Andor.cz - Dračí doupě online

Krátce se zarazím, když mi Alex vpadne mezi slovy vlastní otázkou. Z rána se sice den už přehoupl v pozdní odpoledne, ovšem události z Veršů byly stále dost živé. Dost na to, aby to poznamenalo mé vyprávění, které opět skočí do té osobní roviny, kdy nemluvím o Dumah, ale o sobě. O nás. Roztržitě kývnu hlavou na znamení souhlasu a vzápětí se nadechnu, abych pokračovala dál.

Nedá mi to, abych každou chvíli pohledem nezalétla k tváři Alexe stojícího u komody s papírem v ruce. Rozhodně se netváří nezúčastněně a z náznaků toho, co se odehrává v jeho tváři snadno poznám, že neříkám zrovna něco, co by se poslouchalo dobře.

Dostane se mi i krátkého osvětlení toho, kým cherubínka byla… Než se přidala k Padlým. Ta informace je dalším kouskem skládačky, do které hladce zapadne. A o to děsivější to celé je. Pořád… Pořád nechápu, proč… Jak se kdokoliv z Padlých dokázal k tomuto propůjčit. Spolupracovat na tom. Nadechnu se, ovšem slova se mi zadrhnou v hrdle, když papír v Alexově ruce náhle vzplane a rozhoří se jasným plamenem. Nakonec z mého nákresu nezůstane nic víc než pár smítek popela snášejících se k zemi, kde splynou s dalším prachem.

Alex se opět rozhovoří a tentokrát mi neříká nic nového, ale naopak to, co sama velice dobře vím. Přesto… Přesto jsem na to dnes pod tíhou Veršů zapomněla. Bylo… Bylo pro mne až příliš snadné se tím nechat strhnout bez ohledu na následky, na které jsem nepomyslela dokonce ani stínem myšlenky.

„Já… Já to vím, Alexi,“ ujistím ho. „Nejsme… My. Žádní spasitelé už nezůstali,“ zašeptám takřka bezhlesně ta osudová slova, co se mi náhle připomenou. Zrak se mi na okamžik rozostří, mohla snad ta noční můra mít něco společného s tím… Co jsem? Ať už je to cokoliv…

Mé myšlenky ovšem rázně utne Alexův hlas, když pokračuje ve svých úvahách, která sám zakončí zopakováním toho, co je jediným řešením téhle situace. Zkrátka a jen… Počkat… Povzdechnu si. Snažím se sdílet jeho optimismus, tu jistotu, ve kterou věří, ale při pohledu na nehybnou ruku to není tak lehké. A už vůbec ne s tím nepříjemným pocitem, že mé pravé polovině těla zkrátka něco chybí. Něco hodně důležitého, co potřebuji k tomu, abych zvládla fungovat. Proboha… Vždyť jsem… Pravák… A…

Kousnu se do vnitřku rtu a mlčky přikývnu, zatímco sleduji Alexe vytahujícího z komody ten už známý šátek. Jakmile se s ním posadí vedle mě, předkloním se, abych mu vyšla vstříc a aspoň trochu pomohla. Během chvíle mi tak nehybná ruka spočívá zavěšená a z části ukrytá v šátku zavázaném kolem krku. Kdovíjak příjemné ani pohodlné to není, ale jinak to nejde. „Možná… Trochu povolit,“ řeknu tiše. Netrvá to nijak dlouho a je hotovo.

Dnešní plány… Jako by ty Verše byly znamením, že jsem raději měla zůstat celý den v posteli a nevylézat. Nejdříve to ráno. Pak rozzuřený slon a teď tohle…

„Příští rok…“ zopakuji po Alexovi. „Nebo ten přespříští… Nebo… No, jednou to vyjít určitě musí. A… A času máme před sebou dost,“ šeptnu v odpověď a hlavou se opřu o jeho rameno. Chvíli jen mlčím a vdechuji jeho vůni, která se proplétá to štiplavou koninou, kterou je nasáklý jeho oděv.

„… hm,“ přeci jen se přiměji se od něj aspoň trochu odtáhnout. „Co si dát na terase až se převlečeš pozdní kávu?“ zalétnu pohledem k jeho tmavým očím. „Ráda si poslechnu, jak to dopadlo s tím slonem… A taky mě zajímá tvůj názor na Ženu v bílém, když už ses tak statečně pustil do čtení…“ lehce se pousměji a stejně jako když jsme se loučili před domem u koní, tak i nyní k němu natáhnu ruku a prsty se jemně dotknu jeho tváře. Jsou chvíle, kdy si musím připomínat, že je… Skutečný. Někdy mi připadá až k neuvěření, že tu jsem opravdu s ním…

Kdo ví, co bude za rok.

Nebo za pár dní…

Teď ovšem nemá smysl nad tím přemýšlet. Přežila jsem další den a zároveň se dočkala dalšího, který budeme moci trávit spolu. Jak Alex občas říká… Je to dost možná jen vypůjčený čas, ovšem je…

… náš.

♫♪♪♫

Alexander k tobě dál sklání zamyšlený pohled, zatímco čeká na tvou odpověď na tu jednoduchou otázku.

Jak?

Po tvé výzvě bez dalších slov vykročí ke komodě, aby si vzal na ní ležící papír a na chvíli se maličko zamračil, když si prohlédne tvůj jednoduchý nákres. Nic neříká a ty začneš tedy dál vysvětlovat. „Mluvíš o Verších, že?“ Skočí ti pár tichými slovy Alexander do řeči, aby se hned na začátku ujistil, ale pak už tě nepřerušuje. Nedá se říct, že by ho to, co slyší, příliš těšilo. Naopak svraští obočí a trochu více stiskne rty, ale vydrží nic neříkat. Zůstane tak mlčky až do momentu, kdy domluvíš a zakončíš tak své kratší osvětlení toho, jak se to vůbec stalo. A snad možná i lehce proč.

„Laylah. Ano, Kamael ji znal. Ovšem ne nijak výrazně. Pokud si dobře vybavuji týkaly se její povinnosti správy nebeských artefaktů. Alespoň tedy za svého působení ve Zlatém městě. Co přesně to obnášelo, ale nevím. Tohle nebyla věc, co by Kamaela zajímala a nebo se ho snad týkala.“ Promluví Alexander trochu dutým hlasem a pak papír v jeho rukou bez varování vzplane oranžovo zlatým plamenem. Jen tak. K zemi se houpavě snese pouze pár drobných smítek popela, ale většina je ho strávena beze zbytku.

Alexander to malé ohnivé divadlo sleduje zamyšleným pohledem, než jej stočí k oknu, skrz které k vám proniká odpolední slunce, jenž už pomalu začíná nabírat lehké narudlé odstíny.

„Víš… To, že ten střep neublížil Dumah, ještě neznamená, že neublíží tobě.“ Rozezní se náhle jeho hlas. Slova volí pomalu a vypadá to, že je myšlenkami tady a zároveň snad i někde jinde. „Nejsme oni. I když si to někteří z nás snaží namlouvat. Pořád jsme lidé. Tedy… částečně. Možná jsou naše těla odolnější než ta lidská, ale s nimi se nemůžeme rovnat. Jsme opravdu jen ozvěnou…“ Jeho hlas se vytratí do ztracena, než přivře na pár vteřin oči. Chvilku tak zůstane, než se otočí a opět na tebe pohlédne.

„Takže, možná je to tímto… A pokud ano, můžeme být rádi, že jsi to přežila. Samozřejmě je tu další možnost, že se s tím střepem v minulosti stalo ještě něco dalšího. To nemůžeme vyloučit, ale ani potvrdit. Hmmh, víme toho příliš málo, ale bude lepší, to teď raději nechat být. Alespoň, než se tvá ruka spraví.“ Řekne to s naprostou samozřejmostí, jistotou, jako kdyby snad neměla hrozit žádná jiná možnost. Ovšem i dle toho, co dosud říkal, o tom neví o moc víc než ty. V něco takového můžete jen doufat, ale spoléhat se na to nemůžete. Ne, dokud se tak skutečně nestane a nebo hůř…

„Ale teď nic nevyřešíme. Budeme muset postě… počkat.“ Pokývne Alexander, než přejde pár kroky ke komodě s oblečení, aby začal chvíli hledat v jednom ze šuplíků, než vytáhne tmavě zelený vzorovaný šátek. Poznáváš ho. Před pár měsíci si jej nosila kolem krku, ačkoliv ne pro parádu, ale čistě z praktických důvodů. A dnes to vypadalo, že se bude minulost opakovat.

„Dovolíš?“ Posadí se Alexander vedle tebe na kraj postele a nakloní se k tobě, aby ti shrnul vlasy z krku a pak zavěsil ruku do šátku. Vypadá to skoro jako tenkrát. Jen tehdy si cítila alespoň tu bolest. „Takto v pořádku? Netáhne to někde?“ Hlesne vlastně kousek od tvého ucha, když ti utahuje uzel za krkem a případně šátek dle tvých požadavků poupraví.

„Tak… To bychom měli. Myslím, že dnešní plány budeme muset odložit… Alespoň o pár dnů. Na oslavy tě vezmu příští rok. Co ty na to? To by nám to mohlo už vyjít… Snad.“ Pousměje se maličko, zatímco slunce už se kloní pomalu ale jistě k západu. Tento den bude v ulicích Dvaraky jistě rušno, ale to vás trápit nemusí. Ne dnes.

Snad za rok…

Emma nevypadá naprosto přesvědčená vaší výměnou, ale je na ní patrné, že se opět o něco uklidní a rozhodně nikam neutíká. „Ji..jistě, půjdeme.“ Hlesne trochu koktavě, zatímco hledí trochu vytřeštěně na Williama stojícího před kamenným sousoším. Nemusíš jí však dvakrát pobízet, aby se vydala zase rychle na cestu ven z parku. Ty si však ještě dovolíš krátké ohlédnutí doplněné pochopitelnou otázkou.

„… Ano, jsem. Nemusíte se bát.“ Rozezní se po chvíli zaváhání opět ten nízko položený hlas. Nic dalšího už ale William nedodává. Ať už je to tím, že ti k tomu více neřekne a nebo z důvodu nechtěných svědků, mezi které se jistě lady Hamilton řadí. Vyrazíš proto s Emmou pryč. Skrz zdobenou bránu zpátky na ulici, kde nedaleko zahlédneš váš kočár. Možná je skutečně příhodné, že na něm není žádný erb rodu Essingtonů, pokud ji tam chceš usadit. Tohle by se zcela jistě dostalo do novin. A nebo možná naopak vůbec, pokud je skutečně tou lady Hamilton, za kterou ji máš.

Emma se viditelně zase o něco uklidní, jakmile necháte park za vámi a dostanete se do známých ulic Jeruzaléma, které najednou nepůsobí tak děsivě, ale naopak jako vždy. Poklidně, a i v tuto hodinu docela živě. Stačí se rozhlédnout a vidíš, že nedaleko projíždí zrovna nějaká drožka a v dálce zahlédneš i siluety pár chodců. Tady se skutečně vše zdá jako kdyby se nic nestalo.

Kočí, pokuřující dýmku, ji odloží, jakmile vás uvidí a seskočí z kozlíku, aby vám otevřel dveře kočáru. Neptá se tě na vévodu, vlastně kromě přání dobrého večera patřícího nejspíše Emmě neřekne nic. Těžko říct, zda si všimnul té krve, ale i pokud ano, nedal to na sobě ani v nejmenším znát.

„Ehm, děkuji.“ Hlesne skoro neslyšně Emma, která se s jeho pomocí vyhoupne do kočáru, kde se posadí až na druhou stranu a upře na tebe doslova laní pohled. „Vy… vy se tam vracíte?“ Zeptá se tě tichým hláskem. „Já tu počkám, ale… ale dávejte pozor.“ Dodá pak a jen potřese hlavou, snad jako kdyby chtěla dát jasně najevo to, že tam se už nevrátí. Ty však musíš nebo by si spíše měla. William ti však ještě před chvílí řekl, že tam počká a dle toho, že nevidíš nikde kolem jeho známou blížící se siluetu, tak tak nejspíš činí.

Necháš tedy Emmu v klidu a snad i bezpečí kočáru a vyrazíš opět zpátky do parku. Přivítá tě opět ševelení stromů, zatímco projdeš dnes už poněkolikáté branou. Stačí jen chvíli jít po cestičce a brzy ho uvidíš. Stojí stále na menším plácku se sochou uprostřed a takto z dálky vypadá skoro jako kdyby byl její součástí. Snad jen tak křídla mu chybí. Ačkoliv…

„Takže… Možná příště park vyberu raději já, když vidím vaši šťastnou ruku.“ Promluví, aniž by se na tebe otočil. Působí zvláštně zamyšleně, nebo se to tak alespoň jeví z jeho řeči těla. Do tváře mu takto v šeru a z dálky dostatečně nevidíš. Ne, dokud nedojdeš blíž.

„Na druhou stranu jsme zabránili větším problémům, takže toho… nelituji. Hmm, vy jste upadla?“ Otočí se teď už na tebe, zatímco si jen pár metrů od něj a pohled skloní k tvé poněkud zválené a od trávy špinavé sukni, než si krátce povzdechne. „Hmm… Vidím vám tu otázku v očích. Takže váš jí ušetřím. Ano, byli to Ztracení. Naštěstí ne tak… nebezpeční, ačkoliv tohle je dost relativní označení. Jinak to vidím já, jinak ta mladá žena a vlastně i její doprovod, který… dost možná neviděl nic, než ho roztrhali.“ Pronáší ta vážná slova se stoickým klidem.

„Protože on je jiný,“ hlesnu tiše, když mi Alex potvrdí, že s tím střepem rozhodně není něco v pořádku. Ačkoliv… To já přeci vím – až příliš dobře. „Pamatuji,“ šeptnu vzápětí takřka bezhlesně, ovšem Alex u mě sedí dost blízko na to, aby to jediné tiché slovo zaslechl. A vlastně s ním nemohu jinak než souhlasit. Lepší… Lepší by bylo zapomenout. Na nic víc se ovšem neptá, nechce vědět, proč jsem udělala takovou hloupost…

S pohledem upřeným na vlastní bezvládnou ruku se mi jen těžko zachovává klid. To, že ji na vlastní oči vidím je vlastně jediný důkaz toho, že ji stále mám. Je to strašně matoucí a zvláštní pocit, který ve mne jen živí tu úzkost přecházející v paniku. Přišla jsem o ni. Přišla jsem… O ruku…

Na tváři ovšem ucítím dotek Alexanderovy horké dlaně, která mne chytí a přinutí podívat se na něj, zatímco… Na mě mluví. Tím vážným klidným tónem hlasu… Ne, neslibuje. Shrnuje fakta. Překvapeně zamrkám, když zmíní, že jsem cítila jeho dotek i v místech, kam se už propletla skrze kůži tetování, ačkoliv… Nejsem si jistá, zda to něco znamená. A snad i ještě více poblednu, jakmile zmíní dorůstání vyražených zubů a utržených rukou. Představa vlastní ruky, kterou by musel někdo amputovat, aby mi dorostla zpátky taková… Jaká bývala… Kousnu se do vnitřku rtu, přesto Alexe nijak nepřeruším. Jen na něj hledím a pomalu… Pomalu se uklidňuji.

Nakonec s ním… Souhlasím, jakkoliv můj hlas postrádá jeho víru v to, co říkám. Tohle je přeci jiné… Tak moc jiné oproti běžnému zranění. Ale… Ale má pravdu v tom, že… Na takové soudy je ještě brzy. Musím tomu dát ještě nějaký čas a… Ono vlastně ani nic jiného nezbývá.

„Ten šátek… To bychom… Mohli. Bude to příjemnější než ji prostě jen…“ těžce polknu a dělá mi problém dokončit větu, přesto to nakonec udělám. „… tahat,“ špitnu a schoulím se za hradbu z kolen, kterou před sebou vytvořím. Cítím na sobě Alexův zkoumavý pohled, ovšem jakmile už není ruka, která by mě přiměla mu ho opětovat, tak to prostě… Nedokážu.

Namísto toho ze sebe tiše hrnu… Tu omluvu. Nebo aspoň pokus o ni, slova se mi v tu chvíli hledají jen velmi těžko. Alex odpoví bez toho, aniž by dal ve skutečnosti cokoliv najevo, ovšem… Co jiného by mi na to také měl říci? Že to ode mne byla nezodpovědná hloupost, kterou jsem ho opět vyděsila, to víme oba.

„Ano, voda… Bude stačit,“ ani mě nenapadne si cokoliv poroučet. Zvednu pohled k Alexovým zádům, když odchází z ložnice a tiše si povzdechnu. Už ani nevím po kolikáté. Prsty stále přejíždím po bezvládné ruce a musím přiznat, že v jednom se Alex jistě nemýlil. Není… Studená. Mrtvá. Nemodrá a nebýt šedivé barvy vykreslující ophiriové dráhy, tak by vypadala… Normálně… Jen kdybych… Ne, pořád nechápu, co se to stalo. Co to znamená… Snad… Už jednou úlomek dokončil přeměnu mého těla. Možná… Možná se to stalo i teď?

To už mi ovšem rázné kroky znějící z chodby napoví, že se Alex vrací. Se sklenkou a prozíravě i se džbánem.

„Možná… Jen pro jistotu, podáš mi tu sklenku, prosím? Nechci… Kdyby náhodou… Ještě k tomu všemu polít postel,“ poprosím ho. Podávanou sklenku s vodou opatrně sevřu prsty levé ruky a až v okamžiku, kdy si jsem jistá, že vše funguje, jak má a nepustím ji, tak si ji od Alexe vezmu. Nakonec ji vypiju pár loky celou. Je to… Příjemný pocit, zahnat sucho v ústech i krku. Na stolek ji už odložím sama bez pomoci.

Trochu mě znervózňuje, jak Alex stále stojí nade mnou. Když se zeptá… Zvednu k němu pohled a nejistě si shrnu za uši pár pramenů vlasů povlávajících do té chvíle podél tváře.

„Ne… To jsem nedělala. Já… Na té komodě je papír s nakresleným klíčem,“ kývnu bradou k blízké komodě z tmavého leštěného dřeva a sklopím pohled. „Když jsem se probrala po tom… Všem… Nebyla jsem na tom dobře. Přišla za mnou ta… Laylah. Byla z první trojice, možná jsi ji… Kamael… Znal… A nesla relikviář. Viděla jsem ji, jakými symboly ho otevírá,“ přiznám se, jak jsem přišla na to, jak se do zlaté schrány dostat.

„Vytáhla z něj… Ten úlomek. Lucifer ho se mnou propojil a pokřivil ho stejně jako… Mně. Mám s ním… Silnou rezonanci. Cítila jsem to… Cítila jsem to i teď. Když je venku, tak se můj tlukot srdce synchronizuje s pulsy energie, co ten střep vydává,“ pokračuji tiše dál, i když se mne na to Alex neptal. „Jen jsem… Měla jsem tušení… Chtěla jsem jen zjistit, jestli je to ten relikviář, a že uvnitř je… Je tohle. Jenže když jsem ho otevřela… Vzpomněla jsem si na ten pocit, víš? Když… Když mi ho Laylah sundala z hrudi měla jsem… Měla jsem pocit, jako by mi sebrala něco… Důležitého. Kus mne samé…“ lehce potřesu hlavou. Těžce se to vysvětluje.

„Nenapadlo mě, že… Že by mi mohl ublížit…“

Delilah Blair Flanagan

„Tak alespoň, že tak.“ Kývne hlavou Alexander, poté co mu potvrdíš, že na klíční kosti jeho dotyk cítíš. To už se ale pustíš do vysvětlování. Ospravedlňování se. Protože nic z toho, co se stalo, si skutečně nečekala. Nepřepokládala. Cítíš na sobě Alexanderův pohled, který na tobě visí ještě chvíli poté, co se zastavíš v půli věty a už ji tak necháš. Čas se skoro až nepříjemně natáhne než…

„Hmm, vypadal rozhodně jinak než ostatní střepy Zrcadla, které jsem viděl. Vrátil jsem jej do relikviáře, prozatím. Ať už se ti ho podařilo otevřít jakkoliv, snad si pamatuješ, jak si to provedla. Tedy… Možná by bylo vlastně lepší to zapomenout, ale…“ Povzdechne si, aniž by se snad zaobíral tou částí, kterou jsi jen nakousla. Proč jsi to udělala? Co jsi chtěla? Ty otázky by se doslova nabízely, ale… nezazní. Alespoň ne teď.

To už tě ale začne sžírat panika. Tvá ruka je jen bezvládným kusem masa pokrytým spletitými starými symboly. Tohle rozhodně není v pořádku. „Del…. Šššš. Del, podívej se na mě.“ Přisune se k tobě Alexander blíž, natočí si tvou tvář směrem k sobě a odtrhne ti tak nekompromisně pohled od tvé nehybné končetiny.

„Vím, že není v pořádku teď. Tomu rozumím. Ale je ještě brzy vynášet nějaké soudy. Máš cit i v místech, která jsou pokrytá částí těch liníí. Navíc. Dotkni se jí. Ta ruka je teplá. Tedy… Na standarty Delilah. Rozhodně to není mrtvý kus masa. Ať už se stalo cokoliv, jsme Probuzení. Viděl jsem, jak někomu dorostly vyražené zuby, o utržené ruce ani nemluvím. Jen podobné věci nejdou hned. Takže prosím… Nepanikař. Je to jen pár hodin.“ Dodá vážným tónem, než pustí tvou tvář a ty nakonec váhavě souhlasíš. Ne, Alexander se to nesnaží balit do nějakých líbivých slov s mašlí navrch. Přesto z něj nemáš pocit, že by tomu, co říká, snad nevěřil.

„Co kdybychom ji zavázali prozatím podobně jako tehdy, když sis ji zlomila? Mohlo by ti to tak být pohodlnější.“ Odsune se zatím z postele a postaví se vedle ní. Jeho černé oči si tě pátravě prohlíží a nebýt té nemizející vrásky na jeho čele, řekla bys, že se snad ani nic významného neděje. „Dobře, zajdu pro něco. Za chvíli jsem zpět.“ Otočí se a vyrazí ke dveřím, když v tom ještě promluvíš. Zastaví se napůl cesty a chvíli zaváhá. Je těžké říct, jak se teď tváří, protože je k tobě zády, ale pak se přeci jen alespoň bokem otočí. Ve tváři má opět ten svůj těžko čitelný výraz. Dokonce i ta vráska z čela zmizela.

„To, že jsi mě vyděsila je opravdu ten nejmenší problém. Hmm, hlavní bude, aby ses teď dala do pořádku. Ale… Ano, měla.“ Promluví s ledovým klidem. Ne, nemračí se na tebe a ani v jeho hlase nezní nějaká výraznější emoce. Je to jen prosté konstatování. „Alespoň, že ten zatracený střep spadl na zem…“ Šeptne a skloní na chvíli pohled.

„Každopádně, voda bude stačit předpokládám?“ Padne zčistajasna tak obyčejná otázka, po které Alexander počká na tvou odpověď a pak odemkne dveře, aby opustil ložnici.

Zůstaneš sama.

Netrvá to ale opravdu dlouho, než se dveře zase otevřou. Tentokrát bez zaklepání. A objeví se v nich opět známá postava Alexandera. V jedné ruce nese sklenici vody a v druhé skleněný džbán, kdyby sis snad chtěla dolít. Džbán nechá na stole u tvého nedopitého a již dávno studeného čaje a skleničku položí na stolek u postele.

„Mám ti pomoct?“ Přeci jen zaváhá a povytáhne tázavě obočí. Pokud o pomoc požádáš, bez dalšího otálení ti pomůže se ze sklenice napít. Pokud se však rozhodneš to zvládnout sama, nebude na tebe nijak tlačit.

„Hmmm…. Jak se ti to vůbec podařilo?“ Sleduje tě zamyšleným pohledem, aniž by se posadil. „Myslím tím otevřít ten relikviář. Neříkej mi, že jsi na něj celé odpoledne náhodně zkoušela zakreslit, co tě napadlo?“ Přimhouří maličko oči a je dost těžké odhadnout, zda to myslel v žertu nebo naopak vážně.  

♫♪♪♫

Provinile sklopím hlavu a uhnu pohledem, když zaslechnu úlevu rezonující v Alexově hlase. Snad si raději ani nechci představovat, jak moc jsem ho musela vyděsit, když vešel do pokoje a našel mě tam tak… Jak mě tam našel. Stačí si vybavit výraz plný obav v jeho tváři… Slíbila jsem mu, že těch pár hodin sama přeci zvládnu…
„Děkuji,“ šeptnu tiše, jakmile se s Alexovou pomocí ocitnu opřená v sedě o dřevěné čelo postele. Je to o něco příjemnější než jen bezmocně ležet v záplavě polštářů a čekat.

Nicméně okamžik, kdy budu muset začít zjišťovat, jak je na tom moje pravačka se už nedá více oddalovat. Pohledem sklouznu po bezvládné paži skryté ve volném černém rukávu a v hrudi ucítím bolestivé bodnutí úzkosti. Linky tetování nezmizely… Ale nejsou inkoustově černé jako prve. Ovšem ani zlaté, jak by správně měly být. Ne, namísto toho dráhy pokrývá šedivá barva, co se zároveň zlatě leskne. Nechápu to…
Ani nevím, jak dlouho na vlastní ruku strnule zírám, když se ozve Alex. Mlčky kývnu hlavou namísto svolení a svaly na krku se mi stáhnou tím vzrůstajícím napětím, když mne za tu ruku vezme. Vidím, jak se mne dotýká a bříška prstů kloužou po tetováních, ale necítím to. Necítím… Vůbec… Nic…

„Ano, tohle… Ano,“ přinutím se odpovědět a hlas se mi při tom lehce chvěje. Dotek na klíční kosti skutečně vnímám, ovšem od ramena dolů jako by tam ta ruka zkrátka nebyla. To další, co z Alexe vypadne už rozhodně nejsou slova útěchy. Ať se mi stalo cokoliv… Tak jediný, kdo by mohl vědět, co s tím… To neví. Jistěže to neví. „Byl… Byl rozbitý. Ten úlomek. Stejně jako já… Jen… Jen jsem chtěla…“ hlesnu, avšak myšlenku nedokončím a konec věty se vytratí do ztracena. Jako by to snad mohlo něco vysvětlit. Něčemu pomoci. Proč jsem na něj vůbec sahala? Měla jsem počkat na Alexe nebo… Nebo to nechat být.

„Ale… Není v pořádku. Jak by mohla být v pořádku. Vůbec… Vůbec ji necítím, Alexi. Co když…“ vypadne ze mne plačtivě, jak to v sobě nedokážu v tu chvíli udržet. Jako na povel uhnu pohledem a přinutím se k několika hlubokým nádechům a výdechům, abych se uklidnila. Spolkla to a dala se aspoň trochu dohromady. Teď už nemá cenu brečet nad tím, co jsem si sama ze své vlastní vůle provedla. Zvláště, když si představím, co všechno se mohlo stát, kdyby mi dle všeho ten úlomek nevypadl z ruky, když jsem se zhroutila na postel. Tedy… Musel mi vypadnout, ne? To byl ten kovový zvuk, co jsme slyšela. Jinak… Kdyby ty tetování šplhaly dál… Mohla jsem umřít? Paralyzovalo by mě to… Úplně všude? Z tohohle mi není dobře po těle ani nikde jinde.
„Dobře… Já… Ano. Čas. Nic jiného s tím stejně nedokážeme udělat než jen čekat,“ dodám mdle, ovšem aspoň můj hlas zní už o něco pevněji.

„Něco… Něco k pití zní dobře,“ souhlasím opatrně a kvůli Alexovi se pokusím i pousmát, ale koutky mi jen trhnou nahoru, než se opět nešťastně svěsí stejně jako hlava, kterou sklopím. Jako ve snách se natáhnu levačkou po vlastní ruce, abych ji chytila za zápěstí a položila si ji do klína. Je to tak… Divný a nepříjemný pocit. Cítím její mrtvou váhu, ale ne ji samotnou. Přejedu nehty po kůži, ovšem jakkoliv by to kdykoliv jindy mělo bolet, tak…

Ne. Nic.

Nadechnu se a pokrčím nohy, abych si kolena mohla přitáhnout k hrudi a schovat tu ruku před Alexem i sebou samou.
„Je mi… Je mi líto, že jsem tě tak vyděsila, Alexi. Jen… Jen jsem ho potřebovala vidět… A… Jestli je to on. Nenapadlo mě… Myslela jsem si… Tedy, ne, nemyslela jsem… Vůbec jsem nemyslela,“ povzdechnu si, zatímco ze sebe soukám tu omluvu. „Měla jsem na tebe počkat,“ uzavřu to nakonec doznáním, které musí být jasné – jemu především.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Slovo střídá slovo a kapitoly plynou jedna za druhou. Alexander skutečně není zrovna někdo, kdo by svému přednesu dodával na dramatičnosti, dělal vhodné pauzy i měnil intonaci tak, aby vyprávěný příběh působil co nejvíce živě. Ne, Alexander čte vše svým poněkud monotónním hlasem, který je v některých obzvláště napínavých pasážích snad až trochu úsměvný. Avšak ty nejsi ve stavu, abys něco takového docenila. Možná tak před pár dny by situace byla zcela jiná, ale za poslední den se toho událo tolik. Změnilo tolik… A k tomu ještě ta zatracená ruka, kterou stále necítíš.

Postupně se opět dáš tak nějak do kupy, i když opravdu jen v rámci možností. V něčem to připomínalo to, co se ti stalo tehdy dole v tom propadlém chrámu, avšak bylo zde několik rozdílů. Tentokrát si své tělo vnímala celou dobu, tedy až na pravou ruku a rozhodně to netrvalo tak dlouho, než zase přišlo k sobě. Jak dlouho tam s tebou Noah tehdy byl? Hodiny? Zcela určitě. Tentokrát si mohla čas ale měřit pouze na kapitoly. Alexander čte dál, zatímco se snažíš pomalu ale jistě rozhýbat své tělo. Párkrát o něj i zavadíš, ale on se viditelně nenechává při čtení rušit a dává ti prostor k tomu se vzpamatovat.

„A spolkla je temnota, která… Hmmm, pauzu?“ Složí knihu na klín a skloní k tobě pohled. „Lepší… To rád slyším.“ Vydechne s těžko skrývanou úlevou. „Počkej, pomůžu ti.“ Nakloní se k tobě, aby ti pomohl se posadit a zapřít zády o vyřezávané čelo postele a pár polštářů. Nejspíš by si to zvládla i sama, s dostatečným časem, ale takto je to rozhodně snazší a rychlejší.

Teď tě ale trápí něco zcela jiného. Tvá ruka. Shlédneš na ni a vidíš, že ti bezvládně leží na posteli vedle tebe. Většina je zakrytá tmavým rukávem, ale na těch pár odhalených kusech kůže vidíš známé a přitom nové geometrické linie. Tedy… Linie, které zůstaly vykreslené na kůži vypadají stejně jako ty, které si pamatuješ. Ty, jenž nosila Dumah. Jsou neporušené a táhnou se po hřbetu ruky vzhůru kamsi pod rukáv až… Těžko říct, jak vysoko bez zrcadla. Avšak tady ta podobnost končí. Nejsou zlaté. A vlastně nejsou ani černé. Jsou podivně šedivé a při bližším pohledu se slabě zlatě lesknou. A rozhodně… nemizí.

„Necítíš, říkáš?“ Trochu se zamračí Alexander a dotkne se tvé pravé ruky. „Můžu?“ Zeptá se tě po chvíli, než tvou ruku vezme do své. „Hmm…“ Zasmuší se, když prsty přejede po pro něj i dobře známých liniích. Nejdříve po hřbetu ruky, než vyhrne trochu rukáv, aby si ověřil, že se linie táhnou i výš. Nechá jej zase spadnout, zatímco se dotkne tvého ramene, aby ti poodhrnul košili na rameni a jen se drobně zamračí.

„Vypadá to, že to došlo až skoro ke klíční kosti.“ Přejede ti prstem z ramene až na již zmíněnou klíční kost. „Tohle cítíš?“ Vzhlédne k tobě krátce. A ano, tohle skutečně cítíš. Pouze tvá paže od ramene dolů se zdá jako kdyby tam prostě nebyla. „Nevím… Tohle vidím poprvé. Nevypadá to ani jako… jako nic, co jsem kdy viděl.“ Semkne rty trochu pevněji, než se od tebe odtáhne.

„Hlavně se neboj, Del. Ta ruka vypadá v pořádku. Až na ty linie… Dáme tomu čas, ano?“ Pohladí tě lehce po vlasech a vyčká si na tvou alespoň zdánlivě souhlasnou odpověď.

 „Nechceš napít? Musíš mít žízeň. Zajdu ti pro něco, jestli chceš.“ Nabídne ti pak po krátkém tichu.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Zvedneš ze země Williamovu hůlku, zatímco Emma se zvedá také. Na chvíli však zaváhá, když jí nabídneš ruku, ale pak ji přijme a nechá si tebou pomoci zpátky na nohy. Stojíte tam naproti sobě v tmavém parku stále ještě zadýchané z toho neplánovaného nočního běhu. Na jejích šatech si samozřejmě všímáš tmavých skvrn, ale tvůj lehký pláštík snad většinu z nich šikovně schová. Můžete být teď opravdu rády za milosrdnou tmu, která většinu takových skvrn skryje a z rudé udělá nevýraznou šedou.

„Ehm… děkuji. A těší mě.“ Špitne Emma trochu zaskočeně, když se představíš, zatímco jí uvazuješ mašli pod krkem, než poté rychle poupravíš ten kousek oděvu, aby zakrýval co možná nejvíce z jejích špinavých šatů. Nebrání se tomu. Teď už ne. A William? Ne, toho nikde stále nevidíš. Nezbývá než doufat, že ať už dělá cokoliv, je v bezpečí. Alespoň relativním.

Vyrazíte tedy. Lady Hamilton trochu klopýtne, ale pak s tebou srovná krok. Snad si jen všímáš jejích ustrašených pohledů, které vrhá po vašem okolí. Stačí, aby se z koruny stromu ozvalo nějaké zašramocení neznámého zvířete a nebo šplouchnutí od jezera a zaznamenáš to, jak sebou poplašeně pokaždé cukne. Srdce jí poskočí do kvaltu. A v jeden moment, kdy se na stromě, pod kterým zrovna procházíte, něco pohne, doslova poplašeně vyjekne. Dle šustění listí se však jen po větvích prohnala veverka. Přesto ti neutíká. Teď už ne. Ta jistá příčetnost se jí vrátila do očí dost možná díky vidině toho, že ji z tohoto místa dostaneš pryč.

A tak jdete. Cestu znáš. Míjíte vysoké lampy, které svítí jako jindy. Vše působí tak poklidně. Nebýt toho pachu krve, který tě neustále tahá za nos, skutečně by to i takové mohlo zdát. Konečně zabočíte na cestu, z které už v dálce vidíš obrys velké sochy s anděly vítající návštěvníky parku, kteří se rozhodli sem vstoupit zrovna touto branou. Už budete brzy u východu. A snad i jako kdyby to zde poznala Emma, tak přidá něco na tempu. Ne, stále ti tak úplně neutíká, ale i ty musíš přidat do kroku, snad aby se ti až tolik nevzdálila. Rychlou chůzí projdete kolem sochy až skoro k bráně, když v tom…

„Vidím, že příště budu muset být přesnější v tom, co po vás opravdu chci.“ Ozve se zpoza tebe hluboký a dobře známý hlas. „Hledal jsem vás.“ Oznámí konverzačním tónem a ty se konečně otočíš. Stojí tam William asi deset metrů za tebou. Sochu s bojujícími anděli má za sebou a vypadá… Vypadá prostě jako vždy. Tedy alespoň takto z dálky, Snad jen ta hůlka, kterou máš v rukou ty, mu chybí.

„Co?“ Trhne sebou lady Hamilton, kterou vévodova nenadálá přítomnost spíše v první chvíli vyděsí než cokoliv jiného.

„V pořádku, potkali jsme se už…“ Zvedne William ruce ve smířlivém gestu a zastaví se raději na místě. „Hmmh, odveďte ji Vero do kočáru. Raději. Nemusíte se bát. Nic tu už nehrozí.“ Promluví naprosto klidně, ale nepokračuje už více k vám. Naopak to vypadá, že hodlá počkat zde snad dokud nebude vyděšená lady konečně z toho prokletého parku pryč.

♫♪♪♫

Alex se lehce odtáhne, když se mi přeci jen podaří protlačit skrze rty aspoň těch pár hlásek dávajících dohromady jeho jméno. Je to tak žalostně málo, a přitom jsem málem nezvládla ani to. Tiše vydechnu, zatímco hledím do jeho tváře držící se mi stále v zorném poli. Slova útěchy po mně sklouznou podobny hřejivému pohlazení. Když je tu se mnou… Ano, bude to… Dobré, určitě... Namísto souhlasu aspoň pomalu mrknu ve snaze mu dát znamení, že mu rozumím. A vnímám ho. Čas… Ano, čas… Když jsem ležela na dně v jezírku vody, také to chtělo nakonec jen čas. Nemohla jsem se hýbat, a přesto jsem to nakonec zvládla – získat vládu zpátky nad svým tělem.

Přesto… Všimnu si, jak Alexův ustaraný pohled sklouzne směrem, kam nevidím. K mé pravé ruce, kterou… Kterou vůbec necítím. Nebo… Nebo mluvil o tomhle? Srdce mi několikrát silně uhodí. Co mám s pravou rukou? Chvíli nedokážu myslet na nic jiného. Zvláště když si všimnu toho nuceného úsměvu v jeho tváři, zatímco se mě snaží dál konejšit… Nebo… Sebe? Co mám s tou rukou?! Oči se mi lesknou strachem jen na to pomyslím. Viděla jsem ty černé linie tetování šplhajících vzhůru po paži.

Odpovědi na nevyřčenou zoufalou otázku se ovšem nedočkám.

Do očí mi vhrkne těch pár marnotratných slz, když se Alex opět dotkne mé tváře s tím ujištěním. Bojím se. Tak moc… Se bojím… Vědomí toho, že tu ovšem nezůstanu sama mi trochu pomáhá. Znovu pomalu mrknu namísto poděkování.

Pak mi Alex zmizí na chvíli z dohledu. Slyším výmluvné cvaknutí klíče v zámku a vzápětí… Ne, kam… Matrace se výmluvně zhoupne, jak si Alex najednou lehne vedle mě z druhé strany. To mě… Překvapí. A zmate zároveň společně s tím… O čem to mluví? Natočit tvář jeho směrem mi zabere tak zoufale dlouho času, přesto se mi to nakonec s vypětím sil podaří. Pohledem sklouznu po Alexovi držícímu moji… Knihu. Počkat. Moji knihu? A ne ledajakou, ale knížku, u které jsem měla zůstat sedět, dokud se Alexander nevrátí. Přesně jak jsem mu slíbila… Mohli jsme teď sedět na terase a popíjet kávu a…

Ale ne. Já to prostě musela zase udělat. Skočit do bodláčí, pro jistotu to vzít napříč akátovým keřem a pak se zamotat do ostružin.

Komentář Alexe k mému románu vnímám spíše jen napůl a až opožděně mi dojde, že začal z knihy skutečně nahlas předčítat. A nejen pár vět či odstavců, ale… Zkrátka stranu za stranou. S hlavou pootočenou jeho směrem ho při tom pozoruji. Jeho hlas ani přednes se sice vůbec nehodí k tomu, co právě čte, napínavé hororové drama v jeho podání zní poněkud suše, ale něco v jeho hlase je tak… Uklidňující. Nakonec se přistihnu, že vnímám spíše jen monotónní melodii jeho hlasu než to, co čte. Snad jen úryvky, na souvislý text se mi špatně soustředí.

Nakonec se i přiměji po nějaké době i s o něco hlubším a uvolněnějším výdechem přivřít oči a zkrátka odpočívat. Vědomí mi tentokrát už neodplouvá pod hladinu, netopím se v té cizí nicotě, zkrátka jen pravidelně oddechuji a zvuk Alexova hlasu mi připomíná, že tu je se mnou. Přesto vždy, když se z nějakého důvodu odmlčí, polekaně pootevřu oči, abych ho vyhledala pohledem a ujistila se, že tam stále skutečně je a nezdá se mi to.

Jak plyne stránky za stránkou a Alex se prokousává napříč kapitolami, tak cítím, jak mé tělo přichází k sobě a pomalu se mi daří přebírat nad ním opět kontrolu. Klidně ležím a přesně jako tehdy s Noahem, tak i nyní zvolna rozhýbávám kousek po kousku. Během druhé kapitoly zkouším hýbat jednotlivými prsty, a i sama trochu změnit pozici či zkusmo zatínat jednotlivé svaly. Žádné velké pohyby, to ne. Děsí mne ovšem, že stále necítím pravou ruku. Snad… Snad bych se na ni mohla i podívat, ale bojím se toho, co bych mohla vidět. Raději tak jen ležím a… A čekám… Když během třetí kapitoly konečně povolí i obličejové svaly společně s jazykem, úlevně vydechnu. Zdaleka to není ideální, ale je to… Lepší…

Opatrně pohnu čelistmi a chvíli mi trvá, než se odhodlám k tomu zkusit nahlas promluvit. Vlastně celý závěr třetí kapitoly, kterou mi Alex trpělivě předčítá.

„Klid-ně si… Dej… Chvíli… Pauzu,“ vydechnu. Ta tichá slova se mi hrnou zpoza rtů poněkud kostrbatě a musím si nakonec i odkašlat, ale už se mi aspoň daří vyslovovat. Snad bych se už i dokázala sama posadit… Možná… Dokázala bych to? Pohnu hlavou a před tvář se mi sveze pramen vlasů, který si tentokrát levačkou už zvládnu shrnout pryč sama. „Je to už… Lepší. Jen pořád necítím…“

Moje pravá ruka. Ta, kterou jsem se dotkla úlomku. Pořád ji necítím, ať se soustředím sebevíce. Zkrátka jako by tam nebyla. A… A už to nevydržím. Nepodívat se. A tak namísto toho, abych dokončila větu, se pokusím přetočit více na bok a lehce se nadzvednout, abych… Abych se podívala, co je špatně… A proč se Alex tvářil tak… Jak se tvářil.