Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„Ano, byla jsem se projít, mamá. Potřebovala jsem se trochu nadechnout čerstvého vzduchu, když jste mi nachystali takové… překvapení.“ Zvedne Priscilla vzdorovitě bradu, zatímco je na ní patrné, jak se třese. Jestli zimou nebo něčím jiným je ale těžké říct.

„V tom případě ses měla lépe obléct Priscillo. Jsi už dospělá. Měla by si vědět alespoň to, že venku je v tuhle dobu už skutečně zima.“ Odpoví jí příkře matka bez jediného zaváhání, než její tvrdý pohled sklouzne na tebe, která k tomu přistupuješ o poznání více diplomaticky.

„Skutečně byl takový velký problém nechat papír s krátkým vysvětlením nebo to říct někomu ze služebnictva?“ Povytáhne jeden oblouk obočí, když se otočí na tebe. Ne, nevypadá to, že by tvé omluvě a nebo snad výmluvě jen na okamžik věřila, ale to tě nemusí trápit. Až…tak.

„Koupel jistě. Myslím, že to je… dobrý nápad.“ Přitaká ti už o poznání mírněji Prissy, než si pak jen krátce vyměníte pohledy a ona se bez dalších slov vydá do schodů. Spíše se plouží, než že by je energicky vyběhla, ale není se moc čemu divit.

„Vero, počkej. Ještě chvíli.“ Přitáhne si hlas tvé matky ještě na chvíli pozornost, když už se snažíš také raději vyklidit pole.

„Tenhle dům má jistá pravidla. Víš to moc dobře. A dokud žiješ pod naší střechou, tak se jimi budeš řídit. A mezi to patří i to, že si odtud nemůžeš jen tak… courat, jak se ti zlíbí.“ Dostane se ti kázání, jehož slova by si už uměla zopakovat po paměti. Neslyšíš jej rozhodně poprvé. „Takže příště tě žádám o to, abys nechala alespoň vzkaz. Psacích potřeb máš jistě více než dost.“ Dokončí svůj kratší proslov a významnější pauza na konci je jasným znamením, že teď je ta vhodná doba odejít nebo riskovat, že se ti dostane ještě přídavku.

Vydáš se proto raději dále do domu. Jeho chodby už jsou v tuhle noční hodinu potemnělé a zahalené šerem. Ale ty to tu znáš nazpaměť, takže ti nedělá problém dojít ke stolku s korespondencí. Stačí zapálit olejovou lampu, přitáhnout knot a nechat plamen ustálit. Teplé světlo ozáří hromádku korespondence, co dorazila na vaši adresu. Není jí mnoho a už na první pohled víš, že se mezi ní nenachází jeden z těch dopisů, co sem chodily s železnou pravidelností. Nebylo se ale čemu divit. Jak dlouho to bylo, co si odepisovala Williamovi? Den, dva?

Přesto ale v hromádce najdeš ten, který je adresován tobě. Tedy ne tak úplně tobě, ale tvému pseudonymu, pod kterým přispíváš do jednoho z jeruzalémských magazínů. Vypadá to na dopis z redakce, ale když jej otevřeš, tak kromě průvodního dopisu z něj vypadne ještě něco. Vypadá to jako… pozvánka?

Na bílém křídovém papíru je pěkným písmem vyvedeno prosté pozvání na setkání vybrané společnosti, která se zajímá o… módu? A jenž se bude konat v Novém Jeruzalémě. Skutečně. Ačkoliv pozvánka vypadá vcelku střídmě navržená a nějaká taková akce zrovna Veře De Lacey nic neříká, dle nadšeného průvodního dopisu to asi nebude jen tak něco. Vypadá to, že tu máš zakázku na další článek a nebo možná i více, nemluvě o možných konexích, které by se na nějaké takové akci daly nabrat. Záleží, co všechno si odtamtud dovedeš odnést.

Pokud však… pojedeš.

Delilah Blair Flanagan

Noah Branson. Tvůj starý známý a později přelud, co ti dost možná tenkrát zachránil život. Pokud by to ale stále byl přelud, proč na něj stejně jako ty hledí Alexander i ta žena. Ačkoliv se jim v očích zračí podstatně jiné emoce než tobě.

Žena, kterou oslovil jako Mal, už se k něčemu nadechuje, ale ty jsi nakonec první, kdo promluví. Noahův pohled sklouzne k tobě a koutky mu o něco povyskočí nahoru, než se opět zahledí na plavovlasou ženu stojící kousek od tebe.

„Hmmh, záleží na úhlu pohledu.“ Poznamená bez viditelného nadšení, ale více či méně překvapená pozornost ostatních se opět velmi rychle stočí k tobě a tvému uvítání… starého přítele? Byl to skoro rok, co si jej neviděla. K tomu umírajícímu muži ležícímu v kaluži vlastní krve měl ale tenhle dost daleko.

„Ah, lady Vernier, že? Hmm, uznávám, že to příliš nevypadá, ale Mallory se umí i usmát. Že Mal?“ Dojde energickým krokem až k vám a ženě, která jen povytáhne do té doby svraštěné obočí.

„Noahu, nevím, kde ses tu vzal a o co ti jde, ale jsem tu z pověření Rady a…“

„Ššš, budeš mít pro mě minutku, Mal? Rád bych s tebou něco pořešil.“ Pokývne hlavou kamsi od vás.

„Noahu, nevím, o co ti jde, ale tohle načasování…“

„Není úplně ideální. Vím, Mallory.“ Skočí jí opět do řeči Noah, který k vám jen krátce zalétne omluvným pohledem. „Ale myslím, že ti hosté neutečou. Hlídané to tu máš víc než dobře… Kdy ti vlastně Rada zvedla rozpočet?“ Otočí téma někam naprosto jinam, skoro jako kdybyste tam nebyli a žena jen rezignovaně povzdechne.

V tomhle Noah bude mít nejspíš pravdu. To, že jste byli hlídáni zpovzdálí jsi už tušila a navíc, když ses ohlédla po kočím, všimla sis, že na kozlíku toho vysokého kočáru sedí najednou dvě postavy? Vozka a dle širokých ramen ten druhý bude nejspíše nějaký muž. Další ze speciálních jednotek? Můžeš se jen domnívat, protože tmavý kabát halí většinu jeho postavy.

„Opravdu Noahu? Tady?“ Vydechne nevěřícně žena, které na chvíli spadne ta přísná maska z tváře, když si skoro až bezradným gestem prohrábne vlasy. „Dobře, dobře… Vy.“ Zabodne se její pohled zpátky do tebe s Alexem. „Zůstaňte na místě. Žádné pokusy o útěk. Nedopadlo by to dobře, to mi věřte.“ Připomene vám zjevné, než mávne rukou na Noaha, který se ještě krátce ohlédne po tobě, než vykročí za ní.

Poodejdou k jedné ze vzdálenějších budov a začnou něco tiše řešit. Z gest a výrazů je i zde patrné, že ta žena, Mallory, není příliš nadšená z rozhovoru, který vedou a Noah… i do jeho gest se brzy přidává jistá razance.   

„Del, to je ten Noah?“ Skloní se k tobě Alexander, jehož ruce jsou stále v poutech, ale netváří se, že by ho to nějak výrazněji trápilo. Alespoň ne teď. „Del, ať už se snaží o cokoliv, kdyby to nevyšlo, nemusíš se bát. Nějak tu situaci vyřeším, ale nemůžu tady. Nevím, kde všude mají přesně ostřelovače. Napočítal jsem minimálně tři.“ Šeptne.

„Tohle dopadlo hůř, než jsem čekal…“ Povzdechne si nezvykle upřímně. „Ale jak říkám, tu situaci vyřeším. Nebylo by to poprvé, co jsem byl zatčen.“ Podotkne neurčitě, aniž by si přesně věděla, co myslí. Snad události předcházející vašemu útěku z města před rokem a nebo spíše něco jiného? „Rozumíš, Del. Zvládneme to tak jako tak.“ Zašeptá, zatímco se jeho pohled vpíjí do tvé tváře v očekávání jediného – souhlasu.

Připadá mi to snad jako celá věčnost, co si ta žena prohlíží naše doklady. Napětím málem nedýchám, zatímco podvědomě čekám… Ne, co bude dál. Ale kdy se to pokazí. A jak moc. Neodpoví mi, a tím jen potvrdí to, co si o tomhle celém myslím. Nevěřím na náhody, ne na takové náhody. Mimoděk střelím podezřívavým pohledem k vozkovi sedícímu na kozlíku drožky. Také v tom jede? Proč by jinak vybral tuhle ulici, ve které nás čirou náhodou mohli zastavit a zároveň si ji předem vyklidit? Ale jak? Jak by mohli vědět, do kterého kočáru nasedneme, pokud by nás někdo nesledoval už od vlaku? Tohle… Tohle bylo šílené! Nebo o nás věděli, už když Alex nechal naše jména zapsat do seznamu pasažérů? Podléhal i takový seznam nějaké kontrole jeruzalémských bezpečnostních složek? Vždyť proto ho Alex vybral! Mělo to být… Anonymní… Bezpečné…

Mé překotné myšlenky valící se jedna přes druhou rozsekne hlas té ženy říkající moje jméno. Očekávám „ale“… Nicméně žádné nepřichází. „V pořádku.“ Co? Namísto úlevy ve mne zatrne. Vážně… Co? Ne, to přeci nedává smysl.

Jenže v další chvíli to vše zapadne dokonale do sebe.

Jako ve snách naslouchám tomu nemilosrdnému verdiktu a na jazyku cítím hořkou pachuť žluči. Tentokrát přelétnu mezi ní a Alexem již ryze vyděšeným pohledem. Mezi prsty svírám své doklady, div je v tom stisknu nedrtím. Budete obviněn… Soud… Alex se ohradí, ale je to k ničemu. Jistěže to je k ničemu! Nehnu se od Alexe ani na krok, dokonce i když k němu policistka vykročí a vytáhne pouta. Ani tehdy, když zmíní muže na střechách.

Skrze tlukot srdce chvíli málem nic neslyším.

„Co? Ne!“ Můj hlas zní na rozdíl od toho Alexova opravdu všelijak, jen ne klidně. „Tohle nepřipadá absolutně v úvahu!“ vylétne z mne odhodlaně, když potřesu hlavou. Vlastně ani nevím, kterému z těch dvou to říkám. Nenechám ho… Nemůžou ho jen tak odvést! Jenže to už Alex natáhne ruce před sebe a přes jedno zápěstí se zacvakne okov. Stačí ten zvuk, aby mi přeběhl mráz po zádech. „Na čí rozkaz tohle…“

Nedořeknu. Ostrý zvuk podkov zvonících o kamenné dláždění ulice mne přeruší a přinutí mne ohlédnout se přes rameno. Jezdec na koni zastaví u kočáru a seskočí na zem. Dříve se ozve hlas, než se jeho silueta vynoří zpoza drožky. Ovšem už ten hlas… Zadrnká na jednu z napjatých strun. Znám ho? Jako by… Ne… To… Přeci…

Na okamžik se zaseknu. Doslova. Snad ani nedýchám, zatímco se můj pohled zastaví na tváři černovlasého agenta, jeho tmavé oči jsou schované za kulatými slunečními brýlemi. Zamrkám a vzápětí se prudce ohlédnu směrem k Alexovi a ženě, kterou oslovil jako Mall a pak opět k… Noahovi. Vidí ho také? Je… Je opravdový? Tady? Ale… Tak dlouho jsem žila s vědomím, že jsem ho nechala v tom pokoji… Napospas smrti. Nechala jsem sice vzkaz na recepci, ale… Za hlavou se otočí i zbytek těla. Málem k němu vykročím. Ovšem opravdu jen málem. V kterékoliv jiné situaci bych ho snad i šla obejmout v návalu té čiré euforie, že to přežil. A je v pořádku.

„Noa…“ vyhrknu a hlas mi div neposkočí, ale včas se ovládnu. Tedy. Skoro včas. „Pane Bransone,“ opravím se. Srdce mi tluče a tluče… A… Není tady náhodou. Určitě ne. Pomůže nám. Tedy… Alexovi. Musí mu pomoci.  Nesmí nechat tu ženu, aby ho odvedla pryč. Nadechnu se k dalším slovům, ovšem viditelně zaváhám. Vlastně ani nevím, zda bylo moudré ho oslovit a dát najevo, že se známe. Rychlý eskalace i vývoj situace mě zastihly dokonale nepřipravenou.

„… ráda vás opět potkávám,“ přeci jen dopovím, jakkoliv napětí z mého hlasu rozhodně nemizí. Slovy se nedá popsat, jak moc ráda. „Kéž by to bylo za příjemnější situace,“ natočím se bokem zpátky k Alexovi a té ženě. Očima zalétnu k poutům. Ne, stále se od Alexe nehnu. Takhle to prostě neskončí. Nemůže. Nesmí.

Delilah Blair Flanagan

Žena si zatím od Alexandera vezme doklady, zatímco tvůj pohled je upoutaný někam jinam. Jen na chvíli. K tomu jedinému záblesku ze střech, na kterém se něco nebo někdo musel tak nešikovně pohnout, že se sluneční paprsky odrazily od čehokoliv, co tam asi bylo. A že jsi o tom jistou představu už měla. Pokud by tam byl ostřelovač, byl tu skutečně jen jeden jediný a nebo jich tu bylo víc? I když jste byli Probuzení, stačila by dost možná jedna dobře mířená kulka.

Postavíš se vedle Alexandera a podáš jí také své doklady. Ta si je bez jediného slova díků vezme, zatímco si s tebou Alexander vymění jen jeden krátký pohled. Ta drobná, skoro znatelná vráska na jeho čele ale značí mnohé. Skutečně se to celé pokazilo tak rychle?!

Nastane chvíle ticha, kdy se ozývá jen šustění papíru, jak si žena prohlíží vaše doklady. Důkladně. Máš pocit, že už na ně musí hledět alespoň potřetí. Na tvůj dotaz neodpověděla. Prostě jej ignorovala. Takové chování by u obyčejné policie zavdalo jistě důvod ke stížnosti, ale buďto jste narazili na někoho, kdo jich bude mít už pěknou sbírku a nebo na tuhle ženu nikdy žádné stížnosti nebyl. Alespoň oficiální.

„Hmm, lady Vernier.“ Přečte nakonec tvé jméno, které ti snad neznělo cizeji než teď. „V pořádku.“ Zaklapne doklady a jakoby nic ti je podá. Skutečně to je všechno? Že by vám to nakonec prošlo?

♬♬♬♬♬

„A tady pan… Archdale.“ Zabodne se její pohled do Alexe, který jen lehce přimhouří oči. „Ano, předpokládám, že už nás necháte jet? Opravdu máme na spěch.“ Natáhne Alexander ruku pro své doklady, ale žena se ani nepohne. Místo toho tam dál stojí, než jí skoro neznatelně cukne koutek nahoru.

„Vy půjdete s námi. Za padělané doklady a nepovolené překročení hranic vás čeká soud. Budete obviněn dle platného zákoníku Spojenectví. A teď prosím… ruce.“ Pokyne rukou a udělá krok k Alexovi, zatímco její druhá ruka zmizí pod pláštěm.

„To nemyslíte vážně?! Jde o omyl. A vy… Vy to víte!“ Přimhouří Alexander oči do úzkých štěrbin a ty máš pocit, že se v nich jen na okamžik zalesklo zlato, než se přeci jen ovládne.

„Samozřejmě, že vím, že tyhle doklady jsou padělané. To jste myslel, že?“ Vybídne ho žena a zamává doklady, které jste měli ještě od… Ramiela. Nebo Roberta? „Ty ruce nebo hodláte vzdorovat zatčení? Ráda bych vás upozornila na to, že tu nejsme sami, i když se to tak může zdát.“ Pokývne hlavou na jednu a pak na druhou stranu, naznačíc tak jeden ze směrů k místu, odkud si viděla před tím ten záblesk.

„Máme vás oba na mušce, takže co to bude pane… Archdale?“

Vráska na Alexanderově čele se prohloubí, než se na tebe otočí a… vidíš, jak na chvíli zaváhá.

„Del, nemusíš se bát. Vysvětlím to. Ty jen… vem naše věci a ubytuj se v hotelu, ano?“ Mluví na tebe tím klidným hlasem jako už tolikrát před tím, než před sebe natáhne ruce a…

*cvak*

Zaklapne první z želízek na jeho ruce a ty vidíš, jak jen o něco pevněji semkne rty, když v tom se ozve zpoza uličky kryté kočárem ostrý zvuk kopyt. Je to jen jeden jezdec. Nejspíš, ale jede přímo k vám. Dle toho, že ale neznějí žádné výstřely bude to možná jeden z nich a nebo rozhodně nikdo, koho by tyhle podivné speciální jednotky považovaly za hrozbu. Kůň zastaví a na zem dopadnou těžké boty.

„Tedy… Vás taky najít. Už jsem myslel, že to nestihnu. Mal, rád tě zase vidím.“

Zazní hlas, který je ti snad i vzdáleně povědomý. Stejně jako pohledy Alexandera i té ženy se i tvůj upře k zadní straně kočáru zpoza které vystoupí poměrně vysoký muž. Oblečený je v černém vycházkovém kabátu, který má ležérně rozepnutý. Zbytek jeho oděvu ale působí upraveně. Černé vlasy lemují lehce protáhlý obličej s jinak ostrými rysy a rty, na kterých hraje ten sebejistý úsměv.  A oči? Ne, ty nevidíš, protože jsou schované za kruhovými brýlemi s kouřovým sklem.

„Hmmm, nemrač se tak. Vždyť je dnes tak krásný den.“

Ačkoliv se mi okénkem ve dveřích nenaskytne pohled na zástup policistů, tak z toho nemám dobrý pocit. Dokonce ani trochu. Ulice působí… Prázdně. V další chvíli se polekaně odtáhnu a očima rychle kmitnu směrem k Alexanderovi.

Pak uvidíme. Ta slova ve mne nezanechávají zrovna pocit úlevy či nějaké jistoty. Uvidíme co? Jestli se odsud budeme muset… Probít? Kam? Ještě ke všemu za bílého dne uprostřed Jeruzaléma? Cítím, jak mi žaludek svírá a tiskne neviditelná ledová pěst. Ze všech těch představ a otázek se mi udělá málem fyzicky zle. Tušila jsem, že je to… Celé… Špatný nápad. Neměli jsme se sem vracet, ne tak brzy… Zvláště ne s tím, za jakých podmínek jsme museli město před rokem opustit.

Nic více už neříkám, jen krátce kývnu hlavou na znamení souhlasu. Ostatně – máme snad na výběr? Nemyslím si – a dle všeho je Alex stejného názoru. Napjatě pozoruji, jak Alex otevírá dveře kočáru a vylézá ven. Neozve se ovšem žádný křik, výstřely, nic z těch divokých představ, které mi v hlavě vykreslila vlastní bujná fantazie.

Nakloním se a světlo světa nejdříve spatří má ruka v černé rukavici, kterou vystrčím z kočáru ven, abych ji vložila do napřažené dlaně Alexandera a s jeho pomocí vystoupila ven. Neovládnu se a očima rychle přelétnu po prázdné uličce, kde jsme zastavili. Nikdo zde není. Žádný chodci. Další drožky. Kdokoliv… Až na tu ženu. Prohlíží si nás, cítím, jak po mne klouže ten hodnotící pohled. Moji pozornost přitáhne zejména její uniforma a nenápadné insignie, které nosí. Tajní, se kterými jsem měla tu čest, byli oblečeni jinak. V černých kabátech bez odznaků… Jistě, jinak by to nebyli přeci Tajní…

A přestože je tu ta žena sama, tak ve mne celá ta situace vzbuzuje asi všechno jen ne klid. Není to náhoda. Nemůže to být náhoda. Snad sebou i lehce trhnu, když do ticha zazní jako první Alexanderův hlas. Neubráním se ani lehkému zamračení se při odpovědi neznámé policistky. Speciální jednotky. Srdce mi poskočí a už z toho rychlého tempa nevypadne. Namátková kontrola? Nepamatuji se, že by snad bylo běžné, aby někdo, kdo se představuje jako speciální složky Jeruzalémské policie snad měl dělat namátkové kontroly. Rozhodně jsem o ničem takovém neslyšela. Speciální? Jak moc speciální? Hlavou mi běží na tisíc otázek, ačkoliv se nedokážu soustředit na jedinou z nich.

Namísto toho se roztěkaně rozhlížím kolem nás, zatímco ode mne Alex poodstoupí, aby mohl policistce podat své doklady. Sir Edward Archdale. Můj špatný pocit z toho všeho, nepříjemné mrazivé chvění tančící pod kůží jen zesílí. A se zimou, co se mi dere pod kabát to nemá nic společného. V ulici skutečně nikdo není. Ale tohle není žádná chudinská ani okrajová čtvrť a slunce ještě nezapadlo. Dokonce se zatím ani nerozsvítili lampy. Měl by tu aspoň někdo být. A pravděpodobně… Tu někdo opravdu bude. Záblesk, kterého si všimnu na jedné ze střech mne přiměje kousnout se do vnitřku rtu. Pamatuji si, co mi tehdy říkal… Noah. To, jak mne chtěl nejdříve s puškou poslat na střechu, když řešil plán k osvobození Alexe.

Ta žena tu není sama. Rozhodně tu není sama.

„Ah, jistě. Doklady,“ podaří se mi promluvit i skrze sevřený krk. Rozechvělými prsty sáhnu do kapsy kabátu, abych z něj mohla vylovit tenké kožené pouzdro s vlastními doklady na jméno Delilah Vernier. Ta… Ta na rozdíl od sira Archdela díky Edricovi Farnhamovi existovala. Váhavě přistoupím blíže a natáhnu ruku směrem k té ženě, abych jí je podala.

„Něco se snad stalo nebo je zde tohle běžné? Takovéhle namátkové kontroly?“ zeptám se tichým hlasem, zatímco zůstanu stát vedle Alexandera. Natolik blízko, div se jej nedotýkám paží. Všiml si toho také? Snažím se uklidnit a udržet si tvář, ale… Dokonce i po tom všem, co jsem už zažila, tak to není zdaleka tak lehké, jak bych si přála.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Každé z vás se myšlenky stáčí tím jedinečným směrem. Osobitým pohledem, jenž je vlastní každé z vás. Zatímco Priscillu trápí ne tak mladý pan Stanbury, její budoucí nastávající manžel. Tobě hlavou letí naopak někdo jiné. Vévoda Essington. Někdo tak jiný a přitom… Dobrý přítel. Skutečně by se tak dal označit? Asi ano. Moc dlouhodobějších přátel jsi neměla. Samozřejmě tu byly nějaké krátké známosti s lidmi, co jsi potkala na svých cestách po okolí, ale nikdy se nedalo mluvit o něčem trvalejším. Zůstala ti rodina a pak těch pár osob z Nového Jeruzaléma, se kterými ses znala, jak dlouho? Zhruba rok?

Padající hvězda protne oblohu jako když malíř smočí štětec omylem v bílé barvě místo černé a udělá ten jeden rychlý a jistý tah. I tohle přináší vzpomínky. Na… někoho. Někoho, kdo už staletí nežije a kdyby snad žil… Dovedla by sis to vůbec představit? Žít s někým takovým? Zerachiel ho milovala, ale ty… Viděla jsi jej očima někoho jiného. Svýma. A v nich měl k tomu dokonalému obrazu, co nosila Zerachiel v hlavě, daleko.

„Proč myslíš, že nemyslím?“ Ohradí se lehce uraženě Prissy, kterou tvá slova příliš neobměkčí. Ne, vidíš to na ní. Jak to v ní vře a staví se na odpor tomu všemu, co se jí děje. Ale stejně tak dobře víš, že nakonec sklopí uši jako každý dobře vycvičený kůň a potáhne vůz dál. Tam, kam musí jednou dojet.

„Heh, do škumpy…“ Hlesne tiše Priscilla, když začneš vzpomínat na vaše dětské hry a fantazie. „Byla pak celá obsypaná tou příšernou vyrážkou. I na obličeji! Dělala jsem si z ní legraci, že se mění v trola. Vzpomínáš? Z té knížky, co jsme měli po babičce.“ Pousměje se tvá sestra a tiše si povzdechne.

„Co se nám stalo Vero? Kdy se to všechno změnilo? Jak to že už neběháme po lese a nehledáme poklady? Tehdy… Tehdy se všechno zdálo o tolik snazší…. Krásnější.“ Zavře oči a stočí tvář k nočnímu nebi.

A tak tam stojíte. Dvě sestry. Bok po boku. Tichý rozhovor brzy nahradí rytmické šumění korun stromů rostoucích kolem vás a altánku, ve kterém stojíce. Žádná další hvězda už z nebe nespadne. Zůstane jen ticho a klid dalšího z nespočtu davenportských večerů.

Nakonec ale i ty i Prissy už začínáte být prokřehlé zimou. Všimneš si toho, jak se tvá sestra klepe, aby se po chvíli na tebe stočila její pobledlá tvář.

„Dobře, Vero. Myslím… Myslím, že se už můžeme vrátit.“ Kývne smířeně, a tak se společně vydáte domů. Zpátky do domu. Priscilla příliš nemluví. Tedy skoro vůbec, pokud se jí na něco vyloženě nezeptáš. Místo toho upřeným pohledem hypnotizuje cestu před vámi, která je ale nakonec až příliš krátká. Za chvíli jste totiž u domu.

Skrz okna vidíš, že se uvnitř stále svítí. Těžko říct, jak dlouho jste byly společně venku. Jsi to nakonec ty, kdo z vás dvou musí vzít za kliku. Priscilla na ni totiž hledí poněkud vytřeštěným pohledem a působí, jako kdyby zamrzla na místě.

Otevřeš dveře a ovane tě teplý vzduch, který doslova zaštípá na prokřehlé kůži. Zrovna tu po ruce není nikdo ze služebných, aby se vám věnoval, ale opravdu tolik jste jich zde neměli. Rodiče byli rádi, když tu bylo dost těch, aby se postarali o dům a chod domácnosti. Peníze na placení někoho, kdo by vám navlékal a svlékal kabáty skutečně neměli.

Priscilla vejde za tebou, aby si váhavě sundala z ramen zapůjčený svetřík a zrovna, když ti ho podala…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Svařené víno. To jsem neměl už… No, opravdu dlouho.“ Mlaskne zasněně Alexander když zmíníš něco tak obyčejného a vlastně typického pro mnohé tržiště a náměstí Nového Jeruzaléma. Zvláště teď s klesajícími teplotami se určitě najde pár stánků, které budou prodávat něco dobrého na zahřátí. Celé to zní vlastně doslova idylicky. Dojet na hotel, ubytovat se a pak se projít po ulicích Nového Jeruzaléma a zavzpomínat na starý život. Ale… S vaším starým životem zde se nepojily pouze pěkné vzpomínky.

Zastavení kočáru zaznamenáte oba, avšak brzy ti je jasné, že něco není v pořádku. Alexandrovo nakrčené čelo. Zlaté hodinky v jeho ruce a pak ten ostrý hlas přicházející z venku. Krve by se v tobě v ten moment nedořezal, ale posbíráš zbytky chladného uvažování a přiměješ se vyhlédnout z okénka. Nenápadně poodhrneš záclonku, aby se ti naskytl pohled na kousek ulice, který působí podivně prázdně. Pak se ale něco pohne a ty opět rychle spustíš ruku, aby tě snad neviděli, ačkoliv… Oni moc dobře ví, že jste v kočáru. To, jestli vědí, i kdo ve skutečnosti jste, ale bylo záhadou. Prozatím.

„Vystoupíme. A pak… pak uvidíme.“ Pohlédne na tebe Alexander vážně. Co se za tím uvidíme může skrývat, je těžké říct. Pokud by šlo do tuhého jistě byste byli pro místní bezpečnostní složky tvrdý oříšek, ale mít v patách jeruzalémskou policii jako zločinci na útěku? Už jednou jste si to zkusili a nebýt intervence třetí strany, mohlo to dost možná skončit zle. Velmi zle.

Alexander vyčká na tvé alespoň souhlasné kývnutí, jakoukoliv reakci, než se nakloní ke dveřím, aby je otevřel a pak bez větších obtíží vystoupil ven. Jako vždy ti pomůže a tobě se konečně naskytne pohled na nenápadnou ulici, ve které v tuhle chvíli nevidíš prakticky nikoho. Jen váš kočár a tu… ženu.

Světlé krátce střižené vlasy a kulatý obličej se skoro dívčími rysy, které jsou v ostrém kontrastu s tmavou uniformou, kterou na první pohled nepoznáváš, ale na pár místech vidíš pár symbolů odkazujících na Nový Jeruzalém. Že by jeruzalémská policie? Těžko říct. Rozhodně působí… zvláštně. U pasu má zavěšený meč a všimneš si i pouzdra s pistolí, ale nic dalšího u ní nevidíš.

Její oči nejdříve sklouznou chladně po Alexanderovi a pak po tobě. Měří si vás. Odhaduje. Čte. Je ti to jasné. Ta žena rozhodně nebude jen nějaká panička navlečená do slušivého obleku pro ukrácení volné chvíle.

„Dobrý den, čemu vděčíme za tohle nečekané vyrušení? A s kým máme vůbec tu čest?“ Promluví nakonec první Alexander, z jehož hlasu sice neodpadává led, ale příliš vřelosti do něj také nevložil. Všimneš si toho, jak se podobně jako ty rozhlédl po vašem podivně prázdném okolí, ale ať už na to říkal cokoliv, v tuhle chvíli si to na něm nepoznala.

„Jeruzalémská policie. Speciální složky. Jedná se jen o namátkovou kontrolu. Pane…?“ Promluví ta žena, zatímco si s Alexanderem vymění upřený pohled.

„Archdale. Edward Archdale. Přicestoval jsem z Provincií provinčním expressem, který dorazil zhruba před hodinou.“ Odpoví jí klidným hlasem Alexander. „Samozřejmě, pokud jde o namátkovou kontrolu… Předpokládám, že chcete vidět doklady.“ Zasune ruku do náprsní kapsy, aby vytáhl své osobní doklady vystavené na jméno sira Archdalea. Skvělého diplomata, který… nikdy neexistoval.

„Hmm, ano doklady. Prosím.“ Natáhne žena ruku a naznačí, aby jí je Alexander podal. „A vaše taky lady…“ Řekne jen mezi slovy, zatímco Alexander musí udělat pár kroků blíže k té ženě, než jí vloží do ruky požadované dokumenty, a zatímco ti dva si vyměňují ostré pohledy, ty se můžeš rozhlédnout alespoň na chvíli kolem. Skutečně… Ulice je až zvláštně prázdná. Sice se blíží večer, ale tma ještě nepadla a lidé by tak měli ještě procházet ulicemi. Je to zvláštní. Velmi zvláštní. A pak si všimneš na jedné ze střech krátkého záblesku. Skoro jako od zrcátka.  

♫♪♪♫

Nedá se úplně říci, že by v kočáru bylo kdovíjak teplo, ale pořád je to lepší než být venku. Stále jsem ovšem tak trochu rozhozená z toho… Jak moc mne to zaskočilo. Ta zima. Nádražní hala. Něčemu ve mne se příčí představa, že by se na mne rok v Dvarace tolik podepsal. Tedy… Změnila jsem se. Moc dobře vím, že jsem už jinou Delilah než byla ta promrzlá vyděšená žena sledující vzdalující se světla města, zatímco si člun razil svoji cestu po moři k čekajícímu zaoceánskému parníku. Nicméně… Tohle je přeci jiné. Úplně jiné.

Z chmurných myšlenek mne ovšem vytrhne Alexův hlas. Více než kdy jindy mu závidím, že se ho zdejší počasí netýká. A vlastně nejen zdejší – ale dle všeho jakékoliv. Zima, horko, jako by se ho nic z toho za žádných okolností netýkalo. Já pomalu mrznu i při pouhém sledování, jak si stahuje rukavice a schovává je do kapsy.

„No… Dnes je rozhodně chladněji, než si pamatuji, že by v tuhle dobu mělo být,“ drobně se zamračím. „Nebo jsem za tu dobu v Provinciích prostě jen… Odvykla,“ povzdechnu si. „Navíc, všiml sis toho? Ztratila jsem i tu svoji jeruzalémskou bledost. Do teď mě nenapadlo, že je něco takového vůbec možné,“ zadrmolím nevěřícně.

Nicméně vzápětí přimhouřím oči a zabodnu pohled do Alexe namísto varování. Penfield je zakázané téma. Vlastně jsem se ani nesvěřila Alexovi se svým nápadem zajít do toho vydavatelství… A to z dobrých důvodů. Nemyslím si, že by mě tam pustil, když ví, jak moc naštvaná jsem. Nicméně výraz v mé tváři přeci jen povolí, když chytí mé ruce do svých. Okamžitě ucítím to příjemné sálavé teplo prosakující i přes jemnou látku rukavic.

A je to právě on, který mne nakonec přiměje se i lehce pousmát. „Hm… A ty bys chtěl, abych tě doprovázela? Říkala jsem si, že si po několika týdnech strávených den, co den i noc, co noc se mnou si budeš chtít odpočinout a nabrat síly,“ šeptnu škádlivě a nakloním hlavu lehce ke straně. „Já ti to říkala, aby sis tam nechal aspoň dva týdny volna,“ dodám vědoucně, zatímco mi na rtech hraje ten lehký úsměv.

Ten mi ovšem z tváře zase rychle zmizí, když neodolám tomu, abych vyhlédla skrze okénko ven. Srdce mi opět poskočí, když pohledem sklouznu po známých budovách, které míjíme. Vlastně vše zde mi je tak důvěrné známé a navzdory všem těm hrozným věcem, co se mi zde staly, ve mne pohled do ulic vzbuzuje ten hřejivý pocit bezpečí. Konejšivou představu domova. Všechen ten řád včleněných do rovných linií, široké ulice i elegantně a zároveň stroze působící výzdoba. Až nyní mi v plné síle začíná docházet, jak moc mi v některých ohledech Jeruzalém chyběl. Dvaraka byla hlučná, barevná, chaotická a úplně… Úplně jiná.

„Dost možná?“ podivím se nad Alexovým výběrem slov a povytáhnu obočí. „Zbláznil by ses z toho. A já z tebe, drahý, kdybych se mi nějakým zázrakem podařillo tě k něčemu takovému přesvědčit.“ Na chvíli se i donutím odtrhnout pohled od výhledu z okénka, za kterým se míhají obrysy vysokých budov i věží pnoucích se k šedivému nebi. Dokonce i tohle chladné roční období Jeruzalému sluší – dost možná více než léto. Tedy… Ted určitě více. Milovala jsem to… Když se koruny stromů rostoucích v alejích či ulicích zbarví do sytých žlutých až červených odstínů podzimu.

Vzápětí krátce kývnu hlavou. „Procházka zní vlastně dobře. Nasát trochu zdejších atmosféry, protáhnout si nohy… Hm, možná už budou i v ulicích prodávat svařené víno,“ dodám skoro až zasněně, a ještě chvíli se kochám výhledem ven, který ve mne rozdmýchává vzpomínky na ten starý a tolik vzdálený život, který skoro jako by ke mne už ani nepatřil. Nebo jsem si to aspoň nalhávala do dnešního dne, kdy se mi to všechno najednou... Vrací…

… než mne ze zamyšlení vytrhne trhnutí kočáru, který najednou zastaví. V první chvíli úlevně vydechnu, slovy se nedá popsat, jak moc se těším na to, až se ubytujeme v hotelu. V soukromí čtyř stěn budu moci vydechnout a uvolnit se. Nicméně Alexova reakce zadrnká na už tak napjatou strunu a mne ztuhnou rysy ve tváři. To, jak se podívá na hodinky a na čele se mu objeví několik vrásek.

Je příliš brzy na to, aby kočár zastavil.

Nadechnu se, ovšem v tu samou chvíli se zvenčí ozve hlas. Hlas pronášející tu jasnou a stručnou výzvu. Pane a dámo. Kočár zastavil z ničeho nic. A ten, kdo stojí venku ví, že veze dva pasažéry. Muže a ženu. Alexe a mě.

Krve by se ve mne nedořezal. Srdce se mi rozbuší a dech jako na povel zhrubne v tom návalu úzkosti, který mne na okamžik sevře. Poplašeným pohledem střelím směrem k Alexovi v té němé otázce. Co budeme dělat? Ostře se nadechnu a ošiju se ve snaze se… Uklidnit. Musím se uklidnit. Přesto o to pevněji na chvíli sevřu Alexovu ruku ve své dlani, než se od něj odtáhnu a narovnám se, zatímco se snažím opatrně vyhlédnou okénkem ven.

„Co… Co budeme dělat? Vystoupíme?“ šeptnu takřka bezhlesně směrem k Alexovi, ačkoliv moc dobře vím, že… Že nemáme na výběr. Co také můžeme dělat jiného než poslechnout? Kdokoliv to stojí u kočáru tak nezní, že by chtěl diskutovat. Stáhne se mi žaludek jen si představím zástup policistů mířících na vůz puškami…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Sedíte v kočáru, který přeci jen poskytuje jakous takous ochranu před chladem, co panuje venku. Vadilo by ti to dříve? Té staré Delilah, která měla ostatně ruce vždy ledové?

„Snad ne. Třeba je dnes jen nějaký chladnější den. Ale… Přiznám se, že poslední roky jsem do Nového Jeruzaléma příliš často nezavítal. Budeš v tomto asi větší odbornicí na současné poměry než já. A zcela určitě i na počasí.“ Podotkne Alexander, zatímco si stáhne rukavice, aby je složil a prozatím schoval do kapsy svého kabátu.

„Je pravda, že ta cesta nakonec utekla lépe, než jsem čekal. I přes jisté… literární novinky.“ Cukne Alexanderovi koutek o trochu výše, zatímco mezi slovy zachytí tvé ruce a sevře tvé dlaně ve svých. Jistě, z Alexanderovy strany byla zmínka o počasí opravdu jen zmínkou. Nemrznul tady a určitě se neklepal zimou. Jeho ruce i přes tenkou látku rukaviček naopak příjemně hřály jako už tolikrát před tím.

„Odpustíš? Takže mě nebudeš doprovázet na to jednání další měsíc? Pravda, tam je cesta pouze pět dní.“ Povytáhne lehce obočí, zatímco nechává tvé ruce ve svých. „Ale rozumím. Přiznám se, že když si teď představím, že nás čeká stejná cesta opět zpátky tak… Tak možná ještě zalituji nad tím, jak jsem si rozhodil následný program po našem návratu.“ Povzdechne si procítěně, než se nakloní, aby poodhrnul krátce jednu ze záclonek a rozhlédl se po vašem okolí.

Pokud se i ty nakloníš a odhrneš ten lehce ucouraný kus látky, naskytne se ti pohled na známé ulice tvého rodného města. Ty široké třídy s chodníky, několika pruhy silnic, po nichž projížděly kočáry. To vše lemovaný kovanými lampami v pravidelných rozestupech. Vysoké budovy s jejich k nebi se tyčícími věžemi připomínajícím co chvíli staré gotické katedrály. Masivní kamenné mosty klenoucí se nejenom nad širokou řekou protékající městem, ale také vytvářející různé nadjezdy a dokonce na pár místech i trať s kolejemi. Oproti Dvarace to byla opravdu změna. O mnohých detailech jako bylo třeba již zmíněné pouliční osvětlení se tam nedalo ani mluvit. Ne, i když sis na Dvaraku za ten rok zvykla, najednou oproti Novému Jeruzalému působila skutečně… Provinčně.

Teď jste byli v centru moderního světa a dýchalo to na vás z každého rohu.  

„Uznávám, že ty dva bych si u něčeho takového nedokázal představit. Ne rozhodne celý rok. To by ostatně byla dost možná i má smrt.“ Odpoví ti Alex upřímně, když zmíníš manžele Tinsleyovi.

☩

Kočár s vámi náhle zastaví a nevypadá to, že by se chystal rozjet. Asi už budete v cíli. Na tom by vlastně nebylo nic zvláštního, kdyby si nezahlédla Alexadrovo nakrčené čelo, než rychlým pohybem vytáhne zlaté hodinky z kapsičky saka, aby si překontroloval čas, a ještě více svraštil obočí. Než ale může cokoliv říct, ozve se záhy z venku zvučný a nekompromisně znějící hlas.

„Vystupte si prosím, pane… a dámo.“