Andor.cz - Dračí doupě online

Chaoticky pobíhám po domě a vydávám kolem sebe rozkazy jak generál před bitvou. Jakkoliv se snažím maskovat vlastní nervozitu, nedaří se mi to zdaleka tak dobře, jak bych si přála. Šlo to – aspoň do okamžiku, než služebná donesla do ložnice několik kufrů a já se pustila do balení. Nepustila jsem k tomu žádnou z našich služebných, pouze jsem jim nakázala, co mi mají kde připravit, co je potřeba přeprat nebo naopak pro to zajít do města vyzvednout. Ne, tohle jsem nemohla svěřit žádné z nich, pokud jsem měla mít jistotou, že s sebou budu mít vše, co budu potřebovat. Jak já, tak i Alex.

Pořád mám z toho všeho rozporuplné pocity, když skládám do kufru oblečení ušité dle Jeruzalémské módy nebo aspoň dostatečně umírněné kousky, které jsem si nechala už dříve ušít a kombinovaly styl Jeruzaléma s tím zdejším. Sice to není kdovíjak náročné balení, jde jen o oblečení, toaletní potřeby… Hodinky Noaha, které jsem stále nenechala opravit, ovšem… V Jeruzalému bylo dost schopných hodinářů, možná bych toho mohla využít, pokud bude prostor… A také papírek s vypsaným jménem a adresou jednoho jistého nakladatelství. A pak další a další drobnosti, včetně menšího revolveru a krabičkou nábojů a…

„Kšá! Padej odsud, bestie!“ zakřičím směrem k oknu, ve kterém se objeví až příliš dobře známá silueta, zatímco v očích se mi výhružně zlatě zaleskne a…

… pořád z toho nemám dobrý pocit. Vlastně čím dál zřetelněji cítím, jak mne něco tlačí v žaludku, sotva na Jeruzalém pomyslím. Je to tak zvláštní. Vím, že bych se měla radovat, že se tam vracíme, byť tentokrát pouze jako cizinci přijíždějící na návštěvu, což je pro mne z nějakých důvodů nepříjemná představa, ale… Ale já ji necítím. Vše překrývá stín obav. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Uplynul teprve necelý rok bez jednoho měsíce, co byl Alexander Morley odsouzen k popravě za vraždu Radního. Kdo jiný, než já by měl sice vědět, že Farnham svoji smrt nakonec přežil, ale neměli jsme od něj ani o něm od té doby žádné zprávy. Probudil se? Nedošlo ke komplikacím? Alexe navíc bezpečnostní složky ani Rada jistě neměli za mrtvého, co když ho někdo pozná?

A už vůbec nemluvě o důvodu, proč do Jeruzaléma vycestujeme. Buší mi srdce, jen na to pomyslím. Pokud opravdu někdo bude dražit úlomek Zrcadla, tak jaká je šance, že se o tom z Probuzených dozvěděl jen Alex? Že je jediný, komu došlo, co to zřejmě bude? Malá. Nulová! Lucifer by si přeci něco takového nenechal ujít… Když se dozvěděl, že Alex jeden z úlomků našel a schoval, proč by se nedozvěděl o tomhle? Nemluvě o dalších… Je to nebezpečné…

S Alexem ovšem nebyla řeč. A já… Já ho vlastně chápala. Z představy, že by se Lucifer dostal k dalšímu úlomku mi nebylo příliš dobře, a tady v Provinciích jsme mohli jednotlivé kousky snáze ochránit před vlivy v Jeruzalémě. Aspoň tím se utěšuji.

Nechci ani vědět, kolik rozhovorů a diskuzí jsme na to téma už vedli. Ty poslední byly už o poznání klidnější než několika hodinové dohadování se na téma: „Buď pojedeme oba nebo ani jeden z nás.“ Z tohohle jsem nehodlala ustoupit ani o píď a nerozpakovala jsem se použít i argument, že pokud mne do Jeruzaléma nevezme, tak mě tady bude muset zamknout ve sklepě, protože jinak si seženu lístek vlastní cestou, vyrazím tam sama a neodjedu, dokud ho nenajdu. Neexistovala možnost, že bych tady zůstala poslušně sedět a několik týdnů trnula, co se děje a zda se mi vrátí zpátky.

A možná… Možná mě to i přes všechny ty obavy a nedobrý pocit u toho všeho táhlo zpátky… Domů…

Na ničem z toho ovšem nyní nezáleží. Teď je třeba se jen nachystat na cestu. V ničem se to nedá srovnat s cestováním na další diplomatické jednání, aspoň v mé hlavě ne. Služebnictvo kolem mě raději chodí po špičkách a já… Tak trochu to i chápu, ale tohle je přeci důležité! S přimhouřenýma očima sleduji kufry a přemýšlím nad tím, zda mám opravdu všechno. Připadá mi, že snad ano, ovšem… Hm… Pohledem sklouznu k pravé ruce a…

… bez varování div nevystřelím ke komodě s několika šuplaty, ve kterých se začnu rychle přehrabovat. No jistě. Hlavně, že jsem si nechávala šít rukavice – a nechala bych je tady. Opravdu nechci v Jeruzalému zbytečně přitahovat pozornost, což by má ruka nepochybně mohla udělat. Přihodím tedy několik párů různě teplých i společenských rukavic do kufru s oblečením nachystaným na podzim, který touhle dobou do Jeruzalému přichází a krátce kývnu hlavou.

„Tak to by bylo…“ zamumlám, zatímco nepřítomným pohledem kloužu po ložnici.

Do ticha se v další chvíli ozve už jen tiché cvaknutí zámků na kufrech, které už jen zpečetí tohle rozhodnutí. Úleva, že aspoň takhle část příprav je už za mnou se ovšem nedostaví…

O pět měsíců později

♬♬♬♬♬

Na Nový Jeruzalém padala nepříjemná chladná mlha a rozvalovala se ve světle pouličních plynových lamp jako líná kočka. Bylo to přesně takové to počasí, které většina jeho obyvatel, nevytáhla paty z domu, pokud nemusela. S postupujícím podzimem a nezadržitelně se blížící zimou byly takové noci stále častější. A ještě něco se objevovalo stále častěji a častěji…

„Vážně je to zrovna tady, kapitánko?“ Promluvil s lehce pochybovačném podtónem Thomas, aby pak jen potáhl do plic trochu dýmu ze zapálené cigarety a nažloutlé světlo na chvíli více ozářilo ostré, pravidelné rysy v jeho obličeji a světlé vlasy spadající mu po tvářích.

„Jistě, že je to tady. Stopy vedly sem. Máš snad nějaké pochybnosti, Tome?“ Je mu odpovědí otrávené ženské zavrčení od nedaleko stojící tmavovlásky.

„Mal, ale no tak. Kanalizace? I když dešťová? Vážně zrovna v tomhle počasí musíme poslouchat Avery a její poněkud přehnaný stopařský instinkt?“ Otočil se mladý muž na světlovlasou ženu v dlouhém kabátu, která to celé pozorovala a zalomcoval kovovou mříží u odtoku kanalizace. Ozvalo se kovové zarachtání, aby se pak zarezlé mřížované dveře, které by měly být jindy zamčené, náhle bez větších obtíží otevřely. „Vždyť je to… Ehmm…“

„Myslím, že sis právě odpověděl.“ Usmála se na něj Mallory, než si sundala pušku z ramen a rozhlédla se po čtveřici osob, které ji doprovázeli.

„Takže připravte si zbraně. Klasická formace. Jdeme dovnitř. Avery, chci vědět, jestli se k něčemu budeme blížit. Lewisi, hlídáš nám záda a Noeli… Noeli s těmi výbušninami se budeme držet tentokrát zkrátka. Ano? Ty pak nemusíš vypisovat několikastránková odůvodnění kvůli poškození veřejného majetku v nepřiměřeném rozsahu. A jestli mě někdy něco zabije, bude to to zatracený papírování.“ Vymění si Mallory úšklebek s upraveným mužem s krátkým armádním sestřihem.

„A tohle nech venku, ano?“ Vytáhne napůl vykouřenou cigaretu Thomasovi z úst a zadusí ji podpatkem.

„Ale jistě… kapitánko.“ Povzdechne si Thomas s přehrávaným utrpením a stejně jako ostatní sundá ze zad pušku, zatímco se ženě s tmavými vlasy stojící po jeho boku v šeru zaleskne v očích zlatá.

„Čisté. Zatím.“ Zahlásí Avery a kývne na Mallory.

„Dobře, tak jdeme.“ A tak se dvacátá první vydá do tmy.

☩

„Zatraceně? Kolik jich tu ještě bude?!“ Vyplivl Thomas krev do temné zurčící vody v kanále nedaleko, zatímco vytáhl zářící čepel z šedivého těla svíjejícího se na zemi v posledních smrtelných křečích. Nevypadlo to vůbec dobře. Z rutinní prohlídky se nakonec stalo něco mnohem víc. Na tolik Ztracených málokdy naráželi, ačkoliv s postupujícím časem byla podobná setkání stále častější.

„Mal, Lewis na tom není dobře. Měli bychom se stáhnout.“ Ozve se do tmy, kterou se vznáší zlaté tančící částečky Noelovo syknutí a kapitánka viditelně zaváhá.

„Hmm, v tom případě…“

„Pohyb na třech hodinách…. Hodně pohybu! Na devíti taky!“ Skočí kapitánce do řeči poplašný výkřik Avery, která po ostatních střelí pohledem doširoka rozevřených zlatě zářících očí, ve který je jasně vidět jediné… strach. „Hnízdo… Narazili jsme na hnízdo!“

A ve tmě tunelu se k nim mezi zvuky zurčící vody záhy donese šramot spousty končetin a křupání nespočtu kloubů…

☩

Balila jsi. Skutečně jsi balila. Tohle si totiž nemohla nechat na žádné ze služebných. Snad by ti mohly být k ruce, ale na tak významnou cestu si chtěla mít vše pod kontrolou, a nakonec si zjistila, že někdy je lepší některé věci udělat sama, než se spoléhat na ostatní a pak toho litovat. Ostatně tady bys skutečně mohla zalitovat. Nebyla to totiž žádná z diplomatických cest, na které si sem tam doprovázela Alexe během posledních měsíců a dělala tak okouzlující doprovod panu Archdalovi.

Ne, teď jste mířili někam jinam. Někam, kde jsi už skoro rok nebyla. A ať už tvé pocity z toho nápadu byly jakékoliv, nemohla si s tím nic dělat. Alexander byl přesvědčen, že tam musí. A když byl Alexander o něčem přesvědčen, bylo těžké s tím něco udělat. Vydobyla sis alespoň to, že si jej mohla na této cestě doprovázet, i když ze začátku si měla pocit, že by si tebou raději nechal prostřelit koleno a dost možná litoval, že ti něco takového v první řadě vůbec řekl, aniž by to však vyslovil nahlas. Z očí mu to ale doslova čišelo, když jste vedli asi už po páté diskuzi na téma – Co je pro něj důležitější?

Ovšem nestává se každý den, aby se na černém trhu objevilo něco, co dle popisu vypadá jako to, co máte už pár měsíců pečlivě ukryté na bezpečném místě.

A kde jinde by se měla konat dražba něčeho takového než právě ve městě, jenž stojí na kostech andělů.

☩

Nebylo to zas tak dlouho, co ses vrátila z jedné ze svých cest. Rodiče z toho nebyli nadšení, ale co mohli dělat? Občas se zdálo, že už nad tebou zlomili hůl. Dcera, se kterou to tak úplně nevyšlo. Bohatý sňatek, který jim měl zajistit majetek i dobré jméno, skončil doslova katastrofálně. Teď bylo naopak tvé jméno pošpiněné a šance, že by tě provdali alespoň z poloviny tak dobře jako tehdy za Philipa De Lacey, byly téměř nulové. To však nebylo něco, co by tě trápilo. Dokonce jsi jim začala přispívat něco ze svého věna na provoz domácnosti, když tě o to požádali u jedné z rodinných večeří. Přeci jen si žila pod jejich střechou.

Ani z tvých občasných návštěv Nového Jeruzaléma nebyli zrovna nadšení. Především matka. Dokonce jednou to už nevydržela a snad i díky pár sklenkám sherry z ní vypadlo něco v tom smyslu, že vévoda má jistě zvláštní vkus na své společnice, ale zda si uvědomuješ, že s ním zahazuješ život naprosto zbytečně? V jejích očích tě mohl mít někdo jako on jen a pouze na jednu věc a žádná svatba ani šťastný konec z toho nekoukal.

„Tak už se prober, Vero! A podívej se pravdě do očí? Co chceš dělat se svým životem? Tohle?! Psát dopisy a toulat se jako nějaký pobuda? Za rok, dva si na tebe ani nevzpomene. Měla bys myslet více prakticky. Nemůžeme se o tebe s otcem starat věčně.“

Slyšela jsi její lehce přiopilá slova v hlavě až příliš často a teď? Teď si seděla v pokoji, kam tě tak trochu neprávem vykázali, protože byla dole menší společenská sešlost, na kterou by se zrovna ta nechvalně proslulá vdova De Lacey rozhodně nehodila. Dnes tam totiž přijel mladý pan Stanbury se svou rodinou na odpolední posezení u čaje, a především projednání jistých věcí. Ostatně už si to zaslechla od ne zrovna šťastné Priscilly, která už před pár měsíci dovršila osmnácti let.

Vypadalo to, že možná bude chystat další svatba.

♫♪♪♫

Tři dny.

Tři dlouhé dny čekání a umírajících nadějí.

V mnohých ohledech mnohem byly horší než dny strávené v té studené nepřátelské tmě cely v sanatoriu Greenhillu či hodiny prožité na dně starobylého chrámu. Tři dny, kdy se s mojí rukou nezměnilo vůbec, ale vůbec nic. A jakkoliv Alex neustále opakoval, že to chce čas, tak já moc dobře viděla stíny v jeho tváři a starost v očích, kdy stále a znovu bral moji ruku, aby ji prohmatal a zjistil, že stále nic necítím. V ty dny… Jsem navzdory Alexovým snahám nebyla dobrou společnicí. Snažila jsem, opravdu jsem se snažila, ale byly chvíle, kdy to prostě… Nešlo. Život bez pravé ruky byl… Ne, nedalo se na to zapomenout a ignorovat to. Stejně jako myšlenky na to, o co všechno mě tohle ve skutečnosti připraví. A s tou představou jsem se zkrátka dost dobře nedokázala smířit.

Už ani nevím, kolikrát denně jsem se sama snažila přimět k tomu začít něco cítit. Cokoliv! Kolik minut jsem vlastně proseděla v koupelně na okraji vany, zatímco sem stále a dokola zabodávala jehlu do kůže po celé délce paže ve snaze svoji ruku přinutit k… Vlastně ani nevím k čemu… Jen… Možná jsem jen doufala, že když ji přinutím hojit se, tak se spraví i vše ostatní.

Avšak dříve, než jsem stačila přistoupit k odvážnějším pokusům, tak… Tak se to stalo. Čtvrtý den po mém pošetilém nápadu vytáhnout střep Zrcadla z relikviáře. Byl to jen kousek kůže, přesto nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy u mne Alex seděl stejně jako mnohokrát předtím a pomalu prsty prohmatával paži po celé její délce i šíři. A já to najednou ucítila. Jeho dotek. Pod ramenem. Málem jsem se rozbrečela radostí i šokem z něčeho, čemu jsem sama vlastně nevěřila. Tedy… Ne málem…

Ale od toho dne to bylo už jen lepší a lepší.

A zároveň… Jiné.

Tři týdny – kratší než ony tři dny beznaděje – trvalo, aby se mi vrátil do paže cit a do prstů jemná motorika a já ji mohla používat jako by se nic nestalo. Jenže ono se to stalo. Bylo to… Bylo to jiné. Jako by to byla moje ruka a zároveň tak trochu ne. A zdaleka nejen díky šedým zlatě se lesknoucím liniím tetování, které mi ji nyní ovíjelo a šplhalo po ní vzhůru až ke klíční kosti. Už nezmizelo, dokonce se ani náznakem nezačalo ztrácet. Bylo tak zvláštní prohlížet si ty důvěrné známé linky, které patřily Dumah, vytažené na světlo… Vlastně je to stále nezvyklý pohled navzdory uplynulým týdnům a měsícům, na který si stále zvykám. Nejen kvůli sobě, ale i občasným pohledům, které má pokreslená paže přitáhla, když jsem se po měsíci a něco rozhodla, že nemá cenu to skrývat. Dost možná mi to zůstane už po zbytek mého života, a tak… To musím přijmout.

A nejen to, jak paže nyní vypadá. Zdaleka ne. I to chvění a proudění síly, když zkouším použít své dary. Až příliš často mě to nutí k úvahám, co by se doopravdy stalo, kdyby mi střep nevypadl z dlaně.

Nicméně, jsou tu i mnohem závažnější otázky, které se s tím vším pojí jako například…

„… málem bych zapomněla. Na dnešní odpoledne se k nám pozvala paní Abbotová s manželem a dcerami,“ krátce se ohlédnu směrem k Alexovi ležícímu stále v posteli i poté, co vyjdu z koupelny, zatímco si krouživými pohyby masíruji do kůže krém. „Takže pokud bys náhodou měl mít něco neodkladného, co musíš řešit mimo dům, tak máš čas si to zařídit,“ dodám s jistým pobavením a na rtech mi vykvete zamyšlený úsměv. „Samozřejmě pokud se nechceš připravit o reakci madam Abbotové na mé nové šaty bez rukávů. Hm… Vlastně myslím, že to bude krátká návštěva… A dost možná i poslední na delší dobu.“

Vlastně bylo nakonec osvěžující vytáhnout paty z Dvaraky a vyrazit po boku Alexe vstříc tomu vzdálenému neznámému světu. Ne snad, že by jednání a dohadování se o obchodních dohodách bylo kdovíjak zábavné a už vůbec ne, že bych kdovíjak holdovala společenským událostem a večírkům, ovšem tohle se rozhodně nedalo srovnávat se společenskými večery v Jeruzalému. Lidé zde byli… Různorodější. Mnozí i zajímavější. Vlastně… Vlastně jsem si zcela nečekaně ten večer mezi lidmi užila…

… a to i přes nečekaně brzký závěr večera. Pravda, strkanici a vyhrocenou hádku několika důstojníků jsem sledovala spíše se zájmem než obavami – což se rozhodně nedalo říci o Alexovi. Skoro mám až pocit, že mě použil spíše jako štít mezi sebou a tím, co se dělo. Důvod, aby se ovládl a nevstoupil do toho sám, protože ať se snažil sebevíce, kdo jiný, než já by na něm poznal, jak moc mu je celá ta scéna proti srsti.

Snad proto jsem nakonec protestovala jen trochu, když se v jednu chvíli zkrátka rozhodl odejít. Hned a bez debat. Ještě nikdy jsem neviděla opravdový duel! Jistě, o pár jsem četla, ale hádám, že to neprobíhá zdaleka tak pěkně a s romanticky tragickým vyústěním jako v knížkách… Zvláště, když jsem začala opět psát. Tentokrát už žádné Verše ani osobní tragédie vtisknuté do papíru, ale… Vlastně jen takové cestovní zápisky, kde jsem neřešila smrt ani utrpení, nic z toho strašlivého, co se stalo mne nebo Dumah. Byly to jen takové… Poznatky. Krátká vyprávění jedné bývalé jeruzalémské lady, co ve volných chvílích bojuje s opicemi kradoucími vše od ovoce po oblíbené šátky a snaží se pochopit ten cizí svět kolem sebe.

A moci popsat jako třetí nezúčastnění osoba, jak probíhá opravdový duel!...

S tichým povzdechem zakončím poslední větu třemi tečkami a odložím plnící pero stranou. Chvíli tam jen tak sedím a hledím kulatým okénkem vsazeným do trupu vzducholodi ven. Kolem nás plují bílá mračna brázdící modrou oblohu. Odráží se od nich sluneční paprsky, které je místy barví do oslnivé bílých až nazlátlých odstínů. Jakkoliv jsem se zprvu bála – a pořád se necítím úplně komfortně, když se najednou všechno začne trochu více třást nebo vzducholoď ve vzduchu poskočí – tak musím uznat, že to má něco do sebe. Stát se opět součástí oblohy a letět vysoko nad zemí… Trochu to připomíná ty staré časy, kdy to pro nás bylo samozřejmostí.

Alexovo tiché, a tak trochu falešné broukání mne přinutí odtrhnout pohled od okénka. Nostalgie scény, která se mi vykreslí před očima je tak… Povědomá. Důvěrně známá. Očima sklouznu po knize, kterou drží v rukách. Nejedná se o ty stejné sebrané spisy, jistěže ne. Protože tohle není vzpomínka a ni další prchavá vize přivolaná vlastním zoufalstvím.

Mimoděk se pousměji, když se zvedám ze židle. Pár kroky přejdu k lenošce, kterou Alex okupuje a bez svolení se posadím na její okraj, zatímco si dovolím i zcela drze a bez skrupulí odsunout jeho knihu stranou, abych si pro sebe mohla veškerou jeho pozornost uzmout já. Přeci jen… Vzducholoď má oproti křídlům přeci jen pár nesporných výhod…

… při letu se dá dělat opravdu hodně věcí.

„Ale vždyť když budu tu ruku držet výše, tak…“ můj protest se ztratí v bolestném zasyknutí, když mi Alex názorně ukáže, kdo z nás dvou má pravdu. V tváři mi tak trochu zacuká, jak musím zatnout svaly i zuby. Dost možná by ten tlumený úder nebolel tolik, kdyby mne Alex nezasáhl do toho stejného místa, kam se mu to povedlo už asi čtyřikrát předtím. Minimálně.

Je to… Náročné. Možná až moc. Tedy ne možná, ale určitě. Přerývaně dýchám a cítím, jak mi z vlasů stékají po krku a tváří čůrky potu. Halena se mi ošklivě lepší k zádům a vlasy bych si snad nejraději na místě ostříhala. K čemu jsou vlastně dobré? Akorát strašlivě hřejí a zavazí! Je to jako mít na hlavě mokrou deku. Nejraději bych se svalila někam ve stínu na zem a tam potichoučku umřela namísto neustálého opakování správného krytí. Kdyby mi to aspoň šlo! Ale takhle mám pocit, že jakmile se jen trochu zaraduji, že se mi něco podařilo, tak k tomu Alex přidá něco dalšího a jsem tam, kde jsem byla.

V pekle.

Pohled na Alexe mi příliš nepomáhá. Kdyby se aspoň tvářil, že je… Já nevím, aspoň ze čtvrtiny tak vyřízení jako já! Jenže on nejenže působí, že se během našeho tréninku vůbec nezapotil, ale… On tak opravdu vypadá. Zatímco mne stačí se jednou rychle pohnout a cítím, jak mi na zádech raší krůpěje potu, tak Alex je jako ze škatulky.

Někdy je to tak… Frustrující. Zvláště, když si uvědomím, jak oproti němu vypadám. K dámě nebo aspoň něčemu, co by ji vzdáleně připomínalo mám opravdu daleko. Leje ze mě, zpocená jsem jak dělnický nádeník pracující na stavbě v parném létu a bledý obličej i krk mám posetý rudými skvrnami. Nechci ani přemýšlet o tom, jak musím být cítit. Jistě, zrovna Alex mne viděl už v horším stavu, a to hned při našem prvním setkání, ale… Já nevím. Nemůže aspoň předstírat, že by takhle nezvládl dalších pár hodin?

Nemůžu. Vážně už nemůžu. Ale stejně jako mnohokrát předtím, tak mne nyní pohled na něj burcuje k tomu se se sveřepým výrazem ve tváři přinutit narovnat a znovu a znovu pozvednout zbraň, dokud mi ruka nebo jiná část těla nevypoví službu. Jsou chvíle, kdy mi v tváří tvář bývalému generálovi hrdost nedovolí být tou, která naši lekci ukončí přiznáním toho, že to prostě už nezvládám.

„Huh,“ vydechnu neartikulovaně. „Napít… Bych se… Mohla…“ vydechnu namáhavě ten jediný ústupek, kterého jsem v tuhle chvíli schopná. Jsem na tom opravdu mizerně a o to více mě štve, že Alex vypadá… Jak vypadá. A koleduje si tím na konci tréninku o pořádné objetí, ne že ne. I kdybych přitom měla shořet.

Cítím, jak po mně klouže jeho hodnotící pohled a… A v další chvíli strnu. V očích mi varovně zaplane. „Pamatuješ na tu naši dohodu, Alexi?“ vydoluji ze sebe mezi těžkými nádechy a výdechy. „Možná být tebou, tak se dnes v noci ujistím, že v ložnici nebude žádný příhodně velký polštář!“

Život jde dál a jsou chvíle, kdy se v něm už ani nepoznávám. A není to kvůli Dumah, která na mne shlíží ze zrcadla, zatímco si rozčesávám vlasy. Už před pár měsíci jsem se rozhodla, že nechci být jen jejím odrazem… S odstupem času mi to přání připadá tak pošetilé. Hloupé. Měla sem… Měla jsem nakonec mnohem více než ona. Čas s Alexem bez toho, aniž by si ho uzurpoval Tribunál, tisíce mil i let daleko od serafínských intrik, které nám v minulosti oběma tolik… Ublížili. A co více – dostala jsem možnost být lepší než ona. Neopakovat její chyby. Nezavírat se před světem, ale naopak hledět s očima rozevřenýma dokořán kolem sebe.

A to dělám. Všechno to, čeho jsem se v minulosti tak bála, a zároveň to chtěla vyzkoušet. Ať už jde o cestování, vystoupení z vlastního stínu či občasné lekce západní kultury s Rajovou dcerou, které mi pomohly nejen nabrat potřebné sebevědomí, ale i uvědomit si, kolik se toho v Jeruzalému ještě musí změnit. A jak snadno jsem se všemi těmi psanými i nepsanými pravidly i zvyklostmi nechala svázat a utopit.

Stále tápu v tom, kým bych měla být – ale díky tomu všemu jsem si uvědomila, kým už nikdy být nechci.

Samozřejmě jsou věci, se kterými nic neudělám. Vím to. Luciferův hřích ze sebe už nikdy nesmažu, stejně jak nezapomenu na to, čí život se provázal s tím mým a otiskl se do mne. Stejně tak si uvědomuji to, co se nevyhnutelně blíží. Brána je otevřená. A Zrcadlo už nikdy nepůjde složit…

… a pak je tu pan Oscard Penfield. Přísahám, že jsem byla jen kousek od toho, abych si sbalila kufr a vydala se do přístavu nasednout na první loď, co by mne odvezla do Nového Jeruzalému. A jen díky nefunkční pravé ruce jsem aspoň nesepsala celou sérii výhružných dopisů do nakladatelství, které tomu przniteli vydávali ten příšerný pamflet, aby odjely do Jeruzaléma místo mne. Snad nechci ani vědět, kolik jsem toho vypila, než jsem tu knihu dočetla. A kolik jsem si toho musela dát na kuráž, abych byla ochotná ji namísto okamžité likvidace předat Alexovi, aby si také početl.

Nakonec… Díky němu jsem už nemusela být na všechno sama. A jakkoliv jsem v prvních měsících zde často přemítala, zda jsem neudělala chybu, tak teď už to vím.

Jsem přesně tam, kde bych měla být.

A nelituji ničeho.

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *

♬♬♬♬♬

☩

„Kávu? Ale jistě. I když já osobně ji alespoň dnes vynechám. Dnešní den mi popohnal srdce víc než dostatečně. A… Cože? Tu knihu? Nevím, jestli bude můj názor zrovna relevantní, když jsem naskočil do děje asi tak v polovině a doteď nevím, kdo byl pan Woodlock a o pár dalších postavách ani nemluvě, ale… Ale rád.“ Šeptne k tobě, než se vyhoupne na nohy, aby se před tebou objevila jeho natažená ruka a na rtech se mu roztáhl povzbudivý úsměv.  

„Tak pojď, Del. Čeká nás příjemný zbytek dne. A ne jeden.“

☩

„Hmm, uvidíme.“ Odpoví až nezvykle vyhýbavě William, když mu začneš vysvětlovat, proč by celý plán se střepem Zrcadla nakonec nemusel být úplně odvolán. Však se zase tolik nestalo. Rozhodně ne, když si slyšela jeho verzi příběhu. Přesto váhal. Možná až překvapivě, protože takto sis ho nepamatovala. Žádné určité odpovědi se tak od něj nedočkáš. Nezbývá proto než doufat, že se mu to celé rozleží v hlavě. Stejně jako tobě.

„Nebudete muset jít dovnitř. Jen tam lady předáme do odpovědných rukou. Oni už se o ni postarají a pomůžou jí se s tím vypořádat. Alespoň nějak.“ Zachmuří se na chvíli, zatímco kráčíte dál po dlážděném chodníku směrem k východu.

„Hmm, na tomhle se oba výjimečně shodneme.“ Pousměje se na tebe William, ale už neupřesní, jestli se to týká toho, že tě snad rád viděl a nebo těch prvních šedin. Přesto nezbývá než doufat, že…

„Vero…“ Zvolní na chvíli William krok, když už projdete branou ven z parku. „… A i když dnes nešly věci přesně dle plánů, tak vám děkuji za návštěvu. Byla nezvykle… osvěžující.“ Cuknou mu pobaveně koutky, když možná i chtěl zvolit některé méně diplomatické označení vašeho společně stráveného času. Avšak osvěžující? To není až tak zlé. Vůbec to není zlé.

☩

Následné dny se nesly v nervozitě a strachu, když i druhý a třetí den ruka byla stále stejná. Jen nehybný kus masa. Alexander neztrácel naději a neustále ti opakoval, že některé věci prostě chtějí čas. Přesto si i tak v jeho očích viděla záblesky starosti, když jste zkoušeli, zda se ti alespoň do nějakých částí nevrátil cit. Avšak… bezúspěšně.

Až čtvrtého dne jste zaznamenali pokrok. Poprvé jsi cítila Alexanderův dotyk i pár centimetrů pod ramenem. A pak? Pak to postupovalo. Pomalu ale jistě. Jako kdyby se ti každý den vracel kus tvého těla, které ale bylo cítit jinak. Především, když jsi sahala po svých schopnostech, vnímala si energii proudící šedo zlatými liniemi jako… jako tehdy před dávnými časy Dumah. Snad i silněji. Bylo to nové a přitom známé. Nakonec to celé trvalo tři předlouhé týdny, než jsi získala dostatečný cit do celé paže a vše bylo jako dříve… I když ne tak docela.

☩

Letní oslavy žní se konaly v Davenportu jako každý rok. Nebylo to rozhodně poprvé, co ses jich účastnila. Ostatně, žádný rok sis je nenechala ujít. Davenport nebyl zrovna místem, kde by jeden nevěděl, co dělat dřív, a tak bylo třeba si užít takových událostí, které vybočovaly z šedé všednosti života zde. A tyto slavnosti byly jednou z takových vzácných příležitostí.

A letos ses jich chopila opravdu s vervou. Nebyla jsi jen účastník ale i jeden z těch, kteří pomáhali jejich chod organizovat. Pomáhali, připravovali, radili… To tedy především, protože si často narážela na to, že místní davenportští občané mají dost omezenou představivost a nejraději by věci dělali tak jako každý rok. Bylo těžké je přesvědčit, že po tvém by to bylo lepší. A nejednou ti lidská zabedněnost popohnala krev v žilách. Na druhou stranu tu bylo nakonec víc než pár věcí, které se ti podařilo prosadit a nebylo pak nic lepšího než sledovat ty obdivné pohledy lidí, kteří docházeli na slavnosti pod tou zdobenou květinovou branou. V něčem jste se Zerachiel přeci jen měly něco společného…

☩

Jednání týkající se obchodní dohody o exportu exotického dřeva se nakonec ukázalo záživnější, než jsi čekala. Snad i díky večerní společenské akci, které jste se s Alexanderem účastnili a na níž se rozhodla skupina přiopilých důstojníků Spojenecké armády vyřizovat si účty. Netušila si, co za tím bylo, ale dost možná v tom byly ženy. Alexander tě držel stranou od všeho a snad i sám sebe. Bylo na něm patrné, že něco takového nevidí zrovna rád a cosi zakořeněné tam hluboko v něm se pere s tím, kým byl teď. Ne, už nebyl generálem, jen pouhým diplomatem a vyslancem. Snad i proto jste z akce odešli dříve. Údajně se schylovalo i k nějakému duelu, ale to už Alexander vyrazil nekompromisně k východu a ty jsi jej musela chtě nechtě následovat.

Teď seděl nedaleko. Nebo spíše ležel na lenošce nedaleko knihovny. V rukách měl knihu a za tichého pobrukování pohupoval ležérně jednou z noh, kterou měl přehozenou přes tu druhou. Byl to vlastně pohled až hraničící s deja vu. Ten moment, když si ho viděla poprvé. Jen teď jsi tu byla s ním. Mohla si na něj promluvit. Dotknout se ho. Vše bylo skutečné.

Mraky plynuly za kruhovým oknem ne nepodobné mlze valící se do údolí a zakrývaly tak výhled na zem hluboko pod vámi. Trupem vzducholodi se neslo to typické tiché hučení a skoro postřehnutelné chvění, jak celou gondolou rezonovala čtveřice silných motorů, jenž vás hnaly vpřed.

Zpátky domů.

☩

Kočár se s tebou kodrcal na silnici táhnoucí se známým směrem a za okénkem ubíhala monotónní krajina. Mallory seděla naproti tobě s hlavou opřenou a očima pevně zavřenýma. Vypadalo to, že spí. Ačkoliv…

„Zařídila jsem nám jedny z prostor, které využívají tajní pro výcvik střelby. Tedy… Tahle část je také tajná, ale to si snad rozumíme.“ Roztáhne se jí na rtech křivý úsměv, aniž by otevřela oči nebo se snad více pohnula.

„Pobyt budeš mít v jednom nedalekém hotelu. Na jméno Redburn. Však sama víš, že jako De Lacey by si příliš ovací nesklidila. Nevím, co přesně si té rodině provedla, ale vypadá to, že tě opravdu… ale opravdu nesnáší.“ Pootevře oči a krátce na tebe zašilhá z pod polootevřených víček.

„Ah, tyhle problémy smetánky. Co by Jeruzalém dělal bez své denní porce drbů a černé kroniky?“ Povzdechne si a zase zavře oči. Na chvíli se zase rozhostí ticho rušené jen zvukem kol kočáru.

„Vím, že nemáme víc než týden, ale mám teď plné ruce práce. I takto je to… Ale ne, tím si nelam hlavu. Bude to… Hmmh, příjemné zpestření. Oddych.“ Vydechne dlouze. „Někdy mi budeš muset popovídat, co taková dáma jako ty celé dny dělá, pokud zrovna nestřílí po lesích. Někdy si říkám, že to nemusí být až tak špatné…. Nic nedělat… O nic se nestarat. A navíc…“ Opět na tebe pohlédne, a dokonce si i trochu poposedne, aby na tebe šibalsky mrkla.

„Slyšela jsem něco o návštěvě u vévody? Copak máte v plánu? Pokud to snad není… tajné.“    

☩

„Měla by si tu ruku držet výš. Takhle mi dáváš zbytečnou výhodu a sama sebe zpomaluješ. Podívej…“ Čepel protne vzduch, ale než se ti ji podaří vykrýt, ucítíš, jak ti narazí do nechráněného boku. I když jsou to cvičné zbraně a Alexander se ti nesnaží ublížit, i tak to zabolí jak čert.

Máš toho už ale popravdě pro dnešní den dost. Kdo kdy vymyslel něco jako je bojový trénink v tomto šíleně teplém a vlhkém počasí?! Do očí ti tečou štiplavé čůrky potu a těch pár uvolněných pramenů rudých vlasů už dávno nepoletuje kolem hlavy, ale nevybíravě se ti lepí na čelo a tváře. V něčem měl ten trénink s Noahem v zasněženém lese výhodu, protože tohle… Tohle bylo peklo. A Alexander se ani nezapotil!

Ne, už sis dávno všimla, že jeho se počasí příliš netýkalo. Ať už pražilo slunce nebo byl jeden z těch chladnějších dnů, Alexander stále vypadal, jako kdyby měl za sebou procházku v příjemném jarním jeruzalémském počasí. Tehdy, kdy nebylo ani zima a ani teplo. Prostě… tak akorát.

K tomu ale mělo počasí zde opravdu daleko. Především dnes.

„…Hmm, Del? Nechtěla by sis dát pauzu? A možná se napít?“ Sklouzne po tobě jeho pohled a tobě dochází, jak rozdílně musíte vypadat. Zatímco tobě se na oblečení vykreslují propocené fleky a vlasy jsou všude jen ne tam, kde by měly být, on vypadá… Prostě jako Alexander. Vždy upravený. Vše na svém místě. Nebýt toho volnějšího a méně formálního oblečení, mohl by odtud odejít na jednání a nikdo by nepojal ani špetku podezření.

„Vypadáš no… Že by se pauza hodila. Možná i koupel.“ Dodá pak s lehce přimhouřenýma očima.

A někdy… Někdy bylo opravdu těžké po něm tu cvičnou zbraň nehodit.

☩

Kolik takových dopisů si už dostala? Trvalo to, ale nakonec si začala mít jisté tušení, odkud vítr vane. Stačilo vzpomenout na slova Mallory tehdy v kočáru jedoucím do Jeruzaléma. Skutečně by si jako De Lacey příliš ovací nesklidila? Mohlo to být opravdu tím? Naneštěstí Philipova rodina byla opravdu významná. Však proto z toho sňatku byli tvoji rodiče tak nadšení. Avšak teď se jejich vliv obrátil proti tobě. Se vším, co to s sebou obnášelo. Snad kdyby si oslovila s prosbou Williama, možná by byl ochoten ti pomoci, ale takto bys to nezvládla sama. Byly tu ale jiné možnosti a… jiná jména. Spousty jmen. Stačilo si jen jedno vybrat.

A tak ses pokusila o to stejné akorát pod pseudonymem. Velká vydavatelství už si před tím obeslala a nebylo proto moudré za nimi přijít něčím na chlup stejným v tak krátké době. Nakonec se ti ale přeci jen podařilo získat kladnou odpověď od jedné menší společnosti, která sice neměla takové náklady, ani odměny pro své přispěvatele, ale bylo to aspoň něco. Tvoje první vlastnoručně vydělané peníze. Tvůj první krok k nezávislosti.

☩

A měsíce běžely. Život v provinciích nakonec nebyl až tak jiný. Pořád to byl život. A i když tu spousta věcí byla pro tebe nejdříve nová, zároveň se s tebe za ten skoro rok strávený v Dvarace stávala i nová Delilah. Ta, která střelila slona. Ta, která cestovala.

Ta, která…

…žila tak, jak chtěla.

☩

Léto pomalu končilo, když ses vydala na cesty. Nejdříve jen tak na den. Později i pár dní až týden. Okolí Davenportu i Nového Jeruzaléma, jemuž samotnému ses ale povětšinu času vyhýbala. Bylo lepší objevovat nová místa. Nová města. Nové lidi.

A nové zážitky.

Vera De Lacey

„Skutečně? Boží mlýny někdy melou až zázračně rychle.“ Pousměje se křivě, když zmíníš váš menší závod po parku. „Ale tak alespoň, že se nic vážnějšího nestalo.“ Poznamená pak věcně a skloní krátce zamyšleně hlavu, zatímco tě dál poslouchá. S Tvá slova se proplétají s tichými zvuky přírody a tvým stále poněkud lehce zrychleným dechem způsobeným tvým pobíháním po parku. William působí nehybně. Skoro to až vypadá, jako kdyby se mu myšlenky zatoulaly někam jinam a přestal dávat pozor.

Tedy skutečně se to jen tak zdá, protože poté, co domluvíš k tobě opět zvedne tvář.

„Hmm, ano…“ Zaváhá na chvílí vévoda a přeměří si tě pátravým pohledem. „Měli křídla.“ Dodá pak krátce, ale nevypadá to, že by to bylo téma, které chce více rozebírat. Už tak je patrné, že tahle část rozhovoru mu není v tuto chvíli nejpříjemnější, a tak rychle zaběhneš k jiné. Více praktické. Podáš Williamovi jeho hůl, což se setká s jeho lehce povytaženým obočím.

„Děkuji…. Co? Takže byla třeba?“ Trochu se zamračí, aby hned jedním zkušeným pohybem odhalil ostří, jenž se stříbrně zaleskne ve světle pouličních lamp. Avšak není na něm ani stopa krve. S maličko přimhouřenýma očima si tě prohlédne, ale už se na nic nevyptává. Snad i raději.

„A vy jste snad měla nějaký plán?“ Zeptá se tě bez okolků, když zalituješ toho, jak se dnes věci nečekaně zvrtly, ale pak už bez dalších výzev vykročí směrem k bráně. Snad jen na chvíli zvolní krok, abys jej s ním mohla srovnat, než se začnete blížit k bráně z parku.

„Příště? Hmm, ne to netuším. Záleží na více věcech, ale… Ale nevím, jestli je moudré v tomto pokračovat, když jsem viděl, co s vámi dnes provedly vaše Verše. Co jsem tak pochopil, tak se jich chcete vyvarovat, jak to jen půjde… Hrátky s drogami a Zrcadlem, ale rozhodně neznějí jako něco, co by se s vaší snahou shodovalo. Spíše naopak.“ Zní to skoro jako kdyby přemýšlel nahlas. Možná i protože ti věnuje minimum pozornosti a jeho pohled je upřený na cestu před vámi.

„Víte ale, že do Nového Jeruzaléma můžete přijet i bez těchto podmínek.“ Sklouznou náhle jeho oči na tebe. „Jste tu vítaná, Vero, pokud o to budete stát.“ A na rtech se mu roztáhne mírný úsměv, než trochu přidá do kroku.

„Ale pojďme už. Musíme tu mladou dámu nechat odvézt na policejní stanici a já mám ještě nějaké papírování, které musím stihnout během večera. Vy… odjíždíte zítra ráno, že? Dlouho jste tu nepobyla, ale snad se vám v Novém Jeruzalémě líbilo. I přes ty všechny neplánované… komplikace.“

Krátce se zarazím, když mi Alex vpadne mezi slovy vlastní otázkou. Z rána se sice den už přehoupl v pozdní odpoledne, ovšem události z Veršů byly stále dost živé. Dost na to, aby to poznamenalo mé vyprávění, které opět skočí do té osobní roviny, kdy nemluvím o Dumah, ale o sobě. O nás. Roztržitě kývnu hlavou na znamení souhlasu a vzápětí se nadechnu, abych pokračovala dál.

Nedá mi to, abych každou chvíli pohledem nezalétla k tváři Alexe stojícího u komody s papírem v ruce. Rozhodně se netváří nezúčastněně a z náznaků toho, co se odehrává v jeho tváři snadno poznám, že neříkám zrovna něco, co by se poslouchalo dobře.

Dostane se mi i krátkého osvětlení toho, kým cherubínka byla… Než se přidala k Padlým. Ta informace je dalším kouskem skládačky, do které hladce zapadne. A o to děsivější to celé je. Pořád… Pořád nechápu, proč… Jak se kdokoliv z Padlých dokázal k tomuto propůjčit. Spolupracovat na tom. Nadechnu se, ovšem slova se mi zadrhnou v hrdle, když papír v Alexově ruce náhle vzplane a rozhoří se jasným plamenem. Nakonec z mého nákresu nezůstane nic víc než pár smítek popela snášejících se k zemi, kde splynou s dalším prachem.

Alex se opět rozhovoří a tentokrát mi neříká nic nového, ale naopak to, co sama velice dobře vím. Přesto… Přesto jsem na to dnes pod tíhou Veršů zapomněla. Bylo… Bylo pro mne až příliš snadné se tím nechat strhnout bez ohledu na následky, na které jsem nepomyslela dokonce ani stínem myšlenky.

„Já… Já to vím, Alexi,“ ujistím ho. „Nejsme… My. Žádní spasitelé už nezůstali,“ zašeptám takřka bezhlesně ta osudová slova, co se mi náhle připomenou. Zrak se mi na okamžik rozostří, mohla snad ta noční můra mít něco společného s tím… Co jsem? Ať už je to cokoliv…

Mé myšlenky ovšem rázně utne Alexův hlas, když pokračuje ve svých úvahách, která sám zakončí zopakováním toho, co je jediným řešením téhle situace. Zkrátka a jen… Počkat… Povzdechnu si. Snažím se sdílet jeho optimismus, tu jistotu, ve kterou věří, ale při pohledu na nehybnou ruku to není tak lehké. A už vůbec ne s tím nepříjemným pocitem, že mé pravé polovině těla zkrátka něco chybí. Něco hodně důležitého, co potřebuji k tomu, abych zvládla fungovat. Proboha… Vždyť jsem… Pravák… A…

Kousnu se do vnitřku rtu a mlčky přikývnu, zatímco sleduji Alexe vytahujícího z komody ten už známý šátek. Jakmile se s ním posadí vedle mě, předkloním se, abych mu vyšla vstříc a aspoň trochu pomohla. Během chvíle mi tak nehybná ruka spočívá zavěšená a z části ukrytá v šátku zavázaném kolem krku. Kdovíjak příjemné ani pohodlné to není, ale jinak to nejde. „Možná… Trochu povolit,“ řeknu tiše. Netrvá to nijak dlouho a je hotovo.

Dnešní plány… Jako by ty Verše byly znamením, že jsem raději měla zůstat celý den v posteli a nevylézat. Nejdříve to ráno. Pak rozzuřený slon a teď tohle…

„Příští rok…“ zopakuji po Alexovi. „Nebo ten přespříští… Nebo… No, jednou to vyjít určitě musí. A… A času máme před sebou dost,“ šeptnu v odpověď a hlavou se opřu o jeho rameno. Chvíli jen mlčím a vdechuji jeho vůni, která se proplétá to štiplavou koninou, kterou je nasáklý jeho oděv.

„… hm,“ přeci jen se přiměji se od něj aspoň trochu odtáhnout. „Co si dát na terase až se převlečeš pozdní kávu?“ zalétnu pohledem k jeho tmavým očím. „Ráda si poslechnu, jak to dopadlo s tím slonem… A taky mě zajímá tvůj názor na Ženu v bílém, když už ses tak statečně pustil do čtení…“ lehce se pousměji a stejně jako když jsme se loučili před domem u koní, tak i nyní k němu natáhnu ruku a prsty se jemně dotknu jeho tváře. Jsou chvíle, kdy si musím připomínat, že je… Skutečný. Někdy mi připadá až k neuvěření, že tu jsem opravdu s ním…

Kdo ví, co bude za rok.

Nebo za pár dní…

Teď ovšem nemá smysl nad tím přemýšlet. Přežila jsem další den a zároveň se dočkala dalšího, který budeme moci trávit spolu. Jak Alex občas říká… Je to dost možná jen vypůjčený čas, ovšem je…

… náš.

♫♪♪♫

Alexander k tobě dál sklání zamyšlený pohled, zatímco čeká na tvou odpověď na tu jednoduchou otázku.

Jak?

Po tvé výzvě bez dalších slov vykročí ke komodě, aby si vzal na ní ležící papír a na chvíli se maličko zamračil, když si prohlédne tvůj jednoduchý nákres. Nic neříká a ty začneš tedy dál vysvětlovat. „Mluvíš o Verších, že?“ Skočí ti pár tichými slovy Alexander do řeči, aby se hned na začátku ujistil, ale pak už tě nepřerušuje. Nedá se říct, že by ho to, co slyší, příliš těšilo. Naopak svraští obočí a trochu více stiskne rty, ale vydrží nic neříkat. Zůstane tak mlčky až do momentu, kdy domluvíš a zakončíš tak své kratší osvětlení toho, jak se to vůbec stalo. A snad možná i lehce proč.

„Laylah. Ano, Kamael ji znal. Ovšem ne nijak výrazně. Pokud si dobře vybavuji týkaly se její povinnosti správy nebeských artefaktů. Alespoň tedy za svého působení ve Zlatém městě. Co přesně to obnášelo, ale nevím. Tohle nebyla věc, co by Kamaela zajímala a nebo se ho snad týkala.“ Promluví Alexander trochu dutým hlasem a pak papír v jeho rukou bez varování vzplane oranžovo zlatým plamenem. Jen tak. K zemi se houpavě snese pouze pár drobných smítek popela, ale většina je ho strávena beze zbytku.

Alexander to malé ohnivé divadlo sleduje zamyšleným pohledem, než jej stočí k oknu, skrz které k vám proniká odpolední slunce, jenž už pomalu začíná nabírat lehké narudlé odstíny.

„Víš… To, že ten střep neublížil Dumah, ještě neznamená, že neublíží tobě.“ Rozezní se náhle jeho hlas. Slova volí pomalu a vypadá to, že je myšlenkami tady a zároveň snad i někde jinde. „Nejsme oni. I když si to někteří z nás snaží namlouvat. Pořád jsme lidé. Tedy… částečně. Možná jsou naše těla odolnější než ta lidská, ale s nimi se nemůžeme rovnat. Jsme opravdu jen ozvěnou…“ Jeho hlas se vytratí do ztracena, než přivře na pár vteřin oči. Chvilku tak zůstane, než se otočí a opět na tebe pohlédne.

„Takže, možná je to tímto… A pokud ano, můžeme být rádi, že jsi to přežila. Samozřejmě je tu další možnost, že se s tím střepem v minulosti stalo ještě něco dalšího. To nemůžeme vyloučit, ale ani potvrdit. Hmmh, víme toho příliš málo, ale bude lepší, to teď raději nechat být. Alespoň, než se tvá ruka spraví.“ Řekne to s naprostou samozřejmostí, jistotou, jako kdyby snad neměla hrozit žádná jiná možnost. Ovšem i dle toho, co dosud říkal, o tom neví o moc víc než ty. V něco takového můžete jen doufat, ale spoléhat se na to nemůžete. Ne, dokud se tak skutečně nestane a nebo hůř…

„Ale teď nic nevyřešíme. Budeme muset postě… počkat.“ Pokývne Alexander, než přejde pár kroky ke komodě s oblečení, aby začal chvíli hledat v jednom ze šuplíků, než vytáhne tmavě zelený vzorovaný šátek. Poznáváš ho. Před pár měsíci si jej nosila kolem krku, ačkoliv ne pro parádu, ale čistě z praktických důvodů. A dnes to vypadalo, že se bude minulost opakovat.

„Dovolíš?“ Posadí se Alexander vedle tebe na kraj postele a nakloní se k tobě, aby ti shrnul vlasy z krku a pak zavěsil ruku do šátku. Vypadá to skoro jako tenkrát. Jen tehdy si cítila alespoň tu bolest. „Takto v pořádku? Netáhne to někde?“ Hlesne vlastně kousek od tvého ucha, když ti utahuje uzel za krkem a případně šátek dle tvých požadavků poupraví.

„Tak… To bychom měli. Myslím, že dnešní plány budeme muset odložit… Alespoň o pár dnů. Na oslavy tě vezmu příští rok. Co ty na to? To by nám to mohlo už vyjít… Snad.“ Pousměje se maličko, zatímco slunce už se kloní pomalu ale jistě k západu. Tento den bude v ulicích Dvaraky jistě rušno, ale to vás trápit nemusí. Ne dnes.

Snad za rok…