Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Dlouho očekávaný příjezd Delilah Blair Flanagan Krajina za okénkem je zvláštním způsobem povědomá. Přesto má k džunglím, travnatým kopcům i širokým řekám obklopeným rozvalinami starých chrámů daleko. Temné lesy, udržovaná pole a spousta měst i vesnic, které míjíte, aniž by vlak zpomaloval. Všechno je to tu tak jiné a přitom… stejné. I po tom roce, cos zde nebyla, to vypadá velmi povědomě. Především tedy nebližší okolí Nového Jeruzaléma, které poznáváš, jen co začne vlak pomalu ale jistě zpomalovat.
„Ne, v té přihrádce nic není. Už jsem se díval. Dvakrát.“ Odpoví ti alespoň zdánlivě klidným hlasem Alexander, protože jisté napětí pozoruješ i na něm, jakkoliv se to na sobě snaží nedávat znát. „Cože šuplík u postele? Ale tam přeci nebyl… Ah, už vím. Raději se podívám.“ Promne si unaveně oči a bez dalších slov vyrazí zkontrolovat zmiňovaný šuplík. Nic v něm však nenajde. Samozřejmě. Podobná místa už si prošla alespoň třikrát a nikde nic zapomenutého neleželo. Přesto ses nemohla zbavit toho vtíravého a neobytného pocitu nejistoty a nervozity.
„Moc? Málo?“ Hledí na tebe chvíli nechápavě Alexander a dle toho, jak očima brousí kolem tebe, asi zase hledá, co ze zabalených věcí snad myslíš, než mu to přeci jen dojde. „Ah, ne… Je to tak akorát. Neboj se, Del… Sluší ti to.“ Přistoupí k tobě, aby ti obtočil ruku kolem pasu a vtiskl ti krátký polibek. „Měl jsem ti připomenout rukavice… ale vidím, že to není třeba.“ Chytí tvou pravou dlaň do své, než po chvíli opět ustoupí a s vydechnutím se posadí na jednu ze sedaček.
„Máme vše. Žádný strach. Posaď se a užívej si poslední chvíle tady mezi těmi pár stěnami. Zanedlouho tam už budeme.“ Prohrábne si zamyšleně vlasy, než se jeho pohled stočí k okénku, za kterým už je v dálce vidět zatím malá, ale dobře známá silueta města.
☩
Cuknutí vozu a skřípění brzd. Kolikrát už jste to za tu cestu zažili. Tentokrát je to ale jiné. Alexander nepůsobí nikterak hovorně, ale není se čemu divit. Ani jeden nevíte, co vás zde čeká. Snad se jen tvá obava o tajné policii ukáže lichá. Snad…
„Del…“ Natáhne k tobě Alexander ruku s tím jediným slovem, aby tě vzal za ruku, zatímco se vám už domluvená obsluha postará o zavazadla. Chvíli to však trvá, a tak vidíte, jak se na perónu už stihli vyrojit lidé, jež toho s sebou tolik neměli a nebo prostě skutečně pospíchají. Vy však ne. Alespoň Alexander nemluvil o tom, že byste dnes měli být někde na určitý čas a mohla sis být jistá, že pokud by tomu tak bylo, jistě by ti to řekl, a ne jednou.
Nakonec dojde konečně řada na vás. I tak je na chodbičce vlaku čilý ruch. Většinu těch lidí poznáváš. Některé více, jiné pouze od vidění z jídelních a společenských vozů. Těch je většina. Alexander ale nevypadá, že by se chtěl příliš zdržovat společenskými zbytečnostmi. Procházíte kolem nich, zatímco je Alex slušně zdraví, ale to je tak asi vše, než nakonec vystoupíte z vagónu a tobě se naskytne pohled na známé jeruzalémské nádraží. Jeden z architektonických skvostů Nového Jeruzaléme. Jeden z mnoha.
Ucítíš chladný vzduch a vydechneš obláček páry. Té je tu ostatně v okolí spousta, protože nádraží s mnoha nástupišti je plné vlaků a jejich dýmajících parních strojů, stejně jako je cítit i štiplavý zápach dýmu ze spalovaného uhlí. Všude to syčí, hučí. I skupinky lidí šumí podobně jako ty majestátní stroje.
U druhého vagónu si všimneš, že manželé Tinsleyovi také vystupují z vlaku, ale nezaznamenali vás a stejně tak si jich evidentně nevšiml Alexander, jehož pohled je upřen na prosklenou klenbu nádraží, jenž sem vpouští denní světlo. Stojí tam, hledí vzhůru a skoro to až vypadá, že se na chvíli ztratil v myšlenkách, než s lehkým trhnutím hlavy stočí pohled zpátky k tobě, když se musí trochu připomenout.
„Promiň. Ehm, měli bychom jít. Sehnat drožku.“
| ||
| |||
 | Dva kusy skládačky „Spíše… sebestředný,” vyberu to slovo opatrně, aby z něj nebylo patrné více, než bych ráda. „A…” Na okamžik zaváhám. „Malicherný.” Nenapadne jí, co se za těmi slovy ve skutečnosti skrývá, a já… jsem za to ráda. Nejenom kvůli ní samé. Jak by se na mě pak dívala? S lítostí, nebo snad výčitkami? Tenhle příběh jsem vyprávěla celý jenom jednomu jedinému muži a ten mě za to… nesoudil. On ne. Ale já jeho… Opět zvednu pohled k obloze. Přinejmenším do chvíle, kdy se sestře zlomí hlas a po tvářích jí sklouznou první slzy. S konejšivým pohlazením si ji chci přitáhnout do náruče, ale dávno už není malé dítě a i bez mého přičinění se rychle staví na nohy. Nechci jí je podrývat, a tak nic nedělám. Jenom tam s ní stojím. Trpělivě. Dlaň zanechám na její paži a starostlivý pohled i nadále upírám do její tváře. Tak ráda bych jí pomohla. Sejmula jí z beder tohle nespravedlivé trápení. Navzdory tomu, co před chvílí říkala, ve mně bublá potřeba jednat. Vrhnout se do jámy lvové a klidně se s mamá pohádat. Přinejmenším… Přinejmenším to zkusit. „To je v pořádku. Nemusíš se omlouvat,” hlesnu konejšivě. Co já se toho naplakala… a jí právě osud vytrhl koberec zpod nohou. Snad pan Stanbury nebude tak špatný, jak to tady v rozhořčení líčí, ale… zasloužila by si někoho lepšího, zasloužila by si modré z nebe. Nezvykle přímá otázka mě zaskočí. Jindy bych to zaobalila do žertu, nebo se rychle začala věnovat něčemu jinému, ale teď… nemůžu. Pokud chce mluvit o něčem jiném, nebo spíše někom jiném, tak jí to dopřeji, i když se tomuhle tématu už skoro vyhýbám. Co jsem jim taky měla říct? Vysvětlovalo se to špatně. „Ne, to ne,” odpovím. „Vévoda je vždycky vážný.” Dech mi s těmi slovy pobaveně poskočí. Na okamžik se odmlčím. Má pravdu. Ve všem, co říká, má pravdu. William nebyl pohádkový princ, kterého bych si vysnila. Vždycky jsem se viděla s někým více… jako byl Philip. Nebo ještě spíše, jako byl Lucifer. Zerachiel věřila, že by s ní nikdo jiný nedokázal držet krok. Ve všech jejích náladách a rozmarech. Kroky tohohle tance znali jenom oni dva, nikdo jiný. A pokud měla pravdu, pak… Přivřu oči. A pak tu byly jejich plány. Plány, o kterých spolu mluvili v soukromí jejich lože. A které mi každým dnem připadaly lákavější. Chtěli cestovat. Poznávat tento svět. Zakusit jej plnými doušky. Nacházet tajná, zapomenutá místa. Žít bok po boku a hlavně… svobodně. K něčemu takovému by se William neuvolnil. Ani by nemohl. Nikdy by nenechal to město napospas osudu. To jsem na něm obdivovala, jeho zápal pro věc a tiché odhodlání dostát povinnosti, ale zároveň to znamenalo, že… bychom se museli rozloučit, pokud by se mi podařilo vyplnit své sny o cestování. Jistě, psali bychom se i nadále. To by se nezměnilo. A dříve nebo později bych ho opět přijela navštívit, avšak naše životy by byly oddělené. Nečekala by nás svatba ani šťastný konec tak, jak jsem si ho jako malá představovala, jenom… příležitostné pěkné chvíle. Stačilo by to? Jemu? Mně? Někdy jsem měla pocit, že jsme dva kusy skládačky, každý jiný. On patřil do samotného středu obrazu a já na jeho okraj. Bez ohledu na to, jak moc bychom se snažili, bychom jeden do druhého nezapadli. „Nebo… Abych mu nekřivdila. Má i světlé okamžiky. Ne tak vážné. Rozhodně je však na můj vkus vážný až moc často. A v mnoha věcech se míjíme. Ani bych nespočetla, kolikrát jsme se už na něčem neshodli. Nebo kolikrát jsem ho špatně pochopila. A to dokáže být… frustrující,” poušklíbnu se, „ale…”
„… ale také je laskavý, chytrý a má překvapivý smysl pro humor. Záleží mu na mě. A mně… na něm také záleží,” dodám už měkčeji. „A je to jiné, než bych čekala. Než jsem si představovala.” Než si pamatuji. Neříkám Priscille všechno. Nevyjmenovávám každou vlastnost, kterou mám na Williamovi ráda, nebo pro niž ho obdivuji. Našlo by se jich mnohem více. Jeho klid. Odhodlání. Trpělivost. Smysl pro povinnost. A ze všeho nejvíce jeho děsivá přímost. To, jak se mnou jedná. Neochvějně mě tím popostrkuje, abych se chtěla stát lepší, než jsem byla. Nejenom já, ale i Zerachiel. Takže ano, přes všechny naše rozdíly, odlišný pohled na svět i způsob myšlení, mi na Williamovi záleží. A je to jiné, křehké a nové. Patří to jenom mně. Veře, ne ženě, kterou jsem byla před dávnými časy. Stejně jako mi záleží jenom na něm, ne na vévodovi nebo snad reinkarnovaném Nakirovi, byť jsou oba jeho pevnou součástí. Někdy se bojím, že tyhle dva jeho aspekty zastiňují ten třetí. Toho milého muže, který nemá tolik příležitostí vykouknout. Snad proto jsem ho nepožádala, aby nám pomohl. Proto jsem za ním nešla, když mi začaly chodit odmítavé dopisy a mně opožděně docházelo, jak špatné to doopravdy je. Ve chvílích, kdy jsme to jenom my dva, přede mnou stojí William. Jenom William. Pokud bych ho o něco požádala, ať už pro sebe nebo svou rodinou, otevřu dveře tomu zbytku. Změnilo by to charakter našeho vztahu. Vždycky mi říkal, že mu nejsem ničím zavázaná a že mu nemusím být vděčná. Tentokrát bych byla. On sám pro to má jistě jiné, praktičtější důvody než já, ale… ale výsledek je stejný. „V prvé řadě to opravdu není tak, jak naznačovala mamá. Nikdy k ničemu nedošlo. A vůbec bych si nebyla jistá, jestli někdy k něčemu dojde. Celé je to složitější. A já jsem přeci ta slušně vychovaná dáma,” pousměji se v pokusu to trochu odlehčit. Ano, složitější. Tak by se to jistě nazvat dalo. Priscilla by snad pochopila, kdybych teď dodala, že nechci, aby mi ublížil. Aby se ode mě odvrátil přesně tak, jak tvrdí mamá. A i to by se mohlo stát. Jedinou nocí bychom si neslíbili věčnost, to se děje jenom v pohádkách, ale… pravdou je… že se bojím něčeho jiného. Nechci mu ublížit. Někdy se to zdá… nevyhnutelné. Po celý život se mi budou vracet Verše. I kdyby se mi je podařilo omezit a zkrátit, nikdy nezmizí zcela. Nikdy nezmizí ani připomínky na muže, který se pohybuje pod stejnou hvězdnou oblohou jako já, ani ta krušná probuzení, kdy ho má duše neodbytně hledá. Kdy na mě naléhá, že je všechno špatně. Jsou to jenom chvíle. Přinejmenším zatím jsou to jenom chvíle, ale… Nevím. Vynadal by mi William, kdyby věděl, že přemýšlím takhle? Nebo by to naopak chápal? Zarmoutilo by ho to? Zatím se mi podařilo ublížit všem, na kom mi kdy záleželo i na kom by mi záležet mohlo. V něčem jsme si se Zerachiel podobné. Stejně jako ona za sebou zanechala své přátelé a neprojevila jim sebemenší slitování, já… jim také ubližuji. A teď, když ve svém srdci cítím tu pošetilou náklonnost k Williamovi, ho nechci na ten nešťastný seznam připsat. Nezasloužil by si to. On ne. „Promiň. Asi jsi čekal něco romantičtějšího,” pousměji se na ni, přičemž ji přelétnu pátravým pohledem. „Není ti zima?” | ||
| |||
 | Krátící se dny
Z uličky procházející kolem každého kupé doléhají přes dřevěnou stěnu neustále zvuky. Kroky, hlasy, dokonce i pár útržků hlasitých rozhovorů. Někdy je těžké udržet vážnou tvář a jindy zase dodržet to základní pravidlo hry. Hlavně potichu. I tak se nakonec po kupé povaluje sbírka různorodých svršků na znamení, že tato partie byla skutečně náročná…
… a zdaleka ne poslední.
Jsou zkrátka společenské hry, které jen tak neomrzí.
Pohled přimhouřených očí přelétne okraj stránky a zabodne se na okamžik do Alexe. Na okamžik stisknu rty silně k sobě, než se přinutím vydechnout a povolit svaly kolem čelistí. „To není mračení se, ale jen expresivní vyjádření… Údivu,“ vyslovím pomalu, zatímco se natáhnu po sklence toho dobrého burbonu, abych z ní upila a vlastně ji už ani nepustila z ruky. Nejraději bych si k sobě vzala celou láhev, protože se stačí znovu začíst do stránek posetých natisknutými písmeny, kde se mimo jiné odehrává i jedna z těch scén mezi Fernsbym… Ne, pardon, Felthamem a hlavní hrdinkou poté, co ji přiměl si zvolit nové jméno. Angela. Ze všech věcí zrovna tuhle Penfield nezměnil?!
Vztekle zatínám prsty do vazby knihy, když dočítám kapitolu. Nevím, co je horší. Že někdo… Někdo měl tu drzost, aby tam připsal… Aby tam připsal něco takového… Vždyť Fernsby byl zrůda! Monstrum, které mne celé ty týdny týralo každým svým rozhodnutím ohledně mého života a díky kterému jsem nakonec zemřela! A jen proto… Aby mi v okamžiku, kdy jsem si začala myslet, že vše bude dobré… Ničím jsem přeci nenaznačila, že by v něm bylo… Cokoliv! Proboha! Štítila bych se ho dotknout hlavní pušky, natož vlastníma rukama nebo… Opět k sobě tisknu rty. Nevím, co se s Fernsbym stalo po tom všem, ale představa, že se k němu nějakým způsobem ta kniha dostala a myslel by si, že jsem to psala já… Vždyť kdo jiný…
Přísahám, že Penfielda najdu a bude litovat toho, že kdy měl ruce, co umí psát!
S trhnutím opět přesunu svoji pozornost k Alexanderovi, který mne v tu chvíli taky pěkně štve. „Já vím, na čem jsem se domluvili. Vždyť mlčím a nic neříkám!“ ohradím se dotčeně. „Jestli je to opravdu tak zlé?“ zopakuji po něm a pozvednu opět sklenku ke rtům, abych zjistila, že je prázdná. „Hm, připomeňte mi, ať se vás zeptám na to samé, pane Maeburne,“ zamrmlám nespokojeně, „a navrch přihodím i otázku, jak jsi spokojený s výkony našeho společného známého nebeského generála,“ dodám už polohlasně. Tahle část mne už sice tolik nepohoršovala, jen bylo opravdu zvláštní o tom číst. Kamael by se zbláznil, kdyby věděl, že někdo rozdává po Zlatém městě o něm a Dumah takové pamflety s tím, jak úzkostně dbal po většinu času na to, aby ho nikdo nezastihl v žádné choulostivé chvíli zahrnující i obyčejné objetí. Vždyť jak dlouho trvalo, než se Dumah odhodlala k tomu udělat ten poslední krok, který změnil to blízké přátelství v něco víc? Penfield si s tím starosti ovšem rozhodně nedělal. Dokonce ani trochu ne.
„Nic jiného si ty knihy nezaslouží,“ zavrčím a v další chvíli seknu po Alexovi výhružným pohledem, kdyby ho napadlo splnit svoji výhružku a tu knihu mi sebrat. „A vůbec, buď rád, že trénuji na Penfilda na nich, a ne na jiných blízkých objektech,“ zahučím přes okraj knihy, do které se opět ponořím…
* * *
Musím říci, že jakkoliv jsem měla zprvu obavy ze společnosti Tinsleyových, tak se to ukázalo jako příjemné zpestření návštěv restauračního vozu… Byť se tedy takové obědy nebo večeře často značně protáhly. Ale nevadilo mi to. Sir Archibald Tinsley rozhodně není typický jeruzalémský gentleman a jeho vyprávění není suchopárné ani zdlouhavě nudné. A je skoro až úsměvné vidět v některých chvílích Alexe pohlceného rozhovorem o vzdálených zemí nebo naopak skutečně zaujatého vyprávěném postaršího dobrodruha.
Vlastně… Kolik by tak mohlo siru Tinsleymu být? Připadá mi, že by mohli být s Alexanderem ve stejném nebo podobném věku. Což je… Svým způsobem velice znepokojující představa. Párkrát se tak přistihnu, že střídavě na ty dva hledím a představuji si, jak by Alex asi vypadal, kdyby stárl jako normální člověk. A je to představa, kterou obvykle nenápadně zapíjím vínem. Sir Tinsley je sice šarmantní postarší gentleman a pochybuji, že by Alex snad byl vetchým starcem, ale… Ale všechno má své limity. Kéž bych ovšem mohla to stejné říci o své fantazii.
Ačkoliv lhala bych, kdybych tvrdila, že z postarší dvojice je pro mne sir Archibald ten zajímavější. Ne, to jeho manželka, Eleanor Tinsleyová. Tu ženu jsem svým způsobem obdivovala, v mnohém jako by vypadla z jednoho z těch dobrodružných románů, které jsem tak milovala. Dokázala toho tolik… Především vymanit se jeruzalémským konvencím… Vlastně dost svých otázek směřuji i na ni. Zvláště, když se Alex zabere do hovoru s jejím manželem. Vážně zajímavý pár… A co více. V jejich stínu s Alexem skutečně působíme tak… Obyčejně. O důvod více se jim nevyhýbat.
Lehce se pousměji a natáhnu se po sklence vína, zatímco lady Tinsleyová uvede na pravou míru, jak to je s historkou o lovu tygra. Já si říkala, že mi to zní povědomě! Vyměním si s Alexem krátký pohled, než svoji pozornost upřu na ženu sedící přede mnou. Vím, že s Alexem nikdy nebudeme jako oni. Nezestárneme společně na loveckých výpravách a nikdy se veřejně nestaneme takovým párem jako oni, ale… Ale je to nečekaně pěkná fantazie…
Nemůžu uvěřit tomu, že už za hodinu budeme v Novém Jeruzalému. Pořád mi to připadá tak… Neskutečné. Ty dva týdny utekly nakonec rychle, možná až příliš rychle. Vlastně najednou mám pocit jako bychom snad přeskočili několik dnů. Jako bychom teprve nedávno opustili Dvaraku a krajina za oknem se jako mávnutím kouzelného proutku náhle změnila na podzimní lesy a pole lemující cestu vedoucí do samotného srdce světa.
Nervózně procházím kupé, když už asi potřetí kontroluji, že tu opravdu nezůstaly žádné naše osobní věci. Že je vše zabalené v nachystaných kufrech. „Ah, snad je to všechno… Doufám. Možná bych se měla ještě podívat do té přihrádky v koupelně… A šuplíku u postele,“ zamumlám poněkud nepřítomně, zatímco pohledem už ani nevím po kolikáté za poslední minutu zabloudím k oknu. Ten pohled je tolik podobný všem těm výhledům z okénka kočáru, ve kterém jsem seděla s Yan, zatímco mne na pokyn Farnhama vezli zpátky do Jeruzalému…
Je tak těžké zůstat zkrátka jen sedět. Co chvíli tak vyskočím na nohy, jen abych si našla nějakou jakkoliv nesmyslnou činnost. Co když na nás bude na nádraží čekat tajná policie? Co když se nějak dozvěděli, že se Alex vrací do Jeruzaléma? Nebo hůř… Napadají mne samé černé scénáře na kolik jsem z našeho blížícího se příjezdu nesvá.
„Je to takhle v pořádku? Není to… Já nevím, moc? Nebo málo?“ otočím se bez varování na Alexe a dlaněmi si přejedu po sukni. Tahle už není z toho lehkého splývavého materiálu, je o poznání těžší a teplejší. I košilová halenka, co k ní mám je ryze jeruzalémského upjatého střihu. Černý kabát je teplý a mám k němu nachystanou i lehčí šálu a samozřejmě rukavice. I boty jsem už vyměnila za pevné a s jemnou kožešinou uvnitř. Jejich nízký podpatek tiše klape pokaždé, když se proženu naším kupé… | ||
| |||
| Přes kontinent Delilah Blair Flanagan „Hmm, férová pravidla hry.“ Poznamená prozaicky Alexander, než se vaše rty spojí v polibku. A zatímco se z chodby i nadále sem tam ozývá dusání kroků dalších pasažérů a tlumené hlasy, opačným směrem se vaše kupé zdá procházejícím naprosto tiché. Alespoň zdánlivě. Otevřít teď někdo dveře, jistě by se dost divil tomu, co by viděl a jak řekl Alexander, vaše pověst ve vlaku by pak žila svým životem celou cestu do Nového Jeruzaléma a možná i ještě dál. Pravidla hry ale byla daná, domluvená, a tak nebránilo nic tomu, aby hra mohla začít.
A že jste ji nehráli naposled.
☩
„Už se zase mračíš.“ Ozvalo se Alexandrovo tiché povzdechnutí. Nebo spíše napomenutí? Ještě aby si se ale nemračila. V rukou si držela ten prokletý výtisk Dvakrát pohřbené nevěsty, ve kterém se tvé nejhorší noční můry potvrdily. Však už si za ty měsíce začala být i trochu nedobrovolně odborník na Penfieldův styl. To, co tam ale provedl s některými postavami… I do tvých jinak bledých tváří některé části vháněly ruměnec, ačkoliv bylo těžké říct, zda to bylo rozpaky a nebo čirým vztekem. Dost možná kombinace obojího.
Stalo se to, čeho ses bála. Fernsby sehrál výraznou roli ve tvém životě, ale rozhodně ne tak významnou, jako bylo popsáno na stránkách knihy. A ačkoliv se zde jmenoval Feltham a v knižním podání působil více jako osudový antihrdina, než prostý psychopat, bylo stále vcelku patrné, o koho mohlo jít. Tedy pro tebe, která jej znala osobně. A dost možná by si té podobnosti všiml i on, pokud by se mu kniha někdy dostala do rukou. Dokonce se Penfield neobtěžoval a ponechal tam dočasné pojmenování pro hlavní hrdinku – Angela. Asi se mu ta trefná paralela skutečně líbila.
„Víš, že jsme se domluvili, že si to přečteš jen pod podmínkou, že po zbytek dne nebudeš proklínat celý svět a probodávat všechny pohledem. Tedy především mě.“ Narovná se Alexander trochu v křesle a složí své rozečtené noviny do klína. „To je to opravdu tak zlé?“ Zeptá se tě polohlasem.
Kdyby jen věděl! Muselo se nechat, že i Generál měl díky panu Penfieldovi jisté… nové, a o poznání vášnivější stránky osobnosti. Jak se na to bude tvářit Alexander možná brzy uvidíš. Jak by se ale na něco takového tvářil Kamael, si můžeš jen domýšlet. A co teprve, až se Alexander dostane k Alexanderovi… Tedy panu Maeburnovi. Protože v tomto díle už bude jeho slavný vstup na scénu, když se k němu konečně dostane zesnulá hlavní hrdinka. Jak se s tím ale vypořádá, když bude mít však ještě plnou hlavu otce Felthama?
„…Ohnula jsi stránku.“ Vytrhne tě z nočních můr opět Alexova lakonická poznámka a černé oči se na okamžik od stránek novin opět stočí tvým směrem, než se k nim po té prchavé chvíli vrátí. „Možná příště koupím těch výtisků rovnou několik, když vidím, jak ve tvých rukách ty knihy trpí.“
☩
„Ale no tak Archibalde, už se zase začínáš opakovat.“ Napomenula lady Tinsley svého manžela, který zrovna vyprávěl historku o stopování lidožravého tygra bujnou džunglí. Nutno podotknout, že vám celý ten příběh byl už lehce povědomý. Avšak bylo těžké říct, jestli už jste tuhle verzi slyšeli a nebo šlo o jiného tygra a jinou džungli. Archibald Tinsley byl totiž vášnivým lovcem. A byl to přesně ten typ člověka, u kterého jste si dovedli představit sloní hlavu zavěšenou v salónku a nebo klidně i nad postelí, pokud by jinde nebylo místo. A že dle jeho barvitých vyprávění toho místa doma opravu možná tolik neměl.
Sir Tinsley byl dobrodruh, lovec a někdo, kdo za svůj už poměrně dlouhý život procestoval velký kus světa. Dokonce i Alexandera si přistihla, jak při některých jeho historkách o vzdálených zemích poslouchá nezvykle pečlivě a někdy skoro ani nedutá, aby se naopak jindy začal vyptávat s pro Alexandera nezvyklým zápalem. Nebo spíše pro Kamaela?
Seděl naproti vám při jedné z večeří společně se svou chotí a jako už poněkolikáté jste si dělali společnost na zpříjemnění a ukrácení cesty. Sir Tinsley byl už na první pohled postarší muž. Vlasy měl stříbrné, stejně jako udržovaný vous, ale stále na něm bylo, i přes dobře střižený oblek, patrné, že k vetchému starci má daleko. Jeho žena, Eleanor, se jevila zprvu jako milá stará dáma. Avšak na ten druhý se ten obrázek velmi rychle rozplynul. Zdatně svému muži sekundovala a na lady působila velmi… neotřele. Odvážně. Brzy jste pochopili proč. Doprovázela ho na velké části jeho cest a procestovali tak spolu skutečně obdivuhodný kus světa, aby se vždy na nějaký čas vraceli do svého domova. Nového Jeruzaléma.
„Ale no tak, miláčku, to si pleteš s tím tygrem u Sabarmati. Tam, jak sežral ty pastevce.“ Odvětil své ženě sir klidným hlubokým hlasem.
„Sabarmati? Ale počkej, tam jste přeci toho tygra nakonec nenašli, protože se ukázalo, že to nakonec nebyl útok tygra ale černého pantera. Toho co je v západním salónku. Myslím, že jsi vyprávěl historku od Kaveri. Opět.“ Povytáhne dáma lehce obočí a doprovodí to drobným úsměvem.
„Od Kaveri? Myslíš? Hmm, no… Ne, to určitě ne.“ Nenechá se sir rozhodit.
„Ale jistě. Tím jsem si naprosto jistá. Copak si nevzpomínáš na…“ A před vámi se opět spustí scéna, o které víte, že se dost možná protáhne.
☩
A cesta ubíhala. Ze začátku pomalu, ale čím blíže jste byli svému cíli, tím rychleji se zdálo, že dny utíkají. A nebylo to ani tak tím, že byste se těšili. To jisté rostoucí napětí jste cítili oba. Mohli jste to vyčíst z reakcí toho druhého stejně jako ze svých myšlenek, která až příliš často sklouzávaly k tomu, co bude.
Co bude v Novém Jeruzalémě po skoro roce, co jste byli společně pryč?
Už zhruba za hodinu jste to měli oba zjistit.
| ||
| |||
| Spolu? Vera De Lacey „Vzhledem k tomu, že se v nich píše o životě andělů, tak zcela určitě.“ Utrousí tiše Priscilla, ale přeci jí jen koutek alespoň na chvíli o něco povyskočí nahoru. Fikce? Spíše ironie, že zrovna tyhle části ti jako fikce nepřišly vůbec. Naopak byly až nezvykle přesné. Věci o Dumah, její chování, zvyky i popis Zlatého města a jeho ohnivého Generála, který přitom navenek působil tak chladně. Ne, tohle rozhodně nebyla náhoda. Probudila se snad ona sama a napsala to? Dávalo by to smysl. Kamael, kterého jsi zcela určitě potkala i v této časové rovině, to nemohl být. Ne po tom, co se zhruba před rokem stalo a také bylo opravdu těžké představit si zrovna jeho, jak píše něco takového. Ačkoliv ani Dumah nikdy nepůsobila jako někdo schopný sepsat zrovna tohle. Byla to záhada, o které si dala vědět Williamovi. Jak jinak. Dokonce jste si o tom vyměnili i pár neurčitých poznámek v dopisech, ale nikdy nic přesného. Přeci jen se o těchto věcech nepsalo. Tedy, pokud člověk nebyl panem Penfieldem. Rozhodně to tedy věděl, ale… Ale neřešil to, alespoň co jsi věděla. Pořád to byly smyšlené příběhy. Alespoň zdánlivě. Mohla si jen doufat, že části ze sanatoria nebyly stejně věrné realitě jako ty z Veršů.
„Díky, Vero.“ Pousměje se na tebe smutně Lottie, když jí nabídneš i tak pomoc s mamá. „Ale tohle je zbytečné. Nekaž si den… Dny. Jen by to vířilo vodu a k ničemu to nebylo.“ Potřese hlavou. Muselo se nechat, že Charlotta byla vždy ta s nohama na zemi. Prakticky smýšlející mladá dáma. A jako taková si byla schopná vyhodnotit i celou tuhle situaci alespoň s částečně nezkaleným úsudkem.
Ale pak se váš rozhovor stočí k Philipovi, aby ve stopách slov kráčely i vzpomínky. A ne na nic menšího než na vás svatební den, který byl skutečně velkou slávou. Dokonce i na Nový Jeruzalém. Na tom si ostatně Philipova rodina dala záležet. Bylo to jako vkročit do příběhů z pohádkových knih, ačkoliv… Brzy se začalo ukazovat, že není všechno zlato, co se třpytí.
„Hmm, nebyl? Byl také nudný?“ Otočí se na tebe Priscilla, aniž by přesně tušila, kam tím ve skutečnosti míříš. A možná je to tak dobře, že ji hned nenapadne ta krutá pravda, kterou sis vyzkoušela na vlastní kůži. I přes svůj vážný výraz byla pořád ještě tou mladou nezkaženou dívkou a o spoustě nástrah světa tam venku neměla ani tušení. „Později… spřátelíme… Nevím, jestli to není málo na něco tak vážného jako je slib věrnosti až do smrti, ale… Ale co můžu dělat. Slíbím, že s ním budu v dobrém i ve zlém a budu doufat, že kromě toho se i jednoho dne… spřátelíme. To je… heh… šílené a přitom…“ Hlas se jí zlomí, jak se jí sevře krk a do očí vhrknou slzy.
„Promiň, promiň… To sem nepatří. Ahh, hlavně klid. Klid!“ Nadechne se a zase dlouze vydechne mezi slovy. „A co vlastně ty a vévoda?“ Zabrousí trochu zastřeným hlasem raději k jinému tématu. „Popravdě nevypadal jako někdo… zábavný. Naopak. Jediné, co ale stálo za to, bylo, jak se mamá a otec před ním tvářili. To byl zlatý hřeb dne.“ Zavzpomíná na ten jeden jarní den, kdy k vám velká bouřka zavála tu nečekanou návštěvu.
„Řekni mi, co na něm vidíš, Vero? Samozřejmě, je.. hmm, pohledný a pořád je to jeden z nejmocnějších mužů, který v Novém Jeruzalémě je a asi nejenom v něm, ale… Ale ty? Taková dobrodružka, heh.“ Ušklíbne se nad tím prazvláštním slovem. „Neřekla bych, že peníze a moc jsou něco, co by tě lákalo. Tím spíš někdo, kdo je tak… vážný? Nebo snad není vážný, když jste spolu? Jen vy dva?“ Položí ti otázku, která je možná až nezvykle na tělo. Tedy, ne že by si už na pár zvědavých dotazů za ty měsíce nemusela sestrám odpovídat, ale vždy se to dalo tak nějak odmávnout. Zaobalit do žertu. Avšak teď se zdála atmosféra o dost vážnější.
„A vy… Ehm, jste skutečně spolu? Myslím jako spolu, spolu… Jak naznačovala mamá tehdy.“ Drobně se ušklíbne, když si vzpomene na ten nepříjemný a především nedůstojný výstup, kterého byla také svědkem.
| ||
| |||
| Prozíravost Drobně se zachmuřím, když Alexander zmíní knihu, která skutečně leží zabalená mezi ostatními v květinovém kufru ležícím na hromadě. Raději jsem ji tam dala hned poté, co mne Alex přemluvil, abych si ji nechala až do vlaku. Bylo to těžké. Vážně moc. „Vzala. Takže doufám, že těch lahví je v minibaru… Dost,“ konstatuji. Už ten předchozí díl mi zrychlil tep natolik, že jsem si dolila… Já už ani nevím kolikrát, než jsem tu knihu dočetla. A rozhodně mi to nepopohnalo srdce vzrušením, to opravdu ne a stahuje se mi žaludek jen pomyslím na to, že by nad tím snad nějaká z jeruzalémských dam mohla nadšeně vzdychat a pak si o tom povídat s přítelkyněmi. Ne… To… Opravdu ne.
„Rozumím, nemusíš se bát,“ povzdechnu si tiše, zatímco krátce kývnu hlavou a přinutím se své myšlenky směřovat trochu jiným směrem, než je Penfield a jeho osud, pokud se mi podaří navštívit vydavatelství. „Budeme zkrátka nudný západní pár mířící na pár dní do Jeruzaléma. Ty budeš přesně ten gentleman, který myslí jen na práci a společenské konverzace ho nudí a já… Hm, ta plachá dáma, která popíjí své víno u knihy nebo s prázdným pohledem upřeným z okna, protože neumí mluvit s lidmi,“ lehce se pousměji na závěr toho pěkného příběhu, který jsem nám vymyslela. „Hm, akorát mi raději připomeň, pokud bych si zapomněla vzít rukavice, až půjdeme mezi lidi,“ hlesnu zamyšleně, zatímco pohledem sklouznu po kůži brázděné šedými liniemi, které mizí pod polodlouhým rukávem šatů. Pochybuji, že si toho někdo mohl při nastupování všimnout, ovšem v restauračním či relaxačním voze první třídy se zajisté objeví až nezdravé množství hodnotících a zvědavých pohledů.
Pokračujeme v nečekaném hovoru, ve kterém jsme zabrouzdali k nečekanému tématu – Alexander, šachy a já. A naše památná partie, která se tehdy nečekaně protáhla. „Možná nebyla, ale já si tak rozhodně po těch třech hodinách připadala… Jako by můj život už neměl smysl,“ lehce se ušklíbnu. „Ještěže mě jen tak snadno nezastrašíš. Možná se mi podaří v Jeruzalému sehnat i nějakou knihu o šachové taktice, něco k zahájením a koncovkám…“ poznamenám zamyšleně. Vzápětí se ovšem pohledem i myšlenkami vrátím k Alexovi sedícímu naproti mně. „Co máš pořád s tím bridgem?“ neubráním se jistému pobavení. „Naučila jsem se od služebnictva i jednodušší a zábavnější hry, které nezahrnují trapné konverzace s přísedícím manželským párem,“ ujistím ho. Sice si tedy nejsem jistá, zda si ještě něco z toho pamatuji, přeci jen to nějaká doba už bude, ale… Hm, stejně nejdříve bude třeba ty karty sehnat, pokud by to vůbec mělo dojít.
Jméno lady Vernier nechám za sebou a raději se rozhodnu věnovat něčemu příjemnějšímu. Stará Delilah by se červenala, jen by na něco takového pomyslela, já ovšem nezaváhám ani na vteřinu a tváře mi stud rozhodně nezabarví. Dokonce ani tehdy, když ucítím ten jemný dotyk i stoupající horkost po noze. Prsty kloužou po černé punčošce, se kterou jsem při převlékání vlastně dost zápasila. Za tu dobu našeho života ve Dvarace jsem těmto kouskům v šatníků každé lady trochu… Odvykla. Nasoukat se tak do nich ve spěchu, a ještě je správně pod koleny převázat stuhou, aby nesjížděly… „Možná měl. Přišel jsi za ty roky o tolik nových zkušeností na tomhle poli,“ pousměji se, když zálibně sklouznu ke knoflíčkům povoleným už do půli jeho hrudi. Prsty rozhrnu lemy košile, zatímco se ke mně Alex nakloní blíže.
V další chvíli div nenadskočím, jak mne z toho okamžiku vytrhne zalomcování kliky v zamčených dveří. Srdce mi poskočí a stejně jako Alex, tak i já natočím hlavu tím směrem. Kdokoliv stojí za dveřmi, rozhodně to jen tak nevzdává dle poskakování dveří v pantech. Když se k tomu přidají i hlasy, kterým ač není rozumět, tak není zase tak těžké si ten rozhovor domyslet… Koutky rtů mi zacukají a já se musím kousnout do rtu, abych se nerozesmála nahlas. I tak s tím musím notnou chvíli bojovat a úsměv mé rty už neopustí. Ani tehdy, když natočím tvář zpátky k Alexovi a naše pohledy se střetnou.
„A pak, že čtení románové literatury není plné praktických rad do života,“ poznamenám spokojeným tónem hlasu, ze kterého je těžké poznat, zda to myslím vážně nebo je to myšleno v žertu. „Hmm… Vskutku. To by náš plán být nudným nezajímavým párem vzal za své hodně krátce po zahájení cesty,“ dodám rádoby zamyšleně.
Lehce si poposednu, když se Alex rozhodně pokračovat tam, kde skončil a přitáhne si mne k sobě. „Takže… Hm, pravidla,“ zapředu polohlasně, zatímco odhodlaně pokračuji v rozepínání knoflíčků na Alexově košili, dokud prsty nenarazím na sponu opasku. „Protože se jedná o společenskou hru jen pro dva hráče, je důležité zachovat… Hm, ticho. Kdo to poruší, odevzdává… Hm, fant,“ pokračuji dál – slovně a vlastně i rozepnutím spony pásku. „Podvádění je samozřejmě povoleno,“ pousměji se a s tím Alexe políbím, zatímco za okny vlaku se otevře výhled do krajiny na znamení, že Dvaraku skutečně necháváme za sebou…
| ||
| |||
| První dojmy Držím sestru kolem ramen a mlčím. Pro jednou netuším co říct. Nic z toho, co by tady mohlo padnout, by neubralo zoufalství sužující Priscillinu duši, a tak ji k sobě prostě jenom přitisknu v polovičatém objetí. Tohle je také… moje vina, já vím. Já vím. Kdybych to s Philipem vydržela, nebo to alespoň zvládla lépe s tou skřínkou, rodinu by teď nesužovala reputace ještě horší než předtím. A že byli De Lacey ve své vendettě důkladní. „Jsem si jistá, že ty knížky přehání,” podotknu opatrně. „Je to přeci fikce.” Fikce, jistě. První díl jsem přečetla během čtyřiadvaceti hodin a ten druhý jsem nedočkavě vyhlížela na pultech, jenomže to, co jsem našla mezi řádky, vysoce předčilo očekávání. Dumah. Rusovlasá paní smrti, která stála po boku ohnivému generálovi. Právě proto jsem je zanechala Williamovi na stolku v salonku při jedné ze svých návštěv. Tedy… jenom ten druhý díl, v němž jsem tužkou pečlivě vyznačila pasáže, které se týkaly Probuzených a Veršů. S rozpaky vepsanými do tváře jsem ho zapřísahala, ať se jich drží a knihu nečte, ale… jestli tak opravdu učinil a jestli to pro něj bylo opravdu zajímavé, netuším. Nevracela jsem se k tomu. Jenom jsem myslela, že by o tom měl vědět. Když už nic jiného, tak o tom, že se Probudila i ona. Stále se mi nechce věřit, že něco takového vydala. Ona. Zerachiel v těchto záležitostech vždycky připadala zbytečně ostýchavá, vždyť jak dlouho kolem sebe s generálem kroužili? A pokud bylo vyprávění o Verších pravdivé — a opravdu to tak vyznívalo —, kolik z toho příběhu se opravdu stalo? Snažila jsem se o tom moc nepřemýšlet. O tom, kým teď je. A co všechno se jí vrátilo. Jestli si prožila i ty bolestné Verše v cele pod městem Padlých. Pokud to v sanatoriu Greenhill vypadá alespoň z poloviny tak, jak to kniha líčí, minulost se opravdu točí v kruzích. „Nevím,” připustím. Samotné mi nepřipadá moc pravděpodobné, že by si to mamá nechala rozmluvit. „Ale… Ale zkusit bych to mohla. Některé věci… Někteří lidi,” zdůrazním s povzbudivým pousmáním a trochu více stisknu její rameno, „za to vždycky stojí.” Pohodlný život ženy v domácnosti… Mám co dělat, abych se nad těmi slovy neušklíbla, ostatně si dokážu dobře představit přísnou tvář mamá. Jako by toho svět nenabízel více, mnohem více, přesto to myslela dobře. Chtěla, aby bylo o Priscillu postaráno. Tenhle pan Stanbury by to jistě zvládl. Doktor. To není špatné, vlastně to vůbec není špatné. Mladší ženy — obzvláště tak krásné, milé a inteligentní — by si jistě vážil. Neobdařil by ji sice tak starým jménem ani tak hodnotnými dary jako mě Philip, ale… po tom všem to nebylo něco, co bych od muže vyžadovala já, ani co by v mých očích měl vyžadovat kdokoliv jiný. Všechno něco stojí. Snad protože se mi myšlenky stočí tímhle směrem, se bezděčně zamračím nad otázkami ohledně mého vlastního manželství. Mluvím o něm málokdy. Teď je však nevyhnutelné, že jí to zajímá. A popravdě ani nechce slyšet nic konkrétního, jenom to, že to bude v pořádku.
„Připadal mi…” odvrátím od ní pohled, než si povzdechnu a přeci jenom se jí pokusím odpovědět, „ano, milý a šarmantní. Okouzlující. To Philip uměl. Zanechat dobrý dojem.” A já si ze začátku připadala jako nejšťastnější dívka pod sluncem. Jako princezna, která bude žít po boku svého prince šťastně až do smrti. Svatební noc mě připravila o všechny iluze, ale samotný obřad a oslavy, které se v létě ani nemohly pořádat jinde než venku, mě naplňovaly hřejivým pocitem štěstí. Všechno to bylo tak… * * * … překrásné! Zahrady jsou překrásné. A samozřejmě i kostel byl překrásný. Celý tenhle den je překrásný. Ještě, aby ne, když to stálo hotové jmění, utrousil Philip hořce, když jsem nadšení vyjádřila nahlas. Znervóznilo mě to. Úsměv mu však opadl jenom na tu chvíli, kdy jsme seděli v kočáru sami dva, a během následného programu se už choval zase jako… no, Philip, kterého jsem znala z těch pár návštěv. Veškeré obavy smazal už tím prvním náhlým polibkem, který mi vhrkl do tváří horko a rozezněl dav shromážděný k naší poctě potleskem. Teď mě jeho paže příjemně hřeje na bocích a připomíná onu krásnou, dechberoucí a vlastně až pohádkovou skutečnost, že jsem se opravdu stala nevěstou milého, šarmantního prince, který tak zkušeně kormidloval mezi svatebními hosty a všem mě představoval. Jistě, je to chvílemi náročné, polovinu jsem jsem už stačila zapomenout a mé nesmělé náznaky, že bych si alespoň na chvíli ráda odpočinula ve stínu, jaksi zapadly v rozhovoru, ale on má dobrou náladu a na tom jediném záleží.
„Saville,” sykne zničehonic Philip a stáhne mě stranou, až skončím zády opřená o zdobený sloup a znovu cítím ve tvářích horko v očekávání… ani nevím čeho. „V kostele jsem je neviděl, tak už jsem ani nedoufal. Dobře. To je dobře,” pokračuje o něčem jiném, díky čemuž si připadám tak trochu hloupě. „Pojď. Představím tě. Víš, co jsou zač, že?” „To bude… jedna z těch starších rodin?” „Jedna ze starších rodin. Prý jedna ze starších rodin,” zopakuje kousavě. „Savillové mají konexe na samotnou Radu. Říká se, že dokážou některé věci zařídit,” ušklíbne se, „ale to nikde neopakuj. Zkrátka mi neudělej ostudu, dobře?” „Dobře,” přitakám o pár řádů tišeji než předtím. „Hodná holka.” Napůl čekám, že ode mě ustoupí. Místo toho zvednu ruku a zastrčí mi za ucho jednu z kudrlinek, které lichotivě lemují obličej. Prsty se jenom zlehka otře o lícní kost. I tím lehkým dotyk všakem zanechá teplo, které se rychle šíří, a v hrudi se mi zadrhne nádech. Nikdy jsem muži nestála tak blízko jako teď. Nemělo by mě to tak překvapovat, vždyť jsem… jeho… a myšlenky se mi s dalším drobným políbením rozutečou pryč. V další chvíli už se zase usmívá. Spokojeně. A pobaveně. „Lorde Saville,” osloví ho už zdálky a dlaní na zádech mě popožene vpřed, „vidím, že jste se nás s manželkou rozhodli poctít svou přítomností. Dovolte, abych vám představil Veru De Lacey, mou půvabnou nevěstu. Vero, George a Margaret Saville. George tady je talentovaný hráč kriketu a-… Ne, nebuďte skromný, lorde Saville. Dosud si pamatuji, že jste druhému týmu získal vítězství vy. Ty poslední body byly vaše. Pak už jsme neměli šanci.” „Byl to dobrý zápas. A gratulujeme,” potřese si s Philipem rukou. Zatímco si rychle vyměním pozdravy s jeho ženou, si je oba prohlédnu. Mohou být tak o deset let starší — tedy ode mě o dvacet — a, když se ke mně George Saville otočí, připadá mi, že má laskavý úsměv. Honem mu ho opětuji. „A samozřejmě i vám hodně štěstí do nového života. Musím uznat, že jste si muže vybrala dobře, lady De Lacey. Jak vám to jméno zní?” „Ještě si zvykám, lorde Saville, ale… ale nemůžu než souhlasit,” věnuji mu pečlivě odměřené pukrle. „Doufám, že mě Philip někdy vezme na některou vaši hru. Znělo to jako napínavé utkání.” „Hah. Jste laskavá. Má drahá Marge,” stočí pohled ke své ženě a teď už jsem si naprosto jistá, že má ve výrazu — a snad i srdci — něco nadmíru laskavého, „by prohlásila, že na světě není nic jako napínavé utkání kriketu.” „Ale toho se neděste, drahá,” mávne rukou lady Saville, jako by odháněla otravnou mouchu, „my dámy si zábavu vždycky najdeme.” „A na nikom z přítomných nenecháte nit suchou, nám džentlmenům je to naprosto jasné,” zasměje se tomu lord Saville. „Možná by se k vám Vera mohla někdy připojit. Jak víte, je ve městě nová a zatím si tady mnoho přítelkyň neudělala,” znovu se mi do zad opře Philipova ruka, skoro jako by mě znovu popoháněl. „To bych moc ráda,” přitakám honem, když zachytím i jeho pohled. Tohle po mně chtěl? Docela drobně na má slova kývne, skoro jako by vycítil mou nejistotu, a pak pozornost přesune zpátky k našim hostům. „Ostatně bychom si to utkání měli někdy zopakovat. Pokud nám tedy dopřejete šanci získat zpátky naši čest,” pokračuje pobaveně. „Mimochodem je tady jedna záležitost, kterou jsem s vámi…” „Ale, lorde De Lacey, na vaší svatbě?” skočí do toho lady Saville. „Jistě. Jsem si vědom toho, že je to mírně neortodoxní, ale lord Saville je zaneprázdněný muž a nerad bych plýtval jeho čas kvůli takovým podružnostem, když je můžeme probrat tady a teď,” usměje se na ni. Řasy mi překvapením zatřepetají. Předtím jsem si toho nevšimla a snad jenom v porovnání s úsměvem druhého džentlmena mi připadá, že jeho úsměv není zdaleka tak… laskavý jako předtím, vlastně v něm spatřím něco, co se zdráhám pojmenovat. „Týká se to záležitosti ohledně Carrington Street?” „Ahh. Čekal jsem, že se kvůli tomu budete chtít setkat,” kývne, načež stočí pohled ke mně, „ale opravdu vám nebude, lady De Lacey, vadit, když vám ženicha na okamžik ukradneme?” Nadechnu se k odpovědi. „Kdepak. Vera bude jistě ráda za chvíli klidu,” odpoví za mě Philip a pomalu spustí paži z mého pasu. „Viď, drahá? Chvíli si tu poradíš.” „Ah… Já… Jistě.” Jenom kývne, jako by to tím považoval za uzavřené. Už se po mě ani neohlédne, jenom rychlým gestem ruky vyzve lorda a lady Saville dál od ruchu oslav. Zmateně tam zůstanu stát. Uprostřed davu lidí, které neznám. Uprostřed města, které neznám. A poprvé za celou dobu na mě doléhá, že bez Philipa jsem tu docela… sama. * * * Byla to skutečnost, které uměl využít dobře. V těch prvních týdnech — a vlastně po celou dobu našeho krátkého svazku — jsem byla odsouzená jeho rozmaru více, než by byla nevěsta původem z města. Nikoho jsem tam neznala. Neměla jsem na koho se obrátit, komu se svěřit ani požádat o radu. Byl tam jenom on, pán domu a mého života. Můj manžel. Na okamžik se zadívám do dálky, ztracena ve svých myšlenkách, než se s drobným povzdechem napřímím a přiměji se vrátit do reality. Uvědomila jsem si to vlastně až tehdy v parku. Nakolik se nechávám ovlivnit tím, co se stalo. Co mi provedl. A co byl zač. Podvědomě ho hledám ve svém okolí a mnohdy čekám, že se lidé zachovají jako on. Kolik mých rozhodnutí vedl právě strach z něj? A lidí mu podobných? „Ale, Priscillo,” navážu pomalu, napřed trochu nejistě, ale pak přeci jenom s nově nalezeným odhodlám, „Philip za zavřenými dveřmi byl někdo jiný než Philip tady u nás nebo ve společnosti. První dojmy nejsou spolehlivé. Jenom si představ, jak musel být nervózní. To, že jste si ještě nenašli společné téma, neznamená, že se později nespřátelíte. Když jsem potkala vévodu poprvé, taky by mě nenapadlo, že bych si s ním někdy měla o čem psát nebo že bych ho dobrovolně jela navštívit. Jsme hodně jiní lidé, ale…” přeci jenom se pousměji, „i hodně jiným lidem může záležet na stejných věcech. Chce to jenom čas. A blíže se poznat.” Pootočím k ní tvář. Ne, nepředpokládám, že by jí tohle mohlo pomoct, ale možná jí to dá alespoň něco na zamyšlení. Ani teď ji nepouštím. Budu tady s ní stát, jak jenom dlouho bude chtít. Protože je to to nejmenší, co pro svou sestru mohu udělat.
„Jsem si jistá, že ani tenhle pan Stanbury nebude tak hrozný, jak by se dnes mohl jevit,” pokračuji povzbudit. „Doktor… To znamená, že bude jistě chytrý. A ze sanatoria by mohl mít zajímavé příhody. Jistě, není to zrovna nejvhodnější konverzační téma do společnosti, ale osobně bych byla zvědavá, jak to tam chodí doopravdy. A… Pokud je opravdu tak nudný a ošklivý a — a nesnesitelný, jistě si je toho dobře vědom a bude si tě o to více vážit, protože to bude ten nejšťastnější muž pod sluncem. Pokud si ho opravdu vezmeš.” Pokud… Ne, v tomhle má pravdu. Mohu o tom zkusit s mamá promluvit, ale je nepravděpodobné, že bych sklidila úspěch. Pokud je to opravdu domluvené, pak už bude těžké s tím hnout. Ne tak těžké, jako kdyby si už vyměnili svatební slib, ale… i tak… „Dopis počká,” hlesnu měkce, aniž bych projevila sebemenší touhu odsud odejít. Stejně tak počká i mamá. A všechno ostatní. Všechno kromě té nešťastné dívky vedle mě. | ||
| |||
| Jeruzalémské novinky Delilah Blair Flanagan Burbon je skutečně dobrý a příjemně klouže do krku. Za ty měsíce s Alexem už sis zvykla i na trochu jiné pití než sklenku vína a díky vašim skoro už pravidelným večerním posezením vždy jednou za čas, se z toho stal už pomalu zvyk. Ne bylo to sice něco, co by ti tvůj osobní lékař ještě tehdy v Novém Jeruzalémě jen tak schvaloval, ale teď už se tě nějaké následky příliš netýkaly. Dokonce ani rána po večerech, kdy jste toho vypili více než by bylo záhodno, nebyla až tak těžká. Vlastně skoro vůbec.
„To ano, to máš pravdu.“ Přitaká stále trochu tišeji Alex, aby jen zamyšleně zakroužil obsahem sklenky, než se podobně jako ty napije. „Zatím to vypadá na čtenářský klub. Vzala jsi vlastně ten třetí díl od Penfielda? Vím, že asi bylo zbytečné ho nechávat doručovat do Dvaraky, když ho teď vezeme zase zpátky do Nového Jeruzaléma, ale nechtěla jsem příliš upozorňovat na to, že tam míříme. Vlastně to skoro nikdo neví. Z pochopitelných důvodů. Budu rád, když se nám podaří zůstat co možná nejméně vidět. Nikdo přehnaně bohatý ani zajímavý. Jen jedni z miliónů, jestli mi rozumíš.“ Stočí k tobě pohled tmavých očí a tobě v mysli vytane vzpomínka na tu další z knih z té prokleté série. Jistě, že víš, o čem mluví. Však ji předevčírem doručil poslíček opět v tom balíčku polepeném známkami a orazítkovaném kulatými razítky.
Dvakrát pohřbená nevěsta
Stálo na přebalu a jen co Alexander viděl, jak na ni hledíš, opatrně ti ji sebral a požádal tě, aby sis ji nechala na blížící se cestu. Raději.
„Del, prosím, víš, že nás brzo čeká docela dost dní ve vlaku. Možná bude lepší nekazit si teď poslední dny a soustředit se na to, abychom měli vše potřebné nachystané. Co myslíš? Hmm, už sis vlastně připravila seznam, co všechno si chceš zabalit…?“
A tak ta knížka, zatím stále nová a neohmataná na rozdíl od jejích nebohých předchůdkyň, teď ležela mezi tou spoustou dalších svazků a jela s vámi společně domů. Na místo, kde to i pro ni celé začalo. Zatím si ji nečetla, ale mohla sis jen domýšlet, co všechno tentokrát pan Penfield okořenil svým nezaměnitelným talentem, za který by se měl smažit v pekle. A možná… možná jednou bude!
„Ano kombinací tahů. Sama dobře víš, že přemýšlet jen nad jedním tahem dopředu je dosti krátkozraké. Není mi deset. A navíc… nevím o tom, že bychom tehdy hráli snad bleskové šachy. Některé věci chtějí čas.“ Poznamená na oko dotčeně. „Navíc to nebyla drtivá porážka. Ne po třech hodinách.“ Cukne mu koutek o něco vzhůru. „Počkat v kartách? Ah, karty zrovna nejsou má krevní skupina, ale když už si se mnou musela hrát šachy, kdo jsem, abych odmítl partičku bridže.“ Pronese poslední dvě slova s neskrývaným odporem, než se předkloní a ty jej brzy napodobíš. Snad si jen všimneš toho lehkého nakrčení čela, když zaznamená tvé jisté… zaváhání? Zamyšlení? Ale otázka, která by se nabízela, nepadne. Protože to už se rozhodneš přistoupit k názorné ukázce těch slibovaných společenských her.
Alexander jen drobně povytáhne obočí, než se opře zády do měkkého polstrování sedačky, zatímco ty se uvelebíš na něm. „Mám pocit, že mi asi utekly některé nové způsoby společenských her za tu dobu, co jsem nebyl v Novém Jeruzalémě. Skutečně se toho za ty roky hodně změnilo.“ Poznamená jakoby mezi řečí, zatímco jeho ruka přejede výše po hladké punčošce, která patří ke garderobě každé správné jeruzalémské dámy, ačkoliv tady v Dvarace sis na ně už tolik nepotrpěla. „Možná jsem měl zavítat do Nového Jeruzaléme přeci jen častěji.“ Vydechne tiše, zatímco mu povolíš pár dalších knoflíčků na košili a on se k tobě nakloní o něco blíže, aby…
Lomcování za dveře vás chtě nechtě vyruší. Už to nejsou jen tlumené zvuky z chodby, kterou každou chvíli courají někteří z pasažérů, ale teď už se vám někdo regulérně dobývá do kupé. A ani nezaklepal! Alexander sebou trhne, a aniž by tě pustil, otočí rychle hlavu ke dveřím, kterými ještě někdo zkusmo párkrát zalomcuje, než se ozve z druhé strany rozpačitý mužský hlas následovaný o dost hlasitější a podrážděnější ženskou fistulí. Přes dveře je těžké rozpoznat přesná slova, ale není těžké si domyslet, co ten nebohý gentleman musí své drahé polovičce teď jistě vysvětlovat. Trvá to jen pár vteřin rozpačitého ticha, než se opět ozve dusání vzdalujících se kroků.
Když je vzduch čistý, uteče Alexanderovi jen tiché uchechtnutí, než opět upře svůj pohled na tebe. „Musím smeknout před vaší prozřetelností drahá lady. Nikdy by mě nenapadlo zamykat kvůli společenským hrám… Tedy těm starým. Ale vaše rozhodnutí nás právě ušetřilo tomu, abychom byli propíraní ve společenském voze po celou cestu až do Nového Jeruzaléma.“ Pronese tlumeným hlasem s lehkým úšklebkem, zatímco ucítíš, jak jeho ruce vystoupají zase o něco výš, až se ztratí pod nabíranou látkou zelených šatů a přitáhne si tě trochu blíž. „Takže… Pravidla? Od takové odbornice se rád nechám poučit.“
| ||
| |||
| Bez naděje Vera De Lacey „Ehm, díky, ale… nebude ti zima?“ Opatrně se po tobě otočí, když jí přehodíš svůj svetr přes ramena. Neprotestuje však a místo toho, si jej po chvíli sama přitáhne blíže k tělu. Pokud někomu z vás hrozí nachlazení, je to jistě Priscilla. Tebe to až tak trápit nemusí. Naštěstí.
Projdete kusem noční zahrady rozprostírající se kolem domu. K těm přísně upraveným jeruzalémským, kde se dbá na každý detail, má v něčem daleko, ale na druhou stranu je její divokost a bujnost vegetace v něčem možná i lepší, zajímavější. Netrvá to dlouho a najdete útočiště ve starém zahradním altánku, kde jen tak nebude hrozit, že by vás snad někdo vyrušoval. Rozhodně ne v tuhle denní dobu. A jakmile jste tam, Priscilla se rozmluví. Informace, které z ní padají, mají však k nějakému vysněnému svatebnímu dni daleko. Dokonce se téma i krátce stočí k Philipovi, který skutečně tehdy působil jako princ na bílém koni. Bohatý, pohledný a dobře vychovaný. O tom, co se ale dělo za zavřenými dveřmi, vědělo jen pár lidí a Priscilla mezi ně rozhodně nepatřila.
„Deset let ale není dvacet! Vždyť je to dvakrát tolik a… Ti dva se vůbec nemůžou srovnávat. Nechápu, proč zrovna já musím dopadnout… takhle.“ Povzdechne si Priscilla zničeně a jen se trochu více schoulí, když jí položíš ruku kolem ramen. „Laskavý? Hmm, nevím. Přišel mi především nudný. Ani jsem pořádně nevěděla, o čem se s ním mám bavit. Naštěstí mamá si uzmula většinu jeho pozornosti, a tak ode mě stačilo, abych tam seděla a tvářila se… No, co možná nejméně kysele. Ani nemá postavení jako Philip je to jen lékař. Tedy… jen. Víš, jak to myslím. A víš, kde pracuje?“ Ohlédne se na tebe krátce. „V sanatoriu! V Greenhill sanatoriu. S blázny a šílenci! To není něco, čím by ses chlubila na večírcích ostatním dámám. Zvlášť ne teď po těch knížkách.“ Potřese hlavou, přičemž poslední větu doslova zašeptá a podepře si ztrápeně čelo.
„Hmm, líto. Nemůžeme s tím nic dělat. Ani jedna. Sama to znáš. Nemá cenu s mamá mluvit. Copak si upřímně myslíš, že by si to rozmyslela?“ Trochu se narovná, aby na tebe zpříma pohlédla. „Tak vidíš. K ničemu by to nebylo. Jen byste se zase pohádaly.“
„Jestli jsem jí to říkala? Samozřejmě, ale myslíš, že to k něčemu bylo? Už je to domluvené. Mám být ráda, že budu zaopatřená a vést pohodlný život ženy v domácnosti. Taky bych mohla prý skončit někde na poli. Měla bych míň číst ty romantické slátaniny, co dívkám jen pletou hlavu. Prý jí ještě jednou poděkuji… A bla bla bla. Však znáš mamá.“ Opře se opět značně znaveně o dřevěné zábradlí a poupraví si tvůj svetr na ramenou.
„Jaké to bylo, Vero? Vzít si někoho, koho si ani neznala? Měla jsi… Měla jsi Philipa ráda už od začátku nebo to přišlo až později… Vím, neměli jste spolu moc času. Promiň.“ Dodá s patrným zaváháním a uhne pohledem, který stočí kamsi do tmy před vás.
„A došel ti nějaký dopis. Zase… Ale nevypadá to na tvůj obvyklý.“ Hlesne jen tak mimochodem a zase se o něco více zachmuří
| ||
| |||
| Společenské hry Mlčky povytáhnu obočí na znamení toho, co si o těch Alexových patnácti minutách myslím. Nicméně už nic dalšího na tohle téma nedodávám, stejně by to nemělo smysl. Ostatně, necestuji s Alexanderem poprvé. Kdybych neznala Kamaela, řekla bych, že se na něm podepsaly roky strávené v armádě – nicméně takhle… Ne, to je zkrátka Alexander. A pak… Tohle je rozhodně ten příjemnější časový pres, do kterého jsem se kvůli Alexovi dostala než… Než ty jiné… Patnáct minut do odchodu se rozhodně nemůže vyrovnat tomu, když jsem se hnala přes půl Jeruzaléma do jedné úzké uličky, zatímco mi za zády namísto tikajících hodin zapadalo slunce.
„Hm, hádám, že tohle je jeden z těch zážitků, které si ráda odpustím,“ kývnu krátce hlavou, když Alex zmíní zadní vozy. Ačkoliv cítím jistou zvědavost. Vidět, jak takoví lidé cestují. Tahle zkušenost mne zatím minula – a rozhodně toho nelituji.
Nakonec se dočkám pití, které Alex vybral a nalil do sklenek. Drobně se pousměji, když k zlatavému alkoholu přivoním. Burbon? Myslím, že ano. Nezklame mne ani při ochutnání, na rtech mi zůstane trocha sladkosti připomínající vanilku, ačkoliv dozvuk při polknutí dává najevo, že stále se jedná o tvrdý alkokol a opít se tím by bylo opravdu lehké navzdory tomu, že chuť ulpívající na jazyku je jemná. Vážně chutné pití, je znát, že se tady skutečně nešetřilo na ničem. „Určitě bude, ani nevím… Jak mě to napadlo,“ přitakám na Alexanderovo ujištění, ačkoliv je z mého hlasu stále patrné váhání. Raději tak opět upiju ze sklenky a přeci jen vykouzlím na rtech zamyšlený úsměv. Či aspoň jeho náznak. „A pak… Cesta bude především taková, jakou si ji uděláme,“ dokončím myšlenku. A já nepochybuji o tom, že si oba dva budeme chtít ty dny na cestě užít vzhledem k té nejistotě, která na nás čeká v jejím cíli.
Alexander se vzápětí bez protestů zvedne, aby zamkl dveře vedoucí do našeho kupé. Vzhledem k tomu, že pořád někdo chodí v uličce vedoucí napříč vagónem, rozhodně to tak bude lepší. Dokážu si živě představit jaký chaos může takhle krátce po vyjetí ze zastávky panovat. A pokud po nás bude chtít něco stewart či jiný personál, tak stejně zaklepají. Než stačí Alex zamknout a vrátit se zpátky, dopiju zbytek obsahu sklenky a opatrně ji odložím na stolek. Znám se. Jestli tohle kupé někdo pokřtí hromádkou střepů všude kolem, tak to zajisté budu já.
„Řekla bych, že jen s pár zavazadly, co si zvládneš pobrat sám, a především na čas,“ koutky rtů mi pobaveně zacukají, „ale rozhodně to muselo být nudné cestování,“ dodám s úsměvem. „Hm, vaši nabídku promyslím, sire, ale jistý generál mne naučil, že praktická ukázka vydá za tisíc slov,“ odpovím mu hbitě bez mrknutí oka. Tyhle naše malé rozhovory mám ráda.
„No… Uspěchat se sice nedají, ale když někdo přemýšlí více než deset minut nad jedním tahem – tedy, pardon, nad kombinací následujících tahů…“ povytáhnu obočí. Stojatý klid Dumah byl něčím, co mi zatím nebylo příliš blízké, ačkoliv už jsem poznala, že i ten její měl své limity. Nicméně Alexova slova v sobě nesou pochvalu, a to už něco znamená, protože on rozhodně není někdo, kdo by chválou plýtval, pokud není opravdu zasloužená. „Tak jen mé figurky, hm? Tady někdo rád riskuje, že?“ poznamenám, protože moc dobře vím, kam tím míří. Nicméně…
„Ale děkuji, také si myslím, že jsem tu drtivou porážku nakonec ustála se ctí,“ poznamenám pobaveně. „Navíc, když jsme se teď dozvěděla, že mám šanci tě porazit v kartách…“ úsměv na mých rtech se maličko rozšíří.
Dlaněmi se způsobně opřu o kolena a po vzoru Alexe se k němu nakloním blíže. Přesto stačí zmínka jména lady Vernier, aby mi poskočilo srdce – a ne úplně příjemným způsobem. Lady Vernier bylo jméno s minulostí. Milenka radního Farnhama, která zdrcená žalem klečela u jeho mrtvého těla… A pak se ani neukázala na pohřbu. Nikde. Zkrátka zmizela… A jediné, co po ní zůstalo byl vzkaz na recepci jednoho malého hotelu v nuzné části města a umírající tajný policista. Kdyby někoho napadlo, že ta samá žena doprovází vraha toho, kterého před zraky zbývajících členů Rady oplakávala… Je skoro až děsivé, jak by takový příběh najednou vyzníval. Zvláště, když se pravdu nikdo nesměl dozvědět. Nikdo. Přesto se tím krátkým okamžikem nenechám odnést pryč a zavát do míst, kde nechci být. Teď ne.
„Ach, ti dnešní zhýčkaní diplomati…“ hraně si povzdechnu. „Ale i na tohle jsem myslela,“ dodám se spokojeným úsměvem, který se mi objeví ve tváři, když se plynule zvednu a během toho pohybu zachytím prsty i cíp sukně šatů, abych jej mohla nadzvednout, a tak jako mnohokrát se na Alexe obkročmo posadit. „Stačí se jen pohodlně usadit a zavřít oči,“ hlesnu škádlivě do jeho rtů, aniž bych se jich dotkla těmi svými.
„Nicméně, pokud si přejete vysvětlit pravidla…“ pousměji se a povolím mu košili ještě o pár knoflíčků. Nezastaví mne ani zvuk hlasů ozývajících se z chodby. Vlastně možná mají… Úplně opačný účinek. | ||
