Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Lepší než nic „Ano, kočár…“ vydechnu s úlevou, když ji zaujme alespoň něco málo z mých slov. Žena se pode mnou přestane vzpouzet. Ještě chvíli tomu dám, abych se přesvědčila, že nevyužije první příležitosti a nerozeběhne se pryč, ale pak povolím stisk na jejích zápěstí a pomalu dosednu do trávy. Neutíká? Ne, neutíká. To je… dobře. Ano, dobře. Hruď se mi rychle zvedá a poklesá, jak se snažím popadnout dech. Zakloním hlavu. Na noční obloze se třpytí hvězdy, matnější a vzdálenější, než bývají v Davenportu, a přeci tak povědomé, až se mi v srdci zachvěje smutek. Místo toho, abych mu propadala, se však napřímím a přiměji se znovu soustředit.
Jako bych si až teď uvědomila, že se mi na předloktí táhne tenký, rychle rudnoucí tah nehtu, si přejedu dlaní po palčivé rance a těch pár kapek krve rozmažu na kůži. Byť se ve vzduchu chvěje její vůně, chvíli mi trvá ji přiřadit. Nese se v ní nasládlá notička zlata a zároveň toho něčeho, co patří jenom mně. Bezděčně se zachmuřím. Předtím v Elijově domě na mě byl Ztracený tak zvláštně soustředěný a teď se ta místy až komická scénka připomíná. Až na to, že mi na pomoc nepřispěchá Robert, aby mnou jako hadrovou panenkou smýkl z jeho dosahu. Pokud bych se měla řídit tím, jak dlouho trvalo, než jsem ucítila Oskarovu krev, pak by to… mělo být v pořádku. Mělo. To slovíčko dává zrod vrtkavé naději stejně jako obavám. Věřit je snadné – a líné. Neříkal mi to tak kdysi William? Ale co s tím mám pro všechno na nebesích dělat? Dávat dobré rady do života je snadné, potíž nastává až v bodě, kdy se jimi má člověk řídit. A já se snažím. Nepanikařit, přemýšlet. Nemohu ji tady nechat samotnou ani ji vypustit do ulic. V lepších případě by ji označili za blázna, v tom horším by sem opravdu někoho přivlekla, než bude situace se Ztraceným dořešená. Budu ji muset dovést ke kočáru. Postarat se, aby ji kočí pohlídal a raději jí nesvěřoval jméno svého pána, ostatně by mohlo být nežádoucí, kdyby si vévodu Essingtona spojila s mladým mužem, který pobíhá po parcích a honí neviditelné příšery. Ahh, to by byly titulky v novinkách… nebo to zase zbytečně komplikuji? Nevím. Nevěřím vlastnímu úsudku. Až příliš často mě dovedl na scestí, ale teď tady není nikdo, s kým bych se mohla poradit. Jenom stříbrná orlice, která na mě přísně hledí z trávy. Kratičce se na ni zadívám, než znovu obemknu prsty kolem dřevěné části hůlky. Zvládnu to. Budu muset. Dovedu ji do bezpečí a pak prostě počkám u brány. Na dohled kočáru, ale dost daleko, abych se případně mohla stáhnout. Přinejmenším si můžu být jistá, že by Ztracený šel po mně. A přinejmenším budu také vědět, z kterého směru by šel. „Dobře… Dobře, půjdeme,“ přitakám ženě, přičemž i já pohledem sklouznu k jejím zápěstím. „Za to… se omlouvám. Máte docela páru, lady Hamilton,“ zapřu se hůlkou do země a pak k ní natáhnu ruku, abych jí pomohla na nohy. Druhou rukou sklouznu do kapsy, ale… kapesníček mi musel někdy vypadnout. Dlaň si tedy utřu alespoň do suknice. Není to ideální, ale těch pár kapek si nikdo nevšimne. Na druhou stranu Emma… by mohla přitahovat pozornost. A především otázky. Rychle si stáhnu plášť, přelétnu ho kritickým pohledem, jestli se na něm nezachytila má krev, a pak jí ho přehodím přes ramena. Pečlivě jí zavážu mašli a… není to dokonalé, to ani náhodou, ale je to lepší než nic. Z toho se pomalu stává motto dnešního večera. Snad to William uvidí podobně. Ale… Hádám, že, pokud se chci rozhodovat sama za sebe, budu se muset naučit žít i následky mých činů. Nejsem přeci už malá holka. I když… I když to tak někdy nevypadá. „Tudy,“ pokynu jí k cestě, kterou jsme s Williamem kráčeli. Musíme pospíšit. Pokud by mou krev opravdu cítili… tak musím dostat Emmu do bezpečí dříve, než ji ohrozím na životě. „A mimochodem… Vera,“ představím se zběžně. A opožděně. Matka by mi vynadala, ale řekla bych, že předpisy pro to, kdy a jak se představit, někomu, koho jste de facto napadli, neexistují. „Pojďte.“ Nerozeběhnu se, byť by se to nabízelo. Ráda bych, ale nutkání se ohlížet a kontrolovat, zda se na obloze nemihnou znovu ty zvláštní stíny, je silnější. V rukách nervózně tisknu Williamovu hůl. Snad ho napadne, že jsme zamířily ke kočáru, ale… ale mělo by, ano? Je to rozumné řešení. Teď jenom otázka, jestli mě považuje za schopnou rozumných řešení, a jestli je to opravdu tak rozumné, jak si myslím. | ||
| |||
 | Odvážné mladé ženy Vera De Lacey Doženeš ji a strhneš na zem. Vaše zápolení vznešených dam v nadýchaných róbách je vše jen ne vtipné. Naopak. Vidíš a vlastně i cítíš, že bojuje pod vlivem čistého strachu o vlastní život. Dokonce ucítíš i škrábnutí jejích nehtů na předloktí, a i když se to spíše než vědomě stalo jen v zápalu boje, nepříjemně to pálí a do vůně krve mrtvého muže se přidá ještě jedna. Ta tak důvěrně známá. A do vzduchu se vznese pár zlatých částeček.
Nakonec se ti lekce s Mallory hodí v tak nečekané chvíli jako je procházka nočním parkem k znehybnění k smrti vyděšené mladé dámy. Ne, rozhodně jejímu klidu nepomáhá to, když se jí snažíš silou zpacifikovat, ale nejde to jinak. Tedy pokud bys snad… Ale ne. Stačí si jen vzpomenout na Williamova varovná slova a svou moc necháš i nadále dřímat. Budeš to muset zvládnout bez ní. Alespoň, že se zdá, že máš nad ní výraznou silovou převahu. Přitiskneš jí tak zápěstí k zemi a skloníš se nad ní. Vidět vás tu teď někdo, tak… Rozhodně by si mohl o všem udělat dost zkreslenou představu, avšak dle jejího křiku a snaze se ti vykroutit, by to byla spíše představa hodná zavolání policie.
„Nechte mě! Pusťte, vy… vy…!“ Soptí na zemi pod tebou, ale nevypadá to, že by se jí tvoje slova nějak výrazněji dotkla nebo ji snad zaujala. Lady Hamilton bude zjevně mladá bojovnice spíše než dívka, která by brečela v koutě. No, dost možná něco o ní už mohlo vypovědět to, že byla v tak pozdní hodinu s nějakým mužem v parku. To rozhodně nebylo mezi smetánkou běžné. Snad jen mezi sezdanými páry by to bylo tolerované, avšak o tom jistém Oskarovi nemluvila jako o manželovi. Alespoň zatím. Zmítá se pod tebou, i když je to marná snaha. Snad až když zmíníš, že ji pustíš, tak zahlédneš, jak zbystří a na ten krátký okamžik se přestane vzpouzet. Snad jako kdyby vyčkávala, zda tak skutečně učiníš a nejde jen o falešný slib.
„Kočár? Říkáte kočár?“ Zamrká trochu rychleji a ty vidíš, že se jí přeci jen při těch slovech a snad i představě cesty ven vrátí do očí jistá příčetnost. „Já… Ne, nemáme, ale… Ale jestli vy jej máte, tak…“ Dere se jí poněkud ochraptěle z vykřičeného hrdla a ty si můžeš všimnout, že její pokusy o to se od tebe dostat naprosto ustaly. Pustíš ji a odtáhneš se. Emma se podepře na loktech, aby se z výdechem posadila v trávě.
„Takže půjdeme pryč, ano? Prosím?“ Hledí na tebe ty velké prosebné oči lesknoucí se ve tmě, zatímco si mimoděk promne otlačené zápěstí. „Tak… dobře.“ Kývne nakonec váhavě na tvůj příslib cesty ven z parku k vašemu kočáru a začne se škrábat na nohy. Obě se postavíte a ona si až pro tuto chvíli tak absurdním gestem upraví pár tahy tu zmuchlanou a v trávě vyválenou sukni, na níž je i několik tmavých cákanců krve.
„Kudy?“ Zazní ta krátká otázka, kterou doplní její poplašené rozhlédnutí do tmy kolem vás. Odpovědí je vám však jen šumění z korun stromů a ty můžeš být ráda, že tento park znáš natolik, aby si odtud zvládla trefit k již použitému vchodu do parku. Být to nějaký z těch méně známých, možná byste obě měly zaděláno ještě na nepříjemný večer.
| ||
| |||
 | ... Del...
Ponořím se do ticha protkaného zvukem větru proudícího prohánějícího se skrze ocelově šedá mračna, co se táhnou po obloze až k vzdálenému obzoru. Cítím těžký vzduch plný prachu zvedajícího se z té nekonečné krajiny bez života i barev. Je to tak… Známé i cizí zároveň. Všechny ty vjemy se prolínají s pohledem na kazetový strop a vůní santalového dřeva. Všechno působí tak… Strašně moc vzdáleně… Chvílemi si připadám, jako bych se topila v medu. Hutné… Temné… Směsi medu a oleje ve které se mé vědomí tak těžkopádně vznáší. Vždy, když se mi podaří dostat se na povrch, uvítá mě pohled do stropu ložnice, než se vzápětí opět rozmaže a vytratí ve vše požírající nicotu.
Jen matně si uvědomuji, že… Ležím. Ano… Ležím… Stojí mě veškeré síly i udržet oči otevřené, natož se pohnout. Ruce mi bezvládně spočívají na tmavém přehozu postele stejně jako zbytek těla a… Úlomek… Kde… Necítím…. Nic? Ale… Kostrbaté myšlenky zmizí ve tmě stejně jako zbytek ložnice a nahradí je opět jen ten neurčitý pocit melancholie přicházející s vjemy z cizí mrtvé krajiny. Nebylo to vždy… Takové… Nebylo…
Čas běží i stojí, stala se z něho jen neurčitá abstraktní veličina oddělující světlo od tmy.
Zvuk zaklepání na dřevo působí tak nepatřičně a neskutečně. Přesto mne přiměje se pozdržet nad hladinou o něco déle. Chvíli… Jen ještě chvíli…
„Del?!“
Do ticha zazní ten známý… Kamael… Ne, Alexův hlas. Alex. Káva… Matně si vzpomínám, že jsme… Já jsem… Ovšem vzpomínky i myšlenky mi proklouznou pod špičkami prstů, kterými se tak zoufale snažím po nich natáhnout – v okamžiku, kdy mi výhled na strop zastíní Alexova tvář. Chřípí mi naplní ta bolestně důvěrná vůně. Mžourám do jeho tváře ve snaze zaostřit, ovšem dělá mi problém soustředit se na víc než jeho pohybující se rty a… Oči. Ano, ty tmavé… Černé oči…
„Del…“
Naléhavý hlas provází i dotek prstů shrnujících vlasy z tváře. Snažím se, tak moc se snažím, ale nedokážu skrze hrdlo protlačit ani hlásku. Zpoza lehce pootevřených rtů se mi vydere jen další mělký výdech. Zoufale mi tepe ve spáncích, jak se mermomocí snažím udržet ve světle a nepropadnout se zpátky pod hladinu. Vnímám paže, které mne podeberou a proudící vzduch, jak se na okamžik ocitnu ve vzduchu, než mě Alex položí do příjemnější pozice a nechá moji hlavu klesnou mezi polštáře. Málem zpanikařím, když mi zmizí z dohledu, když… Najednou to přestane. Ten vjem na pozadí, jednotlivé pravidelné pulsy.
„Del…“
Připadám si jak hadrová panenka, když mne Alexova dlaň přiměje natočit k němu tvář. Sama bych to nedokázala. Sama nedokážu… Nic… Jen srdce mi poskočí, když mi dojde, že ruku, kterou jsem se dotkla úlomku, stále takřka necítím a nedokážu… Nedokážu s ní pohnout. Prsty té druhé jen lehce pokrčím ve snaze dát Alexovi… Aspoň nějaké znamení. Stále mžourám do jeho tváře, oči jako dvě škvíry. I tak mne stojí hodně sil je udržet otevřené. Ale… Musím. Zvláště když čtu z jeho tváře… Strach. Opravdový strach. O mě. Tohle jsem přeci nechtěla, ne…
„Del?“
Nadechnu se a spodní ret se mi sotva znatelně zachvěje, když opět jen místo odpovědi vydechnu. Alexovo čelo se dotkne mého a… Hřeje. Tak moc až pálí. Nebo… Nebo naopak já… Jsem tak ledová… Jeho tvář mi opět zaplní celé zorné pole a na studené kůži mě zašimrá jeho horký dech, zatímco opakuje těch pár slov jako mantru. Dobré… Bude to dobré… Obavy i úzkost, co zpoza nich vyvěrají mě nutí soustředit se. Zuby nehty se držet při vědomí, jakkoliv cítím, že mi ten pocit chvílemi vyklouzává a… A je to tak… Těžké…
V ústech cítím strašlivé sucho a jazyk se mi lepí k patru. Stále mělce oddechuji, už jen to je skrze sevřený krk tak náročné, přesto… Rty se pohnou a ohryzek se jemně pohne, jak se pokusím aspoň polknout a nabrat do plic o trochu více vzduchu. „… Al-le…ks…“ vydechnu na samé hranici slyšitelnosti neartikulovaně a pokusím se při tom pohnout rukou. Dát mu… Znamení… Ani si nejsem jistá, zda se mi vůbec podařilo protlačit skrze rty těch pár hlásek. Možná ani to ne. Možná je to jen ozvěna vlastního přání, přesto ze sebe nedostanu už více než jen další roztřesený výdech. Jsem tak… Hloupá… | ||
| |||
| Nahoru a dolů Delilah Blair Flanagan Opět cítíš ten podivný chlad na kůži. Svistot nikdy neutichajících větrů vanoucích nad šedou planinou bez života. Je to jako závan starých časů. Závan života, který nikdy nebyl tak úplně tvůj, avšak nějakým způsobem se do tebe otiskl a začal se s tebou prolínat. Rezonovat.
Pohybuješ se na pomezí vědomí a nevědomí. Občas cítíš, jak se vynoříš nad hladinu podobně jako z hlubokého spánku, aby si pro tebe opět záhy přišla nicota. V těch chvílích ve světle vnímáš, že musíš ležet, protože ten strop, na který se ti párkrát podaří unaveně zamžourat, poznáváš. Jak jinak. Uvykla sis jej vídat prakticky každé ráno po svém probuzení. Jsi ve vaší ložnici. Ruce máš… prázdné. Když se soustředíš necítíš z těžce pohyblivé dlaně nic. Žádné vlny energie. Mravenčení. Spíše naopak z té jedné ruky necítíš… nic. Ale než by ti to snad začalo plně docházet, přijde zase tma.
Těžko říct, kolik času uběhlo. Kolikrát se ti podařilo nabrat na chvíli vědomí. Vše tak nějak zvláštně… splývá. Když v tom…
Ticho protne známé rázné zaklepání. Chvíli je ticho, než se dveře otevřou.
„Tak jsem konečně zpátky. Už si viděla tu výzdobu? Hmm, neslibovala jsi, že ta káva nebude v….“
„Del… Del?! Panebože!“
Kroky zadusají na dřevěné podlaze a ty ucítíš, jak se s tebou zhoupne postel a tobě výhled na strop zastíní známá silueta s rudými vlasy. Cítíš z něj opět jeho typický kořeněný parfém smíchaný s vůní koniny, kterou jeho oděv nabral po skoro půl dni stráveném v sedle.
„Del… co jsi to?!“ V tom hlase zní naléhavost. Strach. Ucítíš jeho ruku, jak ti shrne pár pramenů vlasů přilepených na tváře a skloní se k tobě, aby si tě snad lépe prohlédl. Ráda by si odpověděla, ale jazyk se ti lepí na patro a krk je nepříjemně sevřený. Stejně jako se stále nemůžeš pořádně pohnout. Alexander ale nečeká na tvou odpověď. Ucítíš, jak tě podebere, zvedne a položí tentokrát už pohodlněji na postel, mezi měkké polštáře, než se kamsi skloní tak, že ti prostě zmizí ze zorného pole a brzy na to… Ucítíš, jak to pravidelné rytmické pulsování energie náhle ustane.
„Del… Zatraceně!“ Postel se opět zhoupne, jak si k tobě přisedne. Ucítíš jeho ruku na tváři, jak tvůj obličej nakloní lehce do strany k sobě. Ruce máš těžké jako z olova, ale tu jednu, tu nezasaženou cítíš, že máš pohyblivou. A s vynaložením jistého úsilí a času, budeš snad brzy schopná promluvit. Alexander funguje jako dobrá kotva proti tomu, aby ses snad opět propadla do toho spánku nespánku. Především, když vidíš, ty obavy v jeho očích.
„Vnímáš mě, Del?“ Zašeptá skoro neslyšně a zavře oči, než se k tobě skloní. Cítíš jeho dech, jak opře své čelo o tvé. To jeho doslova pálí na tvé studené kůži. „Všechno bude dobré… bude to... dobré.“
| ||
| |||
| Nechtěná pomoc Okolní svět se mi rozmazává. Postřehnu těch pár orientačních bodů, které jsme s Williamem míjeli, ale jinak jsem soustředěná jenom na jedno. Na ni. Zvuk podpatků mi zní do rytmu srdce, najednou tak hlasitého a rychlého. V jednu chvíli špatně došlápnu a mám co dělat, abych se udržela na nohou, ale vzápětí už se zase rozeběhnu. Přísahám bohu, že si pořídím praktičtější boty než střevíčky. Těch pár centimetrů k dobru mi za tyhle scény nestojí. Blížím se. Natáhnu se před sebe a prsty jí pevně obemknu kolem zápěstí. Tentokrát už si servítky neberu. S úmyslem ji přimět zastavit škubnu rukou. Zřejmě ztratí rovnováhu, nebo se po mě ožene tak prudce, že to neustojíme ani jedna. Ani nevím, jak se to přesně stane, ale záhy obě ležíme v trávě.
Ruku se mi nepodaří stáhnout tak, abych ji zaštítila před pádem, a tak jí sklouznu po kamenném chodníčku a v dlani ucítím palčivé horko. Ostře vydechnu a přetočím se. Už nemusím přemýšlet nad jednotlivými pohyby. Instinkt bere za své. Připomínají se mi scény z Veršů, stejně jako lekce s Mallory. Pokusím se jí zachytit ruce, aby neublížila mně a vlastně ani sobě. Srdce jí pořád tluče tak strašlivě rychle. V jeho rytmu slyším strach, stejně tak jí ho čtu i z tmavých očí. Zhoršuji to. Tímhle přetahováním to jenom zhoršuji. Jenom se… brání. Zůstat se rovná jisté smrti a já… Křičí. Pořád tak strašlivě křičí. Tentokrát už mě tím nepřekvapí, ale vlévá to do mě nutkavou potřebu ukončit to dříve, než by jí snad na pomoc přispěchal další kolemjdoucí. Opravdu to nechci nikomu vysvětlovat. A vlastně ani nemůžu. Musím… něco udělat. Před očima se mi napne rudá nitka, takřka cítím, jak se mi obmotává kolem prstů a stačilo by za ni jemně potáhnout. Jenom docela jemně, aby se uklidnila. Bylo by to rychlé a efektivní, připomenou se mi slova Zerachiel. Zničehonic to mnou zarezonuje tak silně, až to málem udělám. Málem bych tu strašlivou chvíli uťala. V uších mi však znovu zaskřípe stůl, až mě z toho zamrazí v zátylku. To, co říkal Ramiel… měl pravdu. Bylo by to rychlé a efektivní, ale… nemůžeme zapomínat na to ale… Na okamžik zavřu oči, do nichž se už-už vkrádala ta usvědčují záře. Zapěstí jí zatlačím na zem a místo toho, abych vnímala tlukot dvou proplétajících se srdcí, už zase slyším jenom jeden. Jenom ten svůj. Zarazím se včas. Nenatáhnu se po své moci, byť něco ve mně by ji použilo až moc ochotně. Už jenom ta představa, jak tohle vysvětluji Williamovi… a proč bych něco takového vůbec dělala, jenom protože jsem si byla na okamžik tak jistá, že bych ji neměla nechat odejít? „Uklidněte se!“ zvýším tentokrát hlas já, abych ji přiměla mě slyšet. Ta slova nikdy nikomu nepomohla, ale i tak je vyslovím tím nezvykle ostrým tónem. Potřebuji, aby se uklidnila. „Emmo, prosím vás! Pokud tady opravdu je něco neviditelného – au, kruci! – tak čeho – no tak, přestaňte! Snažím se vám pomoct! Čeho myslíte, že tím křikem dosáhnete? Nebo co si budou myslet lidi, pokud vás uslyší? Budou si myslet, že jste se dozajista zbláznila, tak se, prosím vás, uklidněte a já vás pustím. Dobře? Prosím!“ Trochu se napřímím, abych dala najevo, že své části dohody hodlám dostát. A také hodlám, jenom co přestane křičet a házet sebou. Proti její vůli ji tady… držet nemůžu. Prostě nemůžu. Vlastně ani nevím, jestli by o to William stál, a – už zase všechno komplikuji. „Prosím…“ zopakuji měkčeji a pomalu, pořád ještě opatrně, stisk zase povolím. „Máte přistavený kočár? Ten náš odsud není daleko,“ navrhnu opatrně. „Budete tam v bezpečí.“ A přinejmenším budeme někde, kde by nás měl William snadno najít. Snad by se i uklidnila… Snad. Pokud se mnou po tom všem bude vůbec ochotna někam jít. „Opravdu vám chceme jenom pomoct, Emmo.“ | ||
| |||
| Jen pár hodin Tak dlouho bojuji sama se sebou až nakonec… Přesně dle očekávání prohraji. Alexanderova pracovna není zrovna místo, kam bych obvykle chodila bez jeho přítomnosti. Ne snad, že bych nemohla, tohle nebyl Jeruzalém a Alexander nebyl Bartholomew, který si vysloveně nepřál, abych tam chodila. Pracovna pána domu patří přeci jen jemu. Dokonce i služebná, která tam chodila uklízet, nesměla s ničím hnout. Nicméně… Ať jsem si to už přála nebo ne, některé zvyky ve mne zůstávaly zakořeněné. A pak… Vlastně jsem ani neměla důvod tady trávit čas, proč také.
Nyní ovšem pootevřu dveře a proklouznu dovnitř. Rychlým krokem pokračuji k sejfu schovanému ve stěně. Naučeným pohybem odsunu dřevěnou kazetu a skloním se ke kovovým dvířkám sejfu. Kombinaci si pamatuji z hlavy, je to jedna z věcí, které se vyplatí naučit se nazpaměť kdyby… Kdyby náhodou. Číselnou kombinaci se mi tak podaří zadat na první pokus.
Natáhnu se po relikviáři zastrčeném úplně vzadu v nejspodnější polici. V první chvíli polekaně ucuknu ruku, když mi po kůži proběhne to důvěrně známé zašimrání. Nicméně… Stejně ho nakonec vytáhnu ven. Neměla bych. Vím to. Ale… Jen to chci vyzkoušet. Nic více. Nedělám přeci nic… Zlého. Živě si dokážu představit Alexův výraz, kdyby mě teď viděl… Ne, za tohle by mne rozhodně pochválil. Možná… Možná bych na něj přeci jen měla počkat…? Krátce zaváhám, přesto dveře sejfu zavřu a kazetu vrátím zpátky na její místo, aniž bych zlatou schránu pustila z rukou. Teď, když ji už držím… Je těžké ji tam zase schovat a předstírat, že jsem na nic takového ani nepomyslela. A… A bude lepší, když to nejdříve zkusím… Sama. Pokud relikviář nedokážu otevřít, tak na to celé můžu zapomenout a jestli se to podaří, tak… Tak aspoň budu vědět, jak se věci mají, až ho budeme otevírat společně s Alexem.
Z pracovny málem vyběhnu. Chodbou se spíše mihnu, než abych normálně prošla a zastavím se až za dveřmi ložnice, které za sebou tiše zavřu. Jako by snad někoho ze služebnictva zajímalo, co jsem dělala v Alexově pracovně. Na okamžik si vážně připadám jako malá holka, co se vyplížila po večerce ze svého pokoje pro hrst máslových sušenek.
Pro jistotu zatáhnu závěsy v okně a teprve poté se posadím s relikviářem na postel. Srdce mi buší, když se dotknu bříškem ukazováčku zlaté schrány přesně v tom místě, kde to samé dělal předtím Alex. Dech se mi zatají, když vidím… Funguje to. Musím dlouze vydechnout a zase se nadechnout. „Tak tedy… Dobře… Dobře… To půjde,“ zašeptám rozechvěle, zatímco se pustím do vykreslování trojice protnutých kruhů. To už srdce cítím málem až v krku.
A pak se to stane.
Po několika staletích se ozve zvuk odemknutého zámku.
S očima rozevřenýma dokořán se nad schránou skloním a víko odklopím. Notnou chvíli pak jako ve snách hledím na úlomek zrcadla, který ve skutečnosti velmi dobře znám. Je to… Je to ten úlomek. I kdybych ho nepoznala podle toho černého lesku a zakalené tmavé barvy, tak to… To, co z něj cítím… Rezonance. Dokonce i když se ho nedotýkám, vnímám, jak se tlukot mého srdce snaží srovnat s pulsy energie vycházející z artefaktu.
Tohle… Tohle je přesně ta chvíle, kdybych měla schránu zavřít a vrátit zpátky do trezoru. Počkat na Alexe až se vrátí. Jenže… Jenže je to silnější jak já. Nevnímám takřka nic jiného než ty slabé pulsující vlny a vlastní tlukot srdce. Všechno kolem je najednou tak nicotné. Nepodstatné. Jsem tu jen já a ten úlomek, který hypnotizuju očima. Snad jako bych to ani nebyla já – moje ruce, které se natáhnou k úlomku a vytáhnou ho z relikviáře ven. Možná… Možná chci jen na okamžik cítit… Pamatuji si, jak jsem si připadala, když mu ho Laylah sundala z hrudi. Jako by… Jako by mi sebrala něco… Důležitého. Kousek sebe sama.
Kousnu se do rtu, naposledy zaváhám… A opravdu sevřu úlomek ve své dlani. Jen na chvíli. Hned ho tam vrátím a zase…
… zalapám po dechu. Vše kolem se bez varování rozpije a promění ve změť abstraktních čar. Brnění z vlny energie, co mi prošlehne rukou do celého těla je tak silné a nepříjemné, až ho nakonec provází palčivá bolest. Polekám se. Tak moc… Chci střep pustit. Odhodit ho okamžitě od sebe, ale… Nejde to… Nejde to! Pod kůží opět cítím ten příšerný pocit chladu i horkost zároveň, jako by mne zevnitř stravoval ledový oheň, co laská i pálí v tu samou chvíli. Ovšem to není to nejhorší. Vyděšeně zamrkám, když spatřím vybíhající černé linie vykreslující se na mé kůži. Má tetování. Byla… Předtím byla zlatá. Viděla jsem je. Byla zlatá! Jenže teď se dráhy staré tisíce let plní inkoustově černou barvou a šplhají stále… Výše a výše.
V panice pootevřu rty a do koutků očí mi vhrknou slzy. Místo toho, abych úlomek mrskla na opačnou stranu místnosti, tak jej svírám čím dál pevněji. Tělo mě neposlouchá. Chci křičet. Strachem. Bolestí. Volat o pomoc… Ale nedokážu to. Tím pocitem se málem zalknu, jak se mi sevře krk a nepustí ven více než přidušené zasípání, které se rychle změní v zalapání po dechu.
Relikviář se mi sveze z klína… Na zem? Myslím… Nezáleží na tom. Všechno ke mne najednou doléhá z čím dál větší dálky a barvy prolínající se do sebe pomalu slábnou a tmavnou. Snažím se s tím bojovat, ale… Nejde to. Stejně jako… Stejně jako tehdy, když mi Laylah položila úlomek na hruď. A tak se tomu nakonec poddám. Jen vzdáleně vnímám, jak se náhle převážím a svezu se na zastlanou postel, zatímco se ze světa vytratí všechny barvy i zvuky… Všechno… Včetně mě…
„Takže… zvládneš to tu těch pár hodin sama?“ „Vím, že to tak asi moc nepůsobí, ale… Zvládnu to tady sama. Vážně.“ | ||
| |||
| Hysterie Vera De Lacey Ne, neposlouchá tě. Jako kdyby tvoje slova narážela na zeď, za kterou byla až ta nebohá zkrvavená mladá dáma. Nezvládneš ji udržet. Ani v první chvíli nečekáš, že by se o to snad s takovou silou pokusila. Působila tak křehce. Zranitelně. Ale nakonec z ní nekapala její vlastní krev, ale pouze krev, co patřila jejímu jistě už mrtvému doprovodu. Dokázala tedy vyvinout dost síly tváří v tvář té děsivé situaci, ve které teď byla. Neviditelná hrůza plížící se parkem a vraždící lidi? Znělo to spíše jako nějaká z hororových povídek z jednoho z těch laciných sešitů, avšak tohle byla realita a tobě… Tobě to vlastně nepřišlo až tak šokující. Už ne.
Mihnoucí se siluety na nebi popoženou tvé myšlenky. Těžko říct, zda některý z nich je William. Stejně tak je odtud těžké vidět jakékoliv detaily jako jsou křídla, počty končetin, či cokoliv, co by ti napovědělo, že jde o Ztracené a pak jednoho z vás. Přesto… Měla jsi jisté tušení. Už od té nehody vzducholodi, kdy se nad tebou roztáhla ta černá pera. Možná to nakonec nebylo jen šálení panikařící mysli.
Rychlý klapot podpatků, co se ti každou chvíli vzdaluje, ti ale rychle připomene, že jsou tu jiné problémy, kterým bys měla věnovat svou pozornost. V něčem se snad dá i Williamova frustrace pochopit, když teď tak trochu stojíš na jeho místě a jsi teď tím, kdo musí jednu zpovykanou mladou dámu opět přivést k rozumu, aby snad bezhlavě nevběhla do ještě větších problémů.
Rozběhneš se. Sice je z lady Hamilton zase jen černá silueta, ale stále ji vidíš. A především slyšíš. Noční vzduch prořízne tvůj křik volající její jméno. Ne, nezastaví. Ani se neohlédne. Snad ještě přidá něco na tempu. Avšak vidíš, že je to skutečně dáma ze Zahrad. Běh v takové obuvi i široké sukni není nic snadného, ale ona by jistě nezaběhla žádný rekord i v něčem vhodnějším. Přesto… Utíkáš. Pomalu stahuješ náskok, který v mezičase nabrala.
Cítíš svůj zrychlený dech, zatímco kolem vás zní ostré staccato klapajících podpatků. Míjíte několik laviček, pár ozdobných záhonů, dokonce i ten záhon bílých mečíků, kde jste se ještě před nějakou dobou s Williamem stáli v tom zvláštně poklidném rozhovoru.
Teď se ale nemůžeš kochat krásou květin, i když jedovatých. Emma na jedné z křižovatek zabočí směrem k vodě, přes kterou se klene kratší most. Už jsi skoro u ní. Proběhnete kolem prvních ze sloupků s dvojicí lamp, značících jeho začátek, abys už od ni byla jen kousek. Stačí se natáhnout a chytit ji. Tentokrát si ovšem nemůžeš brát žádné servítky. Musíš ji zastavit. A tak ji chytíš pevně. Dost možná ji to zabolí, ale to je teď vedlejší.
„Ne! Nechte mě! Nechtě mě!“ Křičí, zatímco ji během vašeho zápolení strhneš k zemi. „Nesahejte na mě! Já tu nezůstanu! Ani chvíli!“ Hysterie, která jí zmítá je doslova hmatatelná stejně jako ten stálý pach krve, který z ní cítíš. Ne, lady Hamilton nevypadá, že se hodlá v nejbližší době uklidnit. Rozhodně ne uprostřed nočního prázdného parku, ve kterém se toho nejspíš děje více, než by tě kdy napadlo.
| ||
| |||
| Špatný den „Emmo, to bude-… Ne, chápu to, ale i tak bychom měly… Prosím vás,“ snažím se ženu uklidnit, ale tváří v tvář panice – té opravdové panice, která zastiňuje mysl tak, že na zbytek světa pak pohlížíme leda klíčovou dírkou, naprosto strženi instinktem – nemám šanci. V uších mi duní zrychlený tlukot srdce, tak naléhavý a vystrašený, až bych ji nejraději objala, ale místo toho ji musím stisknout pevněji, aby se mi nevytrhla. Neposlouchá. A mě to ani nepřekvapuje. Kolikrát jsem se zachovala stejně? Kolikrát jsem se nechala strhnout strachem, nebo neurčitou představou, že by to tak bylo správně, aniž bych dala ostatním šanci cokoliv vysvětlit nebo snad zareagovat? Jindy by mě snad pobavilo, nakolik rychle karma vrací úder. Jenom před pár minutami jsem se pokusila Williamovi utéct do tmy, aniž bych věděla, kam mířím, a teď se pokouším uklidnit zpanikařenou ženu. Přes veškerou snahu se mi to nedaří. Nevklíním se jí do slov dost razantně, abych trhané vysvětlování utnula, a místo toho se hlasy proplétají nocí, jak obě mluvíme o něčem jiné. Nezbývá mi než se zvednout spolu s ní. Vytáhnout se, přenést váhu na nohy a hlavně ji nepustit, ať se ošívá sebevíc. Na dámu má opravdu překvapivou silou… Už dost, kruci! „Rozumím, proč se bojíte, ale William to má…“ pod kontrolou, chci říct, když v tom žena zvýší hlas a dokonale mě tím umlčí. Nepustím ji, vlastně to ani nestačím zpracovat. S úmyslem jí odpovědět, tentokrát ráznějším a pevnějším tónem, se nadechnu, když v tom do mě strčí. Silněji, než bych čekala. Rozhodně silněji, než bych v tu chvíli zvládla ustát. Hůl mi proklouzne zpoza podpaží a s hlasitou ránou dopadne na zem, stejně tak povolí i stisk na jejích paží. Pod prsty mi proklouzne hebká látka jejích rukávů, než se mi do rozehřátých dlaní opře studený vzduch. Ztratím rovnováhu. Nohou pohnu vzad, abych se honem podepřela, ale koleno se mi podlomí a já vzápětí dopadnu tvrdě na zem. Usyknu. Ruka, kterou se podpírám na zemi, se mi zachvěje, jak tělem projede ta nečekaná vlnka bolesti. Beru to zpátky. To, že se lady Hamilton rozeběhla do noci, mi rozhodně nepřipadá úsměvné a už vůbec ne vtipné. Vlastně… Vlastně je to strašné! Pokud si William připadal jenom z poloviny jako teď já, dlužím mu omluvu. A něco sladkého na nervy. Nebo v jeho případě alespoň chvíli, kdy ho nebudu frustrovat, štvát ani děsit. A jenom, co ji doženu, na tom zapracuji. Jenom co… Ahh, bude naštvaný. Ať už udělám cokoliv, bude naštvaný, protože někde počkat je pro dámy očividně nesplnitelný úkol. Za zády se mi rozezní zvuk jejích podpatků. Letmo se ohlédnu přes rameno, než znovu uchopím Williamovu hůl a začnu se zvedat. Neběží nikterak rychle, snad za to mohou nervy, nebo ještě spíše pohodlný život v Novém Jeruzalémě. Dámy neběhají. Ve městě ne, na venkově… jenom když to neví jejich matka. Doženu ji, toho se nebojím, ale – Pohled na noční oblohu mě zarazí na místě. Popleteně zamrkám, jak si v první chvíli nejsem ani jistá, zda mě nešálí smysly. Tmavší, o poznání rychlejší silueta mě přesvědčí o opaku. Je to… William? Zdá se, že druhý letec má více párů křídel než ti první, ale… znamená to, že… tihle křídla měli? Ani ve vzpomínkách Sidriel jsem takové neviděla, to se jenom připomenou Elijova slova. Mohou mít křídla, jinak by se neptal. Pořádně ani nevím, co si o tom obrázku myslet. Utíkají? Možná se snad stahují? Jsou vůbec schopni podobných strategických manévrů? Byť jsem jednoho slyšela mluvit, myslela jsem, že… to jsou prostě příšery… Jednou rukou si zachytím suknici, v druhé dosud svírám Williamovu hůl. Naposledy se podívám na oblohu, jako bych se z ní snažila vyčíst něco dalšího, ale pořádně ani nevím, kam vlastně letěli. Na to teď není čas. Ne, pokud mám naši lady na útěku dohnat. Vévoda se o sebe postará a pak si na seznam dnešních úlovků připíše i mě, až nás bude nahánět po parku. Začínám si říkat, kdo z nás má horší den – a že tuhle soutěž zrovna nevyhrávám. Tak… Tak bych se ho měla pokusit ještě nezhoršit tím, že lady Hamilton ztratím úplně. Už se neohlížím. Co nejrychleji se rozeběhnu za zpanikařenou ženou. V tomhle stavu by si byla schopna leda ublížit a nejspíše by ani nebylo žádoucí, kdyby se tady začalo motat více lidí. Ne, pokud ti Ztracení patří mezi vyšší třídy. A ze všech lidí to musela být zrovna lady Hamilton! V hlavě se mi matně upomínají další tohoto jména. Vlastníci… novin, pokud se nepletu? A já teď zatraceně doufám, že pletu. „Emmo! Stůjte!“
| ||
| |||
| Kombinace Delilah Blair Flanagan „Děkuji, paní. Určitě se vám to bude také moc líbit.“ Usměje se na tebe služebná, kterou tvé svolení viditelně potěšilo. Ještě aby ne. Nejenom, že štěstí se hodí, ale bylo vidět, že do příprav vaše služebnictvo už část svého času vložilo. Vlastně možná až moc, když si vezmeš, že tě tu nikdo přímo nevítal. Na druhou stranu si měla skutečně klid pro sebe a nebylo pochyb, že pokud by si snad něco potřebovala, nenechají tě jen tak bezprizorní.
Pro teď tě to však netrápí a vydáš se proto do patra, aby ses zvládla o sebe postarat i sama. Převléci se, najíst se, nějak se zabavit. A stejně jako jindy v podobných chvílích klidu a samoty sáhneš po knize. Je to skoro vždy sázka na jistotu. Způsob, jak odvést myšlenky někam daleko, do jiných světů a příběhů. Dnes však je těžké se soustředit i na více než odstavec. Slova, písmena plynou kolem tebe, ale v hlavě ti jich zůstává jen zlomek. Vlastně ani nevíš, co si před pár stránkami přesně četla. Myšlenky ti stále zabíhají k něčemu jinému. K něčemu, co už nějakou dobu leží uložené v sejfu Alexanderovy pracovny. Ne, nenechali jste relikviář jen tak stát na komodě nedaleko té ohavné vázy, aby z něj byla jen další ze zbytečných dekorací. Na tohle byl Alexander až příliš ostražitý. Nedalo se mu ale divit. Už o jeden relikviář přišel tehdy na skalistém pobřeží Nového Jeruzaléma. Vydržíš to pár hodin, než se rozhodneš pro trochu jiný program. Do odpolední kávy zbývá ještě necelá hodina a Alexander není v dohledu ani doslechu. Kdy jindy tedy...
Dojdeš k sejfu, který je schovaný za jednou z kazet dřevěného obložení a zadáš kombinaci. Ne, Alexander před tebou v tomto směru nemá tajnosti. Čísla si pamatuješ dobře.
6… 21… 3… 19… 1
*Cvak*
Klapne mechanismus tiše a dvířka sejfu poodskočí. Kromě nějakých listin, pár cenností a krabičky s tvými šperky se v šeru také zlatě zaleskne dobře známá schrána. Natáhneš ruku do jeho útrob a jen, co se dotkneš toho chladného kovu, přejede ti po těle opět ta zvláštní pulsující vlna energie. Skoro si až zapomněla, jaké to tehdy bylo, avšak teď už si to celé vnímala také v docela jiných souvislostech.
Zavřeš sejf a rychlým krokem opustíš Alexanderovu pracovnu. Ten pocit, že teď děláš něco špatného, se neodbytně připomíná, avšak máš na to přeci právo. Našla jsi to ty sama a zaplatila za to dost vysokou cenu. Snad je to tím, že tu teď není Alexander, který by toho byl jistě rád svědkem, ačkoliv si dovedeš představit, že příliš nadšeně by se netvářil.
„Del…“
Skoro až slyšíš to oslovení. Ten tón, jaký by tvé jméno mělo a že jich v jeho podání umělo nabrat spoustu. Od těch tichých, určených pouze a jen pro vaše soukromé chvíle, kdy i jedna slabika uměla zanechat ten příjemný hřejivý pocit, až po ty ostřejší, vyčítavější, často doplněné tím typicky nesmlouvavým pohledem, kdy sis někdy připadala jako malá holka, kterou rodiče přistihli u nějaké nepřístojnosti. Teď by to k něčemu takovému nemělo jistě daleko. Alexander tu však nebyl. Byla to tedy vhodná příležitost na nepozorovaný pokus o…
Hledíš na víko relikviáře a vybavuješ si v hlavě vzpomínky na to, jak se jej Alexander toho večera snažil odemknout. Nakonec však neúspěšně. Vypadalo to vlastně snadně. Přiložil prst a… A jakmile se dotkneš na jednom místě kovu a trochu potáhneš prstem, všimneš si slabé záře, která zpod něj vystupuje. Když čáru protáhneš, natáhne se i pomalu vyhasínající světelná stopa, jenž za sebou tvůj prst zanechá. Je to skutečně jako malovat v zimě na sklo. Teď si jen vzpomenout na tu přesnou kombinaci.
Není to ale takový problém. Vlastně to není vůbec problém. Vzpomínky stará celá tisíciletí jsou tento den ještě velmi čerstvé. Začneš tedy znovu a tentokrát lépe. Podobně jako ta bělovlasá žena, Laylah, vykresluješ trojici kružnic, které nepohasínají. Září tím slabým opaleskujícím světlem i nadále, zatímco rozechvělým prstem začneš propojovat jejich středy do jednoduchého trojúhelníku. Jak je to už dlouho, co někdo naposled otevřel tento Relikviář? Jistě to budou stovky let. Minimálně.
*Cvak*
Ozve se tiché, skoro postřehnutelné cvaknutí kdesi z útrob památky na Zlaté město a ty ji můžeš otevřít. Jen… tak.
Je to skoro jako deja vu. Leží tam. Zlato černě se leskne. Stejně jako před tisíciletími. Není na něm patrný jediný zásek zubu času. Nic. Jen ta nezvyklá černá barva, která kalí jinak zlatý povrch nebeského artefaktu. Srdce ti poskočí a tělem ti přejde opět další z těch vln, které si před tím vnímala, ale mnohem, mnohem slaběji. Je to skoro jako tehdy, tvé srdce zrychluje, zatímco pulsy zpomalují tak, aby se setkaly v jednom společném rytmu jako dva tanečníci na tanečním parketě.
Natáhneš ruku. Opatrně… Pomalu. Prsty se dotkneš toho hladkého povrchu, který v něčem připomíná sklo a v něčem naopak kov. Nestane se ale nic, co by tě snad přimělo ruku polekaně stáhnout zpátky. Jen více vnímáš tu jistou rezonanci, o které mluvila jak Laylah tak také později Lucifer. Uchopíš tedy střep Zrcadla do ruky, abys jej vytáhla ze schránky, když v tom…
Najednou se ti rozmaže svět kolem tebe. Barvy se rozpijí jedna do druhé jako v nějaké vizi impresionistického malíře. Z ruky ti vystřelí do těla vlna energie, která za sebou nechá brnění tak silné, že už jej doprovází i samotná bolest. Najednou je těžké ovládat své tělo. Střep v ruce pulsuje stále rychleji a začíná hřát a chladit zároveň. Na okamžik se ti podaří na něj zaostřit, abys viděla, jak se ti na ruce, kterou jej držíš začínají vykreslovat známe obrazce tvého tetování, avšak… teď už nežhnou zlatou září, ale prosakuje jimi černá podobná inkoustu.
Neporušené linie se táhnou výš a výš. Po hřbetu ruky, kolem zápěstí, až předloktí a paží vzhůru k ramenu a společně s nimi je doprovází ten děsivý cizí pocit spalujícího tepla i mrazu zároveň. Vykřikneš? Ne, to se ti nepodaří. Jen se ti zadrhne přidušeně dech v sevřeném krku, když ten pocit dorazí i tam, ale to už se svět rozmaže ještě více. Jakoby z dálky slyšíš ozvěnu dopadu relikviáře na dřevěná prkna podlahy, jak se ti svezl z klína na zem. Stejně jako se brzo sesuneš na postel i ty a ještě než, se svět nenávratně rozpije do změti černajících barev, zaslechneš ještě tichý kovový cinkot… Ale pak už se propadneš do ticha.
| ||
| |||
| Nejistota „No, ne úplně přesně, ale dalo se to vyčíst… Hm, mezi řádky,“ nenechám se tím znejistit a vzápětí se zkrátka musím pousmát, když Alex pokračuje dál. „Dokonce. To už něco znamená,“ dodám, zatímco se dál lehce opírám tváří o jeho prsty, ze kterých prosakuje to příjemné teplo prostupující kůží. A i když vím, že by stačilo říci a jedna má část by to i chtěla udělat, tak převládne hlas rozumu – a vlastně nejen rozumu. Bude to jen pár hodin, to přeci zvládnu. Navíc… Ne, nechci, aby jen kvůli mne měl Alex o to více zařizování a výdajů zítra. Už takhle… Toho pro mne udělal hodně. To, že mu to nebudu komplikovat bylo tím nejmenším, co jsem mohla udělat na oplátku já.
„V tom případě tě beru za slovo,“ pronesu s hranou vážností a vlastně se mi trochu uleví. Jestli někdo své sliby opravdu plní, tak je to právě Alex. Vzápětí lehce povytáhnu obočí, když zmíní opice a vycpávání… No, můj výraz, když si to jen představím, vypoví za tisíc slov. „Dobrá. Že jsi to ty… Slibuji, že žádnou opici, kterou kdy zastřelím, nenechám vycpat a poté vystavit do ložnice,“ odpovím mu a koutky mi zacukají. Alexovo pobavení je nakažlivé, ne že ne. „Ale jednu nebo dvě bych mohla dát pro výstrahu na jejich oblíbené místo, ne?“ poznamenám zamyšleně. A jakkoliv to může na první dobrou vyznít jen jako žert, tak ve skutečnosti mi to nepřipadá zase jako tak moc špatný nápad. Vážně ty opice nemám ráda.
„V tom případě jsme domluveni,“ kývnu krátce hlavou a více než ochotně vyjdu Alexovi vstříc, když se nade mne nakloní a naše rty se opět setkají, tentokrát v polibku namísto rozloučení. Skoro mě až mrzí, když se ode mě odtáhne, až příliš snadno si dokážu představit, jak by se v tom dalo pokračovat. Je vlastně… Skoro až zarážející, jak jsou některé věci s Alexem o tolik… Intenzivnější. S Barthem to nikdy takové nebylo, vnímala jsem to spíše jako… Povinnost.
Nicméně všechno pěkné musí jednou končit a také vím, jak je Alexovi nepříjemné zbytečné otálení a přešlapování na místě. „Dobře, dobře. Už tě nebudu zdržovat,“ nakloním hlavu lehce ke straně. „Budu na tebe čekat,“ nechám sklouznout ruku z jeho hrudi a vykročím směrem k domu. Zvládla bych se sice o Vahi postarat sama, ale tentokrát se o tom s Alexem nedohaduji. Snad se jen naposledy ohlédnu přes rameno než i s koňmi zmizí v širokém průchodu do stájí. Až poté vejdu do domu, kde panuje oproti venku příjemný chladnější vzduch.
Krátce povytáhnu obočí, když zahlédnu skrze okno, kam se podělo takřka všechno naše služebnictvo, snad i lehce zpomalím, když zahlédnu barevné ozdoby, kterými se probírají. Nicméně ani můj příchod nezůstane nepovšimnut, jedna z žen se ke mně hned vydá. Pohledem sklouznu po košíku, který drží v rukách. Ozdoby v něm dost připomínají to, co jsem viděla v ulicích města, když jsme se vraceli. Její dotaz mne tak vlastně ani nezaskočí. Spíše je to naopak něco, co jsme dost možná měli řešit už dřív. Snad jen… Svým způsobem je to zvláštní. Že bychom se i my měli tímto způsobem účastnit tohoto cizího svátku. Náš původ, ve všech smyslech toho slova… Uvědomím si, že služebná na mne vyčkávavě hledí a já mlčím už příliš dlouho.
Rychle si tak odkašlu a souhlasně kývnu hlavou. „Tak štěstí? S tím se nedá než souhlasit. Štěstí není nikdy dost,“ pousměji se, ačkoliv to v danou chvíli působí spíše smutně než cokoliv jiného. Kéž by jen věděli. „Samozřejmě nám to nevadí, Nasimo,“ potvrdím jí a poté už jen sleduji, jak se žena rychle ukloní a vydá se zpátky na dvorek za ostatními. Zdá se, že v tu samou chvíli se začal Alex shánět po Hassanovi. Tedy hádám, že to bude ten snědý muž, který právě odchází.
Každopádně… Ocitnu se v tom velkém domě sama. Úplně sama. A vzhledem k tomu, že jsem právě dala svolení k tomu, aby se služebnictvo věnovalo zdobení domu… To tak asi i nějaký čas zůstane. Ovšem nevadí mi to, vlastně… Vlastně mi to tak vyhovuje. Sice chvíli přemýšlím o tom, že bych se snad mohla vydat jim pomoci, abych zaměstnala hlavu i ruce, přesto… Hm. Možná. Později. Teď vyběhnu do patra, abych se mohla převléci z kalhot a košile do volnějšího domácího oblečení. Hlad nemám, snad si jen dám trochu ovoce, které leží nachystané v míse. Vlastně ani nevím proč, možná ze zvyku? Připadám si stále tak… Zvláštně. Jinak. Neumím to popsat a nejsem si jistá, že vůbec chci.
Pokusím se zaměstnat knihou, kterou mám rozečtenou, ovšem nakonec mi myšlenky i pohled stále a znovu utíká k relikviáři postaveném na komodě. A jsem… Jsem z toho nervózní. Jak čas ubíhá, tak čím dál víc…
… až se nakonec rozhodnu s tím nebojovat. Sice jsem to chtěla… Nechtěla… Já nevím. A nejsem si tím jistá ani tehdy, když se jako zloděj plížím vlastním domem se skříňkou v rukách směrem k ložnici, kde se s ní zavřu a posadím se s ní na postel. Ostře se nadechnu a… Vážně… Chci…? Ne, musím.
A tak tam sedím naproti relikviáři, který mám položený před sebou a váhavě se nad něj nakláním. Jak to Alex tehdy dělal? Snažím si vzpomenout, v jeho podání to vypadalo tak jednoduše… Ovšem musím to aspoň zkusit… Zkusit ho otevřít… Dříve než mě ta nejistota sežere. A také… Než se Alex vrátí… | ||
