Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Děkuji, paní. Určitě se vám to bude také moc líbit.“ Usměje se na tebe služebná, kterou tvé svolení viditelně potěšilo. Ještě aby ne.  Nejenom, že štěstí se hodí, ale bylo vidět, že do příprav vaše služebnictvo už část svého času vložilo. Vlastně možná až moc, když si vezmeš, že tě tu nikdo přímo nevítal. Na druhou stranu si měla skutečně klid pro sebe a nebylo pochyb, že pokud by si snad něco potřebovala, nenechají tě jen tak bezprizorní.

Pro teď tě to však netrápí a vydáš se proto do patra, aby ses zvládla o sebe postarat i sama. Převléci se, najíst se, nějak se zabavit. A stejně jako jindy v podobných chvílích klidu a samoty sáhneš po knize. Je to skoro vždy sázka na jistotu. Způsob, jak odvést myšlenky někam daleko, do jiných světů a příběhů. Dnes však je těžké se soustředit i na více než odstavec. Slova, písmena plynou kolem tebe, ale v hlavě ti jich zůstává jen zlomek. Vlastně ani nevíš, co si před pár stránkami přesně četla. Myšlenky ti stále zabíhají k něčemu jinému. K něčemu, co už nějakou dobu leží uložené v sejfu Alexanderovy pracovny. Ne, nenechali jste relikviář jen tak stát na komodě nedaleko té ohavné vázy, aby z něj byla jen další ze zbytečných dekorací. Na tohle byl Alexander až příliš ostražitý. Nedalo se mu ale divit. Už o jeden relikviář přišel tehdy na skalistém pobřeží Nového Jeruzaléma. Vydržíš to pár hodin, než se rozhodneš pro trochu jiný program. Do odpolední kávy zbývá ještě necelá hodina a Alexander není v dohledu ani doslechu. Kdy jindy tedy...  

Dojdeš k sejfu, který je schovaný za jednou z kazet dřevěného obložení a zadáš kombinaci. Ne, Alexander před tebou v tomto směru nemá tajnosti. Čísla si pamatuješ dobře.

6… 21… 3… 19… 1

*Cvak*

Klapne mechanismus tiše a dvířka sejfu poodskočí. Kromě nějakých listin, pár cenností a krabičky s tvými šperky se v šeru také zlatě zaleskne dobře známá schrána. Natáhneš ruku do jeho útrob a jen, co se dotkneš toho chladného kovu, přejede ti po těle opět ta zvláštní pulsující vlna energie. Skoro si až zapomněla, jaké to tehdy bylo, avšak teď už si to celé vnímala také v docela jiných souvislostech.

Zavřeš sejf a rychlým krokem opustíš Alexanderovu pracovnu. Ten pocit, že teď děláš něco špatného, se neodbytně připomíná, avšak máš na to přeci právo. Našla jsi to ty sama a zaplatila za to dost vysokou cenu. Snad je to tím, že tu teď není Alexander, který by toho byl jistě rád svědkem, ačkoliv si dovedeš představit, že příliš nadšeně by se netvářil.

„Del…“

Skoro až slyšíš to oslovení. Ten tón, jaký by tvé jméno mělo a že jich v jeho podání umělo nabrat spoustu. Od těch tichých, určených pouze a jen pro vaše soukromé chvíle, kdy i jedna slabika uměla zanechat ten příjemný hřejivý pocit, až po ty ostřejší, vyčítavější, často doplněné tím typicky nesmlouvavým pohledem, kdy sis někdy připadala jako malá holka, kterou rodiče přistihli u nějaké nepřístojnosti. Teď by to k něčemu takovému nemělo jistě daleko. Alexander tu však nebyl. Byla to tedy vhodná příležitost na nepozorovaný pokus o…

Hledíš na víko relikviáře a vybavuješ si v hlavě vzpomínky na to, jak se jej Alexander toho večera snažil odemknout. Nakonec však neúspěšně. Vypadalo to vlastně snadně. Přiložil prst a… A jakmile se dotkneš na jednom místě kovu a trochu potáhneš prstem, všimneš si slabé záře, která zpod něj vystupuje. Když čáru protáhneš, natáhne se i pomalu vyhasínající světelná stopa, jenž za sebou tvůj prst zanechá. Je to skutečně jako malovat v zimě na sklo. Teď si jen vzpomenout na tu přesnou kombinaci.

Není to ale takový problém. Vlastně to není vůbec problém. Vzpomínky stará celá tisíciletí jsou tento den ještě velmi čerstvé. Začneš tedy znovu a tentokrát lépe. Podobně jako ta bělovlasá žena, Laylah, vykresluješ trojici kružnic, které nepohasínají. Září tím slabým opaleskujícím světlem i nadále, zatímco rozechvělým prstem začneš propojovat jejich středy do jednoduchého trojúhelníku. Jak je to už dlouho, co někdo naposled otevřel tento Relikviář? Jistě to budou stovky let. Minimálně.

*Cvak*

Ozve se tiché, skoro postřehnutelné cvaknutí kdesi z útrob památky na Zlaté město a ty ji můžeš otevřít. Jen… tak.

Je to skoro jako deja vu. Leží tam. Zlato černě se leskne. Stejně jako před tisíciletími. Není na něm patrný jediný zásek zubu času. Nic. Jen ta nezvyklá černá barva, která kalí jinak zlatý povrch nebeského artefaktu. Srdce ti poskočí a tělem ti přejde opět další z těch vln, které si před tím vnímala, ale mnohem, mnohem slaběji. Je to skoro jako tehdy, tvé srdce zrychluje, zatímco pulsy zpomalují tak, aby se setkaly v jednom společném rytmu jako dva tanečníci na tanečním parketě.

Natáhneš ruku. Opatrně… Pomalu. Prsty se dotkneš toho hladkého povrchu, který v něčem připomíná sklo a v něčem naopak kov. Nestane se ale nic, co by tě snad přimělo ruku polekaně stáhnout zpátky. Jen více vnímáš tu jistou rezonanci, o které mluvila jak Laylah tak také později Lucifer. Uchopíš tedy střep Zrcadla do ruky, abys jej vytáhla ze schránky, když v tom…

Najednou se ti rozmaže svět kolem tebe. Barvy se rozpijí jedna do druhé jako v nějaké vizi impresionistického malíře. Z ruky ti vystřelí do těla vlna energie, která za sebou nechá brnění tak silné, že už jej doprovází i samotná bolest. Najednou je těžké ovládat své tělo. Střep v ruce pulsuje stále rychleji a začíná hřát a chladit zároveň. Na okamžik se ti podaří na něj zaostřit, abys viděla, jak se ti na ruce, kterou jej držíš začínají vykreslovat známe obrazce tvého tetování, avšak… teď už nežhnou zlatou září, ale prosakuje jimi černá podobná inkoustu.

Neporušené linie se táhnou výš a výš. Po hřbetu ruky, kolem zápěstí, až předloktí a paží vzhůru k ramenu a společně s nimi je doprovází ten děsivý cizí pocit spalujícího tepla i mrazu zároveň. Vykřikneš? Ne, to se ti nepodaří. Jen se ti zadrhne přidušeně dech v sevřeném krku, když ten pocit dorazí i tam, ale to už se svět rozmaže ještě více. Jakoby z dálky slyšíš ozvěnu dopadu relikviáře na dřevěná prkna podlahy, jak se ti svezl z klína na zem. Stejně jako se brzo sesuneš na postel i ty a ještě než, se svět nenávratně rozpije do změti černajících barev, zaslechneš ještě tichý kovový cinkot… Ale pak už se propadneš do ticha.  

„No, ne úplně přesně, ale dalo se to vyčíst… Hm, mezi řádky,“ nenechám se tím znejistit a vzápětí se zkrátka musím pousmát, když Alex pokračuje dál. „Dokonce. To už něco znamená,“ dodám, zatímco se dál lehce opírám tváří o jeho prsty, ze kterých prosakuje to příjemné teplo prostupující kůží.

A i když vím, že by stačilo říci a jedna má část by to i chtěla udělat, tak převládne hlas rozumu – a vlastně nejen rozumu. Bude to jen pár hodin, to přeci zvládnu. Navíc… Ne, nechci, aby jen kvůli mne měl Alex o to více zařizování a výdajů zítra. Už takhle… Toho pro mne udělal hodně. To, že mu to nebudu komplikovat bylo tím nejmenším, co jsem mohla udělat na oplátku já.

„V tom případě tě beru za slovo,“ pronesu s hranou vážností a vlastně se mi trochu uleví. Jestli někdo své sliby opravdu plní, tak je to právě Alex.

Vzápětí lehce povytáhnu obočí, když zmíní opice a vycpávání… No, můj výraz, když si to jen představím, vypoví za tisíc slov. „Dobrá. Že jsi to ty… Slibuji, že žádnou opici, kterou kdy zastřelím, nenechám vycpat a poté vystavit do ložnice,“ odpovím mu a koutky mi zacukají. Alexovo pobavení je nakažlivé, ne že ne. „Ale jednu nebo dvě bych mohla dát pro výstrahu na jejich oblíbené místo, ne?“ poznamenám zamyšleně. A jakkoliv to může na první dobrou vyznít jen jako žert, tak ve skutečnosti mi to nepřipadá zase jako tak moc špatný nápad. Vážně ty opice nemám ráda.

„V tom případě jsme domluveni,“ kývnu krátce hlavou a více než ochotně vyjdu Alexovi vstříc, když se nade mne nakloní a naše rty se opět setkají, tentokrát v polibku namísto rozloučení. Skoro mě až mrzí, když se ode mě odtáhne, až příliš snadno si dokážu představit, jak by se v tom dalo pokračovat. Je vlastně… Skoro až zarážející, jak jsou některé věci s Alexem o tolik… Intenzivnější. S Barthem to nikdy takové nebylo, vnímala jsem to spíše jako… Povinnost.

Nicméně všechno pěkné musí jednou končit a také vím, jak je Alexovi nepříjemné zbytečné otálení a přešlapování na místě.

„Dobře, dobře. Už tě nebudu zdržovat,“ nakloním hlavu lehce ke straně. „Budu na tebe čekat,“ nechám sklouznout ruku z jeho hrudi a vykročím směrem k domu. Zvládla bych se sice o Vahi postarat sama, ale tentokrát se o tom s Alexem nedohaduji. Snad se jen naposledy ohlédnu přes rameno než i s koňmi zmizí v širokém průchodu do stájí. Až poté vejdu do domu, kde panuje oproti venku příjemný chladnější vzduch.

Krátce povytáhnu obočí, když zahlédnu skrze okno, kam se podělo takřka všechno naše služebnictvo, snad i lehce zpomalím, když zahlédnu barevné ozdoby, kterými se probírají. Nicméně ani můj příchod nezůstane nepovšimnut, jedna z žen se ke mně hned vydá. Pohledem sklouznu po košíku, který drží v rukách. Ozdoby v něm dost připomínají to, co jsem viděla v ulicích města, když jsme se vraceli.

Její dotaz mne tak vlastně ani nezaskočí. Spíše je to naopak něco, co jsme dost možná měli řešit už dřív. Snad jen… Svým způsobem je to zvláštní. Že bychom se i my měli tímto způsobem účastnit tohoto cizího svátku. Náš původ, ve všech smyslech toho slova… Uvědomím si, že služebná na mne vyčkávavě hledí a já mlčím už příliš dlouho.

Rychle si tak odkašlu a souhlasně kývnu hlavou. „Tak štěstí? S tím se nedá než souhlasit. Štěstí není nikdy dost,“ pousměji se, ačkoliv to v danou chvíli působí spíše smutně než cokoliv jiného. Kéž by jen věděli. „Samozřejmě nám to nevadí, Nasimo,“ potvrdím jí a poté už jen sleduji, jak se žena rychle ukloní a vydá se zpátky na dvorek za ostatními. Zdá se, že v tu samou chvíli se začal Alex shánět po Hassanovi. Tedy hádám, že to bude ten snědý muž, který právě odchází.

Každopádně… Ocitnu se v tom velkém domě sama. Úplně sama. A vzhledem k tomu, že jsem právě dala svolení k tomu, aby se služebnictvo věnovalo zdobení domu… To tak asi i nějaký čas zůstane. Ovšem nevadí mi to, vlastně… Vlastně mi to tak vyhovuje. Sice chvíli přemýšlím o tom, že bych se snad mohla vydat jim pomoci, abych zaměstnala hlavu i ruce, přesto… Hm. Možná. Později. Teď vyběhnu do patra, abych se mohla převléci z kalhot a košile do volnějšího domácího oblečení. Hlad nemám, snad si jen dám trochu ovoce, které leží nachystané v míse. Vlastně ani nevím proč, možná ze zvyku? Připadám si stále tak… Zvláštně. Jinak. Neumím to popsat a nejsem si jistá, že vůbec chci.

Pokusím se zaměstnat knihou, kterou mám rozečtenou, ovšem nakonec mi myšlenky i pohled stále a znovu utíká k relikviáři postaveném na komodě. A jsem… Jsem z toho nervózní. Jak čas ubíhá, tak čím dál víc…

… až se nakonec rozhodnu s tím nebojovat. Sice jsem to chtěla… Nechtěla… Já nevím. A nejsem si tím jistá ani tehdy, když se jako zloděj plížím vlastním domem se skříňkou v rukách směrem k ložnici, kde se s ní zavřu a posadím se s ní na postel. Ostře se nadechnu a… Vážně… Chci…? Ne, musím.

A tak tam sedím naproti relikviáři, který mám položený před sebou a váhavě se nad něj nakláním. Jak to Alex tehdy dělal? Snažím si vzpomenout, v jeho podání to vypadalo tak jednoduše… Ovšem musím to aspoň zkusit… Zkusit ho otevřít… Dříve než mě ta nejistota sežere. A také… Než se Alex vrátí…

Vera De Lacey

Mladá dáma vypadá skutečně vyděšeně a čím déle tu jste, tím spíše chce odtud pryč. Vidíš jí to na očích, v kterých se kromě světla lamp leskne i… strach. Čirá hrůza a panika.

„Nemůžeme tu zůstat… Nemůžeme…“ Opakuje drmolivě, zatímco se nehledě na té snahy ji uklidnit zvedá. Jakkoliv působila křehce, musíš uznat, že má sílu. Na druhou stranu ty sama jsi mladá dáma. Vlastně ta mladší z vás dvou. Dost možná vás dělí klidně i pět, deset let? Těžko říct takto v šeru.

Emma rozhodně ale nevypadá, že by se nechala jen tak snadno uchlácholit. Slyšíš její zrychlený, přerývavý dech a teď, když ji držíš, cítíš také slabý třas, který se rozlévá jejím tělem. „Co? Ne… Ne… Nemůžeme čekat! Vy to nechápete!“ Potřese hlavou, až se jí prameny v krvi urousaných vlasů rozletí do stran a škubne sebou. Naštěstí ne tak silně, aby se ti na místě vytrhla. Přesto ji musíš sevřít trochu více, snad možná už i bolestivě, ale nevypadá to, že by to v tuto chvíli vnímala.

„Nebylo to vidět! Ta… věc! Říkala jsem to… Oskar, on… “ Hlas se ji zlomí do tklivého vzlyku. „…Pusťte mě!“ Vykřikne náhle a její křik prořízne jinak tichý noční park. „Řekla jsem… Pusťte mě!“ Strčí do tebe náhle s takovou razancí, kterou by si od dámy skutečně nečekala. Strach a boj o holý život viditelně dělají své. Zavrávoráš a chtě nechtě ji pustíš. Máš totiž sama co dělat, aby ses udržela na nohou. Padneš nakonec jen na koleno a zapřeš se rukou o chladnou zem, na které se doširoka rozprostře tvá nabíraná sukně.

Emma mezitím na nic nečeká a vyběhne kamsi za tebe. Není to, kdo ví jaký běh. Kdyby si chtěla, mělo by se ti ji podařit časem dohonit, ačkoliv by sis dovedla představit lepší obuv na takové sportovní výkony. „Varovala jsem vás… Varovala… Promiňte.“ Zajíkavě se otočí přes rameno, aniž by ale zastavovala. V uších ti zní klapot jejích podpatků, když v tom si všimneš něčeho zvláštního.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Sem tam se ozve zazvonění podkov, jak vaši koně podupávají na nádvoří, ale to je tak snad jediné, co se k vám z okolí nese. Jste tu sami. Dokonce i ta tlupa otravných a drzých opic není nikde v dohledu nebo doslechu. Skoro to vypadá, že tu bydlíte opravdu jen sami dva. Jen vy dva v tom prostorném době, jehož bílé stěny odráží ostré sluneční paprsky. Snad by to byl i příjemný moment, kdyby nepanovala ta poněkud rozpačitá a ponurá nálada.

Alexanderova nabídka přijde trochu jako blesk z čistého nebe, ovšem stačí si jen pobrat události dnešního dne, aby bylo jasné, že to nemyslí jen tak. Jako kdyby ráno nestačilo, svedl váš rozhovor k tématu, po němž si strávila zbytek cesty v tichém zamyšlení.

„Tohle přesně jsem naznačil?“ Povytáhne obočí a skloní pohled k tvé ruce opřené na jeho hrudi.

„Ale ano, máš pravdu. Jsi pro mě důležitější než stolek ze sloní nohy. Dokonce víc než rovnou čtyři stolky.“ Zajiskří mu hravé plamínky v očích, aniž by se však usmál. Můžeš stále cítit teplo jeho ruky na tváři, než přeci jen opět nabere vzduch do plic a zvážní. „Ale myslel jsem to vážně, Del. Stačí říct.“

Přesto ti je jasné, že tohle by dělal skutečně jen pro tebe. A i když by to jistě v něčem bylo lákavé, byla by to především komplikace. Odložení povinností na později, aby ještě více nabobtnaly a staly se z nich nepříjemné problémy. Víš, že by ti to Alexander nevyčítal. Ani by do toho nerýpal jako třeba Barth, pokud by snad on musel kvůli tvému rozmaru něco pak složitě řešit. Avšak stejně… Nikdy nebylo příjemné být zbytečnou komplikací. Břemenem.

Tvé rozhodnutí je tak jasné a skoro jako před oltářem stvrzené polibkem. „Dobře, pár hodin. Pokusím se, aby to bylo co nejrychlejší. Slibuji.“ Ztlumí trochu hlas a přeci jen mu koutky cuknou do pobaveného úsměvu.

„Teď by si myslím měly opice dávat pozor na tebe… Zvlášť s tou puškou pod postelí. Jen… Slib mi na oplátku, že něco takového si skutečně nebudeš chtít vycpat a postavit do ložnice. Asi bych musel od té doby spát v pokoji pro hosty nebo na pohovce. A to bych opravdu nerad.“ Jeho ruce sklouznou na tvůj pas, zatímco se k tobě skloní. „Dobře, odpolední káva. To zní dobře.“ Skloní se k tobě k poslednímu, o trochu delšímu polibku na rozloučenou, který si vyměníte, než se opět narovná a ustoupí od tebe.

„Tak běž. Koně ti odvedu do stáje a pak půjdu najít Hassana.“ Pobídne tě rukou na tvých zádech, než pak svým typicky rázným krokem vykročí ke koním, aby je oba vzal za oprátky a vyrazil s nimi alespoň pro teď do stájí.

A tobě nezbyde nic jiného, než se ponořit do příjemného chládku vašeho domu. Brzy tak zjistíš, že se zdál prázdný opravdu jen z nádvoří. Většinu služebnictva totiž zahlédneš přes jedno z oken, jak posedávají na menším dvorku na severní straně domu, klábosí a chystají nějaké barevné ozdoby.

„Paní?“ Zahlédneš, jak k tobě přichází jedna ze služebných. V rukou má košík, který je při bližším prozkoumání plný pestrobarevných květů navlečených na provázcích a pod nimi všimneš i pár kousků barevných látek.

Dveře se však rychle zavřou a dům je najednou zase tak zvláštně tichý… Vypadá to, že čas kolem dnešního poledne a následné odpoledne budeš mít jen ve svých rukou. Snad to Alexander stihne brzy.

Náš krátký a o to nečekanější rozhovor mne zastihne nepřipravenou. Tohle je… Citlivé téma. Pro nás oba, ačkoliv pro každého z jiných důvodů. Sklopím hlavu, zatímco se slova chopí Alex. A něco v jeho hlase a výrazu… Je to jiné. On je jiný. Stejně jako tehdy, při našem prvním a posledním rozhovoru, když na tohle přišla řeč. Tiše si povzdechnu. „Ale to je jedno,“ slyším ho říkat a… Vím, že to jedno není. Obzvláště ne teď, ve světle všech těch… Nových zjištění z dnešního rána. Namísto odpovědi ovšem od Alexe jen rychle odvrátím pohled a možná až příliš důrazně pobídnu koně. Utíkám před tím? Možná. Co jiného mám ale dělat?

Zbytek cesty proběhne ve zvláštním napjatém tichu, které po našem krátkém hovoru zůstane mezi námi viset. Zpoza sebe slyším ozvěnu ostrého staccata koňských kopyt bušících o dláždění na znamení, že se Alex drží za mnou. Přesto se ani jednou neohlédnu přes rameno. Nemůžu. Notnou chvíli ke mne veškeré zvuky doléhají z dálky, jak to celé ve mne stále rezonuje. Od některých myšlenek i pocitů je… Těžké se oprostit. Potlačit je a zamknout do temných koutů mysli ke všem těm… Ostatním.

Střet s divokým slonem v tu chvíli najednou působí tak… Nicotně. I když by neměl.

Nakonec to netrvá dlouho a přivítá nás slunné nádvoří našeho domu. Tedy… Nejen tak ledajakého domu, ale domova. Rozhlédnu se kolem, po ibišcích kolem bílého sloupoví i kamenné zídce porostlé barevnými vistáriemi. Nikdo krom nás zde není, zřejmě jsou všichni zaměstnaní svojí denní prací.

Sedím v sedle ještě chvíli poté, co zastavím klisnu uprostřed nádvoří. Paprsky slunce mne pálí v tváři a opírají se mi do vlasů i ramen, zatímco… Zvuk vlastního jména mne přinutí se opět vynořit nad hladinu k dalšímu hlubokému nádechu. Krátce zamrkám a náš pohled se krátce střetne, jak ohlédnu jeho směrem. Neusmívá se, naopak se tváří tak vážně… Alexanderovsky. Jinak ten výraz popsat snad ani neumím. To, jak se lehce mračí bez toho, aniž by se pod tím vším doopravdy hněval. Drobná vráska, co se mu vždy objeví mezi obočím a nečitelný výraz v těch tmavých očí, co více než kdy jindy působí takřka černě. Bezedně.

Seskočím z koně a zůstanu stát na místě, když ke mne Alex udělá ještě jeden krok a na rameni mi dopadne tíha jeho dlaně, kterou jej jemně sevře. Na okamžik si připadám skoro až provinile. Vlastně… Ne skoro, ale určitě. To poslední, co chci je přidělávat mu starosti… A že jich se mnou – nebo spíše díky mně – neměl zrovna málo za dobu, co jsme se poznali.

A obzvláště dnes. Nabídka, kterou mi dá mne jen utvrdí v tom, jak moc velkou starost o mne musí mít právě teď. Zvláště, když se mu na rtech objeví náznak úsměvu, se kterým se to celé pokusí trochu odlehčit.

Výraz v mé tváři povolí a stejně jako kdykoliv jindy podvědomě nastavím jeho doteku tvář. „Někdy si říkám, že si tě snad ani nezasloužím, víš to? A nejen protože jsi právě naznačil, že jsem pro tebe důležitější než stolek ze sloní nohy,“ měkce se pousměji a položím dlaň na Alexovu hruď.

Přesto navzdory tomu, že nechci, tak se svojí odpovědí na tu zásadní otázku zaváhám. Na jednu stranu… Zcela sobecky nechci, aby někam odjížděl. Zvláště, když mi to sám nabídl. Ovšem… Akorát by to způsobilo zbytečné komplikace. A já nechtěla být… Komplikace. Dokonce ani přesto, že to tak Alex nevnímal.

„Když mi slíbíš, že to bude jen pár hodin…“ vytáhnu se na špičky, abych ho krátce políbila na rty. „Vím, že to tak asi moc nepůsobí, ale… Zvládnu to tady sama. Vážně,“ ujistím ho. „Najdu si nějaké klidné místo mimo dosah opic a jiných katastrof a… Budu si číst. Nebo si dám koupel nebo… Nebo zkrátka něco vymyslím, abych se zabavila,“ dodám již o něco rozhodněji. Jistěji. „Navíc… Toho slona by vážně byla škoda. Tak běž, dokud se dá vůbec projet ulicemi bez toho, abys na někoho šlápl nebo se zamotal do výzdoby,“ pobídnu ho.

„Počkám na tebe s odpolední kávou. A slibuji, že ji nebudeš muset pít v posteli,“ spíše mu to tentokrát oznámím, než že bych se ptala.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Projíždíte žijícími ulicemi, a ačkoliv kolem vás se všichni chystají na slavnostní atmosféru, mezi vámi dvěma se naopak rozhostí poněkud zádumčivé napětí. Alexanderova myšlenka tě samotnou přiměje zapolemizovat na toto téma. Vrátit se ve vzpomínkách k zážitkům starým pár měsíců, stejně jako těm, které přesáhly několik tisíciletí.

„Hmmh, jistě… To si slyšela.“ Zalétne k tobě prchavě Alexanderův pohled. Skoro jako kdyby čekal, že k tomu A dodáš ještě B. „Ale zatím nevíme pořádně, co to všechno znamená. Je to jen… něco.“ Povzdechne si Alex rezignovaně a zahledí se opět na cestu před vámi. Je pravda, že po té době vzpomínky na tuto událost poněkud vybledly. Určitě pro Alexander, který to měl ostatně celé zprostředkovaně z tvého vyprávění, a také částečně i pro tebe, ačkoliv doteď sis mohla živě vybavit ten pocit, který si z Noaha při těch slovech cítila.

„Nevím, Del… Ať už to bylo cokoliv, nic se nestalo. Alespoň ne u nás. Co my víme. Pokud to byl ...“ Zarazí se uprostřed věty a je patrné, že to slovo mu nejde zrovna přes jazyk. „No, pokud by to bylo, jak říkáš, kdo ví, kdy by se ten slavný návrat měl konat. Za mě osobně… Doufám, že brzy ne. Vlastně… Ale to je jedno.“ Potřese hlavou a skoro jako kdyby se chtěl vyhnout další diskuzi na tohle téma, ale to už sama popoženeš koně pod návalem emocí. Je to zvláštní. Takhle Alexandera neznáš. Že by se tak nešikovně a odtažitě vyhýbal rozmluvě s tebou nehledě na probírané téma. Stejně jako ty necítíš nějakou vlnu radosti, ani tvůj společník nepůsobí z toho celého nějak nadšený. Zádumčivé napětí se tak změní v těžký mrak ticha, který vás zahalí po zbytek cesty zpět. Alexander jen srovná rychlost s tebou, ale drží se asi o délku koně ve tvém závěsu.

Podkovy zazvoní na dlážděném nádvoří a vy jste opět doma. Není to to doma, o kterém jsi po cestě mluvila, ale je to aspoň něco. Nádvoří je prázdné. Většina vaše ne zrovna početného služebnictva má nejspíš práci v domě nebo aspoň pro tuto chvíli lelkuje někde jinde. Alexander přehodí nohu přes hřbet koně a seskočí na zem.

„Del…“ Zaslechneš své jméno, když pár kroky dojde k tobě a počká, až také sesedneš. Vypadá… vážně. Ve tváři má opět ten svůj výraz, se kterým si tě trochu zamyšleně prohlíží. Chvíli to vypadá že váhá. Dokonce, že snad chce něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslí a všimneš si jen skoro neznatelného potřesení hlavou.

„Takže… zvládneš to tu těch pár hodin sama?“ Udělá krok ještě blíže k tobě a položí ti dlaň na rameno ve skoro až starostlivém gestu. „Kdyby ses na to necítila, tak řekni… Nějak bych to už… ehm, vymyslel. Nebo by to přinejhorším počkalo na zítra. Holt bych zaplatil nějakou ochranku navíc a také něco za špinavou práci.“ Hledí na tebe vážně a tobě je jasné, že tuhle nabídku nevyslovil jen tak, aby se neřeklo.

„Samozřejmě dnes by to bylo snazší a také levnější, ale jsou i důležitější věci, než je stolek ze sloní nohy.“ Drobně se pousměje a palcem ti přejede po hraně čelisti, zatímco k tobě dál klopí zrak.

„Takže?“ Zazní to jediné slovo, které jasně značí, že tvá odpověď může změnit denní program hned vícero lidem.

This is the day that the LORD has made;

let us rejoice and be glad in it.

Psalm 118:24

„Co?“ krátce se zarazím. „Ne, ne, takhle jsem to přeci…“ přimhouřím oči s pohledem zabodnutým do Alexanderovy vážné tváře. „Hm,“ zamručím vzápětí tiše a více se k tomu již raději nevyjadřuji a raději se soustředěně věnuji balení věcí do brašen, abychom odsud mohli odjet. Čím dříve, tím lépe, přeci jen nám nějaký čas zabere, než se dostaneme zpátky do domu a Alexe pak ještě čeká zařizování po městě, aby sehnal lidi a vzal je sem.

Při pouhé zmínce druhého dílu z pera Oscara Penfielda se mi na okamžik rozbuší srdce. Lhala bych tvrdit, že neodpočítávám dny do příchodu nenápadného balíčku ukrývajícího v sobě tenkou knihu s tmavou nenápadnou vazbou. Rozhodně jej ovšem nevyhlížím s obvyklou nedočkavostí. Ne, tohle je jiné. Úplně jiné.

„Zlato v tvém mase,“ upřesním Alexovi polohlasně a neubráním se tichému povzdechnutí si. To, že jsem mu na tu otázku dosud neodpověděla nebyla tak úplně náhoda. „Pokud si to dobře pamatuji… Psala jsem tam… Hm, o tom, co se stalo v prvním týdnu, když mě přijali do Greenhillu,“ i nyní odpovím Alexovi poněkud vyhýbavě. A lžu. Pamatuji si velice dobře všechno, o čem jsem psala. Tahle povídka navazovala bezprostředně na tu první, která končila tím, že po manželově návratu do domácího léčení vzbudila svoji paní ráno služebná, aby jí oznámila, že ji manžel chce vidět. Začínala scénou v manželově pracovně a seznámením s doktorem Hartem a posléze i novým domovem a vrchní sestrou… A končila tou příšernou nabídkou, kterou mi Fernsby dal, když zjistil, že je s mojí krví něco jinak… Nabídkou, kterou jsem po týdnu stráveném ve tmě na samotce přijala. Stejně… Stejně jako se Dumah nechala zlomit slibem, který jí dal samotný ďábel.

Tentokrát mi srdce v hrudi poskočí několikrát natolik silně až to zabolí. S krátkým odkašláním váhavě pohlédnu na Alexe, který akorát připevňuje jednu z brašen k sedlu. „Zmínila jsem tam i naše setkání ve vzducholodi. A… A první Verše,“ dodám tiše. Takhle zpětně si kvůli tomu připadám hloupě a stydím se za to. Na co jsem myslela, když jsem si ten kufr brala do Jeruzaléma? Měla jsem všechny ty popsané listy hodit do moře.

„Hm, pravda, ty oslavy… Nevyšlo to úplně nejlépe. Tak zkrátka uvidíme… Dnes stejně nemá zřejmě cenu nic určitého plánovat,“ pokrčím rameny. Mohla bych se tím trápit, ale tak nějak na to nemám sílu. Naposledy se tak rozhlédnu po mýtině, jejíž část zabírá můj kapitální úlovek, než pevně chytím otěže neklidně přešlapující Vahi a vyhoupnu se na její hřbet. Naražený bok sice zaprotestuje proti tomu pohybu, ale zvládnu to i bez bolestného šklebení se a sykání.

Více se již na místě nezdržujeme. Koně by nejraději běželi co nejrychleji odsud pryč, ovšem Alex toho svého zvládá s přehledem a má klisna nakonec jen chvíli pohazuje nervózně hlavou, a nakonec se spokojí s tím, že část cesty rozmrzele chroustá udidlo v hubě. Tentokrát se sleduji křoví i prostranství mezi stromy obezřetně a každý podezřelý zvuk okamžitě přitáhne moji pozornost.

„Tak pokud tě napadá něco lepšího…?“ odpovím Alexovi s výzvou v hlase. Stejně je to jen… Hra. Tou největší odměnou za odstřel slona mi je to, že se ani jednomu z nás nic nestalo a dopadlo to dobře. Víc bych si stejně nikdy nepřála.

Cesta v sedle utíká a k mé vlastní úlevě se nám podaří dostat se z pralesa bez dalších peripetií či komplikací. I nyní žluté žabky objedu v uctivém odstupu – čistě pro jistotu. Stromy kolem nás se rozestoupí a já povolím Vahi otěže. Dalšími divokému trysku se dnes vyhneme, snad jen kousek cesty ji nechám pomalu cválat, než ji přiměji opět zvolnit do houpavého pracovního klusu. Jinak to ostatně ani nejde, Dvaraka už žije přípravami na odpolední slavnost, a to dokonce i tady. Dobrá nálada zde přímo čiší z každého koutu a všude přibývají pestrobarevné vlající fáborky i jiná kýčovitá výzdoba.

Zatímco se blížíme ulicemi směrem k našemu domu, přitáhne moji pozornost Alex, který využije chvíle, že jedeme krokem bok po boku a promluví na mne.

„Ani si neumím představit, že by se celá Dvaraka přiklonila k západní víře,“ poznamenám zamyšleně. Přesto mne Alexova slova lehce… Zarazí? Vyvedou z míry? Ano, svým způsobem je jedno v co a koho lidé věří… Nebo snad není? Jindy bych s Alexem ohledně té pestrosti snad i souhlasila, nyní se jen lehce zamračím. Vzpomínka na chrám plný uctívačů Lucifera… Ten pocit, když jsme tam vstoupili… A sám Lucifer… Pořád je to příliš čerstvé. Dost na to, abych v sobě cítila ten patrný… Rozpor mezi Delilah, které nikdy nezáleželo na tom, v co kdo věří a Dumah…

Opětuji Alexovi jeho pohled. Nadechnu se a viditelně zaváhám. „A skutečně to víme, Alexi? Řekl, že se jednoho dne vrátí… A já tomu věřím. Navíc… Vím, co jsem tehdy slyšela. Přišel čas obnovit řád a vrátit se domů…“ vyklouzne ze mne to slovo s měkkým důrazem Dumah a hlas mi protne ta nečekaná bolestivá lítost. Ten… Ten smutek a žal ze zjištění toho, že díky tomu, co jí provedli, o domov přišla a už se tam nebude moci vrátit.

Na okamžik to na mne dolehne tak silně, že s tím nedokážu ani bojovat. Prostě… Prostě jen od Alexe s trhnutím odvrátím tvář a pobídnu klisnu opět do klusu. Už abychom byli… Doma.

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

„Nad postelí?“ Podiví se tvým slovům Alexander. „Budeš mi asi muset někdy později osvětlit, kam všude v našem domě vodíš své návštěvy.“ Popíchne tě nenápadně, jakkoliv by si v jeho tváři nějaký šibalský úšklebek hledala těžko. Ale to už je prostě Alexander.

Nové plány ohledně slona tak nakonec překopou ty vaše na dnešní den. Alespoň co se týče dopoledne, jak to tak vypadá. Odpoledne snad… No, kdo ví. Dnes to vypadá na jeden z těch dnů, kdy je lepší na nic raději moc nespoléhat.

„Neboj se. Nebudu. Ostatně tak zhruba do týdne bych snad měl dostat ten druhý díl a věřím, že pak bude pád dní jeho jméno zase znít doma častěji než mé. A mimochodem, stále si mi neodpověděla na otázku, co by v něm mělo být? Ten název už si přesně nepamatuji, ale bylo to něco se zlatem a…. masem?“ Svraští Alex zamyšleně obočí, zatímco skládáte věci zase zpátky do brašen.

„Hmmh, mohli bychom se pak po něčem podívat. Uvidíme. Snad to zařizování ve městě tolik času nezabere. S těmi dnešními oslavami… Trochu se bojím, že si za tohle budeme muset řádně připlatit. Ale co už.“ Povzdechne si, jak zároveň zvedne pár brašen a začne je opět upevňovat k sedlům. Skutečně, jde vám to od ruky, a tak brzy už není na mýtině moc připomínek toho, že jste tu byli. Snad až na toho obrovského mrtvého slona ležícího ve vegetaci, kterého nejde jen tak přehlédnout.

Nasednete na koně a vyrazíte. Jsou trochu poplašenější z toho, co se tu před chvílí stalo, ale naštěstí Vahi není jedna z těch jankovitých koní, co by s tebou v sedle začala vyhazovat při první příležitosti, a tak si s ní zvládneš poradit.

 Vjedete na cestu mezi listovím a zamíříte zpátky cestou, kterou jste projížděli vlastně ani ne před půl hodinou. Moc jste se tu dnes nezdrželi. „Snídani do postele? To má být odměna za skoleného slona?“ Ohlédne se po tobě Alexander, zatímco projíždíte džunglí.

Cesta zpátky tentokrát uteče vcelku rychle. To už tak často ty návraty domů mají. Vždy se zdají kratší. Přebrodíte říčku, minete žluté žabky, které se v mezičase zase vrátily do kaluže uprostřed cesty a pak už konečně vyjedete ze zeleného příkrovu džungle do otevřené krajiny. Vzduch je najednou o něco teplejší ale především sušší. Alexander tentokrát už žádný závod nenavrhne. Jen pobídne svého koně do klusu, abyste v Dvarace byli rychleji.

Je to možná rozumné tak nespěchat, protože, jen co se zanoříte do ulic všimnete si, že už se i zde rozvěšuje barevná výzdoba, a i tyto okraje Dvaraky dnes žijí více než jindy. Lidí tu není nějak výrazněji více než jiné dny, snad i trochu méně, ale za to to vypadá, že většina obyvatel se dnes pohybuje venku kolem domů a všude jsou tak vidět živé přípravy, a i dobrá nálada patrná z jejich rozhovorů i tváří.

„Vidíš to? A pak, že se nedá věřit ve více než jednoho boha.“ Nakloní se k tobě Alexander, zatímco se už nezadržitelně blížíte k domovu. „Sice se misionáři ze západu snaží, seč můžou, ale tak hluboce zakořeněnou víru a zvyky z těch lidí nemají šanci dostat. A je to vlastně dobře… Alespoň je svět pestřejší. Všichni víme… že je jedno, jestli se modlíš k jednomu anebo snad více bohům.“ Zazní Alexanderův přemýšlivý tón, zatímco se zakloní hlavu a zahledí se na nebe, aniž by se však jen drobně pousmál.

„Už dlouho v tom… není žádný rozdíl.“ Řekne nakonec neurčitě.