Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Jen pomalu vstřebávám všechny ty staronové vjemy dorážející na mne ze všech stran. Křiklavé či zářivé barvy nejrůznějších druhů rozevlátého oblečení v kombinaci s trochu usedlejšími západními střihy i stylem bych zde hledala marně. Ne. Většina lidí je oblečená velmi podobě, ve stejných barevných odstínech i stylech.
Snad díky tomu mi najednou nedělá problém v davu neznámých tváří rozeznat, kdo není tak úplně zdejší včetně těch, kteří přicestovali z Provincií. Dokonce i vzduch je zde cítit jinak, a i přes množství lidí pohybujících se po nádražní hale mi připadá jako by zde bylo nezvyklé… Ticho. Nikdo nehaleká ani nekřičí. Snad jen zvuk přijíždějících a odjíždějících vlaků společně ruší tu zvláštní atmosféru, která na mne najednou tak doléhá.

Vděčně se zavěsím za Alexanderovu paži a nechám se vést. Dav nás spolkne a pohltí, proplétáme se mezi lidmi jako jedni z mnoha. Ve spěchu nám ani nikdo nevěnuje pozornost, ostatně zde se nikdo jen tak neprochází, lidé pospíchají a hrnou se kolem nás všemi směry. Rychlý klapot podpatků, cvakání hole o zem, tlumené hlasy a do toho pískot píšťalky výpravčího. Vše se slévá do nezvykle tlumené a neosobní kakofonie zvuků prolétající

Více než kdy jindy i vnímám, jak moc jsou zdejší lidé rozdílní oproti… Zdejší. Zarazím se najednou nad tím, jak o tom všem smýšlím. Lehce potřesu hlavou, kterou vzápětí skloním a nechám si prameny vlasů spadnou více do tváře. Tiše si povzdechnu – už vím, na co jsem zapomněla. Klobouk. Měla jsem si vzít ještě klobouk…

Jak se pomalu blížíme k východu z nádražní haly, tak čím dál zřetelněji pociťuji i zimu deroucí se ke kůži dokonce i přes teplé svršky. Po těle mi při každém lehkém poryvu studeného větru naskakuje husí kůže a je mi z toho nepříjemně po těle. Vždy tu byla taková zima? Zimomřivě se za chůze tisknu k Alexovi, alespoň tak jak to zdejší společenské konvence dovolují a snažím se připravit na to, jak asi bude venku před nádražím.

Všimnu si, že nejen já, ale i Alex se pátravě rozhlížím kolem nás. Opatrnost se nabízí, přesto se oba musíme stále chovat dost přirozeně na to, abychom nepřitáhli ničí pozornost. Tentokrát mi nedělá problém mu stačit a držet se po jeho boku – navzdory tomu, že se zde rozhodně neloudáme vycházkovým tempem. Ne, jdeme… Tak akorát. Ani pomalu, ani rychle. Jsme zkrátka jen další pár, co má za sebou dlouhou cestu a těší se až se odsud dostane. Opakuji si to neustále v duchu.

„Vždy jsme se vraceli domů, když bylo nutné někde přespat, tak hostitel zařídil pokoje ve svém domě,“ upřesním Alexovi, který na má slova zareaguje poněkud se zpožděním. Můj hlas je rozhodně napjatější než obvykle, do téhle nezávazné konverzace se více nutím než cokoliv jiného.

Zachvěji se zimou, která se do mne zakousne, jakmile vyjdeme ven. Na to, že zde ještě nenapadl sníh, tak je tedy pořádná. Nebo jsem jí jen tolik odvykla? Na horka v Dvarace jsem nejednou nadávala, ale… Najednou si nejsem jistá, zda to bylo skutečně nepříjemnější než zdejší chladné přivítání. Doslova. Jen nerada se Alexe pustím, zatímco vykročí k jednomu z drožkářů, aby domluvil náš odvoz. Pohledem mimoděk přelétnu po prostranství, kde stojí jeden kočár vedle druhého. Koně tiše frkají, někteří přes sebe mají přehozené i deky.

Neubráním se nervóznímu přešlapování na místě, zatímco sama sebe objímám a snažím se nemyslet na to, jaká mi je zima. Srdce mi buší čím dál rychleji, naléhavěji. Co Alexovi tak trvá? Připadá mi to jako celá věčnost, než dá pokyn nosičům, aby naskládali do kočáru naše kufry. Úlevně vydechnu, přesto se mne to nepříjemné napětí nepouští. Krátce Alexovi pohlédnu do tváře, když mi pomáhá nastoupit. Váhavě se usadím na měkkém polstrování a zavrtím se. Panuje zde jemné šero a ne snad, že by bylo nepříjemné, ale najednou mne znervózňuje to, že nevidím kolem sebe. Nemůžu si pohledem hlídat okolí. Jakmile je uvnitř i Alex, ozve se prásknutí opratí a vůz se s cuknutím rozjede.

„Říkala jsem si to samé. Jsem ráda, že se mi to jen nezdá… Začínám si říkat, že oblečení, co jsem si sbalila nebude dost teplé… Já vím, nic neříkej, prosím,“ poznamenám, zatímco k sobě tisknu nohy a dlaněmi si stále přejíždím po předloktích a pažích. Rukavice si na rozdíl od Alexe rozhodně nesundávám a nepovolím si ani knoflíček kabátu, který naopak začnu rychle dopínat.

„Čekala jsem to nakonec horší… Myslím, tu cestu,“ odpovím vzápětí. „Ale… Až bude po všem, ráda si takové dlouhé cestování aspoň na nějaký čas odpustím,“ lehce potřesu hlavou a vzápětí si prsty vjedu do vlasů, abych si je trochu upravila.
„Já je vlastně chápu. Musí pro ně být hrozná představa, že by měli po celý rok posedávat po salóncích a držet se na jednom místě s tím vším, co už společně zažili…“ pronesu již o poznání klidněji, zamyšleněji, zatímco svůj pohled upírám do tváře Alexandera. Tedy aspoň chvíli, než se přisunu více ke dveřím a nakloním se blíže k okénku opatřeném lehkou záclonkou, kterou odhrnu stranou, aby lépe viděla ven.

„Takže… Teď se ubytujeme a odpočineme si po té cestě nebo máš už na dnešek nějaké plány?“ zeptám se tiše.

Delilah Blair Flanagan

Stojíte zde jako jedni z mnoha. Lidé kolem vás proudí a procházejí za svými záležitostmi, aniž by si vás někdo výrazněji všímal. Alespoň se to tak jeví na první pohled. Na ten druhý, těžko říct. Jeruzalémská tajná policie uměla být nenápadná, pokud chtěli, ale to by o vašem příjezdu museli nejdříve vědět. Výhoda vlaků skutečně byla v jisté anonymitě a spoustě jmen, mezi kterými se ta vaše ztratila. Ačkoliv i tato byla falešná.

Edward Archadale a Delilah Vernier. Kdo by hledal zrovna vás dva? Nezbývalo než doufat, že nikdo.

Alexander stejně jako ty stojí uprostřed toho mumraje a rozhlíží se kolem. Byli jste oba pryč poměrně dlouho a Provincie byly prostě natolik odlišné od tohoto místa, že vše působí skoro až nezvykle. Sem tam profoukne nádražím studený poryv větru připomínající pokročilý podzim a blížící se zimu. Ostatně na oděvech ostatních je to patrné. Teplé vlněné látky. Klobouky. Pobledlé světlé tváře. Dokonce i ty si najednou proti nim připadáš opáleně, i když jen trochu. Ale zrovna ty! Delilah! Nakonec jsi to ty, kdo vás vytrhne z toho menšího kulturního šoku a přistoupí k Alexanderovi.

„Ah, jistě… Ehm.“ Odkašle si, když se k němu trochu více přimkneš a vytrhneš jej tak z jeho zamyšlení. „Půjdeme, ano, máš pravdu.“ Kývne na nosiče a zatímco ty se zavěsíš do jeho rámě, vykročíte skrz davy a páru.

Jeruzalémské nádraží je v tuto odpolední denní dobu plné. Ostatně ale to skoro vždy kromě brzkého rána a pozdního večera. Je to však největší dopravní uzel moderního světa. Ideální místo na to se nepozorovaně ztratit.

A tak procházíte po perónu až do hlavní budovy, kde už Alexander zamíří k jednomu z východů, u kterých není problém sehnat jednu z postávajících drožek. „Skutečně? Jen jednou.“ Podiví se možná až po příliš dlouhé odmlce tvým slovům, zatímco se pozorně rozhlíží kolem vás. „Tedy, to vlastně dává smysl. Když jsi místní.“ Sklouzne na tebe jen na okamžik jeho pohled, než se opět zaměří na vaše okolí. Nemusíš dlouho přemýšlet, co a nebo kohopak asi hledá. Alespoň si to myslíš. Stejně tak cítíš jisté napětí v jeho těle, které se promítá i do ráznosti jeho kroků. Ne, neutíkáte a vlastně ani nějak výrazně nespěcháte. To by ostatně bylo nápadné. Přesto je vaše chůze více než svižná.

Vymotat se z velké budovy nádraží nakonec trvá poněkud déle, ale přeci jen se vám to zdárně podaří. Do těla se ti opře studený vítr, který rozvlní nabíranou sukni. Je tu zima. Opravdu zima. To jsou dnes teploty tak nízko anebo je to tím, že sis odvykla? Těžko říct. Jestli to podobně vnímá Alexander, ale nejsi schopná poznat. Z jeho soustředěného výrazu je teď těžké cokoliv vyčíst.

Nakonec dojdete ke stojícím drožkám a Alexander hned přistoupí k jedné, aby vám sjednal odvoz. S kočím si vymění jen pár vět, než kývnou a Alex pokyne nosičům, aby naložili kufry na kočár a tobě otevřel dveře a pomohl ti dovnitř. Zdá se, že to celé trvá nepříjemně dlouho. Nikdo k vám ale neběží a ani nekřičí, takže chvíli po tobě se Alex vyhoupne také do krytého vozu a zabouchne za sebou dvířka kočáru.

„Ahh, nečekal jsem, že tu bude až taková zima.“ Začne si pomalu sundávat rukavice, zatímco se s vámi kočár rozjede kamkoliv, kam si Alexander poručil. „Ale zvládli jsme to. Pár týdnů ve vlaku. Hmmh, někdy jsou ty cesty moc i na mě. Upřímně se divím siru a lady Tinsleyovým že tohle ve svém věku ještě zvládají.“ Vydechne a s viditelnou úlevou přivře oči.

Vera De Lacey

Váš rozhovor se nakonec z pana Stanburyho stočí na jiné muže. Ty, kteří sehráli a nebo hrají jistou roli ve tvém životě. A ta nezvyklá otázka na Williama tě donutí zapřemýšlet. William skutečně nebyl někým, kdo by se zdál na první dobrou jako někdo stvořený přímo pro tebe. Ne, vlastně se zdál v tolika věcech naprosto odlišný. Jistě, lidské, a především morální kvality měl, to zcela určitě, ale jeho životní hodnoty byly někde trochu jinde než tvé.

I vaše světy byly jiné a překrývaly se jen v těch pár chvílích nad otevřenými dopisy a nebo při tvých pár návštěvách Nového Jeruzaléma. Tehdy… Někdy to vypadalo, že jste si skutečně blíže než jen obyčejní přátelé, ale skoro jako kdybyste si v těch momentech oba uvědomovali ty významné rozdíly, které vás dělily. Byla by si tak šťastná? Byl by on? A bylo by to vůbec možné? Ta spousta otázek zůstávala po celé měsíce nezodpovězená.

„Vážný… Vážný a nudný? Jako Stanbury? Ten tak působil.“ Skočí ti krátce do řeči Priscilla, než opět pokračuješ.

„Takže neshodli. Počkat… Počkat. To mi chceš naznačit, že ses s vévodou… pohádala?“ Ztlumí hlas do tichého šepotu. „Vím, jaké to je, když se s někým zrovna ty nepohodneš, ale… Ale s vévodou Essingtonem?! To ne… neříkej…Opravdu?!“ Klouže po tobě její vyjevený pohled, zatímco si dovedeš představit, že scény, co se jí skládají v hlavě budou asi značně dramatizované oproti tomu, cos měla sama na mysli. Ačkoliv…

Nakonec ale i ty přihodíš pár vévodových kladů. Jakkoliv by sis dovedla představit, že tam ještě pár věcí, které by si ocenila, chybí. Třeba trochu více živelnosti. Volnomyšlenkářství. Nadšení, které by v kombinaci s tvým dokázalo zázraky. Ne, místo něčeho takového je William pouze rozvážným a odměřeným mužem. Velmi rozvážným. I přes svůj poměrně nízký věk, o kterém už víš, že je dosti diskutabilní.

„Vévoda Essington a smysl pro humor? Začínám mít pocit, že jsme tu tehdy potkali někoho naprosto jiného, než koho mi tu teď popisuješ.“ Popíchne tě stále posmutnělá Prissy. Je však na ní vidět, že změna tématu jí prospěla, když na chvíli nemusí přemýšlet o svých problémech.

„Nedošlo? Nedojde? Ale… Ale to jste skutečně jen… přátelé?“ Prosákne jí do slov neskrývané překvapení podbarvené špetkou zklamání. „Ah… to jsem opravdu nečekala. Ale… Ale hlavně, pokud jsi spokojená a šťastná Vero. To je nejdůležitější.“ Pousměje se na tebe lehce. Je to první úsměv, který u ní dnes večer vidíš.

„A navíc… Jak jsi říkala. Z toho, co mi popisuješ, sir Essington bude asi dobrým přítelem. Jen tím. Rezervovaný, spolehlivý a… ty konexe se přeci taky musí někdy hodit. Ale vedle takového by ses unudila k smrti. Zrovna ty. Nene… Teď, když už si můžeš vybírat sama, tak se ti třeba skutečně podaří potkat někoho… No, někoho, koho budeš mít opravdu ráda.“ Povzdechne si spíše zasněně než smutně.

„Třeba Stanbury taky brzo po svatbě zemře a budu volná. Hmm, to by vlastně nebylo vůbec špatné. Už má na to klidně věk.“ Zvedne vzdorovitě hlavu a zahledí se opět do tmy, ze které k vám doléhá neustále šumění listí ve větru od nedalekých stromů, mezi jejich korunami prosvítá pár kousků noční oblohy. A v jeden moment... V jeden moment si všimneš protáhlého bílého záblesku, který na okamžik vykreslí bílou čáru na noční obloze.

Padající hvězda.

„Zima… Ne, v pořádku.“ Přitáhne si svetr blíže k tělu. „Ale tobě asi bude. Klidně běž Vero. Ať tu ještě nenastydneš. Já… Já tu ještě chvíli zůstanu.“ Hlesne vyhýbavě a sklopí oči k zemi. Nevypadá to, že by si takové drobnosti všimla a možná ještěže dobře. Můžeš si jen domýšlet, co by si zrovna teď přála. Zůstává tam však stát i přes lezavou zimu, která se do vás zakusuje.
Ne, zpátky domů se jí vůbec nechce, ale divíš se jí?  

Důvěrně známá krajina míhající se za okénkem neustále láká a přitahuje můj pohled. Je tolik rozdílná oproti výhledům, na které jsem si za poslední rok zvykla natolik, že mi připadaly běžné až všední. Přesto… Nemůžu se ubránit myšlence na domov. Ten skutečný. Opravdový. Neumím to popsat a myslím, že to ani není možné. Přesto toho mám nyní plnou hlavu včetně všech těch obav, které protkávají mé roztěkané myšlenky.

„Dobře, děkuji,“ pokusím se na Alexe aspoň vděčně pousmát, když jde bez protestů zkontrolovat ještě jednou přihrádku pod postelí. I na něm vidím napětí, jakkoliv to přede mnou skrývá a snaží se působit stejně klidně jako obvykle. Nicméně jakmile se vrátí, neubráním se tomu, abych ho nezahrnula dalšími otázkami. Chci si být jistá, že je vše v pořádku. Musí být. Otázka, kterou vyhrknu, se nejdříve setká s jeho nepochopením, než mi přeci jen odpoví. Nadechnu se – o tohle mi přeci nejde, nezáleží na tom, jestli mi to sluší nebo ne, ne, jen – nicméně mne Alex v další chvíli umlčí. A já se nechám. Má pravdu, všechno… Všechno je sbalené. Nic jsme tu nenechali…

„Dobře,“ šeptnu, když se ode mne odtáhne a poslušně se posadím vedle něj, aniž bych vyprostila svoji pravou dlaň z té jeho. A stejně jako on i já se neubráním dalšímu pohledu z okna ven. Lesy kolem trati se rozestoupili a v dálce jsou už vidět obrysy vysokých věží… Takřka se ve mne zatají dech a srdce mi několikrát prudce poskočí. Ta chvíle bude kratší, než jsem čekala…

* * *

Vlak zastaví, tak jako mnohokrát předtím, nicméně se to nedá ani v nejmenší srovnávat s kteroukoliv z našich zastávek. Srdce mi buší a cítím se tak zvláštně. Podobně jako tehdy, když jsme pluli na člunu vstříc Liberty a já nechávala Jeruzalém za sebou, a přesto úplně jinak. Mlčím, avšak ani Alex se nesnaží zapříst hovor. Když vysloví mé jméno, aby upoutal moji pozornost… S trhnutím se po něm podívám a… Bez jediného slova kývnu hlavou a snad na chvíli stisknu jeho ruku o něco silněji.

Nastal čas…

O zavazadla je postaráno, ovšem zbytek už je jen na nás. Nikam se netlačíme a jen pomalu postupujeme uličkou směrem ke dveřím a kovovým schůdkům vedoucím přímo na perón. Stejně jako Alex, tak i já se omezím jen na strohá slova pár tichých pozdravů doprovázených společenským zdvořilým úsměvem, za který se schovávám. Myšlenkami jsem ovšem někde naprosto jinde. Dokonce i tehdy, když Alex vystoupí, aby mi vzápětí pomohl překonat ty vysoké strmé schůdky. Jedna noha následuje druhou a já se ocitnu na nástupišti jeruzalémského hlavního nádraží.

Ve skutečnosti jsem zde byla jen párkrát v životě. Jednou dokonce když otevírali nově zhotovené nástupiště, když se nádraží rozšiřovalo. Byla to tehdy velká sláva, protože zároveň se křtila i nová parní lokomotiva se zcela novým silnějším typem motoru, který byl toho roku velkou novinkou. Pamatuji si, jak bylo celé nádraží vyzdobené barevnými girlandami i květinami a přes schody byl dokonce natažený i koberec. Byla to první společenská událost, na kterou jsem šla jako lady Flanagan v doprovodu svého manžela. Díky nedávné svatbě jsme byli středem pozornosti a Bartholomew si to patřičně užíval.

Rozechvěle vydechnu a na okamžik vzhlédnu k prosklené střeše pnoucí se nad celou hlavní budovou. Tak jsme tady. Na jazyk se mi stále dere to jedno jediné slovo. Domov. Přesně tak je to zde cítit, je to ten pocit tančící pod kůží, vůně proplétající se vzduchem i sluneční paprsky prosvítající skrze střechu. Na rtech se mi na okamžik mihne melancholický úsměv, ovšem ten vzápětí zmizí, když se pátravým pohledem rozhlédnu kolem nás.

Ale ne, nevidím nic – nikoho – podezřelého. Poznala bych to vůbec? Ošiju se nad tou úvahou, a aniž bych si to uvědomila, přistoupím blíže k Alexovi. Tomu jedinému pevnému bodu mého světa. Zahlédnu i zcestovalý manželský pár, ale nezdá se, že by si nás sir Archibald nebo lady Eleanor všimli… Jsou snad jediní, s kým bych se ráda rozloučila, ale… Ale ne. Bude lepší prostě jen odejít. Vytratit se a splynout s anonymním davem mířícím ven z nádražní haly.

Mimoděk si jednou rukou přitáhnu zimomřivě teplý kabát blíže k tělu. Úplně jsem zapomněla, jaká už začíná být v tomhle čase zima bez ohledu na to, jak moc slunce svítí. Dokonce i tady.

„Al… Edwarde?“ šeptnu směrem k Alexovi, který nepřítomně upírá pohled na prosklenou klenbu a přimknu se o něco více k jeho paži, abych ho přiměla mě vnímat.

„V pořádku. Tak… Tak pojďme,“ souhlasím a vykročím po jeho boku, abychom se dostali z nádraží pryč společně se dvěma nosiči, kteří nesou naše zavazadla a čekají na to až se rozhodneme, co dál. „Víš, že jsem v Jeruzalémě vlastně jen jednou v životě přespávala v hotelu? Tehdy před plesem…“ poznamenám během chůze. Trochu se do toho nutím, ale nemůžu se přeci jen vyplašeně rozhlížet kolem sebe. Ne, ničím… Ničím k sobě nesmíme přitáhnout pozornost. Jsme prostě jen další konverzující pár…

Delilah Blair Flanagan

Krajina za okénkem je zvláštním způsobem povědomá. Přesto má k džunglím, travnatým kopcům i širokým řekám obklopeným rozvalinami starých chrámů daleko. Temné lesy, udržovaná pole a spousta měst i vesnic, které míjíte, aniž by vlak zpomaloval. Všechno je to tu tak jiné a přitom… stejné. I po tom roce, cos zde nebyla, to vypadá velmi povědomě. Především tedy nebližší okolí Nového Jeruzaléma, které poznáváš, jen co začne vlak pomalu ale jistě zpomalovat.

„Ne, v té přihrádce nic není. Už jsem se díval. Dvakrát.“ Odpoví ti alespoň zdánlivě klidným hlasem Alexander, protože jisté napětí pozoruješ i na něm, jakkoliv se to na sobě snaží nedávat znát.

„Cože šuplík u postele? Ale tam přeci nebyl… Ah, už vím. Raději se podívám.“ Promne si unaveně oči a bez dalších slov vyrazí zkontrolovat zmiňovaný šuplík. Nic v něm však nenajde. Samozřejmě. Podobná místa už si prošla alespoň třikrát a nikde nic zapomenutého neleželo. Přesto ses nemohla zbavit toho vtíravého a neobytného pocitu nejistoty a nervozity.

„Moc? Málo?“ Hledí na tebe chvíli nechápavě Alexander a dle toho, jak očima brousí kolem tebe, asi zase hledá, co ze zabalených věcí snad myslíš, než mu to přeci jen dojde.

„Ah, ne… Je to tak akorát. Neboj se, Del… Sluší ti to.“ Přistoupí k tobě, aby ti obtočil ruku kolem pasu a vtiskl ti krátký polibek. „Měl jsem ti připomenout rukavice… ale vidím, že to není třeba.“ Chytí tvou pravou dlaň do své, než po chvíli opět ustoupí a s vydechnutím se posadí na jednu ze sedaček.

„Máme vše. Žádný strach. Posaď se a užívej si poslední chvíle tady mezi těmi pár stěnami. Zanedlouho tam už budeme.“  Prohrábne si zamyšleně vlasy, než se jeho pohled stočí k okénku, za kterým už je v dálce vidět zatím malá, ale dobře známá silueta města.

☩

Cuknutí vozu a skřípění brzd. Kolikrát už jste to za tu cestu zažili. Tentokrát je to ale jiné. Alexander nepůsobí nikterak hovorně, ale není se čemu divit. Ani jeden nevíte, co vás zde čeká. Snad se jen tvá obava o tajné policii ukáže lichá. Snad…

„Del…“ Natáhne k tobě Alexander ruku s tím jediným slovem, aby tě vzal za ruku, zatímco se vám už domluvená obsluha postará o zavazadla. Chvíli to však trvá, a tak vidíte, jak se na perónu už stihli vyrojit lidé, jež toho s sebou tolik neměli a nebo prostě skutečně pospíchají. Vy však ne. Alespoň Alexander nemluvil o tom, že byste dnes měli být někde na určitý čas a mohla sis být jistá, že pokud by tomu tak bylo, jistě by ti to řekl, a ne jednou.

Nakonec dojde konečně řada na vás. I tak je na chodbičce vlaku čilý ruch. Většinu těch lidí poznáváš. Některé více, jiné pouze od vidění z jídelních a společenských vozů. Těch je většina. Alexander ale nevypadá, že by se chtěl příliš zdržovat společenskými zbytečnostmi. Procházíte kolem nich, zatímco je Alex slušně zdraví, ale to je tak asi vše, než nakonec vystoupíte z vagónu a tobě se naskytne pohled na známé jeruzalémské nádraží. Jeden z architektonických skvostů Nového Jeruzaléme. Jeden z mnoha.

Ucítíš chladný vzduch a vydechneš obláček páry. Té je tu ostatně v okolí spousta, protože nádraží s mnoha nástupišti je plné vlaků a jejich dýmajících parních strojů, stejně jako je cítit i štiplavý zápach dýmu ze spalovaného uhlí.  Všude to syčí, hučí. I skupinky lidí šumí podobně jako ty majestátní stroje.

U druhého vagónu si všimneš, že manželé Tinsleyovi také vystupují z vlaku, ale nezaznamenali vás a stejně tak si jich evidentně nevšiml Alexander, jehož pohled je upřen na prosklenou klenbu nádraží, jenž sem vpouští denní světlo. Stojí tam, hledí vzhůru a skoro to až vypadá, že se na chvíli ztratil v myšlenkách, než s lehkým trhnutím hlavy stočí pohled zpátky k tobě, když se musí trochu připomenout.

„Promiň. Ehm, měli bychom jít. Sehnat drožku.“  

♫♪♪♫

Z uličky procházející kolem každého kupé doléhají přes dřevěnou stěnu neustále zvuky. Kroky, hlasy, dokonce i pár útržků hlasitých rozhovorů. Někdy je těžké udržet vážnou tvář a jindy zase dodržet to základní pravidlo hry. Hlavně potichu. I tak se nakonec po kupé povaluje sbírka různorodých svršků na znamení, že tato partie byla skutečně náročná…

… a zdaleka ne poslední.

Jsou zkrátka společenské hry, které jen tak neomrzí.

Pohled přimhouřených očí přelétne okraj stránky a zabodne se na okamžik do Alexe. Na okamžik stisknu rty silně k sobě, než se přinutím vydechnout a povolit svaly kolem čelistí. „To není mračení se, ale jen expresivní vyjádření… Údivu,“ vyslovím pomalu, zatímco se natáhnu po sklence toho dobrého burbonu, abych z ní upila a vlastně ji už ani nepustila z ruky. Nejraději bych si k sobě vzala celou láhev, protože se stačí znovu začíst do stránek posetých natisknutými písmeny, kde se mimo jiné odehrává i jedna z těch scén mezi Fernsbym… Ne, pardon, Felthamem a hlavní hrdinkou poté, co ji přiměl si zvolit nové jméno. Angela. Ze všech věcí zrovna tuhle Penfield nezměnil?!

Vztekle zatínám prsty do vazby knihy, když dočítám kapitolu. Nevím, co je horší. Že někdo… Někdo měl tu drzost, aby tam připsal… Aby tam připsal něco takového… Vždyť Fernsby byl zrůda! Monstrum, které mne celé ty týdny týralo každým svým rozhodnutím ohledně mého života a díky kterému jsem nakonec zemřela! A jen proto… Aby mi v okamžiku, kdy jsem si začala myslet, že vše bude dobré… Ničím jsem přeci nenaznačila, že by v něm bylo… Cokoliv! Proboha! Štítila bych se ho dotknout hlavní pušky, natož vlastníma rukama nebo… Opět k sobě tisknu rty. Nevím, co se s Fernsbym stalo po tom všem, ale představa, že se k němu nějakým způsobem ta kniha dostala a myslel by si, že jsem to psala já… Vždyť kdo jiný…

Přísahám, že Penfielda najdu a bude litovat toho, že kdy měl ruce, co umí psát!

S trhnutím opět přesunu svoji pozornost k Alexanderovi, který mne v tu chvíli taky pěkně štve. „Já vím, na čem jsem se domluvili. Vždyť mlčím a nic neříkám!“ ohradím se dotčeně. „Jestli je to opravdu tak zlé?“ zopakuji po něm a pozvednu opět sklenku ke rtům, abych zjistila, že je prázdná. „Hm, připomeňte mi, ať se vás zeptám na to samé, pane Maeburne,“ zamrmlám nespokojeně, „a navrch přihodím i otázku, jak jsi spokojený s výkony našeho společného známého nebeského generála,“ dodám už polohlasně. Tahle část mne už sice tolik nepohoršovala, jen bylo opravdu zvláštní o tom číst. Kamael by se zbláznil, kdyby věděl, že někdo rozdává po Zlatém městě o něm a Dumah takové pamflety s tím, jak úzkostně dbal po většinu času na to, aby ho nikdo nezastihl v žádné choulostivé chvíli zahrnující i obyčejné objetí. Vždyť jak dlouho trvalo, než se Dumah odhodlala k tomu udělat ten poslední krok, který změnil to blízké přátelství v něco víc? Penfield si s tím starosti ovšem rozhodně nedělal. Dokonce ani trochu ne.

„Nic jiného si ty knihy nezaslouží,“ zavrčím a v další chvíli seknu po Alexovi výhružným pohledem, kdyby ho napadlo splnit svoji výhružku a tu knihu mi sebrat. „A vůbec, buď rád, že trénuji na Penfilda na nich, a ne na jiných blízkých objektech,“ zahučím přes okraj knihy, do které se opět ponořím…

* * *

Musím říci, že jakkoliv jsem měla zprvu obavy ze společnosti Tinsleyových, tak se to ukázalo jako příjemné zpestření návštěv restauračního vozu… Byť se tedy takové obědy nebo večeře často značně protáhly. Ale nevadilo mi to. Sir Archibald Tinsley rozhodně není typický jeruzalémský gentleman a jeho vyprávění není suchopárné ani zdlouhavě nudné. A je skoro až úsměvné vidět v některých chvílích Alexe pohlceného rozhovorem o vzdálených zemí nebo naopak skutečně zaujatého vyprávěném postaršího dobrodruha.

Vlastně… Kolik by tak mohlo siru Tinsleymu být? Připadá mi, že by mohli být s Alexanderem ve stejném nebo podobném věku. Což je… Svým způsobem velice znepokojující představa. Párkrát se tak přistihnu, že střídavě na ty dva hledím a představuji si, jak by Alex asi vypadal, kdyby stárl jako normální člověk. A je to představa, kterou obvykle nenápadně zapíjím vínem. Sir Tinsley je sice šarmantní postarší gentleman a pochybuji, že by Alex snad byl vetchým starcem, ale… Ale všechno má své limity. Kéž bych ovšem mohla to stejné říci o své fantazii.

Ačkoliv lhala bych, kdybych tvrdila, že z postarší dvojice je pro mne sir Archibald ten zajímavější. Ne, to jeho manželka, Eleanor Tinsleyová. Tu ženu jsem svým způsobem obdivovala, v mnohém jako by vypadla z jednoho z těch dobrodružných románů, které jsem tak milovala. Dokázala toho tolik… Především vymanit se jeruzalémským konvencím… Vlastně dost svých otázek směřuji i na ni. Zvláště, když se Alex zabere do hovoru s jejím manželem. Vážně zajímavý pár… A co více. V jejich stínu s Alexem skutečně působíme tak… Obyčejně. O důvod více se jim nevyhýbat.

Lehce se pousměji a natáhnu se po sklence vína, zatímco lady Tinsleyová uvede na pravou míru, jak to je s historkou o lovu tygra. Já si říkala, že mi to zní povědomě! Vyměním si s Alexem krátký pohled, než svoji pozornost upřu na ženu sedící přede mnou. Vím, že s Alexem nikdy nebudeme jako oni. Nezestárneme společně na loveckých výpravách a nikdy se veřejně nestaneme takovým párem jako oni, ale… Ale je to nečekaně pěkná fantazie…

Nemůžu uvěřit tomu, že už za hodinu budeme v Novém Jeruzalému. Pořád mi to připadá tak… Neskutečné. Ty dva týdny utekly nakonec rychle, možná až příliš rychle. Vlastně najednou mám pocit jako bychom snad přeskočili několik dnů. Jako bychom teprve nedávno opustili Dvaraku a krajina za oknem se jako mávnutím kouzelného proutku náhle změnila na podzimní lesy a pole lemující cestu vedoucí do samotného srdce světa.

Nervózně procházím kupé, když už asi potřetí kontroluji, že tu opravdu nezůstaly žádné naše osobní věci. Že je vše zabalené v nachystaných kufrech.

„Ah, snad je to všechno… Doufám. Možná bych se měla ještě podívat do té přihrádky v koupelně… A šuplíku u postele,“ zamumlám poněkud nepřítomně, zatímco pohledem už ani nevím po kolikáté za poslední minutu zabloudím k oknu. Ten pohled je tolik podobný všem těm výhledům z okénka kočáru, ve kterém jsem seděla s Yan, zatímco mne na pokyn Farnhama vezli zpátky do Jeruzalému…

Je tak těžké zůstat zkrátka jen sedět. Co chvíli tak vyskočím na nohy, jen abych si našla nějakou jakkoliv nesmyslnou činnost. Co když na nás bude na nádraží čekat tajná policie? Co když se nějak dozvěděli, že se Alex vrací do Jeruzaléma? Nebo hůř… Napadají mne samé černé scénáře na kolik jsem z našeho blížícího se příjezdu nesvá.

„Je to takhle v pořádku? Není to… Já nevím, moc? Nebo málo?“ otočím se bez varování na Alexe a dlaněmi si přejedu po sukni. Tahle už není z toho lehkého splývavého materiálu, je o poznání těžší a teplejší. I košilová halenka, co k ní mám je ryze jeruzalémského upjatého střihu. Černý kabát je teplý a mám k němu nachystanou i lehčí šálu a samozřejmě rukavice. I boty jsem už vyměnila za pevné a s jemnou kožešinou uvnitř. Jejich nízký podpatek tiše klape pokaždé, když se proženu naším kupé…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Hmm, férová pravidla hry.“ Poznamená prozaicky Alexander, než se vaše rty spojí v polibku. A zatímco se z chodby i nadále sem tam ozývá dusání kroků dalších pasažérů a tlumené hlasy, opačným směrem se vaše kupé zdá procházejícím naprosto tiché. Alespoň zdánlivě. Otevřít teď někdo dveře, jistě by se dost divil tomu, co by viděl a jak řekl Alexander, vaše pověst ve vlaku by pak žila svým životem celou cestu do Nového Jeruzaléma a možná i ještě dál. Pravidla hry ale byla daná, domluvená, a tak nebránilo nic tomu, aby hra mohla začít.

A že jste ji nehráli naposled.

☩

„Už se zase mračíš.“ Ozvalo se Alexandrovo tiché povzdechnutí. Nebo spíše napomenutí? Ještě aby si se ale nemračila. V rukou si držela ten prokletý výtisk Dvakrát pohřbené nevěsty, ve kterém se tvé nejhorší noční můry potvrdily. Však už si za ty měsíce začala být i trochu nedobrovolně odborník na Penfieldův styl. To, co tam ale provedl s některými postavami… I do tvých jinak bledých tváří některé části vháněly ruměnec, ačkoliv bylo těžké říct, zda to bylo rozpaky a nebo čirým vztekem. Dost možná kombinace obojího.

Stalo se to, čeho ses bála. Fernsby sehrál výraznou roli ve tvém životě, ale rozhodně ne tak významnou, jako bylo popsáno na stránkách knihy. A ačkoliv se zde jmenoval Feltham a v knižním podání působil více jako osudový antihrdina, než prostý psychopat, bylo stále vcelku patrné, o koho mohlo jít. Tedy pro tebe, která jej znala osobně. A dost možná by si té podobnosti všiml i on, pokud by se mu kniha někdy dostala do rukou. Dokonce se Penfield neobtěžoval a ponechal tam dočasné pojmenování pro hlavní hrdinku – Angela. Asi se mu ta trefná paralela skutečně líbila.  

„Víš, že jsme se domluvili, že si to přečteš jen pod podmínkou, že po zbytek dne nebudeš proklínat celý svět a probodávat všechny pohledem. Tedy především mě.“ Narovná se Alexander trochu v křesle a složí své rozečtené noviny do klína.

„To je to opravdu tak zlé?“ Zeptá se tě polohlasem.

Kdyby jen věděl! Muselo se nechat, že i Generál měl díky panu Penfieldovi jisté… nové, a o poznání vášnivější stránky osobnosti. Jak se na to bude tvářit Alexander možná brzy uvidíš. Jak by se ale na něco takového tvářil Kamael, si můžeš jen domýšlet.

A co teprve, až se Alexander dostane k Alexanderovi… Tedy panu Maeburnovi. Protože v tomto díle už bude jeho slavný vstup na scénu, když se k němu konečně dostane zesnulá hlavní hrdinka. Jak se s tím ale vypořádá, když bude mít však ještě plnou hlavu otce Felthama?

„…Ohnula jsi stránku.“ Vytrhne tě z nočních můr opět Alexova lakonická poznámka a černé oči se na okamžik od stránek novin opět stočí tvým směrem, než se k nim po té prchavé chvíli vrátí.

„Možná příště koupím těch výtisků rovnou několik, když vidím, jak ve tvých rukách ty knihy trpí.“     

☩

„Ale no tak Archibalde, už se zase začínáš opakovat.“ Napomenula lady Tinsley svého manžela, který zrovna vyprávěl historku o stopování lidožravého tygra bujnou džunglí. Nutno podotknout, že vám celý ten příběh byl už lehce povědomý. Avšak bylo těžké říct, jestli už jste tuhle verzi slyšeli a nebo šlo o jiného tygra a jinou džungli.

Archibald Tinsley byl totiž vášnivým lovcem. A byl to přesně ten typ člověka, u kterého jste si dovedli představit sloní hlavu zavěšenou v salónku a nebo klidně i nad postelí, pokud by jinde nebylo místo. A že dle jeho barvitých vyprávění toho místa doma opravu možná tolik neměl.

Sir Tinsley byl dobrodruh, lovec a někdo, kdo za svůj už poměrně dlouhý život procestoval velký kus světa. Dokonce i Alexandera si přistihla, jak při některých jeho historkách o vzdálených zemích poslouchá nezvykle pečlivě a někdy skoro ani nedutá, aby se naopak jindy začal vyptávat s pro Alexandera nezvyklým zápalem. Nebo spíše pro Kamaela?

Seděl naproti vám při jedné z večeří společně se svou chotí a jako už poněkolikáté jste si dělali společnost na zpříjemnění a ukrácení cesty. Sir Tinsley byl už na první pohled postarší muž. Vlasy měl stříbrné, stejně jako udržovaný vous, ale stále na něm bylo, i přes dobře střižený oblek, patrné, že k vetchému starci má daleko.

Jeho žena, Eleanor, se jevila zprvu jako milá stará dáma. Avšak na ten druhý se ten obrázek velmi rychle rozplynul. Zdatně svému muži sekundovala a na lady působila velmi… neotřele. Odvážně. Brzy jste pochopili proč. Doprovázela ho na velké části jeho cest a procestovali tak spolu skutečně obdivuhodný kus světa, aby se vždy na nějaký čas vraceli do svého domova. Nového Jeruzaléma.

„Ale no tak, miláčku, to si pleteš s tím tygrem u Sabarmati. Tam, jak sežral ty pastevce.“ Odvětil své ženě sir klidným hlubokým hlasem.

„Sabarmati? Ale počkej, tam jste přeci toho tygra nakonec nenašli, protože se ukázalo, že to nakonec nebyl útok tygra ale černého pantera. Toho co je v západním salónku. Myslím, že jsi vyprávěl historku od Kaveri. Opět.“ Povytáhne dáma lehce obočí a doprovodí to drobným úsměvem.

„Od Kaveri? Myslíš? Hmm, no… Ne, to určitě ne.“ Nenechá se sir rozhodit.

„Ale jistě. Tím jsem si naprosto jistá. Copak si nevzpomínáš na…“ A před vámi se opět spustí scéna, o které víte, že se dost možná protáhne.    

☩

A cesta ubíhala. Ze začátku pomalu, ale čím blíže jste byli svému cíli, tím rychleji se zdálo, že dny utíkají. A nebylo to ani tak tím, že byste se těšili. To jisté rostoucí napětí jste cítili oba. Mohli jste to vyčíst z reakcí toho druhého stejně jako ze svých myšlenek, která až příliš často sklouzávaly k tomu, co bude.

Co bude v Novém Jeruzalémě po skoro roce, co jste byli společně pryč?

Už zhruba za hodinu jste to měli oba zjistit.

Vera De Lacey

„Vzhledem k tomu, že se v nich píše o životě andělů, tak zcela určitě.“ Utrousí tiše Priscilla, ale přeci jí jen koutek alespoň na chvíli o něco povyskočí nahoru. Fikce? Spíše ironie, že zrovna tyhle části ti jako fikce nepřišly vůbec. Naopak byly až nezvykle přesné. Věci o Dumah, její chování, zvyky i popis Zlatého města a jeho ohnivého Generála, který přitom navenek působil tak chladně. Ne, tohle rozhodně nebyla náhoda. Probudila se snad ona sama a napsala to? Dávalo by to smysl. Kamael, kterého jsi zcela určitě potkala i v této časové rovině, to nemohl být. Ne po tom, co se zhruba před rokem stalo a také bylo opravdu těžké představit si zrovna jeho, jak píše něco takového. Ačkoliv ani Dumah nikdy nepůsobila jako někdo schopný sepsat zrovna tohle. Byla to záhada, o které si dala vědět Williamovi. Jak jinak. Dokonce jste si o tom vyměnili i pár neurčitých poznámek v dopisech, ale nikdy nic přesného. Přeci jen se o těchto věcech nepsalo. Tedy, pokud člověk nebyl panem Penfieldem. Rozhodně to tedy věděl, ale… Ale neřešil to, alespoň co jsi věděla. Pořád to byly smyšlené příběhy. Alespoň zdánlivě. Mohla si jen doufat, že části ze sanatoria nebyly stejně věrné realitě jako ty z Veršů.

„Díky, Vero.“ Pousměje se na tebe smutně Lottie, když jí nabídneš i tak pomoc s mamá. „Ale tohle je zbytečné. Nekaž si den… Dny. Jen by to vířilo vodu a k ničemu to nebylo.“ Potřese hlavou. Muselo se nechat, že Charlotta byla vždy ta s nohama na zemi. Prakticky smýšlející mladá dáma. A jako taková si byla schopná vyhodnotit i celou tuhle situaci alespoň s částečně nezkaleným úsudkem.  

Ale pak se váš rozhovor stočí k Philipovi, aby ve stopách slov kráčely i vzpomínky. A ne na nic menšího než na vás svatební den, který byl skutečně velkou slávou. Dokonce i na Nový Jeruzalém. Na tom si ostatně Philipova rodina dala záležet. Bylo to jako vkročit do příběhů z pohádkových knih, ačkoliv… Brzy se začalo ukazovat, že není všechno zlato, co se třpytí.

„Hmm, nebyl? Byl také nudný?“ Otočí se na tebe Priscilla, aniž by přesně tušila, kam tím ve skutečnosti míříš. A možná je to tak dobře, že ji hned nenapadne ta krutá pravda, kterou sis vyzkoušela na vlastní kůži. I přes svůj vážný výraz byla pořád ještě tou mladou nezkaženou dívkou a o spoustě nástrah světa tam venku neměla ani tušení.

„Později… spřátelíme… Nevím, jestli to není málo na něco tak vážného jako je slib věrnosti až do smrti, ale… Ale co můžu dělat. Slíbím, že s ním budu v dobrém i ve zlém a budu doufat, že kromě toho se i jednoho dne… spřátelíme. To je… heh… šílené a přitom…“ Hlas se jí zlomí, jak se jí sevře krk a do očí vhrknou slzy.

„Promiň, promiň… To sem nepatří. Ahh, hlavně klid. Klid!“ Nadechne se a zase dlouze vydechne mezi slovy. „A co vlastně ty a vévoda?“ Zabrousí trochu zastřeným hlasem raději k jinému tématu. „Popravdě nevypadal jako někdo… zábavný. Naopak. Jediné, co ale stálo za to, bylo, jak se mamá a otec před ním tvářili. To byl zlatý hřeb dne.“ Zavzpomíná na ten jeden jarní den, kdy k vám velká bouřka zavála tu nečekanou návštěvu.

„Řekni mi, co na něm vidíš, Vero? Samozřejmě, je.. hmm, pohledný a pořád je to jeden z nejmocnějších mužů, který v Novém Jeruzalémě je a asi nejenom v něm, ale… Ale ty? Taková dobrodružka, heh.“ Ušklíbne se nad tím prazvláštním slovem. „Neřekla bych, že peníze a moc jsou něco, co by tě lákalo. Tím spíš někdo, kdo je tak… vážný? Nebo snad není vážný, když jste spolu? Jen vy dva?“ Položí ti otázku, která je možná až nezvykle na tělo. Tedy, ne že by si už na pár zvědavých dotazů za ty měsíce nemusela sestrám odpovídat, ale vždy se to dalo tak nějak odmávnout. Zaobalit do žertu. Avšak teď se zdála atmosféra o dost vážnější.

„A vy… Ehm, jste skutečně spolu? Myslím jako spolu, spolu… Jak naznačovala mamá tehdy.“ Drobně se ušklíbne, když si vzpomene na ten nepříjemný a především nedůstojný výstup, kterého byla také svědkem.

♫♪♪♫

Drobně se zachmuřím, když Alexander zmíní knihu, která skutečně leží zabalená mezi ostatními v květinovém kufru ležícím na hromadě. Raději jsem ji tam dala hned poté, co mne Alex přemluvil, abych si ji nechala až do vlaku. Bylo to těžké. Vážně moc.

„Vzala. Takže doufám, že těch lahví je v minibaru… Dost,“ konstatuji. Už ten předchozí díl mi zrychlil tep natolik, že jsem si dolila… Já už ani nevím kolikrát, než jsem tu knihu dočetla. A rozhodně mi to nepopohnalo srdce vzrušením, to opravdu ne a stahuje se mi žaludek jen pomyslím na to, že by nad tím snad nějaká z jeruzalémských dam mohla nadšeně vzdychat a pak si o tom povídat s přítelkyněmi. Ne… To… Opravdu ne.

„Rozumím, nemusíš se bát,“ povzdechnu si tiše, zatímco krátce kývnu hlavou a přinutím se své myšlenky směřovat trochu jiným směrem, než je Penfield a jeho osud, pokud se mi podaří navštívit vydavatelství. „Budeme zkrátka nudný západní pár mířící na pár dní do Jeruzaléma. Ty budeš přesně ten gentleman, který myslí jen na práci a společenské konverzace ho nudí a já… Hm, ta plachá dáma, která popíjí své víno u knihy nebo s prázdným pohledem upřeným z okna, protože neumí mluvit s lidmi,“ lehce se pousměji na závěr toho pěkného příběhu, který jsem nám vymyslela. „Hm, akorát mi raději připomeň, pokud bych si zapomněla vzít rukavice, až půjdeme mezi lidi,“ hlesnu zamyšleně, zatímco pohledem sklouznu po kůži brázděné šedými liniemi, které mizí pod polodlouhým rukávem šatů. Pochybuji, že si toho někdo mohl při nastupování všimnout, ovšem v restauračním či relaxačním voze první třídy se zajisté objeví až nezdravé množství hodnotících a zvědavých pohledů.

Pokračujeme v nečekaném hovoru, ve kterém jsme zabrouzdali k nečekanému tématu – Alexander, šachy a já. A naše památná partie, která se tehdy nečekaně protáhla. „Možná nebyla, ale já si tak rozhodně po těch třech hodinách připadala… Jako by můj život už neměl smysl,“ lehce se ušklíbnu. „Ještěže mě jen tak snadno nezastrašíš. Možná se mi podaří v Jeruzalému sehnat i nějakou knihu o šachové taktice, něco k zahájením a koncovkám…“ poznamenám zamyšleně. Vzápětí se ovšem pohledem i myšlenkami vrátím k Alexovi sedícímu naproti mně.

„Co máš pořád s tím bridgem?“ neubráním se jistému pobavení. „Naučila jsem se od služebnictva i jednodušší a zábavnější hry, které nezahrnují trapné konverzace s přísedícím manželským párem,“ ujistím ho. Sice si tedy nejsem jistá, zda si ještě něco z toho pamatuji, přeci jen to nějaká doba už bude, ale… Hm, stejně nejdříve bude třeba ty karty sehnat, pokud by to vůbec mělo dojít.

Jméno lady Vernier nechám za sebou a raději se rozhodnu věnovat něčemu příjemnějšímu. Stará Delilah by se červenala, jen by na něco takového pomyslela, já ovšem nezaváhám ani na vteřinu a tváře mi stud rozhodně nezabarví. Dokonce ani tehdy, když ucítím ten jemný dotyk i stoupající horkost po noze. Prsty kloužou po černé punčošce, se kterou jsem při převlékání vlastně dost zápasila. Za tu dobu našeho života ve Dvarace jsem těmto kouskům v šatníků každé lady trochu… Odvykla. Nasoukat se tak do nich ve spěchu, a ještě je správně pod koleny převázat stuhou, aby nesjížděly…

„Možná měl. Přišel jsi za ty roky o tolik nových zkušeností na tomhle poli,“ pousměji se, když zálibně sklouznu ke knoflíčkům povoleným už do půli jeho hrudi. Prsty rozhrnu lemy košile, zatímco se ke mně Alex nakloní blíže.

V další chvíli div nenadskočím, jak mne z toho okamžiku vytrhne zalomcování kliky v zamčených dveří. Srdce mi poskočí a stejně jako Alex, tak i já natočím hlavu tím směrem. Kdokoliv stojí za dveřmi, rozhodně to jen tak nevzdává dle poskakování dveří v pantech. Když se k tomu přidají i hlasy, kterým ač není rozumět, tak není zase tak těžké si ten rozhovor domyslet… Koutky rtů mi zacukají a já se musím kousnout do rtu, abych se nerozesmála nahlas. I tak s tím musím notnou chvíli bojovat a úsměv mé rty už neopustí. Ani tehdy, když natočím tvář zpátky k Alexovi a naše pohledy se střetnou.

„A pak, že čtení románové literatury není plné praktických rad do života,“ poznamenám spokojeným tónem hlasu, ze kterého je těžké poznat, zda to myslím vážně nebo je to myšleno v žertu. „Hmm… Vskutku. To by náš plán být nudným nezajímavým párem vzal za své hodně krátce po zahájení cesty,“ dodám rádoby zamyšleně.

Lehce si poposednu, když se Alex rozhodně pokračovat tam, kde skončil a přitáhne si mne k sobě. „Takže… Hm, pravidla,“ zapředu polohlasně, zatímco odhodlaně pokračuji v rozepínání knoflíčků na Alexově košili, dokud prsty nenarazím na sponu opasku. „Protože se jedná o společenskou hru jen pro dva hráče, je důležité zachovat… Hm, ticho. Kdo to poruší, odevzdává… Hm, fant,“ pokračuji dál – slovně a vlastně i rozepnutím spony pásku. „Podvádění je samozřejmě povoleno,“ pousměji se a s tím Alexe políbím, zatímco za okny vlaku se otevře výhled do krajiny na znamení, že Dvaraku skutečně necháváme za sebou…