Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ah, dobré ráno, slečno… paní.“ Promluví na tebe kočí za dveřmi, které otevřeš. Je to starší muž. Stříbrné vlasy přechází ve stejně stříbřitý plnovous, který zakrývá tvář prokvetlou vráskami. Působí spíše jako něčí dědeček a dost možná jedním i bude. Je oblečený v těžkém tmavém cestovním plášti a na hlavě má klobouk.

„Těší mě. Dowden. Jsem tu, abych vás odvedl do Nového Jeruzaléma, paní.“ Pousměje se lehce a smekne klobouk, jak se sluší a patří. Můžeš si všimnout, že Priscilla vás sleduje zpovzdálí, ale oči se jí lesknou zvědavostí a nedočkavostí.

„Jak si přejete. Ale… skutečně nechcete pomoci?“ Přeci jen ho znejistí, když vidí, jak se chopíš vlastních zavazadel sama. Ale stačí krátké ujištění, aby ti to už nerozporoval. Vykročí proto za Priscillou, která se na něj rozpačitě pousměje. „Děkuji, budete laskav.“

„V pořádku slečno. Ani jich nemáte tolik.“ Oplatí jí starý muž úsměv, než se chopí těch několika zavazadel, zatímco si Prissy nechá v rukou jen jeden z příručních kufrů a kabelku. Vyjdete před dům, který v tuhle brzkou ranní hodinu skutečně vypadá i zvenčí, že celý spí. Venku se do vás opře studený vzduch a pár obláčků páry, co vám vystoupá od rtů naznačí, že v noci na dnešek muselo mrznout. Snad budou mít v kočáru nějaké vyhřívání.

Už jste jen krůček od toho nastoupit do kočáru a vyrazit. Pro tebe to není něco až tak nového, přesto i ty vnímáš to příjemné chvění pod kůží způsobené blížící se cestou do neznáma. Tedy… neznáma v rámci možností, které nabízel Novy Jeruzalém. Ačkoliv nebylo návštěvy, abys tam snad neobjevila něco nového. To město bylo skutečně obrovské. Nebylo tedy pochyb, že by se ti snad tentokrát nepoštěstilo opět něco zajímavého objevit.

Za to Priscilla docupitala ke kočáru s očima navrch hlavy. Místo strachu si v nich ale viděla nadšení a… život. Něco, co jsi tam poslední týden neviděla ani jednou.

„Jestli se těším?“ Vydechne obláček páry. „Samozřejmě. Strašně moc!“ Vyhrkne, než tě chytí za ruku. „Tak raději pojď, než se vzbudí mamá a ještě si to rozmyslí.“ Snad i zažertuje, ačkoliv na tom možná bude i zrnko opravdových obav.

„Dámy, prosím. Uděláme po cestě pár zastávek, abyste se mohli protáhnout a občerstvit se. Pokud nemáte vlastní místa, která byste nechtěli po cestě minout, tak to nechte na mě. Znám vhodné podniky, kde se budete moci občerstvit a jsou na dostatečné úrovni i pro někoho jako vy, dámy. K večeru bychom měli pak dorazit do cíle.“ Dodá přátelsky kočí, zatímco vám otevře dveře a pokud nechcete nastoupit sami, pomůže vám i nastoupit.

Konečně se tak usadíte ve voze. Priscilla sice působí, jako kdyby seděla na jehlách, jak se pořád ošívá a chvíli v klidu neposedí, zatímco pořád vyhlíží skrz záclonky z okénka, zda se snad k vám skutečně nehrne mamá, které se to přes noc rozleželo v hlavě, aby vám domluvený výlet zatrhla. Představa, jak by vás tu tahala ven z kočáru pouze v tom svém tmavém županu s květy je vskutku veselá, ale… Ale pak kočí pobídne koně a kočár se s vámi rozjede. Brzy vám zmizí rodný dům z dohledu a nahradí ho stromy, které zatím ještě tonou v ranním šeru.

„My jedeme… My opravdu jedeme!“ Dostane se zebe Priscilla po nějaké době, kdy už jste museli dům nechat nenávratně za sebou. „Vero, to je skvělé! Ty seš skvělá! Já… Moc ti děkuji!“ Nakloní se, aby chytla tvé ruce ve svých a vděčně je stiskla. „Ani jsem u nedoufala, ale… Ale vyšlo to.“ Usměje se teď už bez zábran a skoro jako bys mohla slyšet zadunění toho kamene, který jí spadl ze srdce.„A co máme vlastně v plánu? A kde budeme ubytované? A...?“

Slunce se vyhoupne nad obzor a zalije podzimní krajinu svými zlatavými paprsky.

A vy jedete. Sestra se sestrou. Pro tebe již známou cestou. Až do toho velkého města, které stojí na kostech andělů…

„Co se dá dělat,“ povzdechnu si. To poslední, na co mám pomyšlení je pobíhat někde venku a shánět si teplou večeři. Ostatně na jídlo nemám ani pomyšlení. Nicméně… „Dobrá, donášky snídaně ovšem využiju. Kávu a čerstvé pečivo, dejme tomu… Na osmou hodinu ranní, po celou dobu mého pobytu zde,“ objednám si na recepci aspoň snídani, a ještě se domluvím ohledně toho, zda bude chtít ode mne zanechat další zálohu či jak to vyřešit s penězi.

 Na zbytek bude muset stačit ta blízká restaurace, o které recepční mluvila nebo si zajedu do města. Ačkoliv představa, že bych se měla sebrat a odjet do jedné z restaurací v Zahradách… Je na tom něco… Vím, že je to hloupý nápad a zároveň to tam jednu moji část… Táhne. Vždyť jak je to dlouho, co jsem byla ze Zahrad pryč? Rok a půl? Je to tak… Strašně zvláštní a…

… necítím se úplně komfortně, když otevírám Alexův kufru za účelem ho prohledat kvůli deníku. Nejen kvůli tomu, že to jsou jeho osobní věci, ale tak nějak kvůli… Všemu. Prsty přejedu po úhledně poskládaném oblečení a jakmile se ke kufru skloním, ucítím i jemný závan jeho vůně, kterou jsem si s ním za tu dobu neodmyslitelně spojila. O to palčivěji se mi připomene, že je teď… Pryč. A já nemám tušení, kdy se opět uvidíme. Po těch dvou intenzivních týdnech ve vlaku je to… Nepříjemný úzkostný pocit.

Nejdříve nahmatám obálku. Hm, předpokládám, že to bude hotovost na tu dražbu. Nebo pro další nečekané výdaje? Každopádně ji schovám tam, kde jsem ji našla a pokračuji v hledání deníku, který vytáhnu z kufru vzápětí.

Prsty přelétnu po té známé vazbě a váhavě posadím ke stolu. Ten deník moc dobře znám, ačkoliv dnes je to poprvé, co jej otevírám. Příliš se mi do toho nechce, jen zdráhavě odmotávám kožené šňůrky držící jej pevně zavřený a… A i když vím, že tam zřejmě nenajdu žádné osobní zápisky, tak stále tohle byla jeho… Soukromá věc. Jenže to teď musí jít stranou. Rychle deníkem listuji a očima jen prolétávám některé řádky. Přesně dle očekávání si sem Alex zapisoval pouze kusé informace bez vysvětlivek, o nějakých vnitřních pohnutkách ani nemluvě.

Navzdory tomu se párkrát zaseknu, když očima zavadím o své vlastní jméno. Mimoděk se lehce pousměji a… A netrvá to zase tak dlouho, než se mé rty zkroutí do kyselého úšklebku, jakmile zachytím u svého jména i to Penfieldovo. Nejraději bych vzala tužku a přeškrtala to, ale… Ale ne. Musím se soustředit.

Nakonec se mi podaří najít to, co hledám. Musí to být ono. Takže… Za necelé čtyři dny, na Grove road 456 v osm večer. Grove road… Marně se snažím vzpomenout, zda mi to něco neříká, ale tohle zřejmě nebude část města, kterou bych měla znát. Hm… Čtyři dny. Spíše tři. Jaká je šance, že do té doby Alexe propustí? Tiše si povzdechnu, tohle je jedna z otázek, na kterou mi může odpovědět momentálně jediný člověk ve městě…

Ať už se na to budoucí Alex bude tváři jakkoliv, inkriminovanou stránku z deníku vytrhnu, abych ho mohla vzápětí vrátit zpátky do kufru a ten zavřít a odnést zpátky k těm ostatním. Několikrát přehnutou stránku schovám do jedné ze svých knih.

A pak… Pak už mi nezbývá než zkrátka… Čekat.

Nesnáším to.

 Zavřená v apartmánu si nedovolím z něj ani na chvíli odejít, abych se s Noahem náhodou neminula. Jenže čas se vleče a pro mne je obtížné se zabavit i něčím jiným, než nervózním přecházením po pokoji, neustálým vyhlížením z okna či předstíráním v křesle, že si čtu knihu. V zoufalství zaběhnu i dolů na recepci, abych je požádala, zda mají k dispozici noviny. Už ani nevím, kdy jsem nějaké četla naposledy…

Stejně tak se začínám smiřovat, že v dnešní den se budu muset obejít bez sklenky vína či čehokoliv, co by mi pomohlo se trochu uvolnit. A pravděpodobně také bez večeře, ačkoliv to mne momentálně trápí ze všeho nejméně. Nakonec si vybalím i pár věcí denní potřeby, ovšem jinak vše raději nechávám v kufrech, kdyby… Kdyby… Já nevím. Něco. Hodiny neúprosně tikají, jak čas běží a Noah nikde.

Vážně z toho začínám být nervózní.

Natolik, že sotva se ozve zaklepání, vyskočím z křesla natolik prudce, že málem zakopnu o vlastní nohy. „Moment!“ křiknu. Kam… Kam jsem dala boty?! Nemám tušení. Boty i punčošky letěly pryč už dávno a… A to je jedno. Přeci jen se ovšem na okamžik zarazím, přesně v půli cesty ke dveřím. „Ještě chvíli!“ dodám rychle a tiše odběhnu ke své tašce, abych z ní vylovila revolver. Pochopitelně nabitý. Natáhnu kohoutek a pohledem v rychlosti zatěkám kolem sebe… Ah. No, vezmu jej do ruky a přehodím si přes ni pléd, aby zbraň skryla.

Určitě to bude Noah, ale… Ale kdyby nebyl… Tak rozhodně nebudu jediná, kdo bude překvapený.

„Tak… Konečně,“ vydechnu tiše, když se rychlými kroky přemístím k dveřím, abych otočila klíčem v zámku a otevřela je.

Delilah Blair Flanagan

„Ah, omlouvám se, paní, ale nevaříme. Pokud si to ale budete přát, mohu domluvit donášku snídaně na pokoj. Nějaké čerstvé pečivo z pekárny naproti, káva a tak podobně. Stačí říct.“ Odpoví ti žena, zatímco ti podává klíče od tvého apartmá. „Pokud bych ale měla doporučit, kam zajít, tak ve vedlejší ulici na rohu je vcelku dobrá restaurace. Pak asi další více směrem do centra k Zahradám, ale ty jsou trochu dál.“ Pokračuje, ale jedno je jisté. Teplou večeři tady nedostaneš. V tuhle samotnou chvíli tě ale hlad příliš netrápí. Snad časem, až se rozjitřené emoce usadí a tělo se opět připomene, tak zcela určitě. Teď… ale… ne.

„Černovlasý gentleman. Ehm, jistě. Jak si přejete.“ Trochu zvědavě si tě žena prohlédne, ale nevypadá z toho nějak v šoku. Buďto jí nedošla přímo souvislost, ke které co celé svádí a nebo na podobná dostaveníčka byla zvyklejší, než sis myslela. Bankovky skončí na stole a ty výměnou za ně dostaneš slíbený klíč. Konečně.

Kufry jsou složené a ten zpropadený drožkář na cestě kamkoliv, kam tentokrát chtěl jet. Jsi zde sama a máš klid. Společně s tím se v pokoji rozhostí ticho, jenž následuje záhy světlo lamp. Shodíš ze sebe vrstvu teplých svršků, které by se v Dvarace zdály naprosto zbytečné a sáhneš po zeleném kufru. Je to ten, o kterém mluvil Alexander. Přezky cvaknou a ty jej otevřeš. Je zde pár kousků úhledně složeného oblečení, z kterého je stále cítit ta typická kořeněná vůně jeho kolínské a vlastně jeho samotného. Pak zde najdeš nezalepenou obálku, ve které už od pohmatu tušíš, že bude nějaký balík bankovek. Dost možná v tom kufru bude víc nějakých drobných věcí Alexanderovy osobní potřeby, ale nehodláš mu až tak prolézat soukromí. Zvláště, když záhy nahmátneš tvrdé kožené desky zápisníku, který ležel pod jednou košilí.

Nevidíš ho poprvé. Samozřejmě. Párkrát už si ho v Alexových rukou viděla, když si do něj dělal nějaké rychlé poznámky nebo v něm naopak hledal nějakou informaci. Často o přesném času schůzky nebo něco podobného. Byla to ale jen jeho osobní záležitost – soukromá - a ačkoliv k deníčku, jaký si čas od času vedly některé dámy a sem tam i pár mužů, to mělo daleko, tak bylo těžké zbavit se pocitu, že děláš něco nesprávného, když si odmotávala kožené šňůrky držící jej zavřený.

Otevřela sis jej a začala listovat popsanými stránkami. Většina poznámek skutečně vypadala jako krátké rychlé vpisy. Názvy míst, osob, časy... Dokonce i několik peněžitých částek. Bez souvislostí ale bylo těžké se v tom na první pohled vyznat, ale nesnažila ses po tom pídit. Jen najít tu potřebnou informaci a nechat zbytek opět Alexaderovi, kterému zápisník patří. Snad jen párkrát si zpozorněla, když si očima zavadila o těch pár známých písmen.

Del

Bylo tam pár krátkých poznámek. Většinou se jednalo o nějaké dny, které jste měli vyhrazené na společné chvíle a jiné poznámky. A ano, je divné vidět své jméno vedle toho Penfieldova, ale tohle se bude jistě týkat poslední knihy od toho literárního patlala.

Listuješ tedy dál, až do části, kdy končí popsané listy a na těch pár posledních, kde je pár poznámek o vlaku, hotelu apod. najdeš i zakroužkovaných pár slov. Adresa odkazuje na Grove road 456 a datum vychází za čtyři dny ode dneška na osmou hodinu večerní. Jestli je to ono? Dost možná. Nic jiného alespoň podobně slibně vypadajícího nenalézáš. Takže… čtyři dny. Možná vlastně pomalu už tři, když dnešní den nezadržitelně končí.

Rozhodneš se tedy počkat na návštěvu pana Bransona, což se ukáže jako delší úkol, než se původně zdálo. Čas totiž běží a první hodina se přelije v druhou a pak pomalu ve třetí, když v tom…

*ťuk, ťuk, ťuk*

♬♬♬

Tentokrát se těch pár minut dívám z okénka ven ve snaze si aspoň zhruba zapamatovat, jak se dostat zpátky k hotelu Roxton. Naštěstí opravdu nejedeme daleko, cesta zabere jen pár minut, když drožka opět zastaví před nenápadnou budovou s fasádou z červených cihel. Shade Oak, hlásá cedule umístěná na domě. Pokud Roxton nepůsobil nijak přehnaně luxusně, tak tenhle malý hotýlek dává najevo, že bude zajisté patřit mezi ty nuznější a levnější. Ale… Stejně nemám na výběr.

Vezmu si tak zelený kufr i tašku, zatímco drožkář beze slov vytahuje další mé kufry a vejdu dovnitř budovy. No, pořád to zde bude zajisté lepší než ten malý zaplivaný hotel, kde nás před rokem ubytoval Noah… Povzdechnu si. Opět. Jsou věci, nad kterými teď opravdu nemá smysl přemýšlet. Stejně se v koutku duše neubráním neustálému srovnávání s Dvarakou. Provincie se mi za tu dobu dostaly pod kůži více než jsem si myslela. Přesto… Jeruzalém mi byl bližší. Věděla jsem, že tady se zvládnu pohybovat sama a snadno zde zapadnu na rozdíl od hlučných divokých Provincií, kde mi trvalo více než jen pár měsíců, abych si aspoň nějak zvykla na rytmus společnosti a nebála se sama vyrazit do města.

Vstupní halu přelétnu hodnotícím pohledem… Aspoň je tu čisto. I žena za recepcí působí upraveně, a tak bez většího váhání vykročím k pultu, za kterým stojí a odložím zavazadla na zem.

„Dobrý večer. Potřebuji pokoj, dejme tomu… Prozatím na tři dny s možností prodloužení, pokud to bude nutné. Máte tu ubytování s vlastní koupelnou, že?“ pustím se do domlouvání. Nakonec si od ženy nechám vyjmenovat, co mají na výběr… A z té bídy vyberu jeden z těch nejdražších apartmánů. Chci klid a vlastní koupelnu. „S jídlem je to zde jak? Vaříte zde?“ zjišťuji dál, jak to zde funguje, ačkoliv příliš nedoufám v zázraky. V hotelový bar ani nedoufám. Snad bude aspoň něco na pokoji…

„Dobrá, vezmu si ten apartmán. Kolik za něj budete chtít…?“ odmlčím se, avšak zatímco mne žena zapisuje pod jménem lady Vernier, tak znovu na ženu promluvím. „Během večera mne zde bude hledat jeden černovlasý gentleman. Pošlete ho prosím za mnou na pokoj nebo mi dejte vědět, že zde na mne čeká…“ Je mi upřímně jedno, jak to bude vypadat. Nemám náladu na tyhle společenské kličky.

Nakonec zaplatím a vyměním bankovky za klíč od pokoje. Vousatý kočí sice nepůsobí zrovna nadšeně, ale bez protestů se pustí do nošení kufrů do druhého patra. Rozhodně jsem ráda, že zavazadla nemusím nosit já, ačkoliv je mi jasné, že to dělám jen proto, aby ulevil vlastnímu svědomí. Nakonec se s ním jen krátce rozloučím, když postaví ke dveřím pokoje poslední kufry. Snad bych mu měla dát aspoň nějaké peníze za to, že mi to sem vytahal, ale neudělám to. Ne, na to jsem stále příliš rozmrzelá a podrážděná.

Jakmile je pryč, otočím klíčem v zámku a nechám ho tam. Apartmán naštěstí nevypadá zle, což bych si také vyprosila, když to má být to nejlepší, co zde mají. Aniž bych rozsvítila, vyhlédnu nejdříve opatrně z oken a podívám se do ulice. Až poté zatáhnu závěsy a rozsvítím světla lamp, které prostor příjemně osvětlují.

Zatím ovšem nezastavuji. Nesmím. Svléknu si všechny ty přebytečné vrstvy oblečení včetně rukavic a položím Alexův zelený kufr na stůl, abych jej mohla otevřít a najít zápisník. Jsou věci, které nehodlám odkládat a jakkoliv mi přijde zvláštní mu prolézat věci a lézt do zápisníku, tak to nyní nelze jinak. Potřebuji vědět, kdy a kde ta zatracená dražba je. Pokud to půjde, tak stránku s důležitými informacemi ze zápisníku i vytrhnu, abych ji mohla lépe ukrýt před… Kýmkoliv. Opatrnosti není nazbyt.

Stejně tak projdu pokoj, abych zjistila, zda tu je k dispozici aspoň nějaký malý… Bar… Cokoliv. Beru všechno. Vážně si potřebuji nalít aspoň sklenku, abych z patra spláchla tu největší pachuť…

A nezbláznila se, zatímco tu budu čekat, jestli se zde Noah skutečně objeví…

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Týden. Pouhý týden. Těch sedm dní uteklo jako voda. Nebylo se čemu divit. Měla si toho spoustu na zařizování, promýšlení a k přípravám. Však jen zařídit a domluvit ty správné šaty na takovou akci byla v takovém časovém presu opravdu výzva. Nebylo to ale poprvé, cos něco takového dělala. A i když to s sebou přineslo pár vzpomínek na večerní róbu s motivem noční oblohy, nemuselo to být tentokrát nic tak moc okázalého a honosného. I to dokázalo ušetřit pár perných hodin místní švadleně, která se tě ale i tak alespoň pětkrát vyptávala, jak přesně, že to myslíš? Nakonec se ti ale den před odjezdem podařilo u ní vyzvednout výsledek, který nebyl špatný. Nebyl vůbec špatný.

Trvalo to zhruba tři dny, než dorazil dopis od Williama. Samozřejmě ses mezi tou spoustou hustě popsaných řádků dozvěděla, zase něco o tom, jak se má on sám. Znělo to dost pracovně, takže už si pomalu ani nedoufala, ale nakonec… Skutečně si našel čas ve svém programu. Bylo to hned den po té společenské akci. Vyšlo to naprosto ideálně. Tedy prozatím takto na papíru. O tom, jak se někdy plány uměly rozcházet s realitou si už něco věděla.

Rozhovor s mamá byl dle očekávání vyhrocený a velmi krátký. Nebylo to něco, o čem by byla ochotná s tebou diskutovat, jak ti ostatně velmi ostrým tónem ihned vysvětlila a připomněla ti, že ti do toho nic není a žádné datum svatby se rozhodně přesouvat nebude. Ostatně k tomu není jediný důvod. Ovšem nedá se říct, že by si neslavila alespoň nějaké dílčí úspěchy. Priscilla sice působila, že propadala depresi, ale pod tvým nenápadným dozorem jedla, a dokonce se účastnila sem tam i rodinných večeří. Ačkoliv o nějakých přátelských hovorech s ní se nedalo moc mluvit. Spíše většinu času mlčela a přehrabovala vidličkou jídlo z jednoho konce talíře na druhý a pak zase naopak. S postupujícími dny se to ale zhoršovalo a ty s Charlottou jste byly jedny z mála, s kterými Priscilla za celé dny vůbec promluvila.

Možná i proto mamá svolila k tvému nečekanému plánu a uvolila k tomu, aby tě doprovázela na tvé cestě do Nového Jeruzaléma. Priscilla tomu nechtěla v první chvíli vůbec věřit, když si jí přišla oznámit ty skvělé novinky, ale i přes ten podezíravý výraz se jí v očích mihl záblesk, který jsi tam už několik dní neviděla a… už tam zůstal, pokud jste mluvily o blížím se společném výletu. A že se skutečně blížil. Sama měla na přípravy už jen pár dní.

A nakonec i ty utekly a den odjezdu byl zde. Ještě sis dala rychlou snídani, než si uslyšela zpoza dveří zvuk drožky. Bylo skutečně brzké ráno. Venku byla ještě tma, ale pokud jste chtěly dorazit do Nového Jeruzaléma ještě v rozumnou hodinu, bylo lepší vyrazit takto brzy z rána. Přeci jen v tuto roční dobu moc denního světla nezůstávalo.

S Priscillou ses potkala až ve vstupní hale, kde si už nachystala pár kufrů. Nevypadalo to, že by měla chuť cokoliv sníst. Oči se jí naopak leskly nadšením, i když působila skoro jako v horečce a poněkud roztržitě. Neustále vše kontrolovala a nebo si upravovala něco na šatech. Bylo až zvláštní vidět takto tu vážnou Priscillu. Nebylo se ale čemu divit. Do Nového Jeruzaléma zavítala za svůj život skutečně jen párkrát a pokaždé do bylo pod drobnohledem mamá. Vyrazit ale takto sama jen se svou starší sestrou, to už bylo něco naprosto jiného!

„Ehm, nevím, jestli jsem si nezapomněla hřeben. Možná… Možná bych se měla raději ještě podívat.“ Hlesla zatímco nejistě přešlapovala kolem kufrů ze strany na stranu jako kočka v kleci. „Ne… určitě nezapomněla. Myslím. Ahh….“ Šeptala si pro sebe, ale už nebylo naštěstí na podobné pochyby a vybalování kufru moc času, protože se ozvalo zacinkání zvonku ode dveří. Kočár už byl tu.

„Vero….?“ Střelila pohledem po tobě jako kočka, na kterou někdo posvítil ve tmě, ale pak se párkrát nadechla a zase vydechla, aby se přeci jen trochu zklidnila. Stačilo jen dojít ke dveřím a otevřít je. S rodiči i Charlottou jste se rozloučili už včera. Lottie samozřejmě loudila, jestli nemůže jet s vámi, ale stačil jeden pohled od mamá, aby s tím přestala. Mamá naopak působila jako vždy. Všimla sis jen, jak si Priscillu vzala stranou, aby si spolu jen krátce promluvily, ale když se vrátily, působila víceméně jako dřív. Odměřeně. I tak vám ale popřála s otcem šťastnou cestu a neopomněla připomenout, abyste pamatovaly na své vychování, protože pověst má člověk jen jednu.

Teď už ale nebylo, na co čekat. Čekala vás totiž ještě poměrně dlouhá cesta a Nový Jeruzalém volal.

Delilah Blair Flanagan

Stojíte před dveřmi zavřeného a prázdně vypadajícího hotelu. Bylo to jen další nepříjemné překvapení, které si pro tebe Nový Jeruzalém nachystal. Mohla si jen doufat, že poslední. Nakonec ale nic nerozbiješ, i když by se to nabízelo a zvolíš prostě tu jedinou nabízející se možnost – Najít další hotel.

„Dobře, paní, jak si přejete.“ Kývne na tebe drožkář, kterému se viditelně uleví, když se rozhodneš bez zbytečných nadávek a scén. Vyrazíte tedy zpátky ke kočáru a necháte zavřený hotel za sebou. Jestli tě Noah bude hledat, nebude to mít zrovna usnadněné, ale nedá se svítit.

Nastoupíš zpátky do kočáru, kam uloží pak drožkář těch pár zavazadel, co nesl. Je to tvá nová společnost místo Alexandera na cestu, jenž tě čeká. Naštěstí, ano tentokrát skutečně naštěstí, nejedete vůbec dlouho. Trvá to jen pár minut, než opět zastavíte. Ulice je tentokrát stejně neznámá jako ta první. Snad jen hotel před tebou působí o něco menším a méně honosným dojmem. Na druhou stranu lepší něco než nic a stále tu nejste v industriální čtvrti, aby se musel začít člověk bát, že v noci na pokoji nebude sám.

Budova hotelu je stejně jako před tím součástí pouliční řadové zástavby. Motiv neomítnutých červených pálených cihel se tu opakuje opravdu často. Stejně jako několikapatrové budovy, které jsou pro Nový Jeruzalém tak typické. Opravdu tohle není Dvaraka. Dokonce i jejích pár čtvrtí, které byly přestavěné po západním způsobu se Novému Jeruzalému nemohlo příliš rovnat.

„Prosím.“ Otevřou se opět dveře, za kterými je stále poněkud nervózně působící drožkář, i když je na něm patrné, že se mu přeci jen o něco ulevilo, když jste dorazili sem. Můžeš si všimnout, že tentokrát se v pár oknech svítí a budova působí živým dojmem. Snad tě už tentokrát nečekají nepříjemná překvapení.

Vyrazíš k hotelu, zatímco drožkář pobere opět tvá zavazadla. Dle nenápadné cedule nad vchodem si můžeš potvrdit, že jde o hotel.

Je to dost zvláštní pojmenování vzhledem k tomu, že nějaké vzrostlejší stromy by tu na ulici jeden pohledal, ale co už.

Drožkář tě brzy dožene, zatímco vejdeš dovnitř. Uvítá tě menší vstupní hala, ve které je pár křesílek, stolečků a především recepce. Sedí za ní postarší, upravená žena, která se na vás široce usměje, jen co vejdete dovnitř.

„Dobrý večer, paní. Přála byste si?“ Postaví se opírajíc se o pult a počká, až si poručíš, copak by sis představovala. Naštěstí to vypadá, že hotel bude tak z poloviny prázdný, proto se dá vybrat mezi pokoji i nehledě na délku pobytu, který skutečně v tuhle chvíli netušíš, jak dlouhý vůbec bude? Dokonce tu mají volné i ty lepší s vlastní koupelnou.

Zaplatíš a výměnou za bankovky dostaneš klíček od svého nového pokoje.

„Je to druhé patro.“ Oznámí ti usměvavá žena, aby se od drožkáře s tvými kufry ozvalo jen tiché povzdechnutí. Nic dalšího ale nenamítá. Místo toho vykročí za tebou směrem ke schodišti.

Chvíli to trvalo, než ti sem donesl i zbylé kufry, ale teď už jsou složené vedle dveří a ty jsi na pokoji sama. Drožkář dodržel svůj slib a skutečně za celou cestu ani jeho pomoc zde nic nechtěl a pokud si mu nic nevnutila, tak se s tebou zdvořile rozloučil a odešel, jen co složil poslední várku kufrů.

Teď už ale konečně můžeš vydechnout. Alespoň na chvíli. Pokoj se zdá v porovnání s vlakovým kupé příjemně prostorný a vzdušný. Velká měkká postel, pár skříní a menší křišťálový lustr. Rozhodně to není až tak zlé, jak jsi původně čekala. Na druhou stranu to byl ten z nejdražších apartmánů, takže bylo dobré vidět za své peníze i nějakou odměnu. Posledních pár ohnivých paprsků prochází dlouhými záclonami po straně pokoje a dávají jasně tušit, že dnešní den už se nezadržitelně chýlí ke konci.

Uklidňuji se jen pomalu, přesto ze mne pomalu ten prvotní nával zlosti a frustrace nad tím, jak to dopadlo, pozvolna opadává. Snažím se zhluboka dýchat, zatímco se upravuji, aby nikdo nepoznal, co se tu před chvílí dělo. Dokážu si představit, co by mi na to řekl Alexander. Nebo ještě hůře – má vlastní matka. Ovšem ani jedno z toho mne ve skutečnosti nemusí trápit, protože Alex zde pochopitelně není a v kočáru nesedí Delilah Doherty a dokonce ani Delilah Flanagan. A ženě, která tu místo nich je, je absolutně jedno, že tu právě předvedla scénu hodnou divadelního výstupu. Nebo hůř. Vzteklé hysterky.

S tichým odfrknutím se zavrtím a upřu pohled ven z okénka. Jedeme opravdu dlouho, a to jen živí mé vnitřní rozčarování i neklid, který sice dokážu potlačit, ale rozhodně ne se ho zbavit. Myšlenkami utíkám neustále k Alexovi a tomu, co se stalo. Marně se snažím přijít na to, kde přesně nastala ta osudová chyba, ovšem jediné, co mi z toho vychází je to… Že buď někdo opravdu pečlivě kontroloval seznam všech cestujících z provincií nebo někdo věděl, že je Alex v Dvarace. Zejména ta druhá představa se mi obzvláště nelíbí. Tohle celé přeci nemohla být náhoda. Ne, bylo to… Pečlivě připravené.

„Konečně,“ uteče mi frustrovaný výdech, když kočár po tom nekonečném kodrcání se ulicemi večerního Jeruzaléma zastaví. Chystám se vystoupit, ovšem kočí mne s otevřením dveří předběhne. Úkosem na něj pohlédnu a mé pronikavé oči se v tu samou chvíli zabodnou do jeho tváře. Neujde mi, jak urputně se mi vyhýbá pohledem. Však má taky dobrý důvod. V Jeruzalému se nedá nikomu věřit. Což mne… Což mne dokonce i nyní svým zvláštním způsobem rmoutí. Je to přeci můj… Náš domov. Nemělo by to takhle být. Nic z toho…

Vystoupím z kočáru ven a rozhlédnu se kolem sebe. Slunce už zapadá, za chvíli tu bude večer se vším, co k tomu patří. Hm. Tuhle část města zrovna dobře neznám, úřednická a univerzitní čtvrť sice patřily mezi ty lepší, ale neměla jsem příliš důvodů se tady procházet ulicemi. Navíc všichni naši známí pocházeli ze Zahrad, takže… Snad jen bylo tu pár malých knihkupectví, kam jsem pravidelně chodila, co si tak vybavuji.

Niméně knihy nejsou důvodem, proč tu jsem. To hotel, u kterého kočár zastavil. Ta budova vypadá obyčejně, žádný luxus, ale rozhodně to není něco nad čím bych tu hořekovala. Kdyby jen nebyla taková zima… Od úst mi jdou obláčky páry, jak se zapadajícím sluncem jde teplota ještě více dolů. Trhnu sebou, když na mne drožkář promluví. Lehce se zamračím, přesto kývnu hlavou na znamení souhlasu. Strašně ráda bych na něj křičela a všechno mu to vyčetla, ale… Povzdechnu si. Hlasitě. Unaveně. Rozmrzele.

„Ne, neměl. Jeruzalémské policii se neříká ne…“ konstatuji tiše. Má pravdu. Co měl dělat? Byl to obyčejný člověk, musel z toho být sám vyděšený, když mu přisedl na kozlík ten muž. „Počkejte. Tohle si vezmu sama. Podejte mi ten zelený kufr… A tu tašku,“ nechám si od něj podat obojí a vyrazím ke dveřím hotelu. Čistě pro jistotu. V zeleném kufru je Alexův zápisník a v tašce můj revolver. Obojí nyní raději budu mít ve vlastních rukách.

Nicméně… Dnešní den plný špatných zpráv nekončí. Vůbec nekončí.

Chvíli jen nevěřícně stojím přede dveřmi hotelu, na kterých visí ta velká cedule s nekompromisním oznámením. Zavřeno. Prostě… Mají zavřeno. Místo klení a prostých nadávek tam notnou chvíli jen stojím, strnule zírám na tu zatracenou ceduli a mám nevýslovnou chuť do těch dveří začít kopat.

„Jestli jen trochu…“ vypadne ze mne frustrovaně. Teď už se regulérně mračím a vážně moc chci do něčeho praštit. Nebo do někoho. Nicméně… Gratis. Celé tohle. Jakkoliv to může působit, tak opět tiše odfrknu. Jako by to snad mohlo vykompenzovat cokoliv z toho, co se za uplynulých pár hodin událo. „Ano, budu chtít odvézt do jiného hotelu.“ Tady na schodech s kufry už žádnou parádu skutečně neudělám a čekat tu na Noaha, asi bych zmrzla. A jinou drožku tady budu shánět jen těžko.

Každopádně… Noah! Sakra! Řekla jsem mu přeci, že budu v Roxtonu… Mohlo by být dnes ještě hůř? Ale… Když sem dorazí a uvidí tohle, bude mu jasné, že jsem se musela ubytovat jinde. Logicky. Takže se podívá po hotelech v nejbližším okolí, protože mu bude muset být jasné, že chci, aby mě našel. Snad.

„Když mě vezmete do nejbližšího hotelu, co tu je, bude to stačit…“ odpovím mu rezignovaně. Nic lepšího teď sice nevymyslím. Sice si vzpomenu na Bristol, ale kdo ví, zda by mne tam Noah hledal a zejména, jak je to tam vlastně bezpečné, pokud ho používají Tajní.

 „Tak pojďme… Tohle nakládat zpátky nemusíte, nechám si je u sebe,“ oznámím muži, co se týče zavazadel, která držím v rukách a vydám se zpátky ke kočáru, abych je šoupla dovnitř a sama vzápětí nastoupila. Už aby bylo tohle celé za mnou. Vážně, ale vážně se už dneska potřebuji něčeho napít…

Delilah Blair Flanagan

Obejme tě konejšivé ticho, jak všechny okolní zvuky utichnou a nezbyde… nic. Ani tvůj dech, tlukot vlastního srdce…zůstane jen dokonalé ticho. A v tom se v tobě začne zvedat vlna hněvu a frustrace. Jak se během těch pár chvil mohlo všechno tak moc pokazit?! Stačilo přijet sem a bylo zase všechno pryč a přesto… Tohle město mělo něco v sobě. Něco, co jsi necítila nikdy v Dvarace. Ten pocit, že sem patříš. Že jsi zde doma. Jenž byl ale teď také upozaděn a přehlušen tvým vnitřním křikem.

Nakonec se přeci jen uklidníš. Alespoň v rámci možností za takovéto obtížné situace. Opět se začneš chovat jako správně vychovaná lady a usadíš se spořádaně na sedadlo. Co by říkala matka tvé scéně, kdyby ji viděla? Vlastně, co by říkala vůbec tomu, kým ses stala? Ty odpovědi nebyly moc kladné. Avšak už si nenosila rodinné jméno, což ti dávalo jistou svobodu, ale také tě to připravovalo o jiné věci. Vždy platilo něco za něco.

Cesta nakonec trvá opravdu dlouho. Jestli to bylo tím, že vás kočí odvezl někam jinam a nebo byl hotel skutečně tak daleko, se můžeš jen dohadovat. Alexander tu není, aby ses ho na to zeptala, a tak musíš pracovat s tím, co je. Snad tedy budeš na správném místě.

Kočár konečně zastaví. Tentokrát kolem není žádná prázdná ulička s další policejní kontrolou ani nic horšího. Dveře ti tentokrát otevře drožkář. Muž ve středních letech s plnovousem a těžkým kabátem s pletenou šálou. Vypadá to, že se ti vyhýbá pohledem, jak jen může, zatímco ty vystoupíš a před tebou je ulice, která vypadá jako jedna z mnoha. Ničím výrazným nevybočuje a dle úsporné a vcelku uniformní architektury tohle už zcela určitě nebudou Zahrady. Spíše bys to odhadovala na Univerzitní a nebo Úřednickou čtvrť.

Hotel před vámi je rohový dům, který má dvě nadzemní patra, dost možná ještě s vestavbou přímo pod střechou. Působí rozhodně méně honosně, než si možná čekala. Na druhou stranu dávalo nejspíš smysl, že se Alexander chtěl vyhnout zbytečně exponovaným místům pro boháče, kde by jistě hrozilo spíš, že vás někdo pozná. Bohužel… Tohle teď už tak úplně neplatilo.

„Paní, pomůžu vám s kufry?“ Osmělí se nakonec drožkář natolik, aby na tebe promluvil, ale i tak klopí zrak k zemi jako kluk, který právě vysklil sousedům okno míčem.

„Omlouvám se, paní, že… Neměl jsem na výběr. Ne s nimi.“ Hlesne pak provinile, než se raději vydá k naloženým kufrům. Nemáte jich málo. Dost možná bude muset jít na dvakrát, ale chopí se jich vskutku hrdinně. Ty zatím vyrazíš k hotelu, který je přeci jen něčím lehce zvláštní. Přeci jen už se slunce sklání k západu a kolem se rozsvěcejí pouliční lampy, avšak v hotelu nesvítí ani jedno okno.

Ten nepříjemný pocit se potvrdí, když dojdeš ke dveřím, na kterých je zavěšená velká cedulka.

Z důvodu úmrtí zavřeno

Prostě jen tak. Hotel, kde jste měli rezervaci a kam jste měli dorazit s Alexanderem je zavřený. Prostě… zavřený.

„Copak se…. Ah.“ Zarazí se za tebou drožkář obtěžkaný kufry, když si stejně jako ty přečte tu cedulku na dveřích. „Tedy… To je trochu nečekané.“ Vydechne a kmitne pohledem mezi tebou a dveřmi. „Pokud byste… Pokud byste chtěla, můžu vás dovézt do jiného hotelu. Bude to gratis. Celé tohle.“ Potřese hlavou a je na něm patrné, jak je z toho stále rozčarovaný.

„Chtěla byste do nějakého určitého hotelu nebo byste snad chtěla prostě najít něco zde poblíž? Myslím, že o dvě ulice dál tu nějaký hotel je.“ Zůstává tam nejistě stát vedle tebe a čeká, jak se rozhodneš.

Zatímco to vypadá, že dnešní den je skutečně prokletý.