Andor.cz - Dračí doupě online

„Co?“ krátce se zarazím. „Ne, ne, takhle jsem to přeci…“ přimhouřím oči s pohledem zabodnutým do Alexanderovy vážné tváře. „Hm,“ zamručím vzápětí tiše a více se k tomu již raději nevyjadřuji a raději se soustředěně věnuji balení věcí do brašen, abychom odsud mohli odjet. Čím dříve, tím lépe, přeci jen nám nějaký čas zabere, než se dostaneme zpátky do domu a Alexe pak ještě čeká zařizování po městě, aby sehnal lidi a vzal je sem.

Při pouhé zmínce druhého dílu z pera Oscara Penfielda se mi na okamžik rozbuší srdce. Lhala bych tvrdit, že neodpočítávám dny do příchodu nenápadného balíčku ukrývajícího v sobě tenkou knihu s tmavou nenápadnou vazbou. Rozhodně jej ovšem nevyhlížím s obvyklou nedočkavostí. Ne, tohle je jiné. Úplně jiné.

„Zlato v tvém mase,“ upřesním Alexovi polohlasně a neubráním se tichému povzdechnutí si. To, že jsem mu na tu otázku dosud neodpověděla nebyla tak úplně náhoda. „Pokud si to dobře pamatuji… Psala jsem tam… Hm, o tom, co se stalo v prvním týdnu, když mě přijali do Greenhillu,“ i nyní odpovím Alexovi poněkud vyhýbavě. A lžu. Pamatuji si velice dobře všechno, o čem jsem psala. Tahle povídka navazovala bezprostředně na tu první, která končila tím, že po manželově návratu do domácího léčení vzbudila svoji paní ráno služebná, aby jí oznámila, že ji manžel chce vidět. Začínala scénou v manželově pracovně a seznámením s doktorem Hartem a posléze i novým domovem a vrchní sestrou… A končila tou příšernou nabídkou, kterou mi Fernsby dal, když zjistil, že je s mojí krví něco jinak… Nabídkou, kterou jsem po týdnu stráveném ve tmě na samotce přijala. Stejně… Stejně jako se Dumah nechala zlomit slibem, který jí dal samotný ďábel.

Tentokrát mi srdce v hrudi poskočí několikrát natolik silně až to zabolí. S krátkým odkašláním váhavě pohlédnu na Alexe, který akorát připevňuje jednu z brašen k sedlu. „Zmínila jsem tam i naše setkání ve vzducholodi. A… A první Verše,“ dodám tiše. Takhle zpětně si kvůli tomu připadám hloupě a stydím se za to. Na co jsem myslela, když jsem si ten kufr brala do Jeruzaléma? Měla jsem všechny ty popsané listy hodit do moře.

„Hm, pravda, ty oslavy… Nevyšlo to úplně nejlépe. Tak zkrátka uvidíme… Dnes stejně nemá zřejmě cenu nic určitého plánovat,“ pokrčím rameny. Mohla bych se tím trápit, ale tak nějak na to nemám sílu. Naposledy se tak rozhlédnu po mýtině, jejíž část zabírá můj kapitální úlovek, než pevně chytím otěže neklidně přešlapující Vahi a vyhoupnu se na její hřbet. Naražený bok sice zaprotestuje proti tomu pohybu, ale zvládnu to i bez bolestného šklebení se a sykání.

Více se již na místě nezdržujeme. Koně by nejraději běželi co nejrychleji odsud pryč, ovšem Alex toho svého zvládá s přehledem a má klisna nakonec jen chvíli pohazuje nervózně hlavou, a nakonec se spokojí s tím, že část cesty rozmrzele chroustá udidlo v hubě. Tentokrát se sleduji křoví i prostranství mezi stromy obezřetně a každý podezřelý zvuk okamžitě přitáhne moji pozornost.

„Tak pokud tě napadá něco lepšího…?“ odpovím Alexovi s výzvou v hlase. Stejně je to jen… Hra. Tou největší odměnou za odstřel slona mi je to, že se ani jednomu z nás nic nestalo a dopadlo to dobře. Víc bych si stejně nikdy nepřála.

Cesta v sedle utíká a k mé vlastní úlevě se nám podaří dostat se z pralesa bez dalších peripetií či komplikací. I nyní žluté žabky objedu v uctivém odstupu – čistě pro jistotu. Stromy kolem nás se rozestoupí a já povolím Vahi otěže. Dalšími divokému trysku se dnes vyhneme, snad jen kousek cesty ji nechám pomalu cválat, než ji přiměji opět zvolnit do houpavého pracovního klusu. Jinak to ostatně ani nejde, Dvaraka už žije přípravami na odpolední slavnost, a to dokonce i tady. Dobrá nálada zde přímo čiší z každého koutu a všude přibývají pestrobarevné vlající fáborky i jiná kýčovitá výzdoba.

Zatímco se blížíme ulicemi směrem k našemu domu, přitáhne moji pozornost Alex, který využije chvíle, že jedeme krokem bok po boku a promluví na mne.

„Ani si neumím představit, že by se celá Dvaraka přiklonila k západní víře,“ poznamenám zamyšleně. Přesto mne Alexova slova lehce… Zarazí? Vyvedou z míry? Ano, svým způsobem je jedno v co a koho lidé věří… Nebo snad není? Jindy bych s Alexem ohledně té pestrosti snad i souhlasila, nyní se jen lehce zamračím. Vzpomínka na chrám plný uctívačů Lucifera… Ten pocit, když jsme tam vstoupili… A sám Lucifer… Pořád je to příliš čerstvé. Dost na to, abych v sobě cítila ten patrný… Rozpor mezi Delilah, které nikdy nezáleželo na tom, v co kdo věří a Dumah…

Opětuji Alexovi jeho pohled. Nadechnu se a viditelně zaváhám. „A skutečně to víme, Alexi? Řekl, že se jednoho dne vrátí… A já tomu věřím. Navíc… Vím, co jsem tehdy slyšela. Přišel čas obnovit řád a vrátit se domů…“ vyklouzne ze mne to slovo s měkkým důrazem Dumah a hlas mi protne ta nečekaná bolestivá lítost. Ten… Ten smutek a žal ze zjištění toho, že díky tomu, co jí provedli, o domov přišla a už se tam nebude moci vrátit.

Na okamžik to na mne dolehne tak silně, že s tím nedokážu ani bojovat. Prostě… Prostě jen od Alexe s trhnutím odvrátím tvář a pobídnu klisnu opět do klusu. Už abychom byli… Doma.

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

„Nad postelí?“ Podiví se tvým slovům Alexander. „Budeš mi asi muset někdy později osvětlit, kam všude v našem domě vodíš své návštěvy.“ Popíchne tě nenápadně, jakkoliv by si v jeho tváři nějaký šibalský úšklebek hledala těžko. Ale to už je prostě Alexander.

Nové plány ohledně slona tak nakonec překopou ty vaše na dnešní den. Alespoň co se týče dopoledne, jak to tak vypadá. Odpoledne snad… No, kdo ví. Dnes to vypadá na jeden z těch dnů, kdy je lepší na nic raději moc nespoléhat.

„Neboj se. Nebudu. Ostatně tak zhruba do týdne bych snad měl dostat ten druhý díl a věřím, že pak bude pád dní jeho jméno zase znít doma častěji než mé. A mimochodem, stále si mi neodpověděla na otázku, co by v něm mělo být? Ten název už si přesně nepamatuji, ale bylo to něco se zlatem a…. masem?“ Svraští Alex zamyšleně obočí, zatímco skládáte věci zase zpátky do brašen.

„Hmmh, mohli bychom se pak po něčem podívat. Uvidíme. Snad to zařizování ve městě tolik času nezabere. S těmi dnešními oslavami… Trochu se bojím, že si za tohle budeme muset řádně připlatit. Ale co už.“ Povzdechne si, jak zároveň zvedne pár brašen a začne je opět upevňovat k sedlům. Skutečně, jde vám to od ruky, a tak brzy už není na mýtině moc připomínek toho, že jste tu byli. Snad až na toho obrovského mrtvého slona ležícího ve vegetaci, kterého nejde jen tak přehlédnout.

Nasednete na koně a vyrazíte. Jsou trochu poplašenější z toho, co se tu před chvílí stalo, ale naštěstí Vahi není jedna z těch jankovitých koní, co by s tebou v sedle začala vyhazovat při první příležitosti, a tak si s ní zvládneš poradit.

 Vjedete na cestu mezi listovím a zamíříte zpátky cestou, kterou jste projížděli vlastně ani ne před půl hodinou. Moc jste se tu dnes nezdrželi. „Snídani do postele? To má být odměna za skoleného slona?“ Ohlédne se po tobě Alexander, zatímco projíždíte džunglí.

Cesta zpátky tentokrát uteče vcelku rychle. To už tak často ty návraty domů mají. Vždy se zdají kratší. Přebrodíte říčku, minete žluté žabky, které se v mezičase zase vrátily do kaluže uprostřed cesty a pak už konečně vyjedete ze zeleného příkrovu džungle do otevřené krajiny. Vzduch je najednou o něco teplejší ale především sušší. Alexander tentokrát už žádný závod nenavrhne. Jen pobídne svého koně do klusu, abyste v Dvarace byli rychleji.

Je to možná rozumné tak nespěchat, protože, jen co se zanoříte do ulic všimnete si, že už se i zde rozvěšuje barevná výzdoba, a i tyto okraje Dvaraky dnes žijí více než jindy. Lidí tu není nějak výrazněji více než jiné dny, snad i trochu méně, ale za to to vypadá, že většina obyvatel se dnes pohybuje venku kolem domů a všude jsou tak vidět živé přípravy, a i dobrá nálada patrná z jejich rozhovorů i tváří.

„Vidíš to? A pak, že se nedá věřit ve více než jednoho boha.“ Nakloní se k tobě Alexander, zatímco se už nezadržitelně blížíte k domovu. „Sice se misionáři ze západu snaží, seč můžou, ale tak hluboce zakořeněnou víru a zvyky z těch lidí nemají šanci dostat. A je to vlastně dobře… Alespoň je svět pestřejší. Všichni víme… že je jedno, jestli se modlíš k jednomu anebo snad více bohům.“ Zazní Alexanderův přemýšlivý tón, zatímco se zakloní hlavu a zahledí se na nebe, aniž by se však jen drobně pousmál.

„Už dlouho v tom… není žádný rozdíl.“ Řekne nakonec neurčitě.  

Vera De Lacey

William příliš neváhá. Ten popis, co vypadl z té zakrvácené ženy, dává jasně tušit, s kým tu budete mít tu čest. A tím hůř. Nějaký násilník v křoví byl oproti Ztracenému skutečně malým problémem. Tvůj společník ale nevypadá, že by se snad hodlal dát na strategický ústup a zavolat nějakou odbornou pomoc v podobě speciálně cvičené jednotky. Ne, William skutečně nevypadá, že by se chystal stáhnout do bezpečí. Právě naopak.

„Dobře… Podepřete ji raději.“ Počká ještě chvíli, než si podřepneš vedle něj naproti třesoucí se ženě. Zápach krve ještě zesílí, ale to je tak asi vše.

„Ještě tohle…“ Uchopí William svou hůlku, kterou uchopí pod zdobnou hlavicí jedním krátkým trhnutím poodhalí stříbrnou tenkou čepel, která byla celou dobu ukrytá v lakovaném dřevě. Těžko říct, jestli je to jen nějaká dýka nebo snad i něco na způsob meče, protože zbraň jako takovou netasí. Naopak po té krátké ukázce čepel zase bezpečně schová do svého krytu, aby ti však záhy celou hůlku podal.

„Kdyby náhodou.“ Doplní ještě ta dvě slova, jejichž význam ti rozhodně na klidu nepřidá. To už se ale jedním plynulým pohybem vytáhne na nohy a tentokrát se skutečně rozběhne do tmy. Víš, kam míří. Směrem k altánku, o kterém mluvila ta nebohá žena.

Netrvá to vlastně ani tak dlouho a William je pryč. V ruce ti zůstane jen jeho vycházková hůlka. Jediná připomínka toho, že jsi tu nebyla sama. Takto z blízka si můžeš všimnout, že je to opravdu pěkný kousek s detailním zdobením a exotickým lakovaným dřevem. A teď, když víš, co v sobě skrývá, ani se tolik nepodivuješ její o trochu větší váze.

Teď ale není čas prohlížet si podobné věci. Vytáhneš proto kapesníček a pokusíš se ženě setřít krev z obličeje. V první chvíli sebou cukne, když se tvá ruka přiblíží její tváři, než jí dojde, co chceš nejspíše udělat a jen drobně pokývne hlavou. Otíráš opatrně krev z kůže. Část se jí vsákne do bílé látky kapesníčku a část rozmaže po ženiných tvářích. Přesto je to lepší než nic.  

„Pomoc...? Ano… Ano, pomůžete mu?“ Vzhlédnou k tobě ty velké lesklé oči s falešnou naději. Je vidět, že mysl ještě tak úplně nezpracovala, co vše se na tom místě stalo. Pokud byla v tomto stavu… Ne, šance, že by Oskar byl naživu byla prakticky nulová. „Jmenuji? Já… Emma… Hamilton. Emma Hamilton.“ Zopakuje své jméno tiše a jen potřese hlavou, aby se poplašeně rozhlédla kolem vás. Hamilton? To jméno ti něco říká. Za těch pár měsíců zde jsi sice neměla možnost poznat většinu jeruzalémské smetánky, ale alespoň část jmen anebo tváří ti utkvěla v hlavě i takto po více než půl roce, co jsi byla pryč. Pokud to není jen shoda jmen, tady drahá lady Hamilton bude z jednou možných dědiček místního nakladatelství, které má na starosti především pravidelné denní vydání novin, stejně jako méně frekventovaných výtisků jako jsou různé tematické týdeníky či měsíčníky.

„Prosím… Měly bychom jít. Někam… Někam na ulici. Pryč odtud.“ Vypadá to, že se chce začít stavět. Evidentně ji rozhlédnutí po temných keřích a jinak opuštěném parku zrovna neuklidnilo. „Co když… Co když se to vrátí?!“ Její hlas se zase trochu změní pod vlivem paniky, zatímco se začne s až nečekanou silou zvedat zpátky na nohy a kolem vás se ozývá jen tiché šumění listoví.

Raději si nechci domýšlet, jak podle Alexandera vypadá ta pravá divočina. V mých očích to totiž dokonale splňoval i tenhle okrajový kousek pralesa. Předtím jsem sice měla i takové nápady, že bych se vydala trochu hlouběji, ovšem po svém neslavném objevení podzemního chrámu jsem se už znovu neodvážila vydat se mimo bezpečná místa, která jsem už znala.

Vzápětí mě ovšem myšlenky protkané závanem starých časů odnesou někam… Jinam. Do jiného života, který jsem za sebou nechala a už nikdy jsem se k němu neměla vrátit. A ani jsem to nechtěla… Dříve ano. Malovala jsem si, jak si vezmu zpátky své jméno, svůj život… Ale… Šlo to vůbec? Jak bych se mohla stát opět lady Flanagan? Tedy… Ne. K němu bych se nikdy nevrátila. Ale nebyl to jen můj manžel, koho jsem v Jeruzalému zanechala… Přesto… Takhle to nakonec bylo lepší. Nepřijali by mě. A já… Jak bych mohla žít v Jeruzalému jako někdo jiný? Přesto… Přesto mi Jeruzalém chybí. To místo. To něco, co jsem tam cítila... A vím, že Alex navzdory všemu, co se tam stalo a vyhnalo ho pryč, to má stejně.

Nakonec hodím za hlavu i tyhle příliš těžké a zbytečné úvahy. Nepatří sem. Ani dnes ani nikdy jindy. Alex moji zmínku o mužských zálibách okamžitě kontruje, čímž mě spolehlivě přivede na jiné myšlenky. Nenechám se ovšem zahnat do rohu, to rozhodně ne.

„Pak je tedy dobře, že ani jedno z toho pro mne není koníček, ale nezbytná nutnost. Což se ani v nejmenším nedá srovnat s potřebou vycpat mrtvé zvíře dřevitou vlnou s dráty, abych pak mohla každému ukazovat, co jsem zabila,“ lehce se ušklíbnu a vzápětí se na okamžik zarazím, když mi dojde, že jsem se možná… Až moc rozohnila.

„V tom případě doufám, že jsem tě příliš nezklamala tím, že nám nebude nakonec nad postelí viset sloní hlava,“ zareaguji na jeho uchechtnutí vlastní poznámkou, než se přinutím odtrhnout pohled od slona a na chvíli vzhlédnout ke korunám stromů, skrze které prosvítá modrá obloha.

Pak už dojde na ryze praktické věci, a to naše další plány. Alex přemýšlí nahlas a já mu do toho pro tentokrát nijak nevstupuji, jen ho poslouchám. Vlastně mi jen potvrdí mé domněnky o tom, co se bude dít dál. Nedá se úplně říci, že bych z toho měla zrovna radost, ale… Ale chápu, že tohle je něco, co nejde odkládat. Pokud sem krev brzo přitáhne všechny masožravce v okolí, nemáme zrovna na výběr. Zvláště když v tomhle počasí se tělo slona začne brzo rozkládat a raději si nechci představit v jakém stavu bychom ho tu našli zítra.

Během chvíle tak padne jasné rozhodnutí. Neprotestuji vůči tomu, jen kývnu hlavou na znamení souhlasu, byť se neubráním tichému povzdechnutí. „Rozumím, tohle opravdu nepočká… A byla by škoda ho tu jen tak nechat.“ Za jiných okolností by mne vlastně zajímalo, jak vypadá zpracování něčeho, tak velkého jako je slon, ale dnes… Ne. Už takhle ve mne vyvolává pohled na zasychající krev rozporuplné pocity. Tyhle Verše byly… Opravdu intenzivní. Tak moc, že mi stačí i maličkosti, aby se mi stále vracely záblesky. Pocity. Ty prchavé leč stále ostré vjemy.

„Tak přeci jen dnes dojde na tu postel a knížku. A ne, ani nezkoušej začínat zase o Penfieldovi,“ varovně povytáhnu obočí. „Odpoledne… Dobře. Uvidíme. Ale možná… Možná to bylo znamení a bude lepší dnes tu střelbu už nepokoušet. Ale najít nové místo… To bychom mohli,“ dodám přemýšlivě. Na návrat zpátky do domu se příliš netěším, ačkoliv… Těch pár hodin budu potřebovat, abych se z tohohle zážitku trochu vzpamatovala. Nemluvě o naražených žebrech.

„Hm, neříkej dvakrát. Sice se ani neodvažuji odhadovat, co by mohlo trumfnout rozzuřeného agresivního slona, ale…“ nechám větu vyznít do prázdna, které přeruší až zatrylkování zvědavých ptáků sedících na nedaleké větvi, ze které nás už pár minut pozorují jako by nám snad rozuměli.

K pomoci se nenechám dvakrát pobízet. „To zní… Rozumně,“ přitakám a bez dalšího otálení vykročím k vyskládaným zbraním, na které nakonec nedošlo, abych je pomohla Alexovi zabalit.

„Vidíš… A ty sis ráno stěžoval, že bych tě mohla aspoň jednou poslechnout…“ lehce se pousměji a pak se opět pohroužím do toho zamyšleného mlčení. Společně nám to jde od ruky, a tak nám nic nebrání nakonec nasednout na koně a vydat se zpátky k městu.

Naposledy sklouznu pohledem po nehybném sloním těle a vzápětí svoji pozornost vrátím zpátky k Alexanderovi. „Hm. Stačilo vlastně tohle na další snídani do postele nebo tam pro mě máš ještě něco dalšího?“ nedá mi to, abych se nezeptala.

Delilah Blair Flanagan

Na tvou sebereflexi tváří v tvář tomu, kdy ti začíná docházet, co všechno by se tu prostě mohlo jednou rozhodnout, že zrovna ty sem nepatříš, Alexander je drobně povytáhne obočí a pátravě si tě prohlédne. Snad i chvíli čeká, jestli nedodáš nějaké to ale. To však nepřichází. Místo toho se tedy opět chopí slova on, avšak jen krátce. „V pořádku. Však nejsme tak daleko od města. Tohle ještě není ta pravá divočina.“ Nedá se říct, že by to bylo nějaké konejšivé uklidnění. Spíše opět jen praktický poznatek, které Alexander umí vcelku efektivně tahat z kapsy. Dost možná díky svým letitým zkušenostem.

Stojíte nad mrtvým zvířetem a tobě se i tady, v té exotické zemi, nad tak zvláštním a cizím zvířetem vrací vzpomínky na Nový Jeruzalém. Na domov. Na život, který si tam sice nechala, stala se někým jiným, ale přesto vzpomínky na něj nikdy nesmažeš. Možná vyblednou pod nánosy času, ale nikdy… nezmizí. Tedy… nejspíš. Alexander sám nevypadal, že by na Nový Jeruzalém kdy zapomněl. Málokdy jste o tom místě mluvili. Vlastně to bylo spíše téma, kterému jste se vědomě nebo snad i podvědomě vyhýbali, což však značilo jediné – něco pro vás to místo stále znamenalo.

„Mužská záliba? Nečekal jsem, že tohla zrovna od tebe uslyším po tom, co jsme sem vyrazili na trénink střelby, a ještě sis po cestě domluvila další lekce. Ani jedna z těchto věcí není zrovna typicky dámským koníčkem.“ Otočí se na tebe Alex. „Takže ani bych se nedivil, kdyby si na mou otázku řekla ano. Vlastně bych se… vůbec nedivil.“ Uteče mu tiché uchechtnutí, než se skloní ke slonovi, aby si jej snad lépe prohlédl.

„Hmm, kly… kůže, kosti… Dá se toho udělat dost. Ale zrovna my dva si teď neodneseme nic.“ Pokrčí rameny, než se opět narovná a s odpovědí na tvou otázku ohledně plánu vyčkává jen okamžik.

„Ne, tady dnes pokračovat nemůžeme. Pach krve brzy přiláká kromě mrchožroutů jistě i predátory. Tohle místo by mohlo být zanedlouho poněkud… rizikové. Ale rozhodně tady toho slona jen tak bezprizorně nenecháme.“ Vydechne, zatímco upírá zamyšlený pohled na šedé tělo před vámi.

„Vrátíme se.“ Zazní náhle rozhodná slova. „Vyrazím pak s Hassanem do města domluvit nějaké schopné lidi, kteří se tady o vše postarají, a především někomu tohle místo ukázat. Není to něco, co by počkalo na zítra. A bude lepší, když to necháme na někom, kdo ví přesně, co dělá, a hlavně má vhodné… nástroje na něco takového.“ Ohlédne se po tobě přes rameno.

„Počítám, že to zabere jen pár hodin. Aspoň si zaslouženě odpočineš, i když poněkud neplánovaně. Hmm, odpoledne si to vynahradíme. Neboj. Buďto můžeme zkusit najít nějaké jiné provizorní místo vhodné na střelbu pár kilometrů od tohoto a nebo, pokud budeš mít jiné plány… Je to tvůj den Del a myslím, že jeho zlatý hřeb už máme naštěstí za sebou.“ Dotkne se botou lehce klu, než bez dalšího otálení vykročí pryč od slona zpátky k vašim koním.

„Pojď. Pomoz mi to sbalit. Bude lepší, když se tu už nebudeme zdržovat déle, než je nutné.“ Skloní se opět k brašnám, z nichž ještě před pár chvilkami vytahoval vše potřebné, aby zase věci bez jediného povzdechu anebo protáčení očí začal opět skládat pečlivě zpátky. Ne, nevypadá to, že dnes se tu zdržíte o mnoho déle.   

„Já vím, že za to nemůžu,“ povzdechnu si, dívat se na souhrn jistých událostí v mém životě s odstupem času je tak trochu bolestivé a dost vypovídající. Za většinu toho jsem vysloveně nemohla, ale byla jsem důvodem… Nebo spíše příčinou? Jako bych to přitahovala a křivila kolem sebe možnost pravděpodobnosti. Nebo… Nebo nad tím zkrátka jen moc přemýšlím. A to v dnešní den opravdu nechci, a tak myšlenku na to, že zřejmě opravdu nebudu to Otcovo oblíbené dítě, zastrčím tak hluboko a daleko jak to jen dokážu.

Gratulace, které se dočkám, je něčím… Co jsem v životě nečekala, že uslyším. Opravdu. Stále se tomu těžko věří, dokonce i tváří v tvář mrtvému slonovi takřka na dosah ruky. A stejně tak nový je ten pocit, co to ve mne vyvolává.

Zatímco poslouchám Alexovo vyprávění o všem, na co lze v Provinciích narazit, tak dost možná o pár odstínů na okamžik poblednu. Jistě, o tygrech, panterech a vlastně většině těch zvířat jsem slyšela – a také jsem toho o nich dost přečetla v cestopisech, co se mi dostali do rukou včetně jednoho lexikonu mapujícího zvířenu napříč kontinenty, stejně tak jsem věděla, že v pralese žijí… Ale… Až do tohoto střetnutí s rozzuřeným slonem mi vlastně nikdy doopravdy nedošlo, jak moc jsou ve skutečnosti nebezpeční. Dokonce i někomu jako já. Naučila jsem se bát se lidí, temných stínů v rohu pokoje, podezřelých zvuků, za kterých jsem dlouhé týdny viděla pokřivenou siluetu Ztraceného… Ovšem… Svět kolem byl mnohem větší a různorodější – přesně jak říkal Alex.

Překvapeně zamrkám, když mi to celé opožděně dojde a snad se na okamžik před Alexem i zastydím ta svoji… Lehkovážnost. „Asi už začínám chápat, proč se ti nelíbilo, že sem vyrážím sama,“ hlesnu skoro až kajícně. Zmínka o sbírce trofejí mne přinutí lehce povytáhnout obočí, nicméně vzápětí jen s náznakem úsměvu zavrtím hlavou. Jistě, střelbu mám ráda a baví mne, ovšem představa, že bych snad cestovala po Provinciích jen abych si mohla zastřelit jedno z těch zvířat, o kterém mluvil… Je to tak zvláštní.

S dalšími slovy natáhnu k Alexovi ruku a jemně se dotknu jeho tváře, zatímco mi na rtech vykvete měkký úsměv, který patří jenom jemu.

„Slíbit ti to nemůžu, ale pokusím se té další lekci nejít naproti,“ pousměji se, když hřbet mé dlaně překryje ta jeho. „Myslím, že po tomhle si oba zasloužíme aspoň pár dní v klidu…“ dodám, než se od Alexe přeci jen odtáhnu a přesunu svoji pozornost ke svému… Úlovku.

Dokonce i když slon leží na zemi, tak si oproti němu připadám tak… Drobná. Maličká. Dokážu si živě představit, že co by s mými kostmi dokázalo udělat jediné dupnutí, nemluvě o těch monstrózních klech. Zajisté by na ně dokázal bez problémů nabodnout dospělého člověka jako nic.

„Hm…“ přejde mi přes rty ten tichý zamyšlený zvuk. To, o čem Alex mluví pro mne nakonec není zase tak nové. „Ano, vím. V pár jsem už… Byla. Barthův otec… Tedy, lord Flanagan… Sbíral trofeje,“ viditelně zaváhám, přesto tu větu nakonec dokončím. Ruku rychle stáhnu ze sloního klu jako by snad najednou pálil a…

… se zavrtěním hlavy se pootočím a pohlédnu přes rameno na Alexe stojícího opodál. „Myslím, že bez loveckého salónku se obejdu. Nejen kvůli stěhování,“ pronesu tiše a mimoděk se kousnu do vnitřku rtu.

„Vlastně… Přijde mi to jako mužská záliba, nemyslíš? Vystavovat si úlovky všem na odiv,“ osmělím se vyslovit tu odvážnou myšlenku. Vím, že před Alexem mohu. „Ale… Těch klů by byla škoda. Už vidím jejich čestné místo nad tou vázou, co myslíš?“ dodám už s odlehčeným úsměvem. Možná si ho i trochu dobírám, ale opravdu jen trochu.

„Ale asi by byla škoda si vzít jen kly a nechat ho tu jen tak ležet, ne?“ dodám již o něco vážněji a viditelně se nad tím zamyslím. „Možná by se dalo něco vyrobit z jeho kostí nebo kůže… Nějaký vhodný a originální… Dar? Na ta tvá jednání?“ nadhodím opatrně, zatímco sleduji jak se na to Alexander tváří. „Nebo možná něco pro Raju jako poděkování za jeho vstřícnost a pomoc…“ pokračuji dál už ryze pragmaticky.

„Hm… Hádám, že tím naše dnešní plány asi vzaly za své…?“ povzdechnu si vzápětí. Napůl se ptám, napůl konstatuji. Těch pár naraženin bych asi dokázala skousnout, ale představa, že tu strávíme dalších pár hodin v přítomnosti mrtvého zvířete mi je trochu nepříjemná.

Vera De Lacey

V dálce před vámi se objeví silueta ženy. Působí trochu jako zjevení v okolní temnotě. Duch toulající se parkem za doprovodu zajíkavého vzlykání. Jak by tohle byla ve skutečnosti snazší varianta. Avšak ty moc dobře víš, že žena je reálná. Pach krve to jasně napoví.

„Hmmh, rozumím.“ Zamručí William, aniž by se na tebe ohlédl, zatímco míříte k té ženě. Ne, nepřidá do kroku, jakkoliv by se to nabízelo. Jdete svižným tempem, rozhlížíte se, ale to je tak asi vše. Kolem vás je noční park. Příroda zalitá hustou tmou, ve které toho není už pár metrů od lamp příliš vidět. Nevidíš nikoho. Nikdo se za ženou na cestě neobjevuje, aby za ni snad vyběhl a stáhl ji do křoví. Všude je… ticho.

Ačkoliv nepospícháte, tak naopak, žena, když vás uvidí, přidá do kroku, i když značně klopýtavého, a z hrdla se jí vydere něco mezi výdechem a zaštkáním.

„P… pomoc… Prosím!“ Donesou se k vám první slova, ale to už jste ani ne deset metrů od ní. Stojí zrovna pod světlem jedné z lamp a ty si ji tak můžeš lépe prohlédnout. Už to není jen černá silueta, ale naopak vcelku mladě vypadající dáma. Vidíš vyčesané, nejspíše hnědé vlasy, které jsou na pár místech rozcuchané. Dlouhé šaty v tmavých odstínech a pak čerstvá krev, která jí stéká po obličeji. Ano na té světlé pleti jsou jí doslova cákance a tobě až zpětně začne docházet, když se po ní natáhneš svou silou, že to ve skutečnosti není… její krev. Srdce jí poplašeně bije v té jediné a tak dobře čitelné emoci hrůzy, ale… Ale nevnímáš, že by snad nějak sláblo.

William se podmračeně rozhlédne, než přeci jen na tu poslední část ještě o něco zrychlí. Vlastně je to tak nečekané, že jej musíš doběhnout, jak tě už netáhne za sebou.

„…Oskar, on… Prosím!“ Koktá, zatímco udělá poslední vratký krok dopředu, než ji William chytí za paže a ona se před ním zhroutí na kolena na zem.

„Lady, už jste v bezpečí… Oskar? Co přesně se stalo?“ Vidíš, jak se nad ní William sklání a v jeho hlase není ani stopa po té jisté frustraci, kterou si tam naposledy zanechala ty a tvé jednání. Zní tak… klidně. Přesto si všímáš, že jeho tvář je stažená soustředěním.

„On… On… Já nevím… Byli jsme tam… U altánku… A… Já nevím, co se stalo… Nic jsem neviděla, než… Oskar… Jako.. jako kdyby ho něco neviditelného zvedlo. Křičel a… A pak… Ta krev!“ Doslova se třese a hledí vytřeštěným pohledem do Williamovi klidné tváře. Ten jen pokývne skoro neznatelně hlavou, jako kdyby ho to, co právě slyšel, ani v náznaku nezaskočilo.

„Vero… Pohlídáte ji.“ Otočí se náhle na tebe s prosbou? Rozkazem?

Delilah Blair Flanagan

„Je pravda, že pár varování tu už bylo.“ Poznamená Alexander lehce s nadsázkou, než opět zvážní. „Ale ne, neber to snad tak, že by si za to mohla ty. Tyhle věci se stávají. Tady vcelku častěji, než by se zdálo. Rozhodně nejsi první a ani poslední, kterou se pokusil rozdupat rozzuřený slon. Tyhle zvířata také nejsou vždy tak klidná, jak se zdají. Zvlášť pokud jim vstoupíš na území.“ Vysvětlí ve zkratce snad aby předešel tomu, že se tím začneš trápit.

To už ti ale pomůže vstát a přijde i ta nezvyklá gratulace. Zní to spíše jako něco, čeho by se dočkal lord po úspěšném lovu nějakých exotických šelem. Ne někdo jako…ty.

„Hmm, co dalšího velkého? Tak slona už jsi viděla.“ Kývne bradou k velkému nehybnému tělu.

„O tygrech si jistě slyšela. V některých částech se ale dá narazit i na lvy, leopardy, pantery… Šelem je tu skutečně spousta. Jsou tu ale i nosorožci. Ti umí být také potenciálně nebezpeční. Jsou dost… teritoriální. Ostatně i gauři nebo divocí vodní buvoli můžou někdy nepříjemně překvapit. Zvlášť v období říje. U vody zase můžeš narazit na krokodýly. Ti ve slaných vodách mangrovů mohou být opravdu velcí. Ti ve vnitrozemí a řekách už tolik ne, ale i tak tu každý rok pár žen nebo dětí stáhnou do vody. No a pokud by ses zatoulala do vyšších poloh více k horám, tak... medvědi.“ Zakončí Alexander svou přenášku drobným pokrčením ramen. Rozhodně to vypadá, že oproti klidnému okolí Nového Jeruzaléma, kde bys snad mohla v lese narazit přinejhorším na jelena nebo vlka, je tohle skutečně mnohem nebezpečnější a divočejší část světa.

„Takže, pokud bys snad chtěla začít pracovat na své nové sbírce loveckých trofejí, Provincie jsou k tomu ideálním místem.“ Dodá Alexander, ale je těžké říct, zda to myslel v žertu a nebo vážně.     

„Hmm, pravda, máš za sebou už jistou školu.“ Přizná sám polohlasně, když zmíníš Ztraceného. Od té doby už uplynula spousta vody, a přesto je to stále tak živá vzpomínka. Skoro stejně tak živá jako teď tvůj zážitek se slonem. S díky se dotkneš jeho tváře a Alexaderovy koutky se maličko povytáhnou. „Také už mám za sebou určitou školu. Praxe dělá mistry, ale… Ale dej tomu prosím teď aspoň pár dní, než mi uštědříš další lekci, ano?“ Přidrží si tvou ruku ještě chvíli na tváři, než se dostanete opět zpátky k praktickým věcem. Ne, nijak vážněji zraněná nejsi. Pár naražených míst by se našlo, ale není to nic, co by tě snad mělo za pár hodin výrazněji trápit.

Vykročíš tedy ke slonovi. Teď už je to jen obrovská mrtvola, ale ještě pár chvil zpátky to bylo, jako kdyby si stála před rozjetou lokomotivou. Kly jsou obrovské. Bílé. Na pár místech trochu zažloutlé, ale i tak působí jako skutečně úctyhodné zbraně. Těžko říct, kolik jeden takový kel může vůbec vážit, ale určitě se pronesou. Je skoro až s podivem, že zvíře živící se listím a vegetací má něco takového.

„Tak… záleží.“ Zastaví se Alexander pár metrů od tebe a stejně jako ty si prohlíží mrtvé zvíře. „Většinou si lovec vezme svou trofej. Nejčastěji to jsou kly. Ty jsou také nejcennější. Ale dá se vypreparovat i celá hlava… Někdo si nechává vycpat i celé zvíře, ale to je u něčeho takového, jako slon, opravdu vzácné. Každopádně i zbytek těla se dá využít, ale to už nejsou tak okaté trofeje. Hmm, určitě si musela vidět pár loveckých salónků v Jeruzalémě, tak jistě víš, o čem mluvím.“ Ohlédne se na tebe krátce.

„Pokud bys ale chtěla něco takového, jako je sloní hlava, k nám do domu a pokračovat ve své nové lovecké sbírce, tak … Hmm, asi bychom se tomu stěhování skutečně nevyhnuli.“ Uchechtne se krátce Alex a založí ruce na hrudi, zatímco stojíte oba nad tvým prvním úlovkem.