Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Patnáct minut je naprosto dostačující doba, pokud už je vše připravené a jen se dolaďují detaily.“ Ohradí se Alexander, ačkoliv nepůsobí nějak dotčeně, spíše jen… konstatuje. V jeho organizovaném světě dost možná i pět minut bude něco dostatečného. Na druhou stranu v tom tvém…? Každopádně jste to zvládli, a to bylo hlavní.

„Procházka vlakem nezní jako špatný nápad, jen do jeho zadních vagónů bych už moc nechodil. Přeci jen tam bude asi více… přeplněno.“ Poznamená ohleduplně, aniž by na první dobrou řekl, jaká situace tam bude přesně. Tam, kde cestují ti, jenž zaplatili za lístek zlomek ceny co vy, to nebude nic pěkného. Nutno podotknout, že snad jen malá část z nich bude na palubě vlaku po celou cestu, ovšem i tak… Tohle ale nejsou věci, které by vás měly trápit. Sami máte dost vlastních problémů, ke kterým se po pomalém rozjezdu vlaku opravdu nezadržitelně blížíte.

Ve sklence nakonec rozpoznáš nějaký silnější burbon. Voní lehce po vanilce a dřevě a oproti klasické whisky, kterou Alexander nepohrdne, je o poznání jemnější. Přesto moc dobře víš a záhy i cítíš v krku, že i tohle pití je třeba pít s mírou.

Alexandera tvá otázka viditelně zarazí natolik, že na chvíli i přemýšlivě nakrčí čelo. „Myslíš? Ehm, ještěže nejsem pověrčivý. Určitě to bude šťastná cesta, ať už jsme si na to připili nebo ne.“ Dodá pak vzápětí, aby ze své sklenky také upil a zahleděl se zamyšleně ven z okénka. Do sedačky se ale neopře na příliš dlouho, protože brzy zazní tvá otázka.

„Zamknul? Myslíš tady? Ne, to určitě ne. Ale možná máš pravdu, že bude lepší zamknout, aby nám sem někdo nevpadl.“ Zvedne se zpátky na nohy, aby přešel ke dveřím a s tichým cvaknutím zamknul dveře vašeho kupé. Teď už vás tu opravdu nikdo nezvaný jen tak nevyruší. A dost možná to nebude až tak špatný nápad, protože i přes zvuk mechanismů pohánějících těžká kovová kola, je občas z chodby vedle kupé slyšet dusání kroků, jak se další z pasažérů první třídy ubytovávají a nebo snad vydávají… někam.

„Takže si mi vzala knihy, dokonce šachy a připravila i společenské hry? Jak jsem jen dřív mohl cestovat bez tebe?“ Pousměje se snad i potěšeně, zatímco se opět usadí zpátky na své místo. „Někdy mi budeš muset popovídat o tom, co na tom seznamu máš. Třeba budou věci, se kterými budu moci být nápomocen.“ Nabídne ti jakoby nic, i když se to jistě dá vykládat různě. Ale Alexander uměl vždy zachovat dekórum. Pokud chtěl.

„Sama ale moc dobře víš, že šachy se nedají uspěchat. Vypadalo to, že tě to bavilo. Minimálně první hodinu. Pak už… Ne tolik. Ale zase ses držela opravdu zdatně až do samotného konce. Na někoho, kdo šachy tak často nehrával, dle tvých slov.“ Natáhne se opět pro sklenku. „A pokud bys po mě házela pouze své figurky…“ Pokrčí rameny, zatímco ten drobný úsměv schová za sklenku.

„Ale dobře… dobře.“ Vydechne, odloží sklenku a trochu se předkloní, aby ti byl blíže. „Jakou společenskou hru jste si pro mě lady Vernier přichystala? Doufám, že ne moc rafinovanou. Jsem jen prostý muž, který právě teď musel dobíhat vlak.“ Pohlédne na tebe tázavě a jakkoliv se snaží znít znaveně, opravdu nevypadá, že by se na něm vaše menší přebíhání nádraží jakkoliv podepsalo.

Vera De Lacey

Poté, co se skoro srazíte s Priscillou ve dveřích, zase je pěkně tiše zavřete a dovnitř se nehrnete. Ani jedna. Priscilla vypadá, že se jí studený noční vzduch bude hodit a ty? No, tebe vevnitř dle jejích slov také nic veselého nečeká.

„Vyvětrat hlavu, ano to potřebuji, ale… To je ještě slabé slovo.“ Povzdechne si Priscilla bez špetky humoru v hlase. „Ale ne tady.“ Ohlédne se za vás ke dveřím a oknům, skrz která prosvítá světlo lamp a lustrů. Čas od času můžete vidět, jak se tam mihne nějaká postava, ale takto přes záclony vás nevidí. Tedy alespoň prozatím. Priscilla na nic nečeká a sejde těch pár schůdků z verandy dolů na cestu vedoucí k vašemu domu.

„Tedy pokud máš chvilku, Vero.“ Ohlédne se na tebe přes rameno. Ne, nevypadá to, že by chtěla jít zpátky do domu, i kdyby ses tak rozhodla a ani ti tady cokoliv povídat. Pokud se tedy budeš chtít dozvědět něco o tom odpoledním čajovém dýchánku, budeš muset jít za ní. Na druhou stranu to pro tebe nebude takový problém jako pro Priscillu, která vyběhla ven jen v obyčejných šatech s lehkou blůzou zapnutou až ke krku. Rozhodně to ale nebylo nic do tohoto počasí, kdy už vám od úst sem tam vystoupal obláček páry. Nevypadá to ale, že by ji to jakkoliv trápilo nebo ji možná trápí jiné věci víc.

„Jak ses měla? Kam si vlastně dnes šla?“ Zeptá se tě mezi kroky snad aby zachovala nějakou konverzaci, zatímco vás kroky neomylně vedou k dřevěnému zahradnímu altánku, který tam stál už od dob, co sis pamatovala jako malá. Samozřejmě za tu dobu bylo už několikrát nutné vyměnit pár ztrouchnivělých kusů dřeva, ale stále si zachovával to staré kouzlo z dob, kdy jste si kolem něj hrály inspirované příběhy z pohádek. Však jaké místo by bylo lepší pro improvizovaný zámek něž něco takového.

„…Šlo to strašně.“ Hlesne zničehonic Priscilla, která se přeci jen ostražitě rozhlédne, zda tu není kromě vás ještě někdo. „Opravdu strašně.“ Potřese hlavou, než vám pod podrážkami zaduní dřevěná prkna altánu.

„Vypadá to, že se budu vdávat. A to opravdu brzy. Ne… Prosím nech si případné gratulace.“ Střelí po tobě varovným pohledem, ve kterém je vidět, že teď na žádné žerty skutečně nemá náladu. „Mladý pan Stanbury. Pff, možná tak před dvaceti lety. Nechápu… Nechápu, jak mi to mamá může udělat?! Vždyť je o určitě o víc než dvacet let starší. Prý vdovec. Vdovec?! A vypadá… Ahh.“ Zaúpí a opře se lokty o dřevěné zábradlí altánku.

„Vážně je naše pověst tak špatná, že musela mamá vybrat někoho takového? Nebo prostě jen nabídl nejvyšší sumu? Hmmh, víš, že jsi to nakonec s Philipem vyhrála? I když chudák zemřel tou tragickou smrtí, tak si pamatuji, že působil mile, šarmantně… a ne jako tohle poleno!“ Zavrčí a oči se jí zalesknou, jak nemá daleko k pláči.

Když se tak rozhlížím po vlaku, tak jsem vlastně zvědavá i na zbývajíc části. Ať už půjde o restaurační vůz nebo relaxační. Nepochybuji, že tady nějaký bude, aby měli pasažéři první třídy možnost utéci z malého kupé. Ne snad, že bych měla potřebu se s někým družit, některé věci se zkrátka nemění, ale zůstat zde zavřená celou cestu s Alexem… Ne, to by nedopadlo dobře.

„No… Příště bude možná lepší, když odjezd načasuješ ještě o něco dříve a dáš mi vědět dříve jak patnáct minut před odchodem, že už je vážně čas vyrazit,“ povzdechnu si. Musím uznat, že kdybych se zdržela při svých přípravách ještě o dalších pět nebo deset minut, mohlo to být… Nepříjemné. A jestli bych opravdu něco nechtěla, tak zůstat stát na nádraží s Alexem, který právě zjistil, že nám ujel vlak.

„No… Kdyžtak si zkrátka projdeme celý vlak místo procházky nebo odpoledního cvičení,“ pousměji se. S tím, v kolik se podává večeře a co se skrývá v jakém voze se nyní netrápím, přeci jen času na zjištění všeho potřebného máme dost. Nicméně dost bylo praktických věcí, bezostyšně tak přeruším rozumujícího Alexandera.

„Ano, společenské hry,“ zopakuji s nevinným úsměvem ve tváři. Samozřejmě, že si ho jen dobírám. Knih jsem si opravdu vzala hned několik, vlastně… Vlastně jsem si vypočítala, kolik bych jich na cestu mohla potřebovat. Třeba budu mít štěstí a nakoupím si v Jeruzalému nové, byl by hřích nevyužít takové příležitosti, pokud vše proběhne v pořádku.

„Samozřejmě jsem si vzala i knížky. Vlastně tam mám i pár knih, co by mohly zajímat i tebe,“ přiznám, že můj výběr myslel i na něj. „Neboj, já vím. Takže jsem vzala i cestovní šachy. Akorát mi budeš muset slíbit, že si nezopakujeme tu tří hodinovou hru, kdy jsem měla chuť po tobě ty figurky začít házet,“ poznamenám pobaveně.

Aspoň nápad se sklenkou se mu zalíbí bez výhrad. Tušila jsem, že můj návrh neodmítne, a tak se mi usadí ve tváři spokojený výraz, zatímco ho sleduji, jak se zvedá, aby našel minibar.

„To, co ty. Překvap mě,“ vyslovím své prosté přání. Netvrdím, že bych snad zanevřela na sklenku dobrého červeného vína, ale za ty měsíce jsem přišla na chuť i Alexovu gentlemanskému pití. Počkám si, než nalije – lehce povytáhnu obočí, tohle rozhodně není na symbolický přípitek, ovšem na druhou stranu… Ničemu to neublíží. „Děkuji,“ vezmu si od něj svoji sklenku a mimoděk se při tom dotknu i jeho dlaně a prstů.

„Nenosí to smůlu, přát si šťastnou cestu?“ hlesnu zamyšleně při Alexově přípitku, nicméně úsměv mu opětuji. Vzápětí se ozve skleněné cinknutí a vzápětí přiložím sklenku ke rtům, abych z ní krátce upila. Vážně to nebyl špatný nápad.

Zamyšleně na Alexe hledím a občas pohledem zalétnu k oknu. Na perónu stále panuje čilý ruch, zahlédnu i pár mávající rukou. A pak… Pak je nástup i výstup u konce a vlak se přeci jen rozjede vpřed. Dlouze vydechnu a sjedu zády po sedačce o něco níže.

„Aspoň si odškrtnu další věc ze seznamu, cestu provinčním expressem,“ poznamenám s náznakem úsměvu. „Hm… Zamknul jsi vlastně?“ pronesu zamyšleně vzápětí, jak se mé myšlenky přesunou přeci jen jiným směrem. Nemá cenu teď přemýšlet nad Jeruzalémem ani tím, co nás tam čeká. Jak to Alex řekl? Ať nám ta cesta neuteče příliš rychle… „Myslím, že jsem dostala nápad na společenskou hru, co nás bude bavit oba…“ nakloním hlavu ke straně a pousměji se.

Čas se dá nakonec trávit různě.

A my ho před sebou máme opravdu hodně.

Delilah Blair Flanagan

Vaše kupé nevypadá až tak zle. Naštěstí tu nebudete muset zůstávat po celou dobu. Není to tvá první cesta vlakem, takže moc dobře víš, že zařazen bude také minimálně jeden jídelní vůz a pak i nějaké vhodné pro setkávání té bohatší části pasažérů a popíjení čehokoliv, co bude v místní nápojové nabídce. A že to jistě nebudou nějaké podomácku vyrobené pálenky hodné hospody na rohu. To by tu jistě zavdalo jen sbírce stížností. Otázkou pak ovšem je, jak moc budete toužit po tom se socializovat. Na druhou stranu, zůstat tu ty minimálně dva týdny zavřená s Alexanderem na těch několika metrech čtverečních, by asi byla docela zkouška nervů i pevnosti vašeho vztahu pro vás oba.

„Popravdě jsem rád, že ti to můžu říct a nestojíme teď na nádraží, zatímco vlak je v nedohlednu. To za trochu zraněné ješitnosti stojí.“ Vzhlédne k tobě, když si tak pěkně pochvaluješ, jak ti to dnes s tvým odhadem vyšlo. „Ah, jistě hodinky. Dobře, myslím, že teď je chvíli nechám, tam kde mají být.“ Zaklapne je a schová opět do jedné z kapsiček na vestě, z které zůstane viset jen zlatý řetízek. „Alespoň do večeře. Počítám, že ji budou podávat kolem šesté? Hmm, budu se pak muset zeptat. Navíc teď přesně nevím, kolikátý vůz v řazení byl ten jídelní a…“ Začne Alexander přemýšlet nahlas opět nad těmi praktickými věcmi, avšak proud jeho myšlenek nakonec přeruší tvá slova.

„Společenské hry?“ Upře na tebe trochu podezřívavý pohled, snad jako kdyby tušil nějakou zradu. „Já myslel, že sis vzala knížky. Spoustu knížek. Alespoň jeden z těch kufrů tak vypadal. Hmm, ale jistě tu bude pár lidí ochotných zahrát si partičku bridže. Nebo… Hmmh, víš, že si s tebou klidně také rád zahraji. Jen tohle není něco, v čem bych zrovna nějak vynikal. Karty.“ Poznamená vcelku popravdě. Alexander na tyhle kratochvíle nikdy nebyl. Spíše ho užilo třeba na partičku šachů.

„Sklenička. A víš, že tohle zní dobře. Vlastně velmi dobře. Souhlasím.“ Zvedne se z křesla, aby prošel vaše kupé a prohlédl pár skříněk, z nichž většina byla prázdná a měla sloužit spíše na odkládání vašich osobních věcí. Nakonec se mu však přeci jen dle tichého cinkání skla podaří najít to, co hledal.

„Copak by sis dala, Del? Mají tu vcelku výběr. Nebo to, co vždy?“ Zeptá se tě, zatímco se sklání nad menší sbírkou lahví, která byla ukrytý v jednom ze stolků. Počká na to, až si poručíš, na co máš zrovna chuť, než nachystá dvojici sklenic, do kterých toho nalije tak akorát. Není to rozhodně degustační porce, ale ani to není něco, po čem byste si cestu na večeři dvakrát rozmysleli. Nepijete však spolu poprvé, takže oba moc dobře víte, kolik si toho můžete dovolit.

„Tady.“ Šeptne polohlasně, když ti podá tvou sklenku a sám se posadí naproti tobě. „Tak na zdraví, a především šťastnou cestu. Ať nám to rychle uteče. Ale… možná ne moc rychle.“ Pousměje se a natáhne ruku se sklenkou, aby se opět ozvalo zvonivé cinknutí. Chvíli jen tak popíjíte, zatímco se za okny míhají špičky hlav neznámých lidí, než se ozve táhlé zapískání a vlak sebou těžce cukne, až to trhne i s vámi. Alexander na poslední chvíli podrží svou sklenku odloženou na stolku, aby nespadla na zem a nepokřtila tak vaše kupé první nadílkou střepů pro štěstí. Od kol se vyvalí pára a vy se pomalu ale jistě rozjedete.

Návrat domů

♬♬♬

Stihli jsme to. Také se mi uleví, představa dobíhání vlaku a nastupování, zatímco se pomalu rozjíždí se stanice sice působí v knihách dobrodružně a napínavě, ovšem jsou zkušenosti, které si ráda odpustím. S ohledem na to, že do Jeruzalému opravdu nemíříme jen tak, ale máme k tomu velice dobrý důvod, tak si nejsem jistá, jak daleko by byl Alex schopný a ochotný zajít.

Nástupištěm se rozlehne ten hlasitý zvuk zastavujícího vlaku a část perónu na chvíli zmizí v oblakách páry. Jednou rukou se rychle snažím aspoň trochu zachránit svůj účes, který vlastně už dávno žádným účesem není, jak mi vlasy už takřka nedrží v slonovinové sponě a… S povzdechem to zase vzdám. Prostě ji jen vytáhnu z vlasů, abych ji někde neztratila.

Tiše si povzdechnu – samozřejmě, že náš vůz bude v přední části, takže nás čeká projít přes skoro celý perón. Nicméně jen mlčky přikývnu a jsem ráda za to, že mne Alex aspoň už nevláčí za sebou. Čeká zde opravdu dost lidí tvořících zvláštní společnost. Dříve bych na něco takového hleděla s očima rozevřenýma dokořán a při představě, že tím davem musím projít by mi obrátila žaludek. Ze všech stran se ozývají hlasy, křik i švitoření, směska slov i cizích řečí. Někdo pospíchá, jiní se rozhlížejí kolem, zahlédnu i pár vyděšených tváří a lidí pobíhajících sem a tam ve snaze najít správný vagón. S Alexem se mezi nimi ovšem proplétáme bez větších problémů, především díky němu. A vlastně se tím stáváme tou součástí anonymního shluku lidí i tváří… Což mne svým způsobem uklidňuje. Je to přeci jen jeden z důvodů, proč Alex na vlaku trval. Čekala nás sice dlouhá cesta, ale pokud se tím mělo snížit riziko komplikací…

Nakonec se nám podaří dorazit až k našemu vagónu. Vyhoupnu se na schůdky bez pomoci a vkročím do vozu. První třída se pozná už na nepříliš široké chodbičce osázené velkými okny na jedné straně, kterými sem dopadají paprsky světla, které to zde hezky prosvětlují. Není to ovšem poprvé, co jedu vlakem, a tak se příliš nerozhlížím ani nezdržuje, přeci jen za námi nastupují další lidé, a tak rychle vyrazím ke kupé číslo devět. Našemu kupé.

Není to kabina vzducholodi ani prostorné apartmá Liberty. Ale je zde všechno, co člověk potřebuje pro pohodlnou cestu. Zvláště pokud má trvat několik týdnů… To už není zase tak příjemná představa… Nicméně v první třídě je všechno snesitelnější. I pár týdnů cesty na skromném prostoru.

Ustoupím Alexovi z cesty, abych mu nezavazela, zatímco dovnitř kupé skládá kufry. Jen rychlým pohledem zkontroluji a spočítám, zda jsou opravdu všechny a… Jsou všechny. Teď už můžu úlevně vydechnout i já.

Po Alexanderově vzoru dosednu na měkké polstrování sedačky a natáhnu si před sebe nohy přesně tak, jak to slušně vychovaná dáma nedělá. Loupnu po něm pohledem, když z kapsy opět vytáhne ty své hodinky. „Tohle se tak dobře poslouchá…“ vydechnu. Jistěže jsem měla pravdu. „Ale budu ráda, když tě chvíli neuvidím s hodinkami v ruce, drahý,“ poznamenám s lehkým pobavením v hlase a drobně se při těch slovech ušklíbnu.

„Takže teď už si jen udělat pohodlí a užít si tu dlouhou cestu…“ očima přelétnu po části našeho luxusního kupé a pohledem se zastavím na Alexovi. „Doufám, že máš rád společenské hry,“ brouknu jeho směrem škádlivě.

Nicméně když se ozve ostré zahvízdání píšťalky výpravčího a s kupé to lehce cukne, jak se lokomotiva dá za mechanického hučení pomalu do pohybu, na okamžik se mi sevře žaludek nervozitou. Opravdu děláme správně? Stojí… Stojí to za to? Pořád si nejsem jistá…

„Hm, co takhle sklenka na oslavu toho, že jsme to zvládli?“

Vera De Lacey

Konečně dorazíš na místo. Na to své velmi dobře známé místo. Usadíš se vedle vrásčitého kmenu staré vrby, pod jejíž rozložitou korunou tiše ševelí listí a dáš se do práce. I tak ti ale rozjitřené myšlenky zaběhnou tu sem, jindy zase naprosto jinam. Vypadá to, že ani tvé sestry nebudou moci žít život tak, jak by si jej představovaly. Tedy… tobě se to poslední měsíce dařilo, nebo spíše začínalo dařit, ale cesta k tomuto bodu byla více než trnitá.

Samozřejmě, že tě napadne, že Willam by mohl zařídit Charlottě stipendium na jeruzalémské univerzitě. Kdo jiný by toho byl schopen než samotný předseda městské rady. A jistě by toho zvládl o mnoho víc. Přesto… Přesto sis všimla, že se do vašich rodinných záležitostí nemíchal. Nikdy. I kdyby pro něj nebyl jistě ani takový problém uvést tvé rodiče opět do společnosti toho města, vypomoci jim s podnikáním. Prostě cokoliv. Nikdy to neudělal. Vlastně ani tobě, když si o tom tak přemýšlela. Mohl ti poskytnout místo, kde pobývat při tvých návštěvách. Jistě bude v majetku Essingtonů dostatek nemovitostí. Zahrnout tě šperky, dary, jak ostatně muži rádi dělají. Avšak on neudělal nic z toho. Skutečně to vypadalo, jako kdyby ti až úzkostlivě nechtěl zasahovat do tvého vlastního života. Těžko říct, zda by v případě Charlotty udělal výjimku, ale víš moc dobře, že by se mu to nelíbilo.

Kreslíš, šrafuješ a pracuješ na novém návrhu. Už tě to stálo pár zmuchlaných papírů, ale od toho skicář byl. Tužky leží v trávě vedle tebe, zatímco se ozve opět *škkkrrrrt*, jak vytrhneš další ze stránek. Ne, stromy jsi sem skutečně nepřišla kreslit, ačkoliv…

Čas běží. Slunce se skloní už povážlivě k západu, zatímco ty se už snad dobíráš vhodnému výsledku. Tohle… tohle by šlo. Návrh na papíru vypadá docela slibně, a i když z něj zrovna neskáčeš radostí, je dost možné, že je to spíše dnešním vývojem událostí než, že by za to mohla samotná kresba. Snad ti to z redakce nevrátí, ale nemyslíš si. V poslední době s tebou byli spokojení. Však to bylo něco nového. Neokoukaného. A ačkoliv si někdy doslova vařila z vody, protože v módní branži ses nepohybovala roky a neměla načtené spousty publikací a historie samotné módy, dokázala si to dohánět nadšením a neotřelými nápady. Prostě si psala, jak si to cítila a jestli za něčím byla nějaká pravidla o vhodných kombinacích barev pro jasně dané události a střihy, to jsi netušila a netrápilo tě to. Potkat se osobně s nějakým odborníkem, jistě by to bylo… zajímavé setkání, ale takto z klidu domova si mohla tvořit, jak se ti zachtělo a snad i díky tomu, že se nejednalo o velký časopis, ti to vycházelo překvapivě dobře.

Nakonec sis sbalila všechny své věci a vydala se zpátky. To už se ale začalo pomalu smrákat a tobě bylo jasné, že ti utekl čas. Domů dojdeš až po setmění. Což kromě toho, že to bude nepříjemná cesta, tak si to také jistě vyslouží pár poznámek ze strany rodičů, především matky. Alespoň si můžeš být jistá, že už se nepotkáš s vaší odpolední návštěvou.

Vyrazíš proto tedy co možná nejsvižnějším krokem. Cesta je ještě dlouhá.

K domu skutečně dorazíš až po setmění. Z oken se line nažloutlá záře, především v přízemí, a tobě samotné už je zima. Dnes to vypadá na opravdu chladnou noc. Alespoň, že tě jako Probuzenou nemusí trápit nějaké nastydnutí. I když se po těch silách snažíš sahat co možná nejméně, stále to má své nesporné výhody. Stoupáš zrovna po schodech ke dveřím, když se zrovna prudce otevřou a vyjde jimi ven Priscilla. Vidíš, že je celá pobledlá a tváří se doslova nešťastně, přesto se zarazí překvapeně na místě, když tě uvidí jen pár metrů před sebou. Viditelně tě tam nečekala.

„Vero…? Vero, co ty tady? A takhle pozdě?!“ Hlesne trochu zastřeným hlasem a opatrně za sebou zavře dveře, aby vás tu snad někdo neslyšel. „Mamá tě hledala. Myslím, že se na tebe zlobí. Zase…“ Povzdechne si.  „Asi bys měla jít dovnitř. Nahlásit se a… omluvit. Víš, jak to tu chodí.“

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Příliš brzy. Máme dvacet pět minut.“ Odpověděl ti Alexander ještě tehdy na křižovatce a alespoň na chvíli přestal bubnovat prsty na dřevo. Ta informace ti toho tolik neřekla, protože s dopravní situací zde to bylo jako s počasím. Někdy byste to na nádraží zvládli i za deset minut, ale jindy byste se těmito uličkami mohli proplétat klidně i hodinu. A dnes se zrovna příliš nedařilo, takže i jistá Alexanderova rezerva se začala rozpouštět jako kus ledu na horkém dvarackém slunci. Nutno poznamenat, že k jeho značné nelibosti.

Proto, když už jste před budovou nádraží, na nic nečeká. Pevně sevře tvou ruku ve své, zatímco s tebou a s pár nosiči vyrazí do toho mumraje, který si v jistých částech s ničím nezadá s ulicemi, které jste nechali za sebou. Skutečně vám zbývá tak málo času? Dle tvého neumělého odhadu a toho, jak se Alex mračí, možná už žádný. Nemáš ale moc času si ho prohlížet, protože boty klapou v rychlém rytmu, jak se jej snažíš co možná nejrychleji následovat.

Nakonec však… konečně! Dorazíte na nástupiště, kam se zrovna blíží váš vlak. Stihli jste to a vlastně ani ne na ty dramatické poslední chvíle samotného odjezdu vlaku. Představa, jak se tě Alexander snaží protlačit dovnitř pomalu se rozjíždějícího vlaku, moc lákavá nebyla. Takhle to bude rozhodně pohodlnější a bezpečnější. Pro vás oba.

Brzdy zapískají a nástupiště a lidi na něm zahalí pára z výpustí a stejně tak se rozezní i vlaková píšťala. Váš provinční express je zde!

„Co? Jistě… Jistě.“ Ohlédne se na tebe Alexander, když připomeneš zjevné a skutečně zvolní krok až na chvíli i zastaví. „Stihli jsme to.“ Poznamená s patrnou radostí v hlase, jako kdyby šlo o nějaké malé vítězství, zatímco po tobě sklouzne jeho pohled. Ne, rozhodně ses nezadýchala tolik, jako by tomu bylo dříve. Pár let nazpět by pro tebe bylo prakticky nemyslitelné utíkat takovým tempem v tomhle teplém počasí a proplétat se tolika neznámými lidmi. Doslova noční můra. Dnes si to ale zvládla se ctí. Snad jen za cenu pár kapek potu a nedbalého účesu, který ještě nabral něco na své… nedbalosti.

„Tak… půjdeme. Náš vůz by měl být řazen v přední části.“ Počká na tebe, než vykročíte zase zpátky po délce vlaku tentokrát už tím správným vycházkovým tempem, jak se sluší a patří. Míjíte lidi na nástupišti. Někteří z nich zcela jistě pojedou stejným vlakem jako vy. Je to skutečně barvitá směsice. Místně vypadající lidé, někteří v tradičních oděvech jiní naopak odění podobně jako vy. A stejně tak je tomu i u těch západně vypadajících cestujících. Někteří jako kdyby z oka vypadli obyvatelům Nového Jeruzaléma a jiní na sobě mají naopak tu místní volnou módu. Dokonce zde uvidíš i několik cestujících z východních zemí. I ti měli v Novém Jeruzalémě vcelku početnou menšinu, takže to pro tebe nebylo nic nového. Ostatně stačilo si vzpomenout na Yan. Někteří vystupují z vlaku, aby se protáhli, jiní dorazili do své cílové stanice. Je to skoro až chaotický mumraj, ale ani tohle pro tebe není něco nového.

A pro Alexandera už vůbec, takže tě s jistotou zavede k vašemu vozu, kde už jsou otevřené dveře, a tak se stačí vyhoupnout dovnitř. Nosiči vám pomohou s kufry, zatímco se před tebou otevře chodba vozu první třídy.

Nemusíte po ní ale procházet příliš dlouho, protože vaše kupé s číslem – 9 – je nedaleko. Stewart vás do něj uvede a brzy se tak za vámi zaklapnou dveře vašeho malého prostoru, který se stane na následujících pár týdnů vaším domovem. Naštěstí to není až tak skromné ubytování. Máte tu vlastní posezení i lůžkovou část stejně jako malou ale opravdovou koupelnu. Drahé lakované dřevo i měkké polstrování dává tušit, že se tu na ničem nešetřilo, aby bylo cestujícím zajištěno pohodlí. Oproti vzducholodím to však postrádá jak prostor, tak i rychlost cesty. Alexander však trval na vlaku, který je v tomto značně více anonymní.

„Taaak… poslední kufr.“ Složí Alexander poslední z tvých kufrů a s úlevným výdechem se sveze do jednoho z křesel, aby si povolil pár knoflíčků u košile. Snad jako kdyby zrovna někomu jako on mohlo být teplo. Aby pak cvakli jeho kapesní hodinky, na které se krátce zadívá.

„Hmm… vlak musel mít dobře deset minut zpoždění. Měla si pravdu, Del.“