Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Alex zní i vypadá vážně v tom ostrém kontrastu oproti mně. Avšak jakmile ze mne začne opadávat ta nutkavá potřeba se smát bez ohledu na to, jak moc mě z toho bolí žebra, tak si začínám uvědomovat, jak moc velké štěstí jsem měla. Zatraceně velké štěstí v neštěstí. Po kolikáté už? Nechám ho, aby se ubezpečil, že nám od slona zhrouceného v pralesním podrostu už nic nehrozí – jakkoliv to sama moc dobře vím – raději se místo toho pokouším to nějak prodýchat. Uklidnit se.

„Na to jsi přišel až teď?“ vydechnu a přivřu opět oči. Čím dál zřetelněji cítím, jak mě něco tvrdého s vystouplou hranou tlačí do beder, přesto se nepokouším vstát ani se odvalit stranou. Jak ze mne pomalu opadává to napětí šimrající pod kůží, tak k sobě přichází naražený bok z toho nešetrného pádu. „No… S tím ránem… A teď… Tak si říkám, co by se mohlo stát večer,“ drobně se ušklíbnu, ačkoliv se mi tomu pořád nechce dost dobře věřit.

Jakmile mi do tváře padne stín, jak se nade mnou Alex nakloní, pohnu maličko hlavou ke straně a zamžourám na něj. Moc toho z jeho tváře nevyčtu, vlastně vůbec nic s tím, jak stojí proti slunce na obloze, přesto mne tón jeho hlasu přinutí zpozornět. A vlastně nejen ten.

„Počkat… Vážně?“ vypadne ze mne překvapeně, když zmíní stáří slona, a to jedno kouzelné slovo, které mne na okamžik dokonale rozhodí. Úlovek… A já. Lady Flanagan. Slyšet to kterýkoliv z jeruzalémských gentlemanů, tak by i dramaticky přestala hrát hudba. Už jsem slyšela nespočet historek o výpravách do exotických zemí, kteří někteří pánové podnikali právě kvůli lovu slonů, nosorožců a dravých šelem. Oproti tomu já ve skutečnosti nikdy nebyla ani na honu, které se občas opřádali v lesích kolem Jeruzaléma.

A teď několik metrů ode mne leželo obrovské tělo dospělého slona, kterého jsem zastřelila.

Cítím se stále tak trochu jako ve snách, když se chytím za nabízenou ruku a s pomocí Alexe se postavím na nohy. Pohledem zavadím o náznak úsměvu, co mu sedí na rtech a s tak trochu bolestným úšklebkem se přinutím narovnat. Ten pád vážně nebyl zrovna nejměkčí.

„Budu na to pamatovat, až se na mě zase příště vyřítí… Slon nebo… Co velkého tady ještě vlastně žije?“ stále zním tak překvapeně, skoro až nevěřícně. Přesto se pousměji, když se mne Alexander dotkne a už raději nedodávám, že jsem v tu chvíli prostě jen mířila na sloní hlavu a o nějakém cílení na prostředek čela nebo kamkoliv jinam by bylo lepší taktně pomlčet.

Očima zalétnu k nepořádku, co mi vytáhne z vlasů… Raději nechci přemýšlet nad tím, jak musím vypadat. A vlastně mi na tom v tuhle chvíli ani nezáleží. Úsměv v mé tváři se na chvíli rozšíří. Alexander pochvalami rozhodně nikdy neplýtvá, takže o to více mne tahle potěší. Znamená to pro mě… Možná více než by mělo, ovšem rozhodně se to poslouchá dobře.

„No… Plno lidí také necvičilo svoji první ostrou střelbu na Ztraceném… “ potřesu hlavou. Nemluvě o tom všem, co se za poslední půl rok odehrálo. Vlastně až nyní mi dochází, jak moc mě to všechno změnilo… Ve vícero ohledech a věcech, než jsem si myslela. Vzápětí si lehce odkašlu a krátce uhnu před Alexem pohledem, když zmíní ten… No, ne už tolik slavný závěr celé téhle eskapády. Srdce mi poskočí, protože… Kdyby tu se mnou nebyl… Mohlo to také dopadnou úplně jinak. Přesto ze mne závěr jeho slov společně s krátkým uchechtnutím vyrazí další krátké zasmání se. „Jak jsi to tehdy říkal? Že jsem výjimečně paličatá a impulsivní?“ potřesu hlavou až se vlasy rozletí na okamžik do všech stran. „Ale uznávám, na tom závěru budu muset ještě zapracovat. Ovšem do té doby…“ krátce se odmlčím a měkce se pousměji, zatímco k Alexovi natáhnu ruku, abych se dotkla jeho tváře. „Děkuji. V mém zachraňování začínáš být už vážně dobrý,“ pronesu napůl žertem a zároveň to myslím zcela vážně.

„No…“ zkusmo se protáhnu, abych zjistila, co všechno jsem si při tom pádu vlastně narazila. Mohlo to být lepší – ale ze zkušenosti už vím, že také mnohem horší. Oproti zraněním, co jsem si sama prožila nebo díky Dumah… Je tohle opravdu zanedbatelné nic. „… pád z pár desítek metrů na kamení to nebyl, takže nic, co by stálo za řeč,“ ujistím Alexe.

Vzápětí se od něj odtáhnu a pomalu vykročím ke slonovi. Pohybuji se opatrně, skoro až obezřetně, dokonce i po smrti ta obrovská masa působí impozantně. Skoro až hrozivě. Takřka se zatajeným dechem se u něj zastavím a pomalu natáhnu ruku k jednomu z dlouhých klů, co trčí do vzduchu. Prsty přejedu po jeho hrotu a připadám si u toho skoro až… Nemístně, když pohledem hledám místo, kam jsem ho těmi pár výstřely zasáhla.

„Co se vlastně dělá dál s takovým kapitálním úlovkem?“ otočím se zpátky k Alexanderovi.

Ležíš na zemi a zrychleně oddechuješ. Sluneční paprsky proplétající se mezi listy exotických stromů a palem tě lechtají na tváři a ty žiješ. Opravdu žiješ! Až trochu se zpožděním si uvědomuješ, že dopad na zem nebyl rozhodně z těch nejměkčích nebo snad nejšetrnějších. Dost možná jste se po cestě převalili i přes nějaké kousky kamene, kterých je tu díky ruinám více než dost. Teď jsou ale podobné nepříjemné pocity ještě vzdálené a vytlačuje je něco jiného.

Džunglí se rozezní tvůj trochu zajíkavý smích, zatímco zůstáváš v trávě a nad tebou se houpají koruny stromů. Je to skutečně celé tak absurdní! Nějaké ochočené slony si už zde měla možnost vidět, ale ne nikdy nějaké z těch… divokých. Jindy vypadali jako tak klidná a rozumná zvířata. Tento však měl k těm, co jsi už znala, opravdu daleko. Přesto si ho skolila. Zastřelila. Nemusela si sáhnout ani po svých schopnostech, které tu stále jsou, připomínají se tou vůní tlejícího listí na patře, jenž značí jediné – je mrtvý. Zvládla jsi to. Přesto… Stačilo málo, aby to celé dopadlo mnohem hůře.

„Co?“ Ozve se v odpovědi Alexův hlas, ve kterém je také ještě patrné jisté zrychlení po tom, co se stalo. Ne, nesměje se na rozdíl od tebe. Naopak je na něm patrné jeho typické soustředění a kamenná maska, kterou nosí v podobných nebezpečným situacím. Vidíš, jak jde opatrně ke slonovi, aby si skutečně ověřil, že je mrtvý. I urostlý muž jako Alexander působí vedle toho zvířete skutečně male. Pušku má připravenou, ale nemíří. Přesto víš, že kdyby bylo třeba je to pro něj otázka okamžiku. Dojde k obrovské šedé hlavě, o kterou se zapře botou a zapruží. Ne, slon se ani nepohne. Ověří si tak to, co ty už nějakou dobu víš. Nebezpečí pominulo.

„Hmmm… s tebou se člověk opravdu nenudí.“ Zakroutí hlavou, než zajistí zbraň a nechá ji zhoupnout na záda na ramenním popruhu. Můžeš si všimnout, že na jeho oblečení je také patrné, jak se s tebou vyválel ve vegetaci, ale kromě nějakého listí a větviček nepřišlo k velké úhoně stejně jako jeho majitel. Ne, dle pohybů Alexander nepůsobí nějak zraněně.  

„Slávu? Co… Ah, ty myslíš ten večer. Jak tě to jen teď napadlo?“ Slyšíš ještě jeho blížící se hlas, zatímco se vrací už o něco klidnějším krokem tvým směrem, aby se zastavil přímo nad tebou. Shlédne ti do tváře, snad se i trochu nakloní a zastínil ti výhled na slunce, které bylo ze své výšky němým svědkem tady tohoto malého představení.

„Lady Flanagan, musím vám pogratulovat.“ Promluví nezvykle oficiálním tónem, avšak z tváře mu nic určitého nevyčteš, stala se z ní v tento moment pouze temná silueta ohraničená koronou zářivě rudých vlasů. „Dospělý sloní samec. Dle klů nejméně třicet let. Spíše čtyřicet. Skutečně kapitální úlovek!“ Mihne se ti v zorném poli ruka, kterou ti nabídne, aby ti pomohl vstát. Pokud mu podáš tu svou, vytáhne tě na nohy a ty konečně uvidíš ten lehký a stále trochu nevěřícně úsměv, který mu hraje na rtech.

„Jen na té mušce by to chtělo ještě zapracovat. U takto velkých zvířat je nejlepší mířit… sem.“ Dotkne se tě prstem na rozhraní nosu a obočí. Vlastně skoro mezi… očima.

„Ale jinak dobrá práce. Velmi dobrá práce musím říct, lady.“ Potřese hlavou a vytáhne ti mezi slovy kus nějaké suché trávy z vlasů. „Plno lidí by na tvém místě úplně zamrzlo, ani by nezvedli pušku.“ Dodá polohlasem skoro až zamyšleně, aby si vzápětí pomlasknul. „Jen ten konec… Ale čemu se divím. Jen lady Flanagan by dokázala stát tvář v tvář naproti agresivnímu slonímu samci a trvat si na tom, že tentokrát uhne on.“ Uteče mu tiché a možná i trochu úlevné uchechtnutí, jak si i Alexander opět dovolí zase postupně sundat tu masku chladného profesionála. Ano, i na něm vidíš, že tohle mu rozhodně popohnalo krev v žilách a ještě stále se mu klidní trochu popohnaný dech.

„A jsem skutečně rád, že jsem jako zbraň pro začátek nezvolil pistole.“ Potřese hlavou s dlouhým výdechem, než po tobě opět sklouzne jeho teď už o něco pozornější pohled.

„Jsi zraněná?“    

♬♬♬♬♬

Hlasitý výkřik se ti zařízne do kostí. Srdce poskočí a vyplaví se již dávno zapomenuté vzpomínky, ačkoliv… Na takového věci nelze nikdy tak úplně zapomenout. Snad je jen vytěsnit a uložit do těch nejtemnějších koutů mysli.

William od tebe o něco ustoupí, abyste se rychle oba rozhlédli kolem dokola. Vteřina, dvě. Nastalé ticho ale ruší jen šumění stromů ve větru, které působí najednou až příliš ohlušujícím dojmem. Víc už ale nečekáš. Musíš něco udělat! Musíš!

Uděláš krok, další. A vyběhneš. Kam vlastně? Prostě… Někam! V tu chvíli je to spíše impuls než nějaké jednání z rozmyslem. Ještě se ve spěchu ohlédneš na vévodu stojícího stále na tom jednom a stejném místě, abys ho vyzvala k tomu, aby tě následoval. Nemůže tam přeci jen tak stát! Musíte té ženě, ať už je to kdokoliv, pomoci. Krev ve vzduchu necítíš, tak to je jistě dobrá znamení. Ačkoliv ten výkřik sám o sobě i tak značil, že někdo bude v problémech.

Podpatky klapou v rychlém rytmu na chodníčku osvětleném vysokými tepanými lampami.

„…Vero!“ Slyšíš za sebou mezi kroky Williamovo zavolání.

„Zatraceně, Vero!“ Tentokrát už k tvému jménu přidá pro něj tak necharakteristické, ale za to velmi procítěné zaklení, a zatímco ty zvolňuješ tempo, zaslechneš za sebou jeho rychlé kroky.

„Stůjte už!“ Ucítíš na paži dlaň, kterou ji sevře, než s tebou poněkud hrubě trhne a přinutí tě tak prakticky na místě zastavit.

„Co blázníte?!“ Napůl zašeptá a napůl zasyčí, když se k tobě skloní. Oči mu jiskří, ale rozhodně to není dobrou náladou.

„Nemůžete jen tak utíkat neznámo kam! Co vás to napadlo?!“ Vidíš, jak k sobě tiskne nazlobeně rty a výraz v jeho tváři je vše jen ne klidný.

„Opravdu…“ Mlaskne nespokojeně a odvrátí se od tebe, aby se kolem vás opět bez dalších slov rozhlédl.

„A buďte ticho!“ Přiletí od něj ostrý příkaz podobný políčku, zatímco William opět jen tak postává na místě stejně jako před tím. Pak si ale všimneš, že jen tak nelelkuje, ale rozhlíží se a… naslouchá. Pak v jeden moment lehce přimhouří oči a chytne tě za ruku.  „Tam… pojďte!“ Vykročí trochu jiným směrem, než jsi běžela původně ty. Dále od jezera a hlouběji do srdce parku. Jeho stisk je pevný a pokud by ses snad snažila vykroutit, setkáš se jen s jeho káravým výrazem, kterým tě za takové hloupé nápady počastuje.  

Tentokrát je vaše tempo svižnější, ale ještě neutíkáte. William tě tak trochu táhne za sebou a dle pohybů jeho hlavy tušíš, že pohledem pročesává vaše okolí. Nemluví. Naopak se snaží být co nejvíce tiše a pokud by si snad zkoušela zapříst v této situaci rozhovor, opět po tobě střelí jen podračeným pohledem.

Míjíte lampy, ozdobné keře a pak… Na moment Williamův krok vypadne z rytmu. V první chvíli nevíš proč, ale pak si toho všimneš. Té temné siluety před vámi, kolem které se roztahují dlouhé stíny v nažloutlém světle linoucím se z lamp.

Dle nižší výšky i široké sukně ti je i takto z dálky jasné, že jde o ženu. Klopýtá a teď už slyšíš i tiché hrdelní vzlyky a zároveň ještě něco… Ve vzduchu se k tobě nese i velmi dobře známá vůně. Vůně krve. Jak William vypadl v tu první chvíli z rytmu, tak opět přidal do kroku. Přesto ale ani teď neběží.  

Jeho ruka však konečně pustila tvou, když už jste snad u vašeho cíle.

Přesto…

Než se k ní dostanete…  

Pamatuji si, jak moc vyděšená jsem byla, když se na mě v zasněženém lese za Jeruzalémem vyřítil Ztracený. Dokážu si vybavit každý zatracený detail té strašlivé chvíle, kdy jsem byla přesvědčená o tom, že tam zemřu. Prostě jen tak. Rozsápaná pokřiveným stvořením, které mne přišlo zabít. V tváří tvář ohromnému kolosu, který se na mne nemilosrdně blížit je tak snadné si tu chvíli vybavit. Jen tentokrát nemám čas přemýšlet nad smrtí. Nemám čas… Prostě ho nemám.

Pušku instinktivně zvednu a zapřu si ji o rameno. Neztrácím čas s rovnáním mířidel či pečlivým cílením, natož na nějaké táhlé tisknutí spouště. Namířím hlaveň na hlavu zvířete a vystřelím. Dunivý výstřel se rozlehne mezi stromy a jeho ozvěna se vzápětí ztratí v mnohem děsivějším zvuku. Slon pronikavě zatroubí. Pohodí hlavou. Cítím, jak se země otřásá. Duní. Skoro jako mé srdce odrážející se od klenby žeber.

Trhnu závěrem, abych vyhodila nábojnici a okamžitě vystřelím znovu. A pak znovu. Výstřel opět splyne s divokým zaryčením. Puška mi při každém výstřelu v rukách ve zpětném rázu prudce poskočí a bolestivě se mi odrazí od ramene. Nemám ji dobře zapřenou. Ale musí to stačit. Slyším Alexův křik, doléhající ke mně z dálky. Aniž bych si uvědomovala, co na mne vlastně křičí, znovu trhnu závěrem. Kousek ode mne se zableskne naleštěná mosaz, jak nábojnice vyskočí a proletí vzduchem.

S očima rozevřenýma dokořán hledím přímo do těch jeho. Jsou černé. Zuřivě se lesknou. Vztekem. Bolestí. Šedivá maska je potřísněná krví, stejně jako jeden z dlouhých klů. Krk se mi sevře a prsty podpírající hlaveň ji silně sevřou. Mám poslední výstřel. Poslední ránu. Ústí hlavně srovnám s hlavou slona a…

… místo výstřelu se tentokrát do vzduchu zařízne pronikavý zvuk vlastního vyjeknutí. Matně vnímám, jak kolem mne proletí něco dlouhého. Bílého. V rukách mi ošklivě zabrní, jak mi z nich puška vylítne a celý svět se rozmaže společně s tvrdým pádem na zem, co mi vyrazí dech. Všechno kolem se roztočí v několika prudkým, odrazech od země a zelená splyne s rudou a červenou. Opožděně mi dochází, že ty divné šmouhy jsou ve skutečnosti Alexander. Drží mě? Ne. Leží na mě. Cítím váhu jeho těla, které se ke mne tiskne.

Okamžik hodný románového popisu scény o dvou tělech propletených do sebe navzájem s důrazem osudovou vášeň se ovšem nekoná. Ne. Stačím jen dezorientovaně pootočit hlavu a dvakrát mrknout ve snaze zaostřit, když ta váha ze mne zase zmizí. Vlastně tak rychle, že jen překvapeně vyheknu a vzápětí zalapám po vyraženém dechu.

Přesto se mi na Alexe podaří ze země nakonec zaostřit – akorát ve chvíli, kdy se rychle sklání pro pušku a zapírá si ji o rameno. Jenže neozve se žádný výstřel. Vlastně ji ani nezvedne k líci, aby zaměřil a zmáčkl spoušť.

Až nyní pohledem sklouznu ke slonovi a zmatený výraz v mé tváři se ještě více prohloubí. Zvíře leží zhroucené na zemi a sípavě dýchá. Je to děsivý pohled. A… Vlastně mi to zprvu ani nedochází. Jen v šoku zírám na ohromné tělo několika tunového tlustokožce ležící v lesním porostu, zatímco mne v nose šimrá s nebývalou intenzitou vůně tlejícího listí a rozkladu. Umírá. Zabila jsem ho…? Namísto odpovědi se zvíře naposledy sípavě nadechne a vzápětí jeho tělo poklesne společně a srdce se zastaví.

Pořád se mi tomu nechce věřit. Tomu všemu. Co se to vlastně stalo. Nemohl na mne přeci vyběhnout z džungle slon… Ne? Tolikrát jsem sem přeci vyjela sama. Vlastně většinu časy jsem tady trávila sama. Bez Alexe nebo kohokoliv jiného. Kolikrát jsem tady byla a… To přeci… A teď… Strnule hledím na mrtvého slona a srdce mi stále buší. Hruď mi stále poskakuje nahoru a dolů, zatímco tam pořád ležím na zádech a nemůžu od té scény odtrhnout pohled. Zabila jsem ho. Ne. Zastřelila jsem ho. Slona. Já. A neumřela jsem při tom. Ale měla jsem. Když vidím tu hlubokou rýhu v zemi… Ten slon proběhl místem, kde jsem stála. Měla jsem být mrtvá stejně jako on. Ne? Tedy…

Tohle celé je tak… Absurdní.

Tak strašně moc, že mi koutky rtů bez varování zacukají a zpoza rtů mi vybublá… Já ani nevím, co to je. Něco mezi vzlyknutím a pobaveným hýknutím? Ovšem jak jednou začnu, nejde přestat a já se zkrátka… Začnu smát. Do koutků očí mi vhrknou slzy, jak moc to v tu chvíli bolí, ale… Nemůžu přestat. Nejde to. Aspoň prvních několik vteřin ne, pak mi dojde dech a otřásající se bolavá žebra si taky řeknou své.

„.. a ty ses… Bál… Že tě… Postřelím,“ vydoluji ze sebe namáhavě, jak se mi nedaří se uklidnit a pere se ve mne ta podivná směsice euforie a hysterie. „Panebože…“ vyrazím ze sebe s dlouhým výdechem. Dlaněmi si přejedu přes tvář a prsty zajedu do vlasů. Třesou se mi.  „To bylo…“ špatně se mi hledají slova a znovu jen vydechnu.

„Myslím… Myslím, že dneska večer tu slávu… Asi raději vynechám,“ tentokrát spíše zamumlám než cokoliv jiného a na chvíli přivřu oči, jak napětí ve svalech konečně povolí.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Tak máme toho myslím dost.“ Poznamená Alexander, aniž by se na tebe otáčel. „Trochu zvyk… Ale nemyslím si, že by se to nehodilo. Pro jistotu.“ Pokračuje dál ve vysvětlování, zatímco ty se věnuješ své vybrané zbrani.

„Trvám? Tak, pokud to považuji za jediné rozumné řešení, proč bych…?“ Vaše pohledy se na chvíli střetnou, jak se ohlédne přes rameno. Jeho tmavé oči se na tebe upřou, aniž by si z nich vyčetla nějaký záchvěv emoce. Přesto se rozhodne původní větu nedokončit. „Hmm, Del, netvař se, jako kdybych snad nebyl vždy otevřený diskusi… Pokud tedy není bezpředmětná.“

*cvak*

Ozve se cvaknutí závěru zbraně na prázdno, což výmluvně utne vaši debatu už v prvopočátku. Raději. Oba se pak začnete věnovat na chvíli přípravám. Alexander čemukoliv, co se snaží z těch zpropadených brašen vytáhnout a ty své pušce. Rozhodně je to bezpečnější činnost.

Vypadá v pořádku. Žádný nezvyklý nebo snad nový mechanismus. Závěr nedře a komora vypadá také v pořádku. Celkově je na pušce vidět, že je o ni řádně pečováno. Skoro by si to i ocenila, kdyby se ti nevybavily zároveň i vzpomínky na život, který byl a nebyl tvůj. Ten hromový zvuk, po kterém následovala bolest. Takové to bylo být postřelená?

Začneš nabíjet zbraň, když v tom džungle utichne. Jen se ozve cvaknutí závěru, když v tom jej doprovodí zvuk lámaných větví, aby se brzy z lesního porostu vyřítil ten rozzuřený kolos!

Není čas přemýšlet nad tím, kde se tu vzal. Dle toho, jak se na vás za doprovodu hlasitého dupání řítí, je hned jasné, že tu není jen na procházce, kterou by si snad protáhl přes vaši mýtinu.

Čas ti běží a že ho moc nemáš. Tentokrát ale už nezaváháš. Hlaveň pušky se zhoupne vzhůru, zatímco pažbu zapřeš urychleně do ramene a namíříš.

*Prásk*

Zazní ohlušující výstřel následovaný podrážděným zatroubením, ne spíše zařváním zraněného zvířete. Zasáhla si. Ale asi ne dostatečně. Slon jen pohodí divoce hlavou ze strany na stranu. Nezastavuje. Ty však také ne.

*Prásk*  

Další výstřel. Vzít za závěr, nechat vyletět patronu, zamířit…. Slyšíš, že Alexander něco křičí.

„….Oči!“

Nevnímáš to ale pořádně. Místo toho prst zmáčkne opět spoušť a v rameni ti cukne, jak tě do něj puška opět kopne. Slon už je tak blízko, že vidíš, jak se mu na šedé kůži na čele rozprskla sprška krve. Zaryčí. Nezpomaluje ale….

Vzít za závěr…

„…Del!“

Už je ale skoro u tebe.

Poslední rána! Musíš to stihnout!

Šedý kolos ti vyplní většinu tvého zorného pole. Je jen hlaveň pušky a on. Zbývá snad jen pár metrů. Doslova cítíš, jak se ti chvěje půda pod nohama. Slyšíš ten funivý dech. Když v tom, tě něco strhne prudce stranou k zemi a jeden z bílých

Spadneš do trávy a listí takovou silou, až ti vypadne puška z rukou a párkrát se přetočíš. A nejsi sama. Záblesk rudé a černé. Alexander. Musel tě strhnout stranou a pak s tebou dopadl na zem. Držel tě a po pár otočkách skončíš na zádech a on na tobě. K romantické chvíli to má ale daleko, protože vidíš, jak se bleskurychle zvedá, aniž by ti věnoval nějak více pozornosti a vyběhl ihned směrem k tvé pušce, co se válí několik metrů od vás.

Rychle ji sebere, přiloží ji k ramenu, ale… Ale ani jí pořádně nezamíří. Až teď si všímáš proč. Slon se zřítil k zemi u jednoho z padlých kměnů. Ani ne deset metrů od místa, kde jsi stála. Pololeží na pokrčených nohou a vedle něj je v zemi klem hluboká rozrytá brázda. Musela si ho nakonec smrtelně zasáhnout, ale setrvačnost a dohořívající plamínek života udělali své. Vidíš ještě, jak se to obrovské tělo párkrát zvedne v nádechu, aby se pak ozval dlouhý a poslední výdech.  

* * *

* * *

„Nejsem si úplně jistá, zda jsi to tímhle vylepšil,“ povytáhnu obočí s pohledem zabodnutým do Alexe, který se snaží rychle spravit škody napáchanou to jednou tichou poznámkou. Nakonec to ovšem nechám být. V tomhle si Alexander skutečně mohl podat ruce s Kamaelem, oba dokázali hezky tnout do živého, aniž by to kterýkoliv z nich ve skutečnosti myslel zle. Jen ten výběr slov dokázal být opravdu nemilosrdný vůči jejich příjemci.

Raději místo toho sleduji, co za kousky začne Alex skládat na kamenný rantl. „No, tohle nebude záležet jen na mě, ale… Taky bych v noci dělala raději jiné věci, než ti tiskla polštář k obličeji,“ odpovím mu, ačkoliv více pozornosti má v tu chvíli puška než Alexander.

Zvědavě si tu zbraň prohlížím, nepřipadá mi, že bych ji někdy viděla – natož měla v ruce. Její provedení je jednoduché a účelné, přesto puška působí svým způsobem elegantně. A také draze. Ne snad, že bych byla odborníkem přes palné zbraně, ale pušku ze sériové velkovýroby poznám, a tahle tak rozhodně nevypadá. Přemýšlivým pohledem sklouznu ze zbraně k Alexovi, ten už ovšem skládá na zídku další a další kousky. „Vidím, že vlastně ani nevím, kolik toho máme v domě, hm?“ poznamenám.

Že křiklavě barevná pokroucená váza zůstala v bezpečí salonku není zrovna něco, co jsem chtěla slyšet – jakkoliv to mohlo působit jen jako slova vyřčená v žertu.

„Hm, ano, všimla jsem si, že se nerad o něčem dohaduješ…. Ty si jen ze zásady na věcech trváš,“ neodpustím si směrem k jeho zádům. Ale dnes to nezní jako výtka ani frustrovaný povzdech, spíše pobavené konstatování. Ne snad, že bych se já snad ráda hádala, křičela a házela kolem sebe věcmi, ale při některých diskuzích s Alexem jsem náhle měla spoustu pochopení pro ženy, které to dělají.

„Hmmm…“ zamručím jen neurčitě. Za jiných okolností by mi to nedalo, abych se na nějakou z těch šílených nehod nezeptala, ovšem pokyn k výběru zbraně mi vyžene z hlavy veškeré všetečné otázky i poznámky. Jakkoliv chvíli váhám, tak nakonec sáhnu po klasické pušce. „Tuhle.“ Na zbytek bude také zajisté čas, ovšem pro začátek bude nejlepší začít… Myšlenku nestihnu ani dokončit, místo toho raději oběma rukama chytám krabičku s náboji, co na mě bez varování letí. Trochu ve mne hrkne, ne že ne. Stará Delilah by jen vyděšeně uskočila stranou a v tom horším případě by se nechala trefit, jak by nevěděla, co s rukama. Já krabičku chytím se ctí bez zbytečných peripetií a nehod.

Přesto všechno, jakmile se prsty dotknu pušky… Na okamžik zaváhám, než ji přeci jen vezmu do rukou, abych si ji pořádně prohlédla a zkontrolovala, zda mechanismus funguje správně. Jakkoliv je to pro mne rutinní postup, tak si při následném nabíjení připadám nesvá. Ne snad, že by se mi třásly ruce nebo jsem s tím nějak bojovala, jen mě nepříjemně tlačí u žaludku, jak se mi bez varování vybaví… Hromová rána a zvuk praskajících kostí. Strmý pád dolů. Opožděně mi dochází… Že Padlí používali něco jako… Pušky? Zamračím se a sleduji zbraň ve svých rukách s nečekaně vážný zachmuřeným výrazem na kolik se ve mne na okamžik vzedme vlna odporu k takové zbrani, která… Která není tak docela moje.

Ozve se cvaknutí závěru, jak se přiměji s ním možná až příliš energicky trhnout a…

… pak mi to dojde. To… Ticho, které se kolem nás rozhostí. Tedy… Hmyz stále bzučí a ozývá se praskání větví, ale křik ptáků a vřeštění opic jako by se náhle ozývalo z dálky, a ne bezprostřední blízkosti. Což se rozhodně nedá říci o stále hlasitějším… Ne, to není šramocení, ale… Zvuk lámajícího se dřeva doprovázený sílícím duněním. Nechápavě nakrčím obočí, když s trhnutím vzhlédnu od pušky tím směrem. Až příliš pozdě mi dojde… Že s tím místem bylo něco špatně už když jsme se přišli. Ty podupané keře a tráva. Je to přesně těch pár úderů srdce před tím, než se mezi stromy vynoří mohutná silueta…

… ne, není to Ztracený. Vzpomínka stará několik měsíců se mi přesto nepříjemně připomene. Ale neuleví se mi. Namísto toho v šoku hledím na tu několika tunovou masu, co na mě řítí. Nohy jako by mi vrostly do země. Slon, dochází mi opožděně.

Je to slon.

Ruce se zbraní mi s trhnutím vyskočí nahoru a celý svět se ztratí v tlukotu vlastního zběsile bušícího srdce. Je to jiné. A stejné zároveň. Bez rozmyslu na hlavu rozzuřeného zvířete namířím ústí hlavně pušky. Pojistka cvakne a prst se zaboří do spouště, kterou v panice mačkám tak dlouho, dokud se ozývá dunivé práskání výstřelů a dost možná i párkrát poté.

Dorazíte na vaše obvyklé místo. Za tu dobu, co jsi tu nebyla, se nic moc nezměnilo. Snad pár rostlin trochu víc povyrostlo, a dokonce si všímáš i pár barevných květů vykvétajících z jedné visící liány. Všimneš si snad jen, že na pár místech mýtiny vypadá vegetace zvláštně… podupaně? Na druhou stranu, byla to džungle, nebyli jste jediní, kteří tohle místo využívali a okolní hlasité zvuky fauny vám připomínaly, že se o něj dělíte s opravdu hodně tvory.

„Tak, doufám, že ti to správné odhodlání vydrží.“ Poznamená polohlasně Alexander, ale jakmile na sobě ucítí tvůj pohled jen zvedne mírumilovně ruce. „To jsem myslel vážně. Nemělo to vyznít… Jak to vyznělo.“ Dodá snad abyste se vyhnuli zbytečnému nedorozumění. Bůh ví, že to k němu často svádí až příliš často.

„Hmm, máš pravdu. Dumah byla v tomhle až příliš… málo sdílná. Tichá… Ehm. Na druhou stranu Kamael se jí také zrovna dvakrát neptal. Já osobně budu rád, pokud se té fázi dušení polštářem s předstihem vyhneme. To bychom mohli zvládnout, co myslíš?“ Vzhlédne k tobě, zatímco položí jednu z pušek na kamennou zídku. Je to pěkný kousek. Žádné přehnané zdobení a gravírování, které by ji pasovalo spíše do loveckých salónků jeruzalémské smetánky, hned pod vycpané hlavy dravých šelem výhrůžně cenících tesáky na vybranou společnost pod nimi. Ne, nic takového. Přesto je vidět, že to také nebude žádný sériově vyráběný kousek vhodný pro běžnou armádu.

Jestli je tohle ale Alexova oblíbená, se můžeš jen dohadovat, protože brzy vedle ní přibude ještě jedna další s o něco kratší, ale za to masivnější hlavní a pak i dvojice pistolí. Dokonce nakonec Alexander vytáhne i jednu dvouhlavňovou loveckou pušku. Viditelně se dnes rozhodl tě skutečně zabavit mnoha způsoby.

„Ne, ta váza má své čestné místo v salónku. Bohužel. Nechci si představit tu scénu, kdyby paní Abbotová zase někdy přišla na návštěvu a ten… no, slušně řečeno podivný kousek porcelánu tam nenašla. Víš, že je na tyhle věci přecitlivělá a já se s ženami skutečně nerad přu.“ Povzdechne si skoro až unaveně. „To už sis jistě všimla.“ Prohodí pak lehce, zatímco se otočí, aby se vydal zpátky ke koním. O jeho výroku by se dalo dost pochybovat. Ano, Alexander nebyl ten typ na hádavou domácnost, kde by se rozbíjely talíře a křičelo, až by to plašilo opice na stromech. Ale nedá se ani říci, že by si neuměl trvat na svém názoru. Naopak… Někdy byl až nepříjemně zatvrzelý, což s jeho pověstným klidem a jistou dávkou přezíravosti umělo rozpálit krev pro změnu tobě.

„Tak stát se může vše. Už jsem viděl v armádě při výcviku šílenější nehody, než že někdo někoho postřelil, když se pohyboval v palebné zóně.“ Ohlédne se Alexander krátce od koní. „Zatím si vyber zbraň. Doporučuji začít… Hmm… Zkus jednu z pušek. Dokud máš pevné ruce.“ Počká Alex, až si jednu vybereš, a pak ti bez okolků přes těch pár metrů hodí krabičku s vhodnými náboji, než se otočí zpátky k jedné z brašen, aby dochystal zbytek nábojů a dalších věcí.

Ty se tedy začneš v mezičase věnovat své zbrani. Prohlédnout. Zkontrolovat. Nabít. Není to pro tebe něco až tak nového. Praxi už v tom máš. Ptáci dál cvrlikají, nebo spíše křičí a hmyz bzučí. Náhle ti ale přijde, že džungle podivně utichla… Je to zvláštní… A snad i díky tomu zaznamenáš sílící zvuk lámaných větví a šustícího listoví ze směru před tebou. Je to jen okamžik, než se zeleň asi dvacet metrů před tebou rozestoupí nebo spíše rozletí a z listí se přímo vaším směrem vyřítí něco obrovského a viditelně rozzlobeného…

♬♬♬♬♬

Tvá ruka zůstává na Williamově paži. Ten se chová, skoro jako kdyby si toho nevšiml, ale tomu skutečně nevěříš. Není pohroužený do myšlenek natolik, aby snad přestal vnímat své okolí. Přestože jste už několikrát procházeli společně bok po boku, ty zavěšená do jeho rámě, tohle je jiné. Není to žádné naučené gesto z příruček etikety, je mnohem více osobní.

„Pár dní. Ano, to je už normální. Dny…někdy i týdny.“ Dodá bez výrazného zaváhání, než pokračuje ve střípku svého příběhu. Ten obraz, který vykresluje, není vůbec líbivý. Mohl by ale snad kdy být? Lidé se stávají silnějšími, lepšími především ve chvílích strastí a překážek, které musí překonávat nebo si na nich zlomit nohu. Někdo jako William jich jistě musel za svůj relativně krátký život překonat opravdu dost, aby se z něj stal muž, který teď před tebou stoji. Aby dnes vůbec zvládl zastávat tak zodpovědnou pozici, kterou jistě působnost v Radě města je.

I tak… Hádala by si mu věk svého zesnulého manžela, ačkoliv ti dva nemohli být rozdílnější. Philip oproti němu skutečně působil… mladší. A nejenom to. Jeho otázka tě proto snad i zaskočí. Ve světle tak vážného vyprávění působí skoro až nemístně. Williamův zvídavý pohled ale značí, že ji myslí skutečně vážně.

„Philip? Váš manžel? Přiznám se, že nevím, kolik siru De Lacey bylo.“ Odkašle si krátce. „Dvacet osm? Hmm, lichotíte mi. Ve skutečnosti dvacet devět.“ Doplní tě pak. „Jako bych prožil více než jeden život? Na tom asi něco bude. Jen jsem upřímně doufal, že to není tak patrné, že mě prohlédnete i vy.“ Uteče mu tiché hořkosladké uchechtnutí, zatímco jen potřese hlavou.

Ty však přeci jen prohlédneš i jeho pokus o odlehčení tématu. Promluvíš a… Ne, slibovat mu lítost by ničemu nepomohlo. Ostatně to už Zeru naučila Dumah. Lítost přišla vždy pozdě a k ničemu už nebyla. William k tobě skloní nejprve trochu překvapený a poté zamyšlený pohled, zatímco ty mluvíš. O tom, jak to nebylo fér vůči malému klukovi, který přišel… vlastně o vše. O sám sebe. Svůj život a dost možná i šťastnou, relativně normální budoucnost. Místo toho před tebou stál někdo, pro koho povinnost znamenala tolik. Odkaz Zlatého města byl v mnohém… svazující.

Domluvíš a rozhostí se ticho. William na tebe hledí, ta chvíle se natáhne, než… Ucítíš na hřbetu své ruky teplo, jak jeho dlaň překryje tu tvou. „Vero…?“ Zazní snad tichá otázka, společně s kterou se zvedne silnější vítr, co rozhoupe a rozšumí divoce koruny stromů nad vámi. Vzduchem proletí pár lístků, které se zvedly ze země a není to ale to jediné, co s sebou vítr přinese.

„AAAAAAaaaah!“

Prořízne ticho parku zčistajasna výkřik plný paniky a strachu. Dle výšky i tónu jde jednoznačně o ženu. Avšak to je to jediné, co se z toho snad dá takto určit.

William sebou trhne a otočí se bleskurychle po směru zvuku. Tvá ruka sklouzne z jeho paže, jak se ti vysmekne, zatímco se ostražitě rozhlíží po tmě kolem vás, kterou rozbíjí jen nažloutlé světlo lamp. Avšak… Nastane ticho. Na ten krátký moment až ohlušující ticho.