Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Projíždíte žijícími ulicemi, a ačkoliv kolem vás se všichni chystají na slavnostní atmosféru, mezi vámi dvěma se naopak rozhostí poněkud zádumčivé napětí. Alexanderova myšlenka tě samotnou přiměje zapolemizovat na toto téma. Vrátit se ve vzpomínkách k zážitkům starým pár měsíců, stejně jako těm, které přesáhly několik tisíciletí.

„Hmmh, jistě… To si slyšela.“ Zalétne k tobě prchavě Alexanderův pohled. Skoro jako kdyby čekal, že k tomu A dodáš ještě B. „Ale zatím nevíme pořádně, co to všechno znamená. Je to jen… něco.“ Povzdechne si Alex rezignovaně a zahledí se opět na cestu před vámi. Je pravda, že po té době vzpomínky na tuto událost poněkud vybledly. Určitě pro Alexander, který to měl ostatně celé zprostředkovaně z tvého vyprávění, a také částečně i pro tebe, ačkoliv doteď sis mohla živě vybavit ten pocit, který si z Noaha při těch slovech cítila.

„Nevím, Del… Ať už to bylo cokoliv, nic se nestalo. Alespoň ne u nás. Co my víme. Pokud to byl ...“ Zarazí se uprostřed věty a je patrné, že to slovo mu nejde zrovna přes jazyk. „No, pokud by to bylo, jak říkáš, kdo ví, kdy by se ten slavný návrat měl konat. Za mě osobně… Doufám, že brzy ne. Vlastně… Ale to je jedno.“ Potřese hlavou a skoro jako kdyby se chtěl vyhnout další diskuzi na tohle téma, ale to už sama popoženeš koně pod návalem emocí. Je to zvláštní. Takhle Alexandera neznáš. Že by se tak nešikovně a odtažitě vyhýbal rozmluvě s tebou nehledě na probírané téma. Stejně jako ty necítíš nějakou vlnu radosti, ani tvůj společník nepůsobí z toho celého nějak nadšený. Zádumčivé napětí se tak změní v těžký mrak ticha, který vás zahalí po zbytek cesty zpět. Alexander jen srovná rychlost s tebou, ale drží se asi o délku koně ve tvém závěsu.

Podkovy zazvoní na dlážděném nádvoří a vy jste opět doma. Není to to doma, o kterém jsi po cestě mluvila, ale je to aspoň něco. Nádvoří je prázdné. Většina vaše ne zrovna početného služebnictva má nejspíš práci v domě nebo aspoň pro tuto chvíli lelkuje někde jinde. Alexander přehodí nohu přes hřbet koně a seskočí na zem.

„Del…“ Zaslechneš své jméno, když pár kroky dojde k tobě a počká, až také sesedneš. Vypadá… vážně. Ve tváři má opět ten svůj výraz, se kterým si tě trochu zamyšleně prohlíží. Chvíli to vypadá že váhá. Dokonce, že snad chce něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslí a všimneš si jen skoro neznatelného potřesení hlavou.

„Takže… zvládneš to tu těch pár hodin sama?“ Udělá krok ještě blíže k tobě a položí ti dlaň na rameno ve skoro až starostlivém gestu. „Kdyby ses na to necítila, tak řekni… Nějak bych to už… ehm, vymyslel. Nebo by to přinejhorším počkalo na zítra. Holt bych zaplatil nějakou ochranku navíc a také něco za špinavou práci.“ Hledí na tebe vážně a tobě je jasné, že tuhle nabídku nevyslovil jen tak, aby se neřeklo.

„Samozřejmě dnes by to bylo snazší a také levnější, ale jsou i důležitější věci, než je stolek ze sloní nohy.“ Drobně se pousměje a palcem ti přejede po hraně čelisti, zatímco k tobě dál klopí zrak.

„Takže?“ Zazní to jediné slovo, které jasně značí, že tvá odpověď může změnit denní program hned vícero lidem.

This is the day that the LORD has made;

let us rejoice and be glad in it.

Psalm 118:24

„Co?“ krátce se zarazím. „Ne, ne, takhle jsem to přeci…“ přimhouřím oči s pohledem zabodnutým do Alexanderovy vážné tváře. „Hm,“ zamručím vzápětí tiše a více se k tomu již raději nevyjadřuji a raději se soustředěně věnuji balení věcí do brašen, abychom odsud mohli odjet. Čím dříve, tím lépe, přeci jen nám nějaký čas zabere, než se dostaneme zpátky do domu a Alexe pak ještě čeká zařizování po městě, aby sehnal lidi a vzal je sem.

Při pouhé zmínce druhého dílu z pera Oscara Penfielda se mi na okamžik rozbuší srdce. Lhala bych tvrdit, že neodpočítávám dny do příchodu nenápadného balíčku ukrývajícího v sobě tenkou knihu s tmavou nenápadnou vazbou. Rozhodně jej ovšem nevyhlížím s obvyklou nedočkavostí. Ne, tohle je jiné. Úplně jiné.

„Zlato v tvém mase,“ upřesním Alexovi polohlasně a neubráním se tichému povzdechnutí si. To, že jsem mu na tu otázku dosud neodpověděla nebyla tak úplně náhoda. „Pokud si to dobře pamatuji… Psala jsem tam… Hm, o tom, co se stalo v prvním týdnu, když mě přijali do Greenhillu,“ i nyní odpovím Alexovi poněkud vyhýbavě. A lžu. Pamatuji si velice dobře všechno, o čem jsem psala. Tahle povídka navazovala bezprostředně na tu první, která končila tím, že po manželově návratu do domácího léčení vzbudila svoji paní ráno služebná, aby jí oznámila, že ji manžel chce vidět. Začínala scénou v manželově pracovně a seznámením s doktorem Hartem a posléze i novým domovem a vrchní sestrou… A končila tou příšernou nabídkou, kterou mi Fernsby dal, když zjistil, že je s mojí krví něco jinak… Nabídkou, kterou jsem po týdnu stráveném ve tmě na samotce přijala. Stejně… Stejně jako se Dumah nechala zlomit slibem, který jí dal samotný ďábel.

Tentokrát mi srdce v hrudi poskočí několikrát natolik silně až to zabolí. S krátkým odkašláním váhavě pohlédnu na Alexe, který akorát připevňuje jednu z brašen k sedlu. „Zmínila jsem tam i naše setkání ve vzducholodi. A… A první Verše,“ dodám tiše. Takhle zpětně si kvůli tomu připadám hloupě a stydím se za to. Na co jsem myslela, když jsem si ten kufr brala do Jeruzaléma? Měla jsem všechny ty popsané listy hodit do moře.

„Hm, pravda, ty oslavy… Nevyšlo to úplně nejlépe. Tak zkrátka uvidíme… Dnes stejně nemá zřejmě cenu nic určitého plánovat,“ pokrčím rameny. Mohla bych se tím trápit, ale tak nějak na to nemám sílu. Naposledy se tak rozhlédnu po mýtině, jejíž část zabírá můj kapitální úlovek, než pevně chytím otěže neklidně přešlapující Vahi a vyhoupnu se na její hřbet. Naražený bok sice zaprotestuje proti tomu pohybu, ale zvládnu to i bez bolestného šklebení se a sykání.

Více se již na místě nezdržujeme. Koně by nejraději běželi co nejrychleji odsud pryč, ovšem Alex toho svého zvládá s přehledem a má klisna nakonec jen chvíli pohazuje nervózně hlavou, a nakonec se spokojí s tím, že část cesty rozmrzele chroustá udidlo v hubě. Tentokrát se sleduji křoví i prostranství mezi stromy obezřetně a každý podezřelý zvuk okamžitě přitáhne moji pozornost.

„Tak pokud tě napadá něco lepšího…?“ odpovím Alexovi s výzvou v hlase. Stejně je to jen… Hra. Tou největší odměnou za odstřel slona mi je to, že se ani jednomu z nás nic nestalo a dopadlo to dobře. Víc bych si stejně nikdy nepřála.

Cesta v sedle utíká a k mé vlastní úlevě se nám podaří dostat se z pralesa bez dalších peripetií či komplikací. I nyní žluté žabky objedu v uctivém odstupu – čistě pro jistotu. Stromy kolem nás se rozestoupí a já povolím Vahi otěže. Dalšími divokému trysku se dnes vyhneme, snad jen kousek cesty ji nechám pomalu cválat, než ji přiměji opět zvolnit do houpavého pracovního klusu. Jinak to ostatně ani nejde, Dvaraka už žije přípravami na odpolední slavnost, a to dokonce i tady. Dobrá nálada zde přímo čiší z každého koutu a všude přibývají pestrobarevné vlající fáborky i jiná kýčovitá výzdoba.

Zatímco se blížíme ulicemi směrem k našemu domu, přitáhne moji pozornost Alex, který využije chvíle, že jedeme krokem bok po boku a promluví na mne.

„Ani si neumím představit, že by se celá Dvaraka přiklonila k západní víře,“ poznamenám zamyšleně. Přesto mne Alexova slova lehce… Zarazí? Vyvedou z míry? Ano, svým způsobem je jedno v co a koho lidé věří… Nebo snad není? Jindy bych s Alexem ohledně té pestrosti snad i souhlasila, nyní se jen lehce zamračím. Vzpomínka na chrám plný uctívačů Lucifera… Ten pocit, když jsme tam vstoupili… A sám Lucifer… Pořád je to příliš čerstvé. Dost na to, abych v sobě cítila ten patrný… Rozpor mezi Delilah, které nikdy nezáleželo na tom, v co kdo věří a Dumah…

Opětuji Alexovi jeho pohled. Nadechnu se a viditelně zaváhám. „A skutečně to víme, Alexi? Řekl, že se jednoho dne vrátí… A já tomu věřím. Navíc… Vím, co jsem tehdy slyšela. Přišel čas obnovit řád a vrátit se domů…“ vyklouzne ze mne to slovo s měkkým důrazem Dumah a hlas mi protne ta nečekaná bolestivá lítost. Ten… Ten smutek a žal ze zjištění toho, že díky tomu, co jí provedli, o domov přišla a už se tam nebude moci vrátit.

Na okamžik to na mne dolehne tak silně, že s tím nedokážu ani bojovat. Prostě… Prostě jen od Alexe s trhnutím odvrátím tvář a pobídnu klisnu opět do klusu. Už abychom byli… Doma.

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

„Nad postelí?“ Podiví se tvým slovům Alexander. „Budeš mi asi muset někdy později osvětlit, kam všude v našem domě vodíš své návštěvy.“ Popíchne tě nenápadně, jakkoliv by si v jeho tváři nějaký šibalský úšklebek hledala těžko. Ale to už je prostě Alexander.

Nové plány ohledně slona tak nakonec překopou ty vaše na dnešní den. Alespoň co se týče dopoledne, jak to tak vypadá. Odpoledne snad… No, kdo ví. Dnes to vypadá na jeden z těch dnů, kdy je lepší na nic raději moc nespoléhat.

„Neboj se. Nebudu. Ostatně tak zhruba do týdne bych snad měl dostat ten druhý díl a věřím, že pak bude pád dní jeho jméno zase znít doma častěji než mé. A mimochodem, stále si mi neodpověděla na otázku, co by v něm mělo být? Ten název už si přesně nepamatuji, ale bylo to něco se zlatem a…. masem?“ Svraští Alex zamyšleně obočí, zatímco skládáte věci zase zpátky do brašen.

„Hmmh, mohli bychom se pak po něčem podívat. Uvidíme. Snad to zařizování ve městě tolik času nezabere. S těmi dnešními oslavami… Trochu se bojím, že si za tohle budeme muset řádně připlatit. Ale co už.“ Povzdechne si, jak zároveň zvedne pár brašen a začne je opět upevňovat k sedlům. Skutečně, jde vám to od ruky, a tak brzy už není na mýtině moc připomínek toho, že jste tu byli. Snad až na toho obrovského mrtvého slona ležícího ve vegetaci, kterého nejde jen tak přehlédnout.

Nasednete na koně a vyrazíte. Jsou trochu poplašenější z toho, co se tu před chvílí stalo, ale naštěstí Vahi není jedna z těch jankovitých koní, co by s tebou v sedle začala vyhazovat při první příležitosti, a tak si s ní zvládneš poradit.

 Vjedete na cestu mezi listovím a zamíříte zpátky cestou, kterou jste projížděli vlastně ani ne před půl hodinou. Moc jste se tu dnes nezdrželi. „Snídani do postele? To má být odměna za skoleného slona?“ Ohlédne se po tobě Alexander, zatímco projíždíte džunglí.

Cesta zpátky tentokrát uteče vcelku rychle. To už tak často ty návraty domů mají. Vždy se zdají kratší. Přebrodíte říčku, minete žluté žabky, které se v mezičase zase vrátily do kaluže uprostřed cesty a pak už konečně vyjedete ze zeleného příkrovu džungle do otevřené krajiny. Vzduch je najednou o něco teplejší ale především sušší. Alexander tentokrát už žádný závod nenavrhne. Jen pobídne svého koně do klusu, abyste v Dvarace byli rychleji.

Je to možná rozumné tak nespěchat, protože, jen co se zanoříte do ulic všimnete si, že už se i zde rozvěšuje barevná výzdoba, a i tyto okraje Dvaraky dnes žijí více než jindy. Lidí tu není nějak výrazněji více než jiné dny, snad i trochu méně, ale za to to vypadá, že většina obyvatel se dnes pohybuje venku kolem domů a všude jsou tak vidět živé přípravy, a i dobrá nálada patrná z jejich rozhovorů i tváří.

„Vidíš to? A pak, že se nedá věřit ve více než jednoho boha.“ Nakloní se k tobě Alexander, zatímco se už nezadržitelně blížíte k domovu. „Sice se misionáři ze západu snaží, seč můžou, ale tak hluboce zakořeněnou víru a zvyky z těch lidí nemají šanci dostat. A je to vlastně dobře… Alespoň je svět pestřejší. Všichni víme… že je jedno, jestli se modlíš k jednomu anebo snad více bohům.“ Zazní Alexanderův přemýšlivý tón, zatímco se zakloní hlavu a zahledí se na nebe, aniž by se však jen drobně pousmál.

„Už dlouho v tom… není žádný rozdíl.“ Řekne nakonec neurčitě.  

Vera De Lacey

William příliš neváhá. Ten popis, co vypadl z té zakrvácené ženy, dává jasně tušit, s kým tu budete mít tu čest. A tím hůř. Nějaký násilník v křoví byl oproti Ztracenému skutečně malým problémem. Tvůj společník ale nevypadá, že by se snad hodlal dát na strategický ústup a zavolat nějakou odbornou pomoc v podobě speciálně cvičené jednotky. Ne, William skutečně nevypadá, že by se chystal stáhnout do bezpečí. Právě naopak.

„Dobře… Podepřete ji raději.“ Počká ještě chvíli, než si podřepneš vedle něj naproti třesoucí se ženě. Zápach krve ještě zesílí, ale to je tak asi vše.

„Ještě tohle…“ Uchopí William svou hůlku, kterou uchopí pod zdobnou hlavicí jedním krátkým trhnutím poodhalí stříbrnou tenkou čepel, která byla celou dobu ukrytá v lakovaném dřevě. Těžko říct, jestli je to jen nějaká dýka nebo snad i něco na způsob meče, protože zbraň jako takovou netasí. Naopak po té krátké ukázce čepel zase bezpečně schová do svého krytu, aby ti však záhy celou hůlku podal.

„Kdyby náhodou.“ Doplní ještě ta dvě slova, jejichž význam ti rozhodně na klidu nepřidá. To už se ale jedním plynulým pohybem vytáhne na nohy a tentokrát se skutečně rozběhne do tmy. Víš, kam míří. Směrem k altánku, o kterém mluvila ta nebohá žena.

Netrvá to vlastně ani tak dlouho a William je pryč. V ruce ti zůstane jen jeho vycházková hůlka. Jediná připomínka toho, že jsi tu nebyla sama. Takto z blízka si můžeš všimnout, že je to opravdu pěkný kousek s detailním zdobením a exotickým lakovaným dřevem. A teď, když víš, co v sobě skrývá, ani se tolik nepodivuješ její o trochu větší váze.

Teď ale není čas prohlížet si podobné věci. Vytáhneš proto kapesníček a pokusíš se ženě setřít krev z obličeje. V první chvíli sebou cukne, když se tvá ruka přiblíží její tváři, než jí dojde, co chceš nejspíše udělat a jen drobně pokývne hlavou. Otíráš opatrně krev z kůže. Část se jí vsákne do bílé látky kapesníčku a část rozmaže po ženiných tvářích. Přesto je to lepší než nic.  

„Pomoc...? Ano… Ano, pomůžete mu?“ Vzhlédnou k tobě ty velké lesklé oči s falešnou naději. Je vidět, že mysl ještě tak úplně nezpracovala, co vše se na tom místě stalo. Pokud byla v tomto stavu… Ne, šance, že by Oskar byl naživu byla prakticky nulová. „Jmenuji? Já… Emma… Hamilton. Emma Hamilton.“ Zopakuje své jméno tiše a jen potřese hlavou, aby se poplašeně rozhlédla kolem vás. Hamilton? To jméno ti něco říká. Za těch pár měsíců zde jsi sice neměla možnost poznat většinu jeruzalémské smetánky, ale alespoň část jmen anebo tváří ti utkvěla v hlavě i takto po více než půl roce, co jsi byla pryč. Pokud to není jen shoda jmen, tady drahá lady Hamilton bude z jednou možných dědiček místního nakladatelství, které má na starosti především pravidelné denní vydání novin, stejně jako méně frekventovaných výtisků jako jsou různé tematické týdeníky či měsíčníky.

„Prosím… Měly bychom jít. Někam… Někam na ulici. Pryč odtud.“ Vypadá to, že se chce začít stavět. Evidentně ji rozhlédnutí po temných keřích a jinak opuštěném parku zrovna neuklidnilo. „Co když… Co když se to vrátí?!“ Její hlas se zase trochu změní pod vlivem paniky, zatímco se začne s až nečekanou silou zvedat zpátky na nohy a kolem vás se ozývá jen tiché šumění listoví.

Raději si nechci domýšlet, jak podle Alexandera vypadá ta pravá divočina. V mých očích to totiž dokonale splňoval i tenhle okrajový kousek pralesa. Předtím jsem sice měla i takové nápady, že bych se vydala trochu hlouběji, ovšem po svém neslavném objevení podzemního chrámu jsem se už znovu neodvážila vydat se mimo bezpečná místa, která jsem už znala.

Vzápětí mě ovšem myšlenky protkané závanem starých časů odnesou někam… Jinam. Do jiného života, který jsem za sebou nechala a už nikdy jsem se k němu neměla vrátit. A ani jsem to nechtěla… Dříve ano. Malovala jsem si, jak si vezmu zpátky své jméno, svůj život… Ale… Šlo to vůbec? Jak bych se mohla stát opět lady Flanagan? Tedy… Ne. K němu bych se nikdy nevrátila. Ale nebyl to jen můj manžel, koho jsem v Jeruzalému zanechala… Přesto… Takhle to nakonec bylo lepší. Nepřijali by mě. A já… Jak bych mohla žít v Jeruzalému jako někdo jiný? Přesto… Přesto mi Jeruzalém chybí. To místo. To něco, co jsem tam cítila... A vím, že Alex navzdory všemu, co se tam stalo a vyhnalo ho pryč, to má stejně.

Nakonec hodím za hlavu i tyhle příliš těžké a zbytečné úvahy. Nepatří sem. Ani dnes ani nikdy jindy. Alex moji zmínku o mužských zálibách okamžitě kontruje, čímž mě spolehlivě přivede na jiné myšlenky. Nenechám se ovšem zahnat do rohu, to rozhodně ne.

„Pak je tedy dobře, že ani jedno z toho pro mne není koníček, ale nezbytná nutnost. Což se ani v nejmenším nedá srovnat s potřebou vycpat mrtvé zvíře dřevitou vlnou s dráty, abych pak mohla každému ukazovat, co jsem zabila,“ lehce se ušklíbnu a vzápětí se na okamžik zarazím, když mi dojde, že jsem se možná… Až moc rozohnila.

„V tom případě doufám, že jsem tě příliš nezklamala tím, že nám nebude nakonec nad postelí viset sloní hlava,“ zareaguji na jeho uchechtnutí vlastní poznámkou, než se přinutím odtrhnout pohled od slona a na chvíli vzhlédnout ke korunám stromů, skrze které prosvítá modrá obloha.

Pak už dojde na ryze praktické věci, a to naše další plány. Alex přemýšlí nahlas a já mu do toho pro tentokrát nijak nevstupuji, jen ho poslouchám. Vlastně mi jen potvrdí mé domněnky o tom, co se bude dít dál. Nedá se úplně říci, že bych z toho měla zrovna radost, ale… Ale chápu, že tohle je něco, co nejde odkládat. Pokud sem krev brzo přitáhne všechny masožravce v okolí, nemáme zrovna na výběr. Zvláště když v tomhle počasí se tělo slona začne brzo rozkládat a raději si nechci představit v jakém stavu bychom ho tu našli zítra.

Během chvíle tak padne jasné rozhodnutí. Neprotestuji vůči tomu, jen kývnu hlavou na znamení souhlasu, byť se neubráním tichému povzdechnutí. „Rozumím, tohle opravdu nepočká… A byla by škoda ho tu jen tak nechat.“ Za jiných okolností by mne vlastně zajímalo, jak vypadá zpracování něčeho, tak velkého jako je slon, ale dnes… Ne. Už takhle ve mne vyvolává pohled na zasychající krev rozporuplné pocity. Tyhle Verše byly… Opravdu intenzivní. Tak moc, že mi stačí i maličkosti, aby se mi stále vracely záblesky. Pocity. Ty prchavé leč stále ostré vjemy.

„Tak přeci jen dnes dojde na tu postel a knížku. A ne, ani nezkoušej začínat zase o Penfieldovi,“ varovně povytáhnu obočí. „Odpoledne… Dobře. Uvidíme. Ale možná… Možná to bylo znamení a bude lepší dnes tu střelbu už nepokoušet. Ale najít nové místo… To bychom mohli,“ dodám přemýšlivě. Na návrat zpátky do domu se příliš netěším, ačkoliv… Těch pár hodin budu potřebovat, abych se z tohohle zážitku trochu vzpamatovala. Nemluvě o naražených žebrech.

„Hm, neříkej dvakrát. Sice se ani neodvažuji odhadovat, co by mohlo trumfnout rozzuřeného agresivního slona, ale…“ nechám větu vyznít do prázdna, které přeruší až zatrylkování zvědavých ptáků sedících na nedaleké větvi, ze které nás už pár minut pozorují jako by nám snad rozuměli.

K pomoci se nenechám dvakrát pobízet. „To zní… Rozumně,“ přitakám a bez dalšího otálení vykročím k vyskládaným zbraním, na které nakonec nedošlo, abych je pomohla Alexovi zabalit.

„Vidíš… A ty sis ráno stěžoval, že bych tě mohla aspoň jednou poslechnout…“ lehce se pousměji a pak se opět pohroužím do toho zamyšleného mlčení. Společně nám to jde od ruky, a tak nám nic nebrání nakonec nasednout na koně a vydat se zpátky k městu.

Naposledy sklouznu pohledem po nehybném sloním těle a vzápětí svoji pozornost vrátím zpátky k Alexanderovi. „Hm. Stačilo vlastně tohle na další snídani do postele nebo tam pro mě máš ještě něco dalšího?“ nedá mi to, abych se nezeptala.

Delilah Blair Flanagan

Na tvou sebereflexi tváří v tvář tomu, kdy ti začíná docházet, co všechno by se tu prostě mohlo jednou rozhodnout, že zrovna ty sem nepatříš, Alexander je drobně povytáhne obočí a pátravě si tě prohlédne. Snad i chvíli čeká, jestli nedodáš nějaké to ale. To však nepřichází. Místo toho se tedy opět chopí slova on, avšak jen krátce. „V pořádku. Však nejsme tak daleko od města. Tohle ještě není ta pravá divočina.“ Nedá se říct, že by to bylo nějaké konejšivé uklidnění. Spíše opět jen praktický poznatek, které Alexander umí vcelku efektivně tahat z kapsy. Dost možná díky svým letitým zkušenostem.

Stojíte nad mrtvým zvířetem a tobě se i tady, v té exotické zemi, nad tak zvláštním a cizím zvířetem vrací vzpomínky na Nový Jeruzalém. Na domov. Na život, který si tam sice nechala, stala se někým jiným, ale přesto vzpomínky na něj nikdy nesmažeš. Možná vyblednou pod nánosy času, ale nikdy… nezmizí. Tedy… nejspíš. Alexander sám nevypadal, že by na Nový Jeruzalém kdy zapomněl. Málokdy jste o tom místě mluvili. Vlastně to bylo spíše téma, kterému jste se vědomě nebo snad i podvědomě vyhýbali, což však značilo jediné – něco pro vás to místo stále znamenalo.

„Mužská záliba? Nečekal jsem, že tohla zrovna od tebe uslyším po tom, co jsme sem vyrazili na trénink střelby, a ještě sis po cestě domluvila další lekce. Ani jedna z těchto věcí není zrovna typicky dámským koníčkem.“ Otočí se na tebe Alex. „Takže ani bych se nedivil, kdyby si na mou otázku řekla ano. Vlastně bych se… vůbec nedivil.“ Uteče mu tiché uchechtnutí, než se skloní ke slonovi, aby si jej snad lépe prohlédl.

„Hmm, kly… kůže, kosti… Dá se toho udělat dost. Ale zrovna my dva si teď neodneseme nic.“ Pokrčí rameny, než se opět narovná a s odpovědí na tvou otázku ohledně plánu vyčkává jen okamžik.

„Ne, tady dnes pokračovat nemůžeme. Pach krve brzy přiláká kromě mrchožroutů jistě i predátory. Tohle místo by mohlo být zanedlouho poněkud… rizikové. Ale rozhodně tady toho slona jen tak bezprizorně nenecháme.“ Vydechne, zatímco upírá zamyšlený pohled na šedé tělo před vámi.

„Vrátíme se.“ Zazní náhle rozhodná slova. „Vyrazím pak s Hassanem do města domluvit nějaké schopné lidi, kteří se tady o vše postarají, a především někomu tohle místo ukázat. Není to něco, co by počkalo na zítra. A bude lepší, když to necháme na někom, kdo ví přesně, co dělá, a hlavně má vhodné… nástroje na něco takového.“ Ohlédne se po tobě přes rameno.

„Počítám, že to zabere jen pár hodin. Aspoň si zaslouženě odpočineš, i když poněkud neplánovaně. Hmm, odpoledne si to vynahradíme. Neboj. Buďto můžeme zkusit najít nějaké jiné provizorní místo vhodné na střelbu pár kilometrů od tohoto a nebo, pokud budeš mít jiné plány… Je to tvůj den Del a myslím, že jeho zlatý hřeb už máme naštěstí za sebou.“ Dotkne se botou lehce klu, než bez dalšího otálení vykročí pryč od slona zpátky k vašim koním.

„Pojď. Pomoz mi to sbalit. Bude lepší, když se tu už nebudeme zdržovat déle, než je nutné.“ Skloní se opět k brašnám, z nichž ještě před pár chvilkami vytahoval vše potřebné, aby zase věci bez jediného povzdechu anebo protáčení očí začal opět skládat pečlivě zpátky. Ne, nevypadá to, že dnes se tu zdržíte o mnoho déle.   

„Já vím, že za to nemůžu,“ povzdechnu si, dívat se na souhrn jistých událostí v mém životě s odstupem času je tak trochu bolestivé a dost vypovídající. Za většinu toho jsem vysloveně nemohla, ale byla jsem důvodem… Nebo spíše příčinou? Jako bych to přitahovala a křivila kolem sebe možnost pravděpodobnosti. Nebo… Nebo nad tím zkrátka jen moc přemýšlím. A to v dnešní den opravdu nechci, a tak myšlenku na to, že zřejmě opravdu nebudu to Otcovo oblíbené dítě, zastrčím tak hluboko a daleko jak to jen dokážu.

Gratulace, které se dočkám, je něčím… Co jsem v životě nečekala, že uslyším. Opravdu. Stále se tomu těžko věří, dokonce i tváří v tvář mrtvému slonovi takřka na dosah ruky. A stejně tak nový je ten pocit, co to ve mne vyvolává.

Zatímco poslouchám Alexovo vyprávění o všem, na co lze v Provinciích narazit, tak dost možná o pár odstínů na okamžik poblednu. Jistě, o tygrech, panterech a vlastně většině těch zvířat jsem slyšela – a také jsem toho o nich dost přečetla v cestopisech, co se mi dostali do rukou včetně jednoho lexikonu mapujícího zvířenu napříč kontinenty, stejně tak jsem věděla, že v pralese žijí… Ale… Až do tohoto střetnutí s rozzuřeným slonem mi vlastně nikdy doopravdy nedošlo, jak moc jsou ve skutečnosti nebezpeční. Dokonce i někomu jako já. Naučila jsem se bát se lidí, temných stínů v rohu pokoje, podezřelých zvuků, za kterých jsem dlouhé týdny viděla pokřivenou siluetu Ztraceného… Ovšem… Svět kolem byl mnohem větší a různorodější – přesně jak říkal Alex.

Překvapeně zamrkám, když mi to celé opožděně dojde a snad se na okamžik před Alexem i zastydím ta svoji… Lehkovážnost. „Asi už začínám chápat, proč se ti nelíbilo, že sem vyrážím sama,“ hlesnu skoro až kajícně. Zmínka o sbírce trofejí mne přinutí lehce povytáhnout obočí, nicméně vzápětí jen s náznakem úsměvu zavrtím hlavou. Jistě, střelbu mám ráda a baví mne, ovšem představa, že bych snad cestovala po Provinciích jen abych si mohla zastřelit jedno z těch zvířat, o kterém mluvil… Je to tak zvláštní.

S dalšími slovy natáhnu k Alexovi ruku a jemně se dotknu jeho tváře, zatímco mi na rtech vykvete měkký úsměv, který patří jenom jemu.

„Slíbit ti to nemůžu, ale pokusím se té další lekci nejít naproti,“ pousměji se, když hřbet mé dlaně překryje ta jeho. „Myslím, že po tomhle si oba zasloužíme aspoň pár dní v klidu…“ dodám, než se od Alexe přeci jen odtáhnu a přesunu svoji pozornost ke svému… Úlovku.

Dokonce i když slon leží na zemi, tak si oproti němu připadám tak… Drobná. Maličká. Dokážu si živě představit, že co by s mými kostmi dokázalo udělat jediné dupnutí, nemluvě o těch monstrózních klech. Zajisté by na ně dokázal bez problémů nabodnout dospělého člověka jako nic.

„Hm…“ přejde mi přes rty ten tichý zamyšlený zvuk. To, o čem Alex mluví pro mne nakonec není zase tak nové. „Ano, vím. V pár jsem už… Byla. Barthův otec… Tedy, lord Flanagan… Sbíral trofeje,“ viditelně zaváhám, přesto tu větu nakonec dokončím. Ruku rychle stáhnu ze sloního klu jako by snad najednou pálil a…

… se zavrtěním hlavy se pootočím a pohlédnu přes rameno na Alexe stojícího opodál. „Myslím, že bez loveckého salónku se obejdu. Nejen kvůli stěhování,“ pronesu tiše a mimoděk se kousnu do vnitřku rtu.

„Vlastně… Přijde mi to jako mužská záliba, nemyslíš? Vystavovat si úlovky všem na odiv,“ osmělím se vyslovit tu odvážnou myšlenku. Vím, že před Alexem mohu. „Ale… Těch klů by byla škoda. Už vidím jejich čestné místo nad tou vázou, co myslíš?“ dodám už s odlehčeným úsměvem. Možná si ho i trochu dobírám, ale opravdu jen trochu.

„Ale asi by byla škoda si vzít jen kly a nechat ho tu jen tak ležet, ne?“ dodám již o něco vážněji a viditelně se nad tím zamyslím. „Možná by se dalo něco vyrobit z jeho kostí nebo kůže… Nějaký vhodný a originální… Dar? Na ta tvá jednání?“ nadhodím opatrně, zatímco sleduji jak se na to Alexander tváří. „Nebo možná něco pro Raju jako poděkování za jeho vstřícnost a pomoc…“ pokračuji dál už ryze pragmaticky.

„Hm… Hádám, že tím naše dnešní plány asi vzaly za své…?“ povzdechnu si vzápětí. Napůl se ptám, napůl konstatuji. Těch pár naraženin bych asi dokázala skousnout, ale představa, že tu strávíme dalších pár hodin v přítomnosti mrtvého zvířete mi je trochu nepříjemná.