Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Oheň a led Delilah Blair Flanagan Nakonec se s Alexanderem rozloučíte. V tuhle chvíli nakonec i ty naznáš, že nemá význam se dál nořit do těch roztržitých, kusých vzpomínek a diskutovat nad nimi. Ostatně jsou to věci staré celá tisíciletí. Pár dnů jistě ještě počkají.
Tvá výzva k zopakování snídaně je jen veselé rýpnutí, ale Alexander tentokrát už zachová vážnou tvář i naproti takové výzvě. „Uvidíme, jak ti dnes půjde střelba. Třeba za odměnu? Prý se vždy hodí nějaká osobní motivace. A co bych pro to neobětoval.“ Oplatí ti stejnou mincí, ale to už se vyhoupneš na nohy z postele i ty. Na rozdíl od Alexandera ty si nemusela kamkoliv vyrážet pro snídani, a tak je tvůj oděv v porovnání s jeho značně nedbalý, ale dle zaujatého pohledu, který po tobě sklouzne od hlavy až k patě, to nevypadá, že by ho to jakkoliv pohoršovalo. Spíše naopak.
„Hmmh, za hodinu.“ Zamručí tiše a souhlasně kývne, když se od něj odtáhneš. Ještě naposledy na tebe pohlédne, než se otočí a svým typicky rozhodným krokem vyrazí z ložnice. Ne, neotáčí se snad váhavě. To Alexander nikdy. Dveře se za ním zavřou a společně s tím na tebe padne opět to tíživé ticho a pocit samoty, které ještě před chvíli zaplašovala Alexova přítomnost. Teď… No, teď máš také plné ruce práce, pokud se chceš řádně připravit.
Možná je to tak lepší. Nezůstávat nečinně na místě a mít neustále co dělat. Odvádět pozornost mysli někam jinam. K těm běžným věcem, co patří do života Delilah a ne Dumah. Snad i kvůli tomu ti Alexander nabídl něco takového. Kdo ví? Rozhodně i díky jeho příslibům na společné cestování máš teď spoustu nových věcí, nad kterými přemýšlet. Vzducholodě, diplomatická jednání, místa, která neznáš. A to vše jen díky jednomu společně strávenému ránu. Skoro se tomu až nechce věřit.
Koupel je příjemná. Ostatně zde ani nehrozí to, že by si musela vylézat z rozehřáté vany a rychle se balit do teplého županu, aby si nezmrzla mezi studenými zdmi jeruzalémských sídel. Ne, je tu příjemné teplo. Nedělá ti proto problém strávit v koupelně velkou část z domluveného času. Ostatně ty vlasy se se samy nerozčešou. Slunce svítí do oken a hází zlaté odlesky od mosazných zdobených kování na skříňkách i pestrobarevných flakóncích od esenciálních olejů, výluhů a parfémů. Tolik barev a světla. Je to skoro až impresionistický výjev. Skutečně, celé Provincie oproti Novému Jeruzalému působí opravdu v něčem jako oheň a led.
S Alexanderem se během své denní rutiny nesetkáš, ale váš dům má vícero koupelen a navíc, když se vrátíš do ložnice, můžeš si kromě již uklizeného tácu všimnout i úhledně složeného oděvu, ve kterém Alexander spal. Stejně tak i župan je zavěšený na svém obvyklém místě. Ne, Alexander nebyl jeden z těch, kteří by zvládli žít v chaosu.
Oblékneš se a zašněruješ pevné boty. Kalhoty. Ano, jak už je to dlouho, co sis je kdysi poprvé oblékala poté, co ti je přinesl Noah? Tehdy jsi byla tak v rozpacích, ale dnes už? Dnes už se z toho stala rutina. Ne, že by si je nosila každý den, ale měla jsi je na sobě už za ty měsíce tolikrát, že ti na tom pomalu nepřišlo nic zvláštního. Noah… Památku na něj stále máš. Kromě fotografie a rozbitých kapesních hodinek máš i jednu více praktickou. Nůž dobře ukryješ jako už kolikrát před tím. Časy, kdy jsi spoléhala na druhé a slepou víru ve vlastní bezpečnost, jsou už dávno pryč. Život tě v tomto více než dobře vyškolil.
Seběhneš schody, mineš se s pár sloužícími, kteří tě uctivě pozdraví a pak už konečně otevřeš dveře na nádvoří u domu. Teplé slunce tě na moment oslní, opře se ti do studených tváří a rozhřeje je skoro… Ne, skutečně se tyto dvě věci nedají ani v nejmenším srovnávat. Je to však ale aspoň něco.
Přivítá tě pofrkávání dvojice bílých koní, kteří jsou už připravení v místních postrojích a postávají na dláždění. Jsou to krásná zvířata. Žádné herky. Alexander své povinnosti pro Raju viditelně plní více než svědomitě. Je tam samozřejmě Alexanderův bělouš a pak tvůj nový kůň. Toho předchozího tehdy před měsíci spolkla džungle. Těžko říct, zda pouze obrazně nebo i doslova.
Nemusíš se nějak dlouze rozhlížet. Alexandera si všimneš postávat nedaleko těžkých kameninových váz s rudými ibišky. Je oblečený ve volném oděvu místního střihu, který je opět poskládaný z kousků převážně tmavých barev. Jak jinak. Můžeš si všimnout, že u pasu mu visí na opasku meč, ale to není zrovna u něj žádný neobvyklý pohled. Sám Alexander chladné zbraně preferuje oproti střelným. Tedy, zprvu se ti to zdálo trochu zvláštní. Jeho dovednost střelby byla opravdu skvělá, tak proč ztrácet čas něčím tam zastaralým? Ale pak jsi ho viděla používat i meč a pochopila jsi, že ten čas skutečně neztrácí.
Bývalý generál ještě něco řeší s jedním ze služebných. Poznáváš ho jen letmo. Ale ano, to bude ten, který se stará o vaše koně. Alexander má ve tváři opět ten svůj těžce čitelný, klidný výraz, ale nevypadá popuzeně. Ne, to by se už muselo opravdu něco stát. Jakmile si tě všimne, otočí se na více tebe a koutek mu skoro neznatelně povyjede vzhůru. Nic víc, ale také nic míň. Kývne a ještě něco rychle prohodí k muži před ním. Ten se mu uctivě ukloní, než ti Alexander vyrazí vstříc.
„Takže připravená?“ Prohodí ještě mezi kroky trochu silnějším hlasem. Vypadá v dobrém rozmaru a působí energicky. Rozhodně jistěji, než když jsi ho přiměla snídat na posteli. „Všechno jsem už nachystal. Tedy… Tvou oblíbenou pušku z pod postele jsem netahal a nechal ji tam. Snad to nebude vadit.“ Pronese se svou typickou vážností, až je na chvíli trochu matoucí, jestli je to myšleno jako žert nebo se tam skutečně v nestřežený okamžik podíval. Snad skoro jako kdyby se ti to snažil vrátit, ale z jeho tváře by si nějaké nekalé úmysly vyčetla těžko.
„A vypadá to, že počasí by nám dnes mělo přát. Ideální.“ Vzhlédne k modrému nebi, na kterém se líně povaluje jen pár načechraných bílých mráčků.
| ||
| |||
 | Ticho A zase vedle… Mělo mě zarazit už jenom to, jak se dívá. Nevěřícně. Káravě. Bezděčně se napnu. Nepozval mě sem jenom tak! Měl otázky, důležité otázky. Otázky, které mu ona mohla zodpovědět. Pootevřu ústa, jako bych chtěla něco říct, ale on pokračuje. Vyjmenovává důvody, proč je to špatný nápad. Asi… Asi jsem to nedomyslela, ale… Co tak hrozného by se mohlo stát? Zrcadlu bych neublížila. To nejde. Rozhodně ne jenom tím, že bych si něco nechala píchnout. Nepokazila bych to. Buďto by to zabralo – a tím si popravdě nejsem jistá –, nebo… nebo bych se prospala až do rána, lehká a dokonale šťastná. Právě teď mi to nepřipadá tak hrozné. Tohle raději spolknu. Možná se mi daří plácat jednu hloupost přes druhou, ale tentokrát je i mně jasné, jak by se na něco takového tvářil. Ještě hůře. Dokonce ani prostor na to se omluvit mi jeho slova nenechávají, a tak sepnu ruce v klíně a odvrátím pohled. Co jsem myslela vážně a co ne, mu nesvěřím. Vlastně se už nezmůžu na jediné slovo, natolik silně se do mě opře tón protkaný zklamáním. Jestli ono by nebylo lepší, kdyby se opravdu zlobil…
Možná má pravdu. Vlastně má pravdu skoro určitě. Pokud tohle pravidelně slýchávám od lidí, nejspíše nebude chyba na jejich straně. Malá naivní holka, nic víc. Vždyť já vím. Já… vím. Jenom jsme mu chtěla dát mu možnost. Nepochybně ho stálo nemalé úsilí vyskládat jednotlivé kousky skládačky. Už jenom zařídit, abych měla přístup ke střepu Zrcadla, nemohlo být snadné. Ne se všemi, kteří by o ně stáli. Takhle to všechno vyjde nazmar. Nemohla jsem toho udělat o moc více. Jenom tuhle jednu jedinou věc, než celý ten zvláštní svět Probuzených, Ztracených a kdovíčeho dalšího nadobro opustím. Ani nevím, proč mi to tak vadí. Nic mě v něm nedrží, dokonce mě k němu ani nic nepoutá. Nebýt Veršů, které mě přenášely do starých časů, jsem stála na samém okraji a jenom nahlížela dovnitř. Měla jsem mlčet. Prostě mlčet. Teď tu možnost nemám. Dozvuk jeho slov se nepříjemně pne ve vzduchu, skoro jako by mi nad hlavou viselo ostří meče a mělo se každou chvílí snížit. Zatnout se hluboko do masa. A zanechat po sobě krvavou spoušť. Měla bych… Asi bych měla něco říct. Nechat tohle všechno bez odezvy by bylo jednak nezdvořilé, jednak… by ho to nejspíše utvrdilo v dojmu, že tady mluví do zdi. I když se snažím přemoct tísnivou tíhu na hrudi a vyrazit ze sebe alespoň pár slov, kočár se zhoupne a zastaví před branou parku, než se na cokoliv zmůžu. Zvednu tvář. Chci zachytit Williamův pohled a alespoň nějak to uzavřít, ale… Hbitě vystoupí. Nejspíše už nemá, co k tomu dodat. A já vlastně… také ne. Dlaněmi si přejedu po čele, než se zhluboka nadechnu a zase vydechnu. Nebylo to nic, co bych neslyšela už dávno. Prostě… to zvládnu. Jako vždycky. Poposunu se na sedačce a následuji svého společníka do noci. Nabízenou ruku přijmu, dokonce se i pousměji a dostanu ze sebe alespoň něco. I mně samotné to zní prázdně. Jako nicneříkající společenská vata. Dokonce i když mě zajímalo, jak to s knížetem dopadlo. William mě zajímal. Naše životy nemohly být odlišnější, vlastně ani my jsme nemohli být odlišnější. A, byť se opravdu snažím přijít na něco smysluplného, čím bych přispěla do rozhovoru, najednou mám v hlavě nepříjemné prázdno. Jestli ono nebylo snazší si psát… „Jistě… Jistě, asi máte pravdu,“ přitakám. „To… ráda slyším. Těžko si něco takového představit uprostřed historických čtvrtí.“
Ještě na okamžik se u něj pozdržím pohledem, jako bych chtěla něco dodat, nebo se snad vrátit k tomu, co padlo v kočáru, ale pak se mu ztratím za rudými kudrlinkami a raději si dávám pozor, kam šlapu. To, že jdu kousek před ním, mě přinejmenším nenutí se nijak tvářit. Nemusím se hlídat ani nutit do úsměvu. Hluboko uvnitř cítím to pnutí, které mě vždycky nakonec přiměje něco říct. Nebo ještě spíše něco plácnout. Tu a tam mě i něco napadne, ale pokaždé to zavrhnu. Nepadne tak nic o tom, jak krásná je to noc, jak vtipně a nepatřičně by ona šílenost vypadala v Zahradách, a dokonce se ani neuchýlím k dalšímu ospravedlňování. Zatímco mi myšlenky nepříjemně víří, slova mi uvadají na jazyku a mění se v prach. Tak nějak vím, že budu muset ticho přetnout já, pokud nechci celou tuhle procházku strávit v tichu, ale… Ne, nic kloudného mě nenapadá. Uprostřed noci tak podpatky klapají o chodník až nezvykle hlasitě, skoro jako by ve mně zvuk každého kroku umocňoval rostoucí tíseň. Nechtěla jsem ho… znovu zklamat. Nejspíše… Nejspíše by opravdu byla hloupost experimentovat se střepem Zrcadla tak krátce po probuzení z Verše. Mohlo by reagovat jinak. Byť jsem v duchu viděla jenom dvě možnosti – buďto se to povede, nebo se nestane nic –, předvídat jsem to nemohla. Nebo… Nebo by to nemělo smysl. Pokud to má vůbec smysl zkoušet. Soudě podle toho, co mi říkal předtím, to musela být vlastnost toho jednoho střepu… Znovu se ohlédnu. Byť se mi to zdá jako věčnost, pořád za námi ještě vidím sousoší zápolících andělů a skutečně to netrvá tak dlouho, než s ním srovnám krok, aby… aby to alespoň vypadalo, že jsme tady spolu. A ne jenom, že se táhne těsně za mnou. Jako cizinec. „… je tu,“ prolomím ticho váhavě, „ještě něco, co bych měla vědět? O našem, jak to nazvat, společném postižení…“ | ||
| |||
 | Plány Alex a vzducholodě… Vím, že je má rád stejně jako cestování. Vidím to na něm vždy, když se o tom zmíní, to nadšení v jeho tváři i jak náhle ožije. „Nejsem si jistá, zda se těch pár vyhlídkových stoupání nad město nebo večírků k pokřtění nového zepelínu dá považovat zrovna za zkušenost s létáním,“ přemýšlivě svraštím obočí. Ne snad, že bych se bála výšek nebo představy pádu, vzducholodě byly bezpochyby fascinujícím vynálezem, který dostal i obyčejné lidi na oblohu, ale… Ale děsila mne představa, že budu na omezeném prostoru zavřená se všemi těmi lidmi bez možnosti odejít. Jestli totiž někdo dokázal změnit kabinu vzducholodi v krutou neprodyšnou past, ze které není úniku, tak to byla smetánka ze Zahrad.
„Ale… Ale to ničemu nevadí,“ dodám rychle, „vlastně… Vlastně jsem ráda, že první opravdovou cestu vzducholodí zažiju s tebou. Aspoň mi budeš moci ukázat, co tě na tom tak uchvátilo,“ koutky rtů mi na okamžik vykreslí ve tváři náznak úsměvu.
Aspoň do chvíle, než náš rozhovor opět sklouzne do vážných vod zčeřených dávnou minulostí a vším tím, co tu Alexovi říkám. Nebo spíše… Neříkám. Jen chaoticky vyprávím útržky, ze kterých se jen těžko skládá celkový obraz… S tichým povzdechem se nervózně zavrtím a poposednu si, když mě na to Alex upozorní. A samozřejmě má pravdu, ve všem. Chci s ním o tom mluvit a zároveň… O tom nedokážu mluvit. Poskládat to všechno dohromady a vyprávět mu to souvisle a… Bez zbytečného zabarvení emocí podat hlášení…
„Já… Omlouvám se, nedošlo mi to, máš pravdu. Bude lepší si o tom promluvit až to trochu více… Až to nebude tak živé. Jak jsi navrhoval už… Předtím. Asi… Asi bych vážně měla aspoň někdy dělat to, co mi říkáš,“ souhlasím s ním. „… řeklo ti to jméno něco?“ zarazím se vzápětí, když zopakuje jméno cherubínky. „Tedy… Hm, ne. Jak jsi řekl, promluvíme si o tom… Později,“ přinutím se zase povolit napětí šponující ramena, zatímco Alexe zamyšleně sleduji. Jeho další slova mě přimějí se tak trochu provinile skrýt za hrnkem kávy, který stále držím v jedné ruce a krátce z něj upít. Soustředit se na dnešní den… Zní to jako náročná výzva. I bez toho, že tu kolem sebe rozhazuji věty a otázky, co příliš nedávají smysl. Až příliš snadno si dokážu představit, že jiný muž na Alexově místě by tak trpělivý a vstřícný rozhodně nebyl. „Ne, taky si to nemyslím. Jen… Byla to hloupost,“ šeptnu.
Tím opustíme ty nepříjemné hluboké vody, ve kterých se tak akorát bezradně plácám, vstříc… Plánům na následující dny. Cesta, vzducholoď… „Dobře,“ kratičce kývnu hlavou a skoro mne až zamrzí, když ode mne odtáhne ruku. „Když to podáš takhle… Těším se,“ na rtech mi přeci jen vykvete vděčný úsměv.
Naše společná neformální snídaně se blíží ke konci. Sleduji Alexe, jak rychle dopíjí kávu a kontroluje oblečení. Za jiných okolností by mě snad i rozesmálo to, jak si ostentativně sundá ten jeden jediný drobeček, co se odvážil odpadnout. Nakonec to ale zvládl se ctí, i když je mi jasné, že to rozhodně nebyl zážitek, který by si v dohledné době rád zopakoval. Ale nemrzí mě to, spíše naopak, protože vím… Že to udělal jen kvůli mně – aby mi zlepšil náladu. A… A vím, že jednou to bude pěkná vzpomínka. Dost možná i úsměvná, když si zpětně vybavím tu nejistotu, se kterou se ujišťoval, jestli vážně chci jíst v posteli. „… zajímavé, říkáš? Takže si to zítra zopakujeme?“ přeci jen neodolám, abych ho trochu nepoškádlila. Přesto mi poskočí srdce, když se zvedne z postele. Odložím na tác nedopitou kávu, dnes… Dnes má všechno zvláštní nijakou chuť. „Jistě, chápu. Hodina mi bude stačit,“ souhlasím bez okolků, čím méně času budu mít na to, abych nad tím vším přemýšlela, tím lépe. Potřebuji se… Probrat. Soustředit se na jiné věci. Nádobí na tácu opět poplašeně zacinká, když se Alex opře dlaní o postel… No, dle jeho výrazu soudím, že si tuhle snídani opravdu jen tak nezopakujeme. Krátce kývnu hlavou, když vidím starost vepsanou do jeho tváře. „Zvládnu. Teď už ano,“ pokusím se ho ujistit. Nakonec se ovšem všechna slova na chvíli rozplynou v krátkém polibku, ke kterému si mne přitáhne. Na chvíli zalituji, že na posteli většinu prostoru zabírá tác s nádobím. „To neříkej dvakrát, abych si pro tebe ještě nedošla,“ hlesnu odlehčeně, když se ode mne pomalu odtáhne.
Sama opatrně vstanu z postele, zatímco si Alex urovnává záhyby županu, který má přehozený přes svůj noční úbor. Já se s ničím takovým neobtěžuji, i když župan, pod kterým na rozdíl od Alexe nic nemám, toho v tu chvíli odkryje více než by se slušelo a patřilo. Namísto toho se jen vytáhnu na špičky, abych ho namísto odpovědi ještě jednou – a tentokrát už vážně naposledy – políbila na rty.
„Za hodinu,“ vydechnu do jeho rtů. „Tak běž. Budu v pořádku, vážně…“ popoženu ho vzápětí, když od něj udělám krok stranou. Pohledem Alexe ještě vyprovodím z ložnice a… A s jeho odchodem se mi vytratí z tváře jakýkoliv výraz. Promnu si tvář a prsty si krátce vjedu do vlasů. Nejsem si jistá, jak dlouho bude trvat, než se budu doopravdy cítit… Jak? Dobře? Lépe? Tak… Tak jako dřív? Vlastně si sama nejsem jistá, co to znamená…
Ale tím teď nemá cenu se trápit. Ještě na chvíli se vrátím do postele, abych přeci jen dopila svoji kávu a pokusila se sníst aspoň pár soust navíc než se přesunu do koupelny prosluněné paprsky slunce stoupajícího po modré obloze. Nakonec se nám dnešní ráno i snídaně přeci jen protáhly z brzkých ranních hodin…
Přinutím se soustředit jen na praktické věci, je to tak snazší. Dám si krátkou koupel, abych ze sebe smyla pot i Alexovu vůni, ovšem nejvíce času mi zabere péče o vlasy. Jsou už opravdu dlouhé. Stejné jako mívala… Dumah. Ten stejný odstín. Lesk. Kdykoliv se v posledních měsících podívám do zrcadla, tak mám pocit, jako bych viděla více ji než sama sebe. Je to tak… Zvláštní. Hledat v tom odrazu sama sebe a zjišťovat… Že už vlastně ani nevím, co mám hledat. Mohu si jen domýšlet, jak jsem vypadala před tím vším… Nepamatuji si to, ať se snažím vzpomenout si sebevíce… Delilah Flanagan už je jen matným odrazem ženy, který tu stojí před zrcadlem dnes a kartáčuje si do zemdlení ruky vlasy. Dnes více než kdy jindy.
Nakonec si vlasy jen ledabyle, tady si naštěstí před nikým nemusím hrát na urozenou lady a nechávat si stahovat kadeře do přísných upjatých účesů. Poté se i převléknu do lehkého cestovního oblečení i pevných bot. Přes bavlněnou košili si přehodím ještě lehký zelený kaftan. Žádný korzet pevně stahující trup ocelovými kosticemi, dlouhá sukně, vycpávky a jakkoliv je to skandální, tak nikde není ani náznak volánů či krajky, jak to bylo populární, když… Jsem… Kdysi dávno... Každopádně - není to zrovna jeruzalémská móda, vidět mne v tom kdokoliv ze Zahrad, byly by z toho řeči. Hlavně tedy z těch kalhot, bez kterých to zkrátka nejde, pokud máme někam jet na koních. Už ze zvyku si k pasu připnu Noahův nůž, který se vzápětí ztratí pod záhyby oblečení.
O tác v posteli se nestarám, přeci jen úklid ložnice i zastlání postele má starosti služebnictvo, rychle to tak pustím z hlavy. Snad jen tu pušku opravdu vytáhnu z pod postele dříve, než by tak později učinil Alex.
Ostatně… Toho opravdu nechci nechat čekat, a tak se s přípravami na odchod příliš nezdržuji.
| ||
| |||
| Nebo dívka Vera De Lacey „Zaneprázdněnost… Každý musíme něco dělat. Nemohl bych jen tak sedět a nechávat tohle město, a především lidi zde v rukou někoho… kdo by křeslo v radě viděl jako šanci, jak si z Nového Jeruzaléma a své pozice udělat dojnou krávu. Rozporcovat jej jako mršinu a nechat jen kosti supům. A že by se takových našla spousta, co by to rádi dělali jen kvůli penězům… moci. Po Edricově odchodu…“ Povzdechne si a přivře oči. „Je to všechno složitější. Výrazně složitější.“ Dodá polohlasně, aniž by se na tebe podíval. Místo toho se opět v jeho očích sem tam zaleskne světlo pouličních lamp, které míjíte.
„Lichotka… Hmm, rozumím.“ Dodá o něco opožděněji a mírně se usměje. Vypadá to však, že mu to došlo až později, než by mělo. To bylo poznat i dle jeho odpovědi před chvílí. Přemýšlel o tvých slovech až příliš vážně, než aby je s úsměvem odmávl a poděkoval ti za ně, jak by udělala většina ostatních.
Ale pak už se rozhovor stočí někam jinam a tobě díky pár Willamovým slovům začne docházet skutečný důvod tvé dnešní návštěvy dne. Ne, nebylo to prachsprosté pozvání na večeři a snad nějakou procházku u měsíčku. Snad by to i bylo lákavé, ale pořád jsi tu byla s vévodou Essingtonem. Ten muž nevypadal, že by na takové kratochvíle jen tak mrhal časem, natož si sem nechával vozit ženy z venkova pro osobní pobavení. Už jen tvá návštěva zde jistě nezůstane utajená zvědavým očím. Viditelně mu to ale stálo za tuhle cenu, kterou nakonec zaplatí spíše on než ty.
Sidriel. Ano, ta a Zrcadlo. Tohle byl hlavní důvod tvého příjezdu sem. Ne, vévoda. Osmělíš se proto natolik, aby si navrhla, že některé věci by se přeci daly ještě zkusit. Však, kdy jindy než dnes. A ještě přihodíš na trochu veselou notu povídání o Novém Jeruzalémě a tvých eskapádách s poptáváním se na cestu. Je to takové lehké téma. Mezi dámami by se jistě setkalo se souhlasným přitakáním a následným štěbetáním v podobném duchu, ale William nevypadá, jako skupina dam na soirée.
„Co prosím?“ Potřese nevěřícně hlavou vévoda. „Vero… To snad nemyslíte vážně? Jak je to dlouho, co jste se mi doslova hroutila v salónku? Ještě pár minut zpátky jste se tvářila jako hromádka neštěstí. Nebude to ani hodina, co jste se probrala z Veršů, a vy mi tu říkáte, že už se cítíte na to, nechat si píchnout morfium a experimentovat se střepem Zrcadla?!“ Prosákne do jeho hlasu už stopa napětí a skoro až káravého tónu. Tedy ne skoro. Je tam doslova hmatatelný. William na tebe hledí jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co zrovna slyšel.
„Ano… Jeruzalém má přes sedm miliónů obyvatel. Je velký. Jak byste si vůbec mohla myslet, že byste se v něm…? Ahh…Tohle? Tohle je pokus o… tu nicneříkající společenskou vatu, že? To jste nemyslela vážně, nebo snad ano?“ Mávne rukou, zatímco nakrčí čelo a jen na tebe chvíli beze slova hledí. Ten moment se nepříjemně natáhne, než si jen prsty unaveně promne kořen nosu a zavře oči.
„Já nevím… Občas mám opravdu pocit, že mluvím do zdi. Možná skutečně jste na tohle všechno ještě moc mladá… Moc… lehkovážná.“ Vydechne dlouze. „Skutečně ještě dívka.“ Hlesne nakonec s těžko postřehnutelným ostnem zklamání.
Je to nakonec zastavení kočáru, které tu trochu dusivou atmosféru přetne a umožní vám vyjít na čerstvý vzduch. Nehledě na to vše, co tu padlo, se vévoda stále chová galantně a tak, jak se od muže jeho vychování očekává. Tedy až na to, že není úplně snadný konverzační partner. Venku však vypadá pod světlem lamp zamyšleně. Vašemu okolí věnuje jeden až nezvykle obezřetný pohled, než si pohodí hůlku v ruce a s mírně skloněnou hlavu vyrazí.
Stromy se houpají ve větru a šumí tichou noci. Takto z dálky to nevypadá, že by v parku někdo měl být, ale může se stát, že na někoho časem narazíte. Přeci jen noc je ještě mladá a vlahé letní večery vybízejí k procházkám v přírodě, ačkoliv jsou to v tomto městě jen její ohrazené ostrůvky.
„Někdo tu jistě bude, ale nemám důvod se kvůli nikomu zastavovat.“ Zamručí vévoda na tvou poznámku a přeci jen k tobě úkosem pohlédne. „Pozornost jsem přitahoval vždy. Jsem Essington. Teď je to jen o něco… otravnější.“
Ale to už vykročíte. Ty ze začátku kráčíš trochu napřed, a tak se na vévodu čas od času ohlédneš. Ten vypadá stále stejně. Snad ještě více pobledle ve tom nočním šeru. „Knížetem? Hmm, byly mu vysvětleny místní územní normy a to, že si tu skutečně nepostaví tu šílenost, kterou chtěl. Je mi jedno, co všechno vlastní za podniky v Industriální čtvrti. Tihle lidé vždycky vyhrožují, ohání se svým bohatstvím a iluzí moci, ale nakonec jsou to oni, kteří tohle město potřebuji. Nikdy to není naopak.“
Ne, korespondence rozhodně byla snazší. Takto totiž William skutečně dokázal působit až příliš… přísně? Jemu by si tu iluzi moci totiž i věřila.
| ||
| |||
| Noční scenérie Nezlobí se. A… Těch pár slov pronese tak zvláštním tónem, že mě tím dokonale odzbrojí. To… To já přeci vím. Příležitostí a důvodů mě trestat měl dost, ale on… Záleželo mu na mě. I kdyby mi to nedošlo už dávno, dnes mi nedával důvod o tom pochybovat. Jinak bychom ostatně neseděli v kočáře a nejeli kdovíkam. Jinak by nedával tak pečlivý pozor, abych se udržela na nohou. Jinak bychom si ani nepsali. Skloním pohled do klína. Ruce pořád ještě tisknu tak křečovitě, až se mi chvějí, a tak… tak si uhladím suknici a znovu se napřímím. William znovu nabere onu neochvějnou jistotu. Ach, ano. Jsem dospělá. Tu a tam si na to někdo vzpomene, ale častěji – obzvláště v Davenportu – sklouzávám zpátky do role malé holky. Sama jsem se tak vnímala. On se mnou však od začátku jednal jako s dospělou, schopnou dělat vlastní rozhodnutí i si nést jejich následky. Je to… ano, zvláštní. Nezvyklé. Můžu se sama rozhodnout. Můžu, ale… Snad měl v tomhle pravdu. Svoboda dokáže být strašlivá, když lidé nechvějí, co chtějí, a já… to nevím. Ne doopravdy. To, co však nechci, je nad slunce jasné. „Dám si na to pozor,“ přitakám. „Totiž… Nenechala bych nikoho vykrvácet, to je asi jasné, ale jinak…“ Pravděpodobnost, že by se mi do života vrátili oni, klesá s každým dnem a dávné sliby… nepoutají nikoho z nás. Nemusím se bát. Tahle bouře už se přehnala. „Jinak to v životě nepotřebuji.“ Vzpomínky na Lucifera. Její dary. Nic z toho. Chci žít svůj život. Svůj, ne její. Nerozhodla jsem se tak už dávno? Ještě chvíli podržím Williamův pohled, ale už k tomu nic nedodávám. Popravdě to rozpitvávat nechci. Oba chceme přeci totéž – aby Vera zůstala Verou. Rozhovor se stočí docela jiným směrem. K těm obyčejnějším věcem. Hůlce. Cíli naší cesty. Vévodově zaneprázdněnosti. Prsty si zakryji ústa, jak mě pobaví svým ušklíbnutím a zrozpačitělý úsměv na rtech se mi roztáhne. Možná až moc. Všechno to napětí ze mě opadne tak rychle, že mám problém výraz zase zkrotit. „Hmm…“ udělám naoko přemýšlivě. Lichotka, nebo politování? Sama bych to nazvala konstatováním. Nebo poznámkou na samé hraně hravosti, skrze niž jsem chtěla ponouknout rozhovor jiným směrem. „Ne, politování ne. Ostatně mám pocit, že vám to tak vyhovuje. Jistá zaneprázdněnost. Charakter vaší práce. Starost o tohle město… Není to pro vás jenom povinnost, viďte? To nás vás obdivuji. Na světě je spousta lidí, kteří by se toho zalekli, nebo to ještě spíše neustáli, ale… ne vy,“ dořeknu měkčeji, přičemž nakloním hlavu do strany. „A takhle, Williame, vypadá lichotka.“
Snad až škádlivý úsměv mi na rtech nevydrží dlouho. Tehdy v Davenportu… Ano, řekla jsem mu to. Neměla jsem to v úmyslu tajit, ale zároveň jsem pak ani neměla důvod Sidriel vytahovat na světlo dne. Ne, dokud se na cestě stáčející se k mému domu neobjevil Robert. Očima mi probleskne překvapení a ramena mi poklesnou, jak na mě dolehne uvědomění, co tady dělám. Proč jsem přijela. Jako by na vyschlou zem dopadla napřed jedna kapka, pak druhá, třetí, až by se rozbubnovaly v divoké kakofonii, se do chvíle vytrhnuté z kontextu a vsazené na černé plátno noci vlijí vzpomínky na to, co jí předcházelo. Zamrkám. Ano… Ano, proto ta nervozita a obavy, když jsem nasedala do kočáru s povědomým erbem na boku. Proto… „Já… Jistě,“ přitakám rozpačitě. Pohledem se mu tentokrát vyhnu, až moc dobře si vědoma, že se mi i tohle nepochybně vepsalo do tváře. A přiznávat, nakolik mě Verše rozhodily, nechci. Stačí, že to dělá starost mně. Jemu nemusí. „Pořád bych to byla ochotna zkusit. To se dnes nezměnilo,“ ujistím ho, „ale trochu se bojím, že… jsou šance na úspěch menší, než jsem si myslela. Různé úlomky mají různé schopnosti.“ A samozřejmě, že bych si nechala proklouznout mezi prsty ten jeden jediný, který mohl pomoct. Bylo by to… typické. Celá já. „Ale kdo ví…“ Tolik se toho táhne od toho jednoho jediného rozhodnutí si tu schránku nechat a trvat si na osobním setkání. Vědět toho jenom polovinu, co vím dnes… Ahh. To je jedno. Nezměním to. Přesto… chtěla jsem se za ní vrátit. Mluvit s ní. I když to nedává smysl, chvílemi na sobě zase cítím její naléhavý pohled. Po všem, co jsem jí řekla, tam zůstala sama. Dlouhé, předlouhé měsíce… Pokud jsme si jenom trochu podobné, nedokážu si představit nic horšího. Nejspíše je to hloupé. Sidriel zemřela už dávno. Nemohla to vážně… cítit. V lepším případě to byl fragment, kus anděla krve, který při znovuzrození nebo snad přetvoření její duše nenašel využití, v tom horším někdo docela cizí. „Možná jenom osud chtěl, ať si dopřejete večer na čerstvém vzduchu,“ hlesnu do ticha, které na okamžik nastane. „Ale pokud byste chtěl, mohli bychom to pořád zkusit. Totiž… dnes. Už mi začíná být lépe. Anebo… Anebo někdy příště. Přijedu ráda. Ostatně sám jste to řekl. Docela se mi po tomhle městě stýská,“ zopakuji už lehčím tónem. Opravdu bych to nečekala, ale… Za okénkem se míhají majestátní svatby, osvětlené jenom září hvězd a pouličními lampami. Ve tmě je těžké zaostřit na detaily, mnohé dekorativní prvky se tak ztrácejí, ale celkovému obrazu to neubírá na zajímavosti. V dálce se občas natáhne věžička do nebes, nebo se na balkónu zastaví vzdálená silueta. Noční výjevy Nového Jeruzaléma by se vyjímaly na plátně. Takřka v ruce cítím rukojeť štětce nedočkavého toho, až udělám první tah. A pak další. Na nebi by se proplétala modrá s černou, dole pod hvězdami by stály zlaté domy a jejich záře by se rozlévala do okolí. Se skutečností bych soupeřit nemohla. Je to tak pěkné, a vlastně víc než to; je to, jako by si mě tohle místo přitáhlo do náruče a konejšilo mě jako malé, ztracené dítě.
„Opravdu? To je dobře. Nerada bych vás tahala přes půlku města, ale popravdě jsem se tady nikdy nezorientovala. Jeruzalém je na mě asi už moc velký,“ přiznám. „A dost možná nejenom pro mě. Pokud bych počítala, kolikrát jsem se někoho ptala na cestu a kolikrát mě poslali špatným směrem… No, víte, jak se to říká. Jediný způsob, jak opravdu poznat nové místo, je se v něm ztratit.“ Dle téhle logiky bych měla být na Jeruzalém expert. Nebo je tak velké, že se v něm člověk musí ztratit vícekrát. Znovu ucítím ten lehký tah, když kočár zahne na silnici a vzápětí se po pravé straně už objeví plot oddělující park od zbytku města. Jsme skoro tam. Začínám se těšit. Kolik času jsem tady strávila právě v parcích? Kreslením, pozorováním lidí nebo povídáním si s naprostými cizinci. Tady se něco našlo vždy. Už ani nestačím nic říct, než zastavíme a kočí pohotově otevře dveře. William vystoupí první a, když se i já zvednu ze sedačky – pomaleji, a přeci jenom opatrněji než on –, zvedne ke mně ruku. Je to drobnost. U jakéhokoliv jiného džentlmena bych se nad tím nepozastavovala, ale vévoda k podobným malichernostem neměl sklony. Snad proto mi na rtech vykreslí hřejivý úsměv, než jeho nabídku přijmu a dlaň na okamžik vložím do té jeho. „Děkuji…“ Na kůži mi opět dolehne noční vzduch. Není chladno, jenom příjemně. Potěšeně se nadechnu, než pohledem zapátrám po potemnělých stromech v dálce. Snáší se tady ticho a klid, vlastně mě na okamžik překvapí, že je park vůbec otevřený. V tuhle hodinu. Nad tím jsem nepřemýšlela, ale… ale William by jistě věděl, kdybych vybrala něco nereálného. „Je trochu zvláštní vidět to tady bez lidí, ale hádám, že to není úplně na škodu. Jistě teď táhnete pozornost,“ prohodím. Pro někoho, kdo si váží svého klidu a soukromí, musí být pozice předsedajícího radního o to náročnější. Na okamžik se zadívám na sochu v dálce. Jenom na okamžik, než se znovu otočím ke svému společníkovi. „Jak to vlastně dopadlo s tím knížetem? Nezvykle jste se na to téma rozepsal. Viditelně vám to běželo hlavou. Možná jste dokonce zněl maličko… popuzeně? Nebo se mi to zdálo?“
| ||
| |||
| Příliš kusé informace Delilah Blair Flanagan „Tomu rozumím.“ Stiskne ti trochu více ruku, když zmíníš své obavy z cestování. „Ale není to tak hrozné, jak se může zdát navíc… Už jsi určitě letěla vzducholodí, ne? Příští cesta se bez ní neobejde, takže pokud se chceš skutečně přidat…“ Povyjede mu koutek rtů nahoru a v očích mu zableskne nadšení. Tohle je skutečně něco, co má Alexander rád. Nepochybuješ o tom. Ostatně už vaše první setkání, i když ne tak úplně osobní, o tom dost napovědělo.
Pak se ale řeč opět stočí k těm méně veselým bodům a tématům a Alexandrův výraz zpátky zvážní. „Já…Ehm, Del, upřímně moc netuším, o čem mluvíš.“ Povzdechne si a potřese hlavou. „Nechci to tu z tebe tahat. Ne teď. Ale překládáš mi tu jen útržky toho, co se stalo. Co se ti zdálo. Věci vytržené z kontextu. Je pro mě dost těžké se v tom zorientovat a říct ti k tomu něco relevantního. Vím, že chceš slyšet můj názor, ale… Ale nevím, co ti na to mám říct. Ne takto.“ Řekne pak prostě. Zatímco ty se utápíš ve vzpomínkách na to všechno. Pro tebe je to tak živé, až nepříjemně. Ovšem pro Alexe? Pokud si to zrekapituluješ řekla jsi mu opravdu jen zlomek toho, co se stalo a některé části jen v dost nejednoznačných náznacích. Někdo jiný by ti možná vše odkýval, aby prostě byl klid. Ale on ne.
„Možná bude lepší se o tom pobavit, až to nebude tak živé, ano? O tom všem. I o té… Laylah.“ Přimhouří maličko oči a s přemýšlivým výrazem se opře do měkkého polstrování postele.
„Raději se soustřeďme na dnešní den, hmm? S takto rozrušenou dámou chodit na střelnici by mohl být i hazard se životem. A.. co poznali? Iluzi?“ Alexander zaváhá, než se drobně zamračí. „Asi by záleželo na víc faktorech… Nevím… Ale nemyslím si, že je se světem něco špatně. Ty snad ano?“ Počká trpělivě na tvou odpověď a jen kývne.
„Tak tedy… domluveno. Sir Archdale jistě ocení pro jednou tak okouzlující doprovod. Promluvím s Rajou, ale tohle by nemělo být něco, co by mělo překážet výkonu mých povinností. Spíše jim to může jen prospět.“ Pohladí tě naposledy po ruce, než ji stáhne zpátky k sobě a vezme si zpátky svůj šálek s kávou, aby ji jedním delším lokem všechnu vypil.
„Rozumím… Věř mi, že tenhle svět je skutečně velký. Větší než Luciferovy iluze. Stačí se jen rozhlédnout kolem.“ Pronese odlehčeným tónem, než odloží prázdný hrníček zpátky na tác a pozorně se prohlédne, zda na sobě nemá nějaké drobky.
„Hmm, snídaně v posteli… Můžu si odškrtnout další z věcí, které v tomhle životě zkusím. Rozhodně… zajímavé.“ Zvedne prsty zapomenutý drobeček ze záhybu jeho oděvu a odloží jej ostentativně na prázdný talíř, aby se pak jediným plynulým pohybem zvedl z postele. „Del… zajdu zařídit nějaké věci, abychom pak mohli vyrazit, ano? Potřebuješ… Chceš nějak více času? Počítám, že do hodiny bychom mohli vyjet. Co ty na to?“ Zastaví se u tebe, aby se naklonil nad postel, opřel se dlaní o matraci… A jen se nespokojeně zamračil na tác, který se díky tomu naklonil po směru jeho ruky, než opět pohlédne na tebe.
„Zvládneš to tu zatím sama?“ Dotkne se tvé tváře a trochu starostlivě si tě prohlédne. Rozhodně se v jeho výrazu neobjeví nějaká úleva. Spíše možná naopak. „Del… Kdyby cokoliv, nebudu daleko.“ Přitáhne si tě ke krátkému polibku na rozloučení a jeho rudé vlasy mu spadnou kolem obličeje a zašimrají tě na tvářích. Skutečně už je má delší, než když si mu je nezkušeně stříhala roztřesenou rukou na palubě Liberty.
„Uvidíš, bude to skvělý den.“ Pousměje se a nechá ruku pomalu sklouznout po tvé tváři, jak se zase narovná vedle postele a poupraví si oděv. „Takže za hodinu?“
| ||
| |||
| Jiné myšlenky „…nebo bys možná měl raději šetřit síly na další díl z pera mistra Penfielda,“ poznamenám polohlasně. Vlastně si ani nedokážu představit, že by se snad z Alexandera mohl někdy stát příznivec brakové románové literatury, zvláště s tím, k jakému druhu knih on sám tíhl. To už jsem spíše sáhla po některé z jeho knih já, ať už ze zvědavosti nebo zkrátka jen touze po změně. Pomalu uždibuji ze svého jídla, na rozdíl od Alexandera se nad talířem hrbím a občas bojuji s vlasy, aby mi zbytečně nezavazely. Ani si nelámu hlavu s tím, zda sem tam nějaký drobek dopadne na povlečení, tomu prostě nejde zabránit a pak jsem myšlenkami někde úplně jinde. Nakonec talířek s nedojezenou snídaní odložím zpátky na tác a natáhnu se po mléčně zabarvené kávě v malovaném porcelánovém hrnku. Snad si jen lehce poposednu, abych trochu ulevila jedné z nohou, které mám pod sebou složené.
Alexanderova reakce na moji opatrnou… Prosbu? Návrh? … na sebe nenechá dlouho čekat. Jako na povel uhnu pohledem a lehce se ošiju. „Neřekla bych, že vysloveně… Nesnáším cestování, jen… Jen jsem úplně neměla příležitost ho začít mít ráda a možná se toho i trochu bojím,“ odpovím Alexovi poněkud zdráhavě než k tomu všemu vzápětí i přidám důvod, proč mě to vůbec napadlo. Tedy právě teď. Cestování po Provinciích sice znělo dobrodružně a svým způsobem i lákavě, ale zároveň jsem z toho opravdu měla strach. Přeci jen neznámá země, kde jsem vlastně skoro nikoho neznala a kdyby se něco stalo, tak bych ani nevěděla, kam jít nebo na koho se obrátit. Jenže teď mám větší obavy z toho, že tu zůstanu sama jen se svými myšlenkami a vzpomínkami, které se nedají odehnat ani vytěsnit z hlavy.
Nádobí na tácu lehce zacinká, jak si Alex poposedne a přitáhne na okamžik pohled nás obou. Poslouchám ho, všechny ty otázky, které mi položí a přinutí mne se nad tím trochu více zamyslet. „To místo… Ten úlomek tam na mě čekal. Napadlo mě, že by to mohl být ten úlomek. Laylah mluvila o společné silné... Rezonanci, ale…“ viditelně zaváhám. Ozve se tiché zavrzání prstů svírajících hrnek, jak se mi na okamžik prolnou dvě vzpomínky vzdálené stovky let. Odlišné, a přesto podobné.
To, jak ležím zkroucená v agonii a zírám do bílého světla… A zároveň vjem stoupající vody, zatímco nehybně hledím k otvoru vysoko nad mojí hlavou.
Roztřese vydechnu a… „… já… Nejsem si jistá. Ale… Ale spíše ne. Ne… Bylo to jiné, určitě to bylo jiné,“ dodám už o něco jistěji. „Ale ta džungle vypadala podobně jako ta zdejší, i když… Hádám, že ta vypadá všude stejně a já… Měla jiné starosti než se rozhlížet,“ přiznám se a mimoděk sklouznu pohledem po jeho tváři. Spodní ret se mi lehce zachvěje, jak se v ten okamžik neovládnu. Nebylo to sice skutečné, ale vzpomínka na jeho bledou nehybnou tvář… Jak to Lucifer řekl? Věděl jsem, že tomu neodoláš… A měl pravdu. Zatracenou… Pravdu… I kdybych tehdy tušila, že je to jen iluze… Riskovala bych to? Zvládla bych držet se stranou s vědomím, co kdyby… To iluze přeci jen nebyla? Začínám litovat toho, že jsem ho pustila z postele pro snídani. Ještě aspoň chvíli mohlo být vše… Jednodušší.
Jenže namísto toho teď nejistě sleduji zlatě vyvedenou mozaiku po obvodu hrnku, která se mi při pohybu zaleskla před očima a plácám se v tom. Ve všem. „Možná, tedy… Nejen, ale… Ano, myslím, jen… Poznali bychom to?“ odpovím Alexovi roztěkaně, jakkoliv mi to celé přestane dávat smysl v okamžiku, kdy to vyslovím. Dlaň překrývající tu moji mne vtáhne zpátky a ukotví v čase i prostoru. Natočím k němu tvář a sotva znatelně kývnu hlavou. „Jsem zpátky. Tady. S tebou,“ šeptnu a více než cokoliv jiného to zní jako… Ujištění. Dlouze vydechnu a napětí sbírající se v šíji opět povolí. „Jen… Chvíli mám pocit, že je všechno v pořádku a v další chvíli je všechno zase… Nevím, jak to popsat…“ přiznám se. Až teď zvednu hrnek ke rtům a konečně se té sladké kávy napiju.
„Zní to jako dobrý plán. Třeba… Třeba se mi to i zalíbí,“ nejistě se pousměji. „A… Stejně jsem ti to chtěla časem sama navrhnout, když už konečně začínám rozumět zdejšímu jazyku i tomu, jak to tady funguje…“ pokračuji přeci jen už o něco jistěji. Odhodlaněji. „A pak… Nechci skončit jako Dumah, závislá jen na svém malém světě,“ dodám takřka bezhlesně. Jak to Alexander říkal? Máme tendence vydávat se po těch stejných cestách bez ohledu na to, že nás vedou vstříc stále té samé zkáze… | ||
| |||
| Omezený rozhled Delilah Blair Flanagan „Asi bych měl romány a tady tuhle tvou oblíbenou literaturu číst častěji, když tě do života tak inspirují.“ Podotkne Alexander, ale v jeho hlase nezazní nějaká výtka nebo snad uštěpačný podtón. „Možná mi budeš muset ale některé doporučit. Tohle není tak úplně můj obor.“ Uteče mu krátké uchechtnutí. Skutečně Alexanderova záliba v literatuře ležela na jiném poli než ta tvoje. Především cestopisy a odborná pojednání, ano, to bylo jeho. Nebylo to však něco tak lehce stravitelného natož zábavného. Rozhodně ty jeho cestopisy neobsahovaly to zábavné cestování plné dobrodružství, na jaké si byla naproti tomu zvyklá ty ze svých knih.
Smetana se vlije do kávy. Bílá se smíchá s černou. A ještě chvíli vedle sebe ty barvy existují vsakujíc se jedna do druhé, než vše nekompromisně zamícháš lžičkou a ještě přidáš trochu toho cukru. Co by to ostatně bylo za kávu bez cukru?
Ujídáte něco ze své snídaně. Ty vcelku ležérně a bez zbytečného stresu. Alexander sedí naproti tomu s rovnými zády a snídá svou porci velmi pečlivě a opatrně. Snad aby skutečně nedošlo na ta politá prostěradla a talíře vyklopené do postele. Rozhovor se stáčí k poměrně nezávažným tématům. Alespoň tedy ve světle toho, s čím ses ráno probudila. Většina vašich denních starostí by se totiž vedle toho dala označit za nezávažné.
I tak tě ale napadne jedna věc. Něco, co by se snad dalo využít a když ne, pořád to bude způsob, jak utéci před tím stereotypem zde, který by jistě sváděl ke zbytečnému přemýšlení. Alespoň na chvíli.
„Co? Se mnou?“ Tentokrát Alexandera skutečně zastihneš nepřipraveného na něco takového. „Ty by si se mnou chtěla cestovat na jednání? Ty, Del? Myslel jsem, že nesnášíš cestování.“ Podotkne zcela upřímně a zkoumavě si tě prohlédne. „Ah, odjet z Dvaraky. Hmm, jistě. To dává smysl vzhledem k tomu… No, chápu, kam tím míříš.“ Poposedne si na posteli a jen rychle střelí ostrým pohledem k tácu s jídlem, který se stejně jako matrace mírně zhoupne.
„Ano, pamatuji. Nějaký ze starých chrámů. Je jich tu spousta. Ovšem rozhodně ne ve všech se bude dát najít něco takového. Hmm, s čím přesně by to mělo být spojené?“ Zeptá se tě zamyšleně Alexander. „Myslíš s tím, co se ti stalo? No… Bylo by to asi dost přitažené za vlasy, ale pokud tam někdo uložil úlomek, tak je možné už vše. Zvlášť, když nás na to místo dovedl bílý chital.“ Nakrčí rty.
„Ale ty jsi byla dole déle než já. Já se tehdy tolik nerozhlížel. Připadalo ti to snad podobné? Jako naše architektura?“ Zadívá se na tebe s jistým očekáváním. Avšak, když zapátráš v paměti, až tak moc to tomu místu z Veršů podobné nebylo. Navíc ty malby andělů. Ne, takovou výzdobu jsi tam skutečně tehdy neviděla. Na druhou stranu ta džungle skutečně byla… podobná.
Tolik myšlenek a možností, že je těžké si z nich vybrat nějakou určitou. Hrníček se zlatě zableskne v denních paprscích a tobě z toho akorát na rukou naskočí husí kůže. Mohlo by snad…?
„Co prosím?“ Teď už v Alexově tváři zahlédneš i stopu nejistoty. „Skutečné? Jak to myslíš, Del? Samozřejmě, že je to skutečné. To… To kvůli těm veršům?“ Odloží hrníček i s podšálkem opatrně na tác mezi vámi a poposune se blíže k tobě. Počíná si při tom velmi obezřetně a možná až příliš opatrně, ale na druhou stranu se ani kousek porcelánu poplašeně nezacinká.
„Del, podívej se na mě.“ Položí svou ruku na tvou opřenou na posteli. „Tohle je skutečné. Není důvod, aby nebylo. Jsi zpátky. Zase na hladině. Nemusíš se bát. Ano?“ Pronáší tichým hlasem a pomalu za sebe skládá jednotlivá slova. „Možná… Možná by ti cesta z Dvaraky skutečně prospěla. Přesvědčit se, že svět je skutečně větší než jen tahle naše malá bublina. Hmm?“ Pokývne zamyšleně hlavou, zatímco tvou ruku sevře do své.
| ||
| |||
| Dospělá žena Vera De Lacey Jeho tvář se natočí tvým směrem, když zazní to jméno. Williame. Skutečně působí, jako kdyby ho něco vyvedlo z rovnováhy. Už jsi to ostatně slyšela v tom jeho ostrém tónu, kterým s tebou začal zčistajasna hovořit. Avšak ten moment trvá jen chvíli. Naopak, když domluvíš, jen mu skrz rty uteče tichý povzdech, než je pevněji semkne k sobě.
„Nezlobím se na vás. A už vůbec vás nechci trestat.“ Hlesne až nezvykle tiše. „Proč bych také měl? Každý jsme svého štěstí strůjcem… Rozumím tomu, proč jste se o to snažila. Nikdy jsem neřekl, že ne. Pouze si na tohle dávejte pozor. Ano? K některým z nás se Verše vrací snáze než jiným, ale dle toho, co jste říkala, budete mít v tomto štěstí. Alespoň zatím. Jste dospělá žena Vero. Můžete si sama rozhodnout, jak se svým životem naložíte. Nemusíte se hned omlouvat, natož někomu ospravedlňovat.“ Řekne s neochvějnou jistotou v hlase. Je to zvláštní změna. Po měsících strávených doma v Davenportu bylo lehké sklouznout zpátky do těch zaběhlých kolejí mladé dívky a rodičů, kteří se starají o její život. Ačkoliv ses tomu vyhýbala, i tak si na sobě pozorovala, že v jistém směru je zvyk železná košile. Však jak dlouho si žila bez rodičů? Sama za sebe? Stěží pár měsíců? To nebylo nic oproti více než osmnácti letům v jejich péči.
Kočár s vámi projíždí Jeruzalémskými ulicemi a těžko říct, kam vás veze. Dost možná všude a nikam. Přeci jen jste se na cíli vaší cesty ještě neshodli.
„Popravdě nevím, jestli tohle měla být z vaší strany lichotka a nebo spíše politování.“ Ušklíbne se drobně vévoda, když zmíníš jeho jistě velkou zaneprázdněnost. „V pořádku. Však jsme se na tom domluvili a slíbil jsem vám tehdy v Davenportu, že o tom budu přemýšlet. Jen nám osud v tomhle dnes večer tak úplně nepřál. Možná…“ Zachmuří se lehce a uhne pohledem. „Možná je to tak ale lepší.“ Ztlumí hlas na pomezí šepotu a tobě v hlavě zazvoní pár zvonečků upevněných na nitkách, které vedou pár měsíců zpátky do vaší davenporstké knihovy. K tomu, o čem ses tehdy s Williamem bavila, čím jsi ho zahrnula, a především k tomu, o co jsi ho žádala.
„Strom? Hmm, neosvětlené cestě bych se raději vyhnul. Ve vašem stavu dnes… Myslím, že bude lepší vybrat něco schůdnějšího. Primrose říkáte? Dobře, to nezní špatně. Proč ne. Přiznám se, že jsem tam nebyl už…“ Zvedne William na chvíli zamyšleně pohled, jako kdyby lovil z paměti něco určitého. „Už dlouho.“ Kývne nakonec hlavou, než si pohodí hůlku v ruce a zahákne orlici za dřevěné zašupovací okénko, které vás odděluje od kočího.
„Do parku Primrose. Je jedno, která z bran.“ Přikáže stroze bez zaváhání a pak okénko zase zavře. „Počítám, že to nebude daleko. Jestli se nepletu, tento park je ve stejné části Zahrad.“ Řekne už o něco vřelejším tónem, zatímco kočár s vámi zabočí do jedné z širokých ulic.
Skutečně to netrvá dlouho a ucítíš to výmluvné zhoupnutí a zastavení kočáru značící jediné. Jste v cíli. William se poposune na sedačce a zvedne se, aby vystoupil již pohotově otevřenými dveřmi ven z kočáru. „Opatrně.“ Nabídne ti při východu ven ruku a ty můžeš sestoupit po těch pár schůdcích na chodník. Před vámi se tyčí plot s mohutnými kamennými sloupy a ozdobnou kovovou branou. Vše tone v temnotě noci, kterou však vcelku úspěšně rozhání pouliční osvětlení. Dokonce je vidět i silueta sochy na vysokém podstavci, která už z dálky vítá návštěvníky parku. Znáš ji. Je to nějaký dramatický výjev s trojicí spolu zápolících andělů. Něco, co ti dříve přišlo spíše romantické a pohádkové. Odtud však žádné detaily nejsou příliš vidět. Pouze obrysy z kamene vytesaných křídel rýsující se naproti nočnímu nebi.
| ||
| |||
| Více času Zdá se, že nejen pro mne je tahle situace, kdy mi Alex nese snídani do postele… Nová. Z jeho rozpaků a nejistoty… Vlastně mě do dnešního rána ani nenapadlo, že by za všechny ty roky nikdy… Hm. „Nepraktické to trochu je,“ odpovím měkce, když s ním souhlasím namísto toho, abych si ho za to dobírala. „A v románech se u toho rozhodně méně drobí do postele a riziko polití bílé peřiny kávou nebo černým čajem je rozhodně menší… A pokud se to stane, tak to hlavním hrdinům stejně nevadí.“ Sleduji Alexandera, jak položí tác na postel přesně jak jsem si přála a krátce se na něj pousměji.
Vzpomínkami se na chvíli vrátím do minulosti, té… Té, která není zase tak dávná. Ani nevím, proč to všechno Alexovi vlastně říkám. Možná… Možná ta slova nepatří ani tak jemu jako sobě samé. Každou tou větou si připomínám, kým nyní jsem. To, co se mi opravdu stalo. Delilah ve skutečnosti nikdy nebyla u Damašku, a i když se jí také staly všechny ty strašné věci, které jí vzaly a změnily život, tak… Tak to bylo jiné. A především to bylo něco, co jsem už měla za sebou. Nechala za sebou. Manžela. Greenhill. Fernsbyho… A to stejné musím… Teď… Udělat s tím, co se stalo Dumah. Jen… Ne, není to tak lehké, jak bych si přála. Zatím ne…
Alexanderův nečekaný dovětek s tou nečekanou, a především vzácnou nabídkou mne přinutí k němu překvapeně vzhlédnout. Nadechnu se… A zase vydechnu. „Více času…“ zopakuji po něm lehce zastřeným hlasem. „Nebo… Možná místo toho, abys zůstával tady…“ promluvím váhavě, nejistá si tím, co mu teď právě chci říci. „… mohl bys mě vzít s sebou? Já… Nerušila bych tě při jednáních, jen… Možná by mi prospělo na chvíli odjet z Dvaraky,“ vyslovím tu domněnku nahlas a raději upřu svůj pohled na hrnek ve svých rukách. | ||
