Andor.cz - Dračí doupě online

„Tobě se to mluví, když je tvůj šatník značně… Jednodušší,“ kratičce se ušklíbnu. Moc dobře vím, že těch kufrů mám zkrátka moc, rozhodně více než jsem zamýšlela. Původně sem nechtěla více jak dva kufry, ale jakmile jsem začala s balením, tak jsem pochopila, jak moc nereálná představa to byla.

Procházíme společně přes nádvoří k přistavěnému kočáru a já doufám, že to není naposledy. Ať jsem si o Provinciích myslela své, tak tohle všechno bylo… Náš společný kousek světa. Náš… Domov. Některé z těch květin, co zde byly vysazené v květináčích jsem vybírala já.

Poslední pohled na dům a pak už nezbývá než nastoupit s Alexovou pomocí do kočáru. Tentokrát oporu ocením, když si jednou rukou musím chytit lem sukně šatů a přizvednout je, aby si na ně nešlápla.

„Hm, jestli začínám z něčeho opravdu nervózní, tak je to pohled na tebe s hodinkami v ruce,“ povytáhnu obočí, když Alex opět zkontroluje čas. Nevěřím tomu, že bychom dorazili pozdě a vlak nestihli. Ne, něco takového se nemůže stát, protože to by se Alex tvářil zajisté úplně jinak a cesta kočárem by s ním byla nesnesitelná. Už tak je to dost na hraně díky tomu, jak kočí práskne do koní. Rozhodně to není zrovna příjemná jízda, buď kola kočáru poskakují po ulici nebo naopak zpomalí natolik, o častém zastavování ani nemluvě, až z toho začínám být lehce nervózní i já. Zvláště, když se čím dál více zkracuje časový interval mezi okamžiky, kdy Alex sahá po hodinkách, aby se podíval na čas.

Přeci ale těch mých pět minut… Ne. Ne. Stihneme to. Určitě.

„Tak zlé to určitě není, ne?“ drobně přimhouřím oči na kolik si nejsem jistá, na kolik opravdu nestíháme nebo si to Alex jen myslí. „Za jak dlouho nám to tedy jede?“ odhodlám se dokonce i k téhle otázce, ke které mne vyburcuje tiché bubnování prstů o dřevěný obklad. Opravdu, cestovat s Alexem je někdy… Náročné.

Nakonec se ovšem za okénkem objeví impozantní budova místního nádraží a kočár jako na povel zastaví. Úlevně vydechnu, ovšem to už Alex energicky leze ven. Či spíše vyskočí, když ho tak pozoruji. Když se v další chvíli objeví Alexova ruka, bez okolků ji přijmu – moc dobře vím, že odpor v tuhle chvíli nemá cenu, snazší je se zkrátka přizpůsobit.

Už když mne Alex chytí za ruku tak vím, že z tohohle nebudu nadšená. Zvláště s tím, jak důrazně popožene naše nosiče obtěžkané zavazadly. Především tedy těmi mými. Alexander nejenže natáhne krok, ale navíc ještě zrychlí tak, že musím, co chvíli popoběhnout, abych mu stačila. Díky tomu, že mne drží za ruku mi vlastně ani nic jiného nezbývá. Občas se odvážím i ohlédnout přes rameno po nosičích, kteří taktéž div neběží.

Cestující čekající na vlak jsou již poměrně různorodí. Snad mne až překvapí množství lidí ze západu, na druhou stranu… S ohledem na směr, kterým tento vlak jede… Nicméně nemám zrovna prostor nad tím kdovíjak přemýšlet. Nástupiště číslo pět se blíží a společně s ním i parní lokomotiva chrlící do vzduchu oblaka páry, která akorát vjíždí do stanice. Spadne mi kámen ze srdce, možná i dva… Uznávám, tohle bylo poněkud na knop, přesto…

„Alexi… Zpomalu trochu, ještě se v tom mumraji ztratíme nosičům. Teď už nám to určitě neujede,“ řeknu a zvolním krok, abych ho přiměla zpomalit. A nejen protože cítím pár krůpějí potu, co si razí cestu po zátylku dolů. Sice se nyní opravdu už nezadýchám při něčem tak banálním jako je krátký běh na vlak, ale v tomhle počasí je těžké se nepotit, když nejste anděl ohně a Generál k tomu.

Nyní už mám trochu více prostoru si i prohlédnout lokomotivu s vagony, která na nádraží zastavila. Nechávám se Alexem vést, jen si stejně jako předtím pohledem hlídám nosiče, aby se nám mezi lidmi neztratili. Zvláště, když nejsme jediní, kdo je tu má.

„Vidíš, stihli jsme to. A ty se bál,“ přeci jen se na Alexe pousměji, když se blížíme k vagonu, zatímco si shrnu z tváře pramen vlasů, kde by dle jeho označení mělo být naše kupé. Teď už nezbývá než doufat, že i zbytek cesty proběhne, jak má… A nejen cesty… Ne, té se bojím ze všeho nejméně.

Vera De Lacey

Nedalo se říct, že by ses se svou matkou někdy nějak více shodla, ale poslední měsíce to bylo stále horší a horší. Víš, jak si potrpěla na to jediné správné vychování. Na vaše jméno, které už po letech odchodu z Nového Jeruzaléma ztratilo na svém lesku. Přesto pro ni i zde na venkově stále platily ty zbytečné a zkostnatělé principy a to, jak se dívala na svět. A v jejím malém světě nebylo místo pro dámu, jakou ses stávala. Toulat se sama po okolí. Psát do novin. Setkávat se ve městě s muži bez doprovodu. A mizet za nimi klidně i na několik dní? To by pohnalo tep nejedné matce snad i nehledě na postavení ve společnosti. Přesto jsi to dělala, a i když si sama věděla, že za tím nic víc není, ostatním se to vysvětlovalo těžce. A nevrhalo to ani dobré světlo na tvou rodinu. Bohužel. Přesto to byl tvůj život a rozhodla ses ho žít sama za sebe.

Ovšem ne každý měl takové štěstí. Stačilo si vzpomenout na tvou sestru. Priscilla, ta chytrá a snaživá, i když ne nejchytřejší. Ne, na to tu byla vždy Charlotta. Ačkoliv… I když Charlotta uvažovala o univerzitě, tak s tím, co se kolem dělo, bylo jen otázkou času, než dopadne stejně a na posezení nad čajem bude pro změnu pozván jiný mladík, snad tedy mladík. S trochou štěstí z o něco lepší rodiny, aby byla mamá spokojená. Jak dlouho to může trvat? Rok? Dva? Ne, tvoji rodiče se skutečně v některých věcech příliš nerozpakovali a během rodinných večeří byly i na tohle téma sem tam odvedené rozhovory. Jakkoliv krátce a jen v náznacích. Moc dobře jste ale tak všechny tři věděly, že žádná univerzita nikdy nebude a zůstane jen dětským bláhovým snem…

Nehodláš zde ale zůstávat. Zavřená v pokoji jako nějaký vězeň. Ta šílená tetička, kterého nikdo nikam nezve a nahlas se o ní před hosty nemluví. Sbalíš se a vyrazíš pryč. Stačí seběhnout schody do přízemí a pak se vytratit. Jak tak procházíš vstupní halou zaslechneš stranou ze salónku tlumený hovor. Dveře jsou pootevřené, ale slova natolik splývají jedno v druhé, že nejsi schopná rozumět, o čem přesně se baví. Dle tónu to ale působí na klasický rozhovor o všem a o ničem. Nikdo se rozhodně nehádá, nesměje a ani nepláče. Prostě vše zní tak, jak se sluší a patří.

Nezdržuješ se ale víc a ani nezjišťuješ, co přesně se tam teď děje. Vytratíš se a vydáš se pryč. Musí se nechat, že je to docela dlouhá procházka. Snad by jindy bylo i lepší vzít si koně, ale alespoň máš dost času na to si pročistit hlavu. Procházíš podzimní přírodou, která dává tušit blížící se zimu. Část listí už je opadaná a odhaluje tak pokroucené holé větve. Zbytek naštěstí ještě stále plane v těch ohnivých barvách podzimu a tvoří tak z dálky malebnou scenérii.

Jdeš už něco přes hodinu, než začneš stoupat na jeden z kopců po známé cestě k vyhlídce. Postupně, jak se dostáváš výš a výš, odkrývá se ti pohled do údolí. Na ty barevné lesy, lesknoucí se říčky i těch pár cest, jenž se mezi tím vším klikatí. V dálce na horizontu můžeš vidět siluety kopců, ke kterým se blíží slunce a víš, že tam všude si byla. Místní kraj si zvládla procestovat vcelku efektivně. A i když se jedna vesnice vedle druhé mohla zdát stejná, dařilo se ti nacházet drobné rozdíly. Zajímavé podniky. Nové vzpomínky. I zapomenutá zákoutí. A především… šla jsi jen tam, kam jsi sama chtěla.

Ofoukne tě studený podzimní vítr a zvedne ti pár pramenů rudých kudrlin. Ano, zima už se skutečně blíží a nebude to trvat dlouho, než se začne z té spousty komínů tam dole pod tebou kouřit. Sem tam se ozve zacvrlikání ptáků a nad poli si všimneš i kroužícího dravce. Vše působí… poklidně. A opravdu nikdo tě zde neruší.

Delilah Blair Flanagan

„Já myslím, že máš určitě vše, co bys mohla potřebovat. A pokud ne, opravdu by mě zajímalo, co všechno si do těch kufrů zabalila.“ Popíchne tě mezi kroky ke dveřím Alexander a kmitne pohledem ke kufrům jejichž počet přeci jen o něco převyšuje ty jeho. To už ale procházíte po nádvoří před domem lemovaném exotickými květinami, na které sis za ty měsíce zde tak zvykle. V Novém Jeruzalémě to byly rarity nacházející se v párou vyhřívaných sklenících, ale tady? Něco naprosto běžného. Jako ostatně vícero věcí v Provinciích.

„Od pušky pod postelí je k té v kufru s prádlem už jen pár kroků. Neříkám, že jsi blázen, drahá, ale… nedivil bych se.“ Věnuje ti Alex drobný úsměv a pomůže ti nastoupit do kočáru. Ještě si vymění se služebnictvem pár instrukcí ohledně chodu domácnosti v době vaší nepřítomnosti, než se také rozloučí a ucítíš zhoupnutí kočáru, jak do něj za tebou nastoupí a usadí se vedle tebe.

 „Takže… Co nemáme, to seženeme po cestě, jak sama říkáš.“ Vydechne a poupraví si klopy obleku, zatímco se kočár s vámi rozjede. „Nervózní?“ Ohlédne se krátce po tobě, než vytáhne z kapsičky hodinky, aby opět překontroloval čas. „Možná bychom měli být.“ Zamručí pak, než je s tichým cvaknutím zaklapne.

Nedá se říct, že by kočí zvolil vyhlídkové tempo, takže to s vámi sem tam hodí ze strany na stranu. Až pak v zalidněných částech města musí chtě nechtě zvolnit. Ruch, všemožné pachy a míhající se lidé za oknem. Tyhle části blíže centru byly pro tebe alespoň ze začátku místy, kde ses necítila zrovna nejlépe. Navíc ta dopravní situace zde byla vše, jen ne spořádaná. Slyšela jsi to pokřikování samotných kočí jeden na druhého stejně jako pár podrážděných chodců, kteří se v nevhodný čas rozhodli přejít ulici. Byla to kakofonie barvitých zvuků. Podobně jako celá tato země. Od Alexandera si všimneš zlatého záblesku, jak opět, teď už poněkolikáté, otevře kapesní hodinky, aby zkontroloval, jak moc vás tlačí čas. Nespokojené mlasknutí a nakrčené čelo ale značí jediné. Dost možná vás neúprosně dohání.

„Myslím, že budeme muset na nádraží spěchat, Del. Opravdu.“ Pohlédne pak na tebe a v očích by si po nějakém žertovném jiskření hledala stopy marně. „Ale snad si měla pravdu. Snad vlak přijede o něco později. Zpoždění by se nám výjimečně hodilo.“ Povzdechne si, když se kočár s vámi opět rozjede skrz zdánlivě ucpanou křižovatku.

Tiché bubnování Alexanderových prstů na dřevěné obložení dveří pak vyplňuje většinu zbytku vaší cesty. Když však konečně… Vůz s vámi zastaví a jen co vystoupíte, otevře se vám pohled na budovu místního nádraží. Je vystavěná v západním stylu pouze s pár prvky místní architektury, jenž jsou patrné na lomených obloucích a pár kupolích.

Alexander div nevyskočí z kočáru, ale i tak se ve dveřích záhy objeví jeho ruka, aby ti z něj pomohl vystoupit, jak se sluší a patří. To už ale křikne zároveň na vše sluhy i nedaleké postávající nosiče, aby se chopili vašich kufrů s důrazem na jediné slovo – rychle!

„Mělo by to být páté nástupiště. Radši se mě drž.“ Chytí tě za ruku. Jen tak. Obyčejně. Žádné rámě a pomalá chůze bok po boku. Ne, teď skutečně ne. Naopak přidá dost do kroku, že stejně tak ty i vašich pár nosičů má co dělat, abyste mu stačili. Všude kolem je spousta lidí. Ostatně jako vždy. Nejsou zde jen místní. Všímáš si, že dost z nich je oblečených po západním způsobu podobně jako vy dva. Sem tam okolím zazní zvuk parní píšťaly a nebo naopak zasyčí výpusť páry od těch masivních moderních strojů, které míjíte a neomylně míříte k nástupišti pyšnícímu se zdobnou cedulí s číslicí – 5.

Kam za chrlení oblaků páry a kovového pískání brzd zrovna přijíždí váš vlak.

♫♪♪♫

Tak trochu bezradně stojím nad kufry a přemýšlím, zda mám opravdu – ale opravdu – všechno. Nějaké šaty, košile, blůzy, punčocháče, i nějaký ten kabát, protože v Jeruzalému nás nepřivítá parné horko typické pro Dvaraku. Nesmí chybět ani kalhoty a jedny pevné boty, co se do dámského šatníků k šatům zrovna nehodí, ale… Chci být připravená na všechno. Opravdu na všechno, protože jestli jsem se něco naučila, tak…

… zaklepání mne vytrhne z myšlenek stáčejících se pořád k tomu samému. „Hm, dále…“ brouknu nepřítomně a poněkud opožděně se ohlédne ke dveřím, abych se můj pohled v další chvíli střetl s tím Alexovým. Přejedu přes něj pohledem. Už je převlečený, hm. V další chvíli se ovšem viditelně zarazím. Počkat, počkat, počkat… Špatně jsem mu rozuměla, že? Neříkal… Do hodiny, že? Hledím na něj, neschopná v ten okamžik slova. Jak patnáct minut?! Teď už se mi v očích zračí čirá panika. Pootevřu rty – a v tu chvíli Alex zase vycouvá z místnosti pryč. Raději.

Ještě pár úderů srdce tam strnule stojím a hlavou mi zběsile běží, co všechno bych měla za těch patnáct minut stihnout. A… To se přeci nedá! Z šoku mne vytrhne zvuk tříštícího se skla. Leknu se tak, že vyskočím do vzduchu a srdce se mi rozbuší tak prudce jako by tím oknem právě proskočil… „Zatracený potvory!“ ulevím si hlasitě, zatímco se opice žene o zlom krk z ložnice pryč. Má jediné štěstí, protože v tu chvíli mé oči opravdu naberou nebezpečně světlých nazlátlých odstínů. „Sakra!“ zasyknu v další chvíli.

To už se ovšem překotně soukám z oblečení, abych si na sebe mohla obléknout připravené zelené šaty. Jsou z lehké látky, ovšem již v ryze západním stylu. Poté se div nerozeběhnu do koupelny, abych si aspoň nějak opláchla obličej a vetřela si do kůže jednu z těch příjemně voňavých tinktur. A vlasy! Co teprve vlasy… Chtěla jsem si je učesat a zaplést za pomoci služebné do elegantního účesu, ovšem nyní jediné, co s tím můžu udělat je vzít je kartáčem a pak sepnout do ledabylého drdolu. O čemkoliv dalším si mohu nechat jen zdát, i tak v koupelně ztratím většinu času, když se snažím ze sebe udělat aspoň odraz západní dámy.

Nakonec se ozve klapot bot, jak proběhnu ložnicí. Na kontrolu toho, že opravdu mám všechno není už ani minuta nazbyt. Rychle otevřu dveře, abych zavolala Taruna nebo kohokoliv jiného, kdo bude v doslechu kvůli kufrům. Jeden z nich, tedy spíše takové malé příruční zavazadlo popadnu sama do ruky a naposledy se pohledem sklouznu po prostranství ložnice. Stejně jako obvykle, i nyní se neubráním krátkému úsměvu, když očima zavadím o sloní kel pověšený na zdi. V další chvíli se ovšem otočím a rychle seběhnu schody dolů.

Alex čeká v chodbě s pohledem upřeným na hodinky. Je to přesně ta chvíle, kdy bych ho nejraději… Nadechnu se. Hezky zhluboka a pak zase vydechnu, zatímco jeho poznámku ignoruji. Moc dobře vím, že si zcela jistě vypočítal cestu na nádraží tak, aby zde byl prostor i pro mé popohánění a zdržování, protože s Alexovým vnímáním času jsem mu zkrátka vždy narušovala jeho plány. Nikdy mi nepřišlo, že bych snad byla nedochvilná nebo ten typ ženy, který všude chodí pozdě a musí hodiny před odchodem trávit přípravami, ovšem oproti Alexovi jsem byla opravdový bohém.

„Pořád stíháme. Odsud přeci vlaky nikdy neodjíždí na přesný čas,“ potřesu zlehka hlavou a prsty si vjedu krátce do vlasů, abych si shrnula neposlušný pramen vlasů, co vyklouzl ze sevření slonovinové spony ve vlasech. Sice není zdaleka sám, vlastně mi celý můj provizorní účes vzal za své při sbíhání schodů, ale… Do Jeruzalému je to ještě dlouhá cesta. Ještě se ostře nadechnu a očima kmitnu kolem sebe. Nevěřila bych, že to kdy vyslovím, ale… Ale doufám, že se sem zase za těch několik týdnů vrátíme. Krátce si povzdechnu, nicméně to už vykročím k Alexovi dříve, než začne být opravdu netrpělivý.

„Můžeme. Co nemám… To půjde sehnat jistě cestou,“ řeknu rozhodně a zavěsím se do jeho rámě. Pak už nám nic nebrání vyrazit k přistavěné drožce, co nás má odvést na vlakové nádraží, kde už to díky Alexovi také znám. Vlastně jsem si díky němu už vyzkoušela cestování jak lodí, tak vlakem i vzducholodí. Byly to celkem rozmanité zážitky a vlastně i cesty.

Nicméně neubráním návalu horka, které se mi náhle vlije do tváří společně s červení, když se ke mně Alex nakloní. „Nejsem přeci blázen, abych cestovala se zlomenou puškou v kufru s prádlem,“ odkašlu si. Ne snad, že bych nezkoušela, zda se puška do kufru vleze v celku nebo by byla třeba rozmontovat. Se zlomenou hlavní by to nakonec šlo, ale nakonec jsem došla k názoru, že to by už možná vážně bylo moc. Revolver stačil. Aspoň tedy co se týče palných zbraní.

„Tedy, tím chci říct… Zůstala,“ ujistím ho, když si uvědomím, jak přesně to mohlo vyznít. „Ale nebudu lhát, cítila bych se s ní po tom všem lépe,“ dodám polohlasně, když mi Alex pomáhá nastoupit do kočáru.

Usadím se na měkké sedačce a zavrtím se na ní. „Je to tak… Zvláštní. Těším se a zároveň se i bojím jaké… Jaké to bude,“ vyslovím poněkud neurčitě. Dokud nenadešel dnešní den a hodina odjezdu, tak byl celý náš naplánovaný odjezd do Jeruzalému spíše jen vzdálenou abstraktní představou. Ovšem nyní… Opravdu se to dělo.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Pobalit vše potřebné se nakonec ukáže jako úkol hodný několika hodin. Kamkoliv jinam by sis s tím tak hlavu nelámala, ale zde? S tím, kam jedete? Ne, nemohla si nic ponechat náhodě, a tak se značnou nervozitou vše ještě kontroluješ, přehrabuješ se ve věcech a přemýšlíš, co všechno si snad ještě zapomněla.

Už to skoro máš. Tedy alespoň doufáš. Zaklapáváš poslední dvojici přezek na jednom z nespočtu kufrů, které sis dnes zabalila, když v tom se ozve zaklepání na dveře. Možná až nezvykle opatrné na toho, koho by si čekala. Ať už je to kdokoliv, počká na tvou výzvu, než se ozve cvaknutí kliky a dveře se otevřou.

Nestojí v nich nikdo jiný než Alexander. Je oblečený do tmavého obleku západního střihu a v ruce drží kapesní hodinky. „Del… Vím, že to víš, ale do hodiny bychom měli být na nádraží a něco nám zabere ještě samotná cesta. Pokud sis to tedy… nerozmyslela.“ Zkusí nadhodit opatrně, ale pak mu pohled sklouzne na tu věž kufrů vedle tebe a mezi pootevřenými rty mu uteče krátké ale o to procítěnější povzdechnutí.

„Dobře, vidím, že ne. V tom případě bychom měli být nejpozději do patnácti minut dole. Já už jsem si kufry nachystal a čekají v přízemí u dveří. Jen na tohle všechno si raději zavolej pomoc, až budeš hotová. Tak já… tě raději nechám.“ Ztlumí trochu hlas, když se střetne s tvým pohledem a zase opatrně vycouvá, aby za sebou zavřel dveře.

Tobě stále v hlavě zní ta jeho šokující slova. Patnáct minut? Jen patnáct minut?! Žila jsi v představě, že minimálně další hodinu ještě nikam nebudeš muset. Zvládneš se po tom boji se zavazadly snad i opláchnout a pěkně v poklidu se nachystat. Možní i šálek čaje by nebyl k zahození. Avšak teď? Teď ti všechny tyto plány Alexander svým připomenutím času sfoukl jako domeček z karet. Budeš ráda, pokud se stihneš převléci do něčeho vhodného, upravit se, učesat se… Ne, tohle prostě nemůžeš stihnout! A ještě k tomu…

Od okna zaslechneš ránu a zvuk roztříštěného skla následovaný poplašeným opičím křikem. Jedna ze zvědavých opic vlezla oknem do pokoje a zavadila o džbán s vodou, který stál na stolku pod ním. Teď z něj už byla jen hromádka střepů v louži vody. Naštěstí to nebylo nikdo blízko u tebe, a tak to tam můžeš alespoň pro teď ignorovat a nechat to na služebnictvu, ať to pak uklidí.

Naštěstí pro opici ji to vyděsilo natolik, že se z okna pakovala dříve, než si jí skutečně mohla něco provést. Ostatně to, jak dopadl ten sloní samec vám stále připomínal na zdi zavěšený kel, který se stal jednou z ozdob vašeho domu. Nakonec jste se přeci jen trofejím v ložnici nevyhnuli, ale oproti vycpané hlavě tohle byla skutečně ta decentnější varianta.

Tak jako tak se alespoň nějak nachystáš. Přivolaný sluha pobere tvé kufry a ty rychle seběhneš dolů do přízemí. Tam už vidíš u dveří vysokou postavu čekajícího Alexandera, který má v rukou opět ty zpropadené hodinky.

„No, říkal jsem sice patnáct minut, ale snad se těch pět navíc ztratí.“ Zaklapne je rázně. „Kočár už je přistavený. Vezmeme to dnes trochu svižněji. Dvaraka sice není první ze stanic, kterou vlak projíždí, ale na zpoždění bych raději moc nespoléhal.“ Poznamená věcně, než trochu netrpělivě mávne na druhého ze služebných, aby vám vynesli věci do kočáru.

„Takže, půjdeme?“ Počká před otevřenými dveřmi, kterými už vyběhli sloužící s kufry, a bez dalších slov ti nabídne rámě, jak se na západního gentlemana sluší a patří, avšak v nestřežený okamžik se mezi kroky k tobě nakloní, aby ti zašeptal krátce do ucha.

„Zůstala ta puška pod postelí, že ano?“

Chaoticky pobíhám po domě a vydávám kolem sebe rozkazy jak generál před bitvou. Jakkoliv se snažím maskovat vlastní nervozitu, nedaří se mi to zdaleka tak dobře, jak bych si přála. Šlo to – aspoň do okamžiku, než služebná donesla do ložnice několik kufrů a já se pustila do balení. Nepustila jsem k tomu žádnou z našich služebných, pouze jsem jim nakázala, co mi mají kde připravit, co je potřeba přeprat nebo naopak pro to zajít do města vyzvednout. Ne, tohle jsem nemohla svěřit žádné z nich, pokud jsem měla mít jistotou, že s sebou budu mít vše, co budu potřebovat. Jak já, tak i Alex.

Pořád mám z toho všeho rozporuplné pocity, když skládám do kufru oblečení ušité dle Jeruzalémské módy nebo aspoň dostatečně umírněné kousky, které jsem si nechala už dříve ušít a kombinovaly styl Jeruzaléma s tím zdejším. Sice to není kdovíjak náročné balení, jde jen o oblečení, toaletní potřeby… Hodinky Noaha, které jsem stále nenechala opravit, ovšem… V Jeruzalému bylo dost schopných hodinářů, možná bych toho mohla využít, pokud bude prostor… A také papírek s vypsaným jménem a adresou jednoho jistého nakladatelství. A pak další a další drobnosti, včetně menšího revolveru a krabičkou nábojů a…

„Kšá! Padej odsud, bestie!“ zakřičím směrem k oknu, ve kterém se objeví až příliš dobře známá silueta, zatímco v očích se mi výhružně zlatě zaleskne a…

… pořád z toho nemám dobrý pocit. Vlastně čím dál zřetelněji cítím, jak mne něco tlačí v žaludku, sotva na Jeruzalém pomyslím. Je to tak zvláštní. Vím, že bych se měla radovat, že se tam vracíme, byť tentokrát pouze jako cizinci přijíždějící na návštěvu, což je pro mne z nějakých důvodů nepříjemná představa, ale… Ale já ji necítím. Vše překrývá stín obav. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Uplynul teprve necelý rok bez jednoho měsíce, co byl Alexander Morley odsouzen k popravě za vraždu Radního. Kdo jiný, než já by měl sice vědět, že Farnham svoji smrt nakonec přežil, ale neměli jsme od něj ani o něm od té doby žádné zprávy. Probudil se? Nedošlo ke komplikacím? Alexe navíc bezpečnostní složky ani Rada jistě neměli za mrtvého, co když ho někdo pozná?

A už vůbec nemluvě o důvodu, proč do Jeruzaléma vycestujeme. Buší mi srdce, jen na to pomyslím. Pokud opravdu někdo bude dražit úlomek Zrcadla, tak jaká je šance, že se o tom z Probuzených dozvěděl jen Alex? Že je jediný, komu došlo, co to zřejmě bude? Malá. Nulová! Lucifer by si přeci něco takového nenechal ujít… Když se dozvěděl, že Alex jeden z úlomků našel a schoval, proč by se nedozvěděl o tomhle? Nemluvě o dalších… Je to nebezpečné…

S Alexem ovšem nebyla řeč. A já… Já ho vlastně chápala. Z představy, že by se Lucifer dostal k dalšímu úlomku mi nebylo příliš dobře, a tady v Provinciích jsme mohli jednotlivé kousky snáze ochránit před vlivy v Jeruzalémě. Aspoň tím se utěšuji.

Nechci ani vědět, kolik rozhovorů a diskuzí jsme na to téma už vedli. Ty poslední byly už o poznání klidnější než několika hodinové dohadování se na téma: „Buď pojedeme oba nebo ani jeden z nás.“ Z tohohle jsem nehodlala ustoupit ani o píď a nerozpakovala jsem se použít i argument, že pokud mne do Jeruzaléma nevezme, tak mě tady bude muset zamknout ve sklepě, protože jinak si seženu lístek vlastní cestou, vyrazím tam sama a neodjedu, dokud ho nenajdu. Neexistovala možnost, že bych tady zůstala poslušně sedět a několik týdnů trnula, co se děje a zda se mi vrátí zpátky.

A možná… Možná mě to i přes všechny ty obavy a nedobrý pocit u toho všeho táhlo zpátky… Domů…

Na ničem z toho ovšem nyní nezáleží. Teď je třeba se jen nachystat na cestu. V ničem se to nedá srovnat s cestováním na další diplomatické jednání, aspoň v mé hlavě ne. Služebnictvo kolem mě raději chodí po špičkách a já… Tak trochu to i chápu, ale tohle je přeci důležité! S přimhouřenýma očima sleduji kufry a přemýšlím nad tím, zda mám opravdu všechno. Připadá mi, že snad ano, ovšem… Hm… Pohledem sklouznu k pravé ruce a…

… bez varování div nevystřelím ke komodě s několika šuplaty, ve kterých se začnu rychle přehrabovat. No jistě. Hlavně, že jsem si nechávala šít rukavice – a nechala bych je tady. Opravdu nechci v Jeruzalému zbytečně přitahovat pozornost, což by má ruka nepochybně mohla udělat. Přihodím tedy několik párů různě teplých i společenských rukavic do kufru s oblečením nachystaným na podzim, který touhle dobou do Jeruzalému přichází a krátce kývnu hlavou.

„Tak to by bylo…“ zamumlám, zatímco nepřítomným pohledem kloužu po ložnici.

Do ticha se v další chvíli ozve už jen tiché cvaknutí zámků na kufrech, které už jen zpečetí tohle rozhodnutí. Úleva, že aspoň takhle část příprav je už za mnou se ovšem nedostaví…

O pět měsíců později

♬♬♬♬♬

Na Nový Jeruzalém padala nepříjemná chladná mlha a rozvalovala se ve světle pouličních plynových lamp jako líná kočka. Bylo to přesně takové to počasí, které většina jeho obyvatel, nevytáhla paty z domu, pokud nemusela. S postupujícím podzimem a nezadržitelně se blížící zimou byly takové noci stále častější. A ještě něco se objevovalo stále častěji a častěji…

„Vážně je to zrovna tady, kapitánko?“ Promluvil s lehce pochybovačném podtónem Thomas, aby pak jen potáhl do plic trochu dýmu ze zapálené cigarety a nažloutlé světlo na chvíli více ozářilo ostré, pravidelné rysy v jeho obličeji a světlé vlasy spadající mu po tvářích.

„Jistě, že je to tady. Stopy vedly sem. Máš snad nějaké pochybnosti, Tome?“ Je mu odpovědí otrávené ženské zavrčení od nedaleko stojící tmavovlásky.

„Mal, ale no tak. Kanalizace? I když dešťová? Vážně zrovna v tomhle počasí musíme poslouchat Avery a její poněkud přehnaný stopařský instinkt?“ Otočil se mladý muž na světlovlasou ženu v dlouhém kabátu, která to celé pozorovala a zalomcoval kovovou mříží u odtoku kanalizace. Ozvalo se kovové zarachtání, aby se pak zarezlé mřížované dveře, které by měly být jindy zamčené, náhle bez větších obtíží otevřely. „Vždyť je to… Ehmm…“

„Myslím, že sis právě odpověděl.“ Usmála se na něj Mallory, než si sundala pušku z ramen a rozhlédla se po čtveřici osob, které ji doprovázeli.

„Takže připravte si zbraně. Klasická formace. Jdeme dovnitř. Avery, chci vědět, jestli se k něčemu budeme blížit. Lewisi, hlídáš nám záda a Noeli… Noeli s těmi výbušninami se budeme držet tentokrát zkrátka. Ano? Ty pak nemusíš vypisovat několikastránková odůvodnění kvůli poškození veřejného majetku v nepřiměřeném rozsahu. A jestli mě někdy něco zabije, bude to to zatracený papírování.“ Vymění si Mallory úšklebek s upraveným mužem s krátkým armádním sestřihem.

„A tohle nech venku, ano?“ Vytáhne napůl vykouřenou cigaretu Thomasovi z úst a zadusí ji podpatkem.

„Ale jistě… kapitánko.“ Povzdechne si Thomas s přehrávaným utrpením a stejně jako ostatní sundá ze zad pušku, zatímco se ženě s tmavými vlasy stojící po jeho boku v šeru zaleskne v očích zlatá.

„Čisté. Zatím.“ Zahlásí Avery a kývne na Mallory.

„Dobře, tak jdeme.“ A tak se dvacátá první vydá do tmy.

☩

„Zatraceně? Kolik jich tu ještě bude?!“ Vyplivl Thomas krev do temné zurčící vody v kanále nedaleko, zatímco vytáhl zářící čepel z šedivého těla svíjejícího se na zemi v posledních smrtelných křečích. Nevypadlo to vůbec dobře. Z rutinní prohlídky se nakonec stalo něco mnohem víc. Na tolik Ztracených málokdy naráželi, ačkoliv s postupujícím časem byla podobná setkání stále častější.

„Mal, Lewis na tom není dobře. Měli bychom se stáhnout.“ Ozve se do tmy, kterou se vznáší zlaté tančící částečky Noelovo syknutí a kapitánka viditelně zaváhá.

„Hmm, v tom případě…“

„Pohyb na třech hodinách…. Hodně pohybu! Na devíti taky!“ Skočí kapitánce do řeči poplašný výkřik Avery, která po ostatních střelí pohledem doširoka rozevřených zlatě zářících očí, ve který je jasně vidět jediné… strach. „Hnízdo… Narazili jsme na hnízdo!“

A ve tmě tunelu se k nim mezi zvuky zurčící vody záhy donese šramot spousty končetin a křupání nespočtu kloubů…

☩

Balila jsi. Skutečně jsi balila. Tohle si totiž nemohla nechat na žádné ze služebných. Snad by ti mohly být k ruce, ale na tak významnou cestu si chtěla mít vše pod kontrolou, a nakonec si zjistila, že někdy je lepší některé věci udělat sama, než se spoléhat na ostatní a pak toho litovat. Ostatně tady bys skutečně mohla zalitovat. Nebyla to totiž žádná z diplomatických cest, na které si sem tam doprovázela Alexe během posledních měsíců a dělala tak okouzlující doprovod panu Archdalovi.

Ne, teď jste mířili někam jinam. Někam, kde jsi už skoro rok nebyla. A ať už tvé pocity z toho nápadu byly jakékoliv, nemohla si s tím nic dělat. Alexander byl přesvědčen, že tam musí. A když byl Alexander o něčem přesvědčen, bylo těžké s tím něco udělat. Vydobyla sis alespoň to, že si jej mohla na této cestě doprovázet, i když ze začátku si měla pocit, že by si tebou raději nechal prostřelit koleno a dost možná litoval, že ti něco takového v první řadě vůbec řekl, aniž by to však vyslovil nahlas. Z očí mu to ale doslova čišelo, když jste vedli asi už po páté diskuzi na téma – Co je pro něj důležitější?

Ovšem nestává se každý den, aby se na černém trhu objevilo něco, co dle popisu vypadá jako to, co máte už pár měsíců pečlivě ukryté na bezpečném místě.

A kde jinde by se měla konat dražba něčeho takového než právě ve městě, jenž stojí na kostech andělů.

☩

Nebylo to zas tak dlouho, co ses vrátila z jedné ze svých cest. Rodiče z toho nebyli nadšení, ale co mohli dělat? Občas se zdálo, že už nad tebou zlomili hůl. Dcera, se kterou to tak úplně nevyšlo. Bohatý sňatek, který jim měl zajistit majetek i dobré jméno, skončil doslova katastrofálně. Teď bylo naopak tvé jméno pošpiněné a šance, že by tě provdali alespoň z poloviny tak dobře jako tehdy za Philipa De Lacey, byly téměř nulové. To však nebylo něco, co by tě trápilo. Dokonce jsi jim začala přispívat něco ze svého věna na provoz domácnosti, když tě o to požádali u jedné z rodinných večeří. Přeci jen si žila pod jejich střechou.

Ani z tvých občasných návštěv Nového Jeruzaléma nebyli zrovna nadšení. Především matka. Dokonce jednou to už nevydržela a snad i díky pár sklenkám sherry z ní vypadlo něco v tom smyslu, že vévoda má jistě zvláštní vkus na své společnice, ale zda si uvědomuješ, že s ním zahazuješ život naprosto zbytečně? V jejích očích tě mohl mít někdo jako on jen a pouze na jednu věc a žádná svatba ani šťastný konec z toho nekoukal.

„Tak už se prober, Vero! A podívej se pravdě do očí? Co chceš dělat se svým životem? Tohle?! Psát dopisy a toulat se jako nějaký pobuda? Za rok, dva si na tebe ani nevzpomene. Měla bys myslet více prakticky. Nemůžeme se o tebe s otcem starat věčně.“

Slyšela jsi její lehce přiopilá slova v hlavě až příliš často a teď? Teď si seděla v pokoji, kam tě tak trochu neprávem vykázali, protože byla dole menší společenská sešlost, na kterou by se zrovna ta nechvalně proslulá vdova De Lacey rozhodně nehodila. Dnes tam totiž přijel mladý pan Stanbury se svou rodinou na odpolední posezení u čaje, a především projednání jistých věcí. Ostatně už si to zaslechla od ne zrovna šťastné Priscilly, která už před pár měsíci dovršila osmnácti let.

Vypadalo to, že možná bude chystat další svatba.

♫♪♪♫

Tři dny.

Tři dlouhé dny čekání a umírajících nadějí.

V mnohých ohledech mnohem byly horší než dny strávené v té studené nepřátelské tmě cely v sanatoriu Greenhillu či hodiny prožité na dně starobylého chrámu. Tři dny, kdy se s mojí rukou nezměnilo vůbec, ale vůbec nic. A jakkoliv Alex neustále opakoval, že to chce čas, tak já moc dobře viděla stíny v jeho tváři a starost v očích, kdy stále a znovu bral moji ruku, aby ji prohmatal a zjistil, že stále nic necítím. V ty dny… Jsem navzdory Alexovým snahám nebyla dobrou společnicí. Snažila jsem, opravdu jsem se snažila, ale byly chvíle, kdy to prostě… Nešlo. Život bez pravé ruky byl… Ne, nedalo se na to zapomenout a ignorovat to. Stejně jako myšlenky na to, o co všechno mě tohle ve skutečnosti připraví. A s tou představou jsem se zkrátka dost dobře nedokázala smířit.

Už ani nevím, kolikrát denně jsem se sama snažila přimět k tomu začít něco cítit. Cokoliv! Kolik minut jsem vlastně proseděla v koupelně na okraji vany, zatímco sem stále a dokola zabodávala jehlu do kůže po celé délce paže ve snaze svoji ruku přinutit k… Vlastně ani nevím k čemu… Jen… Možná jsem jen doufala, že když ji přinutím hojit se, tak se spraví i vše ostatní.

Avšak dříve, než jsem stačila přistoupit k odvážnějším pokusům, tak… Tak se to stalo. Čtvrtý den po mém pošetilém nápadu vytáhnout střep Zrcadla z relikviáře. Byl to jen kousek kůže, přesto nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy u mne Alex seděl stejně jako mnohokrát předtím a pomalu prsty prohmatával paži po celé její délce i šíři. A já to najednou ucítila. Jeho dotek. Pod ramenem. Málem jsem se rozbrečela radostí i šokem z něčeho, čemu jsem sama vlastně nevěřila. Tedy… Ne málem…

Ale od toho dne to bylo už jen lepší a lepší.

A zároveň… Jiné.

Tři týdny – kratší než ony tři dny beznaděje – trvalo, aby se mi vrátil do paže cit a do prstů jemná motorika a já ji mohla používat jako by se nic nestalo. Jenže ono se to stalo. Bylo to… Bylo to jiné. Jako by to byla moje ruka a zároveň tak trochu ne. A zdaleka nejen díky šedým zlatě se lesknoucím liniím tetování, které mi ji nyní ovíjelo a šplhalo po ní vzhůru až ke klíční kosti. Už nezmizelo, dokonce se ani náznakem nezačalo ztrácet. Bylo tak zvláštní prohlížet si ty důvěrné známé linky, které patřily Dumah, vytažené na světlo… Vlastně je to stále nezvyklý pohled navzdory uplynulým týdnům a měsícům, na který si stále zvykám. Nejen kvůli sobě, ale i občasným pohledům, které má pokreslená paže přitáhla, když jsem se po měsíci a něco rozhodla, že nemá cenu to skrývat. Dost možná mi to zůstane už po zbytek mého života, a tak… To musím přijmout.

A nejen to, jak paže nyní vypadá. Zdaleka ne. I to chvění a proudění síly, když zkouším použít své dary. Až příliš často mě to nutí k úvahám, co by se doopravdy stalo, kdyby mi střep nevypadl z dlaně.

Nicméně, jsou tu i mnohem závažnější otázky, které se s tím vším pojí jako například…

„… málem bych zapomněla. Na dnešní odpoledne se k nám pozvala paní Abbotová s manželem a dcerami,“ krátce se ohlédnu směrem k Alexovi ležícímu stále v posteli i poté, co vyjdu z koupelny, zatímco si krouživými pohyby masíruji do kůže krém. „Takže pokud bys náhodou měl mít něco neodkladného, co musíš řešit mimo dům, tak máš čas si to zařídit,“ dodám s jistým pobavením a na rtech mi vykvete zamyšlený úsměv. „Samozřejmě pokud se nechceš připravit o reakci madam Abbotové na mé nové šaty bez rukávů. Hm… Vlastně myslím, že to bude krátká návštěva… A dost možná i poslední na delší dobu.“

Vlastně bylo nakonec osvěžující vytáhnout paty z Dvaraky a vyrazit po boku Alexe vstříc tomu vzdálenému neznámému světu. Ne snad, že by jednání a dohadování se o obchodních dohodách bylo kdovíjak zábavné a už vůbec ne, že bych kdovíjak holdovala společenským událostem a večírkům, ovšem tohle se rozhodně nedalo srovnávat se společenskými večery v Jeruzalému. Lidé zde byli… Různorodější. Mnozí i zajímavější. Vlastně… Vlastně jsem si zcela nečekaně ten večer mezi lidmi užila…

… a to i přes nečekaně brzký závěr večera. Pravda, strkanici a vyhrocenou hádku několika důstojníků jsem sledovala spíše se zájmem než obavami – což se rozhodně nedalo říci o Alexovi. Skoro mám až pocit, že mě použil spíše jako štít mezi sebou a tím, co se dělo. Důvod, aby se ovládl a nevstoupil do toho sám, protože ať se snažil sebevíce, kdo jiný, než já by na něm poznal, jak moc mu je celá ta scéna proti srsti.

Snad proto jsem nakonec protestovala jen trochu, když se v jednu chvíli zkrátka rozhodl odejít. Hned a bez debat. Ještě nikdy jsem neviděla opravdový duel! Jistě, o pár jsem četla, ale hádám, že to neprobíhá zdaleka tak pěkně a s romanticky tragickým vyústěním jako v knížkách… Zvláště, když jsem začala opět psát. Tentokrát už žádné Verše ani osobní tragédie vtisknuté do papíru, ale… Vlastně jen takové cestovní zápisky, kde jsem neřešila smrt ani utrpení, nic z toho strašlivého, co se stalo mne nebo Dumah. Byly to jen takové… Poznatky. Krátká vyprávění jedné bývalé jeruzalémské lady, co ve volných chvílích bojuje s opicemi kradoucími vše od ovoce po oblíbené šátky a snaží se pochopit ten cizí svět kolem sebe.

A moci popsat jako třetí nezúčastnění osoba, jak probíhá opravdový duel!...

S tichým povzdechem zakončím poslední větu třemi tečkami a odložím plnící pero stranou. Chvíli tam jen tak sedím a hledím kulatým okénkem vsazeným do trupu vzducholodi ven. Kolem nás plují bílá mračna brázdící modrou oblohu. Odráží se od nich sluneční paprsky, které je místy barví do oslnivé bílých až nazlátlých odstínů. Jakkoliv jsem se zprvu bála – a pořád se necítím úplně komfortně, když se najednou všechno začne trochu více třást nebo vzducholoď ve vzduchu poskočí – tak musím uznat, že to má něco do sebe. Stát se opět součástí oblohy a letět vysoko nad zemí… Trochu to připomíná ty staré časy, kdy to pro nás bylo samozřejmostí.

Alexovo tiché, a tak trochu falešné broukání mne přinutí odtrhnout pohled od okénka. Nostalgie scény, která se mi vykreslí před očima je tak… Povědomá. Důvěrně známá. Očima sklouznu po knize, kterou drží v rukách. Nejedná se o ty stejné sebrané spisy, jistěže ne. Protože tohle není vzpomínka a ni další prchavá vize přivolaná vlastním zoufalstvím.

Mimoděk se pousměji, když se zvedám ze židle. Pár kroky přejdu k lenošce, kterou Alex okupuje a bez svolení se posadím na její okraj, zatímco si dovolím i zcela drze a bez skrupulí odsunout jeho knihu stranou, abych si pro sebe mohla veškerou jeho pozornost uzmout já. Přeci jen… Vzducholoď má oproti křídlům přeci jen pár nesporných výhod…

… při letu se dá dělat opravdu hodně věcí.

„Ale vždyť když budu tu ruku držet výše, tak…“ můj protest se ztratí v bolestném zasyknutí, když mi Alex názorně ukáže, kdo z nás dvou má pravdu. V tváři mi tak trochu zacuká, jak musím zatnout svaly i zuby. Dost možná by ten tlumený úder nebolel tolik, kdyby mne Alex nezasáhl do toho stejného místa, kam se mu to povedlo už asi čtyřikrát předtím. Minimálně.

Je to… Náročné. Možná až moc. Tedy ne možná, ale určitě. Přerývaně dýchám a cítím, jak mi z vlasů stékají po krku a tváří čůrky potu. Halena se mi ošklivě lepší k zádům a vlasy bych si snad nejraději na místě ostříhala. K čemu jsou vlastně dobré? Akorát strašlivě hřejí a zavazí! Je to jako mít na hlavě mokrou deku. Nejraději bych se svalila někam ve stínu na zem a tam potichoučku umřela namísto neustálého opakování správného krytí. Kdyby mi to aspoň šlo! Ale takhle mám pocit, že jakmile se jen trochu zaraduji, že se mi něco podařilo, tak k tomu Alex přidá něco dalšího a jsem tam, kde jsem byla.

V pekle.

Pohled na Alexe mi příliš nepomáhá. Kdyby se aspoň tvářil, že je… Já nevím, aspoň ze čtvrtiny tak vyřízení jako já! Jenže on nejenže působí, že se během našeho tréninku vůbec nezapotil, ale… On tak opravdu vypadá. Zatímco mne stačí se jednou rychle pohnout a cítím, jak mi na zádech raší krůpěje potu, tak Alex je jako ze škatulky.

Někdy je to tak… Frustrující. Zvláště, když si uvědomím, jak oproti němu vypadám. K dámě nebo aspoň něčemu, co by ji vzdáleně připomínalo mám opravdu daleko. Leje ze mě, zpocená jsem jak dělnický nádeník pracující na stavbě v parném létu a bledý obličej i krk mám posetý rudými skvrnami. Nechci ani přemýšlet o tom, jak musím být cítit. Jistě, zrovna Alex mne viděl už v horším stavu, a to hned při našem prvním setkání, ale… Já nevím. Nemůže aspoň předstírat, že by takhle nezvládl dalších pár hodin?

Nemůžu. Vážně už nemůžu. Ale stejně jako mnohokrát předtím, tak mne nyní pohled na něj burcuje k tomu se se sveřepým výrazem ve tváři přinutit narovnat a znovu a znovu pozvednout zbraň, dokud mi ruka nebo jiná část těla nevypoví službu. Jsou chvíle, kdy mi v tváří tvář bývalému generálovi hrdost nedovolí být tou, která naši lekci ukončí přiznáním toho, že to prostě už nezvládám.

„Huh,“ vydechnu neartikulovaně. „Napít… Bych se… Mohla…“ vydechnu namáhavě ten jediný ústupek, kterého jsem v tuhle chvíli schopná. Jsem na tom opravdu mizerně a o to více mě štve, že Alex vypadá… Jak vypadá. A koleduje si tím na konci tréninku o pořádné objetí, ne že ne. I kdybych přitom měla shořet.

Cítím, jak po mně klouže jeho hodnotící pohled a… A v další chvíli strnu. V očích mi varovně zaplane. „Pamatuješ na tu naši dohodu, Alexi?“ vydoluji ze sebe mezi těžkými nádechy a výdechy. „Možná být tebou, tak se dnes v noci ujistím, že v ložnici nebude žádný příhodně velký polštář!“

Život jde dál a jsou chvíle, kdy se v něm už ani nepoznávám. A není to kvůli Dumah, která na mne shlíží ze zrcadla, zatímco si rozčesávám vlasy. Už před pár měsíci jsem se rozhodla, že nechci být jen jejím odrazem… S odstupem času mi to přání připadá tak pošetilé. Hloupé. Měla sem… Měla jsem nakonec mnohem více než ona. Čas s Alexem bez toho, aniž by si ho uzurpoval Tribunál, tisíce mil i let daleko od serafínských intrik, které nám v minulosti oběma tolik… Ublížili. A co více – dostala jsem možnost být lepší než ona. Neopakovat její chyby. Nezavírat se před světem, ale naopak hledět s očima rozevřenýma dokořán kolem sebe.

A to dělám. Všechno to, čeho jsem se v minulosti tak bála, a zároveň to chtěla vyzkoušet. Ať už jde o cestování, vystoupení z vlastního stínu či občasné lekce západní kultury s Rajovou dcerou, které mi pomohly nejen nabrat potřebné sebevědomí, ale i uvědomit si, kolik se toho v Jeruzalému ještě musí změnit. A jak snadno jsem se všemi těmi psanými i nepsanými pravidly i zvyklostmi nechala svázat a utopit.

Stále tápu v tom, kým bych měla být – ale díky tomu všemu jsem si uvědomila, kým už nikdy být nechci.

Samozřejmě jsou věci, se kterými nic neudělám. Vím to. Luciferův hřích ze sebe už nikdy nesmažu, stejně jak nezapomenu na to, čí život se provázal s tím mým a otiskl se do mne. Stejně tak si uvědomuji to, co se nevyhnutelně blíží. Brána je otevřená. A Zrcadlo už nikdy nepůjde složit…

… a pak je tu pan Oscard Penfield. Přísahám, že jsem byla jen kousek od toho, abych si sbalila kufr a vydala se do přístavu nasednout na první loď, co by mne odvezla do Nového Jeruzalému. A jen díky nefunkční pravé ruce jsem aspoň nesepsala celou sérii výhružných dopisů do nakladatelství, které tomu przniteli vydávali ten příšerný pamflet, aby odjely do Jeruzaléma místo mne. Snad nechci ani vědět, kolik jsem toho vypila, než jsem tu knihu dočetla. A kolik jsem si toho musela dát na kuráž, abych byla ochotná ji namísto okamžité likvidace předat Alexovi, aby si také početl.

Nakonec… Díky němu jsem už nemusela být na všechno sama. A jakkoliv jsem v prvních měsících zde často přemítala, zda jsem neudělala chybu, tak teď už to vím.

Jsem přesně tam, kde bych měla být.

A nelituji ničeho.

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *

* * *