Andor.cz - Dračí doupě online

Stihli jsme to. Také se mi uleví, představa dobíhání vlaku a nastupování, zatímco se pomalu rozjíždí se stanice sice působí v knihách dobrodružně a napínavě, ovšem jsou zkušenosti, které si ráda odpustím. S ohledem na to, že do Jeruzalému opravdu nemíříme jen tak, ale máme k tomu velice dobrý důvod, tak si nejsem jistá, jak daleko by byl Alex schopný a ochotný zajít.

Nástupištěm se rozlehne ten hlasitý zvuk zastavujícího vlaku a část perónu na chvíli zmizí v oblakách páry. Jednou rukou se rychle snažím aspoň trochu zachránit svůj účes, který vlastně už dávno žádným účesem není, jak mi vlasy už takřka nedrží v slonovinové sponě a… S povzdechem to zase vzdám. Prostě ji jen vytáhnu z vlasů, abych ji někde neztratila.

Tiše si povzdechnu – samozřejmě, že náš vůz bude v přední části, takže nás čeká projít přes skoro celý perón. Nicméně jen mlčky přikývnu a jsem ráda za to, že mne Alex aspoň už nevláčí za sebou. Čeká zde opravdu dost lidí tvořících zvláštní společnost. Dříve bych na něco takového hleděla s očima rozevřenýma dokořán a při představě, že tím davem musím projít by mi obrátila žaludek. Ze všech stran se ozývají hlasy, křik i švitoření, směska slov i cizích řečí. Někdo pospíchá, jiní se rozhlížejí kolem, zahlédnu i pár vyděšených tváří a lidí pobíhajících sem a tam ve snaze najít správný vagón. S Alexem se mezi nimi ovšem proplétáme bez větších problémů, především díky němu. A vlastně se tím stáváme tou součástí anonymního shluku lidí i tváří… Což mne svým způsobem uklidňuje. Je to přeci jen jeden z důvodů, proč Alex na vlaku trval. Čekala nás sice dlouhá cesta, ale pokud se tím mělo snížit riziko komplikací…

Nakonec se nám podaří dorazit až k našemu vagónu. Vyhoupnu se na schůdky bez pomoci a vkročím do vozu. První třída se pozná už na nepříliš široké chodbičce osázené velkými okny na jedné straně, kterými sem dopadají paprsky světla, které to zde hezky prosvětlují. Není to ovšem poprvé, co jedu vlakem, a tak se příliš nerozhlížím ani nezdržuje, přeci jen za námi nastupují další lidé, a tak rychle vyrazím ke kupé číslo devět. Našemu kupé.

Není to kabina vzducholodi ani prostorné apartmá Liberty. Ale je zde všechno, co člověk potřebuje pro pohodlnou cestu. Zvláště pokud má trvat několik týdnů… To už není zase tak příjemná představa… Nicméně v první třídě je všechno snesitelnější. I pár týdnů cesty na skromném prostoru.

Ustoupím Alexovi z cesty, abych mu nezavazela, zatímco dovnitř kupé skládá kufry. Jen rychlým pohledem zkontroluji a spočítám, zda jsou opravdu všechny a… Jsou všechny. Teď už můžu úlevně vydechnout i já.

Po Alexanderově vzoru dosednu na měkké polstrování sedačky a natáhnu si před sebe nohy přesně tak, jak to slušně vychovaná dáma nedělá. Loupnu po něm pohledem, když z kapsy opět vytáhne ty své hodinky. „Tohle se tak dobře poslouchá…“ vydechnu. Jistěže jsem měla pravdu. „Ale budu ráda, když tě chvíli neuvidím s hodinkami v ruce, drahý,“ poznamenám s lehkým pobavením v hlase a drobně se při těch slovech ušklíbnu.

„Takže teď už si jen udělat pohodlí a užít si tu dlouhou cestu…“ očima přelétnu po části našeho luxusního kupé a pohledem se zastavím na Alexovi. „Doufám, že máš rád společenské hry,“ brouknu jeho směrem škádlivě.

Nicméně když se ozve ostré zahvízdání píšťalky výpravčího a s kupé to lehce cukne, jak se lokomotiva dá za mechanického hučení pomalu do pohybu, na okamžik se mi sevře žaludek nervozitou. Opravdu děláme správně? Stojí… Stojí to za to? Pořád si nejsem jistá…

„Hm, co takhle sklenka na oslavu toho, že jsme to zvládli?“

Vera De Lacey

Konečně dorazíš na místo. Na to své velmi dobře známé místo. Usadíš se vedle vrásčitého kmenu staré vrby, pod jejíž rozložitou korunou tiše ševelí listí a dáš se do práce. I tak ti ale rozjitřené myšlenky zaběhnou tu sem, jindy zase naprosto jinam. Vypadá to, že ani tvé sestry nebudou moci žít život tak, jak by si jej představovaly. Tedy… tobě se to poslední měsíce dařilo, nebo spíše začínalo dařit, ale cesta k tomuto bodu byla více než trnitá.

Samozřejmě, že tě napadne, že Willam by mohl zařídit Charlottě stipendium na jeruzalémské univerzitě. Kdo jiný by toho byl schopen než samotný předseda městské rady. A jistě by toho zvládl o mnoho víc. Přesto… Přesto sis všimla, že se do vašich rodinných záležitostí nemíchal. Nikdy. I kdyby pro něj nebyl jistě ani takový problém uvést tvé rodiče opět do společnosti toho města, vypomoci jim s podnikáním. Prostě cokoliv. Nikdy to neudělal. Vlastně ani tobě, když si o tom tak přemýšlela. Mohl ti poskytnout místo, kde pobývat při tvých návštěvách. Jistě bude v majetku Essingtonů dostatek nemovitostí. Zahrnout tě šperky, dary, jak ostatně muži rádi dělají. Avšak on neudělal nic z toho. Skutečně to vypadalo, jako kdyby ti až úzkostlivě nechtěl zasahovat do tvého vlastního života. Těžko říct, zda by v případě Charlotty udělal výjimku, ale víš moc dobře, že by se mu to nelíbilo.

Kreslíš, šrafuješ a pracuješ na novém návrhu. Už tě to stálo pár zmuchlaných papírů, ale od toho skicář byl. Tužky leží v trávě vedle tebe, zatímco se ozve opět *škkkrrrrt*, jak vytrhneš další ze stránek. Ne, stromy jsi sem skutečně nepřišla kreslit, ačkoliv…

Čas běží. Slunce se skloní už povážlivě k západu, zatímco ty se už snad dobíráš vhodnému výsledku. Tohle… tohle by šlo. Návrh na papíru vypadá docela slibně, a i když z něj zrovna neskáčeš radostí, je dost možné, že je to spíše dnešním vývojem událostí než, že by za to mohla samotná kresba. Snad ti to z redakce nevrátí, ale nemyslíš si. V poslední době s tebou byli spokojení. Však to bylo něco nového. Neokoukaného. A ačkoliv si někdy doslova vařila z vody, protože v módní branži ses nepohybovala roky a neměla načtené spousty publikací a historie samotné módy, dokázala si to dohánět nadšením a neotřelými nápady. Prostě si psala, jak si to cítila a jestli za něčím byla nějaká pravidla o vhodných kombinacích barev pro jasně dané události a střihy, to jsi netušila a netrápilo tě to. Potkat se osobně s nějakým odborníkem, jistě by to bylo… zajímavé setkání, ale takto z klidu domova si mohla tvořit, jak se ti zachtělo a snad i díky tomu, že se nejednalo o velký časopis, ti to vycházelo překvapivě dobře.

Nakonec sis sbalila všechny své věci a vydala se zpátky. To už se ale začalo pomalu smrákat a tobě bylo jasné, že ti utekl čas. Domů dojdeš až po setmění. Což kromě toho, že to bude nepříjemná cesta, tak si to také jistě vyslouží pár poznámek ze strany rodičů, především matky. Alespoň si můžeš být jistá, že už se nepotkáš s vaší odpolední návštěvou.

Vyrazíš proto tedy co možná nejsvižnějším krokem. Cesta je ještě dlouhá.

K domu skutečně dorazíš až po setmění. Z oken se line nažloutlá záře, především v přízemí, a tobě samotné už je zima. Dnes to vypadá na opravdu chladnou noc. Alespoň, že tě jako Probuzenou nemusí trápit nějaké nastydnutí. I když se po těch silách snažíš sahat co možná nejméně, stále to má své nesporné výhody. Stoupáš zrovna po schodech ke dveřím, když se zrovna prudce otevřou a vyjde jimi ven Priscilla. Vidíš, že je celá pobledlá a tváří se doslova nešťastně, přesto se zarazí překvapeně na místě, když tě uvidí jen pár metrů před sebou. Viditelně tě tam nečekala.

„Vero…? Vero, co ty tady? A takhle pozdě?!“ Hlesne trochu zastřeným hlasem a opatrně za sebou zavře dveře, aby vás tu snad někdo neslyšel. „Mamá tě hledala. Myslím, že se na tebe zlobí. Zase…“ Povzdechne si.  „Asi bys měla jít dovnitř. Nahlásit se a… omluvit. Víš, jak to tu chodí.“

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Příliš brzy. Máme dvacet pět minut.“ Odpověděl ti Alexander ještě tehdy na křižovatce a alespoň na chvíli přestal bubnovat prsty na dřevo. Ta informace ti toho tolik neřekla, protože s dopravní situací zde to bylo jako s počasím. Někdy byste to na nádraží zvládli i za deset minut, ale jindy byste se těmito uličkami mohli proplétat klidně i hodinu. A dnes se zrovna příliš nedařilo, takže i jistá Alexanderova rezerva se začala rozpouštět jako kus ledu na horkém dvarackém slunci. Nutno poznamenat, že k jeho značné nelibosti.

Proto, když už jste před budovou nádraží, na nic nečeká. Pevně sevře tvou ruku ve své, zatímco s tebou a s pár nosiči vyrazí do toho mumraje, který si v jistých částech s ničím nezadá s ulicemi, které jste nechali za sebou. Skutečně vám zbývá tak málo času? Dle tvého neumělého odhadu a toho, jak se Alex mračí, možná už žádný. Nemáš ale moc času si ho prohlížet, protože boty klapou v rychlém rytmu, jak se jej snažíš co možná nejrychleji následovat.

Nakonec však… konečně! Dorazíte na nástupiště, kam se zrovna blíží váš vlak. Stihli jste to a vlastně ani ne na ty dramatické poslední chvíle samotného odjezdu vlaku. Představa, jak se tě Alexander snaží protlačit dovnitř pomalu se rozjíždějícího vlaku, moc lákavá nebyla. Takhle to bude rozhodně pohodlnější a bezpečnější. Pro vás oba.

Brzdy zapískají a nástupiště a lidi na něm zahalí pára z výpustí a stejně tak se rozezní i vlaková píšťala. Váš provinční express je zde!

„Co? Jistě… Jistě.“ Ohlédne se na tebe Alexander, když připomeneš zjevné a skutečně zvolní krok až na chvíli i zastaví. „Stihli jsme to.“ Poznamená s patrnou radostí v hlase, jako kdyby šlo o nějaké malé vítězství, zatímco po tobě sklouzne jeho pohled. Ne, rozhodně ses nezadýchala tolik, jako by tomu bylo dříve. Pár let nazpět by pro tebe bylo prakticky nemyslitelné utíkat takovým tempem v tomhle teplém počasí a proplétat se tolika neznámými lidmi. Doslova noční můra. Dnes si to ale zvládla se ctí. Snad jen za cenu pár kapek potu a nedbalého účesu, který ještě nabral něco na své… nedbalosti.

„Tak… půjdeme. Náš vůz by měl být řazen v přední části.“ Počká na tebe, než vykročíte zase zpátky po délce vlaku tentokrát už tím správným vycházkovým tempem, jak se sluší a patří. Míjíte lidi na nástupišti. Někteří z nich zcela jistě pojedou stejným vlakem jako vy. Je to skutečně barvitá směsice. Místně vypadající lidé, někteří v tradičních oděvech jiní naopak odění podobně jako vy. A stejně tak je tomu i u těch západně vypadajících cestujících. Někteří jako kdyby z oka vypadli obyvatelům Nového Jeruzaléma a jiní na sobě mají naopak tu místní volnou módu. Dokonce zde uvidíš i několik cestujících z východních zemí. I ti měli v Novém Jeruzalémě vcelku početnou menšinu, takže to pro tebe nebylo nic nového. Ostatně stačilo si vzpomenout na Yan. Někteří vystupují z vlaku, aby se protáhli, jiní dorazili do své cílové stanice. Je to skoro až chaotický mumraj, ale ani tohle pro tebe není něco nového.

A pro Alexandera už vůbec, takže tě s jistotou zavede k vašemu vozu, kde už jsou otevřené dveře, a tak se stačí vyhoupnout dovnitř. Nosiči vám pomohou s kufry, zatímco se před tebou otevře chodba vozu první třídy.

Nemusíte po ní ale procházet příliš dlouho, protože vaše kupé s číslem – 9 – je nedaleko. Stewart vás do něj uvede a brzy se tak za vámi zaklapnou dveře vašeho malého prostoru, který se stane na následujících pár týdnů vaším domovem. Naštěstí to není až tak skromné ubytování. Máte tu vlastní posezení i lůžkovou část stejně jako malou ale opravdovou koupelnu. Drahé lakované dřevo i měkké polstrování dává tušit, že se tu na ničem nešetřilo, aby bylo cestujícím zajištěno pohodlí. Oproti vzducholodím to však postrádá jak prostor, tak i rychlost cesty. Alexander však trval na vlaku, který je v tomto značně více anonymní.

„Taaak… poslední kufr.“ Složí Alexander poslední z tvých kufrů a s úlevným výdechem se sveze do jednoho z křesel, aby si povolil pár knoflíčků u košile. Snad jako kdyby zrovna někomu jako on mohlo být teplo. Aby pak cvakli jeho kapesní hodinky, na které se krátce zadívá.

„Hmm… vlak musel mít dobře deset minut zpoždění. Měla si pravdu, Del.“

„Tobě se to mluví, když je tvůj šatník značně… Jednodušší,“ kratičce se ušklíbnu. Moc dobře vím, že těch kufrů mám zkrátka moc, rozhodně více než jsem zamýšlela. Původně sem nechtěla více jak dva kufry, ale jakmile jsem začala s balením, tak jsem pochopila, jak moc nereálná představa to byla.

Procházíme společně přes nádvoří k přistavěnému kočáru a já doufám, že to není naposledy. Ať jsem si o Provinciích myslela své, tak tohle všechno bylo… Náš společný kousek světa. Náš… Domov. Některé z těch květin, co zde byly vysazené v květináčích jsem vybírala já.

Poslední pohled na dům a pak už nezbývá než nastoupit s Alexovou pomocí do kočáru. Tentokrát oporu ocením, když si jednou rukou musím chytit lem sukně šatů a přizvednout je, aby si na ně nešlápla.

„Hm, jestli začínám z něčeho opravdu nervózní, tak je to pohled na tebe s hodinkami v ruce,“ povytáhnu obočí, když Alex opět zkontroluje čas. Nevěřím tomu, že bychom dorazili pozdě a vlak nestihli. Ne, něco takového se nemůže stát, protože to by se Alex tvářil zajisté úplně jinak a cesta kočárem by s ním byla nesnesitelná. Už tak je to dost na hraně díky tomu, jak kočí práskne do koní. Rozhodně to není zrovna příjemná jízda, buď kola kočáru poskakují po ulici nebo naopak zpomalí natolik, o častém zastavování ani nemluvě, až z toho začínám být lehce nervózní i já. Zvláště, když se čím dál více zkracuje časový interval mezi okamžiky, kdy Alex sahá po hodinkách, aby se podíval na čas.

Přeci ale těch mých pět minut… Ne. Ne. Stihneme to. Určitě.

„Tak zlé to určitě není, ne?“ drobně přimhouřím oči na kolik si nejsem jistá, na kolik opravdu nestíháme nebo si to Alex jen myslí. „Za jak dlouho nám to tedy jede?“ odhodlám se dokonce i k téhle otázce, ke které mne vyburcuje tiché bubnování prstů o dřevěný obklad. Opravdu, cestovat s Alexem je někdy… Náročné.

Nakonec se ovšem za okénkem objeví impozantní budova místního nádraží a kočár jako na povel zastaví. Úlevně vydechnu, ovšem to už Alex energicky leze ven. Či spíše vyskočí, když ho tak pozoruji. Když se v další chvíli objeví Alexova ruka, bez okolků ji přijmu – moc dobře vím, že odpor v tuhle chvíli nemá cenu, snazší je se zkrátka přizpůsobit.

Už když mne Alex chytí za ruku tak vím, že z tohohle nebudu nadšená. Zvláště s tím, jak důrazně popožene naše nosiče obtěžkané zavazadly. Především tedy těmi mými. Alexander nejenže natáhne krok, ale navíc ještě zrychlí tak, že musím, co chvíli popoběhnout, abych mu stačila. Díky tomu, že mne drží za ruku mi vlastně ani nic jiného nezbývá. Občas se odvážím i ohlédnout přes rameno po nosičích, kteří taktéž div neběží.

Cestující čekající na vlak jsou již poměrně různorodí. Snad mne až překvapí množství lidí ze západu, na druhou stranu… S ohledem na směr, kterým tento vlak jede… Nicméně nemám zrovna prostor nad tím kdovíjak přemýšlet. Nástupiště číslo pět se blíží a společně s ním i parní lokomotiva chrlící do vzduchu oblaka páry, která akorát vjíždí do stanice. Spadne mi kámen ze srdce, možná i dva… Uznávám, tohle bylo poněkud na knop, přesto…

„Alexi… Zpomalu trochu, ještě se v tom mumraji ztratíme nosičům. Teď už nám to určitě neujede,“ řeknu a zvolním krok, abych ho přiměla zpomalit. A nejen protože cítím pár krůpějí potu, co si razí cestu po zátylku dolů. Sice se nyní opravdu už nezadýchám při něčem tak banálním jako je krátký běh na vlak, ale v tomhle počasí je těžké se nepotit, když nejste anděl ohně a Generál k tomu.

Nyní už mám trochu více prostoru si i prohlédnout lokomotivu s vagony, která na nádraží zastavila. Nechávám se Alexem vést, jen si stejně jako předtím pohledem hlídám nosiče, aby se nám mezi lidmi neztratili. Zvláště, když nejsme jediní, kdo je tu má.

„Vidíš, stihli jsme to. A ty se bál,“ přeci jen se na Alexe pousměji, když se blížíme k vagonu, zatímco si shrnu z tváře pramen vlasů, kde by dle jeho označení mělo být naše kupé. Teď už nezbývá než doufat, že i zbytek cesty proběhne, jak má… A nejen cesty… Ne, té se bojím ze všeho nejméně.

Vera De Lacey

Nedalo se říct, že by ses se svou matkou někdy nějak více shodla, ale poslední měsíce to bylo stále horší a horší. Víš, jak si potrpěla na to jediné správné vychování. Na vaše jméno, které už po letech odchodu z Nového Jeruzaléma ztratilo na svém lesku. Přesto pro ni i zde na venkově stále platily ty zbytečné a zkostnatělé principy a to, jak se dívala na svět. A v jejím malém světě nebylo místo pro dámu, jakou ses stávala. Toulat se sama po okolí. Psát do novin. Setkávat se ve městě s muži bez doprovodu. A mizet za nimi klidně i na několik dní? To by pohnalo tep nejedné matce snad i nehledě na postavení ve společnosti. Přesto jsi to dělala, a i když si sama věděla, že za tím nic víc není, ostatním se to vysvětlovalo těžce. A nevrhalo to ani dobré světlo na tvou rodinu. Bohužel. Přesto to byl tvůj život a rozhodla ses ho žít sama za sebe.

Ovšem ne každý měl takové štěstí. Stačilo si vzpomenout na tvou sestru. Priscilla, ta chytrá a snaživá, i když ne nejchytřejší. Ne, na to tu byla vždy Charlotta. Ačkoliv… I když Charlotta uvažovala o univerzitě, tak s tím, co se kolem dělo, bylo jen otázkou času, než dopadne stejně a na posezení nad čajem bude pro změnu pozván jiný mladík, snad tedy mladík. S trochou štěstí z o něco lepší rodiny, aby byla mamá spokojená. Jak dlouho to může trvat? Rok? Dva? Ne, tvoji rodiče se skutečně v některých věcech příliš nerozpakovali a během rodinných večeří byly i na tohle téma sem tam odvedené rozhovory. Jakkoliv krátce a jen v náznacích. Moc dobře jste ale tak všechny tři věděly, že žádná univerzita nikdy nebude a zůstane jen dětským bláhovým snem…

Nehodláš zde ale zůstávat. Zavřená v pokoji jako nějaký vězeň. Ta šílená tetička, kterého nikdo nikam nezve a nahlas se o ní před hosty nemluví. Sbalíš se a vyrazíš pryč. Stačí seběhnout schody do přízemí a pak se vytratit. Jak tak procházíš vstupní halou zaslechneš stranou ze salónku tlumený hovor. Dveře jsou pootevřené, ale slova natolik splývají jedno v druhé, že nejsi schopná rozumět, o čem přesně se baví. Dle tónu to ale působí na klasický rozhovor o všem a o ničem. Nikdo se rozhodně nehádá, nesměje a ani nepláče. Prostě vše zní tak, jak se sluší a patří.

Nezdržuješ se ale víc a ani nezjišťuješ, co přesně se tam teď děje. Vytratíš se a vydáš se pryč. Musí se nechat, že je to docela dlouhá procházka. Snad by jindy bylo i lepší vzít si koně, ale alespoň máš dost času na to si pročistit hlavu. Procházíš podzimní přírodou, která dává tušit blížící se zimu. Část listí už je opadaná a odhaluje tak pokroucené holé větve. Zbytek naštěstí ještě stále plane v těch ohnivých barvách podzimu a tvoří tak z dálky malebnou scenérii.

Jdeš už něco přes hodinu, než začneš stoupat na jeden z kopců po známé cestě k vyhlídce. Postupně, jak se dostáváš výš a výš, odkrývá se ti pohled do údolí. Na ty barevné lesy, lesknoucí se říčky i těch pár cest, jenž se mezi tím vším klikatí. V dálce na horizontu můžeš vidět siluety kopců, ke kterým se blíží slunce a víš, že tam všude si byla. Místní kraj si zvládla procestovat vcelku efektivně. A i když se jedna vesnice vedle druhé mohla zdát stejná, dařilo se ti nacházet drobné rozdíly. Zajímavé podniky. Nové vzpomínky. I zapomenutá zákoutí. A především… šla jsi jen tam, kam jsi sama chtěla.

Ofoukne tě studený podzimní vítr a zvedne ti pár pramenů rudých kudrlin. Ano, zima už se skutečně blíží a nebude to trvat dlouho, než se začne z té spousty komínů tam dole pod tebou kouřit. Sem tam se ozve zacvrlikání ptáků a nad poli si všimneš i kroužícího dravce. Vše působí… poklidně. A opravdu nikdo tě zde neruší.

Delilah Blair Flanagan

„Já myslím, že máš určitě vše, co bys mohla potřebovat. A pokud ne, opravdu by mě zajímalo, co všechno si do těch kufrů zabalila.“ Popíchne tě mezi kroky ke dveřím Alexander a kmitne pohledem ke kufrům jejichž počet přeci jen o něco převyšuje ty jeho. To už ale procházíte po nádvoří před domem lemovaném exotickými květinami, na které sis za ty měsíce zde tak zvykle. V Novém Jeruzalémě to byly rarity nacházející se v párou vyhřívaných sklenících, ale tady? Něco naprosto běžného. Jako ostatně vícero věcí v Provinciích.

„Od pušky pod postelí je k té v kufru s prádlem už jen pár kroků. Neříkám, že jsi blázen, drahá, ale… nedivil bych se.“ Věnuje ti Alex drobný úsměv a pomůže ti nastoupit do kočáru. Ještě si vymění se služebnictvem pár instrukcí ohledně chodu domácnosti v době vaší nepřítomnosti, než se také rozloučí a ucítíš zhoupnutí kočáru, jak do něj za tebou nastoupí a usadí se vedle tebe.

 „Takže… Co nemáme, to seženeme po cestě, jak sama říkáš.“ Vydechne a poupraví si klopy obleku, zatímco se kočár s vámi rozjede. „Nervózní?“ Ohlédne se krátce po tobě, než vytáhne z kapsičky hodinky, aby opět překontroloval čas. „Možná bychom měli být.“ Zamručí pak, než je s tichým cvaknutím zaklapne.

Nedá se říct, že by kočí zvolil vyhlídkové tempo, takže to s vámi sem tam hodí ze strany na stranu. Až pak v zalidněných částech města musí chtě nechtě zvolnit. Ruch, všemožné pachy a míhající se lidé za oknem. Tyhle části blíže centru byly pro tebe alespoň ze začátku místy, kde ses necítila zrovna nejlépe. Navíc ta dopravní situace zde byla vše, jen ne spořádaná. Slyšela jsi to pokřikování samotných kočí jeden na druhého stejně jako pár podrážděných chodců, kteří se v nevhodný čas rozhodli přejít ulici. Byla to kakofonie barvitých zvuků. Podobně jako celá tato země. Od Alexandera si všimneš zlatého záblesku, jak opět, teď už poněkolikáté, otevře kapesní hodinky, aby zkontroloval, jak moc vás tlačí čas. Nespokojené mlasknutí a nakrčené čelo ale značí jediné. Dost možná vás neúprosně dohání.

„Myslím, že budeme muset na nádraží spěchat, Del. Opravdu.“ Pohlédne pak na tebe a v očích by si po nějakém žertovném jiskření hledala stopy marně. „Ale snad si měla pravdu. Snad vlak přijede o něco později. Zpoždění by se nám výjimečně hodilo.“ Povzdechne si, když se kočár s vámi opět rozjede skrz zdánlivě ucpanou křižovatku.

Tiché bubnování Alexanderových prstů na dřevěné obložení dveří pak vyplňuje většinu zbytku vaší cesty. Když však konečně… Vůz s vámi zastaví a jen co vystoupíte, otevře se vám pohled na budovu místního nádraží. Je vystavěná v západním stylu pouze s pár prvky místní architektury, jenž jsou patrné na lomených obloucích a pár kupolích.

Alexander div nevyskočí z kočáru, ale i tak se ve dveřích záhy objeví jeho ruka, aby ti z něj pomohl vystoupit, jak se sluší a patří. To už ale křikne zároveň na vše sluhy i nedaleké postávající nosiče, aby se chopili vašich kufrů s důrazem na jediné slovo – rychle!

„Mělo by to být páté nástupiště. Radši se mě drž.“ Chytí tě za ruku. Jen tak. Obyčejně. Žádné rámě a pomalá chůze bok po boku. Ne, teď skutečně ne. Naopak přidá dost do kroku, že stejně tak ty i vašich pár nosičů má co dělat, abyste mu stačili. Všude kolem je spousta lidí. Ostatně jako vždy. Nejsou zde jen místní. Všímáš si, že dost z nich je oblečených po západním způsobu podobně jako vy dva. Sem tam okolím zazní zvuk parní píšťaly a nebo naopak zasyčí výpusť páry od těch masivních moderních strojů, které míjíte a neomylně míříte k nástupišti pyšnícímu se zdobnou cedulí s číslicí – 5.

Kam za chrlení oblaků páry a kovového pískání brzd zrovna přijíždí váš vlak.

♫♪♪♫

Tak trochu bezradně stojím nad kufry a přemýšlím, zda mám opravdu – ale opravdu – všechno. Nějaké šaty, košile, blůzy, punčocháče, i nějaký ten kabát, protože v Jeruzalému nás nepřivítá parné horko typické pro Dvaraku. Nesmí chybět ani kalhoty a jedny pevné boty, co se do dámského šatníků k šatům zrovna nehodí, ale… Chci být připravená na všechno. Opravdu na všechno, protože jestli jsem se něco naučila, tak…

… zaklepání mne vytrhne z myšlenek stáčejících se pořád k tomu samému. „Hm, dále…“ brouknu nepřítomně a poněkud opožděně se ohlédne ke dveřím, abych se můj pohled v další chvíli střetl s tím Alexovým. Přejedu přes něj pohledem. Už je převlečený, hm. V další chvíli se ovšem viditelně zarazím. Počkat, počkat, počkat… Špatně jsem mu rozuměla, že? Neříkal… Do hodiny, že? Hledím na něj, neschopná v ten okamžik slova. Jak patnáct minut?! Teď už se mi v očích zračí čirá panika. Pootevřu rty – a v tu chvíli Alex zase vycouvá z místnosti pryč. Raději.

Ještě pár úderů srdce tam strnule stojím a hlavou mi zběsile běží, co všechno bych měla za těch patnáct minut stihnout. A… To se přeci nedá! Z šoku mne vytrhne zvuk tříštícího se skla. Leknu se tak, že vyskočím do vzduchu a srdce se mi rozbuší tak prudce jako by tím oknem právě proskočil… „Zatracený potvory!“ ulevím si hlasitě, zatímco se opice žene o zlom krk z ložnice pryč. Má jediné štěstí, protože v tu chvíli mé oči opravdu naberou nebezpečně světlých nazlátlých odstínů. „Sakra!“ zasyknu v další chvíli.

To už se ovšem překotně soukám z oblečení, abych si na sebe mohla obléknout připravené zelené šaty. Jsou z lehké látky, ovšem již v ryze západním stylu. Poté se div nerozeběhnu do koupelny, abych si aspoň nějak opláchla obličej a vetřela si do kůže jednu z těch příjemně voňavých tinktur. A vlasy! Co teprve vlasy… Chtěla jsem si je učesat a zaplést za pomoci služebné do elegantního účesu, ovšem nyní jediné, co s tím můžu udělat je vzít je kartáčem a pak sepnout do ledabylého drdolu. O čemkoliv dalším si mohu nechat jen zdát, i tak v koupelně ztratím většinu času, když se snažím ze sebe udělat aspoň odraz západní dámy.

Nakonec se ozve klapot bot, jak proběhnu ložnicí. Na kontrolu toho, že opravdu mám všechno není už ani minuta nazbyt. Rychle otevřu dveře, abych zavolala Taruna nebo kohokoliv jiného, kdo bude v doslechu kvůli kufrům. Jeden z nich, tedy spíše takové malé příruční zavazadlo popadnu sama do ruky a naposledy se pohledem sklouznu po prostranství ložnice. Stejně jako obvykle, i nyní se neubráním krátkému úsměvu, když očima zavadím o sloní kel pověšený na zdi. V další chvíli se ovšem otočím a rychle seběhnu schody dolů.

Alex čeká v chodbě s pohledem upřeným na hodinky. Je to přesně ta chvíle, kdy bych ho nejraději… Nadechnu se. Hezky zhluboka a pak zase vydechnu, zatímco jeho poznámku ignoruji. Moc dobře vím, že si zcela jistě vypočítal cestu na nádraží tak, aby zde byl prostor i pro mé popohánění a zdržování, protože s Alexovým vnímáním času jsem mu zkrátka vždy narušovala jeho plány. Nikdy mi nepřišlo, že bych snad byla nedochvilná nebo ten typ ženy, který všude chodí pozdě a musí hodiny před odchodem trávit přípravami, ovšem oproti Alexovi jsem byla opravdový bohém.

„Pořád stíháme. Odsud přeci vlaky nikdy neodjíždí na přesný čas,“ potřesu zlehka hlavou a prsty si vjedu krátce do vlasů, abych si shrnula neposlušný pramen vlasů, co vyklouzl ze sevření slonovinové spony ve vlasech. Sice není zdaleka sám, vlastně mi celý můj provizorní účes vzal za své při sbíhání schodů, ale… Do Jeruzalému je to ještě dlouhá cesta. Ještě se ostře nadechnu a očima kmitnu kolem sebe. Nevěřila bych, že to kdy vyslovím, ale… Ale doufám, že se sem zase za těch několik týdnů vrátíme. Krátce si povzdechnu, nicméně to už vykročím k Alexovi dříve, než začne být opravdu netrpělivý.

„Můžeme. Co nemám… To půjde sehnat jistě cestou,“ řeknu rozhodně a zavěsím se do jeho rámě. Pak už nám nic nebrání vyrazit k přistavěné drožce, co nás má odvést na vlakové nádraží, kde už to díky Alexovi také znám. Vlastně jsem si díky němu už vyzkoušela cestování jak lodí, tak vlakem i vzducholodí. Byly to celkem rozmanité zážitky a vlastně i cesty.

Nicméně neubráním návalu horka, které se mi náhle vlije do tváří společně s červení, když se ke mně Alex nakloní. „Nejsem přeci blázen, abych cestovala se zlomenou puškou v kufru s prádlem,“ odkašlu si. Ne snad, že bych nezkoušela, zda se puška do kufru vleze v celku nebo by byla třeba rozmontovat. Se zlomenou hlavní by to nakonec šlo, ale nakonec jsem došla k názoru, že to by už možná vážně bylo moc. Revolver stačil. Aspoň tedy co se týče palných zbraní.

„Tedy, tím chci říct… Zůstala,“ ujistím ho, když si uvědomím, jak přesně to mohlo vyznít. „Ale nebudu lhát, cítila bych se s ní po tom všem lépe,“ dodám polohlasně, když mi Alex pomáhá nastoupit do kočáru.

Usadím se na měkké sedačce a zavrtím se na ní. „Je to tak… Zvláštní. Těším se a zároveň se i bojím jaké… Jaké to bude,“ vyslovím poněkud neurčitě. Dokud nenadešel dnešní den a hodina odjezdu, tak byl celý náš naplánovaný odjezd do Jeruzalému spíše jen vzdálenou abstraktní představou. Ovšem nyní… Opravdu se to dělo.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Pobalit vše potřebné se nakonec ukáže jako úkol hodný několika hodin. Kamkoliv jinam by sis s tím tak hlavu nelámala, ale zde? S tím, kam jedete? Ne, nemohla si nic ponechat náhodě, a tak se značnou nervozitou vše ještě kontroluješ, přehrabuješ se ve věcech a přemýšlíš, co všechno si snad ještě zapomněla.

Už to skoro máš. Tedy alespoň doufáš. Zaklapáváš poslední dvojici přezek na jednom z nespočtu kufrů, které sis dnes zabalila, když v tom se ozve zaklepání na dveře. Možná až nezvykle opatrné na toho, koho by si čekala. Ať už je to kdokoliv, počká na tvou výzvu, než se ozve cvaknutí kliky a dveře se otevřou.

Nestojí v nich nikdo jiný než Alexander. Je oblečený do tmavého obleku západního střihu a v ruce drží kapesní hodinky. „Del… Vím, že to víš, ale do hodiny bychom měli být na nádraží a něco nám zabere ještě samotná cesta. Pokud sis to tedy… nerozmyslela.“ Zkusí nadhodit opatrně, ale pak mu pohled sklouzne na tu věž kufrů vedle tebe a mezi pootevřenými rty mu uteče krátké ale o to procítěnější povzdechnutí.

„Dobře, vidím, že ne. V tom případě bychom měli být nejpozději do patnácti minut dole. Já už jsem si kufry nachystal a čekají v přízemí u dveří. Jen na tohle všechno si raději zavolej pomoc, až budeš hotová. Tak já… tě raději nechám.“ Ztlumí trochu hlas, když se střetne s tvým pohledem a zase opatrně vycouvá, aby za sebou zavřel dveře.

Tobě stále v hlavě zní ta jeho šokující slova. Patnáct minut? Jen patnáct minut?! Žila jsi v představě, že minimálně další hodinu ještě nikam nebudeš muset. Zvládneš se po tom boji se zavazadly snad i opláchnout a pěkně v poklidu se nachystat. Možní i šálek čaje by nebyl k zahození. Avšak teď? Teď ti všechny tyto plány Alexander svým připomenutím času sfoukl jako domeček z karet. Budeš ráda, pokud se stihneš převléci do něčeho vhodného, upravit se, učesat se… Ne, tohle prostě nemůžeš stihnout! A ještě k tomu…

Od okna zaslechneš ránu a zvuk roztříštěného skla následovaný poplašeným opičím křikem. Jedna ze zvědavých opic vlezla oknem do pokoje a zavadila o džbán s vodou, který stál na stolku pod ním. Teď z něj už byla jen hromádka střepů v louži vody. Naštěstí to nebylo nikdo blízko u tebe, a tak to tam můžeš alespoň pro teď ignorovat a nechat to na služebnictvu, ať to pak uklidí.

Naštěstí pro opici ji to vyděsilo natolik, že se z okna pakovala dříve, než si jí skutečně mohla něco provést. Ostatně to, jak dopadl ten sloní samec vám stále připomínal na zdi zavěšený kel, který se stal jednou z ozdob vašeho domu. Nakonec jste se přeci jen trofejím v ložnici nevyhnuli, ale oproti vycpané hlavě tohle byla skutečně ta decentnější varianta.

Tak jako tak se alespoň nějak nachystáš. Přivolaný sluha pobere tvé kufry a ty rychle seběhneš dolů do přízemí. Tam už vidíš u dveří vysokou postavu čekajícího Alexandera, který má v rukou opět ty zpropadené hodinky.

„No, říkal jsem sice patnáct minut, ale snad se těch pět navíc ztratí.“ Zaklapne je rázně. „Kočár už je přistavený. Vezmeme to dnes trochu svižněji. Dvaraka sice není první ze stanic, kterou vlak projíždí, ale na zpoždění bych raději moc nespoléhal.“ Poznamená věcně, než trochu netrpělivě mávne na druhého ze služebných, aby vám vynesli věci do kočáru.

„Takže, půjdeme?“ Počká před otevřenými dveřmi, kterými už vyběhli sloužící s kufry, a bez dalších slov ti nabídne rámě, jak se na západního gentlemana sluší a patří, avšak v nestřežený okamžik se mezi kroky k tobě nakloní, aby ti zašeptal krátce do ucha.

„Zůstala ta puška pod postelí, že ano?“