Andor.cz - Dračí doupě online

Ačkoliv se mi okénkem ve dveřích nenaskytne pohled na zástup policistů, tak z toho nemám dobrý pocit. Dokonce ani trochu. Ulice působí… Prázdně. V další chvíli se polekaně odtáhnu a očima rychle kmitnu směrem k Alexanderovi.

Pak uvidíme. Ta slova ve mne nezanechávají zrovna pocit úlevy či nějaké jistoty. Uvidíme co? Jestli se odsud budeme muset… Probít? Kam? Ještě ke všemu za bílého dne uprostřed Jeruzaléma? Cítím, jak mi žaludek svírá a tiskne neviditelná ledová pěst. Ze všech těch představ a otázek se mi udělá málem fyzicky zle. Tušila jsem, že je to… Celé… Špatný nápad. Neměli jsme se sem vracet, ne tak brzy… Zvláště ne s tím, za jakých podmínek jsme museli město před rokem opustit.

Nic více už neříkám, jen krátce kývnu hlavou na znamení souhlasu. Ostatně – máme snad na výběr? Nemyslím si – a dle všeho je Alex stejného názoru. Napjatě pozoruji, jak Alex otevírá dveře kočáru a vylézá ven. Neozve se ovšem žádný křik, výstřely, nic z těch divokých představ, které mi v hlavě vykreslila vlastní bujná fantazie.

Nakloním se a světlo světa nejdříve spatří má ruka v černé rukavici, kterou vystrčím z kočáru ven, abych ji vložila do napřažené dlaně Alexandera a s jeho pomocí vystoupila ven. Neovládnu se a očima rychle přelétnu po prázdné uličce, kde jsme zastavili. Nikdo zde není. Žádný chodci. Další drožky. Kdokoliv… Až na tu ženu. Prohlíží si nás, cítím, jak po mne klouže ten hodnotící pohled. Moji pozornost přitáhne zejména její uniforma a nenápadné insignie, které nosí. Tajní, se kterými jsem měla tu čest, byli oblečeni jinak. V černých kabátech bez odznaků… Jistě, jinak by to nebyli přeci Tajní…

A přestože je tu ta žena sama, tak ve mne celá ta situace vzbuzuje asi všechno jen ne klid. Není to náhoda. Nemůže to být náhoda. Snad sebou i lehce trhnu, když do ticha zazní jako první Alexanderův hlas. Neubráním se ani lehkému zamračení se při odpovědi neznámé policistky. Speciální jednotky. Srdce mi poskočí a už z toho rychlého tempa nevypadne. Namátková kontrola? Nepamatuji se, že by snad bylo běžné, aby někdo, kdo se představuje jako speciální složky Jeruzalémské policie snad měl dělat namátkové kontroly. Rozhodně jsem o ničem takovém neslyšela. Speciální? Jak moc speciální? Hlavou mi běží na tisíc otázek, ačkoliv se nedokážu soustředit na jedinou z nich.

Namísto toho se roztěkaně rozhlížím kolem nás, zatímco ode mne Alex poodstoupí, aby mohl policistce podat své doklady. Sir Edward Archdale. Můj špatný pocit z toho všeho, nepříjemné mrazivé chvění tančící pod kůží jen zesílí. A se zimou, co se mi dere pod kabát to nemá nic společného. V ulici skutečně nikdo není. Ale tohle není žádná chudinská ani okrajová čtvrť a slunce ještě nezapadlo. Dokonce se zatím ani nerozsvítili lampy. Měl by tu aspoň někdo být. A pravděpodobně… Tu někdo opravdu bude. Záblesk, kterého si všimnu na jedné ze střech mne přiměje kousnout se do vnitřku rtu. Pamatuji si, co mi tehdy říkal… Noah. To, jak mne chtěl nejdříve s puškou poslat na střechu, když řešil plán k osvobození Alexe.

Ta žena tu není sama. Rozhodně tu není sama.

„Ah, jistě. Doklady,“ podaří se mi promluvit i skrze sevřený krk. Rozechvělými prsty sáhnu do kapsy kabátu, abych z něj mohla vylovit tenké kožené pouzdro s vlastními doklady na jméno Delilah Vernier. Ta… Ta na rozdíl od sira Archdela díky Edricovi Farnhamovi existovala. Váhavě přistoupím blíže a natáhnu ruku směrem k té ženě, abych jí je podala.

„Něco se snad stalo nebo je zde tohle běžné? Takovéhle namátkové kontroly?“ zeptám se tichým hlasem, zatímco zůstanu stát vedle Alexandera. Natolik blízko, div se jej nedotýkám paží. Všiml si toho také? Snažím se uklidnit a udržet si tvář, ale… Dokonce i po tom všem, co jsem už zažila, tak to není zdaleka tak lehké, jak bych si přála.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Každé z vás se myšlenky stáčí tím jedinečným směrem. Osobitým pohledem, jenž je vlastní každé z vás. Zatímco Priscillu trápí ne tak mladý pan Stanbury, její budoucí nastávající manžel. Tobě hlavou letí naopak někdo jiné. Vévoda Essington. Někdo tak jiný a přitom… Dobrý přítel. Skutečně by se tak dal označit? Asi ano. Moc dlouhodobějších přátel jsi neměla. Samozřejmě tu byly nějaké krátké známosti s lidmi, co jsi potkala na svých cestách po okolí, ale nikdy se nedalo mluvit o něčem trvalejším. Zůstala ti rodina a pak těch pár osob z Nového Jeruzaléma, se kterými ses znala, jak dlouho? Zhruba rok?

Padající hvězda protne oblohu jako když malíř smočí štětec omylem v bílé barvě místo černé a udělá ten jeden rychlý a jistý tah. I tohle přináší vzpomínky. Na… někoho. Někoho, kdo už staletí nežije a kdyby snad žil… Dovedla by sis to vůbec představit? Žít s někým takovým? Zerachiel ho milovala, ale ty… Viděla jsi jej očima někoho jiného. Svýma. A v nich měl k tomu dokonalému obrazu, co nosila Zerachiel v hlavě, daleko.

„Proč myslíš, že nemyslím?“ Ohradí se lehce uraženě Prissy, kterou tvá slova příliš neobměkčí. Ne, vidíš to na ní. Jak to v ní vře a staví se na odpor tomu všemu, co se jí děje. Ale stejně tak dobře víš, že nakonec sklopí uši jako každý dobře vycvičený kůň a potáhne vůz dál. Tam, kam musí jednou dojet.

„Heh, do škumpy…“ Hlesne tiše Priscilla, když začneš vzpomínat na vaše dětské hry a fantazie. „Byla pak celá obsypaná tou příšernou vyrážkou. I na obličeji! Dělala jsem si z ní legraci, že se mění v trola. Vzpomínáš? Z té knížky, co jsme měli po babičce.“ Pousměje se tvá sestra a tiše si povzdechne.

„Co se nám stalo Vero? Kdy se to všechno změnilo? Jak to že už neběháme po lese a nehledáme poklady? Tehdy… Tehdy se všechno zdálo o tolik snazší…. Krásnější.“ Zavře oči a stočí tvář k nočnímu nebi.

A tak tam stojíte. Dvě sestry. Bok po boku. Tichý rozhovor brzy nahradí rytmické šumění korun stromů rostoucích kolem vás a altánku, ve kterém stojíce. Žádná další hvězda už z nebe nespadne. Zůstane jen ticho a klid dalšího z nespočtu davenportských večerů.

Nakonec ale i ty i Prissy už začínáte být prokřehlé zimou. Všimneš si toho, jak se tvá sestra klepe, aby se po chvíli na tebe stočila její pobledlá tvář.

„Dobře, Vero. Myslím… Myslím, že se už můžeme vrátit.“ Kývne smířeně, a tak se společně vydáte domů. Zpátky do domu. Priscilla příliš nemluví. Tedy skoro vůbec, pokud se jí na něco vyloženě nezeptáš. Místo toho upřeným pohledem hypnotizuje cestu před vámi, která je ale nakonec až příliš krátká. Za chvíli jste totiž u domu.

Skrz okna vidíš, že se uvnitř stále svítí. Těžko říct, jak dlouho jste byly společně venku. Jsi to nakonec ty, kdo z vás dvou musí vzít za kliku. Priscilla na ni totiž hledí poněkud vytřeštěným pohledem a působí, jako kdyby zamrzla na místě.

Otevřeš dveře a ovane tě teplý vzduch, který doslova zaštípá na prokřehlé kůži. Zrovna tu po ruce není nikdo ze služebných, aby se vám věnoval, ale opravdu tolik jste jich zde neměli. Rodiče byli rádi, když tu bylo dost těch, aby se postarali o dům a chod domácnosti. Peníze na placení někoho, kdo by vám navlékal a svlékal kabáty skutečně neměli.

Priscilla vejde za tebou, aby si váhavě sundala z ramen zapůjčený svetřík a zrovna, když ti ho podala…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Svařené víno. To jsem neměl už… No, opravdu dlouho.“ Mlaskne zasněně Alexander když zmíníš něco tak obyčejného a vlastně typického pro mnohé tržiště a náměstí Nového Jeruzaléma. Zvláště teď s klesajícími teplotami se určitě najde pár stánků, které budou prodávat něco dobrého na zahřátí. Celé to zní vlastně doslova idylicky. Dojet na hotel, ubytovat se a pak se projít po ulicích Nového Jeruzaléma a zavzpomínat na starý život. Ale… S vaším starým životem zde se nepojily pouze pěkné vzpomínky.

Zastavení kočáru zaznamenáte oba, avšak brzy ti je jasné, že něco není v pořádku. Alexandrovo nakrčené čelo. Zlaté hodinky v jeho ruce a pak ten ostrý hlas přicházející z venku. Krve by se v tobě v ten moment nedořezal, ale posbíráš zbytky chladného uvažování a přiměješ se vyhlédnout z okénka. Nenápadně poodhrneš záclonku, aby se ti naskytl pohled na kousek ulice, který působí podivně prázdně. Pak se ale něco pohne a ty opět rychle spustíš ruku, aby tě snad neviděli, ačkoliv… Oni moc dobře ví, že jste v kočáru. To, jestli vědí, i kdo ve skutečnosti jste, ale bylo záhadou. Prozatím.

„Vystoupíme. A pak… pak uvidíme.“ Pohlédne na tebe Alexander vážně. Co se za tím uvidíme může skrývat, je těžké říct. Pokud by šlo do tuhého jistě byste byli pro místní bezpečnostní složky tvrdý oříšek, ale mít v patách jeruzalémskou policii jako zločinci na útěku? Už jednou jste si to zkusili a nebýt intervence třetí strany, mohlo to dost možná skončit zle. Velmi zle.

Alexander vyčká na tvé alespoň souhlasné kývnutí, jakoukoliv reakci, než se nakloní ke dveřím, aby je otevřel a pak bez větších obtíží vystoupil ven. Jako vždy ti pomůže a tobě se konečně naskytne pohled na nenápadnou ulici, ve které v tuhle chvíli nevidíš prakticky nikoho. Jen váš kočár a tu… ženu.

Světlé krátce střižené vlasy a kulatý obličej se skoro dívčími rysy, které jsou v ostrém kontrastu s tmavou uniformou, kterou na první pohled nepoznáváš, ale na pár místech vidíš pár symbolů odkazujících na Nový Jeruzalém. Že by jeruzalémská policie? Těžko říct. Rozhodně působí… zvláštně. U pasu má zavěšený meč a všimneš si i pouzdra s pistolí, ale nic dalšího u ní nevidíš.

Její oči nejdříve sklouznou chladně po Alexanderovi a pak po tobě. Měří si vás. Odhaduje. Čte. Je ti to jasné. Ta žena rozhodně nebude jen nějaká panička navlečená do slušivého obleku pro ukrácení volné chvíle.

„Dobrý den, čemu vděčíme za tohle nečekané vyrušení? A s kým máme vůbec tu čest?“ Promluví nakonec první Alexander, z jehož hlasu sice neodpadává led, ale příliš vřelosti do něj také nevložil. Všimneš si toho, jak se podobně jako ty rozhlédl po vašem podivně prázdném okolí, ale ať už na to říkal cokoliv, v tuhle chvíli si to na něm nepoznala.

„Jeruzalémská policie. Speciální složky. Jedná se jen o namátkovou kontrolu. Pane…?“ Promluví ta žena, zatímco si s Alexanderem vymění upřený pohled.

„Archdale. Edward Archdale. Přicestoval jsem z Provincií provinčním expressem, který dorazil zhruba před hodinou.“ Odpoví jí klidným hlasem Alexander. „Samozřejmě, pokud jde o namátkovou kontrolu… Předpokládám, že chcete vidět doklady.“ Zasune ruku do náprsní kapsy, aby vytáhl své osobní doklady vystavené na jméno sira Archdalea. Skvělého diplomata, který… nikdy neexistoval.

„Hmm, ano doklady. Prosím.“ Natáhne žena ruku a naznačí, aby jí je Alexander podal. „A vaše taky lady…“ Řekne jen mezi slovy, zatímco Alexander musí udělat pár kroků blíže k té ženě, než jí vloží do ruky požadované dokumenty, a zatímco ti dva si vyměňují ostré pohledy, ty se můžeš rozhlédnout alespoň na chvíli kolem. Skutečně… Ulice je až zvláštně prázdná. Sice se blíží večer, ale tma ještě nepadla a lidé by tak měli ještě procházet ulicemi. Je to zvláštní. Velmi zvláštní. A pak si všimneš na jedné ze střech krátkého záblesku. Skoro jako od zrcátka.  

♫♪♪♫

Nedá se úplně říci, že by v kočáru bylo kdovíjak teplo, ale pořád je to lepší než být venku. Stále jsem ovšem tak trochu rozhozená z toho… Jak moc mne to zaskočilo. Ta zima. Nádražní hala. Něčemu ve mne se příčí představa, že by se na mne rok v Dvarace tolik podepsal. Tedy… Změnila jsem se. Moc dobře vím, že jsem už jinou Delilah než byla ta promrzlá vyděšená žena sledující vzdalující se světla města, zatímco si člun razil svoji cestu po moři k čekajícímu zaoceánskému parníku. Nicméně… Tohle je přeci jiné. Úplně jiné.

Z chmurných myšlenek mne ovšem vytrhne Alexův hlas. Více než kdy jindy mu závidím, že se ho zdejší počasí netýká. A vlastně nejen zdejší – ale dle všeho jakékoliv. Zima, horko, jako by se ho nic z toho za žádných okolností netýkalo. Já pomalu mrznu i při pouhém sledování, jak si stahuje rukavice a schovává je do kapsy.

„No… Dnes je rozhodně chladněji, než si pamatuji, že by v tuhle dobu mělo být,“ drobně se zamračím. „Nebo jsem za tu dobu v Provinciích prostě jen… Odvykla,“ povzdechnu si. „Navíc, všiml sis toho? Ztratila jsem i tu svoji jeruzalémskou bledost. Do teď mě nenapadlo, že je něco takového vůbec možné,“ zadrmolím nevěřícně.

Nicméně vzápětí přimhouřím oči a zabodnu pohled do Alexe namísto varování. Penfield je zakázané téma. Vlastně jsem se ani nesvěřila Alexovi se svým nápadem zajít do toho vydavatelství… A to z dobrých důvodů. Nemyslím si, že by mě tam pustil, když ví, jak moc naštvaná jsem. Nicméně výraz v mé tváři přeci jen povolí, když chytí mé ruce do svých. Okamžitě ucítím to příjemné sálavé teplo prosakující i přes jemnou látku rukavic.

A je to právě on, který mne nakonec přiměje se i lehce pousmát. „Hm… A ty bys chtěl, abych tě doprovázela? Říkala jsem si, že si po několika týdnech strávených den, co den i noc, co noc se mnou si budeš chtít odpočinout a nabrat síly,“ šeptnu škádlivě a nakloním hlavu lehce ke straně. „Já ti to říkala, aby sis tam nechal aspoň dva týdny volna,“ dodám vědoucně, zatímco mi na rtech hraje ten lehký úsměv.

Ten mi ovšem z tváře zase rychle zmizí, když neodolám tomu, abych vyhlédla skrze okénko ven. Srdce mi opět poskočí, když pohledem sklouznu po známých budovách, které míjíme. Vlastně vše zde mi je tak důvěrné známé a navzdory všem těm hrozným věcem, co se mi zde staly, ve mne pohled do ulic vzbuzuje ten hřejivý pocit bezpečí. Konejšivou představu domova. Všechen ten řád včleněných do rovných linií, široké ulice i elegantně a zároveň stroze působící výzdoba. Až nyní mi v plné síle začíná docházet, jak moc mi v některých ohledech Jeruzalém chyběl. Dvaraka byla hlučná, barevná, chaotická a úplně… Úplně jiná.

„Dost možná?“ podivím se nad Alexovým výběrem slov a povytáhnu obočí. „Zbláznil by ses z toho. A já z tebe, drahý, kdybych se mi nějakým zázrakem podařillo tě k něčemu takovému přesvědčit.“ Na chvíli se i donutím odtrhnout pohled od výhledu z okénka, za kterým se míhají obrysy vysokých budov i věží pnoucích se k šedivému nebi. Dokonce i tohle chladné roční období Jeruzalému sluší – dost možná více než léto. Tedy… Ted určitě více. Milovala jsem to… Když se koruny stromů rostoucích v alejích či ulicích zbarví do sytých žlutých až červených odstínů podzimu.

Vzápětí krátce kývnu hlavou. „Procházka zní vlastně dobře. Nasát trochu zdejších atmosféry, protáhnout si nohy… Hm, možná už budou i v ulicích prodávat svařené víno,“ dodám skoro až zasněně, a ještě chvíli se kochám výhledem ven, který ve mne rozdmýchává vzpomínky na ten starý a tolik vzdálený život, který skoro jako by ke mne už ani nepatřil. Nebo jsem si to aspoň nalhávala do dnešního dne, kdy se mi to všechno najednou... Vrací…

… než mne ze zamyšlení vytrhne trhnutí kočáru, který najednou zastaví. V první chvíli úlevně vydechnu, slovy se nedá popsat, jak moc se těším na to, až se ubytujeme v hotelu. V soukromí čtyř stěn budu moci vydechnout a uvolnit se. Nicméně Alexova reakce zadrnká na už tak napjatou strunu a mne ztuhnou rysy ve tváři. To, jak se podívá na hodinky a na čele se mu objeví několik vrásek.

Je příliš brzy na to, aby kočár zastavil.

Nadechnu se, ovšem v tu samou chvíli se zvenčí ozve hlas. Hlas pronášející tu jasnou a stručnou výzvu. Pane a dámo. Kočár zastavil z ničeho nic. A ten, kdo stojí venku ví, že veze dva pasažéry. Muže a ženu. Alexe a mě.

Krve by se ve mne nedořezal. Srdce se mi rozbuší a dech jako na povel zhrubne v tom návalu úzkosti, který mne na okamžik sevře. Poplašeným pohledem střelím směrem k Alexovi v té němé otázce. Co budeme dělat? Ostře se nadechnu a ošiju se ve snaze se… Uklidnit. Musím se uklidnit. Přesto o to pevněji na chvíli sevřu Alexovu ruku ve své dlani, než se od něj odtáhnu a narovnám se, zatímco se snažím opatrně vyhlédnou okénkem ven.

„Co… Co budeme dělat? Vystoupíme?“ šeptnu takřka bezhlesně směrem k Alexovi, ačkoliv moc dobře vím, že… Že nemáme na výběr. Co také můžeme dělat jiného než poslechnout? Kdokoliv to stojí u kočáru tak nezní, že by chtěl diskutovat. Stáhne se mi žaludek jen si představím zástup policistů mířících na vůz puškami…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Sedíte v kočáru, který přeci jen poskytuje jakous takous ochranu před chladem, co panuje venku. Vadilo by ti to dříve? Té staré Delilah, která měla ostatně ruce vždy ledové?

„Snad ne. Třeba je dnes jen nějaký chladnější den. Ale… Přiznám se, že poslední roky jsem do Nového Jeruzaléma příliš často nezavítal. Budeš v tomto asi větší odbornicí na současné poměry než já. A zcela určitě i na počasí.“ Podotkne Alexander, zatímco si stáhne rukavice, aby je složil a prozatím schoval do kapsy svého kabátu.

„Je pravda, že ta cesta nakonec utekla lépe, než jsem čekal. I přes jisté… literární novinky.“ Cukne Alexanderovi koutek o trochu výše, zatímco mezi slovy zachytí tvé ruce a sevře tvé dlaně ve svých. Jistě, z Alexanderovy strany byla zmínka o počasí opravdu jen zmínkou. Nemrznul tady a určitě se neklepal zimou. Jeho ruce i přes tenkou látku rukaviček naopak příjemně hřály jako už tolikrát před tím.

„Odpustíš? Takže mě nebudeš doprovázet na to jednání další měsíc? Pravda, tam je cesta pouze pět dní.“ Povytáhne lehce obočí, zatímco nechává tvé ruce ve svých. „Ale rozumím. Přiznám se, že když si teď představím, že nás čeká stejná cesta opět zpátky tak… Tak možná ještě zalituji nad tím, jak jsem si rozhodil následný program po našem návratu.“ Povzdechne si procítěně, než se nakloní, aby poodhrnul krátce jednu ze záclonek a rozhlédl se po vašem okolí.

Pokud se i ty nakloníš a odhrneš ten lehce ucouraný kus látky, naskytne se ti pohled na známé ulice tvého rodného města. Ty široké třídy s chodníky, několika pruhy silnic, po nichž projížděly kočáry. To vše lemovaný kovanými lampami v pravidelných rozestupech. Vysoké budovy s jejich k nebi se tyčícími věžemi připomínajícím co chvíli staré gotické katedrály. Masivní kamenné mosty klenoucí se nejenom nad širokou řekou protékající městem, ale také vytvářející různé nadjezdy a dokonce na pár místech i trať s kolejemi. Oproti Dvarace to byla opravdu změna. O mnohých detailech jako bylo třeba již zmíněné pouliční osvětlení se tam nedalo ani mluvit. Ne, i když sis na Dvaraku za ten rok zvykla, najednou oproti Novému Jeruzalému působila skutečně… Provinčně.

Teď jste byli v centru moderního světa a dýchalo to na vás z každého rohu.  

„Uznávám, že ty dva bych si u něčeho takového nedokázal představit. Ne rozhodne celý rok. To by ostatně byla dost možná i má smrt.“ Odpoví ti Alex upřímně, když zmíníš manžele Tinsleyovi.

☩

Kočár s vámi náhle zastaví a nevypadá to, že by se chystal rozjet. Asi už budete v cíli. Na tom by vlastně nebylo nic zvláštního, kdyby si nezahlédla Alexadrovo nakrčené čelo, než rychlým pohybem vytáhne zlaté hodinky z kapsičky saka, aby si překontroloval čas, a ještě více svraštil obočí. Než ale může cokoliv říct, ozve se záhy z venku zvučný a nekompromisně znějící hlas.

„Vystupte si prosím, pane… a dámo.“

♬♬♬

* * *

* * *

♫♪♪♫

Jen pomalu vstřebávám všechny ty staronové vjemy dorážející na mne ze všech stran. Křiklavé či zářivé barvy nejrůznějších druhů rozevlátého oblečení v kombinaci s trochu usedlejšími západními střihy i stylem bych zde hledala marně. Ne. Většina lidí je oblečená velmi podobě, ve stejných barevných odstínech i stylech.
Snad díky tomu mi najednou nedělá problém v davu neznámých tváří rozeznat, kdo není tak úplně zdejší včetně těch, kteří přicestovali z Provincií. Dokonce i vzduch je zde cítit jinak, a i přes množství lidí pohybujících se po nádražní hale mi připadá jako by zde bylo nezvyklé… Ticho. Nikdo nehaleká ani nekřičí. Snad jen zvuk přijíždějících a odjíždějících vlaků společně ruší tu zvláštní atmosféru, která na mne najednou tak doléhá.

Vděčně se zavěsím za Alexanderovu paži a nechám se vést. Dav nás spolkne a pohltí, proplétáme se mezi lidmi jako jedni z mnoha. Ve spěchu nám ani nikdo nevěnuje pozornost, ostatně zde se nikdo jen tak neprochází, lidé pospíchají a hrnou se kolem nás všemi směry. Rychlý klapot podpatků, cvakání hole o zem, tlumené hlasy a do toho pískot píšťalky výpravčího. Vše se slévá do nezvykle tlumené a neosobní kakofonie zvuků prolétající

Více než kdy jindy i vnímám, jak moc jsou zdejší lidé rozdílní oproti… Zdejší. Zarazím se najednou nad tím, jak o tom všem smýšlím. Lehce potřesu hlavou, kterou vzápětí skloním a nechám si prameny vlasů spadnou více do tváře. Tiše si povzdechnu – už vím, na co jsem zapomněla. Klobouk. Měla jsem si vzít ještě klobouk…

Jak se pomalu blížíme k východu z nádražní haly, tak čím dál zřetelněji pociťuji i zimu deroucí se ke kůži dokonce i přes teplé svršky. Po těle mi při každém lehkém poryvu studeného větru naskakuje husí kůže a je mi z toho nepříjemně po těle. Vždy tu byla taková zima? Zimomřivě se za chůze tisknu k Alexovi, alespoň tak jak to zdejší společenské konvence dovolují a snažím se připravit na to, jak asi bude venku před nádražím.

Všimnu si, že nejen já, ale i Alex se pátravě rozhlížím kolem nás. Opatrnost se nabízí, přesto se oba musíme stále chovat dost přirozeně na to, abychom nepřitáhli ničí pozornost. Tentokrát mi nedělá problém mu stačit a držet se po jeho boku – navzdory tomu, že se zde rozhodně neloudáme vycházkovým tempem. Ne, jdeme… Tak akorát. Ani pomalu, ani rychle. Jsme zkrátka jen další pár, co má za sebou dlouhou cestu a těší se až se odsud dostane. Opakuji si to neustále v duchu.

„Vždy jsme se vraceli domů, když bylo nutné někde přespat, tak hostitel zařídil pokoje ve svém domě,“ upřesním Alexovi, který na má slova zareaguje poněkud se zpožděním. Můj hlas je rozhodně napjatější než obvykle, do téhle nezávazné konverzace se více nutím než cokoliv jiného.

Zachvěji se zimou, která se do mne zakousne, jakmile vyjdeme ven. Na to, že zde ještě nenapadl sníh, tak je tedy pořádná. Nebo jsem jí jen tolik odvykla? Na horka v Dvarace jsem nejednou nadávala, ale… Najednou si nejsem jistá, zda to bylo skutečně nepříjemnější než zdejší chladné přivítání. Doslova. Jen nerada se Alexe pustím, zatímco vykročí k jednomu z drožkářů, aby domluvil náš odvoz. Pohledem mimoděk přelétnu po prostranství, kde stojí jeden kočár vedle druhého. Koně tiše frkají, někteří přes sebe mají přehozené i deky.

Neubráním se nervóznímu přešlapování na místě, zatímco sama sebe objímám a snažím se nemyslet na to, jaká mi je zima. Srdce mi buší čím dál rychleji, naléhavěji. Co Alexovi tak trvá? Připadá mi to jako celá věčnost, než dá pokyn nosičům, aby naskládali do kočáru naše kufry. Úlevně vydechnu, přesto se mne to nepříjemné napětí nepouští. Krátce Alexovi pohlédnu do tváře, když mi pomáhá nastoupit. Váhavě se usadím na měkkém polstrování a zavrtím se. Panuje zde jemné šero a ne snad, že by bylo nepříjemné, ale najednou mne znervózňuje to, že nevidím kolem sebe. Nemůžu si pohledem hlídat okolí. Jakmile je uvnitř i Alex, ozve se prásknutí opratí a vůz se s cuknutím rozjede.

„Říkala jsem si to samé. Jsem ráda, že se mi to jen nezdá… Začínám si říkat, že oblečení, co jsem si sbalila nebude dost teplé… Já vím, nic neříkej, prosím,“ poznamenám, zatímco k sobě tisknu nohy a dlaněmi si stále přejíždím po předloktích a pažích. Rukavice si na rozdíl od Alexe rozhodně nesundávám a nepovolím si ani knoflíček kabátu, který naopak začnu rychle dopínat.

„Čekala jsem to nakonec horší… Myslím, tu cestu,“ odpovím vzápětí. „Ale… Až bude po všem, ráda si takové dlouhé cestování aspoň na nějaký čas odpustím,“ lehce potřesu hlavou a vzápětí si prsty vjedu do vlasů, abych si je trochu upravila.
„Já je vlastně chápu. Musí pro ně být hrozná představa, že by měli po celý rok posedávat po salóncích a držet se na jednom místě s tím vším, co už společně zažili…“ pronesu již o poznání klidněji, zamyšleněji, zatímco svůj pohled upírám do tváře Alexandera. Tedy aspoň chvíli, než se přisunu více ke dveřím a nakloním se blíže k okénku opatřeném lehkou záclonkou, kterou odhrnu stranou, aby lépe viděla ven.

„Takže… Teď se ubytujeme a odpočineme si po té cestě nebo máš už na dnešek nějaké plány?“ zeptám se tiše.

Delilah Blair Flanagan

Stojíte zde jako jedni z mnoha. Lidé kolem vás proudí a procházejí za svými záležitostmi, aniž by si vás někdo výrazněji všímal. Alespoň se to tak jeví na první pohled. Na ten druhý, těžko říct. Jeruzalémská tajná policie uměla být nenápadná, pokud chtěli, ale to by o vašem příjezdu museli nejdříve vědět. Výhoda vlaků skutečně byla v jisté anonymitě a spoustě jmen, mezi kterými se ta vaše ztratila. Ačkoliv i tato byla falešná.

Edward Archadale a Delilah Vernier. Kdo by hledal zrovna vás dva? Nezbývalo než doufat, že nikdo.

Alexander stejně jako ty stojí uprostřed toho mumraje a rozhlíží se kolem. Byli jste oba pryč poměrně dlouho a Provincie byly prostě natolik odlišné od tohoto místa, že vše působí skoro až nezvykle. Sem tam profoukne nádražím studený poryv větru připomínající pokročilý podzim a blížící se zimu. Ostatně na oděvech ostatních je to patrné. Teplé vlněné látky. Klobouky. Pobledlé světlé tváře. Dokonce i ty si najednou proti nim připadáš opáleně, i když jen trochu. Ale zrovna ty! Delilah! Nakonec jsi to ty, kdo vás vytrhne z toho menšího kulturního šoku a přistoupí k Alexanderovi.

„Ah, jistě… Ehm.“ Odkašle si, když se k němu trochu více přimkneš a vytrhneš jej tak z jeho zamyšlení. „Půjdeme, ano, máš pravdu.“ Kývne na nosiče a zatímco ty se zavěsíš do jeho rámě, vykročíte skrz davy a páru.

Jeruzalémské nádraží je v tuto odpolední denní dobu plné. Ostatně ale to skoro vždy kromě brzkého rána a pozdního večera. Je to však největší dopravní uzel moderního světa. Ideální místo na to se nepozorovaně ztratit.

A tak procházíte po perónu až do hlavní budovy, kde už Alexander zamíří k jednomu z východů, u kterých není problém sehnat jednu z postávajících drožek. „Skutečně? Jen jednou.“ Podiví se možná až po příliš dlouhé odmlce tvým slovům, zatímco se pozorně rozhlíží kolem vás. „Tedy, to vlastně dává smysl. Když jsi místní.“ Sklouzne na tebe jen na okamžik jeho pohled, než se opět zaměří na vaše okolí. Nemusíš dlouho přemýšlet, co a nebo kohopak asi hledá. Alespoň si to myslíš. Stejně tak cítíš jisté napětí v jeho těle, které se promítá i do ráznosti jeho kroků. Ne, neutíkáte a vlastně ani nějak výrazně nespěcháte. To by ostatně bylo nápadné. Přesto je vaše chůze více než svižná.

Vymotat se z velké budovy nádraží nakonec trvá poněkud déle, ale přeci jen se vám to zdárně podaří. Do těla se ti opře studený vítr, který rozvlní nabíranou sukni. Je tu zima. Opravdu zima. To jsou dnes teploty tak nízko anebo je to tím, že sis odvykla? Těžko říct. Jestli to podobně vnímá Alexander, ale nejsi schopná poznat. Z jeho soustředěného výrazu je teď těžké cokoliv vyčíst.

Nakonec dojdete ke stojícím drožkám a Alexander hned přistoupí k jedné, aby vám sjednal odvoz. S kočím si vymění jen pár vět, než kývnou a Alex pokyne nosičům, aby naložili kufry na kočár a tobě otevřel dveře a pomohl ti dovnitř. Zdá se, že to celé trvá nepříjemně dlouho. Nikdo k vám ale neběží a ani nekřičí, takže chvíli po tobě se Alex vyhoupne také do krytého vozu a zabouchne za sebou dvířka kočáru.

„Ahh, nečekal jsem, že tu bude až taková zima.“ Začne si pomalu sundávat rukavice, zatímco se s vámi kočár rozjede kamkoliv, kam si Alexander poručil. „Ale zvládli jsme to. Pár týdnů ve vlaku. Hmmh, někdy jsou ty cesty moc i na mě. Upřímně se divím siru a lady Tinsleyovým že tohle ve svém věku ještě zvládají.“ Vydechne a s viditelnou úlevou přivře oči.

Vera De Lacey

Váš rozhovor se nakonec z pana Stanburyho stočí na jiné muže. Ty, kteří sehráli a nebo hrají jistou roli ve tvém životě. A ta nezvyklá otázka na Williama tě donutí zapřemýšlet. William skutečně nebyl někým, kdo by se zdál na první dobrou jako někdo stvořený přímo pro tebe. Ne, vlastně se zdál v tolika věcech naprosto odlišný. Jistě, lidské, a především morální kvality měl, to zcela určitě, ale jeho životní hodnoty byly někde trochu jinde než tvé.

I vaše světy byly jiné a překrývaly se jen v těch pár chvílích nad otevřenými dopisy a nebo při tvých pár návštěvách Nového Jeruzaléma. Tehdy… Někdy to vypadalo, že jste si skutečně blíže než jen obyčejní přátelé, ale skoro jako kdybyste si v těch momentech oba uvědomovali ty významné rozdíly, které vás dělily. Byla by si tak šťastná? Byl by on? A bylo by to vůbec možné? Ta spousta otázek zůstávala po celé měsíce nezodpovězená.

„Vážný… Vážný a nudný? Jako Stanbury? Ten tak působil.“ Skočí ti krátce do řeči Priscilla, než opět pokračuješ.

„Takže neshodli. Počkat… Počkat. To mi chceš naznačit, že ses s vévodou… pohádala?“ Ztlumí hlas do tichého šepotu. „Vím, jaké to je, když se s někým zrovna ty nepohodneš, ale… Ale s vévodou Essingtonem?! To ne… neříkej…Opravdu?!“ Klouže po tobě její vyjevený pohled, zatímco si dovedeš představit, že scény, co se jí skládají v hlavě budou asi značně dramatizované oproti tomu, cos měla sama na mysli. Ačkoliv…

Nakonec ale i ty přihodíš pár vévodových kladů. Jakkoliv by sis dovedla představit, že tam ještě pár věcí, které by si ocenila, chybí. Třeba trochu více živelnosti. Volnomyšlenkářství. Nadšení, které by v kombinaci s tvým dokázalo zázraky. Ne, místo něčeho takového je William pouze rozvážným a odměřeným mužem. Velmi rozvážným. I přes svůj poměrně nízký věk, o kterém už víš, že je dosti diskutabilní.

„Vévoda Essington a smysl pro humor? Začínám mít pocit, že jsme tu tehdy potkali někoho naprosto jiného, než koho mi tu teď popisuješ.“ Popíchne tě stále posmutnělá Prissy. Je však na ní vidět, že změna tématu jí prospěla, když na chvíli nemusí přemýšlet o svých problémech.

„Nedošlo? Nedojde? Ale… Ale to jste skutečně jen… přátelé?“ Prosákne jí do slov neskrývané překvapení podbarvené špetkou zklamání. „Ah… to jsem opravdu nečekala. Ale… Ale hlavně, pokud jsi spokojená a šťastná Vero. To je nejdůležitější.“ Pousměje se na tebe lehce. Je to první úsměv, který u ní dnes večer vidíš.

„A navíc… Jak jsi říkala. Z toho, co mi popisuješ, sir Essington bude asi dobrým přítelem. Jen tím. Rezervovaný, spolehlivý a… ty konexe se přeci taky musí někdy hodit. Ale vedle takového by ses unudila k smrti. Zrovna ty. Nene… Teď, když už si můžeš vybírat sama, tak se ti třeba skutečně podaří potkat někoho… No, někoho, koho budeš mít opravdu ráda.“ Povzdechne si spíše zasněně než smutně.

„Třeba Stanbury taky brzo po svatbě zemře a budu volná. Hmm, to by vlastně nebylo vůbec špatné. Už má na to klidně věk.“ Zvedne vzdorovitě hlavu a zahledí se opět do tmy, ze které k vám doléhá neustále šumění listí ve větru od nedalekých stromů, mezi jejich korunami prosvítá pár kousků noční oblohy. A v jeden moment... V jeden moment si všimneš protáhlého bílého záblesku, který na okamžik vykreslí bílou čáru na noční obloze.

Padající hvězda.

„Zima… Ne, v pořádku.“ Přitáhne si svetr blíže k tělu. „Ale tobě asi bude. Klidně běž Vero. Ať tu ještě nenastydneš. Já… Já tu ještě chvíli zůstanu.“ Hlesne vyhýbavě a sklopí oči k zemi. Nevypadá to, že by si takové drobnosti všimla a možná ještěže dobře. Můžeš si jen domýšlet, co by si zrovna teď přála. Zůstává tam však stát i přes lezavou zimu, která se do vás zakusuje.
Ne, zpátky domů se jí vůbec nechce, ale divíš se jí?  

Důvěrně známá krajina míhající se za okénkem neustále láká a přitahuje můj pohled. Je tolik rozdílná oproti výhledům, na které jsem si za poslední rok zvykla natolik, že mi připadaly běžné až všední. Přesto… Nemůžu se ubránit myšlence na domov. Ten skutečný. Opravdový. Neumím to popsat a myslím, že to ani není možné. Přesto toho mám nyní plnou hlavu včetně všech těch obav, které protkávají mé roztěkané myšlenky.

„Dobře, děkuji,“ pokusím se na Alexe aspoň vděčně pousmát, když jde bez protestů zkontrolovat ještě jednou přihrádku pod postelí. I na něm vidím napětí, jakkoliv to přede mnou skrývá a snaží se působit stejně klidně jako obvykle. Nicméně jakmile se vrátí, neubráním se tomu, abych ho nezahrnula dalšími otázkami. Chci si být jistá, že je vše v pořádku. Musí být. Otázka, kterou vyhrknu, se nejdříve setká s jeho nepochopením, než mi přeci jen odpoví. Nadechnu se – o tohle mi přeci nejde, nezáleží na tom, jestli mi to sluší nebo ne, ne, jen – nicméně mne Alex v další chvíli umlčí. A já se nechám. Má pravdu, všechno… Všechno je sbalené. Nic jsme tu nenechali…

„Dobře,“ šeptnu, když se ode mne odtáhne a poslušně se posadím vedle něj, aniž bych vyprostila svoji pravou dlaň z té jeho. A stejně jako on i já se neubráním dalšímu pohledu z okna ven. Lesy kolem trati se rozestoupili a v dálce jsou už vidět obrysy vysokých věží… Takřka se ve mne zatají dech a srdce mi několikrát prudce poskočí. Ta chvíle bude kratší, než jsem čekala…

* * *

Vlak zastaví, tak jako mnohokrát předtím, nicméně se to nedá ani v nejmenší srovnávat s kteroukoliv z našich zastávek. Srdce mi buší a cítím se tak zvláštně. Podobně jako tehdy, když jsme pluli na člunu vstříc Liberty a já nechávala Jeruzalém za sebou, a přesto úplně jinak. Mlčím, avšak ani Alex se nesnaží zapříst hovor. Když vysloví mé jméno, aby upoutal moji pozornost… S trhnutím se po něm podívám a… Bez jediného slova kývnu hlavou a snad na chvíli stisknu jeho ruku o něco silněji.

Nastal čas…

O zavazadla je postaráno, ovšem zbytek už je jen na nás. Nikam se netlačíme a jen pomalu postupujeme uličkou směrem ke dveřím a kovovým schůdkům vedoucím přímo na perón. Stejně jako Alex, tak i já se omezím jen na strohá slova pár tichých pozdravů doprovázených společenským zdvořilým úsměvem, za který se schovávám. Myšlenkami jsem ovšem někde naprosto jinde. Dokonce i tehdy, když Alex vystoupí, aby mi vzápětí pomohl překonat ty vysoké strmé schůdky. Jedna noha následuje druhou a já se ocitnu na nástupišti jeruzalémského hlavního nádraží.

Ve skutečnosti jsem zde byla jen párkrát v životě. Jednou dokonce když otevírali nově zhotovené nástupiště, když se nádraží rozšiřovalo. Byla to tehdy velká sláva, protože zároveň se křtila i nová parní lokomotiva se zcela novým silnějším typem motoru, který byl toho roku velkou novinkou. Pamatuji si, jak bylo celé nádraží vyzdobené barevnými girlandami i květinami a přes schody byl dokonce natažený i koberec. Byla to první společenská událost, na kterou jsem šla jako lady Flanagan v doprovodu svého manžela. Díky nedávné svatbě jsme byli středem pozornosti a Bartholomew si to patřičně užíval.

Rozechvěle vydechnu a na okamžik vzhlédnu k prosklené střeše pnoucí se nad celou hlavní budovou. Tak jsme tady. Na jazyk se mi stále dere to jedno jediné slovo. Domov. Přesně tak je to zde cítit, je to ten pocit tančící pod kůží, vůně proplétající se vzduchem i sluneční paprsky prosvítající skrze střechu. Na rtech se mi na okamžik mihne melancholický úsměv, ovšem ten vzápětí zmizí, když se pátravým pohledem rozhlédnu kolem nás.

Ale ne, nevidím nic – nikoho – podezřelého. Poznala bych to vůbec? Ošiju se nad tou úvahou, a aniž bych si to uvědomila, přistoupím blíže k Alexovi. Tomu jedinému pevnému bodu mého světa. Zahlédnu i zcestovalý manželský pár, ale nezdá se, že by si nás sir Archibald nebo lady Eleanor všimli… Jsou snad jediní, s kým bych se ráda rozloučila, ale… Ale ne. Bude lepší prostě jen odejít. Vytratit se a splynout s anonymním davem mířícím ven z nádražní haly.

Mimoděk si jednou rukou přitáhnu zimomřivě teplý kabát blíže k tělu. Úplně jsem zapomněla, jaká už začíná být v tomhle čase zima bez ohledu na to, jak moc slunce svítí. Dokonce i tady.

„Al… Edwarde?“ šeptnu směrem k Alexovi, který nepřítomně upírá pohled na prosklenou klenbu a přimknu se o něco více k jeho paži, abych ho přiměla mě vnímat.

„V pořádku. Tak… Tak pojďme,“ souhlasím a vykročím po jeho boku, abychom se dostali z nádraží pryč společně se dvěma nosiči, kteří nesou naše zavazadla a čekají na to až se rozhodneme, co dál. „Víš, že jsem v Jeruzalémě vlastně jen jednou v životě přespávala v hotelu? Tehdy před plesem…“ poznamenám během chůze. Trochu se do toho nutím, ale nemůžu se přeci jen vyplašeně rozhlížet kolem sebe. Ne, ničím… Ničím k sobě nesmíme přitáhnout pozornost. Jsme prostě jen další konverzující pár…