Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | První dojmy Držím sestru kolem ramen a mlčím. Pro jednou netuším co říct. Nic z toho, co by tady mohlo padnout, by neubralo zoufalství sužující Priscillinu duši, a tak ji k sobě prostě jenom přitisknu v polovičatém objetí. Tohle je také… moje vina, já vím. Já vím. Kdybych to s Philipem vydržela, nebo to alespoň zvládla lépe s tou skřínkou, rodinu by teď nesužovala reputace ještě horší než předtím. A že byli De Lacey ve své vendettě důkladní. „Jsem si jistá, že ty knížky přehání,” podotknu opatrně. „Je to přeci fikce.” Fikce, jistě. První díl jsem přečetla během čtyřiadvaceti hodin a ten druhý jsem nedočkavě vyhlížela na pultech, jenomže to, co jsem našla mezi řádky, vysoce předčilo očekávání. Dumah. Rusovlasá paní smrti, která stála po boku ohnivému generálovi. Právě proto jsem je zanechala Williamovi na stolku v salonku při jedné ze svých návštěv. Tedy… jenom ten druhý díl, v němž jsem tužkou pečlivě vyznačila pasáže, které se týkaly Probuzených a Veršů. S rozpaky vepsanými do tváře jsem ho zapřísahala, ať se jich drží a knihu nečte, ale… jestli tak opravdu učinil a jestli to pro něj bylo opravdu zajímavé, netuším. Nevracela jsem se k tomu. Jenom jsem myslela, že by o tom měl vědět. Když už nic jiného, tak o tom, že se Probudila i ona. Stále se mi nechce věřit, že něco takového vydala. Ona. Zerachiel v těchto záležitostech vždycky připadala zbytečně ostýchavá, vždyť jak dlouho kolem sebe s generálem kroužili? A pokud bylo vyprávění o Verších pravdivé — a opravdu to tak vyznívalo —, kolik z toho příběhu se opravdu stalo? Snažila jsem se o tom moc nepřemýšlet. O tom, kým teď je. A co všechno se jí vrátilo. Jestli si prožila i ty bolestné Verše v cele pod městem Padlých. Pokud to v sanatoriu Greenhill vypadá alespoň z poloviny tak, jak to kniha líčí, minulost se opravdu točí v kruzích. „Nevím,” připustím. Samotné mi nepřipadá moc pravděpodobné, že by si to mamá nechala rozmluvit. „Ale… Ale zkusit bych to mohla. Některé věci… Někteří lidi,” zdůrazním s povzbudivým pousmáním a trochu více stisknu její rameno, „za to vždycky stojí.” Pohodlný život ženy v domácnosti… Mám co dělat, abych se nad těmi slovy neušklíbla, ostatně si dokážu dobře představit přísnou tvář mamá. Jako by toho svět nenabízel více, mnohem více, přesto to myslela dobře. Chtěla, aby bylo o Priscillu postaráno. Tenhle pan Stanbury by to jistě zvládl. Doktor. To není špatné, vlastně to vůbec není špatné. Mladší ženy — obzvláště tak krásné, milé a inteligentní — by si jistě vážil. Neobdařil by ji sice tak starým jménem ani tak hodnotnými dary jako mě Philip, ale… po tom všem to nebylo něco, co bych od muže vyžadovala já, ani co by v mých očích měl vyžadovat kdokoliv jiný. Všechno něco stojí. Snad protože se mi myšlenky stočí tímhle směrem, se bezděčně zamračím nad otázkami ohledně mého vlastního manželství. Mluvím o něm málokdy. Teď je však nevyhnutelné, že jí to zajímá. A popravdě ani nechce slyšet nic konkrétního, jenom to, že to bude v pořádku.
„Připadal mi…” odvrátím od ní pohled, než si povzdechnu a přeci jenom se jí pokusím odpovědět, „ano, milý a šarmantní. Okouzlující. To Philip uměl. Zanechat dobrý dojem.” A já si ze začátku připadala jako nejšťastnější dívka pod sluncem. Jako princezna, která bude žít po boku svého prince šťastně až do smrti. Svatební noc mě připravila o všechny iluze, ale samotný obřad a oslavy, které se v létě ani nemohly pořádat jinde než venku, mě naplňovaly hřejivým pocitem štěstí. Všechno to bylo tak… * * * … překrásné! Zahrady jsou překrásné. A samozřejmě i kostel byl překrásný. Celý tenhle den je překrásný. Ještě, aby ne, když to stálo hotové jmění, utrousil Philip hořce, když jsem nadšení vyjádřila nahlas. Znervóznilo mě to. Úsměv mu však opadl jenom na tu chvíli, kdy jsme seděli v kočáru sami dva, a během následného programu se už choval zase jako… no, Philip, kterého jsem znala z těch pár návštěv. Veškeré obavy smazal už tím prvním náhlým polibkem, který mi vhrkl do tváří horko a rozezněl dav shromážděný k naší poctě potleskem. Teď mě jeho paže příjemně hřeje na bocích a připomíná onu krásnou, dechberoucí a vlastně až pohádkovou skutečnost, že jsem se opravdu stala nevěstou milého, šarmantního prince, který tak zkušeně kormidloval mezi svatebními hosty a všem mě představoval. Jistě, je to chvílemi náročné, polovinu jsem jsem už stačila zapomenout a mé nesmělé náznaky, že bych si alespoň na chvíli ráda odpočinula ve stínu, jaksi zapadly v rozhovoru, ale on má dobrou náladu a na tom jediném záleží.
„Saville,” sykne zničehonic Philip a stáhne mě stranou, až skončím zády opřená o zdobený sloup a znovu cítím ve tvářích horko v očekávání… ani nevím čeho. „V kostele jsem je neviděl, tak už jsem ani nedoufal. Dobře. To je dobře,” pokračuje o něčem jiném, díky čemuž si připadám tak trochu hloupě. „Pojď. Představím tě. Víš, co jsou zač, že?” „To bude… jedna z těch starších rodin?” „Jedna ze starších rodin. Prý jedna ze starších rodin,” zopakuje kousavě. „Savillové mají konexe na samotnou Radu. Říká se, že dokážou některé věci zařídit,” ušklíbne se, „ale to nikde neopakuj. Zkrátka mi neudělej ostudu, dobře?” „Dobře,” přitakám o pár řádů tišeji než předtím. „Hodná holka.” Napůl čekám, že ode mě ustoupí. Místo toho zvednu ruku a zastrčí mi za ucho jednu z kudrlinek, které lichotivě lemují obličej. Prsty se jenom zlehka otře o lícní kost. I tím lehkým dotyk všakem zanechá teplo, které se rychle šíří, a v hrudi se mi zadrhne nádech. Nikdy jsem muži nestála tak blízko jako teď. Nemělo by mě to tak překvapovat, vždyť jsem… jeho… a myšlenky se mi s dalším drobným políbením rozutečou pryč. V další chvíli už se zase usmívá. Spokojeně. A pobaveně. „Lorde Saville,” osloví ho už zdálky a dlaní na zádech mě popožene vpřed, „vidím, že jste se nás s manželkou rozhodli poctít svou přítomností. Dovolte, abych vám představil Veru De Lacey, mou půvabnou nevěstu. Vero, George a Margaret Saville. George tady je talentovaný hráč kriketu a-… Ne, nebuďte skromný, lorde Saville. Dosud si pamatuji, že jste druhému týmu získal vítězství vy. Ty poslední body byly vaše. Pak už jsme neměli šanci.” „Byl to dobrý zápas. A gratulujeme,” potřese si s Philipem rukou. Zatímco si rychle vyměním pozdravy s jeho ženou, si je oba prohlédnu. Mohou být tak o deset let starší — tedy ode mě o dvacet — a, když se ke mně George Saville otočí, připadá mi, že má laskavý úsměv. Honem mu ho opětuji. „A samozřejmě i vám hodně štěstí do nového života. Musím uznat, že jste si muže vybrala dobře, lady De Lacey. Jak vám to jméno zní?” „Ještě si zvykám, lorde Saville, ale… ale nemůžu než souhlasit,” věnuji mu pečlivě odměřené pukrle. „Doufám, že mě Philip někdy vezme na některou vaši hru. Znělo to jako napínavé utkání.” „Hah. Jste laskavá. Má drahá Marge,” stočí pohled ke své ženě a teď už jsem si naprosto jistá, že má ve výrazu — a snad i srdci — něco nadmíru laskavého, „by prohlásila, že na světě není nic jako napínavé utkání kriketu.” „Ale toho se neděste, drahá,” mávne rukou lady Saville, jako by odháněla otravnou mouchu, „my dámy si zábavu vždycky najdeme.” „A na nikom z přítomných nenecháte nit suchou, nám džentlmenům je to naprosto jasné,” zasměje se tomu lord Saville. „Možná by se k vám Vera mohla někdy připojit. Jak víte, je ve městě nová a zatím si tady mnoho přítelkyň neudělala,” znovu se mi do zad opře Philipova ruka, skoro jako by mě znovu popoháněl. „To bych moc ráda,” přitakám honem, když zachytím i jeho pohled. Tohle po mně chtěl? Docela drobně na má slova kývne, skoro jako by vycítil mou nejistotu, a pak pozornost přesune zpátky k našim hostům. „Ostatně bychom si to utkání měli někdy zopakovat. Pokud nám tedy dopřejete šanci získat zpátky naši čest,” pokračuje pobaveně. „Mimochodem je tady jedna záležitost, kterou jsem s vámi…” „Ale, lorde De Lacey, na vaší svatbě?” skočí do toho lady Saville. „Jistě. Jsem si vědom toho, že je to mírně neortodoxní, ale lord Saville je zaneprázdněný muž a nerad bych plýtval jeho čas kvůli takovým podružnostem, když je můžeme probrat tady a teď,” usměje se na ni. Řasy mi překvapením zatřepetají. Předtím jsem si toho nevšimla a snad jenom v porovnání s úsměvem druhého džentlmena mi připadá, že jeho úsměv není zdaleka tak… laskavý jako předtím, vlastně v něm spatřím něco, co se zdráhám pojmenovat. „Týká se to záležitosti ohledně Carrington Street?” „Ahh. Čekal jsem, že se kvůli tomu budete chtít setkat,” kývne, načež stočí pohled ke mně, „ale opravdu vám nebude, lady De Lacey, vadit, když vám ženicha na okamžik ukradneme?” Nadechnu se k odpovědi. „Kdepak. Vera bude jistě ráda za chvíli klidu,” odpoví za mě Philip a pomalu spustí paži z mého pasu. „Viď, drahá? Chvíli si tu poradíš.” „Ah… Já… Jistě.” Jenom kývne, jako by to tím považoval za uzavřené. Už se po mě ani neohlédne, jenom rychlým gestem ruky vyzve lorda a lady Saville dál od ruchu oslav. Zmateně tam zůstanu stát. Uprostřed davu lidí, které neznám. Uprostřed města, které neznám. A poprvé za celou dobu na mě doléhá, že bez Philipa jsem tu docela… sama. * * * Byla to skutečnost, které uměl využít dobře. V těch prvních týdnech — a vlastně po celou dobu našeho krátkého svazku — jsem byla odsouzená jeho rozmaru více, než by byla nevěsta původem z města. Nikoho jsem tam neznala. Neměla jsem na koho se obrátit, komu se svěřit ani požádat o radu. Byl tam jenom on, pán domu a mého života. Můj manžel. Na okamžik se zadívám do dálky, ztracena ve svých myšlenkách, než se s drobným povzdechem napřímím a přiměji se vrátit do reality. Uvědomila jsem si to vlastně až tehdy v parku. Nakolik se nechávám ovlivnit tím, co se stalo. Co mi provedl. A co byl zač. Podvědomě ho hledám ve svém okolí a mnohdy čekám, že se lidé zachovají jako on. Kolik mých rozhodnutí vedl právě strach z něj? A lidí mu podobných? „Ale, Priscillo,” navážu pomalu, napřed trochu nejistě, ale pak přeci jenom s nově nalezeným odhodlám, „Philip za zavřenými dveřmi byl někdo jiný než Philip tady u nás nebo ve společnosti. První dojmy nejsou spolehlivé. Jenom si představ, jak musel být nervózní. To, že jste si ještě nenašli společné téma, neznamená, že se později nespřátelíte. Když jsem potkala vévodu poprvé, taky by mě nenapadlo, že bych si s ním někdy měla o čem psát nebo že bych ho dobrovolně jela navštívit. Jsme hodně jiní lidé, ale…” přeci jenom se pousměji, „i hodně jiným lidem může záležet na stejných věcech. Chce to jenom čas. A blíže se poznat.” Pootočím k ní tvář. Ne, nepředpokládám, že by jí tohle mohlo pomoct, ale možná jí to dá alespoň něco na zamyšlení. Ani teď ji nepouštím. Budu tady s ní stát, jak jenom dlouho bude chtít. Protože je to to nejmenší, co pro svou sestru mohu udělat.
„Jsem si jistá, že ani tenhle pan Stanbury nebude tak hrozný, jak by se dnes mohl jevit,” pokračuji povzbudit. „Doktor… To znamená, že bude jistě chytrý. A ze sanatoria by mohl mít zajímavé příhody. Jistě, není to zrovna nejvhodnější konverzační téma do společnosti, ale osobně bych byla zvědavá, jak to tam chodí doopravdy. A… Pokud je opravdu tak nudný a ošklivý a — a nesnesitelný, jistě si je toho dobře vědom a bude si tě o to více vážit, protože to bude ten nejšťastnější muž pod sluncem. Pokud si ho opravdu vezmeš.” Pokud… Ne, v tomhle má pravdu. Mohu o tom zkusit s mamá promluvit, ale je nepravděpodobné, že bych sklidila úspěch. Pokud je to opravdu domluvené, pak už bude těžké s tím hnout. Ne tak těžké, jako kdyby si už vyměnili svatební slib, ale… i tak… „Dopis počká,” hlesnu měkce, aniž bych projevila sebemenší touhu odsud odejít. Stejně tak počká i mamá. A všechno ostatní. Všechno kromě té nešťastné dívky vedle mě. | ||
| |||
 | Jeruzalémské novinky Delilah Blair Flanagan Burbon je skutečně dobrý a příjemně klouže do krku. Za ty měsíce s Alexem už sis zvykla i na trochu jiné pití než sklenku vína a díky vašim skoro už pravidelným večerním posezením vždy jednou za čas, se z toho stal už pomalu zvyk. Ne bylo to sice něco, co by ti tvůj osobní lékař ještě tehdy v Novém Jeruzalémě jen tak schvaloval, ale teď už se tě nějaké následky příliš netýkaly. Dokonce ani rána po večerech, kdy jste toho vypili více než by bylo záhodno, nebyla až tak těžká. Vlastně skoro vůbec.
„To ano, to máš pravdu.“ Přitaká stále trochu tišeji Alex, aby jen zamyšleně zakroužil obsahem sklenky, než se podobně jako ty napije. „Zatím to vypadá na čtenářský klub. Vzala jsi vlastně ten třetí díl od Penfielda? Vím, že asi bylo zbytečné ho nechávat doručovat do Dvaraky, když ho teď vezeme zase zpátky do Nového Jeruzaléma, ale nechtěla jsem příliš upozorňovat na to, že tam míříme. Vlastně to skoro nikdo neví. Z pochopitelných důvodů. Budu rád, když se nám podaří zůstat co možná nejméně vidět. Nikdo přehnaně bohatý ani zajímavý. Jen jedni z miliónů, jestli mi rozumíš.“ Stočí k tobě pohled tmavých očí a tobě v mysli vytane vzpomínka na tu další z knih z té prokleté série. Jistě, že víš, o čem mluví. Však ji předevčírem doručil poslíček opět v tom balíčku polepeném známkami a orazítkovaném kulatými razítky.
Dvakrát pohřbená nevěsta
Stálo na přebalu a jen co Alexander viděl, jak na ni hledíš, opatrně ti ji sebral a požádal tě, aby sis ji nechala na blížící se cestu. Raději.
„Del, prosím, víš, že nás brzo čeká docela dost dní ve vlaku. Možná bude lepší nekazit si teď poslední dny a soustředit se na to, abychom měli vše potřebné nachystané. Co myslíš? Hmm, už sis vlastně připravila seznam, co všechno si chceš zabalit…?“
A tak ta knížka, zatím stále nová a neohmataná na rozdíl od jejích nebohých předchůdkyň, teď ležela mezi tou spoustou dalších svazků a jela s vámi společně domů. Na místo, kde to i pro ni celé začalo. Zatím si ji nečetla, ale mohla sis jen domýšlet, co všechno tentokrát pan Penfield okořenil svým nezaměnitelným talentem, za který by se měl smažit v pekle. A možná… možná jednou bude!
„Ano kombinací tahů. Sama dobře víš, že přemýšlet jen nad jedním tahem dopředu je dosti krátkozraké. Není mi deset. A navíc… nevím o tom, že bychom tehdy hráli snad bleskové šachy. Některé věci chtějí čas.“ Poznamená na oko dotčeně. „Navíc to nebyla drtivá porážka. Ne po třech hodinách.“ Cukne mu koutek o něco vzhůru. „Počkat v kartách? Ah, karty zrovna nejsou má krevní skupina, ale když už si se mnou musela hrát šachy, kdo jsem, abych odmítl partičku bridže.“ Pronese poslední dvě slova s neskrývaným odporem, než se předkloní a ty jej brzy napodobíš. Snad si jen všimneš toho lehkého nakrčení čela, když zaznamená tvé jisté… zaváhání? Zamyšlení? Ale otázka, která by se nabízela, nepadne. Protože to už se rozhodneš přistoupit k názorné ukázce těch slibovaných společenských her.
Alexander jen drobně povytáhne obočí, než se opře zády do měkkého polstrování sedačky, zatímco ty se uvelebíš na něm. „Mám pocit, že mi asi utekly některé nové způsoby společenských her za tu dobu, co jsem nebyl v Novém Jeruzalémě. Skutečně se toho za ty roky hodně změnilo.“ Poznamená jakoby mezi řečí, zatímco jeho ruka přejede výše po hladké punčošce, která patří ke garderobě každé správné jeruzalémské dámy, ačkoliv tady v Dvarace sis na ně už tolik nepotrpěla. „Možná jsem měl zavítat do Nového Jeruzaléme přeci jen častěji.“ Vydechne tiše, zatímco mu povolíš pár dalších knoflíčků na košili a on se k tobě nakloní o něco blíže, aby…
Lomcování za dveře vás chtě nechtě vyruší. Už to nejsou jen tlumené zvuky z chodby, kterou každou chvíli courají někteří z pasažérů, ale teď už se vám někdo regulérně dobývá do kupé. A ani nezaklepal! Alexander sebou trhne, a aniž by tě pustil, otočí rychle hlavu ke dveřím, kterými ještě někdo zkusmo párkrát zalomcuje, než se ozve z druhé strany rozpačitý mužský hlas následovaný o dost hlasitější a podrážděnější ženskou fistulí. Přes dveře je těžké rozpoznat přesná slova, ale není těžké si domyslet, co ten nebohý gentleman musí své drahé polovičce teď jistě vysvětlovat. Trvá to jen pár vteřin rozpačitého ticha, než se opět ozve dusání vzdalujících se kroků.
Když je vzduch čistý, uteče Alexanderovi jen tiché uchechtnutí, než opět upře svůj pohled na tebe. „Musím smeknout před vaší prozřetelností drahá lady. Nikdy by mě nenapadlo zamykat kvůli společenským hrám… Tedy těm starým. Ale vaše rozhodnutí nás právě ušetřilo tomu, abychom byli propíraní ve společenském voze po celou cestu až do Nového Jeruzaléma.“ Pronese tlumeným hlasem s lehkým úšklebkem, zatímco ucítíš, jak jeho ruce vystoupají zase o něco výš, až se ztratí pod nabíranou látkou zelených šatů a přitáhne si tě trochu blíž. „Takže… Pravidla? Od takové odbornice se rád nechám poučit.“
| ||
| |||
| Bez naděje Vera De Lacey „Ehm, díky, ale… nebude ti zima?“ Opatrně se po tobě otočí, když jí přehodíš svůj svetr přes ramena. Neprotestuje však a místo toho, si jej po chvíli sama přitáhne blíže k tělu. Pokud někomu z vás hrozí nachlazení, je to jistě Priscilla. Tebe to až tak trápit nemusí. Naštěstí.
Projdete kusem noční zahrady rozprostírající se kolem domu. K těm přísně upraveným jeruzalémským, kde se dbá na každý detail, má v něčem daleko, ale na druhou stranu je její divokost a bujnost vegetace v něčem možná i lepší, zajímavější. Netrvá to dlouho a najdete útočiště ve starém zahradním altánku, kde jen tak nebude hrozit, že by vás snad někdo vyrušoval. Rozhodně ne v tuhle denní dobu. A jakmile jste tam, Priscilla se rozmluví. Informace, které z ní padají, mají však k nějakému vysněnému svatebnímu dni daleko. Dokonce se téma i krátce stočí k Philipovi, který skutečně tehdy působil jako princ na bílém koni. Bohatý, pohledný a dobře vychovaný. O tom, co se ale dělo za zavřenými dveřmi, vědělo jen pár lidí a Priscilla mezi ně rozhodně nepatřila.
„Deset let ale není dvacet! Vždyť je to dvakrát tolik a… Ti dva se vůbec nemůžou srovnávat. Nechápu, proč zrovna já musím dopadnout… takhle.“ Povzdechne si Priscilla zničeně a jen se trochu více schoulí, když jí položíš ruku kolem ramen. „Laskavý? Hmm, nevím. Přišel mi především nudný. Ani jsem pořádně nevěděla, o čem se s ním mám bavit. Naštěstí mamá si uzmula většinu jeho pozornosti, a tak ode mě stačilo, abych tam seděla a tvářila se… No, co možná nejméně kysele. Ani nemá postavení jako Philip je to jen lékař. Tedy… jen. Víš, jak to myslím. A víš, kde pracuje?“ Ohlédne se na tebe krátce. „V sanatoriu! V Greenhill sanatoriu. S blázny a šílenci! To není něco, čím by ses chlubila na večírcích ostatním dámám. Zvlášť ne teď po těch knížkách.“ Potřese hlavou, přičemž poslední větu doslova zašeptá a podepře si ztrápeně čelo.
„Hmm, líto. Nemůžeme s tím nic dělat. Ani jedna. Sama to znáš. Nemá cenu s mamá mluvit. Copak si upřímně myslíš, že by si to rozmyslela?“ Trochu se narovná, aby na tebe zpříma pohlédla. „Tak vidíš. K ničemu by to nebylo. Jen byste se zase pohádaly.“
„Jestli jsem jí to říkala? Samozřejmě, ale myslíš, že to k něčemu bylo? Už je to domluvené. Mám být ráda, že budu zaopatřená a vést pohodlný život ženy v domácnosti. Taky bych mohla prý skončit někde na poli. Měla bych míň číst ty romantické slátaniny, co dívkám jen pletou hlavu. Prý jí ještě jednou poděkuji… A bla bla bla. Však znáš mamá.“ Opře se opět značně znaveně o dřevěné zábradlí a poupraví si tvůj svetr na ramenou.
„Jaké to bylo, Vero? Vzít si někoho, koho si ani neznala? Měla jsi… Měla jsi Philipa ráda už od začátku nebo to přišlo až později… Vím, neměli jste spolu moc času. Promiň.“ Dodá s patrným zaváháním a uhne pohledem, který stočí kamsi do tmy před vás.
„A došel ti nějaký dopis. Zase… Ale nevypadá to na tvůj obvyklý.“ Hlesne jen tak mimochodem a zase se o něco více zachmuří
| ||
| |||
 | Společenské hry Mlčky povytáhnu obočí na znamení toho, co si o těch Alexových patnácti minutách myslím. Nicméně už nic dalšího na tohle téma nedodávám, stejně by to nemělo smysl. Ostatně, necestuji s Alexanderem poprvé. Kdybych neznala Kamaela, řekla bych, že se na něm podepsaly roky strávené v armádě – nicméně takhle… Ne, to je zkrátka Alexander. A pak… Tohle je rozhodně ten příjemnější časový pres, do kterého jsem se kvůli Alexovi dostala než… Než ty jiné… Patnáct minut do odchodu se rozhodně nemůže vyrovnat tomu, když jsem se hnala přes půl Jeruzaléma do jedné úzké uličky, zatímco mi za zády namísto tikajících hodin zapadalo slunce.
„Hm, hádám, že tohle je jeden z těch zážitků, které si ráda odpustím,“ kývnu krátce hlavou, když Alex zmíní zadní vozy. Ačkoliv cítím jistou zvědavost. Vidět, jak takoví lidé cestují. Tahle zkušenost mne zatím minula – a rozhodně toho nelituji.
Nakonec se dočkám pití, které Alex vybral a nalil do sklenek. Drobně se pousměji, když k zlatavému alkoholu přivoním. Burbon? Myslím, že ano. Nezklame mne ani při ochutnání, na rtech mi zůstane trocha sladkosti připomínající vanilku, ačkoliv dozvuk při polknutí dává najevo, že stále se jedná o tvrdý alkokol a opít se tím by bylo opravdu lehké navzdory tomu, že chuť ulpívající na jazyku je jemná. Vážně chutné pití, je znát, že se tady skutečně nešetřilo na ničem. „Určitě bude, ani nevím… Jak mě to napadlo,“ přitakám na Alexanderovo ujištění, ačkoliv je z mého hlasu stále patrné váhání. Raději tak opět upiju ze sklenky a přeci jen vykouzlím na rtech zamyšlený úsměv. Či aspoň jeho náznak. „A pak… Cesta bude především taková, jakou si ji uděláme,“ dokončím myšlenku. A já nepochybuji o tom, že si oba dva budeme chtít ty dny na cestě užít vzhledem k té nejistotě, která na nás čeká v jejím cíli.
Alexander se vzápětí bez protestů zvedne, aby zamkl dveře vedoucí do našeho kupé. Vzhledem k tomu, že pořád někdo chodí v uličce vedoucí napříč vagónem, rozhodně to tak bude lepší. Dokážu si živě představit jaký chaos může takhle krátce po vyjetí ze zastávky panovat. A pokud po nás bude chtít něco stewart či jiný personál, tak stejně zaklepají. Než stačí Alex zamknout a vrátit se zpátky, dopiju zbytek obsahu sklenky a opatrně ji odložím na stolek. Znám se. Jestli tohle kupé někdo pokřtí hromádkou střepů všude kolem, tak to zajisté budu já.
„Řekla bych, že jen s pár zavazadly, co si zvládneš pobrat sám, a především na čas,“ koutky rtů mi pobaveně zacukají, „ale rozhodně to muselo být nudné cestování,“ dodám s úsměvem. „Hm, vaši nabídku promyslím, sire, ale jistý generál mne naučil, že praktická ukázka vydá za tisíc slov,“ odpovím mu hbitě bez mrknutí oka. Tyhle naše malé rozhovory mám ráda.
„No… Uspěchat se sice nedají, ale když někdo přemýšlí více než deset minut nad jedním tahem – tedy, pardon, nad kombinací následujících tahů…“ povytáhnu obočí. Stojatý klid Dumah byl něčím, co mi zatím nebylo příliš blízké, ačkoliv už jsem poznala, že i ten její měl své limity. Nicméně Alexova slova v sobě nesou pochvalu, a to už něco znamená, protože on rozhodně není někdo, kdo by chválou plýtval, pokud není opravdu zasloužená. „Tak jen mé figurky, hm? Tady někdo rád riskuje, že?“ poznamenám, protože moc dobře vím, kam tím míří. Nicméně…
„Ale děkuji, také si myslím, že jsem tu drtivou porážku nakonec ustála se ctí,“ poznamenám pobaveně. „Navíc, když jsme se teď dozvěděla, že mám šanci tě porazit v kartách…“ úsměv na mých rtech se maličko rozšíří.
Dlaněmi se způsobně opřu o kolena a po vzoru Alexe se k němu nakloním blíže. Přesto stačí zmínka jména lady Vernier, aby mi poskočilo srdce – a ne úplně příjemným způsobem. Lady Vernier bylo jméno s minulostí. Milenka radního Farnhama, která zdrcená žalem klečela u jeho mrtvého těla… A pak se ani neukázala na pohřbu. Nikde. Zkrátka zmizela… A jediné, co po ní zůstalo byl vzkaz na recepci jednoho malého hotelu v nuzné části města a umírající tajný policista. Kdyby někoho napadlo, že ta samá žena doprovází vraha toho, kterého před zraky zbývajících členů Rady oplakávala… Je skoro až děsivé, jak by takový příběh najednou vyzníval. Zvláště, když se pravdu nikdo nesměl dozvědět. Nikdo. Přesto se tím krátkým okamžikem nenechám odnést pryč a zavát do míst, kde nechci být. Teď ne.
„Ach, ti dnešní zhýčkaní diplomati…“ hraně si povzdechnu. „Ale i na tohle jsem myslela,“ dodám se spokojeným úsměvem, který se mi objeví ve tváři, když se plynule zvednu a během toho pohybu zachytím prsty i cíp sukně šatů, abych jej mohla nadzvednout, a tak jako mnohokrát se na Alexe obkročmo posadit. „Stačí se jen pohodlně usadit a zavřít oči,“ hlesnu škádlivě do jeho rtů, aniž bych se jich dotkla těmi svými.
„Nicméně, pokud si přejete vysvětlit pravidla…“ pousměji se a povolím mu košili ještě o pár knoflíčků. Nezastaví mne ani zvuk hlasů ozývajících se z chodby. Vlastně možná mají… Úplně opačný účinek. | ||
| |||
| Šťastnou cestu Delilah Blair Flanagan „Patnáct minut je naprosto dostačující doba, pokud už je vše připravené a jen se dolaďují detaily.“ Ohradí se Alexander, ačkoliv nepůsobí nějak dotčeně, spíše jen… konstatuje. V jeho organizovaném světě dost možná i pět minut bude něco dostatečného. Na druhou stranu v tom tvém…? Každopádně jste to zvládli, a to bylo hlavní.
„Procházka vlakem nezní jako špatný nápad, jen do jeho zadních vagónů bych už moc nechodil. Přeci jen tam bude asi více… přeplněno.“ Poznamená ohleduplně, aniž by na první dobrou řekl, jaká situace tam bude přesně. Tam, kde cestují ti, jenž zaplatili za lístek zlomek ceny co vy, to nebude nic pěkného. Nutno podotknout, že snad jen malá část z nich bude na palubě vlaku po celou cestu, ovšem i tak… Tohle ale nejsou věci, které by vás měly trápit. Sami máte dost vlastních problémů, ke kterým se po pomalém rozjezdu vlaku opravdu nezadržitelně blížíte.
Ve sklence nakonec rozpoznáš nějaký silnější burbon. Voní lehce po vanilce a dřevě a oproti klasické whisky, kterou Alexander nepohrdne, je o poznání jemnější. Přesto moc dobře víš a záhy i cítíš v krku, že i tohle pití je třeba pít s mírou.
Alexandera tvá otázka viditelně zarazí natolik, že na chvíli i přemýšlivě nakrčí čelo. „Myslíš? Ehm, ještěže nejsem pověrčivý. Určitě to bude šťastná cesta, ať už jsme si na to připili nebo ne.“ Dodá pak vzápětí, aby ze své sklenky také upil a zahleděl se zamyšleně ven z okénka. Do sedačky se ale neopře na příliš dlouho, protože brzy zazní tvá otázka.
„Zamknul? Myslíš tady? Ne, to určitě ne. Ale možná máš pravdu, že bude lepší zamknout, aby nám sem někdo nevpadl.“ Zvedne se zpátky na nohy, aby přešel ke dveřím a s tichým cvaknutím zamknul dveře vašeho kupé. Teď už vás tu opravdu nikdo nezvaný jen tak nevyruší. A dost možná to nebude až tak špatný nápad, protože i přes zvuk mechanismů pohánějících těžká kovová kola, je občas z chodby vedle kupé slyšet dusání kroků, jak se další z pasažérů první třídy ubytovávají a nebo snad vydávají… někam.
„Takže si mi vzala knihy, dokonce šachy a připravila i společenské hry? Jak jsem jen dřív mohl cestovat bez tebe?“ Pousměje se snad i potěšeně, zatímco se opět usadí zpátky na své místo. „Někdy mi budeš muset popovídat o tom, co na tom seznamu máš. Třeba budou věci, se kterými budu moci být nápomocen.“ Nabídne ti jakoby nic, i když se to jistě dá vykládat různě. Ale Alexander uměl vždy zachovat dekórum. Pokud chtěl.
„Sama ale moc dobře víš, že šachy se nedají uspěchat. Vypadalo to, že tě to bavilo. Minimálně první hodinu. Pak už… Ne tolik. Ale zase ses držela opravdu zdatně až do samotného konce. Na někoho, kdo šachy tak často nehrával, dle tvých slov.“ Natáhne se opět pro sklenku. „A pokud bys po mě házela pouze své figurky…“ Pokrčí rameny, zatímco ten drobný úsměv schová za sklenku.
„Ale dobře… dobře.“ Vydechne, odloží sklenku a trochu se předkloní, aby ti byl blíže. „Jakou společenskou hru jste si pro mě lady Vernier přichystala? Doufám, že ne moc rafinovanou. Jsem jen prostý muž, který právě teď musel dobíhat vlak.“ Pohlédne na tebe tázavě a jakkoliv se snaží znít znaveně, opravdu nevypadá, že by se na něm vaše menší přebíhání nádraží jakkoliv podepsalo.
| ||
| |||
| Sestry „Vždycky,” hlesnu měkce.
Krok s ní srovnám takřka okamžitě. Přemýšlet nad tím nepotřebuji. Není v tom jenom zvědavost, doprovodila bych ji ráda, i kdyby setrvala celou dobu v tichosti. Ani jsem neměla v úmyslu vracet se do domu bez ní. Jednak mě tam nečeká nic příjemného, jednak Prissy vypadá, že by společnost uvítala. Pátravě se na ni podívám. Takhle akorát prochladne. A mám kousavé podezření, že by ji před sňatkem s mladým panem Stanburym neomluvilo ani to, kdyby chytila zápal plic, takže… „Podrž mi to, buď tak hodná,” poprosím ji, přičemž jí do rukou vtisknu brašnu. Hbitými prsty si svetr rozepnu a bez okolků jí ho přehodím přes ramena. Aspoň v něčem je dobré být Probuzená. Vydržím toho přeci jenom více. I kdyby však ne… nic by to neměnilo. „Mamá mě zabije, pokud prochladneš.” Tašku si vezmu zpátky a přehodím si ji přes rameno. Pokračujeme. Takhle v noci je zahrada tichá. Na můj vkus až moc. Na větvích neposkakují ptáčci, ani tady nepobíhá Felix neschopný z nich spustit oči. V posledních měsících už mou společnost nevyhledává tak často. Nejspíše usoudil, že svou povinnost vůči lidstvu vykonal a že ho tolik nepotřebuji. Má pravdu. Přesto… Kdykoliv se vracím z delšího výletu, nebo se Verše připomenou, jako zázrakem se zjeví. Můj věrný stín. Černý kocour nosící štěstí. „Já? Strávila jsem odpoledne u staré vrby,” pokrčím rameny. „Mám to tam ráda…” Asi bych se teď nezvládla rozpovídat o kráse podzimní příhody ani o svých kresbách, dokonce se mi na jazyk nedere ani žádný žert, a tak se po dobu dalších pár kroků propadneme tichu. Naštěstí není altánek, kam Priscilla neomylně míří, nikterak daleko. V Davenportu není nic daleko. Kdysi jsem to považovala za součást jeho kouzla. Staré dřevěné desky mi zaskřípou pod nohama a mně se hlavou honí vzpomínky na naše dětské hry. Na to, jak snadno se z obyčejného klacku stal meč hodný nebeského valečníka. Jak Priscilla vždycky chtěla být princezna a Charlotta střídala role častěji než své studijní zájmy. Když se nám omrzely naše pohádky, tvořily jsme vlastní příběhy a pak je s nadšením vyprávěly mamá, která nad námi jenom kroutila hlavou. Vždycky opakovala, že z toho snad brzy vyrosteme, ale v hlase jí zněl úsměv. Otec nám jednou dokonce nechal vytvořit provizorní jeviště, abychom jim naše příběhy mohly předvést v plné kráse. Možná součástí kouzla Davenportu není ani tak to, že nic není daleko, ale to, že se na každém kroku skrývají cenné vzpomínky jako tyto. Zatímco se Priscilla rozpovídá o svém budoucím se manželovi, opřu se lokty o zábradlí. Snažím se nemračit na osud, který ji mamá zařídila, a tak pohled zvednu k noční obloze. Hvězdy se na ní třpytí tak, jak je možné jenom na vesnicích a v menších městech. Životy lidí měly být svobodnější než ty jejich a přitom někdy nedokážu setřást pocit, že by to nemohlo být dál od pravdy. Ať chceme nebo ne, vytváříme si vazby, které nám jednak otevírají nové možnosti a jednak zatracují jiné. „Možná máš pravdu,” kývnu s jistým sebezapřením. Philip sám sebe jako výhru požadoval, ostatně mi to neváhal připomenout, kdykoliv jsem se zapomněla a nechovala podle jeho představ. To, jak se choval na veřejnosti, byla jenom maska. Nic víc. Těžko bych mohla Prissy vysvětlit, proč by tomuhle panu Stanbury nemusel sahat ani po kotníky. Není to vždycky o tom, nakolik šarmantní muž je. I kdybych se k tomu však vyjádřila, nebo se jí snad svěřila s tím, jaký byl Philip za zavřenými dveřmi, nespravilo by to tu prostorou skutečnost, že… si ho vzít zkrátka nechce… „Philip byl také starší než já,” připomenu jí pomalu. „Skoro o deset let. Vím, není to dvacet, ale… Později už se to nezdá jako tolik. Hmm, tenhle pan Stanbury zdál se… Zdál se aspoň laskavý?” přeptám se přeci jenom na to, co mě zajímá. Stačí mi o ni však zavadit pohledem, abych se s drobným povzdechem napřímila a vzala ji konejšivě kolem ramen. „Je mi to… líto, Prissy. Je mi to opravdu líto. Pokud bys chtěla, mohla bych s mamá promluvit já. Více naštvaná na mě už být nemůže a… kdo ví, horší to být nemůže. Řekla jsi jí, že si ho vzít nechceš, že?” | ||
| |||
| Ne tak veselá událost Vera De Lacey Poté, co se skoro srazíte s Priscillou ve dveřích, zase je pěkně tiše zavřete a dovnitř se nehrnete. Ani jedna. Priscilla vypadá, že se jí studený noční vzduch bude hodit a ty? No, tebe vevnitř dle jejích slov také nic veselého nečeká.
„Vyvětrat hlavu, ano to potřebuji, ale… To je ještě slabé slovo.“ Povzdechne si Priscilla bez špetky humoru v hlase. „Ale ne tady.“ Ohlédne se za vás ke dveřím a oknům, skrz která prosvítá světlo lamp a lustrů. Čas od času můžete vidět, jak se tam mihne nějaká postava, ale takto přes záclony vás nevidí. Tedy alespoň prozatím. Priscilla na nic nečeká a sejde těch pár schůdků z verandy dolů na cestu vedoucí k vašemu domu.
„Tedy pokud máš chvilku, Vero.“ Ohlédne se na tebe přes rameno. Ne, nevypadá to, že by chtěla jít zpátky do domu, i kdyby ses tak rozhodla a ani ti tady cokoliv povídat. Pokud se tedy budeš chtít dozvědět něco o tom odpoledním čajovém dýchánku, budeš muset jít za ní. Na druhou stranu to pro tebe nebude takový problém jako pro Priscillu, která vyběhla ven jen v obyčejných šatech s lehkou blůzou zapnutou až ke krku. Rozhodně to ale nebylo nic do tohoto počasí, kdy už vám od úst sem tam vystoupal obláček páry. Nevypadá to ale, že by ji to jakkoliv trápilo nebo ji možná trápí jiné věci víc.
„Jak ses měla? Kam si vlastně dnes šla?“ Zeptá se tě mezi kroky snad aby zachovala nějakou konverzaci, zatímco vás kroky neomylně vedou k dřevěnému zahradnímu altánku, který tam stál už od dob, co sis pamatovala jako malá. Samozřejmě za tu dobu bylo už několikrát nutné vyměnit pár ztrouchnivělých kusů dřeva, ale stále si zachovával to staré kouzlo z dob, kdy jste si kolem něj hrály inspirované příběhy z pohádek. Však jaké místo by bylo lepší pro improvizovaný zámek něž něco takového.
„…Šlo to strašně.“ Hlesne zničehonic Priscilla, která se přeci jen ostražitě rozhlédne, zda tu není kromě vás ještě někdo. „Opravdu strašně.“ Potřese hlavou, než vám pod podrážkami zaduní dřevěná prkna altánu.
„Vypadá to, že se budu vdávat. A to opravdu brzy. Ne… Prosím nech si případné gratulace.“ Střelí po tobě varovným pohledem, ve kterém je vidět, že teď na žádné žerty skutečně nemá náladu. „Mladý pan Stanbury. Pff, možná tak před dvaceti lety. Nechápu… Nechápu, jak mi to mamá může udělat?! Vždyť je o určitě o víc než dvacet let starší. Prý vdovec. Vdovec?! A vypadá… Ahh.“ Zaúpí a opře se lokty o dřevěné zábradlí altánku.
„Vážně je naše pověst tak špatná, že musela mamá vybrat někoho takového? Nebo prostě jen nabídl nejvyšší sumu? Hmmh, víš, že jsi to nakonec s Philipem vyhrála? I když chudák zemřel tou tragickou smrtí, tak si pamatuji, že působil mile, šarmantně… a ne jako tohle poleno!“ Zavrčí a oči se jí zalesknou, jak nemá daleko k pláči.
| ||
| |||
| Na šťastnou cestu Když se tak rozhlížím po vlaku, tak jsem vlastně zvědavá i na zbývajíc části. Ať už půjde o restaurační vůz nebo relaxační. Nepochybuji, že tady nějaký bude, aby měli pasažéři první třídy možnost utéci z malého kupé. Ne snad, že bych měla potřebu se s někým družit, některé věci se zkrátka nemění, ale zůstat zde zavřená celou cestu s Alexem… Ne, to by nedopadlo dobře. „No… Příště bude možná lepší, když odjezd načasuješ ještě o něco dříve a dáš mi vědět dříve jak patnáct minut před odchodem, že už je vážně čas vyrazit,“ povzdechnu si. Musím uznat, že kdybych se zdržela při svých přípravách ještě o dalších pět nebo deset minut, mohlo to být… Nepříjemné. A jestli bych opravdu něco nechtěla, tak zůstat stát na nádraží s Alexem, který právě zjistil, že nám ujel vlak.
„No… Kdyžtak si zkrátka projdeme celý vlak místo procházky nebo odpoledního cvičení,“ pousměji se. S tím, v kolik se podává večeře a co se skrývá v jakém voze se nyní netrápím, přeci jen času na zjištění všeho potřebného máme dost. Nicméně dost bylo praktických věcí, bezostyšně tak přeruším rozumujícího Alexandera.
„Ano, společenské hry,“ zopakuji s nevinným úsměvem ve tváři. Samozřejmě, že si ho jen dobírám. Knih jsem si opravdu vzala hned několik, vlastně… Vlastně jsem si vypočítala, kolik bych jich na cestu mohla potřebovat. Třeba budu mít štěstí a nakoupím si v Jeruzalému nové, byl by hřích nevyužít takové příležitosti, pokud vše proběhne v pořádku. „Samozřejmě jsem si vzala i knížky. Vlastně tam mám i pár knih, co by mohly zajímat i tebe,“ přiznám, že můj výběr myslel i na něj. „Neboj, já vím. Takže jsem vzala i cestovní šachy. Akorát mi budeš muset slíbit, že si nezopakujeme tu tří hodinovou hru, kdy jsem měla chuť po tobě ty figurky začít házet,“ poznamenám pobaveně.
Aspoň nápad se sklenkou se mu zalíbí bez výhrad. Tušila jsem, že můj návrh neodmítne, a tak se mi usadí ve tváři spokojený výraz, zatímco ho sleduji, jak se zvedá, aby našel minibar. „To, co ty. Překvap mě,“ vyslovím své prosté přání. Netvrdím, že bych snad zanevřela na sklenku dobrého červeného vína, ale za ty měsíce jsem přišla na chuť i Alexovu gentlemanskému pití. Počkám si, než nalije – lehce povytáhnu obočí, tohle rozhodně není na symbolický přípitek, ovšem na druhou stranu… Ničemu to neublíží. „Děkuji,“ vezmu si od něj svoji sklenku a mimoděk se při tom dotknu i jeho dlaně a prstů.
„Nenosí to smůlu, přát si šťastnou cestu?“ hlesnu zamyšleně při Alexově přípitku, nicméně úsměv mu opětuji. Vzápětí se ozve skleněné cinknutí a vzápětí přiložím sklenku ke rtům, abych z ní krátce upila. Vážně to nebyl špatný nápad. Zamyšleně na Alexe hledím a občas pohledem zalétnu k oknu. Na perónu stále panuje čilý ruch, zahlédnu i pár mávající rukou. A pak… Pak je nástup i výstup u konce a vlak se přeci jen rozjede vpřed. Dlouze vydechnu a sjedu zády po sedačce o něco níže.
„Aspoň si odškrtnu další věc ze seznamu, cestu provinčním expressem,“ poznamenám s náznakem úsměvu. „Hm… Zamknul jsi vlastně?“ pronesu zamyšleně vzápětí, jak se mé myšlenky přesunou přeci jen jiným směrem. Nemá cenu teď přemýšlet nad Jeruzalémem ani tím, co nás tam čeká. Jak to Alex řekl? Ať nám ta cesta neuteče příliš rychle… „Myslím, že jsem dostala nápad na společenskou hru, co nás bude bavit oba…“ nakloním hlavu ke straně a pousměji se.
Čas se dá nakonec trávit různě.
A my ho před sebou máme opravdu hodně.
| ||
| |||
| Sklenička před cestou Delilah Blair Flanagan Vaše kupé nevypadá až tak zle. Naštěstí tu nebudete muset zůstávat po celou dobu. Není to tvá první cesta vlakem, takže moc dobře víš, že zařazen bude také minimálně jeden jídelní vůz a pak i nějaké vhodné pro setkávání té bohatší části pasažérů a popíjení čehokoliv, co bude v místní nápojové nabídce. A že to jistě nebudou nějaké podomácku vyrobené pálenky hodné hospody na rohu. To by tu jistě zavdalo jen sbírce stížností. Otázkou pak ovšem je, jak moc budete toužit po tom se socializovat. Na druhou stranu, zůstat tu ty minimálně dva týdny zavřená s Alexanderem na těch několika metrech čtverečních, by asi byla docela zkouška nervů i pevnosti vašeho vztahu pro vás oba.
„Popravdě jsem rád, že ti to můžu říct a nestojíme teď na nádraží, zatímco vlak je v nedohlednu. To za trochu zraněné ješitnosti stojí.“ Vzhlédne k tobě, když si tak pěkně pochvaluješ, jak ti to dnes s tvým odhadem vyšlo. „Ah, jistě hodinky. Dobře, myslím, že teď je chvíli nechám, tam kde mají být.“ Zaklapne je a schová opět do jedné z kapsiček na vestě, z které zůstane viset jen zlatý řetízek. „Alespoň do večeře. Počítám, že ji budou podávat kolem šesté? Hmm, budu se pak muset zeptat. Navíc teď přesně nevím, kolikátý vůz v řazení byl ten jídelní a…“ Začne Alexander přemýšlet nahlas opět nad těmi praktickými věcmi, avšak proud jeho myšlenek nakonec přeruší tvá slova.
„Společenské hry?“ Upře na tebe trochu podezřívavý pohled, snad jako kdyby tušil nějakou zradu. „Já myslel, že sis vzala knížky. Spoustu knížek. Alespoň jeden z těch kufrů tak vypadal. Hmm, ale jistě tu bude pár lidí ochotných zahrát si partičku bridže. Nebo… Hmmh, víš, že si s tebou klidně také rád zahraji. Jen tohle není něco, v čem bych zrovna nějak vynikal. Karty.“ Poznamená vcelku popravdě. Alexander na tyhle kratochvíle nikdy nebyl. Spíše ho užilo třeba na partičku šachů.
„Sklenička. A víš, že tohle zní dobře. Vlastně velmi dobře. Souhlasím.“ Zvedne se z křesla, aby prošel vaše kupé a prohlédl pár skříněk, z nichž většina byla prázdná a měla sloužit spíše na odkládání vašich osobních věcí. Nakonec se mu však přeci jen dle tichého cinkání skla podaří najít to, co hledal.
„Copak by sis dala, Del? Mají tu vcelku výběr. Nebo to, co vždy?“ Zeptá se tě, zatímco se sklání nad menší sbírkou lahví, která byla ukrytý v jednom ze stolků. Počká na to, až si poručíš, na co máš zrovna chuť, než nachystá dvojici sklenic, do kterých toho nalije tak akorát. Není to rozhodně degustační porce, ale ani to není něco, po čem byste si cestu na večeři dvakrát rozmysleli. Nepijete však spolu poprvé, takže oba moc dobře víte, kolik si toho můžete dovolit.
„Tady.“ Šeptne polohlasně, když ti podá tvou sklenku a sám se posadí naproti tobě. „Tak na zdraví, a především šťastnou cestu. Ať nám to rychle uteče. Ale… možná ne moc rychle.“ Pousměje se a natáhne ruku se sklenkou, aby se opět ozvalo zvonivé cinknutí. Chvíli jen tak popíjíte, zatímco se za okny míhají špičky hlav neznámých lidí, než se ozve táhlé zapískání a vlak sebou těžce cukne, až to trhne i s vámi. Alexander na poslední chvíli podrží svou sklenku odloženou na stolku, aby nespadla na zem a nepokřtila tak vaše kupé první nadílkou střepů pro štěstí. Od kol se vyvalí pára a vy se pomalu ale jistě rozjedete.
| ||
| |||
| Návrat domů Když konečně zvednu hlavu od svých návrhů, slunce podstatně pokročilo na své pouti. Dlaní si zastíním oči, abych podle jeho pozice určila, kolik je hodin. Nejvyšší čas vyrazit. S drobným povzdechem se tak naposledy zadívám na dokončený pláštík, nyní slunečními paprsky zabarvený do lichotivé rudé. Zvolit výraznější barvu by možná nebylo od věci, ale kazilo by to pointu, že se tenhle kus oděvu dá s minimem úprav obléct pro jakoukoliv příležitost. Ještě bych to mohla vepsat do poznámky pod čarou. Ano… Ano, to bych mohla. Na okraj papíru vepíšu pár slov, abych na to později nezapomněla. Pak už čas nemarním. Honem zastrčím tužky do pouzdra a skicář do brašny. Vytáhnu se na nohy. Naposledy starou vrbu pohladím po vrásčité kůře, skoro jako bych se loučila, a pospíším z kopce dolů. Pokud to chci domů stihnout před setměním, mám co dělat. Zvládnu to. Nebo si to alespoň namlouvám podstatnou část cesty, ale nakonec se slunce schová za vrcholky kopců v dálce a světla ubyde natolik, že krok zase zvolním. Uklouznout, nebo špatně došlápnout, by se mi mohlo ošklivě vymstít. Neztratila bych se. To tady opravdu nehrozí, ale dokážu si živě představit výraz mamá, až bych se na prahu dveří objevila s větvičkami a listím ve vlasech, poškrábaná od hlavy až k patě a rozhodně ne ve stavu, který by příslušel mladé dámě. Spíše tomu pobudovi. I ve tmě poznávám své obvyklé orientační body. Tady dám pozor, abych nezakopla o kameny, které ze správného úhlu připomínají tvář moudrého starce. Tady se ta zase strom ohýbá tak, že nad pěšinkou utváří bránu a na jaře kvete přímo kouzelně. O kus dál mají noru králíci, ale ty v tuhle hodinu už nezahlédnu. Možná příště. Nakonec se dostanu i k dřevěné lávce, která vede na naši stranu řeky, a v dálce se začnou rýsovat světla našeho domu. Byť jsem z cesty příjemně rozehřátá, vzduch poklesá pod teplotu, kdy bych zimu dokázala jenom tak ignorovat. Přidám tedy do kroku. Těch posledních pár metrů na verandu popoběhnu , když v tom — se dveře otevřou tak náhle, až couvnu a zakloním hlavu. Řasy mi překvapením zatřepetají. Napůl tam čekám mamá, připravenou mi vynadat, ale je to jenom… Priscilla. Sestru znám dost dobře na to, abych jí z pobledlé tváře vyčetla neštěstí. Dokonce i hlas má — jiný. Znamená to, že… se jim dnes podařilo uzavřít dohodu? Dohodu. Nesnáším do slovo. Do záležitostí srdce nepatří a už vůbec by nemělo rozhodovat, jak a s kým mladá dáma stráví život. Vždyť ho ani nezná. Stejně jako já neznala Philipa. Uhlíky zapomenuté hluboko v mé duši naberou odstín do ruda a ponoukají mě k tomu něco udělat. Něco. Cokoliv. Znám ten pocit dobře, ale stejně tak vím, že… není vždycky moudré ho uposlechnout, jakkoliv mi srdce radí něco jiného. „Jistě. Nechť žije královna,” nadhodím tak trochu žertovně. Představa, jak mamá vládne svému malému království železnou rukou, mi přeci jenom takřka nepatrně cukne koutky. Priscilla má samozřejmě pravdu. Žiji přeci pod jejich střechou. A tak, i když jsem neudělala nic špatně a nikdo by si nemohl stěžovat, že naši veleváženou návštěvu otravuji svou přítomností, měla bych se dostavit s omluvou a ještě lépe odprošením. Dobře vidím, že na tohle není nejvhodnější chvíle, a tak se ten záchvěv povzbudivého úsměvu zase rychle vytratí. Nevyrazím však ke dveřím, naopak zůstanu stát a dovolím tichu se natáhnout, než… „Tím se netrap. Nanejvýš zase zvedne hlas a… No, to je jedno. Ta chvíle už to nevytrhne,” mávnu nad tím rukou a popojdu po schodech zase dolů. „Vypadáš, že si po tom všem potřebuješ vyvětrat hlavu. Jak to vůbec… šlo?”
| ||
