Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Na tvou sebereflexi tváří v tvář tomu, kdy ti začíná docházet, co všechno by se tu prostě mohlo jednou rozhodnout, že zrovna ty sem nepatříš, Alexander je drobně povytáhne obočí a pátravě si tě prohlédne. Snad i chvíli čeká, jestli nedodáš nějaké to ale. To však nepřichází. Místo toho se tedy opět chopí slova on, avšak jen krátce. „V pořádku. Však nejsme tak daleko od města. Tohle ještě není ta pravá divočina.“ Nedá se říct, že by to bylo nějaké konejšivé uklidnění. Spíše opět jen praktický poznatek, které Alexander umí vcelku efektivně tahat z kapsy. Dost možná díky svým letitým zkušenostem.

Stojíte nad mrtvým zvířetem a tobě se i tady, v té exotické zemi, nad tak zvláštním a cizím zvířetem vrací vzpomínky na Nový Jeruzalém. Na domov. Na život, který si tam sice nechala, stala se někým jiným, ale přesto vzpomínky na něj nikdy nesmažeš. Možná vyblednou pod nánosy času, ale nikdy… nezmizí. Tedy… nejspíš. Alexander sám nevypadal, že by na Nový Jeruzalém kdy zapomněl. Málokdy jste o tom místě mluvili. Vlastně to bylo spíše téma, kterému jste se vědomě nebo snad i podvědomě vyhýbali, což však značilo jediné – něco pro vás to místo stále znamenalo.

„Mužská záliba? Nečekal jsem, že tohla zrovna od tebe uslyším po tom, co jsme sem vyrazili na trénink střelby, a ještě sis po cestě domluvila další lekce. Ani jedna z těchto věcí není zrovna typicky dámským koníčkem.“ Otočí se na tebe Alex. „Takže ani bych se nedivil, kdyby si na mou otázku řekla ano. Vlastně bych se… vůbec nedivil.“ Uteče mu tiché uchechtnutí, než se skloní ke slonovi, aby si jej snad lépe prohlédl.

„Hmm, kly… kůže, kosti… Dá se toho udělat dost. Ale zrovna my dva si teď neodneseme nic.“ Pokrčí rameny, než se opět narovná a s odpovědí na tvou otázku ohledně plánu vyčkává jen okamžik.

„Ne, tady dnes pokračovat nemůžeme. Pach krve brzy přiláká kromě mrchožroutů jistě i predátory. Tohle místo by mohlo být zanedlouho poněkud… rizikové. Ale rozhodně tady toho slona jen tak bezprizorně nenecháme.“ Vydechne, zatímco upírá zamyšlený pohled na šedé tělo před vámi.

„Vrátíme se.“ Zazní náhle rozhodná slova. „Vyrazím pak s Hassanem do města domluvit nějaké schopné lidi, kteří se tady o vše postarají, a především někomu tohle místo ukázat. Není to něco, co by počkalo na zítra. A bude lepší, když to necháme na někom, kdo ví přesně, co dělá, a hlavně má vhodné… nástroje na něco takového.“ Ohlédne se po tobě přes rameno.

„Počítám, že to zabere jen pár hodin. Aspoň si zaslouženě odpočineš, i když poněkud neplánovaně. Hmm, odpoledne si to vynahradíme. Neboj. Buďto můžeme zkusit najít nějaké jiné provizorní místo vhodné na střelbu pár kilometrů od tohoto a nebo, pokud budeš mít jiné plány… Je to tvůj den Del a myslím, že jeho zlatý hřeb už máme naštěstí za sebou.“ Dotkne se botou lehce klu, než bez dalšího otálení vykročí pryč od slona zpátky k vašim koním.

„Pojď. Pomoz mi to sbalit. Bude lepší, když se tu už nebudeme zdržovat déle, než je nutné.“ Skloní se opět k brašnám, z nichž ještě před pár chvilkami vytahoval vše potřebné, aby zase věci bez jediného povzdechu anebo protáčení očí začal opět skládat pečlivě zpátky. Ne, nevypadá to, že dnes se tu zdržíte o mnoho déle.   

„Já vím, že za to nemůžu,“ povzdechnu si, dívat se na souhrn jistých událostí v mém životě s odstupem času je tak trochu bolestivé a dost vypovídající. Za většinu toho jsem vysloveně nemohla, ale byla jsem důvodem… Nebo spíše příčinou? Jako bych to přitahovala a křivila kolem sebe možnost pravděpodobnosti. Nebo… Nebo nad tím zkrátka jen moc přemýšlím. A to v dnešní den opravdu nechci, a tak myšlenku na to, že zřejmě opravdu nebudu to Otcovo oblíbené dítě, zastrčím tak hluboko a daleko jak to jen dokážu.

Gratulace, které se dočkám, je něčím… Co jsem v životě nečekala, že uslyším. Opravdu. Stále se tomu těžko věří, dokonce i tváří v tvář mrtvému slonovi takřka na dosah ruky. A stejně tak nový je ten pocit, co to ve mne vyvolává.

Zatímco poslouchám Alexovo vyprávění o všem, na co lze v Provinciích narazit, tak dost možná o pár odstínů na okamžik poblednu. Jistě, o tygrech, panterech a vlastně většině těch zvířat jsem slyšela – a také jsem toho o nich dost přečetla v cestopisech, co se mi dostali do rukou včetně jednoho lexikonu mapujícího zvířenu napříč kontinenty, stejně tak jsem věděla, že v pralese žijí… Ale… Až do tohoto střetnutí s rozzuřeným slonem mi vlastně nikdy doopravdy nedošlo, jak moc jsou ve skutečnosti nebezpeční. Dokonce i někomu jako já. Naučila jsem se bát se lidí, temných stínů v rohu pokoje, podezřelých zvuků, za kterých jsem dlouhé týdny viděla pokřivenou siluetu Ztraceného… Ovšem… Svět kolem byl mnohem větší a různorodější – přesně jak říkal Alex.

Překvapeně zamrkám, když mi to celé opožděně dojde a snad se na okamžik před Alexem i zastydím ta svoji… Lehkovážnost. „Asi už začínám chápat, proč se ti nelíbilo, že sem vyrážím sama,“ hlesnu skoro až kajícně. Zmínka o sbírce trofejí mne přinutí lehce povytáhnout obočí, nicméně vzápětí jen s náznakem úsměvu zavrtím hlavou. Jistě, střelbu mám ráda a baví mne, ovšem představa, že bych snad cestovala po Provinciích jen abych si mohla zastřelit jedno z těch zvířat, o kterém mluvil… Je to tak zvláštní.

S dalšími slovy natáhnu k Alexovi ruku a jemně se dotknu jeho tváře, zatímco mi na rtech vykvete měkký úsměv, který patří jenom jemu.

„Slíbit ti to nemůžu, ale pokusím se té další lekci nejít naproti,“ pousměji se, když hřbet mé dlaně překryje ta jeho. „Myslím, že po tomhle si oba zasloužíme aspoň pár dní v klidu…“ dodám, než se od Alexe přeci jen odtáhnu a přesunu svoji pozornost ke svému… Úlovku.

Dokonce i když slon leží na zemi, tak si oproti němu připadám tak… Drobná. Maličká. Dokážu si živě představit, že co by s mými kostmi dokázalo udělat jediné dupnutí, nemluvě o těch monstrózních klech. Zajisté by na ně dokázal bez problémů nabodnout dospělého člověka jako nic.

„Hm…“ přejde mi přes rty ten tichý zamyšlený zvuk. To, o čem Alex mluví pro mne nakonec není zase tak nové. „Ano, vím. V pár jsem už… Byla. Barthův otec… Tedy, lord Flanagan… Sbíral trofeje,“ viditelně zaváhám, přesto tu větu nakonec dokončím. Ruku rychle stáhnu ze sloního klu jako by snad najednou pálil a…

… se zavrtěním hlavy se pootočím a pohlédnu přes rameno na Alexe stojícího opodál. „Myslím, že bez loveckého salónku se obejdu. Nejen kvůli stěhování,“ pronesu tiše a mimoděk se kousnu do vnitřku rtu.

„Vlastně… Přijde mi to jako mužská záliba, nemyslíš? Vystavovat si úlovky všem na odiv,“ osmělím se vyslovit tu odvážnou myšlenku. Vím, že před Alexem mohu. „Ale… Těch klů by byla škoda. Už vidím jejich čestné místo nad tou vázou, co myslíš?“ dodám už s odlehčeným úsměvem. Možná si ho i trochu dobírám, ale opravdu jen trochu.

„Ale asi by byla škoda si vzít jen kly a nechat ho tu jen tak ležet, ne?“ dodám již o něco vážněji a viditelně se nad tím zamyslím. „Možná by se dalo něco vyrobit z jeho kostí nebo kůže… Nějaký vhodný a originální… Dar? Na ta tvá jednání?“ nadhodím opatrně, zatímco sleduji jak se na to Alexander tváří. „Nebo možná něco pro Raju jako poděkování za jeho vstřícnost a pomoc…“ pokračuji dál už ryze pragmaticky.

„Hm… Hádám, že tím naše dnešní plány asi vzaly za své…?“ povzdechnu si vzápětí. Napůl se ptám, napůl konstatuji. Těch pár naraženin bych asi dokázala skousnout, ale představa, že tu strávíme dalších pár hodin v přítomnosti mrtvého zvířete mi je trochu nepříjemná.

Vera De Lacey

V dálce před vámi se objeví silueta ženy. Působí trochu jako zjevení v okolní temnotě. Duch toulající se parkem za doprovodu zajíkavého vzlykání. Jak by tohle byla ve skutečnosti snazší varianta. Avšak ty moc dobře víš, že žena je reálná. Pach krve to jasně napoví.

„Hmmh, rozumím.“ Zamručí William, aniž by se na tebe ohlédl, zatímco míříte k té ženě. Ne, nepřidá do kroku, jakkoliv by se to nabízelo. Jdete svižným tempem, rozhlížíte se, ale to je tak asi vše. Kolem vás je noční park. Příroda zalitá hustou tmou, ve které toho není už pár metrů od lamp příliš vidět. Nevidíš nikoho. Nikdo se za ženou na cestě neobjevuje, aby za ni snad vyběhl a stáhl ji do křoví. Všude je… ticho.

Ačkoliv nepospícháte, tak naopak, žena, když vás uvidí, přidá do kroku, i když značně klopýtavého, a z hrdla se jí vydere něco mezi výdechem a zaštkáním.

„P… pomoc… Prosím!“ Donesou se k vám první slova, ale to už jste ani ne deset metrů od ní. Stojí zrovna pod světlem jedné z lamp a ty si ji tak můžeš lépe prohlédnout. Už to není jen černá silueta, ale naopak vcelku mladě vypadající dáma. Vidíš vyčesané, nejspíše hnědé vlasy, které jsou na pár místech rozcuchané. Dlouhé šaty v tmavých odstínech a pak čerstvá krev, která jí stéká po obličeji. Ano na té světlé pleti jsou jí doslova cákance a tobě až zpětně začne docházet, když se po ní natáhneš svou silou, že to ve skutečnosti není… její krev. Srdce jí poplašeně bije v té jediné a tak dobře čitelné emoci hrůzy, ale… Ale nevnímáš, že by snad nějak sláblo.

William se podmračeně rozhlédne, než přeci jen na tu poslední část ještě o něco zrychlí. Vlastně je to tak nečekané, že jej musíš doběhnout, jak tě už netáhne za sebou.

„…Oskar, on… Prosím!“ Koktá, zatímco udělá poslední vratký krok dopředu, než ji William chytí za paže a ona se před ním zhroutí na kolena na zem.

„Lady, už jste v bezpečí… Oskar? Co přesně se stalo?“ Vidíš, jak se nad ní William sklání a v jeho hlase není ani stopa po té jisté frustraci, kterou si tam naposledy zanechala ty a tvé jednání. Zní tak… klidně. Přesto si všímáš, že jeho tvář je stažená soustředěním.

„On… On… Já nevím… Byli jsme tam… U altánku… A… Já nevím, co se stalo… Nic jsem neviděla, než… Oskar… Jako.. jako kdyby ho něco neviditelného zvedlo. Křičel a… A pak… Ta krev!“ Doslova se třese a hledí vytřeštěným pohledem do Williamovi klidné tváře. Ten jen pokývne skoro neznatelně hlavou, jako kdyby ho to, co právě slyšel, ani v náznaku nezaskočilo.

„Vero… Pohlídáte ji.“ Otočí se náhle na tebe s prosbou? Rozkazem?

Delilah Blair Flanagan

„Je pravda, že pár varování tu už bylo.“ Poznamená Alexander lehce s nadsázkou, než opět zvážní. „Ale ne, neber to snad tak, že by si za to mohla ty. Tyhle věci se stávají. Tady vcelku častěji, než by se zdálo. Rozhodně nejsi první a ani poslední, kterou se pokusil rozdupat rozzuřený slon. Tyhle zvířata také nejsou vždy tak klidná, jak se zdají. Zvlášť pokud jim vstoupíš na území.“ Vysvětlí ve zkratce snad aby předešel tomu, že se tím začneš trápit.

To už ti ale pomůže vstát a přijde i ta nezvyklá gratulace. Zní to spíše jako něco, čeho by se dočkal lord po úspěšném lovu nějakých exotických šelem. Ne někdo jako…ty.

„Hmm, co dalšího velkého? Tak slona už jsi viděla.“ Kývne bradou k velkému nehybnému tělu.

„O tygrech si jistě slyšela. V některých částech se ale dá narazit i na lvy, leopardy, pantery… Šelem je tu skutečně spousta. Jsou tu ale i nosorožci. Ti umí být také potenciálně nebezpeční. Jsou dost… teritoriální. Ostatně i gauři nebo divocí vodní buvoli můžou někdy nepříjemně překvapit. Zvlášť v období říje. U vody zase můžeš narazit na krokodýly. Ti ve slaných vodách mangrovů mohou být opravdu velcí. Ti ve vnitrozemí a řekách už tolik ne, ale i tak tu každý rok pár žen nebo dětí stáhnou do vody. No a pokud by ses zatoulala do vyšších poloh více k horám, tak... medvědi.“ Zakončí Alexander svou přenášku drobným pokrčením ramen. Rozhodně to vypadá, že oproti klidnému okolí Nového Jeruzaléma, kde bys snad mohla v lese narazit přinejhorším na jelena nebo vlka, je tohle skutečně mnohem nebezpečnější a divočejší část světa.

„Takže, pokud bys snad chtěla začít pracovat na své nové sbírce loveckých trofejí, Provincie jsou k tomu ideálním místem.“ Dodá Alexander, ale je těžké říct, zda to myslel v žertu a nebo vážně.     

„Hmm, pravda, máš za sebou už jistou školu.“ Přizná sám polohlasně, když zmíníš Ztraceného. Od té doby už uplynula spousta vody, a přesto je to stále tak živá vzpomínka. Skoro stejně tak živá jako teď tvůj zážitek se slonem. S díky se dotkneš jeho tváře a Alexaderovy koutky se maličko povytáhnou. „Také už mám za sebou určitou školu. Praxe dělá mistry, ale… Ale dej tomu prosím teď aspoň pár dní, než mi uštědříš další lekci, ano?“ Přidrží si tvou ruku ještě chvíli na tváři, než se dostanete opět zpátky k praktickým věcem. Ne, nijak vážněji zraněná nejsi. Pár naražených míst by se našlo, ale není to nic, co by tě snad mělo za pár hodin výrazněji trápit.

Vykročíš tedy ke slonovi. Teď už je to jen obrovská mrtvola, ale ještě pár chvil zpátky to bylo, jako kdyby si stála před rozjetou lokomotivou. Kly jsou obrovské. Bílé. Na pár místech trochu zažloutlé, ale i tak působí jako skutečně úctyhodné zbraně. Těžko říct, kolik jeden takový kel může vůbec vážit, ale určitě se pronesou. Je skoro až s podivem, že zvíře živící se listím a vegetací má něco takového.

„Tak… záleží.“ Zastaví se Alexander pár metrů od tebe a stejně jako ty si prohlíží mrtvé zvíře. „Většinou si lovec vezme svou trofej. Nejčastěji to jsou kly. Ty jsou také nejcennější. Ale dá se vypreparovat i celá hlava… Někdo si nechává vycpat i celé zvíře, ale to je u něčeho takového, jako slon, opravdu vzácné. Každopádně i zbytek těla se dá využít, ale to už nejsou tak okaté trofeje. Hmm, určitě si musela vidět pár loveckých salónků v Jeruzalémě, tak jistě víš, o čem mluvím.“ Ohlédne se na tebe krátce.

„Pokud bys ale chtěla něco takového, jako je sloní hlava, k nám do domu a pokračovat ve své nové lovecké sbírce, tak … Hmm, asi bychom se tomu stěhování skutečně nevyhnuli.“ Uchechtne se krátce Alex a založí ruce na hrudi, zatímco stojíte oba nad tvým prvním úlovkem.

♫♪♪♫

Alex zní i vypadá vážně v tom ostrém kontrastu oproti mně. Avšak jakmile ze mne začne opadávat ta nutkavá potřeba se smát bez ohledu na to, jak moc mě z toho bolí žebra, tak si začínám uvědomovat, jak moc velké štěstí jsem měla. Zatraceně velké štěstí v neštěstí. Po kolikáté už? Nechám ho, aby se ubezpečil, že nám od slona zhrouceného v pralesním podrostu už nic nehrozí – jakkoliv to sama moc dobře vím – raději se místo toho pokouším to nějak prodýchat. Uklidnit se.

„Na to jsi přišel až teď?“ vydechnu a přivřu opět oči. Čím dál zřetelněji cítím, jak mě něco tvrdého s vystouplou hranou tlačí do beder, přesto se nepokouším vstát ani se odvalit stranou. Jak ze mne pomalu opadává to napětí šimrající pod kůží, tak k sobě přichází naražený bok z toho nešetrného pádu. „No… S tím ránem… A teď… Tak si říkám, co by se mohlo stát večer,“ drobně se ušklíbnu, ačkoliv se mi tomu pořád nechce dost dobře věřit.

Jakmile mi do tváře padne stín, jak se nade mnou Alex nakloní, pohnu maličko hlavou ke straně a zamžourám na něj. Moc toho z jeho tváře nevyčtu, vlastně vůbec nic s tím, jak stojí proti slunce na obloze, přesto mne tón jeho hlasu přinutí zpozornět. A vlastně nejen ten.

„Počkat… Vážně?“ vypadne ze mne překvapeně, když zmíní stáří slona, a to jedno kouzelné slovo, které mne na okamžik dokonale rozhodí. Úlovek… A já. Lady Flanagan. Slyšet to kterýkoliv z jeruzalémských gentlemanů, tak by i dramaticky přestala hrát hudba. Už jsem slyšela nespočet historek o výpravách do exotických zemí, kteří někteří pánové podnikali právě kvůli lovu slonů, nosorožců a dravých šelem. Oproti tomu já ve skutečnosti nikdy nebyla ani na honu, které se občas opřádali v lesích kolem Jeruzaléma.

A teď několik metrů ode mne leželo obrovské tělo dospělého slona, kterého jsem zastřelila.

Cítím se stále tak trochu jako ve snách, když se chytím za nabízenou ruku a s pomocí Alexe se postavím na nohy. Pohledem zavadím o náznak úsměvu, co mu sedí na rtech a s tak trochu bolestným úšklebkem se přinutím narovnat. Ten pád vážně nebyl zrovna nejměkčí.

„Budu na to pamatovat, až se na mě zase příště vyřítí… Slon nebo… Co velkého tady ještě vlastně žije?“ stále zním tak překvapeně, skoro až nevěřícně. Přesto se pousměji, když se mne Alexander dotkne a už raději nedodávám, že jsem v tu chvíli prostě jen mířila na sloní hlavu a o nějakém cílení na prostředek čela nebo kamkoliv jinam by bylo lepší taktně pomlčet.

Očima zalétnu k nepořádku, co mi vytáhne z vlasů… Raději nechci přemýšlet nad tím, jak musím vypadat. A vlastně mi na tom v tuhle chvíli ani nezáleží. Úsměv v mé tváři se na chvíli rozšíří. Alexander pochvalami rozhodně nikdy neplýtvá, takže o to více mne tahle potěší. Znamená to pro mě… Možná více než by mělo, ovšem rozhodně se to poslouchá dobře.

„No… Plno lidí také necvičilo svoji první ostrou střelbu na Ztraceném… “ potřesu hlavou. Nemluvě o tom všem, co se za poslední půl rok odehrálo. Vlastně až nyní mi dochází, jak moc mě to všechno změnilo… Ve vícero ohledech a věcech, než jsem si myslela. Vzápětí si lehce odkašlu a krátce uhnu před Alexem pohledem, když zmíní ten… No, ne už tolik slavný závěr celé téhle eskapády. Srdce mi poskočí, protože… Kdyby tu se mnou nebyl… Mohlo to také dopadnou úplně jinak. Přesto ze mne závěr jeho slov společně s krátkým uchechtnutím vyrazí další krátké zasmání se. „Jak jsi to tehdy říkal? Že jsem výjimečně paličatá a impulsivní?“ potřesu hlavou až se vlasy rozletí na okamžik do všech stran. „Ale uznávám, na tom závěru budu muset ještě zapracovat. Ovšem do té doby…“ krátce se odmlčím a měkce se pousměji, zatímco k Alexovi natáhnu ruku, abych se dotkla jeho tváře. „Děkuji. V mém zachraňování začínáš být už vážně dobrý,“ pronesu napůl žertem a zároveň to myslím zcela vážně.

„No…“ zkusmo se protáhnu, abych zjistila, co všechno jsem si při tom pádu vlastně narazila. Mohlo to být lepší – ale ze zkušenosti už vím, že také mnohem horší. Oproti zraněním, co jsem si sama prožila nebo díky Dumah… Je tohle opravdu zanedbatelné nic. „… pád z pár desítek metrů na kamení to nebyl, takže nic, co by stálo za řeč,“ ujistím Alexe.

Vzápětí se od něj odtáhnu a pomalu vykročím ke slonovi. Pohybuji se opatrně, skoro až obezřetně, dokonce i po smrti ta obrovská masa působí impozantně. Skoro až hrozivě. Takřka se zatajeným dechem se u něj zastavím a pomalu natáhnu ruku k jednomu z dlouhých klů, co trčí do vzduchu. Prsty přejedu po jeho hrotu a připadám si u toho skoro až… Nemístně, když pohledem hledám místo, kam jsem ho těmi pár výstřely zasáhla.

„Co se vlastně dělá dál s takovým kapitálním úlovkem?“ otočím se zpátky k Alexanderovi.

Ležíš na zemi a zrychleně oddechuješ. Sluneční paprsky proplétající se mezi listy exotických stromů a palem tě lechtají na tváři a ty žiješ. Opravdu žiješ! Až trochu se zpožděním si uvědomuješ, že dopad na zem nebyl rozhodně z těch nejměkčích nebo snad nejšetrnějších. Dost možná jste se po cestě převalili i přes nějaké kousky kamene, kterých je tu díky ruinám více než dost. Teď jsou ale podobné nepříjemné pocity ještě vzdálené a vytlačuje je něco jiného.

Džunglí se rozezní tvůj trochu zajíkavý smích, zatímco zůstáváš v trávě a nad tebou se houpají koruny stromů. Je to skutečně celé tak absurdní! Nějaké ochočené slony si už zde měla možnost vidět, ale ne nikdy nějaké z těch… divokých. Jindy vypadali jako tak klidná a rozumná zvířata. Tento však měl k těm, co jsi už znala, opravdu daleko. Přesto si ho skolila. Zastřelila. Nemusela si sáhnout ani po svých schopnostech, které tu stále jsou, připomínají se tou vůní tlejícího listí na patře, jenž značí jediné – je mrtvý. Zvládla jsi to. Přesto… Stačilo málo, aby to celé dopadlo mnohem hůře.

„Co?“ Ozve se v odpovědi Alexův hlas, ve kterém je také ještě patrné jisté zrychlení po tom, co se stalo. Ne, nesměje se na rozdíl od tebe. Naopak je na něm patrné jeho typické soustředění a kamenná maska, kterou nosí v podobných nebezpečným situacím. Vidíš, jak jde opatrně ke slonovi, aby si skutečně ověřil, že je mrtvý. I urostlý muž jako Alexander působí vedle toho zvířete skutečně male. Pušku má připravenou, ale nemíří. Přesto víš, že kdyby bylo třeba je to pro něj otázka okamžiku. Dojde k obrovské šedé hlavě, o kterou se zapře botou a zapruží. Ne, slon se ani nepohne. Ověří si tak to, co ty už nějakou dobu víš. Nebezpečí pominulo.

„Hmmm… s tebou se člověk opravdu nenudí.“ Zakroutí hlavou, než zajistí zbraň a nechá ji zhoupnout na záda na ramenním popruhu. Můžeš si všimnout, že na jeho oblečení je také patrné, jak se s tebou vyválel ve vegetaci, ale kromě nějakého listí a větviček nepřišlo k velké úhoně stejně jako jeho majitel. Ne, dle pohybů Alexander nepůsobí nějak zraněně.  

„Slávu? Co… Ah, ty myslíš ten večer. Jak tě to jen teď napadlo?“ Slyšíš ještě jeho blížící se hlas, zatímco se vrací už o něco klidnějším krokem tvým směrem, aby se zastavil přímo nad tebou. Shlédne ti do tváře, snad se i trochu nakloní a zastínil ti výhled na slunce, které bylo ze své výšky němým svědkem tady tohoto malého představení.

„Lady Flanagan, musím vám pogratulovat.“ Promluví nezvykle oficiálním tónem, avšak z tváře mu nic určitého nevyčteš, stala se z ní v tento moment pouze temná silueta ohraničená koronou zářivě rudých vlasů. „Dospělý sloní samec. Dle klů nejméně třicet let. Spíše čtyřicet. Skutečně kapitální úlovek!“ Mihne se ti v zorném poli ruka, kterou ti nabídne, aby ti pomohl vstát. Pokud mu podáš tu svou, vytáhne tě na nohy a ty konečně uvidíš ten lehký a stále trochu nevěřícně úsměv, který mu hraje na rtech.

„Jen na té mušce by to chtělo ještě zapracovat. U takto velkých zvířat je nejlepší mířit… sem.“ Dotkne se tě prstem na rozhraní nosu a obočí. Vlastně skoro mezi… očima.

„Ale jinak dobrá práce. Velmi dobrá práce musím říct, lady.“ Potřese hlavou a vytáhne ti mezi slovy kus nějaké suché trávy z vlasů. „Plno lidí by na tvém místě úplně zamrzlo, ani by nezvedli pušku.“ Dodá polohlasem skoro až zamyšleně, aby si vzápětí pomlasknul. „Jen ten konec… Ale čemu se divím. Jen lady Flanagan by dokázala stát tvář v tvář naproti agresivnímu slonímu samci a trvat si na tom, že tentokrát uhne on.“ Uteče mu tiché a možná i trochu úlevné uchechtnutí, jak si i Alexander opět dovolí zase postupně sundat tu masku chladného profesionála. Ano, i na něm vidíš, že tohle mu rozhodně popohnalo krev v žilách a ještě stále se mu klidní trochu popohnaný dech.

„A jsem skutečně rád, že jsem jako zbraň pro začátek nezvolil pistole.“ Potřese hlavou s dlouhým výdechem, než po tobě opět sklouzne jeho teď už o něco pozornější pohled.

„Jsi zraněná?“    

♬♬♬♬♬

Hlasitý výkřik se ti zařízne do kostí. Srdce poskočí a vyplaví se již dávno zapomenuté vzpomínky, ačkoliv… Na takového věci nelze nikdy tak úplně zapomenout. Snad je jen vytěsnit a uložit do těch nejtemnějších koutů mysli.

William od tebe o něco ustoupí, abyste se rychle oba rozhlédli kolem dokola. Vteřina, dvě. Nastalé ticho ale ruší jen šumění stromů ve větru, které působí najednou až příliš ohlušujícím dojmem. Víc už ale nečekáš. Musíš něco udělat! Musíš!

Uděláš krok, další. A vyběhneš. Kam vlastně? Prostě… Někam! V tu chvíli je to spíše impuls než nějaké jednání z rozmyslem. Ještě se ve spěchu ohlédneš na vévodu stojícího stále na tom jednom a stejném místě, abys ho vyzvala k tomu, aby tě následoval. Nemůže tam přeci jen tak stát! Musíte té ženě, ať už je to kdokoliv, pomoci. Krev ve vzduchu necítíš, tak to je jistě dobrá znamení. Ačkoliv ten výkřik sám o sobě i tak značil, že někdo bude v problémech.

Podpatky klapou v rychlém rytmu na chodníčku osvětleném vysokými tepanými lampami.

„…Vero!“ Slyšíš za sebou mezi kroky Williamovo zavolání.

„Zatraceně, Vero!“ Tentokrát už k tvému jménu přidá pro něj tak necharakteristické, ale za to velmi procítěné zaklení, a zatímco ty zvolňuješ tempo, zaslechneš za sebou jeho rychlé kroky.

„Stůjte už!“ Ucítíš na paži dlaň, kterou ji sevře, než s tebou poněkud hrubě trhne a přinutí tě tak prakticky na místě zastavit.

„Co blázníte?!“ Napůl zašeptá a napůl zasyčí, když se k tobě skloní. Oči mu jiskří, ale rozhodně to není dobrou náladou.

„Nemůžete jen tak utíkat neznámo kam! Co vás to napadlo?!“ Vidíš, jak k sobě tiskne nazlobeně rty a výraz v jeho tváři je vše jen ne klidný.

„Opravdu…“ Mlaskne nespokojeně a odvrátí se od tebe, aby se kolem vás opět bez dalších slov rozhlédl.

„A buďte ticho!“ Přiletí od něj ostrý příkaz podobný políčku, zatímco William opět jen tak postává na místě stejně jako před tím. Pak si ale všimneš, že jen tak nelelkuje, ale rozhlíží se a… naslouchá. Pak v jeden moment lehce přimhouří oči a chytne tě za ruku.  „Tam… pojďte!“ Vykročí trochu jiným směrem, než jsi běžela původně ty. Dále od jezera a hlouběji do srdce parku. Jeho stisk je pevný a pokud by ses snad snažila vykroutit, setkáš se jen s jeho káravým výrazem, kterým tě za takové hloupé nápady počastuje.  

Tentokrát je vaše tempo svižnější, ale ještě neutíkáte. William tě tak trochu táhne za sebou a dle pohybů jeho hlavy tušíš, že pohledem pročesává vaše okolí. Nemluví. Naopak se snaží být co nejvíce tiše a pokud by si snad zkoušela zapříst v této situaci rozhovor, opět po tobě střelí jen podračeným pohledem.

Míjíte lampy, ozdobné keře a pak… Na moment Williamův krok vypadne z rytmu. V první chvíli nevíš proč, ale pak si toho všimneš. Té temné siluety před vámi, kolem které se roztahují dlouhé stíny v nažloutlém světle linoucím se z lamp.

Dle nižší výšky i široké sukně ti je i takto z dálky jasné, že jde o ženu. Klopýtá a teď už slyšíš i tiché hrdelní vzlyky a zároveň ještě něco… Ve vzduchu se k tobě nese i velmi dobře známá vůně. Vůně krve. Jak William vypadl v tu první chvíli z rytmu, tak opět přidal do kroku. Přesto ale ani teď neběží.  

Jeho ruka však konečně pustila tvou, když už jste snad u vašeho cíle.

Přesto…

Než se k ní dostanete…  

Pamatuji si, jak moc vyděšená jsem byla, když se na mě v zasněženém lese za Jeruzalémem vyřítil Ztracený. Dokážu si vybavit každý zatracený detail té strašlivé chvíle, kdy jsem byla přesvědčená o tom, že tam zemřu. Prostě jen tak. Rozsápaná pokřiveným stvořením, které mne přišlo zabít. V tváří tvář ohromnému kolosu, který se na mne nemilosrdně blížit je tak snadné si tu chvíli vybavit. Jen tentokrát nemám čas přemýšlet nad smrtí. Nemám čas… Prostě ho nemám.

Pušku instinktivně zvednu a zapřu si ji o rameno. Neztrácím čas s rovnáním mířidel či pečlivým cílením, natož na nějaké táhlé tisknutí spouště. Namířím hlaveň na hlavu zvířete a vystřelím. Dunivý výstřel se rozlehne mezi stromy a jeho ozvěna se vzápětí ztratí v mnohem děsivějším zvuku. Slon pronikavě zatroubí. Pohodí hlavou. Cítím, jak se země otřásá. Duní. Skoro jako mé srdce odrážející se od klenby žeber.

Trhnu závěrem, abych vyhodila nábojnici a okamžitě vystřelím znovu. A pak znovu. Výstřel opět splyne s divokým zaryčením. Puška mi při každém výstřelu v rukách ve zpětném rázu prudce poskočí a bolestivě se mi odrazí od ramene. Nemám ji dobře zapřenou. Ale musí to stačit. Slyším Alexův křik, doléhající ke mně z dálky. Aniž bych si uvědomovala, co na mne vlastně křičí, znovu trhnu závěrem. Kousek ode mne se zableskne naleštěná mosaz, jak nábojnice vyskočí a proletí vzduchem.

S očima rozevřenýma dokořán hledím přímo do těch jeho. Jsou černé. Zuřivě se lesknou. Vztekem. Bolestí. Šedivá maska je potřísněná krví, stejně jako jeden z dlouhých klů. Krk se mi sevře a prsty podpírající hlaveň ji silně sevřou. Mám poslední výstřel. Poslední ránu. Ústí hlavně srovnám s hlavou slona a…

… místo výstřelu se tentokrát do vzduchu zařízne pronikavý zvuk vlastního vyjeknutí. Matně vnímám, jak kolem mne proletí něco dlouhého. Bílého. V rukách mi ošklivě zabrní, jak mi z nich puška vylítne a celý svět se rozmaže společně s tvrdým pádem na zem, co mi vyrazí dech. Všechno kolem se roztočí v několika prudkým, odrazech od země a zelená splyne s rudou a červenou. Opožděně mi dochází, že ty divné šmouhy jsou ve skutečnosti Alexander. Drží mě? Ne. Leží na mě. Cítím váhu jeho těla, které se ke mne tiskne.

Okamžik hodný románového popisu scény o dvou tělech propletených do sebe navzájem s důrazem osudovou vášeň se ovšem nekoná. Ne. Stačím jen dezorientovaně pootočit hlavu a dvakrát mrknout ve snaze zaostřit, když ta váha ze mne zase zmizí. Vlastně tak rychle, že jen překvapeně vyheknu a vzápětí zalapám po vyraženém dechu.

Přesto se mi na Alexe podaří ze země nakonec zaostřit – akorát ve chvíli, kdy se rychle sklání pro pušku a zapírá si ji o rameno. Jenže neozve se žádný výstřel. Vlastně ji ani nezvedne k líci, aby zaměřil a zmáčkl spoušť.

Až nyní pohledem sklouznu ke slonovi a zmatený výraz v mé tváři se ještě více prohloubí. Zvíře leží zhroucené na zemi a sípavě dýchá. Je to děsivý pohled. A… Vlastně mi to zprvu ani nedochází. Jen v šoku zírám na ohromné tělo několika tunového tlustokožce ležící v lesním porostu, zatímco mne v nose šimrá s nebývalou intenzitou vůně tlejícího listí a rozkladu. Umírá. Zabila jsem ho…? Namísto odpovědi se zvíře naposledy sípavě nadechne a vzápětí jeho tělo poklesne společně a srdce se zastaví.

Pořád se mi tomu nechce věřit. Tomu všemu. Co se to vlastně stalo. Nemohl na mne přeci vyběhnout z džungle slon… Ne? Tolikrát jsem sem přeci vyjela sama. Vlastně většinu časy jsem tady trávila sama. Bez Alexe nebo kohokoliv jiného. Kolikrát jsem tady byla a… To přeci… A teď… Strnule hledím na mrtvého slona a srdce mi stále buší. Hruď mi stále poskakuje nahoru a dolů, zatímco tam pořád ležím na zádech a nemůžu od té scény odtrhnout pohled. Zabila jsem ho. Ne. Zastřelila jsem ho. Slona. Já. A neumřela jsem při tom. Ale měla jsem. Když vidím tu hlubokou rýhu v zemi… Ten slon proběhl místem, kde jsem stála. Měla jsem být mrtvá stejně jako on. Ne? Tedy…

Tohle celé je tak… Absurdní.

Tak strašně moc, že mi koutky rtů bez varování zacukají a zpoza rtů mi vybublá… Já ani nevím, co to je. Něco mezi vzlyknutím a pobaveným hýknutím? Ovšem jak jednou začnu, nejde přestat a já se zkrátka… Začnu smát. Do koutků očí mi vhrknou slzy, jak moc to v tu chvíli bolí, ale… Nemůžu přestat. Nejde to. Aspoň prvních několik vteřin ne, pak mi dojde dech a otřásající se bolavá žebra si taky řeknou své.

„.. a ty ses… Bál… Že tě… Postřelím,“ vydoluji ze sebe namáhavě, jak se mi nedaří se uklidnit a pere se ve mne ta podivná směsice euforie a hysterie. „Panebože…“ vyrazím ze sebe s dlouhým výdechem. Dlaněmi si přejedu přes tvář a prsty zajedu do vlasů. Třesou se mi.  „To bylo…“ špatně se mi hledají slova a znovu jen vydechnu.

„Myslím… Myslím, že dneska večer tu slávu… Asi raději vynechám,“ tentokrát spíše zamumlám než cokoliv jiného a na chvíli přivřu oči, jak napětí ve svalech konečně povolí.