Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Vítaná Vera De Lacey „Skutečně? Boží mlýny někdy melou až zázračně rychle.“ Pousměje se křivě, když zmíníš váš menší závod po parku. „Ale tak alespoň, že se nic vážnějšího nestalo.“ Poznamená pak věcně a skloní krátce zamyšleně hlavu, zatímco tě dál poslouchá. S Tvá slova se proplétají s tichými zvuky přírody a tvým stále poněkud lehce zrychleným dechem způsobeným tvým pobíháním po parku. William působí nehybně. Skoro to až vypadá, jako kdyby se mu myšlenky zatoulaly někam jinam a přestal dávat pozor.
Tedy skutečně se to jen tak zdá, protože poté, co domluvíš k tobě opět zvedne tvář. „Hmm, ano…“ Zaváhá na chvílí vévoda a přeměří si tě pátravým pohledem. „Měli křídla.“ Dodá pak krátce, ale nevypadá to, že by to bylo téma, které chce více rozebírat. Už tak je patrné, že tahle část rozhovoru mu není v tuto chvíli nejpříjemnější, a tak rychle zaběhneš k jiné. Více praktické. Podáš Williamovi jeho hůl, což se setká s jeho lehce povytaženým obočím. „Děkuji…. Co? Takže byla třeba?“ Trochu se zamračí, aby hned jedním zkušeným pohybem odhalil ostří, jenž se stříbrně zaleskne ve světle pouličních lamp. Avšak není na něm ani stopa krve. S maličko přimhouřenýma očima si tě prohlédne, ale už se na nic nevyptává. Snad i raději.
„A vy jste snad měla nějaký plán?“ Zeptá se tě bez okolků, když zalituješ toho, jak se dnes věci nečekaně zvrtly, ale pak už bez dalších výzev vykročí směrem k bráně. Snad jen na chvíli zvolní krok, abys jej s ním mohla srovnat, než se začnete blížit k bráně z parku.
„Příště? Hmm, ne to netuším. Záleží na více věcech, ale… Ale nevím, jestli je moudré v tomto pokračovat, když jsem viděl, co s vámi dnes provedly vaše Verše. Co jsem tak pochopil, tak se jich chcete vyvarovat, jak to jen půjde… Hrátky s drogami a Zrcadlem, ale rozhodně neznějí jako něco, co by se s vaší snahou shodovalo. Spíše naopak.“ Zní to skoro jako kdyby přemýšlel nahlas. Možná i protože ti věnuje minimum pozornosti a jeho pohled je upřený na cestu před vámi.
„Víte ale, že do Nového Jeruzaléma můžete přijet i bez těchto podmínek.“ Sklouznou náhle jeho oči na tebe. „Jste tu vítaná, Vero, pokud o to budete stát.“ A na rtech se mu roztáhne mírný úsměv, než trochu přidá do kroku. „Ale pojďme už. Musíme tu mladou dámu nechat odvézt na policejní stanici a já mám ještě nějaké papírování, které musím stihnout během večera. Vy… odjíždíte zítra ráno, že? Dlouho jste tu nepobyla, ale snad se vám v Novém Jeruzalémě líbilo. I přes ty všechny neplánované… komplikace.“
A pak projdete branou a necháte noční park za vámi…
| ||
| |||
 | Příště Na Williamova poslední slova takřka nepostřehnutelně kývnu, než se otočím zase k lady Hamilton. Už nejsme daleko. Za bránou se rozprostírají potemnělé ulice Jeruzaléma, po tom všem snad až překvapivě klidné, jako by se nestalo nic zvláštního. Ohlédnu se. Napůl čekám, že za námi vévoda přeci jenom vykročí, ale… neudělá to. Temná silueta muže i nadále stojí u sousoší zápolících andělů a vypadá… jako jeden z nich. Kdybych se postavila jenom do trochu správného úhlu, dokonce by to vypadalo, že má křídla. A on je… asi opravdu má. „Ehm,“ odkašlu si, když se myšlenkami odtrhnu od tak nepodstatných věcí, „tudy, lady Hamilton.“ V duchu si už připravuji odpověď na otázku, která musí zákonitě padnout. Nebo si to alespoň myslím. Kočí k nám však přistoupí s přáním pěkného večera a, aniž by se podivoval zvláštnímu závěru večera, nám otevře dveře. Prostě jenom tak. To ho to nepřekvapilo? Neměl… Neměl by se zeptat, kde je William? Co když by se mu něco stalo? Nadechnu se, snad abych něco řekla a uvedla to tak na pravou míru, ale pod jazyk se mi motají samá nevhodná slova. Například vévoda. Nebo Essington. Všechna je proto spolknu a raději setrvám v tom až trapném tichu, dokud se žena nevyhoupne do kočáru. Poposune se tak, abych se vešla vedle ní, ale já ji nenásleduji. Nemůžu. A vlastně ani nechci. „Ano. Musím se ještě… vrátit za Williamem,“ vysvětlím rozpačitě. Je to… zvláštní. Nikdy předtím jsem jeho jméno nepoužila před někým dalším. Pro sestry to byl vždycky jenom vévoda; cokoliv jiného by naznačovalo důvěrnost až nepatřičnou, ale… teď nemám na vybranou. „Jistě, zavezeme vás pak domů. Nemusíte se bát. Budu hned zpátky.“ Dveře kočáru zase zavřu. Zatímco v rukách promnu hůl se stříbrnou orlicí, věnuji kočímu snad až tázavý pohled. To se opravdu… na nic nezeptá? Ani nevím, proč ho pokouším. Je to jenom dobře, ale jeho ticho mě neskonale mate. Na jeho místě bych se ukousala zvědavostí. Na druhou stranu bych já nemohla pracovat pro vévodu. Na to jsem mu až příliš mockrát dokázala, že má schopnost poslouchat rozkazy je takřka… nulová. Jak já mohla být v minulém životě voják, je mi stále záhadou. Raději pospíším. Podpatky na chodníku zaklapou v uspěchaném a pro dámu vlastně až nedůstojném rytmu, jak se musím brzdit, abych se nerozeběhla. Ani nevím, jestli nechci nechávat Williama čekat, nebo se bojím, že mi uletí. V jeho případě doslova. Zpomalím až u brány, uklidněna stínem v dálce. Pořád tam je. Samozřejmě. Mám jeho hůl. A kočí by bez svého pána neodjel. Bylo by to… nepatřičné. Byť se sousoší s každým krokem zvětšuje, ta chvíle se mi zdá nekonečná, skoro jako bych se k zápolícím andělům ani muži stojícím pod nimi nikdy neměla dostat. Když se jeho hluboký hlas rozezní nocí, neotočí se ke mně. Přinejmenším zatím ne. Přesto… Je to podruhé za relativně krátkou dobu, co to slovo vysloví. Příště. A William na rozdíl ode mě neměl sklony k tomu se neuváženě rozpovídat. Znamená to tedy, že nějaké příště bude? Po dnešní nepovedené procházce bych to ani nečekala. Nakloním hlavu do strany a málem odpovím, že by dnes nevolil jinak. Ne, pokud by měl volit mezi obyčejným parkem a parkem, v kterém řádí Ztracení. Ostatně mi to sám potvrdí vzápětí. Nelituje. A já… „Ahh…“ udělám, když se podívá napřed na mě a pak i na zamazanou suknici. „Dalo by se to tak říct. Lady Hamilton by se mohla dát na přespolní běh. Tak trochu… se mi dostalo vlastní medicíny…“
Zatímco ze sebe sypu těch pár zrozpačitělých slov, volnou dlaní si přejedu po světlé látce v popletené snaze ji oprášit, urovnat a zkrátka uvést do pořádku, jakkoliv marný je to boj. Oproti jeho takřka stoickému klidu a vážnému tématu, kterým naváže – a má pravdu, že jsem se chystala zeptat právě na tohle –, je to… směšné. Malicherné. Rychle toho zase nechám. Není to důležité. Ne, když mluví o tom muži, kterého Ztracení roztrhali. Snad by mě ta představa měla vyděsit, nebo přinejmenším znechutit, ale já na ni jenom pochmurně kývnu. „Byli… to ti s křídly?“ zeptám se pomalu. O hůl se neopírám. Vlastně jsem ji nikdy nenechala se dotknout země. Až na těch pár okamžiků, kdy mi vypadla z ruky. Místo toho ji držím před sebou. Skoro jako bych na ni zapomněla. A já… ano, zapomněla. To až po chvíli si uvědomím, že jsem mu ji chtěla vrátit. Do ticha noci zazní krátké zaklapání bot, jak ukousnu ze vzdálenosti mezi nám i těch posledních pár metrů. „Vaše hůl,“ hlesnu, přičemž ji trochu nadzvednu, aby si ji mohl převzít. „Příště snad nebude třeba. Ale já toho… také nelituji. Svým způsobem to štěstí bylo, i když doufám, že příště půjdou věci více podle plánu. Asi netušíte, kdy by to mohlo být? Příště?“ | ||
| |||
 | Náš čas
Krátce se zarazím, když mi Alex vpadne mezi slovy vlastní otázkou. Z rána se sice den už přehoupl v pozdní odpoledne, ovšem události z Veršů byly stále dost živé. Dost na to, aby to poznamenalo mé vyprávění, které opět skočí do té osobní roviny, kdy nemluvím o Dumah, ale o sobě. O nás. Roztržitě kývnu hlavou na znamení souhlasu a vzápětí se nadechnu, abych pokračovala dál. Nedá mi to, abych každou chvíli pohledem nezalétla k tváři Alexe stojícího u komody s papírem v ruce. Rozhodně se netváří nezúčastněně a z náznaků toho, co se odehrává v jeho tváři snadno poznám, že neříkám zrovna něco, co by se poslouchalo dobře.
Dostane se mi i krátkého osvětlení toho, kým cherubínka byla… Než se přidala k Padlým. Ta informace je dalším kouskem skládačky, do které hladce zapadne. A o to děsivější to celé je. Pořád… Pořád nechápu, proč… Jak se kdokoliv z Padlých dokázal k tomuto propůjčit. Spolupracovat na tom. Nadechnu se, ovšem slova se mi zadrhnou v hrdle, když papír v Alexově ruce náhle vzplane a rozhoří se jasným plamenem. Nakonec z mého nákresu nezůstane nic víc než pár smítek popela snášejících se k zemi, kde splynou s dalším prachem.
Alex se opět rozhovoří a tentokrát mi neříká nic nového, ale naopak to, co sama velice dobře vím. Přesto… Přesto jsem na to dnes pod tíhou Veršů zapomněla. Bylo… Bylo pro mne až příliš snadné se tím nechat strhnout bez ohledu na následky, na které jsem nepomyslela dokonce ani stínem myšlenky. „Já… Já to vím, Alexi,“ ujistím ho. „Nejsme… My. Žádní spasitelé už nezůstali,“ zašeptám takřka bezhlesně ta osudová slova, co se mi náhle připomenou. Zrak se mi na okamžik rozostří, mohla snad ta noční můra mít něco společného s tím… Co jsem? Ať už je to cokoliv…
Mé myšlenky ovšem rázně utne Alexův hlas, když pokračuje ve svých úvahách, která sám zakončí zopakováním toho, co je jediným řešením téhle situace. Zkrátka a jen… Počkat… Povzdechnu si. Snažím se sdílet jeho optimismus, tu jistotu, ve kterou věří, ale při pohledu na nehybnou ruku to není tak lehké. A už vůbec ne s tím nepříjemným pocitem, že mé pravé polovině těla zkrátka něco chybí. Něco hodně důležitého, co potřebuji k tomu, abych zvládla fungovat. Proboha… Vždyť jsem… Pravák… A…
Kousnu se do vnitřku rtu a mlčky přikývnu, zatímco sleduji Alexe vytahujícího z komody ten už známý šátek. Jakmile se s ním posadí vedle mě, předkloním se, abych mu vyšla vstříc a aspoň trochu pomohla. Během chvíle mi tak nehybná ruka spočívá zavěšená a z části ukrytá v šátku zavázaném kolem krku. Kdovíjak příjemné ani pohodlné to není, ale jinak to nejde. „Možná… Trochu povolit,“ řeknu tiše. Netrvá to nijak dlouho a je hotovo.
Dnešní plány… Jako by ty Verše byly znamením, že jsem raději měla zůstat celý den v posteli a nevylézat. Nejdříve to ráno. Pak rozzuřený slon a teď tohle… „Příští rok…“ zopakuji po Alexovi. „Nebo ten přespříští… Nebo… No, jednou to vyjít určitě musí. A… A času máme před sebou dost,“ šeptnu v odpověď a hlavou se opřu o jeho rameno. Chvíli jen mlčím a vdechuji jeho vůni, která se proplétá to štiplavou koninou, kterou je nasáklý jeho oděv.
„… hm,“ přeci jen se přiměji se od něj aspoň trochu odtáhnout. „Co si dát na terase až se převlečeš pozdní kávu?“ zalétnu pohledem k jeho tmavým očím. „Ráda si poslechnu, jak to dopadlo s tím slonem… A taky mě zajímá tvůj názor na Ženu v bílém, když už ses tak statečně pustil do čtení…“ lehce se pousměji a stejně jako když jsme se loučili před domem u koní, tak i nyní k němu natáhnu ruku a prsty se jemně dotknu jeho tváře. Jsou chvíle, kdy si musím připomínat, že je… Skutečný. Někdy mi připadá až k neuvěření, že tu jsem opravdu s ním…
Kdo ví, co bude za rok.
Nebo za pár dní…
Teď ovšem nemá smysl nad tím přemýšlet. Přežila jsem další den a zároveň se dočkala dalšího, který budeme moci trávit spolu. Jak Alex občas říká… Je to dost možná jen vypůjčený čas, ovšem je…
… náš. | ||
| |||
| Ozvěny Delilah Blair Flanagan Alexander k tobě dál sklání zamyšlený pohled, zatímco čeká na tvou odpověď na tu jednoduchou otázku.
Jak?
Po tvé výzvě bez dalších slov vykročí ke komodě, aby si vzal na ní ležící papír a na chvíli se maličko zamračil, když si prohlédne tvůj jednoduchý nákres. Nic neříká a ty začneš tedy dál vysvětlovat. „Mluvíš o Verších, že?“ Skočí ti pár tichými slovy Alexander do řeči, aby se hned na začátku ujistil, ale pak už tě nepřerušuje. Nedá se říct, že by ho to, co slyší, příliš těšilo. Naopak svraští obočí a trochu více stiskne rty, ale vydrží nic neříkat. Zůstane tak mlčky až do momentu, kdy domluvíš a zakončíš tak své kratší osvětlení toho, jak se to vůbec stalo. A snad možná i lehce proč.
„Laylah. Ano, Kamael ji znal. Ovšem ne nijak výrazně. Pokud si dobře vybavuji týkaly se její povinnosti správy nebeských artefaktů. Alespoň tedy za svého působení ve Zlatém městě. Co přesně to obnášelo, ale nevím. Tohle nebyla věc, co by Kamaela zajímala a nebo se ho snad týkala.“ Promluví Alexander trochu dutým hlasem a pak papír v jeho rukou bez varování vzplane oranžovo zlatým plamenem. Jen tak. K zemi se houpavě snese pouze pár drobných smítek popela, ale většina je ho strávena beze zbytku.
Alexander to malé ohnivé divadlo sleduje zamyšleným pohledem, než jej stočí k oknu, skrz které k vám proniká odpolední slunce, jenž už pomalu začíná nabírat lehké narudlé odstíny.
„Víš… To, že ten střep neublížil Dumah, ještě neznamená, že neublíží tobě.“ Rozezní se náhle jeho hlas. Slova volí pomalu a vypadá to, že je myšlenkami tady a zároveň snad i někde jinde. „Nejsme oni. I když si to někteří z nás snaží namlouvat. Pořád jsme lidé. Tedy… částečně. Možná jsou naše těla odolnější než ta lidská, ale s nimi se nemůžeme rovnat. Jsme opravdu jen ozvěnou…“ Jeho hlas se vytratí do ztracena, než přivře na pár vteřin oči. Chvilku tak zůstane, než se otočí a opět na tebe pohlédne.
„Takže, možná je to tímto… A pokud ano, můžeme být rádi, že jsi to přežila. Samozřejmě je tu další možnost, že se s tím střepem v minulosti stalo ještě něco dalšího. To nemůžeme vyloučit, ale ani potvrdit. Hmmh, víme toho příliš málo, ale bude lepší, to teď raději nechat být. Alespoň, než se tvá ruka spraví.“ Řekne to s naprostou samozřejmostí, jistotou, jako kdyby snad neměla hrozit žádná jiná možnost. Ovšem i dle toho, co dosud říkal, o tom neví o moc víc než ty. V něco takového můžete jen doufat, ale spoléhat se na to nemůžete. Ne, dokud se tak skutečně nestane a nebo hůř…
„Ale teď nic nevyřešíme. Budeme muset postě… počkat.“ Pokývne Alexander, než přejde pár kroky ke komodě s oblečení, aby začal chvíli hledat v jednom ze šuplíků, než vytáhne tmavě zelený vzorovaný šátek. Poznáváš ho. Před pár měsíci si jej nosila kolem krku, ačkoliv ne pro parádu, ale čistě z praktických důvodů. A dnes to vypadalo, že se bude minulost opakovat.
„Dovolíš?“ Posadí se Alexander vedle tebe na kraj postele a nakloní se k tobě, aby ti shrnul vlasy z krku a pak zavěsil ruku do šátku. Vypadá to skoro jako tenkrát. Jen tehdy si cítila alespoň tu bolest. „Takto v pořádku? Netáhne to někde?“ Hlesne vlastně kousek od tvého ucha, když ti utahuje uzel za krkem a případně šátek dle tvých požadavků poupraví.
„Tak… To bychom měli. Myslím, že dnešní plány budeme muset odložit… Alespoň o pár dnů. Na oslavy tě vezmu příští rok. Co ty na to? To by nám to mohlo už vyjít… Snad.“ Pousměje se maličko, zatímco slunce už se kloní pomalu ale jistě k západu. Tento den bude v ulicích Dvaraky jistě rušno, ale to vás trápit nemusí. Ne dnes.
Snad za rok…
| ||
| |||
| Relativní bezpečí Vera De Lacey Emma nevypadá naprosto přesvědčená vaší výměnou, ale je na ní patrné, že se opět o něco uklidní a rozhodně nikam neutíká. „Ji..jistě, půjdeme.“ Hlesne trochu koktavě, zatímco hledí trochu vytřeštěně na Williama stojícího před kamenným sousoším. Nemusíš jí však dvakrát pobízet, aby se vydala zase rychle na cestu ven z parku. Ty si však ještě dovolíš krátké ohlédnutí doplněné pochopitelnou otázkou.
„… Ano, jsem. Nemusíte se bát.“ Rozezní se po chvíli zaváhání opět ten nízko položený hlas. Nic dalšího už ale William nedodává. Ať už je to tím, že ti k tomu více neřekne a nebo z důvodu nechtěných svědků, mezi které se jistě lady Hamilton řadí. Vyrazíš proto s Emmou pryč. Skrz zdobenou bránu zpátky na ulici, kde nedaleko zahlédneš váš kočár. Možná je skutečně příhodné, že na něm není žádný erb rodu Essingtonů, pokud ji tam chceš usadit. Tohle by se zcela jistě dostalo do novin. A nebo možná naopak vůbec, pokud je skutečně tou lady Hamilton, za kterou ji máš.
Emma se viditelně zase o něco uklidní, jakmile necháte park za vámi a dostanete se do známých ulic Jeruzaléma, které najednou nepůsobí tak děsivě, ale naopak jako vždy. Poklidně, a i v tuto hodinu docela živě. Stačí se rozhlédnout a vidíš, že nedaleko projíždí zrovna nějaká drožka a v dálce zahlédneš i siluety pár chodců. Tady se skutečně vše zdá jako kdyby se nic nestalo.
Kočí, pokuřující dýmku, ji odloží, jakmile vás uvidí a seskočí z kozlíku, aby vám otevřel dveře kočáru. Neptá se tě na vévodu, vlastně kromě přání dobrého večera patřícího nejspíše Emmě neřekne nic. Těžko říct, zda si všimnul té krve, ale i pokud ano, nedal to na sobě ani v nejmenším znát. „Ehm, děkuji.“ Hlesne skoro neslyšně Emma, která se s jeho pomocí vyhoupne do kočáru, kde se posadí až na druhou stranu a upře na tebe doslova laní pohled. „Vy… vy se tam vracíte?“ Zeptá se tě tichým hláskem. „Já tu počkám, ale… ale dávejte pozor.“ Dodá pak a jen potřese hlavou, snad jako kdyby chtěla dát jasně najevo to, že tam se už nevrátí. Ty však musíš nebo by si spíše měla. William ti však ještě před chvílí řekl, že tam počká a dle toho, že nevidíš nikde kolem jeho známou blížící se siluetu, tak tak nejspíš činí.
Necháš tedy Emmu v klidu a snad i bezpečí kočáru a vyrazíš opět zpátky do parku. Přivítá tě opět ševelení stromů, zatímco projdeš dnes už poněkolikáté branou. Stačí jen chvíli jít po cestičce a brzy ho uvidíš. Stojí stále na menším plácku se sochou uprostřed a takto z dálky vypadá skoro jako kdyby byl její součástí. Snad jen tak křídla mu chybí. Ačkoliv…
„Takže… Možná příště park vyberu raději já, když vidím vaši šťastnou ruku.“ Promluví, aniž by se na tebe otočil. Působí zvláštně zamyšleně, nebo se to tak alespoň jeví z jeho řeči těla. Do tváře mu takto v šeru a z dálky dostatečně nevidíš. Ne, dokud nedojdeš blíž. „Na druhou stranu jsme zabránili větším problémům, takže toho… nelituji. Hmm, vy jste upadla?“ Otočí se teď už na tebe, zatímco si jen pár metrů od něj a pohled skloní k tvé poněkud zválené a od trávy špinavé sukni, než si krátce povzdechne. „Hmm… Vidím vám tu otázku v očích. Takže váš jí ušetřím. Ano, byli to Ztracení. Naštěstí ne tak… nebezpeční, ačkoliv tohle je dost relativní označení. Jinak to vidím já, jinak ta mladá žena a vlastně i její doprovod, který… dost možná neviděl nic, než ho roztrhali.“ Pronáší ta vážná slova se stoickým klidem.
| ||
| |||
| Klíč „Protože on je jiný,“ hlesnu tiše, když mi Alex potvrdí, že s tím střepem rozhodně není něco v pořádku. Ačkoliv… To já přeci vím – až příliš dobře. „Pamatuji,“ šeptnu vzápětí takřka bezhlesně, ovšem Alex u mě sedí dost blízko na to, aby to jediné tiché slovo zaslechl. A vlastně s ním nemohu jinak než souhlasit. Lepší… Lepší by bylo zapomenout. Na nic víc se ovšem neptá, nechce vědět, proč jsem udělala takovou hloupost…
S pohledem upřeným na vlastní bezvládnou ruku se mi jen těžko zachovává klid. To, že ji na vlastní oči vidím je vlastně jediný důkaz toho, že ji stále mám. Je to strašně matoucí a zvláštní pocit, který ve mne jen živí tu úzkost přecházející v paniku. Přišla jsem o ni. Přišla jsem… O ruku… Na tváři ovšem ucítím dotek Alexanderovy horké dlaně, která mne chytí a přinutí podívat se na něj, zatímco… Na mě mluví. Tím vážným klidným tónem hlasu… Ne, neslibuje. Shrnuje fakta. Překvapeně zamrkám, když zmíní, že jsem cítila jeho dotek i v místech, kam se už propletla skrze kůži tetování, ačkoliv… Nejsem si jistá, zda to něco znamená. A snad i ještě více poblednu, jakmile zmíní dorůstání vyražených zubů a utržených rukou. Představa vlastní ruky, kterou by musel někdo amputovat, aby mi dorostla zpátky taková… Jaká bývala… Kousnu se do vnitřku rtu, přesto Alexe nijak nepřeruším. Jen na něj hledím a pomalu… Pomalu se uklidňuji.
Nakonec s ním… Souhlasím, jakkoliv můj hlas postrádá jeho víru v to, co říkám. Tohle je přeci jiné… Tak moc jiné oproti běžnému zranění. Ale… Ale má pravdu v tom, že… Na takové soudy je ještě brzy. Musím tomu dát ještě nějaký čas a… Ono vlastně ani nic jiného nezbývá.
„Ten šátek… To bychom… Mohli. Bude to příjemnější než ji prostě jen…“ těžce polknu a dělá mi problém dokončit větu, přesto to nakonec udělám. „… tahat,“ špitnu a schoulím se za hradbu z kolen, kterou před sebou vytvořím. Cítím na sobě Alexův zkoumavý pohled, ovšem jakmile už není ruka, která by mě přiměla mu ho opětovat, tak to prostě… Nedokážu. Namísto toho ze sebe tiše hrnu… Tu omluvu. Nebo aspoň pokus o ni, slova se mi v tu chvíli hledají jen velmi těžko. Alex odpoví bez toho, aniž by dal ve skutečnosti cokoliv najevo, ovšem… Co jiného by mi na to také měl říci? Že to ode mne byla nezodpovědná hloupost, kterou jsem ho opět vyděsila, to víme oba.
„Ano, voda… Bude stačit,“ ani mě nenapadne si cokoliv poroučet. Zvednu pohled k Alexovým zádům, když odchází z ložnice a tiše si povzdechnu. Už ani nevím po kolikáté. Prsty stále přejíždím po bezvládné ruce a musím přiznat, že v jednom se Alex jistě nemýlil. Není… Studená. Mrtvá. Nemodrá a nebýt šedivé barvy vykreslující ophiriové dráhy, tak by vypadala… Normálně… Jen kdybych… Ne, pořád nechápu, co se to stalo. Co to znamená… Snad… Už jednou úlomek dokončil přeměnu mého těla. Možná… Možná se to stalo i teď?
To už mi ovšem rázné kroky znějící z chodby napoví, že se Alex vrací. Se sklenkou a prozíravě i se džbánem.
„Možná… Jen pro jistotu, podáš mi tu sklenku, prosím? Nechci… Kdyby náhodou… Ještě k tomu všemu polít postel,“ poprosím ho. Podávanou sklenku s vodou opatrně sevřu prsty levé ruky a až v okamžiku, kdy si jsem jistá, že vše funguje, jak má a nepustím ji, tak si ji od Alexe vezmu. Nakonec ji vypiju pár loky celou. Je to… Příjemný pocit, zahnat sucho v ústech i krku. Na stolek ji už odložím sama bez pomoci.
Trochu mě znervózňuje, jak Alex stále stojí nade mnou. Když se zeptá… Zvednu k němu pohled a nejistě si shrnu za uši pár pramenů vlasů povlávajících do té chvíle podél tváře. „Ne… To jsem nedělala. Já… Na té komodě je papír s nakresleným klíčem,“ kývnu bradou k blízké komodě z tmavého leštěného dřeva a sklopím pohled. „Když jsem se probrala po tom… Všem… Nebyla jsem na tom dobře. Přišla za mnou ta… Laylah. Byla z první trojice, možná jsi ji… Kamael… Znal… A nesla relikviář. Viděla jsem ji, jakými symboly ho otevírá,“ přiznám se, jak jsem přišla na to, jak se do zlaté schrány dostat.
„Vytáhla z něj… Ten úlomek. Lucifer ho se mnou propojil a pokřivil ho stejně jako… Mně. Mám s ním… Silnou rezonanci. Cítila jsem to… Cítila jsem to i teď. Když je venku, tak se můj tlukot srdce synchronizuje s pulsy energie, co ten střep vydává,“ pokračuji tiše dál, i když se mne na to Alex neptal. „Jen jsem… Měla jsem tušení… Chtěla jsem jen zjistit, jestli je to ten relikviář, a že uvnitř je… Je tohle. Jenže když jsem ho otevřela… Vzpomněla jsem si na ten pocit, víš? Když… Když mi ho Laylah sundala z hrudi měla jsem… Měla jsem pocit, jako by mi sebrala něco… Důležitého. Kus mne samé…“ lehce potřesu hlavou. Těžce se to vysvětluje.
„Nenapadlo mě, že… Že by mi mohl ublížit…“ | ||
| |||
| Trocha vody Delilah Blair Flanagan „Tak alespoň, že tak.“ Kývne hlavou Alexander, poté co mu potvrdíš, že na klíční kosti jeho dotyk cítíš. To už se ale pustíš do vysvětlování. Ospravedlňování se. Protože nic z toho, co se stalo, si skutečně nečekala. Nepřepokládala. Cítíš na sobě Alexanderův pohled, který na tobě visí ještě chvíli poté, co se zastavíš v půli věty a už ji tak necháš. Čas se skoro až nepříjemně natáhne než…
„Hmm, vypadal rozhodně jinak než ostatní střepy Zrcadla, které jsem viděl. Vrátil jsem jej do relikviáře, prozatím. Ať už se ti ho podařilo otevřít jakkoliv, snad si pamatuješ, jak si to provedla. Tedy… Možná by bylo vlastně lepší to zapomenout, ale…“ Povzdechne si, aniž by se snad zaobíral tou částí, kterou jsi jen nakousla. Proč jsi to udělala? Co jsi chtěla? Ty otázky by se doslova nabízely, ale… nezazní. Alespoň ne teď.
To už tě ale začne sžírat panika. Tvá ruka je jen bezvládným kusem masa pokrytým spletitými starými symboly. Tohle rozhodně není v pořádku. „Del…. Šššš. Del, podívej se na mě.“ Přisune se k tobě Alexander blíž, natočí si tvou tvář směrem k sobě a odtrhne ti tak nekompromisně pohled od tvé nehybné končetiny. „Vím, že není v pořádku teď. Tomu rozumím. Ale je ještě brzy vynášet nějaké soudy. Máš cit i v místech, která jsou pokrytá částí těch liníí. Navíc. Dotkni se jí. Ta ruka je teplá. Tedy… Na standarty Delilah. Rozhodně to není mrtvý kus masa. Ať už se stalo cokoliv, jsme Probuzení. Viděl jsem, jak někomu dorostly vyražené zuby, o utržené ruce ani nemluvím. Jen podobné věci nejdou hned. Takže prosím… Nepanikař. Je to jen pár hodin.“ Dodá vážným tónem, než pustí tvou tvář a ty nakonec váhavě souhlasíš. Ne, Alexander se to nesnaží balit do nějakých líbivých slov s mašlí navrch. Přesto z něj nemáš pocit, že by tomu, co říká, snad nevěřil.
„Co kdybychom ji zavázali prozatím podobně jako tehdy, když sis ji zlomila? Mohlo by ti to tak být pohodlnější.“ Odsune se zatím z postele a postaví se vedle ní. Jeho černé oči si tě pátravě prohlíží a nebýt té nemizející vrásky na jeho čele, řekla bys, že se snad ani nic významného neděje. „Dobře, zajdu pro něco. Za chvíli jsem zpět.“ Otočí se a vyrazí ke dveřím, když v tom ještě promluvíš. Zastaví se napůl cesty a chvíli zaváhá. Je těžké říct, jak se teď tváří, protože je k tobě zády, ale pak se přeci jen alespoň bokem otočí. Ve tváři má opět ten svůj těžko čitelný výraz. Dokonce i ta vráska z čela zmizela.
„To, že jsi mě vyděsila je opravdu ten nejmenší problém. Hmm, hlavní bude, aby ses teď dala do pořádku. Ale… Ano, měla.“ Promluví s ledovým klidem. Ne, nemračí se na tebe a ani v jeho hlase nezní nějaká výraznější emoce. Je to jen prosté konstatování. „Alespoň, že ten zatracený střep spadl na zem…“ Šeptne a skloní na chvíli pohled. „Každopádně, voda bude stačit předpokládám?“ Padne zčistajasna tak obyčejná otázka, po které Alexander počká na tvou odpověď a pak odemkne dveře, aby opustil ložnici.
Zůstaneš sama.
Netrvá to ale opravdu dlouho, než se dveře zase otevřou. Tentokrát bez zaklepání. A objeví se v nich opět známá postava Alexandera. V jedné ruce nese sklenici vody a v druhé skleněný džbán, kdyby sis snad chtěla dolít. Džbán nechá na stole u tvého nedopitého a již dávno studeného čaje a skleničku položí na stolek u postele.
„Mám ti pomoct?“ Přeci jen zaváhá a povytáhne tázavě obočí. Pokud o pomoc požádáš, bez dalšího otálení ti pomůže se ze sklenice napít. Pokud se však rozhodneš to zvládnout sama, nebude na tebe nijak tlačit.
„Hmmm…. Jak se ti to vůbec podařilo?“ Sleduje tě zamyšleným pohledem, aniž by se posadil. „Myslím tím otevřít ten relikviář. Neříkej mi, že jsi na něj celé odpoledne náhodně zkoušela zakreslit, co tě napadlo?“ Přimhouří maličko oči a je dost těžké odhadnout, zda to myslel v žertu nebo naopak vážně.
| ||
| |||
| Cesta ke kočáru Ticho v nočním parku ruší jenom klapání podpatků. Když lady Hamilton klopýtne, bezmyšlenkovitě ji zachytím za loket a teprve pak ji s tichým „Smím?“ podepřu, nebo naopak pustí, pokud by jí dotyk byl nepříjemný. Stejně jako ona se rozhlížím po okolí, byť na rozdíl od ní se nelekám každého stínu ani veverek prohánějících se ve větvích. Ne, kdyby se ta věc blížila, všimla bych si toho. Dost možná by se už zdálky ozvalo to křupání kostí, na nějž si stačí jenom vzpomenout a zamrazí mě na duši. Snažím se na to nevzpomínat. Akorát bych se kvůli tomu znejistěla, a to… není žádoucí, ne když je tady ještě někdo jiný. Nebloudíme. Primrose znám naštěstí dobře. Kdo by byl čekal, že hodiny kreslení v parku zužitkuji útěkem před neviditelnou příšerou a odvedením jedné zpanikařené lady do bezpečí? V duchu děkuji všem hvězdám na nebesích, že jsem si neporučila park ze seznamu těch, které jsem ještě nenavštívila a ráda bych to brzy napravila. Ostatně… to bylo takové štěstí v neštěstí. Pokud bychom jeli kamkoliv jinam, dost možná se lady Hamilton připojila ke svému společníkovi, nebo by si Ztracený našel jinou oběť. Takhle se o to může postarat William. V dálce se už rýsuje sousoší zápolících andělů, uvězněných v nekonečném sporu, a už jenom kousek za nimi čeká brána. Přidáme do kroku. Dovedu ji do kočáru, promluvím si s kočím a pak se sem vrátím. Myšlenkami se však dále nedostanu, protože se mi do zad opře dobře známý hluboký hlas a…
Otočím se. Napřed se na něj podívám tak trochu překvapeně, než mi z ramenou sklouzne nashromážděné napětí, které se mi tam usadilo během posledních událostí. Ať už se nám do zad dostal jakkoliv, už jenom jeho přítomnost zde znamená, že je po všem. Sletěl? Nebylo by to trochu… odvážné? Asi jsem mu nedala jinou možnost. Ne, pokud nás chtěl najít co nejrychleji. „… já vím,“ přitakám měkkým, smířlivým tónem někoho, komu bylo jasné, že jsme tam měly počkat, ale pak… se věci pokazily hned na vícero způsobů, „ale bylo to trochu složitější.“ Složitější je to vždycky, jenom bych nečekala, že se k těm slovům uchýlím já. Neměla jsem je ráda. Skrývalo se za nimi až příliš mnoho neznámých, ale teď… nechci rozebírat, jak se mi lady Hamilton pokusila utéct a jak jsem ji srazila do trávy. S klidným srdcem bych však odpřisáhla, že už mu nikdy nebudu utíkat. Zažít to z druhé strany nebylo nic příjemného. Nicméně… nezlobí se, to se mi uleví, a já tentokrát neklopím provinile pohled, ani se neomlouvám. Napůl jsem byla připravena se obhájit, přinejmenším pokud by mě neopustila odvaha, ale ani do toho se nepouštím. Je to trochu zvláštní. Jako by něco z toho, co říkal nejenom on, ale i Lucifer před mnoha staletími, konečně zapadlo na své místo a já si pro jednou byla jistá svým rozhodnutím. Ani ne tak, že by bylo dokonalé nebo nutně správné. Ne, až moc dobře vím, že je mu co vyčítat a že by Williamovo rozčílení bylo více než oprávněné, ale… V tu chvíli jsem se mohla rozhodnout jenom já a rozhodla jsem se, jak nejlépe jsem uměla. To přeci není zase tak málo. Jistě by nechtěl, abych ji tam držela proti její vůli, nebo se snad postarala o to, aby utéct nemohla. Pokud jsem ji nezvládla přesvědčit, abychom zůstaly, nebo se tam alespoň vrátily, tohle byla nejlepší možná varianta. „To je v pořádku,“ zazní ode mě takřka ve stejnou chvíli jako od Williama, když sebou lady Hamilton polekaně trhne. Nedivím se jí. Oblíbená kratochvíle mnoha Probuzených – objevovat se bez sebemenšího varování – je náročná i pro mě, natož pro někoho, komu do cesty právě vběhl Ztracený. „Dobře… Kočár už není daleko. Půjdeme?“ kmitnu pohledem k ženě, ale pak mi to přeci jenom nedá a ještě se obrátím k Williamovi s otázkou na rtech: „A vy jste v pořádku?“ Sotva těch pár slov vyslovím, dolehne na mě, nakolik hloupá je to otázka. Necítím krev. A navíc je to reinkarnovaný serafín, pár Ztracených by pro něj neměl být takový problém jako pro mě, ale na druhou stranu… ani serafíni nebyli nezranitelní. S touhle skutečností mě mé Verše seznámily až moc dobře. Někdy stačí jenom chvíle nepozornosti.
| ||
| |||
| O nemyšlení Provinile sklopím hlavu a uhnu pohledem, když zaslechnu úlevu rezonující v Alexově hlase. Snad si raději ani nechci představovat, jak moc jsem ho musela vyděsit, když vešel do pokoje a našel mě tam tak… Jak mě tam našel. Stačí si vybavit výraz plný obav v jeho tváři… Slíbila jsem mu, že těch pár hodin sama přeci zvládnu…
„Něco… Něco k pití zní dobře,“ souhlasím opatrně a kvůli Alexovi se pokusím i pousmát, ale koutky mi jen trhnou nahoru, než se opět nešťastně svěsí stejně jako hlava, kterou sklopím. Jako ve snách se natáhnu levačkou po vlastní ruce, abych ji chytila za zápěstí a položila si ji do klína. Je to tak… Divný a nepříjemný pocit. Cítím její mrtvou váhu, ale ne ji samotnou. Přejedu nehty po kůži, ovšem jakkoliv by to kdykoliv jindy mělo bolet, tak… | ||
| |||
| Něco starého, něco nového Delilah Blair Flanagan Slovo střídá slovo a kapitoly plynou jedna za druhou. Alexander skutečně není zrovna někdo, kdo by svému přednesu dodával na dramatičnosti, dělal vhodné pauzy i měnil intonaci tak, aby vyprávěný příběh působil co nejvíce živě. Ne, Alexander čte vše svým poněkud monotónním hlasem, který je v některých obzvláště napínavých pasážích snad až trochu úsměvný. Avšak ty nejsi ve stavu, abys něco takového docenila. Možná tak před pár dny by situace byla zcela jiná, ale za poslední den se toho událo tolik. Změnilo tolik… A k tomu ještě ta zatracená ruka, kterou stále necítíš.
Postupně se opět dáš tak nějak do kupy, i když opravdu jen v rámci možností. V něčem to připomínalo to, co se ti stalo tehdy dole v tom propadlém chrámu, avšak bylo zde několik rozdílů. Tentokrát si své tělo vnímala celou dobu, tedy až na pravou ruku a rozhodně to netrvalo tak dlouho, než zase přišlo k sobě. Jak dlouho tam s tebou Noah tehdy byl? Hodiny? Zcela určitě. Tentokrát si mohla čas ale měřit pouze na kapitoly. Alexander čte dál, zatímco se snažíš pomalu ale jistě rozhýbat své tělo. Párkrát o něj i zavadíš, ale on se viditelně nenechává při čtení rušit a dává ti prostor k tomu se vzpamatovat.
„A spolkla je temnota, která… Hmmm, pauzu?“ Složí knihu na klín a skloní k tobě pohled. „Lepší… To rád slyším.“ Vydechne s těžko skrývanou úlevou. „Počkej, pomůžu ti.“ Nakloní se k tobě, aby ti pomohl se posadit a zapřít zády o vyřezávané čelo postele a pár polštářů. Nejspíš by si to zvládla i sama, s dostatečným časem, ale takto je to rozhodně snazší a rychlejší.
Teď tě ale trápí něco zcela jiného. Tvá ruka. Shlédneš na ni a vidíš, že ti bezvládně leží na posteli vedle tebe. Většina je zakrytá tmavým rukávem, ale na těch pár odhalených kusech kůže vidíš známé a přitom nové geometrické linie. Tedy… Linie, které zůstaly vykreslené na kůži vypadají stejně jako ty, které si pamatuješ. Ty, jenž nosila Dumah. Jsou neporušené a táhnou se po hřbetu ruky vzhůru kamsi pod rukáv až… Těžko říct, jak vysoko bez zrcadla. Avšak tady ta podobnost končí. Nejsou zlaté. A vlastně nejsou ani černé. Jsou podivně šedivé a při bližším pohledu se slabě zlatě lesknou. A rozhodně… nemizí.
„Necítíš, říkáš?“ Trochu se zamračí Alexander a dotkne se tvé pravé ruky. „Můžu?“ Zeptá se tě po chvíli, než tvou ruku vezme do své. „Hmm…“ Zasmuší se, když prsty přejede po pro něj i dobře známých liniích. Nejdříve po hřbetu ruky, než vyhrne trochu rukáv, aby si ověřil, že se linie táhnou i výš. Nechá jej zase spadnout, zatímco se dotkne tvého ramene, aby ti poodhrnul košili na rameni a jen se drobně zamračí.
„Vypadá to, že to došlo až skoro ke klíční kosti.“ Přejede ti prstem z ramene až na již zmíněnou klíční kost. „Tohle cítíš?“ Vzhlédne k tobě krátce. A ano, tohle skutečně cítíš. Pouze tvá paže od ramene dolů se zdá jako kdyby tam prostě nebyla. „Nevím… Tohle vidím poprvé. Nevypadá to ani jako… jako nic, co jsem kdy viděl.“ Semkne rty trochu pevněji, než se od tebe odtáhne.
„Hlavně se neboj, Del. Ta ruka vypadá v pořádku. Až na ty linie… Dáme tomu čas, ano?“ Pohladí tě lehce po vlasech a vyčká si na tvou alespoň zdánlivě souhlasnou odpověď. „Nechceš napít? Musíš mít žízeň. Zajdu ti pro něco, jestli chceš.“ Nabídne ti pak po krátkém tichu.
| ||
