak, jen ne klidně. „Tohle nepřipadá absolutně v úvahu!“ vylétne z mne odhodlaně, když potřesu hlavou. Vlastně ani nevím, kterému z těch dvou to říkám. Nenechám ho… Nemůžou ho jen tak odvést! Jenže to už Alex natáhne ruce před sebe a přes jedno zápěstí se zacvakne okov. Stačí ten zvuk, aby mi přeběhl mráz po zádech. „Na čí rozkaz tohle…“

Nedořeknu. Ostrý zvuk podkov zvonících o kamenné dláždění ulice mne přeruší a přinutí mne ohlédnout se přes rameno. Jezdec na koni zastaví u kočáru a seskočí na zem. Dříve se ozve hlas, než se jeho silueta vynoří zpoza drožky. Ovšem už ten hlas… Zadrnká na jednu z napjatých strun. Znám ho? Jako by… Ne… To… Přeci…

Na okamžik se zaseknu. Doslova. Snad ani nedýchám, zatímco se můj pohled zastaví na tváři černovlasého agenta, jeho tmavé oči jsou schované za kulatými slunečními brýlemi. Zamrkám a vzápětí se prudce ohlédnu směrem k Alexovi a ženě, kterou oslovil jako Mall a pak opět k… Noahovi. Vidí ho také? Je… Je opravdový? Tady? Ale… Tak dlouho jsem žila s vědomím, že jsem ho nechala v tom pokoji… Napospas smrti. Nechala jsem sice vzkaz na recepci, ale… Za hlavou se otočí i zbytek těla. Málem k němu vykročím. Ovšem opravdu jen málem. V kterékoliv jiné situaci bych ho snad i šla obejmout v návalu té čiré euforie, že to přežil. A je v pořádku.

„Noa…“ vyhrknu a hlas mi div neposkočí, ale včas se ovládnu. Tedy. Skoro včas. „Pane Bransone,“ opravím se. Srdce mi tluče a tluče… A… Není tady náhodou. Určitě ne. Pomůže nám. Tedy… Alexovi. Musí mu pomoci.  Nesmí nechat tu ženu, aby ho odvedla pryč. Nadechnu se k dalším slovům, ovšem viditelně zaváhám. Vlastně ani nevím, zda bylo moudré ho oslovit a dát najevo, že se známe. Rychlý eskalace i vývoj situace mě zastihly dokonale nepřipravenou.

„… ráda vás opět potkávám,“ přeci jen dopovím, jakkoliv napětí z mého hlasu rozhodně nemizí. Slovy se nedá popsat, jak moc ráda. „Kéž by to bylo za příjemnější situace,“ natočím se bokem zpátky k Alexovi a té ženě. Očima zalétnu k poutům. Ne, stále se od Alexe nehnu. Takhle to prostě neskončí. Nemůže. Nesmí.

Delilah Blair Flanagan

Žena si zatím od Alexandera vezme doklady, zatímco tvůj pohled je upoutaný někam jinam. Jen na chvíli. K tomu jedinému záblesku ze střech, na kterém se něco nebo někdo musel tak nešikovně pohnout, že se sluneční paprsky odrazily od čehokoliv, co tam asi bylo. A že jsi o tom jistou představu už měla. Pokud by tam byl ostřelovač, byl tu skutečně jen jeden jediný a nebo jich tu bylo víc? I když jste byli Probuzení, stačila by dost možná jedna dobře mířená kulka.

Postavíš se vedle Alexandera a podáš jí také své doklady. Ta si je bez jediného slova díků vezme, zatímco si s tebou Alexander vymění jen jeden krátký pohled. Ta drobná, skoro znatelná vráska na jeho čele ale značí mnohé. Skutečně se to celé pokazilo tak rychle?!

Nastane chvíle ticha, kdy se ozývá jen šustění papíru, jak si žena prohlíží vaše doklady. Důkladně. Máš pocit, že už na ně musí hledět alespoň potřetí. Na tvůj dotaz neodpověděla. Prostě jej ignorovala. Takové chování by u obyčejné policie zavdalo jistě důvod ke stížnosti, ale buďto jste narazili na někoho, kdo jich bude mít už pěknou sbírku a nebo na tuhle ženu nikdy žádné stížnosti nebyl. Alespoň oficiální.

„Hmm, lady Vernier.“ Přečte nakonec tvé jméno, které ti snad neznělo cizeji než teď. „V pořádku.“ Zaklapne doklady a jakoby nic ti je podá. Skutečně to je všechno? Že by vám to nakonec prošlo?

♬♬♬♬♬

„A tady pan… Archdale.“ Zabodne se její pohled do Alexe, který jen lehce přimhouří oči. „Ano, předpokládám, že už nás necháte jet? Opravdu máme na spěch.“ Natáhne Alexander ruku pro své doklady, ale žena se ani nepohne. Místo toho tam dál stojí, než jí skoro neznatelně cukne koutek nahoru.

„Vy půjdete s námi. Za padělané doklady a nepovolené překročení hranic vás čeká soud. Budete obviněn dle platného zákoníku Spojenectví. A teď prosím… ruce.“ Pokyne rukou a udělá krok k Alexovi, zatímco její druhá ruka zmizí pod pláštěm.

„To nemyslíte vážně?! Jde o omyl. A vy… Vy to víte!“ Přimhouří Alexander oči do úzkých štěrbin a ty máš pocit, že se v nich jen na okamžik zalesklo zlato, než se přeci jen ovládne.

„Samozřejmě, že vím, že tyhle doklady jsou padělané. To jste myslel, že?“ Vybídne ho žena a zamává doklady, které jste měli ještě od… Ramiela. Nebo Roberta? „Ty ruce nebo hodláte vzdorovat zatčení? Ráda bych vás upozornila na to, že tu nejsme sami, i když se to tak může zdát.“ Pokývne hlavou na jednu a pak na druhou stranu, naznačíc tak jeden ze směrů k místu, odkud si viděla před tím ten záblesk.

„Máme vás oba na mušce, takže co to bude pane… Archdale?“

Vráska na Alexanderově čele se prohloubí, než se na tebe otočí a… vidíš, jak na chvíli zaváhá.

„Del, nemusíš se bát. Vysvětlím to. Ty jen… vem naše věci a ubytuj se v hotelu, ano?“ Mluví na tebe tím klidným hlasem jako už tolikrát před tím, než před sebe natáhne ruce a…

*cvak*

Zaklapne první z želízek na jeho ruce a ty vidíš, jak jen o něco pevněji semkne rty, když v tom se ozve zpoza uličky kryté kočárem ostrý zvuk kopyt. Je to jen jeden jezdec. Nejspíš, ale jede přímo k vám. Dle toho, že ale neznějí žádné výstřely bude to možná jeden z nich a nebo rozhodně nikdo, koho by tyhle podivné speciální jednotky považovaly za hrozbu. Kůň zastaví a na zem dopadnou těžké boty.

„Tedy… Vás taky najít. Už jsem myslel, že to nestihnu. Mal, rád tě zase vidím.“

Zazní hlas, který je ti snad i vzdáleně povědomý. Stejně jako pohledy Alexandera i té ženy se i tvůj upře k zadní straně kočáru zpoza které vystoupí poměrně vysoký muž. Oblečený je v černém vycházkovém kabátu, který má ležérně rozepnutý. Zbytek jeho oděvu ale působí upraveně. Černé vlasy lemují lehce protáhlý obličej s jinak ostrými rysy a rty, na kterých hraje ten sebejistý úsměv.  A oči? Ne, ty nevidíš, protože jsou schované za kruhovými brýlemi s kouřovým sklem.

„Hmmm, nemrač se tak. Vždyť je dnes tak krásný den.“