Andor.cz - Dračí doupě online

* * *

* * *

„Nejsem si úplně jistá, zda jsi to tímhle vylepšil,“ povytáhnu obočí s pohledem zabodnutým do Alexe, který se snaží rychle spravit škody napáchanou to jednou tichou poznámkou. Nakonec to ovšem nechám být. V tomhle si Alexander skutečně mohl podat ruce s Kamaelem, oba dokázali hezky tnout do živého, aniž by to kterýkoliv z nich ve skutečnosti myslel zle. Jen ten výběr slov dokázal být opravdu nemilosrdný vůči jejich příjemci.

Raději místo toho sleduji, co za kousky začne Alex skládat na kamenný rantl. „No, tohle nebude záležet jen na mě, ale… Taky bych v noci dělala raději jiné věci, než ti tiskla polštář k obličeji,“ odpovím mu, ačkoliv více pozornosti má v tu chvíli puška než Alexander.

Zvědavě si tu zbraň prohlížím, nepřipadá mi, že bych ji někdy viděla – natož měla v ruce. Její provedení je jednoduché a účelné, přesto puška působí svým způsobem elegantně. A také draze. Ne snad, že bych byla odborníkem přes palné zbraně, ale pušku ze sériové velkovýroby poznám, a tahle tak rozhodně nevypadá. Přemýšlivým pohledem sklouznu ze zbraně k Alexovi, ten už ovšem skládá na zídku další a další kousky. „Vidím, že vlastně ani nevím, kolik toho máme v domě, hm?“ poznamenám.

Že křiklavě barevná pokroucená váza zůstala v bezpečí salonku není zrovna něco, co jsem chtěla slyšet – jakkoliv to mohlo působit jen jako slova vyřčená v žertu.

„Hm, ano, všimla jsem si, že se nerad o něčem dohaduješ…. Ty si jen ze zásady na věcech trváš,“ neodpustím si směrem k jeho zádům. Ale dnes to nezní jako výtka ani frustrovaný povzdech, spíše pobavené konstatování. Ne snad, že bych se já snad ráda hádala, křičela a házela kolem sebe věcmi, ale při některých diskuzích s Alexem jsem náhle měla spoustu pochopení pro ženy, které to dělají.

„Hmmm…“ zamručím jen neurčitě. Za jiných okolností by mi to nedalo, abych se na nějakou z těch šílených nehod nezeptala, ovšem pokyn k výběru zbraně mi vyžene z hlavy veškeré všetečné otázky i poznámky. Jakkoliv chvíli váhám, tak nakonec sáhnu po klasické pušce. „Tuhle.“ Na zbytek bude také zajisté čas, ovšem pro začátek bude nejlepší začít… Myšlenku nestihnu ani dokončit, místo toho raději oběma rukama chytám krabičku s náboji, co na mě bez varování letí. Trochu ve mne hrkne, ne že ne. Stará Delilah by jen vyděšeně uskočila stranou a v tom horším případě by se nechala trefit, jak by nevěděla, co s rukama. Já krabičku chytím se ctí bez zbytečných peripetií a nehod.

Přesto všechno, jakmile se prsty dotknu pušky… Na okamžik zaváhám, než ji přeci jen vezmu do rukou, abych si ji pořádně prohlédla a zkontrolovala, zda mechanismus funguje správně. Jakkoliv je to pro mne rutinní postup, tak si při následném nabíjení připadám nesvá. Ne snad, že by se mi třásly ruce nebo jsem s tím nějak bojovala, jen mě nepříjemně tlačí u žaludku, jak se mi bez varování vybaví… Hromová rána a zvuk praskajících kostí. Strmý pád dolů. Opožděně mi dochází… Že Padlí používali něco jako… Pušky? Zamračím se a sleduji zbraň ve svých rukách s nečekaně vážný zachmuřeným výrazem na kolik se ve mne na okamžik vzedme vlna odporu k takové zbrani, která… Která není tak docela moje.

Ozve se cvaknutí závěru, jak se přiměji s ním možná až příliš energicky trhnout a…

… pak mi to dojde. To… Ticho, které se kolem nás rozhostí. Tedy… Hmyz stále bzučí a ozývá se praskání větví, ale křik ptáků a vřeštění opic jako by se náhle ozývalo z dálky, a ne bezprostřední blízkosti. Což se rozhodně nedá říci o stále hlasitějším… Ne, to není šramocení, ale… Zvuk lámajícího se dřeva doprovázený sílícím duněním. Nechápavě nakrčím obočí, když s trhnutím vzhlédnu od pušky tím směrem. Až příliš pozdě mi dojde… Že s tím místem bylo něco špatně už když jsme se přišli. Ty podupané keře a tráva. Je to přesně těch pár úderů srdce před tím, než se mezi stromy vynoří mohutná silueta…

… ne, není to Ztracený. Vzpomínka stará několik měsíců se mi přesto nepříjemně připomene. Ale neuleví se mi. Namísto toho v šoku hledím na tu několika tunovou masu, co na mě řítí. Nohy jako by mi vrostly do země. Slon, dochází mi opožděně.

Je to slon.

Ruce se zbraní mi s trhnutím vyskočí nahoru a celý svět se ztratí v tlukotu vlastního zběsile bušícího srdce. Je to jiné. A stejné zároveň. Bez rozmyslu na hlavu rozzuřeného zvířete namířím ústí hlavně pušky. Pojistka cvakne a prst se zaboří do spouště, kterou v panice mačkám tak dlouho, dokud se ozývá dunivé práskání výstřelů a dost možná i párkrát poté.

Dorazíte na vaše obvyklé místo. Za tu dobu, co jsi tu nebyla, se nic moc nezměnilo. Snad pár rostlin trochu víc povyrostlo, a dokonce si všímáš i pár barevných květů vykvétajících z jedné visící liány. Všimneš si snad jen, že na pár místech mýtiny vypadá vegetace zvláštně… podupaně? Na druhou stranu, byla to džungle, nebyli jste jediní, kteří tohle místo využívali a okolní hlasité zvuky fauny vám připomínaly, že se o něj dělíte s opravdu hodně tvory.

„Tak, doufám, že ti to správné odhodlání vydrží.“ Poznamená polohlasně Alexander, ale jakmile na sobě ucítí tvůj pohled jen zvedne mírumilovně ruce. „To jsem myslel vážně. Nemělo to vyznít… Jak to vyznělo.“ Dodá snad abyste se vyhnuli zbytečnému nedorozumění. Bůh ví, že to k němu často svádí až příliš často.

„Hmm, máš pravdu. Dumah byla v tomhle až příliš… málo sdílná. Tichá… Ehm. Na druhou stranu Kamael se jí také zrovna dvakrát neptal. Já osobně budu rád, pokud se té fázi dušení polštářem s předstihem vyhneme. To bychom mohli zvládnout, co myslíš?“ Vzhlédne k tobě, zatímco položí jednu z pušek na kamennou zídku. Je to pěkný kousek. Žádné přehnané zdobení a gravírování, které by ji pasovalo spíše do loveckých salónků jeruzalémské smetánky, hned pod vycpané hlavy dravých šelem výhrůžně cenících tesáky na vybranou společnost pod nimi. Ne, nic takového. Přesto je vidět, že to také nebude žádný sériově vyráběný kousek vhodný pro běžnou armádu.

Jestli je tohle ale Alexova oblíbená, se můžeš jen dohadovat, protože brzy vedle ní přibude ještě jedna další s o něco kratší, ale za to masivnější hlavní a pak i dvojice pistolí. Dokonce nakonec Alexander vytáhne i jednu dvouhlavňovou loveckou pušku. Viditelně se dnes rozhodl tě skutečně zabavit mnoha způsoby.

„Ne, ta váza má své čestné místo v salónku. Bohužel. Nechci si představit tu scénu, kdyby paní Abbotová zase někdy přišla na návštěvu a ten… no, slušně řečeno podivný kousek porcelánu tam nenašla. Víš, že je na tyhle věci přecitlivělá a já se s ženami skutečně nerad přu.“ Povzdechne si skoro až unaveně. „To už sis jistě všimla.“ Prohodí pak lehce, zatímco se otočí, aby se vydal zpátky ke koním. O jeho výroku by se dalo dost pochybovat. Ano, Alexander nebyl ten typ na hádavou domácnost, kde by se rozbíjely talíře a křičelo, až by to plašilo opice na stromech. Ale nedá se ani říci, že by si neuměl trvat na svém názoru. Naopak… Někdy byl až nepříjemně zatvrzelý, což s jeho pověstným klidem a jistou dávkou přezíravosti umělo rozpálit krev pro změnu tobě.

„Tak stát se může vše. Už jsem viděl v armádě při výcviku šílenější nehody, než že někdo někoho postřelil, když se pohyboval v palebné zóně.“ Ohlédne se Alexander krátce od koní. „Zatím si vyber zbraň. Doporučuji začít… Hmm… Zkus jednu z pušek. Dokud máš pevné ruce.“ Počká Alex, až si jednu vybereš, a pak ti bez okolků přes těch pár metrů hodí krabičku s vhodnými náboji, než se otočí zpátky k jedné z brašen, aby dochystal zbytek nábojů a dalších věcí.

Ty se tedy začneš v mezičase věnovat své zbrani. Prohlédnout. Zkontrolovat. Nabít. Není to pro tebe něco až tak nového. Praxi už v tom máš. Ptáci dál cvrlikají, nebo spíše křičí a hmyz bzučí. Náhle ti ale přijde, že džungle podivně utichla… Je to zvláštní… A snad i díky tomu zaznamenáš sílící zvuk lámaných větví a šustícího listoví ze směru před tebou. Je to jen okamžik, než se zeleň asi dvacet metrů před tebou rozestoupí nebo spíše rozletí a z listí se přímo vaším směrem vyřítí něco obrovského a viditelně rozzlobeného…

♬♬♬♬♬

Tvá ruka zůstává na Williamově paži. Ten se chová, skoro jako kdyby si toho nevšiml, ale tomu skutečně nevěříš. Není pohroužený do myšlenek natolik, aby snad přestal vnímat své okolí. Přestože jste už několikrát procházeli společně bok po boku, ty zavěšená do jeho rámě, tohle je jiné. Není to žádné naučené gesto z příruček etikety, je mnohem více osobní.

„Pár dní. Ano, to je už normální. Dny…někdy i týdny.“ Dodá bez výrazného zaváhání, než pokračuje ve střípku svého příběhu. Ten obraz, který vykresluje, není vůbec líbivý. Mohl by ale snad kdy být? Lidé se stávají silnějšími, lepšími především ve chvílích strastí a překážek, které musí překonávat nebo si na nich zlomit nohu. Někdo jako William jich jistě musel za svůj relativně krátký život překonat opravdu dost, aby se z něj stal muž, který teď před tebou stoji. Aby dnes vůbec zvládl zastávat tak zodpovědnou pozici, kterou jistě působnost v Radě města je.

I tak… Hádala by si mu věk svého zesnulého manžela, ačkoliv ti dva nemohli být rozdílnější. Philip oproti němu skutečně působil… mladší. A nejenom to. Jeho otázka tě proto snad i zaskočí. Ve světle tak vážného vyprávění působí skoro až nemístně. Williamův zvídavý pohled ale značí, že ji myslí skutečně vážně.

„Philip? Váš manžel? Přiznám se, že nevím, kolik siru De Lacey bylo.“ Odkašle si krátce. „Dvacet osm? Hmm, lichotíte mi. Ve skutečnosti dvacet devět.“ Doplní tě pak. „Jako bych prožil více než jeden život? Na tom asi něco bude. Jen jsem upřímně doufal, že to není tak patrné, že mě prohlédnete i vy.“ Uteče mu tiché hořkosladké uchechtnutí, zatímco jen potřese hlavou.

Ty však přeci jen prohlédneš i jeho pokus o odlehčení tématu. Promluvíš a… Ne, slibovat mu lítost by ničemu nepomohlo. Ostatně to už Zeru naučila Dumah. Lítost přišla vždy pozdě a k ničemu už nebyla. William k tobě skloní nejprve trochu překvapený a poté zamyšlený pohled, zatímco ty mluvíš. O tom, jak to nebylo fér vůči malému klukovi, který přišel… vlastně o vše. O sám sebe. Svůj život a dost možná i šťastnou, relativně normální budoucnost. Místo toho před tebou stál někdo, pro koho povinnost znamenala tolik. Odkaz Zlatého města byl v mnohém… svazující.

Domluvíš a rozhostí se ticho. William na tebe hledí, ta chvíle se natáhne, než… Ucítíš na hřbetu své ruky teplo, jak jeho dlaň překryje tu tvou. „Vero…?“ Zazní snad tichá otázka, společně s kterou se zvedne silnější vítr, co rozhoupe a rozšumí divoce koruny stromů nad vámi. Vzduchem proletí pár lístků, které se zvedly ze země a není to ale to jediné, co s sebou vítr přinese.

„AAAAAAaaaah!“

Prořízne ticho parku zčistajasna výkřik plný paniky a strachu. Dle výšky i tónu jde jednoznačně o ženu. Avšak to je to jediné, co se z toho snad dá takto určit.

William sebou trhne a otočí se bleskurychle po směru zvuku. Tvá ruka sklouzne z jeho paže, jak se ti vysmekne, zatímco se ostražitě rozhlíží po tmě kolem vás, kterou rozbíjí jen nažloutlé světlo lamp. Avšak… Nastane ticho. Na ten krátký moment až ohlušující ticho.   

Snad jsem mohla být více zdrženlivější ve své odpovědi a dát tomu aspoň pár minut usilovného přemýšlení. Nebo spíše hodin? Dní? Ovšem stejně bych si neměla, co rozmýšlet. Alexander se sice mohl zaklínat větou, jak doufá, že nic z toho nebudu nikdy potřebovat, ale… Vážně tomu věřil? Já totiž ne. S tím vším, co se kolem mne za uplynulý rok stalo… A i když si zde hrajeme na dva milence, kterým se podařilo najít klid a vytvořit si společný domov, jak dlouho nám to vydrží? Utekli jsme před vším, co se stalo v Jeruzalémě – ale i když jsme to nechali za sebou, tak ve skutečnosti nic z toho nezmizelo. A já se bojím dne, kdy se nám to vrátí a připomene, protože… Ten den jednou přijde.

Mlčky se ošiju v sedle. Ať už tou zmínkou o čisté práci Alexander narážel na cokoliv, tak… Tak tohle bylo něco, čeho jsem si byla až příliš palčivě vědoma. A nejen díky vzpomínkám Dumah brodící se krví v labyrintu chodeb. I já přeci už zabíjela a měla na rukáv krev… A nebyl to jen příměr. Některé události kolem vězeňského transportu mám sice jako v mlze, ale okamžik, kdy jsem vrazila té Probuzené nůž do krku si pamatuji až příliš ostře.

„Hm…“ přemýšlivě svraštím obočí. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela… Ano, byl to zázrak, že jsem se vydržela ty tři poslední dny v Jeruzalému na nohou. Až na to… Že to dle všeho zase takový zázrak nebyl. „Hm… To ano. Příjemné to sice nebylo, ale… Ano, rozhodně mě překvapilo, kolik toho jsem schopná s dostatečným odhodláním ve skutečnosti vydržet a… Zvládnout…“ odpovím se směsicí překvapení a zamyšlení. Snad v tu chvíli i zapomenu pobízet Vahi, ovšem to ničemu nevadí. Klisna ochotně následuje Alexova koně a drží s ním i stejné tempo.

Vzápětí si tiše povzdechnu, nejsem si úplně jistá, zda jsem zrovna tohle téma chtěla a měla začínat, ale... „A kolikrát si pamatuješ, že by si Kamaelovi Dumah snad na něco stěžovala? Když pomineme ty… Opravdu závažné věci,“ pokrčím rameny. „Oba byli vojáci, tohle k tomu patřilo a bylo to nutné… A vojáci… Ti… Něco… Vydrží,“ dopovím takřka šeptem a můj hlas se na okamžik zcela vytratí. Otěže v rukách sevřu o něco pevněji a chvíli mi trvá, než se přiměji se zase trochu uvolnit.

„… ale co se týče mě… Nemusíš se bát. Jakmile začnu pociťovat nutkavou touhu tě udusit polštářem ve spánku, dám ti vědět, že je možná na čase trochu zvolnit a ubrat,“ dodám vzápětí a do lehkého tónu hlasu i úsměvu, co ta slova provází, se tak trochu musím nutit. Přesto to myslím vážně. Všechno. Nechci být v tomhle jako Dumah, schovávat si všechny ty věci jen pro sebe a dobrovolně se tím od všeho a všech izolovat. Ne… Jestli má být tohle všechno k něčemu dobré, tak se musím poučit z jejích chyb.

Vahi se na chvíli zastaví uprostřed mělké říčky, kterou akorát procházíme a div mi nevytrhne otěže z rukou, když proti nim silou zatáhne hlavou, aby se mohla napít. Neperu se s ní a nechám ji, než ji opět pobídnu, abych rychle dohnala Alexe. Od cíle naší cesty nás už dělí snad jen patnáct minut jízdy nejvýše. Přeci jen tudy jezdím opravdu často… A také obvykle o něco rychleji, než když mě Alex doprovází. Ne snad, že bych tu koně hnal, ale cesta v téhle části džungle není zase tak zrádná. Znám to zde vlastně už natolik, že se ani příliš nerozhlížím kolem, jen si hlídám místa, kde se mi už párkrát stalo, že jsem neměla úplně to nepříjemnější setkání s nějakým ze zdejších zvířecích obyvatel.

Nakonec dorazíme až na místo, tu tolik známou mýtinu s ruinami rozesetými po celém okolí. Pohledem mimoděk zalétnu směrem, který se mi jednoho dne stal málem osudným, ale… Bílého čítala jsem od té doby už neviděla a vlastně jsem se přes veškeré odhodlání už tím směrem nikdy nevydala. Raději.

Po Alexově vzoru sesednu z klisny a uvážu ji vedle jeho koně. Raději ještě překontroluji, že je smyčka utažená opravdu pevně, aby něco vydržela, pokud by koně cokoliv polekalo a pak bez dalšího otálení přejdu blíže k Alexovi, abych mu pomohla s čímkoliv bude potřeba. Ať už nošení věcí či vybalování zbraní.

Ještě než začneme cokoliv dělat, stáhnu ze sebe kaftan, který mne předtím chránil před sluncem. Na tohle mi stačí tu stát jen v košili a kalhotách, a i tak se mi látka bude za chvíli zajisté lepit k zádům s tím jaké vlhko tu je.

„Vážně jsi na mě dnes nešetřil,“ podivím se krátce, když začne vyjmenovávat, co nám s sebou nachystal – a hlavně, když to vidím. Hm, pryč už jsou časy, kdy jsem měla z pušky a vlastně všech zbraní respekt, který mě nutil brát je do rukou s tou přehnanou opatrností a nejistotou. Přesto se vždy v přítomnosti Alexandera – a dnešek tomu není výjimkou – držím zpátky a na nic nesahám, dokud k tomu nemám jeho svolení.

„… pár keramických cílů?“ zopakuji po něm. „Prosím, řekni mi, že jedním z nich je ta příšerná váza, kterou jsme dostali od madam Abbotové…“ zvědavě si prohlížím vše, co Alexander vytáhne a položí na pozůstatek širokého sloupu.

„Vážně? Netvrdím, že bych si troufla na jablko na tvé hlavě, ale zase tak špatná opravdu nejsem, abych tě omylem postřelila,“ drobně přimhouřím oči, když zachytím tu tichou poznámku, kterou si nejde v daný okamžik vyložit jinak než zpochybnění všeho, o co se tu už několik měsíců snažím a věnovala jsem tomu opravdu hodně času.

„Čím tedy začneme…?“ zeptám se s neskrývaným zájmem.

Delilah Blair Flanagan

Cesta se před vámi dál klikatí mezi stromy. I zde narážíte na kamenné dláždění, jakkoliv poznamenané zubem času. Město se muselo táhnout skutečně daleko. Není to pro vás však nic nového. Tuhle cestu znáš velmi dobře. Možná dokonce lépe než Alexander, který tudy rozhodně nejel tolikrát, co ty.

„Ano, ptám.“ Podotkne prozaicky Alexander, ale ani to nestihne doříct, protože ty ihned souhlasíš. Neusměje se. Vysloužíš si tím jen další z jeho pátravých pohledů. „Dobře… dobře. Rozumím.“ Kývne a trochu se předkloní, aby uhnul z cesty jedné z větví, které se již příliš svěsili do cesty.

„A souhlasím… Je dobré mít více možností, jak řešit nepříjemné situace. Ačkoliv nikdy to není čistá práce.“ Řekne dostatečně neurčitě na to, aby z toho nebylo snad jasné, co přesně myslí. Přesto… viděl tě tehdy. S těma rukama od krve, jak stojíš vedle vězeňského transportu, a to tělo mladé ženy v tratolišti krve máš u nohou. A přitom… To bylo ten den ještě to… méně závažné.

„Ne, to skutečně není. Rozhodně je na to třeba i vhodná fyzická kondice. Přesto… máš teď dost es v rukávu jako Probuzená. Však i při tom vašem tréninku s… Noahem si musela pozorovat, že ses držela více než slušně. Tedy na křehkou dámu ze Zahrad.“ Pokračuje Alexander dál jak v rozhovoru, tak také cestě. Je to rozhodně věc k zamyšlení, protože skutečně… Na to, kolik si toho měla za sebou v rámci jen těch pár dní, si toho zvládala až nezvykle mnoho. Rozhodně bys to do sebe dříve neřekla, čeho všeho si byla schopná. Však Noah se také netvářil nijak nespokojeně. Naopak.

„V aréně?“ Přinutíš Alexandera nakrčit čelo, když evidentně v první chvíli netuší, o čem mluvíš. Rychle ale věci uvedeš na pravou míru. „Ah, jistě. Dumah… Hmm, nepamatuji si, že by si Kamaelovi snad nějak stěžovala. Říkáš, že to bylo až tak zlé?“ Povytáhne tázavě oblouk obočí. „No, počítám, že ty budeš v tomhle sdílnější, že Del?“

Ozve se čvachtání vody, jak vjedete do malého potůčku nebo spíše říčky, která se prodírá džunglí a tiše zurčí kolem několika už dohladka ohlazených kamenů. Koně do ní vstoupí bez zaváhání a trvá to jen chvilku, než ji překonáte. Za chvíli už budete na místě.

Skutečně to netrvá od té chvíle tak dlouho a dorazíte na mýtinu, posetou zbytky starých staveb, rozvalinami pradávného města, mezi kterými prorůstá bujná zeleň. Naštěstí ne tak bujná, aby se zde nedalo bez větších obtíží pohybovat. Však i pár problematicky rostoucích stromů nakonec Alexander nechal vykácet. Pro střelbu a chvíle o samotě, které jsi čas od času potřebovala to bylo dostatečné místo.

„Hmm, tak jdeme na to.“ Zastaví Alexander svého koně a seskočí svižně ze sedla, aby jej odvedl na obvyklé místo a začal od sedla odepínat vše potřebné.

„Mám tu nějaké pušky, pistole… Bude lepší začít něčím snazším pro rozehřátí. Jinak… Přibalil jsem i pár keramických cílů pro trochu zajímavější trénink. Jen budu doufat, že mě netrefíš.“ Zamumlá, zatímco začne vyskládat věci ven z brašen a pokládat je na širší kámen, dle kulatého tvaru nejspíše dříve nějaký masivní sloup, který už dávno spadl na zem a jeho povrch částečně rozpraskal a rozdrolil se pod vlivem povětrnostních vlivů. Snad možná měl dříve i nějaké ozdobné rytiny, ale teď už zůstala jen hrubá struktura kamene na pár místech porostlého mechem a popínavými rostlinami.

Nejsem si jistá, zda by se mi líbila plná odpověď toho, nad čím Alex přemýšlí, a tak to z něj více netahám. Dnes opravdu ne, jakkoliv se to samo nabízí. Pro mé střílení stačí džungle, zatímco on by potřeboval něco více praktičtějšího a v lepším dosahu? Přejdu to tak mlčením a raději se soustředím na cestu. Zvláště, když mi Alex doporučí, abych ty kaluže s barevnými žabkami raději objela stejně jako on. Najednou mi křiklavě žlutí obojživelníci nepřijdou ani trochu roztomilí, zvláště pokud to jsou ti, na které by stačilo jen sáhnout a… S mlasknutím přiměji klisnu raději přejít na opačnou stranu cesty, jen abych se vyhnula jakékoliv šanci na blízké setkání žabího druhu.

A pak padne ta otázka, na kterou dávám chvíli dohromady odpověď. Není to tak snadné, jak bych si přála – dokonce ani když jde o Alexandera. Nebo možná právě proto? Ovšem nemá smysl se tím nadále trápit, vyslovím to tak… Nahlas. Trochu pomáhá, že to sděluji víceméně jeho zádům a zároveň mne znejišťuje to, že mu nevidím do obličeje. Tedy… Náš pohled se na okamžik střetne, jak se ke mně krátce pootočí a… Zase po mně dívá tím způsobem.

Rychle uhnu pohledem, a když se jím k Alexovi opět vrátím, tak už se dívá před sebe a vidím jen jeho záda a rudé vlasy. Nadechnu se. „Ano, o to bych stála,“ ujistím ho. Přemýšlí o tom. Poznám mu to na hlase, když už nic jiného. Jen si nejsem jistá, zda to opravdu zvažuje nebo přemýšlí, jak mi to vymluvit. Ticho se natáhne a klisna jako by vycítila moji vlastní nervozitu, tak s nespokojeným zaržáním pohodí hlavou.

Zpozorním, když se Alex konečně odhodlá k odpovědi. Překvapeně se napřímím v sedle, když mi dojde, že tohle je vlastně… Více než o co jsem Alexe požádala. Skoro se mi tomu ani nechce věřit, když si vzpomenu, jak se nejdříve zdráhal, když jsem ho požádala o možnost pokračovat v procvičování střelby.

Samozřejmě si dovedu představit, že z toho nemá zdaleka takovou radost jako já – pokud vůbec nějakou. Dokonce i to, že mi to zajisté nenabízí jen kvůli mému rozmaru. Snad si jen nejsem jistá, jakou roli v tom mohlo nakonec sehrát dnešní ráno a Verše… Které toho vlastně změnili v mém životě více než jen odhalení jedné nepříjemné pravdy a řady nešťastných událostí, které se odehrály v dávné minulosti.

„Vážně se ptáš, jestli bych o něco takového měla zájem? Tu nabídku přijímám, jistěže ji přijímám,“ souhlasím bez zbytečných dramatických pauz či nejistého přemítání nad tím, zda je to moudré rozhodnutí. „Kdybych se o sebe zvládla aspoň nějak postarat, nemuselo se stát… Tolik věcí.“ Nebo si to aspoň nalhávám… Nevím. A vlastně to teď ani není důležité. „A pak… Spoléhat se jen na mé schopnosti není… Není to bezpečné,“ hlesnu polohlasně, na okamžik ztracena ve vzpomínkách, v jiném čase na jiném místě.

Vytrhne mne z toho ovšem pronikavé zavřeštění opice, která se zhoupne ve větvích a přeskočí nad našimi hlavami zarostlou cestu, po které volným krokem jedeme. Se škubnutím se ostře nadechnu... A pak zase dlouze vydechnu.

„Dle toho, co jsi říkal, máme před sebou… Hodně času. A… Já vím. Noah mi to vysvětlil i ukázal, že to rozhodně není tak snadné jako naučit se s palnou zbraní,“ pokračuji dál o něco jistějším hlasem, vědoma si toho… Že tohohle rozhodnutí bude mé budoucí já zřejmě ještě hodně litovat.

„Ah… A kéž bych o tom měla romantické iluze… Naše společné chvilky v aréně měly k romantice skutečně daleko a rozhodně jsem si je neužívala,“ s drobným úšklebkem potřesu hlavou, než se zarazím, a tak trochu rozpačitě si odkašlu.

„Tedy… Dumah. Víš… Víš, jak jsem to myslela,“ dodám rychle.

Delilah Blair Flanagan

Dojedete tryskem k džungli, od které se jen kousek zastavíte. Opravdu, tady nemá smysl riskovat. I když je cesta mezi stromy sem tam i dostatečně široká pro oba jezdce, tamější členitý terén a neustálá vlhkost z ní dělá nebezpečné místo pro závody. Stačí, aby kůň blbě došlápl a nic nenaděláte a jediné řešení bude jej na místě zastřelit.

„Pro tvoje střílení asi ano…“ Zamručí souhlasně, ačkoliv lehce zamyšleně Alexander, ale ať už se mu hlavou honí cokoliv, nevysloví to nahlas. To už ale pomalu vjedete do vlhkého stínu džungle. Všímáš si, že Alexander působí trochu více zamyšleně než jindy. Dokonce nevěnuje ani tolik pozornosti vašemu okolí, jak u něj bývá zvykem, ale možná až nezvykle často na sobě cítíš jeho pohled. Hodnotící pohled?

„Ano, na tyhle bych určitě nesahal. Raději je objeď trochu s odstupem.“ Připomene praktickým tónem, zatímco objíždíte za drobná barevná stvoření, která přitom působí tak neškodně. Je to ten druh, který by mohl klidně zabít s přehledem i koně nebo snad ne? Těžko říct. Alexander nic dalšího neříká a ty si nevybavuješ přesně, co všechno si o nich četla. Rozhodně ale bude lepší se jim vyhnout.

Necháte kaluž se žlutými žabkami za sebou a za rytmického zvuku kopyt se noříte hlouběji do porostu.

Chvíli se k tomu musíš přemlouvat, ale nakonec se zeptáš nahlas. Na ten možný další trénink? Naučil by tě Alexander skutečně něco více? Není to poprvé, co o tom přemýšlíš, ale poprvé ses osmělila natolik, aby si s tím za ním přišla.

„Hmm…“ Otočí se na tebe, aniž by zvolnil tempo a opět v jeho očích vidíš, ten zvláštní pohled, kterým po tobě pokukuje už od chvíle, co jste tady. „O tohle by si stála, ano?“ Řekne pomalu, zatímco se jeho pohled upře zase na cestu před vámi. Nic více nedodává. Vidíš z něj prakticky jen záda, možná část tváře z profilu, ze které ale v tuhle chvíli těžko něco vyčteš. Pokračujete… Možná se ta tichá chvíle natáhne až příliš. Skoro jako kdyby ti nechtěl říct ne? Váhá snad, jak to tentokrát kulantně zamítnout? I když zrovna Alexander? Tak proč…?

„Možná… Možná by ses měla naučit i něco více než jak reagovat, pokud tě chce někdo uhodit.“ Ozve se náhle jeho hlas do zvuků džungle. „Tedy, pokud by si měla o to zájem… Neříkám, že to někdy budeš potřebovat. Vážně doufám, že ne.  Ale občas je dobré mít i jiné možnosti než jak… Jak nespoléhat pouze na naše schopnosti.“ Zazní jeho zamyšlený tón, na které můžeš cítit, jak pečlivě volí slova. Je to zvláštní. Nikdy ti tohle nenabídl. Vlastně sis nedovedla dříve představit, že by zrovna on na něco takového jen tak přistoupil a tím spíše ti to sám navrhl. Ale… Ale dnes není jen tak obyčejný den.

„Samozřejmě do ničeho tě nenutím. Spíš to ber jen jako… nabídku. Možnost. Ostatně tohle neznamená žádné příjemně strávené společné chvíle. Nedělej si o tom prosím romantické iluze. Bylo by před námi hodně náročné práce. A rozhodně by to nebyla otázka jen pár týdnů.“ Dodá pak jen krátce a otočí se na tebe. Opět má ve tváři ten neurčitý výraz, ze kterého je těžké vyčíst, s jakými pocity ti tuhle nabídku předložil. I tak ale… padla a ty víš, že Alexander svá slova obyčejně bere vážně.   

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Květiny necháte květinami a soustředíte se na to podstatné. Na informace o Probuzených, ke kterým se už nějaký ten měsíc řadíš také. Informace o hypotetické nesmrtelnosti tě zastihne nepřipravenou, ale nakonec tohle téma necháš být a chytíš se něčeho úplně jiného. Jen drobné zmínky, kterou William zamyšleně utrousí, ale která toho o něm snad i dost vypovídá. Tedy… dost možná.

Můžeš číst z jeho tváře, která se natočí tvým směrem, že je tvým zájmem více než zaskočen. Přesto… zaváhá. Nezazní ani okamžité ne nebo cokoliv, čím by tě odbyl s elegancí a přímostí, které je schopen pouze on. Moment se natáhne, jak na sebe beze slov hledíte, než…

„Hmmh, šest nebo sedm. Těžko se to odhaduje takto zpětně. Bylo to…. Strávil jsem více času mimo tenhle svět než v současnosti. Rodiče museli myslet, že mi tiká poslední hodinka, ačkoliv se to natáhlo na… více než rok. Skončil jsem v sanatoriu pro těžce nemocné, ale moc si toho nepamatuji. Ostatně… Ve chvílích, kdy jsem přicházel o vědomí a upadal do stavu hlubokého spánku klidně i na několik dní, jsem žil trochu jiný život.“ Povzdechne si, ale v jeho hlase by si těžko hledala stopu po lítosti. Spíše… působí opět zamyšleně. Mluví pomalu a neurčitě hledí do udržované krajiny parku před vámi. Jako kdyby se ztrácel ve vzpomínkách. Vítr mu čechrá neposedné prameny černých vlasů a rozechvívá stonky bílých květů komíhajících se v nahodilém rytmu.

„Nevím, co za to mohlo. O fenoménu Probuzení toho zatím nevíme tolik a popravdě já nejsem na slovo vzatá osoba, abych se na tohle téma nějak více rozhovořil. Můžu mluvit jen ze své zkušenosti a také díky tomu, že jsem ještě neslyšel o někom druhém, komu by se tohle stalo. Možná se má duše rozhodla, že lepší teď než nikdy a pak se to všechno… tím zvláštním způsobem pokazilo. Ostatně… Kolik času jste strávila ve Verších, Vero?“ Povytáhne trochu tázavě obočí a úkosem na tebe krátce pohlédne.

„Posledně to byly dny? Pár dní? Nemůžete se mi divit, že mi to pak přijde… spíše úsměvné než jako osobní tragédie. Vím, nemám právo hodnotit ostatní dle sebe, ale…. Ale já ve Verších strávil roky. Prožil jsem tam déle času, než jsem ve skutečnosti žil v tomto světě, proto…“ Povzdechne si a nabere rozhodně studený noční vzduch do plic.

„Proto se snad nemusíte bát o žádné dítě… Nebyl kdo by tím snad přišel k úhoně. Stal se z něj jen závan toho, kým jsem pak byl. Jen mlhavá vzpomínka, která ve světle Zlatého města bledla do ještě zapomenutelnější podoby. Neprobudil jsem se jako malý William, ale jako někdo… jiný. Někdo, pro koho byli stejně cizí lékaři v sanatoriu i jeho samozvaní rodiče. Pamatuji si doteď ten zvuk moře pod oknem… Hmm… Takže… mě nemusíte litovat ani se ptát, zda někdo došel k úhoně, protože… ne. Byl jsem více než připraven na to zvládnout tu situaci sám za sebe.“ Rezonuje okolím opět ten jeho nízko položený uklidňující hlas a skoro… skoro by se mu to dalo i věřit. Možná nezaujatému pozorovateli by to celé připadalo jako historka se vcelku šťastným koncem, ale ty sama si věděla, že Verše s sebou nepřináší pouze to hezké. Často právě naopak. A pokud William prožil tolik času ozvěně jednoho z členů samotného Tribunálu, určitě to nemohly být jen procházky zahradami a spokojený bezstarostný život.