Andor.cz - Dračí doupě online

Snad jsem mohla být více zdrženlivější ve své odpovědi a dát tomu aspoň pár minut usilovného přemýšlení. Nebo spíše hodin? Dní? Ovšem stejně bych si neměla, co rozmýšlet. Alexander se sice mohl zaklínat větou, jak doufá, že nic z toho nebudu nikdy potřebovat, ale… Vážně tomu věřil? Já totiž ne. S tím vším, co se kolem mne za uplynulý rok stalo… A i když si zde hrajeme na dva milence, kterým se podařilo najít klid a vytvořit si společný domov, jak dlouho nám to vydrží? Utekli jsme před vším, co se stalo v Jeruzalémě – ale i když jsme to nechali za sebou, tak ve skutečnosti nic z toho nezmizelo. A já se bojím dne, kdy se nám to vrátí a připomene, protože… Ten den jednou přijde.

Mlčky se ošiju v sedle. Ať už tou zmínkou o čisté práci Alexander narážel na cokoliv, tak… Tak tohle bylo něco, čeho jsem si byla až příliš palčivě vědoma. A nejen díky vzpomínkám Dumah brodící se krví v labyrintu chodeb. I já přeci už zabíjela a měla na rukáv krev… A nebyl to jen příměr. Některé události kolem vězeňského transportu mám sice jako v mlze, ale okamžik, kdy jsem vrazila té Probuzené nůž do krku si pamatuji až příliš ostře.

„Hm…“ přemýšlivě svraštím obočí. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela… Ano, byl to zázrak, že jsem se vydržela ty tři poslední dny v Jeruzalému na nohou. Až na to… Že to dle všeho zase takový zázrak nebyl. „Hm… To ano. Příjemné to sice nebylo, ale… Ano, rozhodně mě překvapilo, kolik toho jsem schopná s dostatečným odhodláním ve skutečnosti vydržet a… Zvládnout…“ odpovím se směsicí překvapení a zamyšlení. Snad v tu chvíli i zapomenu pobízet Vahi, ovšem to ničemu nevadí. Klisna ochotně následuje Alexova koně a drží s ním i stejné tempo.

Vzápětí si tiše povzdechnu, nejsem si úplně jistá, zda jsem zrovna tohle téma chtěla a měla začínat, ale... „A kolikrát si pamatuješ, že by si Kamaelovi Dumah snad na něco stěžovala? Když pomineme ty… Opravdu závažné věci,“ pokrčím rameny. „Oba byli vojáci, tohle k tomu patřilo a bylo to nutné… A vojáci… Ti… Něco… Vydrží,“ dopovím takřka šeptem a můj hlas se na okamžik zcela vytratí. Otěže v rukách sevřu o něco pevněji a chvíli mi trvá, než se přiměji se zase trochu uvolnit.

„… ale co se týče mě… Nemusíš se bát. Jakmile začnu pociťovat nutkavou touhu tě udusit polštářem ve spánku, dám ti vědět, že je možná na čase trochu zvolnit a ubrat,“ dodám vzápětí a do lehkého tónu hlasu i úsměvu, co ta slova provází, se tak trochu musím nutit. Přesto to myslím vážně. Všechno. Nechci být v tomhle jako Dumah, schovávat si všechny ty věci jen pro sebe a dobrovolně se tím od všeho a všech izolovat. Ne… Jestli má být tohle všechno k něčemu dobré, tak se musím poučit z jejích chyb.

Vahi se na chvíli zastaví uprostřed mělké říčky, kterou akorát procházíme a div mi nevytrhne otěže z rukou, když proti nim silou zatáhne hlavou, aby se mohla napít. Neperu se s ní a nechám ji, než ji opět pobídnu, abych rychle dohnala Alexe. Od cíle naší cesty nás už dělí snad jen patnáct minut jízdy nejvýše. Přeci jen tudy jezdím opravdu často… A také obvykle o něco rychleji, než když mě Alex doprovází. Ne snad, že bych tu koně hnal, ale cesta v téhle části džungle není zase tak zrádná. Znám to zde vlastně už natolik, že se ani příliš nerozhlížím kolem, jen si hlídám místa, kde se mi už párkrát stalo, že jsem neměla úplně to nepříjemnější setkání s nějakým ze zdejších zvířecích obyvatel.

Nakonec dorazíme až na místo, tu tolik známou mýtinu s ruinami rozesetými po celém okolí. Pohledem mimoděk zalétnu směrem, který se mi jednoho dne stal málem osudným, ale… Bílého čítala jsem od té doby už neviděla a vlastně jsem se přes veškeré odhodlání už tím směrem nikdy nevydala. Raději.

Po Alexově vzoru sesednu z klisny a uvážu ji vedle jeho koně. Raději ještě překontroluji, že je smyčka utažená opravdu pevně, aby něco vydržela, pokud by koně cokoliv polekalo a pak bez dalšího otálení přejdu blíže k Alexovi, abych mu pomohla s čímkoliv bude potřeba. Ať už nošení věcí či vybalování zbraní.

Ještě než začneme cokoliv dělat, stáhnu ze sebe kaftan, který mne předtím chránil před sluncem. Na tohle mi stačí tu stát jen v košili a kalhotách, a i tak se mi látka bude za chvíli zajisté lepit k zádům s tím jaké vlhko tu je.

„Vážně jsi na mě dnes nešetřil,“ podivím se krátce, když začne vyjmenovávat, co nám s sebou nachystal – a hlavně, když to vidím. Hm, pryč už jsou časy, kdy jsem měla z pušky a vlastně všech zbraní respekt, který mě nutil brát je do rukou s tou přehnanou opatrností a nejistotou. Přesto se vždy v přítomnosti Alexandera – a dnešek tomu není výjimkou – držím zpátky a na nic nesahám, dokud k tomu nemám jeho svolení.

„… pár keramických cílů?“ zopakuji po něm. „Prosím, řekni mi, že jedním z nich je ta příšerná váza, kterou jsme dostali od madam Abbotové…“ zvědavě si prohlížím vše, co Alexander vytáhne a položí na pozůstatek širokého sloupu.

„Vážně? Netvrdím, že bych si troufla na jablko na tvé hlavě, ale zase tak špatná opravdu nejsem, abych tě omylem postřelila,“ drobně přimhouřím oči, když zachytím tu tichou poznámku, kterou si nejde v daný okamžik vyložit jinak než zpochybnění všeho, o co se tu už několik měsíců snažím a věnovala jsem tomu opravdu hodně času.

„Čím tedy začneme…?“ zeptám se s neskrývaným zájmem.

Delilah Blair Flanagan

Cesta se před vámi dál klikatí mezi stromy. I zde narážíte na kamenné dláždění, jakkoliv poznamenané zubem času. Město se muselo táhnout skutečně daleko. Není to pro vás však nic nového. Tuhle cestu znáš velmi dobře. Možná dokonce lépe než Alexander, který tudy rozhodně nejel tolikrát, co ty.

„Ano, ptám.“ Podotkne prozaicky Alexander, ale ani to nestihne doříct, protože ty ihned souhlasíš. Neusměje se. Vysloužíš si tím jen další z jeho pátravých pohledů. „Dobře… dobře. Rozumím.“ Kývne a trochu se předkloní, aby uhnul z cesty jedné z větví, které se již příliš svěsili do cesty.

„A souhlasím… Je dobré mít více možností, jak řešit nepříjemné situace. Ačkoliv nikdy to není čistá práce.“ Řekne dostatečně neurčitě na to, aby z toho nebylo snad jasné, co přesně myslí. Přesto… viděl tě tehdy. S těma rukama od krve, jak stojíš vedle vězeňského transportu, a to tělo mladé ženy v tratolišti krve máš u nohou. A přitom… To bylo ten den ještě to… méně závažné.

„Ne, to skutečně není. Rozhodně je na to třeba i vhodná fyzická kondice. Přesto… máš teď dost es v rukávu jako Probuzená. Však i při tom vašem tréninku s… Noahem si musela pozorovat, že ses držela více než slušně. Tedy na křehkou dámu ze Zahrad.“ Pokračuje Alexander dál jak v rozhovoru, tak také cestě. Je to rozhodně věc k zamyšlení, protože skutečně… Na to, kolik si toho měla za sebou v rámci jen těch pár dní, si toho zvládala až nezvykle mnoho. Rozhodně bys to do sebe dříve neřekla, čeho všeho si byla schopná. Však Noah se také netvářil nijak nespokojeně. Naopak.

„V aréně?“ Přinutíš Alexandera nakrčit čelo, když evidentně v první chvíli netuší, o čem mluvíš. Rychle ale věci uvedeš na pravou míru. „Ah, jistě. Dumah… Hmm, nepamatuji si, že by si Kamaelovi snad nějak stěžovala. Říkáš, že to bylo až tak zlé?“ Povytáhne tázavě oblouk obočí. „No, počítám, že ty budeš v tomhle sdílnější, že Del?“

Ozve se čvachtání vody, jak vjedete do malého potůčku nebo spíše říčky, která se prodírá džunglí a tiše zurčí kolem několika už dohladka ohlazených kamenů. Koně do ní vstoupí bez zaváhání a trvá to jen chvilku, než ji překonáte. Za chvíli už budete na místě.

Skutečně to netrvá od té chvíle tak dlouho a dorazíte na mýtinu, posetou zbytky starých staveb, rozvalinami pradávného města, mezi kterými prorůstá bujná zeleň. Naštěstí ne tak bujná, aby se zde nedalo bez větších obtíží pohybovat. Však i pár problematicky rostoucích stromů nakonec Alexander nechal vykácet. Pro střelbu a chvíle o samotě, které jsi čas od času potřebovala to bylo dostatečné místo.

„Hmm, tak jdeme na to.“ Zastaví Alexander svého koně a seskočí svižně ze sedla, aby jej odvedl na obvyklé místo a začal od sedla odepínat vše potřebné.

„Mám tu nějaké pušky, pistole… Bude lepší začít něčím snazším pro rozehřátí. Jinak… Přibalil jsem i pár keramických cílů pro trochu zajímavější trénink. Jen budu doufat, že mě netrefíš.“ Zamumlá, zatímco začne vyskládat věci ven z brašen a pokládat je na širší kámen, dle kulatého tvaru nejspíše dříve nějaký masivní sloup, který už dávno spadl na zem a jeho povrch částečně rozpraskal a rozdrolil se pod vlivem povětrnostních vlivů. Snad možná měl dříve i nějaké ozdobné rytiny, ale teď už zůstala jen hrubá struktura kamene na pár místech porostlého mechem a popínavými rostlinami.

Nejsem si jistá, zda by se mi líbila plná odpověď toho, nad čím Alex přemýšlí, a tak to z něj více netahám. Dnes opravdu ne, jakkoliv se to samo nabízí. Pro mé střílení stačí džungle, zatímco on by potřeboval něco více praktičtějšího a v lepším dosahu? Přejdu to tak mlčením a raději se soustředím na cestu. Zvláště, když mi Alex doporučí, abych ty kaluže s barevnými žabkami raději objela stejně jako on. Najednou mi křiklavě žlutí obojživelníci nepřijdou ani trochu roztomilí, zvláště pokud to jsou ti, na které by stačilo jen sáhnout a… S mlasknutím přiměji klisnu raději přejít na opačnou stranu cesty, jen abych se vyhnula jakékoliv šanci na blízké setkání žabího druhu.

A pak padne ta otázka, na kterou dávám chvíli dohromady odpověď. Není to tak snadné, jak bych si přála – dokonce ani když jde o Alexandera. Nebo možná právě proto? Ovšem nemá smysl se tím nadále trápit, vyslovím to tak… Nahlas. Trochu pomáhá, že to sděluji víceméně jeho zádům a zároveň mne znejišťuje to, že mu nevidím do obličeje. Tedy… Náš pohled se na okamžik střetne, jak se ke mně krátce pootočí a… Zase po mně dívá tím způsobem.

Rychle uhnu pohledem, a když se jím k Alexovi opět vrátím, tak už se dívá před sebe a vidím jen jeho záda a rudé vlasy. Nadechnu se. „Ano, o to bych stála,“ ujistím ho. Přemýšlí o tom. Poznám mu to na hlase, když už nic jiného. Jen si nejsem jistá, zda to opravdu zvažuje nebo přemýšlí, jak mi to vymluvit. Ticho se natáhne a klisna jako by vycítila moji vlastní nervozitu, tak s nespokojeným zaržáním pohodí hlavou.

Zpozorním, když se Alex konečně odhodlá k odpovědi. Překvapeně se napřímím v sedle, když mi dojde, že tohle je vlastně… Více než o co jsem Alexe požádala. Skoro se mi tomu ani nechce věřit, když si vzpomenu, jak se nejdříve zdráhal, když jsem ho požádala o možnost pokračovat v procvičování střelby.

Samozřejmě si dovedu představit, že z toho nemá zdaleka takovou radost jako já – pokud vůbec nějakou. Dokonce i to, že mi to zajisté nenabízí jen kvůli mému rozmaru. Snad si jen nejsem jistá, jakou roli v tom mohlo nakonec sehrát dnešní ráno a Verše… Které toho vlastně změnili v mém životě více než jen odhalení jedné nepříjemné pravdy a řady nešťastných událostí, které se odehrály v dávné minulosti.

„Vážně se ptáš, jestli bych o něco takového měla zájem? Tu nabídku přijímám, jistěže ji přijímám,“ souhlasím bez zbytečných dramatických pauz či nejistého přemítání nad tím, zda je to moudré rozhodnutí. „Kdybych se o sebe zvládla aspoň nějak postarat, nemuselo se stát… Tolik věcí.“ Nebo si to aspoň nalhávám… Nevím. A vlastně to teď ani není důležité. „A pak… Spoléhat se jen na mé schopnosti není… Není to bezpečné,“ hlesnu polohlasně, na okamžik ztracena ve vzpomínkách, v jiném čase na jiném místě.

Vytrhne mne z toho ovšem pronikavé zavřeštění opice, která se zhoupne ve větvích a přeskočí nad našimi hlavami zarostlou cestu, po které volným krokem jedeme. Se škubnutím se ostře nadechnu... A pak zase dlouze vydechnu.

„Dle toho, co jsi říkal, máme před sebou… Hodně času. A… Já vím. Noah mi to vysvětlil i ukázal, že to rozhodně není tak snadné jako naučit se s palnou zbraní,“ pokračuji dál o něco jistějším hlasem, vědoma si toho… Že tohohle rozhodnutí bude mé budoucí já zřejmě ještě hodně litovat.

„Ah… A kéž bych o tom měla romantické iluze… Naše společné chvilky v aréně měly k romantice skutečně daleko a rozhodně jsem si je neužívala,“ s drobným úšklebkem potřesu hlavou, než se zarazím, a tak trochu rozpačitě si odkašlu.

„Tedy… Dumah. Víš… Víš, jak jsem to myslela,“ dodám rychle.

Delilah Blair Flanagan

Dojedete tryskem k džungli, od které se jen kousek zastavíte. Opravdu, tady nemá smysl riskovat. I když je cesta mezi stromy sem tam i dostatečně široká pro oba jezdce, tamější členitý terén a neustálá vlhkost z ní dělá nebezpečné místo pro závody. Stačí, aby kůň blbě došlápl a nic nenaděláte a jediné řešení bude jej na místě zastřelit.

„Pro tvoje střílení asi ano…“ Zamručí souhlasně, ačkoliv lehce zamyšleně Alexander, ale ať už se mu hlavou honí cokoliv, nevysloví to nahlas. To už ale pomalu vjedete do vlhkého stínu džungle. Všímáš si, že Alexander působí trochu více zamyšleně než jindy. Dokonce nevěnuje ani tolik pozornosti vašemu okolí, jak u něj bývá zvykem, ale možná až nezvykle často na sobě cítíš jeho pohled. Hodnotící pohled?

„Ano, na tyhle bych určitě nesahal. Raději je objeď trochu s odstupem.“ Připomene praktickým tónem, zatímco objíždíte za drobná barevná stvoření, která přitom působí tak neškodně. Je to ten druh, který by mohl klidně zabít s přehledem i koně nebo snad ne? Těžko říct. Alexander nic dalšího neříká a ty si nevybavuješ přesně, co všechno si o nich četla. Rozhodně ale bude lepší se jim vyhnout.

Necháte kaluž se žlutými žabkami za sebou a za rytmického zvuku kopyt se noříte hlouběji do porostu.

Chvíli se k tomu musíš přemlouvat, ale nakonec se zeptáš nahlas. Na ten možný další trénink? Naučil by tě Alexander skutečně něco více? Není to poprvé, co o tom přemýšlíš, ale poprvé ses osmělila natolik, aby si s tím za ním přišla.

„Hmm…“ Otočí se na tebe, aniž by zvolnil tempo a opět v jeho očích vidíš, ten zvláštní pohled, kterým po tobě pokukuje už od chvíle, co jste tady. „O tohle by si stála, ano?“ Řekne pomalu, zatímco se jeho pohled upře zase na cestu před vámi. Nic více nedodává. Vidíš z něj prakticky jen záda, možná část tváře z profilu, ze které ale v tuhle chvíli těžko něco vyčteš. Pokračujete… Možná se ta tichá chvíle natáhne až příliš. Skoro jako kdyby ti nechtěl říct ne? Váhá snad, jak to tentokrát kulantně zamítnout? I když zrovna Alexander? Tak proč…?

„Možná… Možná by ses měla naučit i něco více než jak reagovat, pokud tě chce někdo uhodit.“ Ozve se náhle jeho hlas do zvuků džungle. „Tedy, pokud by si měla o to zájem… Neříkám, že to někdy budeš potřebovat. Vážně doufám, že ne.  Ale občas je dobré mít i jiné možnosti než jak… Jak nespoléhat pouze na naše schopnosti.“ Zazní jeho zamyšlený tón, na které můžeš cítit, jak pečlivě volí slova. Je to zvláštní. Nikdy ti tohle nenabídl. Vlastně sis nedovedla dříve představit, že by zrovna on na něco takového jen tak přistoupil a tím spíše ti to sám navrhl. Ale… Ale dnes není jen tak obyčejný den.

„Samozřejmě do ničeho tě nenutím. Spíš to ber jen jako… nabídku. Možnost. Ostatně tohle neznamená žádné příjemně strávené společné chvíle. Nedělej si o tom prosím romantické iluze. Bylo by před námi hodně náročné práce. A rozhodně by to nebyla otázka jen pár týdnů.“ Dodá pak jen krátce a otočí se na tebe. Opět má ve tváři ten neurčitý výraz, ze kterého je těžké vyčíst, s jakými pocity ti tuhle nabídku předložil. I tak ale… padla a ty víš, že Alexander svá slova obyčejně bere vážně.   

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Květiny necháte květinami a soustředíte se na to podstatné. Na informace o Probuzených, ke kterým se už nějaký ten měsíc řadíš také. Informace o hypotetické nesmrtelnosti tě zastihne nepřipravenou, ale nakonec tohle téma necháš být a chytíš se něčeho úplně jiného. Jen drobné zmínky, kterou William zamyšleně utrousí, ale která toho o něm snad i dost vypovídá. Tedy… dost možná.

Můžeš číst z jeho tváře, která se natočí tvým směrem, že je tvým zájmem více než zaskočen. Přesto… zaváhá. Nezazní ani okamžité ne nebo cokoliv, čím by tě odbyl s elegancí a přímostí, které je schopen pouze on. Moment se natáhne, jak na sebe beze slov hledíte, než…

„Hmmh, šest nebo sedm. Těžko se to odhaduje takto zpětně. Bylo to…. Strávil jsem více času mimo tenhle svět než v současnosti. Rodiče museli myslet, že mi tiká poslední hodinka, ačkoliv se to natáhlo na… více než rok. Skončil jsem v sanatoriu pro těžce nemocné, ale moc si toho nepamatuji. Ostatně… Ve chvílích, kdy jsem přicházel o vědomí a upadal do stavu hlubokého spánku klidně i na několik dní, jsem žil trochu jiný život.“ Povzdechne si, ale v jeho hlase by si těžko hledala stopu po lítosti. Spíše… působí opět zamyšleně. Mluví pomalu a neurčitě hledí do udržované krajiny parku před vámi. Jako kdyby se ztrácel ve vzpomínkách. Vítr mu čechrá neposedné prameny černých vlasů a rozechvívá stonky bílých květů komíhajících se v nahodilém rytmu.

„Nevím, co za to mohlo. O fenoménu Probuzení toho zatím nevíme tolik a popravdě já nejsem na slovo vzatá osoba, abych se na tohle téma nějak více rozhovořil. Můžu mluvit jen ze své zkušenosti a také díky tomu, že jsem ještě neslyšel o někom druhém, komu by se tohle stalo. Možná se má duše rozhodla, že lepší teď než nikdy a pak se to všechno… tím zvláštním způsobem pokazilo. Ostatně… Kolik času jste strávila ve Verších, Vero?“ Povytáhne trochu tázavě obočí a úkosem na tebe krátce pohlédne.

„Posledně to byly dny? Pár dní? Nemůžete se mi divit, že mi to pak přijde… spíše úsměvné než jako osobní tragédie. Vím, nemám právo hodnotit ostatní dle sebe, ale…. Ale já ve Verších strávil roky. Prožil jsem tam déle času, než jsem ve skutečnosti žil v tomto světě, proto…“ Povzdechne si a nabere rozhodně studený noční vzduch do plic.

„Proto se snad nemusíte bát o žádné dítě… Nebyl kdo by tím snad přišel k úhoně. Stal se z něj jen závan toho, kým jsem pak byl. Jen mlhavá vzpomínka, která ve světle Zlatého města bledla do ještě zapomenutelnější podoby. Neprobudil jsem se jako malý William, ale jako někdo… jiný. Někdo, pro koho byli stejně cizí lékaři v sanatoriu i jeho samozvaní rodiče. Pamatuji si doteď ten zvuk moře pod oknem… Hmm… Takže… mě nemusíte litovat ani se ptát, zda někdo došel k úhoně, protože… ne. Byl jsem více než připraven na to zvládnout tu situaci sám za sebe.“ Rezonuje okolím opět ten jeho nízko položený uklidňující hlas a skoro… skoro by se mu to dalo i věřit. Možná nezaujatému pozorovateli by to celé připadalo jako historka se vcelku šťastným koncem, ale ty sama si věděla, že Verše s sebou nepřináší pouze to hezké. Často právě naopak. A pokud William prožil tolik času ozvěně jednoho z členů samotného Tribunálu, určitě to nemohly být jen procházky zahradami a spokojený bezstarostný život.

♫♪♪♫

Už jen krátce kývnu hlavou a nedodám, že doufám… Že náš dnešní program bude náročný. Potřebuji ze sebe dostat všechno to přebytečné napětí, které pořád cítím. Unavit se a vyčerpat tak, že nebudu muset na nic myslet, protože to… Zkrátka nepůjde. Cokoliv pro to, abych přežila dnešní den a zejména pak noc.

Vyrazíme známými ulicemi vstříc okraji Dvaraky, kde se město přelévá v divokou zeleň. V ulicích je třeba koně držet nejvýše v ostrém v klusu, sice tu v ulicích není zdaleka tolik lidí jako ve středu města, ale i tak je třeba dbát aspoň na nějakou opatrnost. Vše zde vypadá stejně jako v kterýkoliv jiný den, co jsem tudy projížděla ať už sama nebo s Alexem… Snad na znamení, že svět je pořád stejný. Nezměnilo se nic… Nic… Nakonec… Nakonec včetně mě. Alex to přeci sám řekl jasně, ne? Takovou jsem tě poznal…

Sotva se dostaneme ovšem dostaneme do okrajové čtvrti, kde je domů už poskrovnu a přes cestu během dne přeběhne leda tak vyhublý pes či opice, popustím klisně otěže a sama ji pobídnu do rychlejšího tempa. Alex udělá to samé, dotáhnout ho nakonec není zase tak lehké, ovšem o to divočejší tempo Vahi dovolí. Od kopyt odlétává hlína i malé kamínky, zatímco klisna natáhne s krokem i krk v tom nevyhlášeném závodu. Pryč jsou časy, kdy jsem měla problém udržet se v obyčejném rychlejším klusu. Na první jízdu na neosedlaném koni skrze vánici zuřící ve spletitých ulicích Jeruzaléma se dá jen těžko zapomenout… Občas mi ovšem tyhle vzpomínky připadají tak vzdálené jako by to snad stalo někomu jinému. Vzpomínám si na strach i bolavý zadek – a ne snad, že by to při cestách za město s Noahem snad bylo o něco lepší… Nebo když jsem se zoufale motala na koni po městě, abych se včas dostala do té zatracené uličky, kudy měl projíždět vězeňský vůz…

Tohle všechno teď ovšem hodím za hlavu. Skoro mne až mrzí, když se džungle přiblíží dost na to, že musíme zastavit. Pokračovat dál v plném trysku by bylo… Přinejmenším nerozumné. Nebo taky smrtelně nebezpečné, pro jezdce i koně. Silně přitáhnu otěže, ovšem klisně stejně popoběhne ještě pár metrů, než s vyhozením prudce zabrzdí a opíše hned několik ostrých koleček, než se zafrkáním zastaví.

„Možná…“ odpovím Alexovi, sotva se mi podaří trochu uklidnit dech. Srdce mi pořád buší, ovšem tím příjemným způsobem. „… možná jen zkrátka není na škodu se trochu protáhnout,“ krátce se pousměji, zatímco v žilách stále tepe ten krátkodobý pocit euforie.

Klisna pohodí hlavou a já se předkloním, abych ji konejšivě poplácala po krku. Pohledem mimoděk střelím stejným směrem, kterým zamyšleně hledí Alex. Koruny stromů tvořících zelenou linii pnoucí se proti nebi mne ve mne vyvolávají nepříjemné vzpomínky na… Ostře vydechnu a prudce se narovnám v zádech.

„Myslíš?“ povytáhnu obočí. Soustředím se v tu chvíli raději na Alexe než na cokoliv jiného. „Nepraktické asi ano, ovšem… Na to moje střílení asi nemá příliš cenu řešit zajištění nějakých pozemků, ne? Nebo myslíš i na něco jiného?“ pokrčím rameny a pobídnu klisnu opět do kroku.

Alexovu pohledu se v tu chvíli důkladně vyhnu, sotva ho na sobě ucítím. Raději se o to více soustředím na cestu.

„Soukromí tu skutečně je,“ přitakám polohlasně, to už nás ovšem pohltí nespoutaná zeleň bující všude kolem. V džungli to doslova tepe životem, ostatně jako vždy. Panuje zde to vlhké teplo lepící se ke kůži a ze všech stran se ozývají roztodivné zvuky slévající se do jednoho nepřetržitého disharmonického šumu.

Očima zavadím o žluté žabičky rochnící se v hlubokých kaluží, ve kterých chytají hmyz. Jsou krásné. Barevné. A stejnou měrou i nebezpečné…

„Četla jsem, že čím barevnější jsou, tím víc jsou jedovaté… Má to být varování, jestli si to dobře pamatuji…“ poznamenám nejprve namísto odpovědi na Alexovu otázku, když vidím, že se jeho pohled stáčí stejným směrem jako ten můj.

S odpovědí si nakonec dám trochu na čas na kolik nad tím… Přemýšlím. Váhám, jestli o tom vůbec začínat – dokonce i přes Alexovu vstřícnost a dobrou náladu. O některých věcech s ním zkrátka… Nebyla zrovna kloudná řeč.

„Možná… Pokud zbude čas po střelbě… Tak bys mi mohl ukázat, jak si poradit, kdybych pušku neměla? Třeba… Co dělat, kdyby mě někdo chtěl uhodit?“ pokrčím rameny a snažím se znít klidně. Nad věcí. Navzdory tomu, jak moc pro mne je tahle žádost ve skutečnosti osobní. „… Alexi, víš přeci, že bych po tobě něco takového nechtěla, kdybys si nemyslela, že je to… Důležité… Teď možná… O to více. Navíc s tím, kým jsme… A kde jsme...“ dodám o něco tišeji.

♬♬♬

Delilah Blair Flanagan

„Jak budeš chtít, Del.“ Dodá mírným tónem Alex, když padne nabídka večerního programu uprostřed spousty neznámých lidí. Ne, nevypadá to, že by tě do toho snad chtěl nějak nutit. Ostatně, ani ty sis nevšimla, že by za dobu s vámi nějak lpěl na místních tradicích a toulkách spletitými a někdy i značně přelidněnými ulicemi Dvaraky. Ačkoliv… Těžko říct, co Alexander vyhledával ve chvílích, kdy nebyl doma.

„Navíc, kdo ví, jak náročný dnešní program bude.“ Dodá s pokrčením rtů, než se vydáte ke koním. I v tomhle má pravdu. Někdy hodiny v džungli se sbírkou palných zbraní uměly být nakonec až nezvykle náročné. Stačilo si jen vzpomenout na tvé první zážitky s tvým rychlokurzem střelby v jednom ze zasněžených lesů obklopujících Nový Jeruzalém.

Vyšvihnete se do sedel a prohodíte jen pár slov, než vyrazíte. Nad hlavami vám sem tam přelétne nějaký barevný pták, zatímco projíždíte ulicemi Dvaraky. Naštěstí jste v okrajových částech, takže sem málokdy musíte proplétat mezi chodci. Alexander volí vaši již známou cestu, kterou jste společně jeli už… no, bylo těžké to spočítat. Přeci jen si tu strávila již tolik měsíců po jeho boku, že některé věci se staly už zaběhlým zvykem. Ani dnes proto nejedete jinudy. Naopak míjíte známé budovy, rozvěšené pestrobarevné látky vlající ve větru, zákoutí, zahrady. To vše v rychlém tempu, ke kterému vaše vyjížďka, a především elán koní vybízí.

Nevolíte tak ostré tempo, alespoň ne, dokud jste v zastavených částech města. Na jeho okraji však, kdy se stavby vytrácí a nahrazuje je v dálce zelená hradba džungle, můžete koním popustit otěže a skutečně vyrazit s větrem o závod. Je to skutečně osvobozující pocit.

Alexander se po tobě párkrát za jízdy ohlédne, ale ty už se v sedle držíš jistě. Rozhodně jistěji než pár měsíců zpět. S tvou první jízdou po boku Yan napříč zasněženým městem na rozložitém koňském hřbetu bez sedla se to nedalo moc srovnat. I ten strach nahradilo něco mnohem příjemnějšího.

„Hou….hou… Tedy… Vidím, že dnes se někdo skutečně nemůže dočkat.“ Přitáhne Alexander otěže svého bělouše, když prudce zastavíte u prvních stromů džungle, ke kterým dorazíte skoro na stejno. Možná by se dalo říct, že jsi tam byla i o vteřinku dříve.  

Na chvíli tam stojíte a Alexander si prohlíží zamyšleně vysoké koruny stromů tyčící se naproti nebi. „Hmm, už by to asi chtělo sehnat nějaké vhodnější pozemky přímo ve městě. Možná u domu. Tohle je dosti… nepraktické.“ Mlaskne, zatímco pobídne koně do kroku. Zachytíš však na sobě jeho pohled. To jisté zaváhání. Starost? Však nebýt tvých návštěv džungle nikdy se nestala ta nešťastná událost před pár měsíci. Ačkoliv… o jisté osudovosti se nedalo pochybovat. Kdo ví. Třeba by ses tomu nevyhnula ani tak.

„Ale uznávám, že na druhou stranu je tu příjemné soukromí. Když už ne klid.“ Proletí mu kolem hlavy s hlasitým bzučením nějaký velký brouk. Skutečně má pravdu. Zvuky živé džungle jsou vše jen ne tiché. Na druhou stranu do těchto míst místní skutečně moc často nechodí. Ti se drží hlavních frekventovaných cest a neproplétají se ruinami staré části města, které spolkla zeleň.

Projíždíte po známé cestě. Na pár místech je ještě stále dlážděná kamenem a někde se kamenné desky rozbily, rozlomily a v prohlubních se drží kaluže vody. Malá jezírka života plná hmyzu a menších obojživelníků. Dokonce zahlédneš záblesk žluté, jak z jedné větších kaluží nebo spíše tůněk vyskáče několik malých křiklavě žlutých žabek. Alex svede automaticky koně trochu do strany, aby se jim vyhnul ale podobně jako ty si můžeš všimnout, že si je se zájmem prohlíží. Opravdu… barvami v tomto koutu světa stvořitel skutečně nešetřil.

„Takže… nějaké zvláštní přání na dnešní den?“ Prohodí Alexander spokojeně, zatímco se houpete v pomalém rytmu v sedlech vašich koní a blížíte s k již velmi dobře známému místu, zatímco za vámi se ozve zvonivé kuňknutí žab připomínající spíše pískání ptáků.

Je to vskutku zvláštní svět.

♫♪♪♫

„… rozkaz, Generále,“ s lehkým úsměvem přistoupím stejně rychle jako Alexander na tuhle hru. Samotnou mne překvapí ta samozřejmost, s jakou mi těch pár slov splyne ze rtů. Na okamžik se zarazím a v hrudi ucítím to krátké neurčité bodnutí, ovšem to už Alex stojí naproti mně.

Se zájmem naslouchám odpovědi na moji zvědavou otázku. Na okamžik překvapeně povytáhnu obočí, když zmíní nového koně. Tohle jde ovšem tak trochu mimo mě, ke koním jsem nikdy příliš netíhla – a bývaly časy, kdy jsem vůči těm velkým zvířatům cítila více než jen respekt – a vlastně už tak jsem považovala za zázrak, že se ze mě za posledního roku stala vlastně dost obstojná jezdkyně na to, abych se nebála vyrazit si na koni sama.

Trochu ve mne hrkne, když Alex zmíní nový dům, ta představa se mi příliš nelíbí… Ovšem naštěstí ani jemu. „Stěhování je má noční můra, takže v tomhle tě před Rajou klidně podpořím, pokud by to bylo nutné,“ krátce kývnu hlavou. Vlastně… Jakkoliv jsem z Provincií i tohoto domu byla dlouhé měsíce rozpačitá, tak to nic neměnilo na tom, že vlastně… Bylo příjemné mít zase… Místo, kde jsem mohla být za paní domu. Zvláště poté, co všechno se stalo v Jeruzalému. „Případně by se jistě dala řešit i přestavba stájí, pokud bys chtěl rozšířit svoji… Hm, sbírku. Ale… To je jen takový nápad… Do budoucna,“ dodám a vlastně je to poprvé, co sama o nějaké budoucnosti zde vůbec začnu.

Moje drobné rýpnutí ohledně oblíbené pušky mi zase tak beztrestně neprojde. Alex ke mne na okamžik přistoupí a nakloní se ke mně natolik blízko, že mi chřípí naplní jeho vůně a takřka i cítím teplo, co sálá z jeho kůže a… Pocit, co mi sklouzne po páteři není nepříjemný. Není dokonce vůbec nepříjemný.

Nadechnu se – ovšem v tu samou chvíli se Alex zase odtáhne a odstoupí ode mne. Drobně přimhouřím oči, nicméně to už si to pán domu rázuje ke koním. Koutek rtů mi přeci jen povyjede výš. Potřesu hlavou a přeci jen se narovnám a rozejdu se nádvořím za ním.

Bez známek zaváhání přistoupím k Vahi a dlaní přejedu po bílé lesklé srsti na jejím krku k plecím, po kterých ji krátce poplácám. Pomoc při nasedání neočekávám a ani ji nepotřebuji. Vlastně je mi i příjemnější, když mi to Alex nenabízí… V Jeruzalému jsem občas mívala pocit, že být ženou zároveň v mnohém znamená vzdát se jakéhokoliv nároku na samostatnost. Vložím nohu do třmenu a po Alexově vzoru se rychle vyšvihnu do sedla, ve kterém se takřka okamžitě srovnám do správného sedu a chopím se i druhou rukou otěží.

„Dobrá,“ kývnu hlavou, když mi potvrdí obvyklé místo. O dláždění zazvoní ostrý zvuk podkov, jak jsou koně netrpěliví a nejraději by se namísto kroku rozeběhli z nádvoří pryč. Sama musím klisně popotáhnout otěže též, když se Alexův kůň roztančí na místě v tom nedočkavém staccatu.

Zmínka o večerních oslavách… Mne trochu zarazí. Ano, věděla jsem, že se večer něco takového má konat a… A příliš mne to nelákalo. Stejně jako všechno, co znamenalo stát se součástí toho pestrobarevného chaosu v ulicích.

„Proč mám pocit, že jsem si tím na sebe upletla bič?“ nadhodím a do hlasu i výrazu mi klouzne… Nejistota. „Popřemýšlím nad tím. Až se vrátíme, tak si o tom ještě promluvíme, ano? Ale… Ale možná… Nezní to zle. Rozhodně by mě to přivedlo na jiné myšlenky,“ souhlasím opatrně.

Pak už nám nebrání nic tomu opustit prostranství nádvoří. Oproti probuzení, které na mne v dnešní ráno čekalo tohle celé působí tak… Neuvěřitelně. Neskutečně. Jako bych si předčítala pasáž vystřiženou z jedné z těch knih, které jsem mívala v Jeruzalému schované v polici za odbornými publikacemi o možnostech kovovýroby, na které nikdo dobrých deset let jinak nesáhl.  

Jak je to dlouho, co jsem se topila v té ledové temnotě? Samotná. Zlomená. A teď? Paprsky slunce se mi opírají do vlasů i tváře, nad hlavou mi prolétá hejno barevných pokřikujících papoušků a… A rozhodně nejsem sama. A vím, že s Alexem… Ani sama být nemusím. Na nic z toho, co se stalo. Kamael tam tehdy sice nebyl, aby mě mohl před tím vším zachránit, ale… Ale teď tu je. Se mnou. Pro mě.

Náš pohled se střetne a… Namísto kývnutí hlavy jen s úsměvem povolím klisně otěže a pobídnu ji do ostřejšího tempa. Do vzduchu se vznesou oblaka prachu a do obličeje se mi opře vítr, který se proplete mezi vlasy. Úsměv se z mé tváře vytratí a nahradí ho soustředěný výraz, se kterým se lehce předkloním a více se zapřu do třmenů, abych přenesla váhu více dopředu a… Při první příležitosti se dostala před Alexova koně.

Je vlastně tak snadné… Nechat se tak strhnout tím okamžikem… Ztratit se v té… Divoké volnosti, kterou jsem nikdy takto nevnímala.

Cokoliv, jen abych nemusela nad ničím přemýšlet…