Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Věk je jen číslo Vera De Lacey
Stojíte nad záhonem bílých mečíků a váš rozhovor plyne v tlumeném ale přirozeném rytmu. Je to vlastně příjemná změna oproti těm ne zrovna příjemným momentům v kočáru. Ano, tam jste se míjeli. Jako kdyby byl každý z tak trochu jiného světa s jinými problémy, avšak… To nebylo až tak úplně daleko od pravdy. Vaše životy nemohly být rozdílnější. Tedy v rámci vyšší vrstvy společnosti, ke které jste oba patřili.
To krátké Williamovo upozornění přijde nečekaně. Tak trochu jako blesk z čistého nebe, ale vidíš na jeho výrazu, že jej myslí… vážně? Je to skoro až humorné vzhledem k tomu, že natrhat si kytici květin by tě tu ani nenapadlo. „Ehm, dobře. Jistě.“ Dostane ze sebe lehce zaskočeně William, když se jeho dobré radě zasměješ. „Jen jsem vás chtěl… varovat.“ Dodá a skloní oči zpátky k záhonu mečíků.
„Hmm, vy nemáte ráda řezané květiny? Zajímavé. Myslel jsem, že většina dam je oceňuje… Z jakéhokoliv důvodu. Osobně mi to přijde jako poměrně nepraktická záležitost, ale já nejsem dáma… Ale je to přesně, jak říkáte. Dlouho nevydrží.“ Poznamená pohroužen do myšlenek. Vezme si z tvých slov viditelně jen něco. Tu praktičtější část. Sama sis už mohla všimnout, že příliš není na ty vzletné obraty a filosofické úvahy o lidstvu, celku a další poetické náznaky, co jsou zdánlivě o všem a také o ničem. Ráda jsi je používala. Ostatně v knihách byly také často. Podobně jako… někdo další…. Ale William to opravdu nebyl.
I tak se ale váš rozhovor nadále točí kolem bílých květů před vámi. A vlastně i na vaší úvaze o tom, kde se vzalo jejich nepříliš pozitivní přízvisko se ukáže, jak každý přemýšlíte diametrálně odlišně. Williamova logika založená na faktech se střetne s tvou poněkud symbolickou vizí. „Vy a ty vaše obraty…“ Povytáhne William neurčitě obočí. „Světlo v temnotě… Hmm, tím se až příliš často zaklínají ti, kteří k němu mají daleko. Ale jistě je to také pohled na věc… nebo spíše květiny.“ Pokrčí mírně rameny, ale dál už to téma nerozebírá.
Kolem vás i nadále voní sladká vůně linoucí se z bílých okvětních lístků a sem tam se rozšumí listoví v nedalekých košatých korunách, jak zavane mírný vítr. Je to opravdový klid. Nebýt ovšem vašeho jinak vážného tématu. Atmosféra houstne společně s tím, co se dozvídáš a co se ti v hlavě spojuje za možné souvislosti. Skutečně tohle všechno mohl naplánovat?
Možná právě proto William zaběhl k něčemu tak prozaickému jako byly mečíky. Zvláštní, ale účinné odlehčení. Avšak brzy naváže opět k tomu, na co ses ptala. Co to znamená být Probuzeným? A ta další odpověď je stejně překvapivá jako všechny před tím. Možná ještě více. Dělá ti problém zformovat nějakou kloudnou odpověď, zatímco máš v hlavě zmatek úvah, co všechno to může znamenat, a přitom ti je jasné, že zatím jen slabě škrábeš po povrchu. Je ti zle. Opět. Najednou je ten klid všechen pryč a nahradilo ho něco mnohem horšího.
Cítíš na sobě Williamův upřený pohled, kterým na tebe hledí, ale nic neříká. Snad si jen všimneš, jak udělá drobný krok blíže k tobě. Snad pro případ, kdyby ses tu chtěla hroutit a nepadla na zem hned vedle okrasných mečíků. Jistě by to bylo dramatické, avšak už méně praktické.
„Co?“ Konečně se ti po neurčitém čase podaří zformulovat celou otázku, jenž však Williama viditelně zaskočí. Čekal nejspíše vše, jen ne to, že se budeš v první chvíli ptát přímo na něj. „Vážně vás zajímá zrovna tohle?“ Nakrčí čelo a jen nevěřícně potřese hlavou, aby si dlouze povzdechl a složil ruce za zády. „Ze všech možností… Ale, že já se ještě něčemu divím…“ Skoro jako kdyby mu už tentokrát schválně utekly myšlenky do tichého šepotu a jen zavře pomalu oči. „Hmm.. Ano, máte pravdu. Nelhal jsem vám o svém věku. Není mi ve skutečnosti nějak výrazně více let. Jsem vlastně ještě mladý v porovnání s jinými, ale zvláště u Probuzených platí, že věk je jen číslo.“ Vítr v korunách opět zašumí a William se dlouze nadechne. „A ano, probudil jsem se jako ještě malý kluk. Jako dítě… Býval jsem hodně nemocný a… Ehm, tyhle věci se opravdu běžně nestávají. A je to dobře. Velmi dobře. Celé to bylo… nezvyklé. Stejně jako další věci. Rozhodně nejsem učebnicový příklad. Spíše výjimka potvrzující pravidlo.“ Otevře oči a hledí zamyšleně do korun stromů nad vámi.
| ||
| |||
| Jiný svět Delilah Blair Flanagan Hřejivé slunce zalévá nádvoří před vaším domem. Dlažba už se začíná rozpalovat pod jeho paprsky, které jsou ale dnes přeci jen milosrdnější než jindy. I noc byla tentokrát příjemně chladná, takže se k těm opravdu horkým dnům ještě ani zdaleka neblížíte. Vlastně ideální počasí na to nesedět jen v přítmí domu a někam vyrazit.
Netrvá to dlouho a Alexander k tobě svižným krokem dorazí. I přes to všechno vypadá v dobrém rozmaru a nebo se snad o to před tebou tak snaží? Těžko říct. Na druhou stranu on má za sebou skutečně klidnou noc. „Hmm, to je dobře. Pohov, vojáku.“ Odpoví ti Alexander bez většího zaváhání. Jistě tohle neříká poprvé. To ani zdaleka. Snad jen ten prchavý úsměv k tomu jindy nepatřil.
„Ne, ne… Jen jsem s Amirem řešil možnosti našich stájí. Vypadá to, že poslední jednání dopadlo tak dobře, že má mezi smluvními stranami dojít na vzájemné vyměňování darů a co jsem tak slyšel, tak Raja nebude mít pro všechny upotřebení. No, kdo jsem, abych odmítl darovaného koně?“ Doprovodí svá slova lehkým pokrčením ramen. „Zvlášť, když ho ještě máme kam ustájit. Ještěže tak. Jinak bych se bál, že by nám Raja vnutil nějaký jiný dům a já nevím jak ty, ale sice mám cestování rád, avšak stěhování… Ah, ne, to není úplně pro mě.“ Povzdechne si s neskrývanou upřímností a uklidní tvé možné obavy ohledně čehokoliv hošího, co se snad mohlo přihodit. Ale to už zmíníš svou pušku, tedy spíše tu Alexanderovu. Ten se tvým nevinným výrazem nenechá odzbrojit, místo toho udělá ještě půlkrok až přímo k tobě.
„Tedy, to mi přijde jako docela jednostranná výměna. Kde z toho mám něco já?“ Nakloní se k tobě a šeptne ti do ucha, aniž by vás mohl kdokoliv slyšet. Opět ucítíš typický závan koření a bergamotu. Avšak ten moment blízkosti trvá skutečně jen jeden nádech, než se opět narovná a o krok ustoupí jako kdyby se nic nedělo.
„Ale nemusíš se bát. Pušek máme v domě dost. Část jsem i vzal.“ Ohlédne se po tobě, než vyrazí ke koním. Ti už podupávají a pofrkávají v jasném očekávání toho, že se opět provětrají. Jsou to skutečně ušlechtilá zvířata a pohyb jim jen prospívá. Alexander toho svého pohladí krátce po čenichu, než dojde k jeho boku. Jen krátce na tebe pohlédne, ale pak se sám vyhoupne do sedla. Však ty už to také zvládáš bez větších obtíží a Alexander nebyl jeden z těch mužů, kteří tvrdošíjně trvali na tom, že ti podrží dveře nebo odsunou židli pokaždé, když by si snad chtěla vstát od stolu. Postupem času, jak jste tu spolu žili, prostě některé tyto zbytečnosti odpadávaly, pokud jste byli sami dva.
„Slíbil… Hmm, to abych se skutečně snažil. Mám náročnou porotu.“ Otočí se na tebe ze sedla a počká, až se do něj vyhoupneš také. Není to pro tebe žádný těžký úkol. Už ne. Za ty měsíce se některé věci, které se ti dříve zdály tak těžké, neřkuli nemožné, staly něčím naprosto obyčejným. Zlepšovala ses. A střelba byla jen jedna z těch věcí.
„Obvyklé místo, ano.“ Pobídne Alexander patami koně, kterému musí hned potáhnout otěže, aby nevyrazil příliš rychle, a tak se jen bujně pootočí na místě. „Ale večer… Večer jsou ve městě oslavy. Především tedy náboženské, ale víš, jak to chodí. Kdyby si chtěla… Původně jsem myslel, že něco takového zrovna neoceníš, ale dnes… Kdo ví? Můžeš to brát jako trénink na cesty.“ Otočí se na tebe s otázkou vepsanou ve tváři a počká na tvou odpověď, než povolí trochu otěže a přejde do klusu.
Vyrazíte. Společně. Podkovy zvoní na nádvoří a slunce příjemně prosvětluje svět kolem vás. Nad hlavami se vám s křikem prožene hejno pestrobarevných papoušků. Naprosto nevídaný pohled v Novém Jeruzalémě, spíše scéna vytržená z dobrodružného románu, avšak tady něco naprosto normálního. A takových věcí zde bylo víc. Mnohem víc…
Alexander se na tebe ohlédne přes rameno a lehce povytáhne obočí v nevyslovené otázce. Aby pak pobídl koně a od podkov odlétla sprška hlíny.
Možná to skutečně nebude až tak špatný den.
| ||
| |||
 | Smutné květiny „Ne moc. Vím… že můžeme odemknout i další jejich dary – zbraně, křídla,“ vyjmenovávám opatrně, přičemž se na něm pozastavím pohledem. Pamatuji si to správně? Nebo to tehdy byly jenom stíny stahující se nad hlavami? Vypadalo… Vypadalo to jako peří. „Teď už vím, že se něco takového neobejde bez jisté ceny. Hmm… Také jsem si všimla, že lidé na některé z nás reagují jinak.“ Na jeho slova kývnu. Ano… Ano, Elijah… vypadal jako on, jenom mladší, s jemnějšími rysy a laskavýma očima zabarvenýma spíše modře než stříbrně. Pořád je tak bolestně snadné si ho vybavit. Vnímala jsem ho tak intenzivně. Ty drobné praskliny na jinak dokonalém odrazu. Gesta, která prosakovala na povrch napříč časem. Bylo snadné si představit, že za pár let bych mezi nimi hledala odlišnosti už těžko. Myšlenkami se u něj pozdržím však jenom krátce, než mi řasy zatřepetají překvapením. William si toho… všiml? Prsty se dotknu brady, jako bych se potřebovala ujistit, že mi na dotyk nepřipadá jiná. Vlasy… To by bylo těžké přehlédnout. Napřed to byly odlesky, tu a tam výraznější pramínek, ale postupem času se probarvovaly do toho krvavého odstínu, kterým se pyšnila jak Zerachiel tak Sidriel. Sestry se spokojily s vysvětlením, že je to nejnovější výdobytek módy, sérum z Nového Jeruzaléma, a snad je jenom dráždila skutečnost, že se o něj nepodělím, ale mně samozřejmě neuniklo, že… jsem ji stále více připomínala. Dokonce i oči? William se mě pozorně vpíjí pohledem a já i připadám tak… zvláštně. Obnažená. Jinak, než když používá schopnost. Spíše trochu nesvá, než že by dohlédl až na dno mé duše. Opravdu teď mají mé oči sytější barvu? Toho jsem si… Ne, nevšimla jsem si toho. Já ne, ale on… Žbluňk. Ramena mi škubnou, jak mě náhlý zvuk vyleká. Odvrátím se od Williama směrem k potemnělé ploše jezera. Je to… pěkný pohled. Trochu nezvyklý. Ve dne by se tady procházely rozverně štěbetající hloučky dam, nebo snad páry dokonale ponořené do přítomnosti toho druhého. Hluboko do mysli vyryté obrazy vyplavávají na povrch. Tak trochu překvapeně se rozhlédnu a… Ano, nepletu se. Je mi to tady povědomé. Tam na té lavičce jsem strávila dlouhé hodiny se skicářem v ruce a snažila se zachytit alespoň něco z těch malebných výjevů. Ani nevím, kde ty kresby skončily. Někde v šuplíku. Jako vždycky. „Ale…?“ slyším se vyslovit znejistělým hlasem. „Může se to zdát jako předem prohraná bitva, ale…? Znělo to, jako by tam mělo být ale.“
Asi mi tyhle věci měly dojít už dříve. Teď, když o nich William mluví, se mi zdají tak očividné. Čím více nad tím přemýšlím, tím více se mi vrací Luciferova slova. To lidé od Boha dostali největší dar. Nesmrtelnou duši. Svobodu. Možnost objevovat. Vyvíjet se. Měnit se. Kdyby tohle byl jediný způsob, jak přetrhnout pouta, která je vázala, a darovat jim jejich životy, udělal by to? Polidštil by své bratry a sestry? Bylo tohle všechno součástí jeho plánu, nebo je to jenom nešťastným následkem jeho experimentů? „Hmm, co myslíš?“ Hluboký hlas mě stáhne nohama na zem. Ze setrvačnosti udělám ještě krok, dva, než se i já zastavím a otočím se k němu. Chvíli mi trvá pochopit, co myslí. Jestli vím, co je co? Mečíky? Zdá se mi to, nebo se rozhovořil o květinách? Smutné… Skloním k nim zamyšlený pohled. Bílé květy se ve tmě vyjímají. Snad je tady zahradník vysadil, aby mezi výraznějšími barvami ulevil oku, nebo zkrátka myslel i na večerní návštěvníky. Těžko říct. Každopádně jsou… pěkné. Pomalu mi dochází, že jsem se tady dnes ani nerozhlédla. Nechala jsem se tak nesmyslně rozhodit a docela zapomněla, proč jsem tady chtěla jít. Protože pěkná místa jsou ještě pěknější, když je člověk s někým sdílí. … jsou jedovaté, dodá William, snad protože se ztracena ve vlastních myšlenkách zadívám na květy se zvláštní intenzitou. Vítr se opře do korun stromů a na okamžik se nám nad hlavami rozezní konejšivý šum, než mi ramena poskočí poctivě zadušeným zasmáním. Jeho pohled je k nezaplacení. „Nezačala bych trhat květiny v parku, Williame,“ ujistím ho pobaveně. Oproti předchozímu tématu je to tak… příjemně obyčejné, že zase jednou cítím, jak napětí ve svalech povolí. Je to frustrující. Na jednu stranu jsem se na něj těšila a po tom všem mi snad ani nemohl nebýt sympatický, ale na tu druhou… se neustále míjíme. Snažím se nad tím nepřemýšlet. „Byla by to škoda. Květiny ve váze mi vždycky připadaly… bezútěšné. Vystavíme je pro vlastní potěšení, ale pak už je to jenom otázka času, sotva několika dní, než je budeme muset nahradit jinými… kterých si stejně většina lidí ani nevšimne,“ zatřesu hlavou. „Je lepší nechat květiny, kde patří. Samy o sobě jsou překrásné, jistě, ale jsou součástí celku. Jako jsme nakonec všichni.“ Nejspíše mu to bude připadat hloupé. Prsty si s odevzdaným povzdechem zajedu do vlasů a znovu se odvrátím k bělostnému záhonu. Vždycky jsem dávala přednost zahradám nebo loukám. Philip to ve mně jenom utužil. Kdykoliv se mezi námi stalo něco nepříjemného, objevil se druhý den s kyticí v ruce. A já pak vždycky sledovala, jak vadnou. Srdce se mi svíralo a něco ve mně to drásalo. Možná je lepší, když se květina zaštítí jedem nebo trním… jinak je krutá ruka osudu vyškubne z míst, kam patří. I když se jim tam pak vrátí, nikdy už to nebude stejné. Ona už nebude stejná. „Nemyslím, že jsou smutné,“ dodám pak tišeji. „Víte, proč se na pohřby tradičně nosí bílé květiny? Reprezentují mír, čistotu, nevinnost. Nové začátky. Nemají být smutné, mají být světlem v temnotě. Lidé mají jenom tendenci vnímat věci podle toho, co si s nimi asociují… ne vždycky podle toho, čím opravdu jsou.“ Ne, že bych toho sama nebyla vinna… Ne, ne. Nechávám se pocity a dojmy unášet jako každý jiný, možná dokonce o něco více, než je tak docela zvykem. Neumím nahlédnout pod povrch a už vůbec ne dotahovat myšlenky do konce. Vidím jenom body zabarvené různobarevnými světly, avšak svět se neskládá z bodů, nýbrž z čar, a každým tím bodem jich prochází nekonečně mnoho. „Hmm?“ Když naváže, zvednu pohled zpátky k němu. Další důležitá věc? Povzdech nevěstí nic dobrého, ale po roce si to už vědět zasloužím a, pokud nezačnu pokládat správné otázky, budu se navždy točit v kruzích. Potřebuji tyhle věci vědět. Nemusím se jimi nutně řídit, ale měla bych je přinejmenším brát v potaz. Dokreslit tahy vedoucími barevnými body alespoň tužkou, když už není v mé přirozenosti je vidět zaznačené tuží. „Cože? Ale to není…“ možné, dere se mi to slovo na jazyk, jakkoliv vím, že ještě před rokem by mi tak připadala spousta jiných věcí, které naneštěstí jsou skutečné až moc. Modrá látka suknice mi zavíří kolem kotníků, jak se k Williamovi prudce otočím a snad se na něj i zadívám pozorněji. Neutahoval by si ze mě. Vím, že ne, ale i tak v jeho rysech hledám sebemenší známku toho, že to byl nepovedený žert. „Ale…“ Nesmrtelní… To jediné slovo mnou rezonuje a znovu mě přenáší v čase. „Dovedeš si to představit, Zero? Konečně skutečně nesmrtelní? Skutečně svobodní?“ Na okamžik zavřu oči. Takřka násilím se snažím udržet rozjitřené myšlenky od toho, aby se znovu rozeběhly do všech stran. Ona to uměla. Zarazit se. Nenechat se tím vším unést. Jistě… Jistě bych to měla dokázat i já. Dneska je to… náročné. Opravdu náročné. V srdci mě pálí ostrý žár. A bolest v něm se připomíná čím dál naléhavěji. Najednou o tom nepochybuji. Že to Lucifer dokázal. Opravdu to… dokázal. Nejspíš je to nemělo oslabit a celý princip probuzení jistě nevyšel podle plánu, ale… „Jednou se z nás skutečně stanou jejich odrazy.“ Byl to trpělivý muž. Nebezpečně trpělivý. Pár desítek let, v mém případě doslova pár desítek, by byla malá cena za všechno, co nám probuzení nabízelo. A byla by to malá cena za to uchovat duše jeho sester a bratrů. Ani věčnost není zadarmo. A že za ni zaplatíme draze. Na světě by se nepochybně našla spousta lidí, která by vidinu nesmrtelnosti uvítala s radostí. Zerachiel mezi ně patřila. Tenhle svět byl příliš lákavý a život plný možností, než aby ho dokázala zahodit, ale mně před očima plavou tváře mých bližních. Tenhle dar je zároveň prokletím. Pokud opravdu budeme mít to štěstí, abychom se dožili úctyhodného věku, ztratíme všechny ty, kteří se vázali k životu těch, kterými jsme byli na začátku tohohle všeho. A bez těch, které milujeme, jsme to pořád my? Jak máme čelit vzpomínkám táhnoucím se napříč staletími a vzdorovat jim jenom s několika málo… desetiletími? I když William říkal, že to nikdy nezmizí… Věřila jsme, že to zvládnu. Najít si způsob, jak tomu vzdorovat. Nebo možná použít Verše jako odstrašující případ pro všechno, čím jsem být nechtěla. Jistě by to bylo lehčí, kdybych své schopnosti používala jenom v krizových situacích. A kolik krizových situací bych mohla za svůj klidný život na venkově zažít? Pár. Jistě jenom pár. Ze sotva šedesáti let, které jsem jako pouhý smrtelník měla pořád před sebou, se najednou stávají staletí a mně zase jednou dochází, že to bylo… naivní. Nikdy by těch krizových situací nebylo jenom pár. Pomalu, ale jistě by se nasčítaly. I kdybych se toho však udržela, skutečně by to ani pak nebyla jenom otázka času? Ještě před chvílí jsem z něj chtěla vypáčit ono slibné ale, teď… teď mi dochází, že je to složitější. Vždycky je to složitější. Pohledem sklouznu k mečíkům a najednou to chápu. Bez ohledu na to, jak moc se snaží rozehnat noc, je to jenom pár bílých květin a noc je dlouhá. Opravdu… dlouhá. Je to… předem prohraná bitva… „Takže…“ připomenou se mi jeho dávná slova a přiměji se vzhlédnout. „Když jste říkal, že jste probuzený už přes dvacet let, to neznamenalo, že jste se probudil… velmi mladý?“ | ||
| |||
 | Pod taktovkou Generála Dlouhými tahy pročesávám vlasy tak dlouho, dokud štětiny kartáče hladce nekloužou skrze rusé prameny, které se v nazlátlém světle slunečních paprsků lesknou narudlými odstíny mědi. Stále dokola a dokola. Soustředím se na tu činnost, zatímco po sobě vyhýbavě pokukujeme s odrazem v zrcadle, který mi můj pohled váhavě oplácí. Jakkoliv to není nic, co bych nakonec nedělala každé ráno, tak dnes je to… Tak moc jiné, ať už se sebevíce snažím přesvědčit o opaku. Nakonec bez přemýšlení sáhnu po úzké lahvičce z tmavě hnědého skla a broušeným skleněným závěrem, jedné z mnoha, které jsou vyskládané na polici i komodě s osuškami.
Vliju si do dlaní trochu oleje vonícího po mandlích, růžích a angreštu a pečlivě jej vmasíruji do pár míst přímo pod čelistí a na krku, a zbytek vetřu do dekoltu, a nakonec si prsty i několikrát projedu vlasy. Je to svým způsobem… Uvolňující. Ta vůně i hřejivý pocit, co to zanechává chvíli na kůži.
Když se vrátím do ložnice, tak mi absentující tác i pečlivě poskládané oblečení napoví, že Alexander tu už byl. Dokonce i župan působí jako by visel pod nějakých nepsaných předpisů. Alex v sobě skutečně nezapřel bývalého vojáka i Generála… Na chvíli stisknu rty a… A o pár úderů srdce později si uvědomím, že stojím strnule na místě, zatímco si zatínám prsty do zápěstí tak silně až mi po nich zůstávají rudé otlaky. Ostře vydechnu a raději pokračuji v přípravách. Času mi už opravdu mnoho nezbývá. Hodina na přípravu ve slovníku lady sice znamená neurčitý časový pojem, který rozhodně není ohraničen šedesáti minutami, ovšem to by nesměla žít pod jednou střechou s mužem, pro kterého hodina znamená skutečně jen… Hodina.
Bez dalšího zdržování se převléknu do něčeho praktičtějšího, než je saténový župan. Do kalhot už za všechny ty měsíce vklouznu bez zbytečného ostychu nebo pocitu, že dělám něco rebelského či snad dokonce zakázaného. Obléci se jako muž… Ještě před půl rokem mi jen ta představa rozbušila srdce. Stejně jako Noahův pohled, když si mne tehdy prohlížel. „Sluší vám to. Dokonce bych řekl, že je to lepší volba než vaše včerejší šaty, ale to by se mnou jistě většina gentlemanů nesouhlasila.“ Pořád si to... Pamatuji. A myslím, že na to ani nikdy nezapomenu. Nakonec... Nakonec jen díky Noahovi... Ne, ani na to dnes nechci myslet. Ještě se v rychlosti ujistím, že vše sedí, jak má a nůž u pasu mne nebude při pohybu tlačit. Jakkoliv se k němu nepojila jediná dobrá vzpomínka, tak… Tak jsem se ho nedokázala zbavit. Možná právě proto. Jako připomínku toho, co jsem nechala v Jeruzalému za sebou.
Nakonec opustím hájemství ložnice a vykročím vstříc skutečnému světu čekajícímu za jejími stěnami. Když procházím chodbou, natáhnu krok a schody do přízemí doslova seběhnu. V domě už je celkem živo, potkám pár sloužících a jakkoliv tu je pár věcí, které bych jako paní domu měla vyřešit, tak dnes kolem nich doslova jen proběhnu s krátkým pozdravem v místní řeči. Zastavím se až ve dveřích vedoucích na malé nádvoří před domem. Musím na chvíli přivřít oči na kolik mne v tu chvíli oslní slunce, které se v tuto denní dobu opírá do domu v plné síle. A… A možná nejen proto. Přivřu oči a jakkoliv tohle obvykle nedělám, tak dnes paprskům slunce nastavím tvář. Není to sice Alexova dlaň, přesto to dnes vnímám… Jinak. Jako bych po letech procitla a konečně otevřela oči dost na to, abych skutečně… Viděla.
Prsty přelétnu po vlastních pažích, než spustím ruce podél boků a sejdu těch pár širokých schodů dolů. Očima přelétnu prostranství nádvoří, kde už čekají připravení naši koně. Tahle ušlechtilá zvířata by přitáhla nejeden pohled dokonce i v Jeruzalému, a to nejen díky srsti, která se v jasném světle leskne takřka jako naleštěný kov. I já, která se v koních nikdy nevyznala musím uznat, že to nejsou obyčejní koně. Zapřáhnout tyhle do kočáru by byla svatokrádež. Stejně jako nechat jednoho z nich uvázaného přes noc v džungli…
Ne, nejsem na to hrdá. I po těch měsících se stále stydím za to, co jsem udělala – a nejen kvůli koni, o kterého jsem přišla, a místo kterého tu nyní stála Vahi. Tak jsem klisnu nakonec pojmenovala. Stejná – přesně tohle to znamenalo v našem jazyce.
Stačí pootočit hlavu a spatřím i Alexandera, který zde na mě už čeká, oblečený do svého cestovního oblečení tmavé barvy, která k němu neodmyslitelně patří stejně jako… Stejně jako meč u jeho pasu. Vždyť… Co by to bylo za Generála bez jeho meče? Jakkoliv má tenhle k artefaktu ze Zlatého města skutečně daleko. Přesto to nic nemění na tom, že jak mi sám ukázal, tak i s takovou obyčejnou zbraní dokáže být stejně nebezpečným oponentem jako s palnou zbraní. Možná právě o to více… Nakonec… Nikdy jsem se mu nemohla rovnat v tomhle životě stejně jako… Povzdechnu si.
Tohle je… Těžší, než jsem čekala.
Nicméně jakmile na sobě ucítím Alexův pohled, vytratí se mi z bledé tváře, kterou ani zdejší slunce nedokázalo opálit, ten nepřítomný ztracený výraz. Ten takřka neznatelný úsměv, co se objeví na jeho rtech, mne přiměje mu ho opětovat, zatímco se opřu o sloup vedle dveří. „Poslušně hlásím, že ano,“ odpovím mu a narovnám se, „hm, stalo se něco?“ zeptám se vzápětí zvědavě a bradou naznačím směr k jednomu z našich sluhů, se kterým jsem ho viděla mluvit.
„Hmmm,“ protáhnu vzápětí a přemýšlivě přimhouřím oči, ovšem nenechám se tím rozhodit. „Pokud to znamená, že mi půjčíš tu svoji oblíbenou a pak mi řekneš, kam si ji schováváš ty…“ pousměji se s tou předstíranou nevinností. Ať už to myslel vážně nebo ne, tak… Tak se na mě kvůli tomu nezlobí a… A to mi stačí.
Po jeho vzoru se krátce podívám na modrou oblohu. Občas mám pocit, že v Provinciích je buď jen horko nebo prší, nic mezi tím… „Ještě aby nepřálo, když jsi mi slíbil skvělý den. Být na místě kohokoliv, kdo by ti tvůj plán mohl pokazit, bála bych se na to jen pomyslet,“ lehce se pousměji. „Takže… Kam vlastně pojedeme? Na obvyklé místo?“ pohledem střelím ke dvojici nachystaných koní.
| ||
| |||
| Mečíky Vera De Lacey Sem tam se zpod podrážek ozve tiché zakřupání štěrku, jak kráčíte po cestě vinoucí se parkem. Tahle část je ještě dlážděná, ale občas jsou na ní drobné kamínky z okrasných záhonů, které ji lemují. Socha před vámi se přibližuje, až ji nakonec míjíte bez většího povšimnutí. Sama jsi z toho celého poněkud vykolejená, že nemáš ani pomyšlení na to kochat se přírodou kolem. A to už je opravdu co říct.
William kráčí jistým krokem společně s tebou a také nevypadá příliš hovorně. Přesto si všimneš, že se čím dál tím více rozhlíží a nefixuje pohled pouze a jen na cestu před vámi. Tu se podívá na rozložitý javor, který míjíte a pod jehož větvemi doslova procházíte a jindy jeho pohled sklouzne k čerstvě zastřiženému živému plotu, co vytváří vizuální předěl mezi částmi parku. Působí rozhodně uvolněněji než ty, která… Která se cítí opět bídně. Jako kdyby Verše nestačily, tak teď přišlo ještě tohle.
Kráčíte dál. Klapot tvých podpatků ti najednou přijde až nepříjemně rušivý. Zrovna míjíte po jedné straně rozlehlé jezírko, z kterého tu vybíhá několik uměle vybudovaných vodních kanálů. Kolem je slyšet tiché kuňkání žab a ve dne bys mohla pozorovat jistě pár loděk pohupujících se na jinak klidné hladině, ve kterých by seděly dámy s paraplíčky, zatímco je na tuhle aktivitu až příliš dobře oblečení gentlemani vyvezli se trochu pobavit.
Teď je však jezero temné. Na pár místech se od hladiny odráží světlo nedalekých lamp a zrcadlí se v něm temné stíny stromů. Podobně temně působí i Williamova silueta, která tě celou cestu doprovází. Srovnáš s ním krok a vysloužíš si tím jen krátký pohled, kterým k tobě zalétne, aniž by cokoliv řekl.
Jsi to ty, kdo promluví první. Jak jsi ostatně čekala. Ne, tentokrát to není žádná společenská vata, jak to tehdy v kočáru označil vévoda, ale něco mnohem… praktičtějšího? Muž jdoucí vedle tebe lehce svraští obočí a rozhlédne se kolem vás. Snad i na moment zaváhá, než mezi kroky nabere vzduch do plic.
„Nevím, co přesně všechno víte. O Verších a jejich propojení s vašimi schopnostmi jsem mluvil. Samozřejmě to není vše. To, že se nám vracejí vzpomínky na stará já je jedna věc, ale pak jsou tu i další. Pár z našich řad už jste potkala, že? Nezarazilo vás snad někdy, že vypadají tak… stejně? Nevšimla jste si na sobě i nějakých změn za ty měsíce, hmm?“ Povytáhne černé obočí. „Protože já si jich na vás všiml.“ Dodá jen tak jako kdyby o nic nešlo. „Vaše tvář nabrala trochu ostřejší rysy. Především čelist. Samozřejmě vlasy… To by bylo těžké přehlédnout. Dokonce i oči. Všimla jste si, že mají sytější barvu, že? Ke zlaté to má samozřejmě daleko, ale… Ale jsou jiné.“
Zakuňkání následované šplouchnutím nedaleko vás přeruší na moment jeho slova a Williamův pohled, který na tobě do té doby visel, se vrátí k cestě před vámi. „Víte, ve světle toho všeho, se to může zdát jako předem prohraná bitva. Naše stará já se derou na povrch, ať chceme nebo ne. A nejsou to jen vzpomínky. Jednou… jednou se z nás skutečně stanou jejich odrazy. Jakkoliv nedokonalé. V lidských tělech. I když… jisté výhody pořád máme. To jste si už určitě všimla. Hojíme se rychle, jsme často… silnější, rychlejší. Prostě… někdo by mohl říct, že jsme více než lidé. Já osobně tohle přirovnání nemám rád. Prostě jen jsme jiní.“ Jeho hlas je zase opět klidný. Proplétá se nocí podobně jeden z uklidňujících zvuků přírody.
„Hmm, víte, co to je?“ Zastaví se William zčistajasna u jednoho ze záhonů s květinami, které překvapivě i v tuto noční hodinu bujně kvetou a do vzduchu se z bílých květů vznáší nasládlá květinová vůně.
„Noční mečíky. Tedy… Říká se jim tedy správně smutné mečíky. Vždy jsem přemýšlel proč? Nepřijdou mi… smutné. Hmm, možná protože nejsou barevné a bývají vysazovány dál od ostatních květin. Nebo snad kvůli tomu, že nejvíce kvetou až se přicházející nocí? Ale možná také proto, že je lidé tak často vážou do pohřebních věnců a květin. I tak…“ Zamyšleně se zahledí na spoustu bílých květů, které by za dne byly jindy naprosto přehlédnutelné v té okolní pestrobarevné nádheře, pokud by vůbec kvetly.
„Pak je tu další důležitá věc, Vero…“ Povzdechne si, zatímco dál hledí na květiny před vámi. „Probuzení… Probuzení nestárnou.“ Zazní ta podivná slova do ticha. „Tedy ze začátku ano, ale postupně se ustálí na svém… minulém já. Jak jsem říkal. Jsme jiní. A čistě hypoteticky i… nesmrtelní.“
| ||
| |||
| Oheň a led Delilah Blair Flanagan Nakonec se s Alexanderem rozloučíte. V tuhle chvíli nakonec i ty naznáš, že nemá význam se dál nořit do těch roztržitých, kusých vzpomínek a diskutovat nad nimi. Ostatně jsou to věci staré celá tisíciletí. Pár dnů jistě ještě počkají.
Tvá výzva k zopakování snídaně je jen veselé rýpnutí, ale Alexander tentokrát už zachová vážnou tvář i naproti takové výzvě. „Uvidíme, jak ti dnes půjde střelba. Třeba za odměnu? Prý se vždy hodí nějaká osobní motivace. A co bych pro to neobětoval.“ Oplatí ti stejnou mincí, ale to už se vyhoupneš na nohy z postele i ty. Na rozdíl od Alexandera ty si nemusela kamkoliv vyrážet pro snídani, a tak je tvůj oděv v porovnání s jeho značně nedbalý, ale dle zaujatého pohledu, který po tobě sklouzne od hlavy až k patě, to nevypadá, že by ho to jakkoliv pohoršovalo. Spíše naopak.
„Hmmh, za hodinu.“ Zamručí tiše a souhlasně kývne, když se od něj odtáhneš. Ještě naposledy na tebe pohlédne, než se otočí a svým typicky rozhodným krokem vyrazí z ložnice. Ne, neotáčí se snad váhavě. To Alexander nikdy. Dveře se za ním zavřou a společně s tím na tebe padne opět to tíživé ticho a pocit samoty, které ještě před chvíli zaplašovala Alexova přítomnost. Teď… No, teď máš také plné ruce práce, pokud se chceš řádně připravit.
Možná je to tak lepší. Nezůstávat nečinně na místě a mít neustále co dělat. Odvádět pozornost mysli někam jinam. K těm běžným věcem, co patří do života Delilah a ne Dumah. Snad i kvůli tomu ti Alexander nabídl něco takového. Kdo ví? Rozhodně i díky jeho příslibům na společné cestování máš teď spoustu nových věcí, nad kterými přemýšlet. Vzducholodě, diplomatická jednání, místa, která neznáš. A to vše jen díky jednomu společně strávenému ránu. Skoro se tomu až nechce věřit.
Koupel je příjemná. Ostatně zde ani nehrozí to, že by si musela vylézat z rozehřáté vany a rychle se balit do teplého županu, aby si nezmrzla mezi studenými zdmi jeruzalémských sídel. Ne, je tu příjemné teplo. Nedělá ti proto problém strávit v koupelně velkou část z domluveného času. Ostatně ty vlasy se se samy nerozčešou. Slunce svítí do oken a hází zlaté odlesky od mosazných zdobených kování na skříňkách i pestrobarevných flakóncích od esenciálních olejů, výluhů a parfémů. Tolik barev a světla. Je to skoro až impresionistický výjev. Skutečně, celé Provincie oproti Novému Jeruzalému působí opravdu v něčem jako oheň a led.
S Alexanderem se během své denní rutiny nesetkáš, ale váš dům má vícero koupelen a navíc, když se vrátíš do ložnice, můžeš si kromě již uklizeného tácu všimnout i úhledně složeného oděvu, ve kterém Alexander spal. Stejně tak i župan je zavěšený na svém obvyklém místě. Ne, Alexander nebyl jeden z těch, kteří by zvládli žít v chaosu.
Oblékneš se a zašněruješ pevné boty. Kalhoty. Ano, jak už je to dlouho, co sis je kdysi poprvé oblékala poté, co ti je přinesl Noah? Tehdy jsi byla tak v rozpacích, ale dnes už? Dnes už se z toho stala rutina. Ne, že by si je nosila každý den, ale měla jsi je na sobě už za ty měsíce tolikrát, že ti na tom pomalu nepřišlo nic zvláštního. Noah… Památku na něj stále máš. Kromě fotografie a rozbitých kapesních hodinek máš i jednu více praktickou. Nůž dobře ukryješ jako už kolikrát před tím. Časy, kdy jsi spoléhala na druhé a slepou víru ve vlastní bezpečnost, jsou už dávno pryč. Život tě v tomto více než dobře vyškolil.
Seběhneš schody, mineš se s pár sloužícími, kteří tě uctivě pozdraví a pak už konečně otevřeš dveře na nádvoří u domu. Teplé slunce tě na moment oslní, opře se ti do studených tváří a rozhřeje je skoro… Ne, skutečně se tyto dvě věci nedají ani v nejmenším srovnávat. Je to však ale aspoň něco.
Přivítá tě pofrkávání dvojice bílých koní, kteří jsou už připravení v místních postrojích a postávají na dláždění. Jsou to krásná zvířata. Žádné herky. Alexander své povinnosti pro Raju viditelně plní více než svědomitě. Je tam samozřejmě Alexanderův bělouš a pak tvůj nový kůň. Toho předchozího tehdy před měsíci spolkla džungle. Těžko říct, zda pouze obrazně nebo i doslova.
Nemusíš se nějak dlouze rozhlížet. Alexandera si všimneš postávat nedaleko těžkých kameninových váz s rudými ibišky. Je oblečený ve volném oděvu místního střihu, který je opět poskládaný z kousků převážně tmavých barev. Jak jinak. Můžeš si všimnout, že u pasu mu visí na opasku meč, ale to není zrovna u něj žádný neobvyklý pohled. Sám Alexander chladné zbraně preferuje oproti střelným. Tedy, zprvu se ti to zdálo trochu zvláštní. Jeho dovednost střelby byla opravdu skvělá, tak proč ztrácet čas něčím tam zastaralým? Ale pak jsi ho viděla používat i meč a pochopila jsi, že ten čas skutečně neztrácí.
Bývalý generál ještě něco řeší s jedním ze služebných. Poznáváš ho jen letmo. Ale ano, to bude ten, který se stará o vaše koně. Alexander má ve tváři opět ten svůj těžce čitelný, klidný výraz, ale nevypadá popuzeně. Ne, to by se už muselo opravdu něco stát. Jakmile si tě všimne, otočí se na více tebe a koutek mu skoro neznatelně povyjede vzhůru. Nic víc, ale také nic míň. Kývne a ještě něco rychle prohodí k muži před ním. Ten se mu uctivě ukloní, než ti Alexander vyrazí vstříc.
„Takže připravená?“ Prohodí ještě mezi kroky trochu silnějším hlasem. Vypadá v dobrém rozmaru a působí energicky. Rozhodně jistěji, než když jsi ho přiměla snídat na posteli. „Všechno jsem už nachystal. Tedy… Tvou oblíbenou pušku z pod postele jsem netahal a nechal ji tam. Snad to nebude vadit.“ Pronese se svou typickou vážností, až je na chvíli trochu matoucí, jestli je to myšleno jako žert nebo se tam skutečně v nestřežený okamžik podíval. Snad skoro jako kdyby se ti to snažil vrátit, ale z jeho tváře by si nějaké nekalé úmysly vyčetla těžko.
„A vypadá to, že počasí by nám dnes mělo přát. Ideální.“ Vzhlédne k modrému nebi, na kterém se líně povaluje jen pár načechraných bílých mráčků.
| ||
| |||
| Ticho A zase vedle… Mělo mě zarazit už jenom to, jak se dívá. Nevěřícně. Káravě. Bezděčně se napnu. Nepozval mě sem jenom tak! Měl otázky, důležité otázky. Otázky, které mu ona mohla zodpovědět. Pootevřu ústa, jako bych chtěla něco říct, ale on pokračuje. Vyjmenovává důvody, proč je to špatný nápad. Asi… Asi jsem to nedomyslela, ale… Co tak hrozného by se mohlo stát? Zrcadlu bych neublížila. To nejde. Rozhodně ne jenom tím, že bych si něco nechala píchnout. Nepokazila bych to. Buďto by to zabralo – a tím si popravdě nejsem jistá –, nebo… nebo bych se prospala až do rána, lehká a dokonale šťastná. Právě teď mi to nepřipadá tak hrozné. Tohle raději spolknu. Možná se mi daří plácat jednu hloupost přes druhou, ale tentokrát je i mně jasné, jak by se na něco takového tvářil. Ještě hůře. Dokonce ani prostor na to se omluvit mi jeho slova nenechávají, a tak sepnu ruce v klíně a odvrátím pohled. Co jsem myslela vážně a co ne, mu nesvěřím. Vlastně se už nezmůžu na jediné slovo, natolik silně se do mě opře tón protkaný zklamáním. Jestli ono by nebylo lepší, kdyby se opravdu zlobil…
Možná má pravdu. Vlastně má pravdu skoro určitě. Pokud tohle pravidelně slýchávám od lidí, nejspíše nebude chyba na jejich straně. Malá naivní holka, nic víc. Vždyť já vím. Já… vím. Jenom jsme mu chtěla dát mu možnost. Nepochybně ho stálo nemalé úsilí vyskládat jednotlivé kousky skládačky. Už jenom zařídit, abych měla přístup ke střepu Zrcadla, nemohlo být snadné. Ne se všemi, kteří by o ně stáli. Takhle to všechno vyjde nazmar. Nemohla jsem toho udělat o moc více. Jenom tuhle jednu jedinou věc, než celý ten zvláštní svět Probuzených, Ztracených a kdovíčeho dalšího nadobro opustím. Ani nevím, proč mi to tak vadí. Nic mě v něm nedrží, dokonce mě k němu ani nic nepoutá. Nebýt Veršů, které mě přenášely do starých časů, jsem stála na samém okraji a jenom nahlížela dovnitř. Měla jsem mlčet. Prostě mlčet. Teď tu možnost nemám. Dozvuk jeho slov se nepříjemně pne ve vzduchu, skoro jako by mi nad hlavou viselo ostří meče a mělo se každou chvílí snížit. Zatnout se hluboko do masa. A zanechat po sobě krvavou spoušť. Měla bych… Asi bych měla něco říct. Nechat tohle všechno bez odezvy by bylo jednak nezdvořilé, jednak… by ho to nejspíše utvrdilo v dojmu, že tady mluví do zdi. I když se snažím přemoct tísnivou tíhu na hrudi a vyrazit ze sebe alespoň pár slov, kočár se zhoupne a zastaví před branou parku, než se na cokoliv zmůžu. Zvednu tvář. Chci zachytit Williamův pohled a alespoň nějak to uzavřít, ale… Hbitě vystoupí. Nejspíše už nemá, co k tomu dodat. A já vlastně… také ne. Dlaněmi si přejedu po čele, než se zhluboka nadechnu a zase vydechnu. Nebylo to nic, co bych neslyšela už dávno. Prostě… to zvládnu. Jako vždycky. Poposunu se na sedačce a následuji svého společníka do noci. Nabízenou ruku přijmu, dokonce se i pousměji a dostanu ze sebe alespoň něco. I mně samotné to zní prázdně. Jako nicneříkající společenská vata. Dokonce i když mě zajímalo, jak to s knížetem dopadlo. William mě zajímal. Naše životy nemohly být odlišnější, vlastně ani my jsme nemohli být odlišnější. A, byť se opravdu snažím přijít na něco smysluplného, čím bych přispěla do rozhovoru, najednou mám v hlavě nepříjemné prázdno. Jestli ono nebylo snazší si psát… „Jistě… Jistě, asi máte pravdu,“ přitakám. „To… ráda slyším. Těžko si něco takového představit uprostřed historických čtvrtí.“
Ještě na okamžik se u něj pozdržím pohledem, jako bych chtěla něco dodat, nebo se snad vrátit k tomu, co padlo v kočáru, ale pak se mu ztratím za rudými kudrlinkami a raději si dávám pozor, kam šlapu. To, že jdu kousek před ním, mě přinejmenším nenutí se nijak tvářit. Nemusím se hlídat ani nutit do úsměvu. Hluboko uvnitř cítím to pnutí, které mě vždycky nakonec přiměje něco říct. Nebo ještě spíše něco plácnout. Tu a tam mě i něco napadne, ale pokaždé to zavrhnu. Nepadne tak nic o tom, jak krásná je to noc, jak vtipně a nepatřičně by ona šílenost vypadala v Zahradách, a dokonce se ani neuchýlím k dalšímu ospravedlňování. Zatímco mi myšlenky nepříjemně víří, slova mi uvadají na jazyku a mění se v prach. Tak nějak vím, že budu muset ticho přetnout já, pokud nechci celou tuhle procházku strávit v tichu, ale… Ne, nic kloudného mě nenapadá. Uprostřed noci tak podpatky klapají o chodník až nezvykle hlasitě, skoro jako by ve mně zvuk každého kroku umocňoval rostoucí tíseň. Nechtěla jsem ho… znovu zklamat. Nejspíše… Nejspíše by opravdu byla hloupost experimentovat se střepem Zrcadla tak krátce po probuzení z Verše. Mohlo by reagovat jinak. Byť jsem v duchu viděla jenom dvě možnosti – buďto se to povede, nebo se nestane nic –, předvídat jsem to nemohla. Nebo… Nebo by to nemělo smysl. Pokud to má vůbec smysl zkoušet. Soudě podle toho, co mi říkal předtím, to musela být vlastnost toho jednoho střepu… Znovu se ohlédnu. Byť se mi to zdá jako věčnost, pořád za námi ještě vidím sousoší zápolících andělů a skutečně to netrvá tak dlouho, než s ním srovnám krok, aby… aby to alespoň vypadalo, že jsme tady spolu. A ne jenom, že se táhne těsně za mnou. Jako cizinec. „… je tu,“ prolomím ticho váhavě, „ještě něco, co bych měla vědět? O našem, jak to nazvat, společném postižení…“ | ||
| |||
| Plány Alex a vzducholodě… Vím, že je má rád stejně jako cestování. Vidím to na něm vždy, když se o tom zmíní, to nadšení v jeho tváři i jak náhle ožije. „Nejsem si jistá, zda se těch pár vyhlídkových stoupání nad město nebo večírků k pokřtění nového zepelínu dá považovat zrovna za zkušenost s létáním,“ přemýšlivě svraštím obočí. Ne snad, že bych se bála výšek nebo představy pádu, vzducholodě byly bezpochyby fascinujícím vynálezem, který dostal i obyčejné lidi na oblohu, ale… Ale děsila mne představa, že budu na omezeném prostoru zavřená se všemi těmi lidmi bez možnosti odejít. Jestli totiž někdo dokázal změnit kabinu vzducholodi v krutou neprodyšnou past, ze které není úniku, tak to byla smetánka ze Zahrad.
„Ale… Ale to ničemu nevadí,“ dodám rychle, „vlastně… Vlastně jsem ráda, že první opravdovou cestu vzducholodí zažiju s tebou. Aspoň mi budeš moci ukázat, co tě na tom tak uchvátilo,“ koutky rtů mi na okamžik vykreslí ve tváři náznak úsměvu.
Aspoň do chvíle, než náš rozhovor opět sklouzne do vážných vod zčeřených dávnou minulostí a vším tím, co tu Alexovi říkám. Nebo spíše… Neříkám. Jen chaoticky vyprávím útržky, ze kterých se jen těžko skládá celkový obraz… S tichým povzdechem se nervózně zavrtím a poposednu si, když mě na to Alex upozorní. A samozřejmě má pravdu, ve všem. Chci s ním o tom mluvit a zároveň… O tom nedokážu mluvit. Poskládat to všechno dohromady a vyprávět mu to souvisle a… Bez zbytečného zabarvení emocí podat hlášení…
„Já… Omlouvám se, nedošlo mi to, máš pravdu. Bude lepší si o tom promluvit až to trochu více… Až to nebude tak živé. Jak jsi navrhoval už… Předtím. Asi… Asi bych vážně měla aspoň někdy dělat to, co mi říkáš,“ souhlasím s ním. „… řeklo ti to jméno něco?“ zarazím se vzápětí, když zopakuje jméno cherubínky. „Tedy… Hm, ne. Jak jsi řekl, promluvíme si o tom… Později,“ přinutím se zase povolit napětí šponující ramena, zatímco Alexe zamyšleně sleduji. Jeho další slova mě přimějí se tak trochu provinile skrýt za hrnkem kávy, který stále držím v jedné ruce a krátce z něj upít. Soustředit se na dnešní den… Zní to jako náročná výzva. I bez toho, že tu kolem sebe rozhazuji věty a otázky, co příliš nedávají smysl. Až příliš snadno si dokážu představit, že jiný muž na Alexově místě by tak trpělivý a vstřícný rozhodně nebyl. „Ne, taky si to nemyslím. Jen… Byla to hloupost,“ šeptnu.
Tím opustíme ty nepříjemné hluboké vody, ve kterých se tak akorát bezradně plácám, vstříc… Plánům na následující dny. Cesta, vzducholoď… „Dobře,“ kratičce kývnu hlavou a skoro mne až zamrzí, když ode mne odtáhne ruku. „Když to podáš takhle… Těším se,“ na rtech mi přeci jen vykvete vděčný úsměv.
Naše společná neformální snídaně se blíží ke konci. Sleduji Alexe, jak rychle dopíjí kávu a kontroluje oblečení. Za jiných okolností by mě snad i rozesmálo to, jak si ostentativně sundá ten jeden jediný drobeček, co se odvážil odpadnout. Nakonec to ale zvládl se ctí, i když je mi jasné, že to rozhodně nebyl zážitek, který by si v dohledné době rád zopakoval. Ale nemrzí mě to, spíše naopak, protože vím… Že to udělal jen kvůli mně – aby mi zlepšil náladu. A… A vím, že jednou to bude pěkná vzpomínka. Dost možná i úsměvná, když si zpětně vybavím tu nejistotu, se kterou se ujišťoval, jestli vážně chci jíst v posteli. „… zajímavé, říkáš? Takže si to zítra zopakujeme?“ přeci jen neodolám, abych ho trochu nepoškádlila. Přesto mi poskočí srdce, když se zvedne z postele. Odložím na tác nedopitou kávu, dnes… Dnes má všechno zvláštní nijakou chuť. „Jistě, chápu. Hodina mi bude stačit,“ souhlasím bez okolků, čím méně času budu mít na to, abych nad tím vším přemýšlela, tím lépe. Potřebuji se… Probrat. Soustředit se na jiné věci. Nádobí na tácu opět poplašeně zacinká, když se Alex opře dlaní o postel… No, dle jeho výrazu soudím, že si tuhle snídani opravdu jen tak nezopakujeme. Krátce kývnu hlavou, když vidím starost vepsanou do jeho tváře. „Zvládnu. Teď už ano,“ pokusím se ho ujistit. Nakonec se ovšem všechna slova na chvíli rozplynou v krátkém polibku, ke kterému si mne přitáhne. Na chvíli zalituji, že na posteli většinu prostoru zabírá tác s nádobím. „To neříkej dvakrát, abych si pro tebe ještě nedošla,“ hlesnu odlehčeně, když se ode mne pomalu odtáhne.
Sama opatrně vstanu z postele, zatímco si Alex urovnává záhyby županu, který má přehozený přes svůj noční úbor. Já se s ničím takovým neobtěžuji, i když župan, pod kterým na rozdíl od Alexe nic nemám, toho v tu chvíli odkryje více než by se slušelo a patřilo. Namísto toho se jen vytáhnu na špičky, abych ho namísto odpovědi ještě jednou – a tentokrát už vážně naposledy – políbila na rty.
„Za hodinu,“ vydechnu do jeho rtů. „Tak běž. Budu v pořádku, vážně…“ popoženu ho vzápětí, když od něj udělám krok stranou. Pohledem Alexe ještě vyprovodím z ložnice a… A s jeho odchodem se mi vytratí z tváře jakýkoliv výraz. Promnu si tvář a prsty si krátce vjedu do vlasů. Nejsem si jistá, jak dlouho bude trvat, než se budu doopravdy cítit… Jak? Dobře? Lépe? Tak… Tak jako dřív? Vlastně si sama nejsem jistá, co to znamená…
Ale tím teď nemá cenu se trápit. Ještě na chvíli se vrátím do postele, abych přeci jen dopila svoji kávu a pokusila se sníst aspoň pár soust navíc než se přesunu do koupelny prosluněné paprsky slunce stoupajícího po modré obloze. Nakonec se nám dnešní ráno i snídaně přeci jen protáhly z brzkých ranních hodin…
Přinutím se soustředit jen na praktické věci, je to tak snazší. Dám si krátkou koupel, abych ze sebe smyla pot i Alexovu vůni, ovšem nejvíce času mi zabere péče o vlasy. Jsou už opravdu dlouhé. Stejné jako mívala… Dumah. Ten stejný odstín. Lesk. Kdykoliv se v posledních měsících podívám do zrcadla, tak mám pocit, jako bych viděla více ji než sama sebe. Je to tak… Zvláštní. Hledat v tom odrazu sama sebe a zjišťovat… Že už vlastně ani nevím, co mám hledat. Mohu si jen domýšlet, jak jsem vypadala před tím vším… Nepamatuji si to, ať se snažím vzpomenout si sebevíce… Delilah Flanagan už je jen matným odrazem ženy, který tu stojí před zrcadlem dnes a kartáčuje si do zemdlení ruky vlasy. Dnes více než kdy jindy.
Nakonec si vlasy jen ledabyle, tady si naštěstí před nikým nemusím hrát na urozenou lady a nechávat si stahovat kadeře do přísných upjatých účesů. Poté se i převléknu do lehkého cestovního oblečení i pevných bot. Přes bavlněnou košili si přehodím ještě lehký zelený kaftan. Žádný korzet pevně stahující trup ocelovými kosticemi, dlouhá sukně, vycpávky a jakkoliv je to skandální, tak nikde není ani náznak volánů či krajky, jak to bylo populární, když… Jsem… Kdysi dávno... Každopádně - není to zrovna jeruzalémská móda, vidět mne v tom kdokoliv ze Zahrad, byly by z toho řeči. Hlavně tedy z těch kalhot, bez kterých to zkrátka nejde, pokud máme někam jet na koních. Už ze zvyku si k pasu připnu Noahův nůž, který se vzápětí ztratí pod záhyby oblečení.
O tác v posteli se nestarám, přeci jen úklid ložnice i zastlání postele má starosti služebnictvo, rychle to tak pustím z hlavy. Snad jen tu pušku opravdu vytáhnu z pod postele dříve, než by tak později učinil Alex.
Ostatně… Toho opravdu nechci nechat čekat, a tak se s přípravami na odchod příliš nezdržuji.
| ||
| |||
| Nebo dívka Vera De Lacey „Zaneprázdněnost… Každý musíme něco dělat. Nemohl bych jen tak sedět a nechávat tohle město, a především lidi zde v rukou někoho… kdo by křeslo v radě viděl jako šanci, jak si z Nového Jeruzaléma a své pozice udělat dojnou krávu. Rozporcovat jej jako mršinu a nechat jen kosti supům. A že by se takových našla spousta, co by to rádi dělali jen kvůli penězům… moci. Po Edricově odchodu…“ Povzdechne si a přivře oči. „Je to všechno složitější. Výrazně složitější.“ Dodá polohlasně, aniž by se na tebe podíval. Místo toho se opět v jeho očích sem tam zaleskne světlo pouličních lamp, které míjíte.
„Lichotka… Hmm, rozumím.“ Dodá o něco opožděněji a mírně se usměje. Vypadá to však, že mu to došlo až později, než by mělo. To bylo poznat i dle jeho odpovědi před chvílí. Přemýšlel o tvých slovech až příliš vážně, než aby je s úsměvem odmávl a poděkoval ti za ně, jak by udělala většina ostatních.
Ale pak už se rozhovor stočí někam jinam a tobě díky pár Willamovým slovům začne docházet skutečný důvod tvé dnešní návštěvy dne. Ne, nebylo to prachsprosté pozvání na večeři a snad nějakou procházku u měsíčku. Snad by to i bylo lákavé, ale pořád jsi tu byla s vévodou Essingtonem. Ten muž nevypadal, že by na takové kratochvíle jen tak mrhal časem, natož si sem nechával vozit ženy z venkova pro osobní pobavení. Už jen tvá návštěva zde jistě nezůstane utajená zvědavým očím. Viditelně mu to ale stálo za tuhle cenu, kterou nakonec zaplatí spíše on než ty.
Sidriel. Ano, ta a Zrcadlo. Tohle byl hlavní důvod tvého příjezdu sem. Ne, vévoda. Osmělíš se proto natolik, aby si navrhla, že některé věci by se přeci daly ještě zkusit. Však, kdy jindy než dnes. A ještě přihodíš na trochu veselou notu povídání o Novém Jeruzalémě a tvých eskapádách s poptáváním se na cestu. Je to takové lehké téma. Mezi dámami by se jistě setkalo se souhlasným přitakáním a následným štěbetáním v podobném duchu, ale William nevypadá, jako skupina dam na soirée.
„Co prosím?“ Potřese nevěřícně hlavou vévoda. „Vero… To snad nemyslíte vážně? Jak je to dlouho, co jste se mi doslova hroutila v salónku? Ještě pár minut zpátky jste se tvářila jako hromádka neštěstí. Nebude to ani hodina, co jste se probrala z Veršů, a vy mi tu říkáte, že už se cítíte na to, nechat si píchnout morfium a experimentovat se střepem Zrcadla?!“ Prosákne do jeho hlasu už stopa napětí a skoro až káravého tónu. Tedy ne skoro. Je tam doslova hmatatelný. William na tebe hledí jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co zrovna slyšel.
„Ano… Jeruzalém má přes sedm miliónů obyvatel. Je velký. Jak byste si vůbec mohla myslet, že byste se v něm…? Ahh…Tohle? Tohle je pokus o… tu nicneříkající společenskou vatu, že? To jste nemyslela vážně, nebo snad ano?“ Mávne rukou, zatímco nakrčí čelo a jen na tebe chvíli beze slova hledí. Ten moment se nepříjemně natáhne, než si jen prsty unaveně promne kořen nosu a zavře oči.
„Já nevím… Občas mám opravdu pocit, že mluvím do zdi. Možná skutečně jste na tohle všechno ještě moc mladá… Moc… lehkovážná.“ Vydechne dlouze. „Skutečně ještě dívka.“ Hlesne nakonec s těžko postřehnutelným ostnem zklamání.
Je to nakonec zastavení kočáru, které tu trochu dusivou atmosféru přetne a umožní vám vyjít na čerstvý vzduch. Nehledě na to vše, co tu padlo, se vévoda stále chová galantně a tak, jak se od muže jeho vychování očekává. Tedy až na to, že není úplně snadný konverzační partner. Venku však vypadá pod světlem lamp zamyšleně. Vašemu okolí věnuje jeden až nezvykle obezřetný pohled, než si pohodí hůlku v ruce a s mírně skloněnou hlavu vyrazí.
Stromy se houpají ve větru a šumí tichou noci. Takto z dálky to nevypadá, že by v parku někdo měl být, ale může se stát, že na někoho časem narazíte. Přeci jen noc je ještě mladá a vlahé letní večery vybízejí k procházkám v přírodě, ačkoliv jsou to v tomto městě jen její ohrazené ostrůvky.
„Někdo tu jistě bude, ale nemám důvod se kvůli nikomu zastavovat.“ Zamručí vévoda na tvou poznámku a přeci jen k tobě úkosem pohlédne. „Pozornost jsem přitahoval vždy. Jsem Essington. Teď je to jen o něco… otravnější.“
Ale to už vykročíte. Ty ze začátku kráčíš trochu napřed, a tak se na vévodu čas od času ohlédneš. Ten vypadá stále stejně. Snad ještě více pobledle ve tom nočním šeru. „Knížetem? Hmm, byly mu vysvětleny místní územní normy a to, že si tu skutečně nepostaví tu šílenost, kterou chtěl. Je mi jedno, co všechno vlastní za podniky v Industriální čtvrti. Tihle lidé vždycky vyhrožují, ohání se svým bohatstvím a iluzí moci, ale nakonec jsou to oni, kteří tohle město potřebuji. Nikdy to není naopak.“
Ne, korespondence rozhodně byla snazší. Takto totiž William skutečně dokázal působit až příliš… přísně? Jemu by si tu iluzi moci totiž i věřila.
| ||
| |||
| Noční scenérie Nezlobí se. A… Těch pár slov pronese tak zvláštním tónem, že mě tím dokonale odzbrojí. To… To já přeci vím. Příležitostí a důvodů mě trestat měl dost, ale on… Záleželo mu na mě. I kdyby mi to nedošlo už dávno, dnes mi nedával důvod o tom pochybovat. Jinak bychom ostatně neseděli v kočáře a nejeli kdovíkam. Jinak by nedával tak pečlivý pozor, abych se udržela na nohou. Jinak bychom si ani nepsali. Skloním pohled do klína. Ruce pořád ještě tisknu tak křečovitě, až se mi chvějí, a tak… tak si uhladím suknici a znovu se napřímím. William znovu nabere onu neochvějnou jistotu. Ach, ano. Jsem dospělá. Tu a tam si na to někdo vzpomene, ale častěji – obzvláště v Davenportu – sklouzávám zpátky do role malé holky. Sama jsem se tak vnímala. On se mnou však od začátku jednal jako s dospělou, schopnou dělat vlastní rozhodnutí i si nést jejich následky. Je to… ano, zvláštní. Nezvyklé. Můžu se sama rozhodnout. Můžu, ale… Snad měl v tomhle pravdu. Svoboda dokáže být strašlivá, když lidé nechvějí, co chtějí, a já… to nevím. Ne doopravdy. To, co však nechci, je nad slunce jasné. „Dám si na to pozor,“ přitakám. „Totiž… Nenechala bych nikoho vykrvácet, to je asi jasné, ale jinak…“ Pravděpodobnost, že by se mi do života vrátili oni, klesá s každým dnem a dávné sliby… nepoutají nikoho z nás. Nemusím se bát. Tahle bouře už se přehnala. „Jinak to v životě nepotřebuji.“ Vzpomínky na Lucifera. Její dary. Nic z toho. Chci žít svůj život. Svůj, ne její. Nerozhodla jsem se tak už dávno? Ještě chvíli podržím Williamův pohled, ale už k tomu nic nedodávám. Popravdě to rozpitvávat nechci. Oba chceme přeci totéž – aby Vera zůstala Verou. Rozhovor se stočí docela jiným směrem. K těm obyčejnějším věcem. Hůlce. Cíli naší cesty. Vévodově zaneprázdněnosti. Prsty si zakryji ústa, jak mě pobaví svým ušklíbnutím a zrozpačitělý úsměv na rtech se mi roztáhne. Možná až moc. Všechno to napětí ze mě opadne tak rychle, že mám problém výraz zase zkrotit. „Hmm…“ udělám naoko přemýšlivě. Lichotka, nebo politování? Sama bych to nazvala konstatováním. Nebo poznámkou na samé hraně hravosti, skrze niž jsem chtěla ponouknout rozhovor jiným směrem. „Ne, politování ne. Ostatně mám pocit, že vám to tak vyhovuje. Jistá zaneprázdněnost. Charakter vaší práce. Starost o tohle město… Není to pro vás jenom povinnost, viďte? To nás vás obdivuji. Na světě je spousta lidí, kteří by se toho zalekli, nebo to ještě spíše neustáli, ale… ne vy,“ dořeknu měkčeji, přičemž nakloním hlavu do strany. „A takhle, Williame, vypadá lichotka.“
Snad až škádlivý úsměv mi na rtech nevydrží dlouho. Tehdy v Davenportu… Ano, řekla jsem mu to. Neměla jsem to v úmyslu tajit, ale zároveň jsem pak ani neměla důvod Sidriel vytahovat na světlo dne. Ne, dokud se na cestě stáčející se k mému domu neobjevil Robert. Očima mi probleskne překvapení a ramena mi poklesnou, jak na mě dolehne uvědomění, co tady dělám. Proč jsem přijela. Jako by na vyschlou zem dopadla napřed jedna kapka, pak druhá, třetí, až by se rozbubnovaly v divoké kakofonii, se do chvíle vytrhnuté z kontextu a vsazené na černé plátno noci vlijí vzpomínky na to, co jí předcházelo. Zamrkám. Ano… Ano, proto ta nervozita a obavy, když jsem nasedala do kočáru s povědomým erbem na boku. Proto… „Já… Jistě,“ přitakám rozpačitě. Pohledem se mu tentokrát vyhnu, až moc dobře si vědoma, že se mi i tohle nepochybně vepsalo do tváře. A přiznávat, nakolik mě Verše rozhodily, nechci. Stačí, že to dělá starost mně. Jemu nemusí. „Pořád bych to byla ochotna zkusit. To se dnes nezměnilo,“ ujistím ho, „ale trochu se bojím, že… jsou šance na úspěch menší, než jsem si myslela. Různé úlomky mají různé schopnosti.“ A samozřejmě, že bych si nechala proklouznout mezi prsty ten jeden jediný, který mohl pomoct. Bylo by to… typické. Celá já. „Ale kdo ví…“ Tolik se toho táhne od toho jednoho jediného rozhodnutí si tu schránku nechat a trvat si na osobním setkání. Vědět toho jenom polovinu, co vím dnes… Ahh. To je jedno. Nezměním to. Přesto… chtěla jsem se za ní vrátit. Mluvit s ní. I když to nedává smysl, chvílemi na sobě zase cítím její naléhavý pohled. Po všem, co jsem jí řekla, tam zůstala sama. Dlouhé, předlouhé měsíce… Pokud jsme si jenom trochu podobné, nedokážu si představit nic horšího. Nejspíše je to hloupé. Sidriel zemřela už dávno. Nemohla to vážně… cítit. V lepším případě to byl fragment, kus anděla krve, který při znovuzrození nebo snad přetvoření její duše nenašel využití, v tom horším někdo docela cizí. „Možná jenom osud chtěl, ať si dopřejete večer na čerstvém vzduchu,“ hlesnu do ticha, které na okamžik nastane. „Ale pokud byste chtěl, mohli bychom to pořád zkusit. Totiž… dnes. Už mi začíná být lépe. Anebo… Anebo někdy příště. Přijedu ráda. Ostatně sám jste to řekl. Docela se mi po tomhle městě stýská,“ zopakuji už lehčím tónem. Opravdu bych to nečekala, ale… Za okénkem se míhají majestátní svatby, osvětlené jenom září hvězd a pouličními lampami. Ve tmě je těžké zaostřit na detaily, mnohé dekorativní prvky se tak ztrácejí, ale celkovému obrazu to neubírá na zajímavosti. V dálce se občas natáhne věžička do nebes, nebo se na balkónu zastaví vzdálená silueta. Noční výjevy Nového Jeruzaléma by se vyjímaly na plátně. Takřka v ruce cítím rukojeť štětce nedočkavého toho, až udělám první tah. A pak další. Na nebi by se proplétala modrá s černou, dole pod hvězdami by stály zlaté domy a jejich záře by se rozlévala do okolí. Se skutečností bych soupeřit nemohla. Je to tak pěkné, a vlastně víc než to; je to, jako by si mě tohle místo přitáhlo do náruče a konejšilo mě jako malé, ztracené dítě.
„Opravdu? To je dobře. Nerada bych vás tahala přes půlku města, ale popravdě jsem se tady nikdy nezorientovala. Jeruzalém je na mě asi už moc velký,“ přiznám. „A dost možná nejenom pro mě. Pokud bych počítala, kolikrát jsem se někoho ptala na cestu a kolikrát mě poslali špatným směrem… No, víte, jak se to říká. Jediný způsob, jak opravdu poznat nové místo, je se v něm ztratit.“ Dle téhle logiky bych měla být na Jeruzalém expert. Nebo je tak velké, že se v něm člověk musí ztratit vícekrát. Znovu ucítím ten lehký tah, když kočár zahne na silnici a vzápětí se po pravé straně už objeví plot oddělující park od zbytku města. Jsme skoro tam. Začínám se těšit. Kolik času jsem tady strávila právě v parcích? Kreslením, pozorováním lidí nebo povídáním si s naprostými cizinci. Tady se něco našlo vždy. Už ani nestačím nic říct, než zastavíme a kočí pohotově otevře dveře. William vystoupí první a, když se i já zvednu ze sedačky – pomaleji, a přeci jenom opatrněji než on –, zvedne ke mně ruku. Je to drobnost. U jakéhokoliv jiného džentlmena bych se nad tím nepozastavovala, ale vévoda k podobným malichernostem neměl sklony. Snad proto mi na rtech vykreslí hřejivý úsměv, než jeho nabídku přijmu a dlaň na okamžik vložím do té jeho. „Děkuji…“ Na kůži mi opět dolehne noční vzduch. Není chladno, jenom příjemně. Potěšeně se nadechnu, než pohledem zapátrám po potemnělých stromech v dálce. Snáší se tady ticho a klid, vlastně mě na okamžik překvapí, že je park vůbec otevřený. V tuhle hodinu. Nad tím jsem nepřemýšlela, ale… ale William by jistě věděl, kdybych vybrala něco nereálného. „Je trochu zvláštní vidět to tady bez lidí, ale hádám, že to není úplně na škodu. Jistě teď táhnete pozornost,“ prohodím. Pro někoho, kdo si váží svého klidu a soukromí, musí být pozice předsedajícího radního o to náročnější. Na okamžik se zadívám na sochu v dálce. Jenom na okamžik, než se znovu otočím ke svému společníkovi. „Jak to vlastně dopadlo s tím knížetem? Nezvykle jste se na to téma rozepsal. Viditelně vám to běželo hlavou. Možná jste dokonce zněl maličko… popuzeně? Nebo se mi to zdálo?“
| ||
