Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Provinile sklopím hlavu a uhnu pohledem, když zaslechnu úlevu rezonující v Alexově hlase. Snad si raději ani nechci představovat, jak moc jsem ho musela vyděsit, když vešel do pokoje a našel mě tam tak… Jak mě tam našel. Stačí si vybavit výraz plný obav v jeho tváři… Slíbila jsem mu, že těch pár hodin sama přeci zvládnu…
„Děkuji,“ šeptnu tiše, jakmile se s Alexovou pomocí ocitnu opřená v sedě o dřevěné čelo postele. Je to o něco příjemnější než jen bezmocně ležet v záplavě polštářů a čekat.

Nicméně okamžik, kdy budu muset začít zjišťovat, jak je na tom moje pravačka se už nedá více oddalovat. Pohledem sklouznu po bezvládné paži skryté ve volném černém rukávu a v hrudi ucítím bolestivé bodnutí úzkosti. Linky tetování nezmizely… Ale nejsou inkoustově černé jako prve. Ovšem ani zlaté, jak by správně měly být. Ne, namísto toho dráhy pokrývá šedivá barva, co se zároveň zlatě leskne. Nechápu to…
Ani nevím, jak dlouho na vlastní ruku strnule zírám, když se ozve Alex. Mlčky kývnu hlavou namísto svolení a svaly na krku se mi stáhnou tím vzrůstajícím napětím, když mne za tu ruku vezme. Vidím, jak se mne dotýká a bříška prstů kloužou po tetováních, ale necítím to. Necítím… Vůbec… Nic…

„Ano, tohle… Ano,“ přinutím se odpovědět a hlas se mi při tom lehce chvěje. Dotek na klíční kosti skutečně vnímám, ovšem od ramena dolů jako by tam ta ruka zkrátka nebyla. To další, co z Alexe vypadne už rozhodně nejsou slova útěchy. Ať se mi stalo cokoliv… Tak jediný, kdo by mohl vědět, co s tím… To neví. Jistěže to neví. „Byl… Byl rozbitý. Ten úlomek. Stejně jako já… Jen… Jen jsem chtěla…“ hlesnu, avšak myšlenku nedokončím a konec věty se vytratí do ztracena. Jako by to snad mohlo něco vysvětlit. Něčemu pomoci. Proč jsem na něj vůbec sahala? Měla jsem počkat na Alexe nebo… Nebo to nechat být.

„Ale… Není v pořádku. Jak by mohla být v pořádku. Vůbec… Vůbec ji necítím, Alexi. Co když…“ vypadne ze mne plačtivě, jak to v sobě nedokážu v tu chvíli udržet. Jako na povel uhnu pohledem a přinutím se k několika hlubokým nádechům a výdechům, abych se uklidnila. Spolkla to a dala se aspoň trochu dohromady. Teď už nemá cenu brečet nad tím, co jsem si sama ze své vlastní vůle provedla. Zvláště, když si představím, co všechno se mohlo stát, kdyby mi dle všeho ten úlomek nevypadl z ruky, když jsem se zhroutila na postel. Tedy… Musel mi vypadnout, ne? To byl ten kovový zvuk, co jsme slyšela. Jinak… Kdyby ty tetování šplhaly dál… Mohla jsem umřít? Paralyzovalo by mě to… Úplně všude? Z tohohle mi není dobře po těle ani nikde jinde.
„Dobře… Já… Ano. Čas. Nic jiného s tím stejně nedokážeme udělat než jen čekat,“ dodám mdle, ovšem aspoň můj hlas zní už o něco pevněji.

„Něco… Něco k pití zní dobře,“ souhlasím opatrně a kvůli Alexovi se pokusím i pousmát, ale koutky mi jen trhnou nahoru, než se opět nešťastně svěsí stejně jako hlava, kterou sklopím. Jako ve snách se natáhnu levačkou po vlastní ruce, abych ji chytila za zápěstí a položila si ji do klína. Je to tak… Divný a nepříjemný pocit. Cítím její mrtvou váhu, ale ne ji samotnou. Přejedu nehty po kůži, ovšem jakkoliv by to kdykoliv jindy mělo bolet, tak…

Ne. Nic.

Nadechnu se a pokrčím nohy, abych si kolena mohla přitáhnout k hrudi a schovat tu ruku před Alexem i sebou samou.
„Je mi… Je mi líto, že jsem tě tak vyděsila, Alexi. Jen… Jen jsem ho potřebovala vidět… A… Jestli je to on. Nenapadlo mě… Myslela jsem si… Tedy, ne, nemyslela jsem… Vůbec jsem nemyslela,“ povzdechnu si, zatímco ze sebe soukám tu omluvu. „Měla jsem na tebe počkat,“ uzavřu to nakonec doznáním, které musí být jasné – jemu především.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Slovo střídá slovo a kapitoly plynou jedna za druhou. Alexander skutečně není zrovna někdo, kdo by svému přednesu dodával na dramatičnosti, dělal vhodné pauzy i měnil intonaci tak, aby vyprávěný příběh působil co nejvíce živě. Ne, Alexander čte vše svým poněkud monotónním hlasem, který je v některých obzvláště napínavých pasážích snad až trochu úsměvný. Avšak ty nejsi ve stavu, abys něco takového docenila. Možná tak před pár dny by situace byla zcela jiná, ale za poslední den se toho událo tolik. Změnilo tolik… A k tomu ještě ta zatracená ruka, kterou stále necítíš.

Postupně se opět dáš tak nějak do kupy, i když opravdu jen v rámci možností. V něčem to připomínalo to, co se ti stalo tehdy dole v tom propadlém chrámu, avšak bylo zde několik rozdílů. Tentokrát si své tělo vnímala celou dobu, tedy až na pravou ruku a rozhodně to netrvalo tak dlouho, než zase přišlo k sobě. Jak dlouho tam s tebou Noah tehdy byl? Hodiny? Zcela určitě. Tentokrát si mohla čas ale měřit pouze na kapitoly. Alexander čte dál, zatímco se snažíš pomalu ale jistě rozhýbat své tělo. Párkrát o něj i zavadíš, ale on se viditelně nenechává při čtení rušit a dává ti prostor k tomu se vzpamatovat.

„A spolkla je temnota, která… Hmmm, pauzu?“ Složí knihu na klín a skloní k tobě pohled. „Lepší… To rád slyším.“ Vydechne s těžko skrývanou úlevou. „Počkej, pomůžu ti.“ Nakloní se k tobě, aby ti pomohl se posadit a zapřít zády o vyřezávané čelo postele a pár polštářů. Nejspíš by si to zvládla i sama, s dostatečným časem, ale takto je to rozhodně snazší a rychlejší.

Teď tě ale trápí něco zcela jiného. Tvá ruka. Shlédneš na ni a vidíš, že ti bezvládně leží na posteli vedle tebe. Většina je zakrytá tmavým rukávem, ale na těch pár odhalených kusech kůže vidíš známé a přitom nové geometrické linie. Tedy… Linie, které zůstaly vykreslené na kůži vypadají stejně jako ty, které si pamatuješ. Ty, jenž nosila Dumah. Jsou neporušené a táhnou se po hřbetu ruky vzhůru kamsi pod rukáv až… Těžko říct, jak vysoko bez zrcadla. Avšak tady ta podobnost končí. Nejsou zlaté. A vlastně nejsou ani černé. Jsou podivně šedivé a při bližším pohledu se slabě zlatě lesknou. A rozhodně… nemizí.

„Necítíš, říkáš?“ Trochu se zamračí Alexander a dotkne se tvé pravé ruky. „Můžu?“ Zeptá se tě po chvíli, než tvou ruku vezme do své. „Hmm…“ Zasmuší se, když prsty přejede po pro něj i dobře známých liniích. Nejdříve po hřbetu ruky, než vyhrne trochu rukáv, aby si ověřil, že se linie táhnou i výš. Nechá jej zase spadnout, zatímco se dotkne tvého ramene, aby ti poodhrnul košili na rameni a jen se drobně zamračí.

„Vypadá to, že to došlo až skoro ke klíční kosti.“ Přejede ti prstem z ramene až na již zmíněnou klíční kost. „Tohle cítíš?“ Vzhlédne k tobě krátce. A ano, tohle skutečně cítíš. Pouze tvá paže od ramene dolů se zdá jako kdyby tam prostě nebyla. „Nevím… Tohle vidím poprvé. Nevypadá to ani jako… jako nic, co jsem kdy viděl.“ Semkne rty trochu pevněji, než se od tebe odtáhne.

„Hlavně se neboj, Del. Ta ruka vypadá v pořádku. Až na ty linie… Dáme tomu čas, ano?“ Pohladí tě lehce po vlasech a vyčká si na tvou alespoň zdánlivě souhlasnou odpověď.

 „Nechceš napít? Musíš mít žízeň. Zajdu ti pro něco, jestli chceš.“ Nabídne ti pak po krátkém tichu.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Zvedneš ze země Williamovu hůlku, zatímco Emma se zvedá také. Na chvíli však zaváhá, když jí nabídneš ruku, ale pak ji přijme a nechá si tebou pomoci zpátky na nohy. Stojíte tam naproti sobě v tmavém parku stále ještě zadýchané z toho neplánovaného nočního běhu. Na jejích šatech si samozřejmě všímáš tmavých skvrn, ale tvůj lehký pláštík snad většinu z nich šikovně schová. Můžete být teď opravdu rády za milosrdnou tmu, která většinu takových skvrn skryje a z rudé udělá nevýraznou šedou.

„Ehm… děkuji. A těší mě.“ Špitne Emma trochu zaskočeně, když se představíš, zatímco jí uvazuješ mašli pod krkem, než poté rychle poupravíš ten kousek oděvu, aby zakrýval co možná nejvíce z jejích špinavých šatů. Nebrání se tomu. Teď už ne. A William? Ne, toho nikde stále nevidíš. Nezbývá než doufat, že ať už dělá cokoliv, je v bezpečí. Alespoň relativním.

Vyrazíte tedy. Lady Hamilton trochu klopýtne, ale pak s tebou srovná krok. Snad si jen všímáš jejích ustrašených pohledů, které vrhá po vašem okolí. Stačí, aby se z koruny stromu ozvalo nějaké zašramocení neznámého zvířete a nebo šplouchnutí od jezera a zaznamenáš to, jak sebou poplašeně pokaždé cukne. Srdce jí poskočí do kvaltu. A v jeden moment, kdy se na stromě, pod kterým zrovna procházíte, něco pohne, doslova poplašeně vyjekne. Dle šustění listí se však jen po větvích prohnala veverka. Přesto ti neutíká. Teď už ne. Ta jistá příčetnost se jí vrátila do očí dost možná díky vidině toho, že ji z tohoto místa dostaneš pryč.

A tak jdete. Cestu znáš. Míjíte vysoké lampy, které svítí jako jindy. Vše působí tak poklidně. Nebýt toho pachu krve, který tě neustále tahá za nos, skutečně by to i takové mohlo zdát. Konečně zabočíte na cestu, z které už v dálce vidíš obrys velké sochy s anděly vítající návštěvníky parku, kteří se rozhodli sem vstoupit zrovna touto branou. Už budete brzy u východu. A snad i jako kdyby to zde poznala Emma, tak přidá něco na tempu. Ne, stále ti tak úplně neutíká, ale i ty musíš přidat do kroku, snad aby se ti až tolik nevzdálila. Rychlou chůzí projdete kolem sochy až skoro k bráně, když v tom…

„Vidím, že příště budu muset být přesnější v tom, co po vás opravdu chci.“ Ozve se zpoza tebe hluboký a dobře známý hlas. „Hledal jsem vás.“ Oznámí konverzačním tónem a ty se konečně otočíš. Stojí tam William asi deset metrů za tebou. Sochu s bojujícími anděli má za sebou a vypadá… Vypadá prostě jako vždy. Tedy alespoň takto z dálky, Snad jen ta hůlka, kterou máš v rukou ty, mu chybí.

„Co?“ Trhne sebou lady Hamilton, kterou vévodova nenadálá přítomnost spíše v první chvíli vyděsí než cokoliv jiného.

„V pořádku, potkali jsme se už…“ Zvedne William ruce ve smířlivém gestu a zastaví se raději na místě. „Hmmh, odveďte ji Vero do kočáru. Raději. Nemusíte se bát. Nic tu už nehrozí.“ Promluví naprosto klidně, ale nepokračuje už více k vám. Naopak to vypadá, že hodlá počkat zde snad dokud nebude vyděšená lady konečně z toho prokletého parku pryč.

♫♪♪♫

Alex se lehce odtáhne, když se mi přeci jen podaří protlačit skrze rty aspoň těch pár hlásek dávajících dohromady jeho jméno. Je to tak žalostně málo, a přitom jsem málem nezvládla ani to. Tiše vydechnu, zatímco hledím do jeho tváře držící se mi stále v zorném poli. Slova útěchy po mně sklouznou podobny hřejivému pohlazení. Když je tu se mnou… Ano, bude to… Dobré, určitě... Namísto souhlasu aspoň pomalu mrknu ve snaze mu dát znamení, že mu rozumím. A vnímám ho. Čas… Ano, čas… Když jsem ležela na dně v jezírku vody, také to chtělo nakonec jen čas. Nemohla jsem se hýbat, a přesto jsem to nakonec zvládla – získat vládu zpátky nad svým tělem.

Přesto… Všimnu si, jak Alexův ustaraný pohled sklouzne směrem, kam nevidím. K mé pravé ruce, kterou… Kterou vůbec necítím. Nebo… Nebo mluvil o tomhle? Srdce mi několikrát silně uhodí. Co mám s pravou rukou? Chvíli nedokážu myslet na nic jiného. Zvláště když si všimnu toho nuceného úsměvu v jeho tváři, zatímco se mě snaží dál konejšit… Nebo… Sebe? Co mám s tou rukou?! Oči se mi lesknou strachem jen na to pomyslím. Viděla jsem ty černé linie tetování šplhajících vzhůru po paži.

Odpovědi na nevyřčenou zoufalou otázku se ovšem nedočkám.

Do očí mi vhrkne těch pár marnotratných slz, když se Alex opět dotkne mé tváře s tím ujištěním. Bojím se. Tak moc… Se bojím… Vědomí toho, že tu ovšem nezůstanu sama mi trochu pomáhá. Znovu pomalu mrknu namísto poděkování.

Pak mi Alex zmizí na chvíli z dohledu. Slyším výmluvné cvaknutí klíče v zámku a vzápětí… Ne, kam… Matrace se výmluvně zhoupne, jak si Alex najednou lehne vedle mě z druhé strany. To mě… Překvapí. A zmate zároveň společně s tím… O čem to mluví? Natočit tvář jeho směrem mi zabere tak zoufale dlouho času, přesto se mi to nakonec s vypětím sil podaří. Pohledem sklouznu po Alexovi držícímu moji… Knihu. Počkat. Moji knihu? A ne ledajakou, ale knížku, u které jsem měla zůstat sedět, dokud se Alexander nevrátí. Přesně jak jsem mu slíbila… Mohli jsme teď sedět na terase a popíjet kávu a…

Ale ne. Já to prostě musela zase udělat. Skočit do bodláčí, pro jistotu to vzít napříč akátovým keřem a pak se zamotat do ostružin.

Komentář Alexe k mému románu vnímám spíše jen napůl a až opožděně mi dojde, že začal z knihy skutečně nahlas předčítat. A nejen pár vět či odstavců, ale… Zkrátka stranu za stranou. S hlavou pootočenou jeho směrem ho při tom pozoruji. Jeho hlas ani přednes se sice vůbec nehodí k tomu, co právě čte, napínavé hororové drama v jeho podání zní poněkud suše, ale něco v jeho hlase je tak… Uklidňující. Nakonec se přistihnu, že vnímám spíše jen monotónní melodii jeho hlasu než to, co čte. Snad jen úryvky, na souvislý text se mi špatně soustředí.

Nakonec se i přiměji po nějaké době i s o něco hlubším a uvolněnějším výdechem přivřít oči a zkrátka odpočívat. Vědomí mi tentokrát už neodplouvá pod hladinu, netopím se v té cizí nicotě, zkrátka jen pravidelně oddechuji a zvuk Alexova hlasu mi připomíná, že tu je se mnou. Přesto vždy, když se z nějakého důvodu odmlčí, polekaně pootevřu oči, abych ho vyhledala pohledem a ujistila se, že tam stále skutečně je a nezdá se mi to.

Jak plyne stránky za stránkou a Alex se prokousává napříč kapitolami, tak cítím, jak mé tělo přichází k sobě a pomalu se mi daří přebírat nad ním opět kontrolu. Klidně ležím a přesně jako tehdy s Noahem, tak i nyní zvolna rozhýbávám kousek po kousku. Během druhé kapitoly zkouším hýbat jednotlivými prsty, a i sama trochu změnit pozici či zkusmo zatínat jednotlivé svaly. Žádné velké pohyby, to ne. Děsí mne ovšem, že stále necítím pravou ruku. Snad… Snad bych se na ni mohla i podívat, ale bojím se toho, co bych mohla vidět. Raději tak jen ležím a… A čekám… Když během třetí kapitoly konečně povolí i obličejové svaly společně s jazykem, úlevně vydechnu. Zdaleka to není ideální, ale je to… Lepší…

Opatrně pohnu čelistmi a chvíli mi trvá, než se odhodlám k tomu zkusit nahlas promluvit. Vlastně celý závěr třetí kapitoly, kterou mi Alex trpělivě předčítá.

„Klid-ně si… Dej… Chvíli… Pauzu,“ vydechnu. Ta tichá slova se mi hrnou zpoza rtů poněkud kostrbatě a musím si nakonec i odkašlat, ale už se mi aspoň daří vyslovovat. Snad bych se už i dokázala sama posadit… Možná… Dokázala bych to? Pohnu hlavou a před tvář se mi sveze pramen vlasů, který si tentokrát levačkou už zvládnu shrnout pryč sama. „Je to už… Lepší. Jen pořád necítím…“

Moje pravá ruka. Ta, kterou jsem se dotkla úlomku. Pořád ji necítím, ať se soustředím sebevíce. Zkrátka jako by tam nebyla. A… A už to nevydržím. Nepodívat se. A tak namísto toho, abych dokončila větu, se pokusím přetočit více na bok a lehce se nadzvednout, abych… Abych se podívala, co je špatně… A proč se Alex tvářil tak… Jak se tvářil.

Delilah Blair Flanagan

Je těžké se hnout v tvém současném stavu. Co přesně se ti ale stalo? A co přesně ten střep Zrcadla s tebou udělal? To všechno byly otázky, na které si neměla odpovědi. Alespoň tedy teď. Promluvit se ukáže jako další z obtížných výzev, přesto se jí nezalekneš. Musíš. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli němu.

Alexander se trochu odtáhne, když ti proklouzne mezi rty první hláska. Vidíš, jak zpozorněl. Sleduje každou tvou reakci. Každý drobný záchvěv svalů.

„Dobře… Dobře… ŠŠŠššš… to bude v pořádku, Del. Nevysiluj se. Jen… tomu dáme čas. Hmm, ano čas.“ Sklouzne jeho ustaraný pohled po tvé tváři, až k pravé ruce, na níž se zastaví a na čele se mu protáhne mělká, ale dobře známá vráska. Je to ta ruka, kterou si uchopila střep Zrcadla a také ta, kterou si teď prakticky necítila. Jako kdyby tam… nebyla?

„Hmm, lékaře volat nebudu. Obávám se, že tohle není něco, s čím by dokázal pomoci. Ne… vůbec to tak nevypadá. Někdy… Někdy je u nás nejsnazší prostě počkat. Sama to víš.“ Pousměje se trochu nuceně, zatímco se do tebe vpíjí pohledem a viditelně ti popisuje své úvahy snad, aby tě uklidnil. Nebo sebe?  

„Neboj se. Neodejdu. Ani na chvíli.“ Šeptne a prsty přejede lehce po tvé tváři. Alespoň už ti nedělá takový problém se držet při vědomí. Snad… Snad skutečně časem.

Alexander si poposedne a rozhlédne se po pokoji, aby náhle něco zaujalo jeho pozornost. „Moment. Jen něco podám.“ Hlesne, než se zvedne zpátky na nohy a zmizí ti ze zorného pole. Uslyšíš jen tiché cvaknutí zámku, které zajistí to, že vás bez vyzvání skutečně nikdo nebude rušit. Otočit však hlavu je těžké a než se na to zmůžeš, ucítíš zhoupnutí postele tentokrát z druhé strany, když se Alexander položí vedle tebe. Snad jako kdyby se nic nestalo a vy jste se chystali si prostě dopřát odpolední odpočinek.

„Hmm, ještěže si to zakládáš, jinak bych tě mohl nudit zbytečným opakováním.“ Promluví tlumeně, aniž by na tebe pohlédl. Jeho slova na první dobrou nedávají valný smysl. Avšak, když se ti podaří konečně otočit tvář více k němu a uvidíš, co drží v rukou, zapadnou věci do sebe.

„Žena v bílém? Raději se nebudu ptát, co od toho mám čekat.“ Přetočí Alexander knihu v ruce, aby si mohl přečíst její hřbet. Poznáváš ji. Je to tak, kterou si četla před tím, než ses rozhodla k tomu… všemu. „Ne po zkušenostech s panem Penfieldem. Ale uklidňuje mě, že to není nic od něj. Snad nebude ani v předmluvě.“ Zamručí Alex, než přejde prstem po stránkách knihy, aby ji rozevřel na místě, kde jsi nechala záložku.

„… nočním parkem se rozléhalo tiché šumění větru a lady….“

A tak začne pomalu, tichým hlasem předčítat. Je to vlastně poprvé, co ti Alexander čte nahlas prostě jen tak… z knihy. Ne nějaké úryvky článků z novin, či snad vybrané zajímavé pasáže z cestopisu, o kterých jste diskutovali. Ne, teď čte jednu z tvých knih. Odstavec za odstavcem. Kapitolu za kapitolou. Trpělivě a bez zbytečných emocí, jak to dovede snad jen on. A čas? Čas běží.

☩

A skutečně. Postupně, pomalu. Se tvé tělo začíná vzpamatovávat. Z čehokoliv, co jej postihlo. Stačí první kapitola na to, abys zvládla lépe pohnout levou rukou a zmizela ta podivná táhlá únava. Druhá k tomu, aby se ti vrátila hybnost do krku a pomalu i samotného těla a v průběhu třetí cítíš, že i jemná motorika, mimické svaly i jazyk se začínají hýbat tak, jak by měli. Snad jen dost zrezivěle v prvních chvílích a rozhodně ne tak, jako kdyby se nic nestalo. Přesto je to lepší. Jen ta pravá ruka je stále…. Nehybná.

„Hmm, tohle vypadá na nějaké intermezzo.“ Povytáhne Alexander trochu obočí, zatímco se ozve už kdo ví po kolikáté zvuk otáčené stránky.

Vera De Lacey

Doženeš ji a strhneš na zem. Vaše zápolení vznešených dam v nadýchaných róbách je vše jen ne vtipné. Naopak. Vidíš a vlastně i cítíš, že bojuje pod vlivem čistého strachu o vlastní život. Dokonce ucítíš i škrábnutí jejích nehtů na předloktí, a i když se to spíše než vědomě stalo jen v zápalu boje, nepříjemně to pálí a do vůně krve mrtvého muže se přidá ještě jedna. Ta tak důvěrně známá. A do vzduchu se vznese pár zlatých částeček.   

Nakonec se ti lekce s Mallory hodí v tak nečekané chvíli jako je procházka nočním parkem k znehybnění k smrti vyděšené mladé dámy. Ne, rozhodně jejímu klidu nepomáhá to, když se jí snažíš silou zpacifikovat, ale nejde to jinak. Tedy pokud bys snad… Ale ne. Stačí si jen vzpomenout na Williamova varovná slova a svou moc necháš i nadále dřímat. Budeš to muset zvládnout bez ní. Alespoň, že se zdá, že máš nad ní výraznou silovou převahu. Přitiskneš jí tak zápěstí k zemi a skloníš se nad ní. Vidět vás tu teď někdo, tak… Rozhodně by si mohl o všem udělat dost zkreslenou představu, avšak dle jejího křiku a snaze se ti vykroutit, by to byla spíše představa hodná zavolání policie.

„Nechte mě! Pusťte, vy… vy…!“ Soptí na zemi pod tebou, ale nevypadá to, že by se jí tvoje slova nějak výrazněji dotkla nebo ji snad zaujala. Lady Hamilton bude zjevně mladá bojovnice spíše než dívka, která by brečela v koutě. No, dost možná něco o ní už mohlo vypovědět to, že byla v tak pozdní hodinu s nějakým mužem v parku. To rozhodně nebylo mezi smetánkou běžné. Snad jen mezi sezdanými páry by to bylo tolerované, avšak o tom jistém Oskarovi nemluvila jako o manželovi. Alespoň zatím.  Zmítá se pod tebou, i když je to marná snaha. Snad až když zmíníš, že ji pustíš, tak zahlédneš, jak zbystří a na ten krátký okamžik se přestane vzpouzet. Snad jako kdyby vyčkávala, zda tak skutečně učiníš a nejde jen o falešný slib.

„Kočár? Říkáte kočár?“ Zamrká trochu rychleji a ty vidíš, že se jí přeci jen při těch slovech a snad i představě cesty ven vrátí do očí jistá příčetnost. „Já… Ne, nemáme, ale… Ale jestli vy jej máte, tak…“ Dere se jí poněkud ochraptěle z vykřičeného hrdla a ty si můžeš všimnout, že její pokusy o to se od tebe dostat naprosto ustaly. Pustíš ji a odtáhneš se. Emma se podepře na loktech, aby se z výdechem posadila v trávě.

„Takže půjdeme pryč, ano? Prosím?“ Hledí na tebe ty velké prosebné oči lesknoucí se ve tmě, zatímco si mimoděk promne otlačené zápěstí. „Tak… dobře.“ Kývne nakonec váhavě na tvůj příslib cesty ven z parku k vašemu kočáru a začne se škrábat na nohy. Obě se postavíte a ona si až pro tuto chvíli tak absurdním gestem upraví pár tahy tu zmuchlanou a v trávě vyválenou sukni, na níž je i několik tmavých cákanců krve.

„Kudy?“ Zazní ta krátká otázka, kterou doplní její poplašené rozhlédnutí do tmy kolem vás. Odpovědí je vám však jen šumění z korun stromů a ty můžeš být ráda, že tento park znáš natolik, aby si odtud zvládla trefit k již použitému vchodu do parku. Být to nějaký z těch méně známých, možná byste obě měly zaděláno ještě na nepříjemný večer.     

♫♪♪♫

Ponořím se do ticha protkaného zvukem větru proudícího prohánějícího se skrze ocelově šedá mračna, co se táhnou po obloze až k vzdálenému obzoru. Cítím těžký vzduch plný prachu zvedajícího se z té nekonečné krajiny bez života i barev. Je to tak… Známé i cizí zároveň. Všechny ty vjemy se prolínají s pohledem na kazetový strop a vůní santalového dřeva. Všechno působí tak… Strašně moc vzdáleně… Chvílemi si připadám, jako bych se topila v medu. Hutné… Temné… Směsi medu a oleje ve které se mé vědomí tak těžkopádně vznáší. Vždy, když se mi podaří dostat se na povrch, uvítá mě pohled do stropu ložnice, než se vzápětí opět rozmaže a vytratí ve vše požírající nicotu.

Jen matně si uvědomuji, že… Ležím. Ano… Ležím… Stojí mě veškeré síly i udržet oči otevřené, natož se pohnout. Ruce mi bezvládně spočívají na tmavém přehozu postele stejně jako zbytek těla a… Úlomek… Kde… Necítím…. Nic? Ale… Kostrbaté myšlenky zmizí ve tmě stejně jako zbytek ložnice a nahradí je opět jen ten neurčitý pocit melancholie přicházející s vjemy z cizí mrtvé krajiny. Nebylo to vždy… Takové… Nebylo…

Čas běží i stojí, stala se z něho jen neurčitá abstraktní veličina oddělující světlo od tmy.

Zvuk zaklepání na dřevo působí tak nepatřičně a neskutečně. Přesto mne přiměje se pozdržet nad hladinou o něco déle. Chvíli… Jen ještě chvíli…

„Del?!“

Do ticha zazní ten známý… Kamael… Ne, Alexův hlas. Alex. Káva… Matně si vzpomínám, že jsme… Já jsem… Ovšem vzpomínky i myšlenky mi proklouznou pod špičkami prstů, kterými se tak zoufale snažím po nich natáhnout – v okamžiku, kdy mi výhled na strop zastíní Alexova tvář. Chřípí mi naplní ta bolestně důvěrná vůně. Mžourám do jeho tváře ve snaze zaostřit, ovšem dělá mi problém soustředit se na víc než jeho pohybující se rty a… Oči. Ano, ty tmavé… Černé oči…

„Del…“

Naléhavý hlas provází i dotek prstů shrnujících vlasy z tváře. Snažím se, tak moc se snažím, ale nedokážu skrze hrdlo protlačit ani hlásku. Zpoza lehce pootevřených rtů se mi vydere jen další mělký výdech. Zoufale mi tepe ve spáncích, jak se mermomocí snažím udržet ve světle a nepropadnout se zpátky pod hladinu. Vnímám paže, které mne podeberou a proudící vzduch, jak se na okamžik ocitnu ve vzduchu, než mě Alex položí do příjemnější pozice a nechá moji hlavu klesnou mezi polštáře. Málem zpanikařím, když mi zmizí z dohledu, když… Najednou to přestane. Ten vjem na pozadí, jednotlivé pravidelné pulsy.

„Del…“

Připadám si jak hadrová panenka, když mne Alexova dlaň přiměje natočit k němu tvář. Sama bych to nedokázala. Sama nedokážu… Nic… Jen srdce mi poskočí, když mi dojde, že ruku, kterou jsem se dotkla úlomku, stále takřka necítím a nedokážu… Nedokážu s ní pohnout. Prsty té druhé jen lehce pokrčím ve snaze dát Alexovi… Aspoň nějaké znamení. Stále mžourám do jeho tváře, oči jako dvě škvíry. I tak mne stojí hodně sil je udržet otevřené. Ale… Musím. Zvláště když čtu z jeho tváře… Strach. Opravdový strach. O mě. Tohle jsem přeci nechtěla, ne…

„Del?“

Nadechnu se a spodní ret se mi sotva znatelně zachvěje, když opět jen místo odpovědi vydechnu. Alexovo čelo se dotkne mého a… Hřeje. Tak moc až pálí. Nebo… Nebo naopak já… Jsem tak ledová… Jeho tvář mi opět zaplní celé zorné pole a na studené kůži mě zašimrá jeho horký dech, zatímco opakuje těch pár slov jako mantru. Dobré… Bude to dobré… Obavy i úzkost, co zpoza nich vyvěrají mě nutí soustředit se. Zuby nehty se držet při vědomí, jakkoliv cítím, že mi ten pocit chvílemi vyklouzává a… A je to tak… Těžké…

V ústech cítím strašlivé sucho a jazyk se mi lepí k patru. Stále mělce oddechuji, už jen to je skrze sevřený krk tak náročné, přesto… Rty se pohnou a ohryzek se jemně pohne, jak se pokusím aspoň polknout a nabrat do plic o trochu více vzduchu.

„… Al-le…ks…“ vydechnu na samé hranici slyšitelnosti neartikulovaně a pokusím se při tom pohnout rukou. Dát mu… Znamení… Ani si nejsem jistá, zda se mi vůbec podařilo protlačit skrze rty těch pár hlásek. Možná ani to ne. Možná je to jen ozvěna vlastního přání, přesto ze sebe nedostanu už více než jen další roztřesený výdech. Jsem tak… Hloupá…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Opět cítíš ten podivný chlad na kůži. Svistot nikdy neutichajících větrů vanoucích nad šedou planinou bez života. Je to jako závan starých časů. Závan života, který nikdy nebyl tak úplně tvůj, avšak nějakým způsobem se do tebe otiskl a začal se s tebou prolínat. Rezonovat.

Pohybuješ se na pomezí vědomí a nevědomí. Občas cítíš, jak se vynoříš nad hladinu podobně jako z hlubokého spánku, aby si pro tebe opět záhy přišla nicota. V těch chvílích ve světle vnímáš, že musíš ležet, protože ten strop, na který se ti párkrát podaří unaveně zamžourat, poznáváš. Jak jinak. Uvykla sis jej vídat prakticky každé ráno po svém probuzení. Jsi ve vaší ložnici. Ruce máš… prázdné. Když se soustředíš necítíš z těžce pohyblivé dlaně nic. Žádné vlny energie. Mravenčení. Spíše naopak z té jedné ruky necítíš… nic. Ale než by ti to snad začalo plně docházet, přijde zase tma.

Těžko říct, kolik času uběhlo. Kolikrát se ti podařilo nabrat na chvíli vědomí. Vše tak nějak zvláštně… splývá. Když v tom…

Ticho protne známé rázné zaklepání. Chvíli je ticho, než se dveře otevřou.

„Tak jsem konečně zpátky. Už si viděla tu výzdobu? Hmm, neslibovala jsi, že ta káva nebude v….“   

„Del… Del?! Panebože!“

Kroky zadusají na dřevěné podlaze a ty ucítíš, jak se s tebou zhoupne postel a tobě výhled na strop zastíní známá silueta s rudými vlasy. Cítíš z něj opět jeho typický kořeněný parfém smíchaný s vůní koniny, kterou jeho oděv nabral po skoro půl dni stráveném v sedle.

„Del… co jsi to?!“ V tom hlase zní naléhavost. Strach. Ucítíš jeho ruku, jak ti shrne pár pramenů vlasů přilepených na tváře a skloní se k tobě, aby si tě snad lépe prohlédl. Ráda by si odpověděla, ale jazyk se ti lepí na patro a krk je nepříjemně sevřený. Stejně jako se stále nemůžeš pořádně pohnout. Alexander ale nečeká na tvou odpověď. Ucítíš, jak tě podebere, zvedne a položí tentokrát už pohodlněji na postel, mezi měkké polštáře, než se kamsi skloní tak, že ti prostě zmizí ze zorného pole a brzy na to… Ucítíš, jak to pravidelné rytmické pulsování energie náhle ustane.

„Del… Zatraceně!“ Postel se opět zhoupne, jak si k tobě přisedne. Ucítíš jeho ruku na tváři, jak tvůj obličej nakloní lehce do strany k sobě. Ruce máš těžké jako z olova, ale tu jednu, tu nezasaženou cítíš, že máš pohyblivou. A s vynaložením jistého úsilí a času, budeš snad brzy schopná promluvit. Alexander funguje jako dobrá kotva proti tomu, aby ses snad opět propadla do toho spánku nespánku. Především, když vidíš, ty obavy v jeho očích.

„Vnímáš mě, Del?“ Zašeptá skoro neslyšně a zavře oči, než se k tobě skloní. Cítíš jeho dech, jak opře své čelo o tvé. To jeho doslova pálí na tvé studené kůži. „Všechno bude dobré… bude to... dobré.“