Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Tomu rozumím.“ Stiskne ti trochu více ruku, když zmíníš své obavy z cestování. „Ale není to tak hrozné, jak se může zdát navíc… Už jsi určitě letěla vzducholodí, ne? Příští cesta se bez ní neobejde, takže pokud se chceš skutečně přidat…“ Povyjede mu koutek rtů nahoru a v očích mu zableskne nadšení. Tohle je skutečně něco, co má Alexander rád. Nepochybuješ o tom. Ostatně už vaše první setkání, i když ne tak úplně osobní, o tom dost napovědělo.

Pak se ale řeč opět stočí k těm méně veselým bodům a tématům a Alexandrův výraz zpátky zvážní. „Já…Ehm, Del, upřímně moc netuším, o čem mluvíš.“ Povzdechne si a potřese hlavou. „Nechci to tu z tebe tahat. Ne teď. Ale překládáš mi tu jen útržky toho, co se stalo. Co se ti zdálo. Věci vytržené z kontextu. Je pro mě dost těžké se v tom zorientovat a říct ti k tomu něco relevantního. Vím, že chceš slyšet můj názor, ale… Ale nevím, co ti na to mám říct. Ne takto.“ Řekne pak prostě. Zatímco ty se utápíš ve vzpomínkách na to všechno. Pro tebe je to tak živé, až nepříjemně. Ovšem pro Alexe? Pokud si to zrekapituluješ řekla jsi mu opravdu jen zlomek toho, co se stalo a některé části jen v dost nejednoznačných náznacích. Někdo jiný by ti možná vše odkýval, aby prostě byl klid. Ale on ne.

„Možná bude lepší se o tom pobavit, až to nebude tak živé, ano? O tom všem. I o té… Laylah.“ Přimhouří maličko oči a s přemýšlivým výrazem se opře do měkkého polstrování postele.

„Raději se soustřeďme na dnešní den, hmm? S takto rozrušenou dámou chodit na střelnici by mohl být i hazard se životem. A.. co poznali? Iluzi?“ Alexander zaváhá, než se drobně zamračí. „Asi by záleželo na víc faktorech… Nevím… Ale nemyslím si, že je se světem něco špatně. Ty snad ano?“ Počká trpělivě na tvou odpověď a jen kývne.

„Tak tedy… domluveno. Sir Archdale jistě ocení pro jednou tak okouzlující doprovod. Promluvím s Rajou, ale tohle by nemělo být něco, co by mělo překážet výkonu mých povinností. Spíše jim to může jen prospět.“ Pohladí tě naposledy po ruce, než ji stáhne zpátky k sobě a vezme si zpátky svůj šálek s kávou, aby ji jedním delším lokem všechnu vypil.

„Rozumím… Věř mi, že tenhle svět je skutečně velký. Větší než Luciferovy iluze. Stačí se jen rozhlédnout kolem.“ Pronese odlehčeným tónem, než odloží prázdný hrníček zpátky na tác a pozorně se prohlédne, zda na sobě nemá nějaké drobky.

„Hmm, snídaně v posteli… Můžu si odškrtnout další z věcí, které v tomhle životě zkusím. Rozhodně… zajímavé.“ Zvedne prsty zapomenutý drobeček ze záhybu jeho oděvu a odloží jej ostentativně na prázdný talíř, aby se pak jediným plynulým pohybem zvedl z postele.

„Del… zajdu zařídit nějaké věci, abychom pak mohli vyrazit, ano? Potřebuješ… Chceš nějak více času? Počítám, že do hodiny bychom mohli vyjet. Co ty na to?“ Zastaví se u tebe, aby se naklonil nad postel, opřel se dlaní o matraci… A jen se nespokojeně zamračil na tác, který se díky tomu naklonil po směru jeho ruky, než opět pohlédne na tebe.

„Zvládneš to tu zatím sama?“ Dotkne se tvé tváře a trochu starostlivě si tě prohlédne. Rozhodně se v jeho výrazu neobjeví nějaká úleva. Spíše možná naopak.

„Del… Kdyby cokoliv, nebudu daleko.“ Přitáhne si tě ke krátkému polibku na rozloučení a jeho rudé vlasy mu spadnou kolem obličeje a zašimrají tě na tvářích. Skutečně už je má delší, než když si mu je nezkušeně stříhala roztřesenou rukou na palubě Liberty.

„Uvidíš, bude to skvělý den.“ Pousměje se a nechá ruku pomalu sklouznout po tvé tváři, jak se zase narovná vedle postele a poupraví si oděv.

„Takže za hodinu?“  

♫♪♪♫

„…nebo bys možná měl raději šetřit síly na další díl z pera mistra Penfielda,“ poznamenám polohlasně. Vlastně si ani nedokážu představit, že by se snad z Alexandera mohl někdy stát příznivec brakové románové literatury, zvláště s tím, k jakému druhu knih on sám tíhl. To už jsem spíše sáhla po některé z jeho knih já, ať už ze zvědavosti nebo zkrátka jen touze po změně.

Pomalu uždibuji ze svého jídla, na rozdíl od Alexandera se nad talířem hrbím a občas bojuji s vlasy, aby mi zbytečně nezavazely. Ani si nelámu hlavu s tím, zda sem tam nějaký drobek dopadne na povlečení, tomu prostě nejde zabránit a pak jsem myšlenkami někde úplně jinde. Nakonec talířek s nedojezenou snídaní odložím zpátky na tác a natáhnu se po mléčně zabarvené kávě v malovaném porcelánovém hrnku. Snad si jen lehce poposednu, abych trochu ulevila jedné z nohou, které mám pod sebou složené.

Alexanderova reakce na moji opatrnou… Prosbu? Návrh? … na sebe nenechá dlouho čekat. Jako na povel uhnu pohledem a lehce se ošiju. „Neřekla bych, že vysloveně… Nesnáším cestování, jen… Jen jsem úplně neměla příležitost ho začít mít ráda a možná se toho i trochu bojím,“ odpovím Alexovi poněkud zdráhavě než k tomu všemu vzápětí i přidám důvod, proč mě to vůbec napadlo. Tedy právě teď. Cestování po Provinciích sice znělo dobrodružně a svým způsobem i lákavě, ale zároveň jsem z toho opravdu měla strach. Přeci jen neznámá země, kde jsem vlastně skoro nikoho neznala a kdyby se něco stalo, tak bych ani nevěděla, kam jít nebo na koho se obrátit. Jenže teď mám větší obavy z toho, že tu zůstanu sama jen se svými myšlenkami a vzpomínkami, které se nedají odehnat ani vytěsnit z hlavy.

Nádobí na tácu lehce zacinká, jak si Alex poposedne a přitáhne na okamžik pohled nás obou. Poslouchám ho, všechny ty otázky, které mi položí a přinutí mne se nad tím trochu více zamyslet. „To místo… Ten úlomek tam na mě čekal. Napadlo mě, že by to mohl být ten úlomek. Laylah mluvila o společné silné... Rezonanci, ale…“ viditelně zaváhám. Ozve se tiché zavrzání prstů svírajících hrnek, jak se mi na okamžik prolnou dvě vzpomínky vzdálené stovky let. Odlišné, a přesto podobné.

To, jak ležím zkroucená v agonii a zírám do bílého světla…

A zároveň vjem stoupající vody, zatímco nehybně hledím k otvoru vysoko nad mojí hlavou.

Roztřese vydechnu a… „… já… Nejsem si jistá. Ale… Ale spíše ne. Ne… Bylo to jiné, určitě to bylo jiné,“ dodám už o něco jistěji. „Ale ta džungle vypadala podobně jako ta zdejší, i když… Hádám, že ta vypadá všude stejně a já… Měla jiné starosti než se rozhlížet,“ přiznám se a mimoděk sklouznu pohledem po jeho tváři. Spodní ret se mi lehce zachvěje, jak se v ten okamžik neovládnu. Nebylo to sice skutečné, ale vzpomínka na jeho bledou nehybnou tvář… Jak to Lucifer řekl? Věděl jsem, že tomu neodoláš… A měl pravdu. Zatracenou… Pravdu… I kdybych tehdy tušila, že je to jen iluze… Riskovala bych to? Zvládla bych držet se stranou s vědomím, co kdyby… To iluze přeci jen nebyla? Začínám litovat toho, že jsem ho pustila z postele pro snídani. Ještě aspoň chvíli mohlo být vše… Jednodušší.

Jenže namísto toho teď nejistě sleduji zlatě vyvedenou mozaiku po obvodu hrnku, která se mi při pohybu zaleskla před očima a plácám se v tom. Ve všem. „Možná, tedy… Nejen, ale… Ano, myslím, jen… Poznali bychom to?“ odpovím Alexovi roztěkaně, jakkoliv mi to celé přestane dávat smysl v okamžiku, kdy to vyslovím.

Dlaň překrývající tu moji mne vtáhne zpátky a ukotví v čase i prostoru. Natočím k němu tvář a sotva znatelně kývnu hlavou. „Jsem zpátky. Tady. S tebou,“ šeptnu a více než cokoliv jiného to zní jako… Ujištění. Dlouze vydechnu a napětí sbírající se v šíji opět povolí. „Jen… Chvíli mám pocit, že je všechno v pořádku a v další chvíli je všechno zase… Nevím, jak to popsat…“ přiznám se. Až teď zvednu hrnek ke rtům a konečně se té sladké kávy napiju.

„Zní to jako dobrý plán. Třeba… Třeba se mi to i zalíbí,“ nejistě se pousměji. „A… Stejně jsem ti to chtěla časem sama navrhnout, když už konečně začínám rozumět zdejšímu jazyku i tomu, jak to tady funguje…“ pokračuji přeci jen už o něco jistěji. Odhodlaněji. „A pak… Nechci skončit jako Dumah, závislá jen na svém malém světě,“ dodám takřka bezhlesně. Jak to Alexander říkal? Máme tendence vydávat se po těch stejných cestách bez ohledu na to, že nás vedou vstříc stále té samé zkáze…

Delilah Blair Flanagan

„Asi bych měl romány a tady tuhle tvou oblíbenou literaturu číst častěji, když tě do života tak inspirují.“ Podotkne Alexander, ale v jeho hlase nezazní nějaká výtka nebo snad uštěpačný podtón. „Možná mi budeš muset ale některé doporučit. Tohle není tak úplně můj obor.“ Uteče mu krátké uchechtnutí. Skutečně Alexanderova záliba v literatuře ležela na jiném poli než ta tvoje. Především cestopisy a odborná pojednání, ano, to bylo jeho. Nebylo to však něco tak lehce stravitelného natož zábavného. Rozhodně ty jeho cestopisy neobsahovaly to zábavné cestování plné dobrodružství, na jaké si byla naproti tomu zvyklá ty ze svých knih.

Smetana se vlije do kávy. Bílá se smíchá s černou. A ještě chvíli vedle sebe ty barvy existují vsakujíc se jedna do druhé, než vše nekompromisně zamícháš lžičkou a ještě přidáš trochu toho cukru. Co by to ostatně bylo za kávu bez cukru?

Ujídáte něco ze své snídaně. Ty vcelku ležérně a bez zbytečného stresu. Alexander sedí naproti tomu s rovnými zády a snídá svou porci velmi pečlivě a opatrně. Snad aby skutečně nedošlo na ta politá prostěradla a talíře vyklopené do postele. Rozhovor se stáčí k poměrně nezávažným tématům. Alespoň tedy ve světle toho, s čím ses ráno probudila. Většina vašich denních starostí by se totiž vedle toho dala označit za nezávažné.

I tak tě ale napadne jedna věc. Něco, co by se snad dalo využít a když ne, pořád to bude způsob, jak utéci před tím stereotypem zde, který by jistě sváděl ke zbytečnému přemýšlení. Alespoň na chvíli.

„Co? Se mnou?“ Tentokrát Alexandera skutečně zastihneš nepřipraveného na něco takového. „Ty by si se mnou chtěla cestovat na jednání? Ty, Del? Myslel jsem, že nesnášíš cestování.“ Podotkne zcela upřímně a zkoumavě si tě prohlédne.

„Ah, odjet z Dvaraky. Hmm, jistě. To dává smysl vzhledem k tomu… No, chápu, kam tím míříš.“ Poposedne si na posteli a jen rychle střelí ostrým pohledem k tácu s jídlem, který se stejně jako matrace mírně zhoupne.

„Ano, pamatuji. Nějaký ze starých chrámů. Je jich tu spousta. Ovšem rozhodně ne ve všech se bude dát najít něco takového. Hmm, s čím přesně by to mělo být spojené?“ Zeptá se tě zamyšleně Alexander. „Myslíš s tím, co se ti stalo? No… Bylo by to asi dost přitažené za vlasy, ale pokud tam někdo uložil úlomek, tak je možné už vše. Zvlášť, když nás na to místo dovedl bílý chital.“ Nakrčí rty.

„Ale ty jsi byla dole déle než já. Já se tehdy tolik nerozhlížel. Připadalo ti to snad podobné? Jako naše architektura?“ Zadívá se na tebe s jistým očekáváním. Avšak, když zapátráš v paměti, až tak moc to tomu místu z Veršů podobné nebylo. Navíc ty malby andělů. Ne, takovou výzdobu jsi tam skutečně tehdy neviděla. Na druhou stranu ta džungle skutečně byla… podobná.

Tolik myšlenek a možností, že je těžké si z nich vybrat nějakou určitou. Hrníček se zlatě zableskne v denních paprscích a tobě z toho akorát na rukou naskočí husí kůže. Mohlo by snad…?

„Co prosím?“ Teď už v Alexově tváři zahlédneš i stopu nejistoty. „Skutečné? Jak to myslíš, Del? Samozřejmě, že je to skutečné. To… To kvůli těm veršům?“ Odloží hrníček i s podšálkem opatrně na tác mezi vámi a poposune se blíže k tobě. Počíná si při tom velmi obezřetně a možná až příliš opatrně, ale na druhou stranu se ani kousek porcelánu poplašeně nezacinká.

„Del, podívej se na mě.“ Položí svou ruku na tvou opřenou na posteli. „Tohle je skutečné. Není důvod, aby nebylo. Jsi zpátky. Zase na hladině. Nemusíš se bát. Ano?“ Pronáší tichým hlasem a pomalu za sebe skládá jednotlivá slova.

„Možná… Možná by ti cesta z Dvaraky skutečně prospěla. Přesvědčit se, že svět je skutečně větší než jen tahle naše malá bublina. Hmm?“ Pokývne zamyšleně hlavou, zatímco tvou ruku sevře do své.

Vera De Lacey

Jeho tvář se natočí tvým směrem, když zazní to jméno. Williame. Skutečně působí, jako kdyby ho něco vyvedlo z rovnováhy. Už jsi to ostatně slyšela v tom jeho ostrém tónu, kterým s tebou začal zčistajasna hovořit. Avšak ten moment trvá jen chvíli. Naopak, když domluvíš, jen mu skrz rty uteče tichý povzdech, než je pevněji semkne k sobě.

„Nezlobím se na vás. A už vůbec vás nechci trestat.“ Hlesne až nezvykle tiše. „Proč bych také měl? Každý jsme svého štěstí strůjcem… Rozumím tomu, proč jste se o to snažila. Nikdy jsem neřekl, že ne. Pouze si na tohle dávejte pozor. Ano? K některým z nás se Verše vrací snáze než jiným, ale dle toho, co jste říkala, budete mít v tomto štěstí. Alespoň zatím. Jste dospělá žena Vero. Můžete si sama rozhodnout, jak se svým životem naložíte. Nemusíte se hned omlouvat, natož někomu ospravedlňovat.“ Řekne s neochvějnou jistotou v hlase. Je to zvláštní změna. Po měsících strávených doma v Davenportu bylo lehké sklouznout zpátky do těch zaběhlých kolejí mladé dívky a rodičů, kteří se starají o její život. Ačkoliv ses tomu vyhýbala, i tak si na sobě pozorovala, že v jistém směru je zvyk železná košile. Však jak dlouho si žila bez rodičů? Sama za sebe? Stěží pár měsíců? To nebylo nic oproti více než osmnácti letům v jejich péči.

Kočár s vámi projíždí Jeruzalémskými ulicemi a těžko říct, kam vás veze. Dost možná všude a nikam. Přeci jen jste se na cíli vaší cesty ještě neshodli.

„Popravdě nevím, jestli tohle měla být z vaší strany lichotka a nebo spíše politování.“ Ušklíbne se drobně vévoda, když zmíníš jeho jistě velkou zaneprázdněnost.

„V pořádku. Však jsme se na tom domluvili a slíbil jsem vám tehdy v Davenportu, že o tom budu přemýšlet. Jen nám osud v tomhle dnes večer tak úplně nepřál. Možná…“ Zachmuří se lehce a uhne pohledem. „Možná je to tak ale lepší.“ Ztlumí hlas na pomezí šepotu a tobě v hlavě zazvoní pár zvonečků upevněných na nitkách, které vedou pár měsíců zpátky do vaší davenporstké knihovy. K tomu, o čem ses tehdy s Williamem bavila, čím jsi ho zahrnula, a především k tomu, o co jsi ho žádala.

„Strom? Hmm, neosvětlené cestě bych se raději vyhnul. Ve vašem stavu dnes… Myslím, že bude lepší vybrat něco schůdnějšího. Primrose říkáte? Dobře, to nezní špatně. Proč ne. Přiznám se, že jsem tam nebyl už…“ Zvedne William na chvíli zamyšleně pohled, jako kdyby lovil z paměti něco určitého. „Už dlouho.“ Kývne nakonec hlavou, než si pohodí hůlku v ruce a zahákne orlici za dřevěné zašupovací okénko, které vás odděluje od kočího.

„Do parku Primrose. Je jedno, která z bran.“ Přikáže stroze bez zaváhání a pak okénko zase zavře. „Počítám, že to nebude daleko. Jestli se nepletu, tento park je ve stejné části Zahrad.“ Řekne už o něco vřelejším tónem, zatímco kočár s vámi zabočí do jedné z širokých ulic.

Skutečně to netrvá dlouho a ucítíš to výmluvné zhoupnutí a zastavení kočáru značící jediné. Jste v cíli. William se poposune na sedačce a zvedne se, aby vystoupil již pohotově otevřenými dveřmi ven z kočáru.

„Opatrně.“ Nabídne ti při východu ven ruku a ty můžeš sestoupit po těch pár schůdcích na chodník. Před vámi se tyčí plot s mohutnými kamennými sloupy a ozdobnou kovovou branou. Vše tone v temnotě noci, kterou však vcelku úspěšně rozhání pouliční osvětlení. Dokonce je vidět i silueta sochy na vysokém podstavci, která už z dálky vítá návštěvníky parku. Znáš ji. Je to nějaký dramatický výjev s trojicí spolu zápolících andělů. Něco, co ti dříve přišlo spíše romantické a pohádkové. Odtud však žádné detaily nejsou příliš vidět. Pouze obrysy z kamene vytesaných křídel rýsující se naproti nočnímu nebi.

Zdá se, že nejen pro mne je tahle situace, kdy mi Alex nese snídani do postele… Nová. Z jeho rozpaků a nejistoty… Vlastně mě do dnešního rána ani nenapadlo, že by za všechny ty roky nikdy… Hm. „Nepraktické to trochu je,“ odpovím měkce, když s ním souhlasím namísto toho, abych si ho za to dobírala. „A v románech se u toho rozhodně méně drobí do postele a riziko polití bílé peřiny kávou nebo černým čajem je rozhodně menší… A pokud se to stane, tak to hlavním hrdinům stejně nevadí.“ Sleduji Alexandera, jak položí tác na postel přesně jak jsem si přála a krátce se na něj pousměji.

Vzápětí opět přijde na přetřes puška pod postelí, ale… Alex nepůsobí, že by se na mne za to hněval. Otázka je, zda mu tahle trpělivost a ochota vydrží i poté, co ji tam opravdu najde, ale… Ale tím se teď netrápím. Zvláště pokud předtím mluvil o tom ukládání pohotovostních zbraní vážně.
„A právě proto, že ti to tak nepřijde, tak tě mám ráda. Mimo jiné tedy,“ ujistím ho a tentokrát mi v hlase zazní i ten lehký pobavený tón. Talířek s jídlem na chvíli odložím, abych se po Alexově vzoru natáhla po hrnku s kávou, ovšem zde veškerá podobnost mezi námi začíná i končí. Zatímco Alex si ji vychutnává tak, jak ji Madhjuri uvařila, tak já si tam vsypu dvě štědré lžičky cukru a celé to ještě zaliji hustou smetanou nachystanou v malé konvičce právě a jen pro mě.

Vzpomínkami se na chvíli vrátím do minulosti, té… Té, která není zase tak dávná. Ani nevím, proč to všechno Alexovi vlastně říkám. Možná… Možná ta slova nepatří ani tak jemu jako sobě samé. Každou tou větou si připomínám, kým nyní jsem. To, co se mi opravdu stalo. Delilah ve skutečnosti nikdy nebyla u Damašku, a i když se jí také staly všechny ty strašné věci, které jí vzaly a změnily život, tak… Tak to bylo jiné. A především to bylo něco, co jsem už měla za sebou. Nechala za sebou. Manžela. Greenhill. Fernsbyho… A to stejné musím… Teď… Udělat s tím, co se stalo Dumah. Jen… Ne, není to tak lehké, jak bych si přála. Zatím ne…

Alex se přeci jen přisune k tácu blíže a posadí se tak, že u toho nepůsobí tolik prkenně, zatímco se sám rozpovídá o tom, na co jsem se ho včera nestihla zeptat. Stříbrné doly… Ano, matně si pamatuji, jak jsme o tom spolu už dříve hovořili. Tedy… Spíše Alex, když jsem se ho na to vyptávala. Ovšem dolovat z hlavy některé vzpomínky je pořád… Náročné.
„Tak to slyším ráda. Zajisté to muselo být náročné vyjednávání,“ přitakám. Jakkoliv to v podání Alexe znělo prostě a jednoduše, tak jsem právě díky němu už aspoň tušila, kolik úsilí takové dohodě ve skutečnosti musel věnovat.

Dnes, zítra, možná pozítří… Ne, to není příliš společného času, ale za toho půl roku jsem si už zvykla a přijala, že to jinak nejde. A že i ty dva společně strávené dny mohou nahradit týden odloučení více než dobře. S krátkým kývnutím hlavy se lehce pousměji, jakkoliv kdykoliv jindy bych ten Alexův dovětek s chutí okomentovala a rozhodně k tomu měla, co říci. Ozve se zacinkání lžičky, jak jí zamíchám kávu, aby cukr nezůstal na dně, než ji vzápětí odložím a vezmu hrnek do dlaní. Hřeje mne do studených prstů. Sice ne tak jako Alexander, ale… Ale mám pocit jako bych ten chlad nyní cítila… Vnímala mnohem víc. Nebo… Nebo to ty Verše mohly probudit? Tlukot srdce mi náhle zrychlí. Představa, že když o tom teď vím, tak bych to mohla začít opravdu cítit… Jako…

Alexanderův nečekaný dovětek s tou nečekanou, a především vzácnou nabídkou mne přinutí k němu překvapeně vzhlédnout. Nadechnu se… A zase vydechnu. „Více času…“ zopakuji po něm lehce zastřeným hlasem. „Nebo… Možná místo toho, abys zůstával tady…“ promluvím váhavě, nejistá si tím, co mu teď právě chci říci. „… mohl bys mě vzít s sebou? Já… Nerušila bych tě při jednáních, jen… Možná by mi prospělo na chvíli odjet z Dvaraky,“ vyslovím tu domněnku nahlas a raději upřu svůj pohled na hrnek ve svých rukách.

„Pamatuješ na to místo, kde jsem spadla do těch ruin pod zemí? A našla tam ten relikviář? Vím, na to se asi nedá jen tak zapomenout,“ lehce si odkašlu. „Možná… Myslím si, že to mohlo být to místo, kde… Nebo nějak s tím vším spojené. Pamatuji si, když jsme vylétli na povrch, všude kolem byla džungle, to vlhko a teplo… Tedy, byla to jen jeho iluze, ale…“ raději místo dalších pozvednu hrnek, abych se napila.

V tu samou chvíli se ovšem zarazím, když zachytím při tom pohybu zlatý záblesk na malovaném porcelánu. Oči na okamžik rozevřu dokořán, než opět vydechnu. A párkrát mrknu.
„Alexi… Napadlo tě někdy… Jestli je tohle všechno vůbec skutečné?“ jen pomalu vyslovím tu iracionální šílenou obavu, co se z ničeho nic vynoří na povrch.

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

„Hmmh, lepší.“ Zopakuje po tobě se stopou vděčnosti Alexander, když mu pomůžeš s jeho ranním účesem. Není to dokonalé, ale rozhodně je to lepší, než když se o to snažil nedbale postarat sám.

„Samozřejmě bych ji nemusel hledat, kdybych si díky někomu byl jistý, že tam není. Každopádně jsou ale na uložení pohotovostních zbraní vhodnější a přístupnější možnosti. Nemluvě o tom, že také bezpečnější. Možná je zařadím někdy do našich střeleckých lekcí.“ Prohodí jakoby nic, než se tě krátce zeptá na tvá přání ohledně snídaně a pak už tě opustí.

Propadneš se do ticha pokoje. Najednou jsou některé věci vzdálenější, než byly a jiné se naopak přikradly blíže. A pak ti to probleskne hlavou. Ta krátká vzpomínka na těch pár vteřin utopených pod nánosem toho všeho, avšak o nic méně důležitých. Možná naopak ještě důležitějších než ten zbytek!

Hrot pera se rozběhne po papíru a začneš vykreslovat symbol, který ta žena, Laylah, použila na otevření relikviáře. Trojice kruhů s vepsaným trojúhelníkem. Nic složitého, přesto to také není nic, co by tě jen tak napadlo namátko zkusit. Necháš pak už papír papírem. Je na čase se obléci a přichystat se na i tak poněkud nekonformní snídani.

Netrvá to nakonec až tak dlouho a Alexander se vrátí. Ty rozpaky. To, jak je ze současné situace nejistý je pro někoho jako on tak zvláštní. Na druhou stranu tuhle svou stránku asi také neukazuje jen tak někomu. Rozhodně to vypadá, že nebude moc takových, se kterými by snídal v posteli, pokud tací vůbec jsou.  

„Neříkám, že je to hrozná představa. Jen…“ Povzdechne si pod tíhou tvého zvídavého pohledu. „Jen je to trochu nezvyk. A zdá se to nepraktické. Ale nebráním se tomu zkoušet nové věci. Zvlášť protože tu postel nemusím uklízet.“ Dodá přeci jen o něco odlehčeněji a podá ti tvůj talíř, zatímco dle tvých instrukcí tác přesune na postel.

„V pořádku. Kdo jsem, abych zakazoval ženě snídat v posteli? Rozhodně by mi to mělo přijít normálnější než puška schovaná pod ní. Hmmh, mělo.“ Nakrčí drobně čelo a jen potřese hlavou. Nemusíš dlouze hádat, která z těchto věcí ho znejišťovala více.

Sám se zatím raději chopí šálku s kávou, do které si nepřidá ani mléko a ani cukr. Pije ji prostě jak je bez zbytečností kolem, jak by někteří tato vylepšení mohli označit.

„Aha…“ Usrkne trochu kávy ze šálku, když začneš mluvit o sobě a tvém životu v Jeruzalémě. Zdá se to dávno, ale až tak dávno to ve skutečnosti není. Tvé časté nemoci, Greenhill, pohled i nesmlouvavý dotyk toho kněze, který měl k bohu opravdu daleko. Alexander ti do toho nevstupuje. Jen tě poslouchá a až když domluvíš, zacinká tiše porcelán, jak šálek odloží zpátky na zdobený podšálek

„V tom případě chápu, že víš, co dělat. Budu ti tedy věřit.“ Poposune se na posteli blíže k tácu s jídlem, aby tě napodobil a sám si vzal jeden z talířků s jídlem. Ne, na tvůj život před tím vším se neptá. Nechal tě mluvit, ale viditelně do těchto detailů v současné situaci nechce zabíhat.

„Hmm? Ne, dnes ne. Jednání proběhlo úspěšně a podařilo se nám vyjednat dohodu o sdíleném přístupu k stříbrným dolům na severu. Bylo to sporné území, ale někdy se dá dohodnout, když obě strany cítí, že z toho něco budou mít. A také, když pochopí možné následky opačných rozhodnutí.“ Pronese Alexander klidným hlasem až poté, co si způsobně otře ubrouskem ústa. V jeho podání takovéto věcí zní vždy tak jednoduše.

„Takže dnes, zítra a s trochou štěstí i pozítří nemám nic přímo v plánu. Tedy… Zatím. Záleží, jestli s něčím nepřijde paní domu? Varoval jsem Raju, že minimálně ty tři dny potřebuji, abych zabránil jiným diplomatickým konfliktům.“ Natáhne se opět pro šálek s kávou.

„Ale, pokud by si potřebovala trochu více času… Zařídím si to nějak.“ Šeptne tlumeným hlasem zčistajasna tu neurčitou nabídku, která z jeho strany jindy opravdu moc často nepřichází.

♫♪♪♫

Zpoza otevřeného okna sem doléhá vzdalující se pokřikování opic podkreslené tichým hartusením služebné a neustálým pohvizdováním ptáků z korun vysokých stromů, které jsou všude kolem domu. To celé podkresluje sotva slyšitelný monolitý šum, o které jsem dlouho netušila, co to vlastně je, než mi došlo, že to je bzučení zdejšího roztodivného hmyzu. Rána zde nemohla být odlišnější od toho, co jsem znala z Jeruzaléma… A vlastně i ze Zlatého města… Ale na to teď nechci myslet, a tak se zkrátka jen nechávám unášet tím pěkným momentem a svojí společností, která k sobě strhává většinu mé pozornosti.

Ucítím na sobě ten pátravý podezřívavý pohled tmavých očí. „Možná?“ lehce povytáhnu obočí a drobně se pousměji, zatímco ho stále nechávám tápat v tom, zda si z něj jen utahuji nebo jsem se právě nešikovně podřekla. „Bylo by na tom snad něco špatného, že jsem připravena hájit svoji čest během nocí, kdy je pán domu na svých cestách?“ nadhodím a tentokrát už s nepatrným napětím čekám, zda se Alex sehne z postele dolů, aby se pod ni podíval a přesvědčil se na vlastní oči, na kolik jen žertuji nebo ne. Vlastně jsem si ani nikdy nebyla jistá na kolik Alexander skutečně chápal, že samotná střelba pro mě není jen zábava pro zkrácení dlouhé chvíle nebo způsob, jak si od všeho odpočinout. Opravdu mi záleželo na tom, abych už nebyla… Tak bezmocná... Snadná kořist. Pokud jsem mohla něco udělat pro to, abych dokázala bojovat, pokud by to bylo nutné…

Neubráním se překvapenému výrazu, když Alex souhlasí se snídaní v posteli. Rozhodně to není něco, na co bych očekávala, že přistoupí. V jistých ohledem v sobě opravdu nezapřel toho konzervativního a poněkud upjatého jeruzalémského gentlemana tvořícího základní kámen západní společnosti. V některých chvílích mi tak připomíná, že za jeho mladou tváří se ve skutečnosti skrývají desítky let života.

Při zmínce o přání přeci jen můj úsměv zakolísá v pouhý náznak na kolik se mi připomene, proč mi Alex tak ochotně vychází vstříc. Ne snad, že by nedokázal být jindy pozorný a nevycházel mi snad vstříc, ale… Ale dnes je to jiné. Ten důvod je jiný. Navzdory tomu…

„Miluji tě,“ vydechnu tiše do jeho rtů, když se ode mne odtahuje. „Jen… Počkej chvíli,“ dodám vzápětí a natáhnu ruku k jeho rozcuchaným vlasům, abych je na jedné straně zlehka projela prsty a dala jim trochu tvar. „Lepší,“ pousměji se, zatímco sleduji, jak vstává a obléká se. Je to pohled, co neomrzí… Marně bych na jeho těle hledala nějakou nedokonalost. Jizvu, památku na cokoliv z toho, co se mu stalo. Některé naše dary k nám byly skutečně milosrdné… A ve světle událostí z Veršů i… Velmi kruté. Najednou nechci, aby odcházel a nejraději bych ho stáhla zpátky za mnou do postele k projednání další urgentní záležitosti, ale namísto toho zůstanu nakonec ležet.

„… a tím chceš naznačit, že bys ji tam mohl náhodou hledat?“ opáčím rádoby nevinně, jakkoliv to jsem najednou já, kdo si není tak úplně jistý tím na kolik jde o žert. Z mé strany totiž o žádný nešlo. S tím vším, co se za poslední rok stalo… Opravdu by se mi mohl kdokoliv divit? A zrovna on? Jestli mne všechny ty nešťastné události něčemu naučily, tak právě tomu, že je lepší být připravená… Na cokoliv. A pokud Alexovi snad opravdu vadila myšlenka na to, že pod mojí polovinou postele je v tenké plachtě zabalená nabitá puška a k ní krabička nábojů… Tak si raději nechci představovat, jak by se tvářil na to, že bývaly časy, kdy ta zbraň ležela na jeho straně postele schovaná pod dekou.

Z myšlenek mne vytrhne opět Alexův hlas. „Kávu, prosím,“ odpovím. Ta zdejší sice chutnala jinak než ta, na kterou jsem byla zvyklá z Jeruzaléma, ale nakonec jsem si na tu silnou a výraznou chuť zvykla a naučila se ji mít ráda. S tím vyprovodím Alexe pohledem ze dveří a zůstanu… Sama.

S dlouhým výdechem ještě na chvíli přivřu oči. Ani nevím, jak dlouho tam ležím a naslouchám zvukům zvenčí, zatímco se mi do zad a stehen opírá pár paprsků slunce pronikajících skrze lehké závěsy. Najednou už není tak lehké předstírat, že se dnešní ráno ve skutečnosti nestalo. Nakonec se tak vytáhnu do sedu, abych se protáhla a… Vzápětí vstanu z postele. Ovšem ne kvůli pušce, na tu teď vůbec nemyslím. Přejdu ke komodě a otevřu jeden ze šuplíků, abych z něj vytáhla papír a plnící pero. Je tu… Je tu jedna věc, kterou potřebuji dostat z hlavy. V rychlosti na papír nakreslím tu… Trojici protnutých kruhů. Symbol, který si pamatuji… Symbol, kterým Laylah otevřela relikviář. Možná se mýlím a není to ten samý, ovšem… Nakonec každý klíč dobrý….

Tak si to aspoň říkám, když strnule hledím na ten nakreslený symbol na papíru v mých rukách. Nakonec se přinutím ho odložit na komodu a raději přes sebe přehodit lehký župan. Pár kroky přejdu zpátky k posteli, a ještě na chvíli zaklesnu do měkkých nadýchaných polštářů a dek…

Pohled na Alexandera nesoucího tác se snídaní mne přiměje se pousmát. I tohle je pro mne… Nové. Nezvyklé. Ale i přes okolnosti si to hodlám užít. Nedá se sice úplně říci, že bych měla na jídlo zrovna chuť, ale ta vůně mi připomene, že mám hlad a prázdný žaludek k tomu. Alexanderova nezvyklá nejistota z toho všeho je skoro až… Roztomilá. Ten pohled na muže, který prošel válkou a hrůzami, o kterých nechci ani přemýšlet, a přesto je nyní rozhozený z představy toho, že by se měl nasnídat v pohodlí postele.

„Vážně je to tak hrozná představa? Zkoušel jsi to vůbec někdy?“ pronesu měkce, když se posadím a hlavu nakloním ke straně. „Klidně ten tác můžeš položit sem. Bude to… Pohodlnější, trochu,“ ukážu na prostředek postele. Sama se poskládám do úspornější pozice a zády se opřu o čelo postele, když si od něj beru talíř s jídlem.

„Slibuji, že je to jen pro dnešek,“ ujistím ho, když vidím, jak je z toho stále nesvůj. „V Jeruzalémě jsem vlastně snídala v posteli celkem často. A nejen snídala. Bývala jsem nemocná a matka nechtěla, abych se zbytečně vysilovala chozením po domě,“ mluvím dál. „Když nad tím tak přemýšlím, tak tenhle luxus mi poskytli vlastně i v Greenhillu,“ potřesu hlavou a na okamžik se zarazím, sotva ze mne ta neuvážená slova vypadnou. Nicméně… Jen… Další kapka v moři… Nic víc… Pokrčím rameny jakoby nic. „Takže… Říkal jsi, že dneska nemáš žádné pracovní povinnosti…?“ změním téma a s tím se pustím do jídla. Nehltám, spíše ze všeho jen uždibuji, ale… Je mi lépe. Cítím se lépe…

„Myslím, že už jsme na tohle téma vedli rozhovor.“ Povzdechne si trochu unaveně William, když zmíníš svou planou nadějí, že by snad Verše někdy mohly přestat.

„Čím více saháme po našich schopnostech, tím spíše se nám připomíná, komu skutečně původně patřily. Tedy… jsou určité výjimky a není to neprůstřelné. Pokud bych to však měl alespoň nějak zobecnit a zjednodušit, tak ano. Není v tom přímá úměra, ale tyto věci se výrazně ovlivňují. A pokud chcete užívat darů, které dostala od Boha Zerachiel, musíte přijmout i tuto svou stránku, Zerachiel, i za cenu toho, že může převládnout. Vždy platí něco za něco.“ Upře na tebe ten pár světle modrých očí a tvář má bez jediné známky výraznější emoce nebo snad úsměvu.

„Předpokládám, že jste se je snažila používat, že?“ Povytáhne jedno obočí pátravě vzhůru. Ale ani zbytečně dlouho nečeká na tvou odpověď. Snad tě prozradil tvůj výraz a nebo to vyčetl z tvé reakce jinak, avšak po chvíli jen potřese hlavou. „Nemůžete se tomu pak divit. Můžete být naopak ráda, že to bylo jen pár dní. Někteří se mohou ve Verších ztratit až na roky. A věřte mi, že návrat zpátky pak nespraví procházka na nočním vzduchu.“ Zdá se ti to, nebo najednou William působí až nezvykle kousavě. Ne, nemračí se na tebe, ale přeci jen ta jistá otevřenost je náhle ta tam. Jen si zachmuřeně povzdechne a zadívá se raději opět z okénka. Ta představa něčeho takového se skutečně jeví až… nemožně. Když si vezmeš, jak tě rozhodilo pár, doslova pár dnů v kůži Zerachiel tak, jak by si na tom byla, prožít takto rok, dva nebo snad i více z jejího života a pak se najednou ocitnout na lenošce v Davenportské knihovně v křehkém těle obyčejné mladé vdovy?

„Vero… V té době byla válka. Bojovali. Zabíjeli se. A i přes jejich značnou efektivitu to někdy prostě nebylo vůbec příjemné.“ Podotkne prozaicky vévoda, v jehož hlase by si naopak po stopě lítosti pátrala marně. „Války jsou na tomto světě i teď. V tomhle čase, kdy spolu jedeme kočárem na obyčejnou procházku na vzduchu, jsou lidé někde násilím zabíjeni. Nemyslete si, že jediným původcem zla jste snad vy, Zerachiel nebo i Lucifer. To by bylo značně alibististické a sebestředné. Tenhle svět se dokáže velmi dobře zabavit i bez sporů Nebes. Věřte mi.“ Zamručí a o tebe se krátce otře jeho pohled, avšak jen na prchavý okamžik. Z toho tónu máš trochu pocit, jako kdyby snad poučoval naivní mladé děvče o tom, jak to ve světě chodí. A možná to nebude daleko od pravdy. „Bolest nesoucí se napříč časy. V poslední době hodně čtete, že?“

Vypadá to, že vévodu tvé melodramatické vystupování zanechalo zcela chladným. Nedobíral si tě sice okatě a ani ti neskákal do řeči, jen se zdálo, že po všech těch stížnostech působil více… odměřeně. Jestli nakonec nebyly snazší ty dopisy.

„Hmm? Svobodní? Asi záleží na úhlu pohledu. Ale řekl bych, že svoboda se přeceňuje. Každý se tím slovem zaklíná, jako kdyby to byla odpověď na všechny naše problémy. A přitom nikdo pořádně neví, co to je. Co vůbec chce? Zkuste se zeptat pár náhodných lidí, ideálně z různých vrstev společnosti, co si pod tím pojmem představí a uvidíte, že pokaždé dostanete jinou odpověď. Většina lidí chce být v první řadě šťastná, cítit se v bezpečí… A ne svobodní. I když tohle bude většina papouškovat až do zemdlení, aniž by se nad tím pořádně zamysleli.“ Odfrkne si William a ty najednou chápeš, proč někdo jako on může být stále předsedajícím městské rady i přes svůj nepříliš vysoký věk. Ne, William skutečně nepůsobí jako jeho vrstevníci.

„Co.. hůl?“ Nakrčí překvapeně čelo, než shlédne ke zdobenému kousku dřeva ve svých rukou. „Ah, ne… tuhle ne.“ Přeci jen mu jeho výraz opět o něco povolí, když se změní téma na něco tak obyčejného. „Hmm, děkuji.“ Dodá s mírným zaváháním a trochu ji mezi prsty pootočí, aby se sám zamyšleně zadíval do očí stříbrné orlice.

„Příště? Hmm, uvidíme, jak další schůzka vyjde. Přeci jen tohle dnes z mé strany vyžadovalo jisté zařizování, ale… Ale není to něco, z čeho byste si musela dělat hlavu, když to nevyšlo. Veršům člověk neporučí… Každopádně, pokud k tomu bude příležitost… Myslím, že to bude reálné.“ Kývne nakonec souhlasně.

„A kam, že to tedy chcete, Vero? Nový Jeruzalém je velký a parků je tu opravdu spousta. Který to tedy dnes večer bude?“

Poklidná atmosféra pozdního rána se vám nakonec nevyhnula, jakkoliv začátek dne měl k něčemu takovému daleko. Ale teď… Teď se některé problémy zdály o něco více vzdálené.

Až na ten křik opic, který se pak ale záhy přeci jen o něco vzdálí poté, co je nazlobená služebná vyžene. Dovedeš si vcelku živě představit, jak tam divoce mává koštětem nebo čímkoliv, co ji přišlo pod ruku, aby tu nenechavou verbež zahnala.

„Pod postel?“ Přeci jen si tvá slova vyslouží trochu podezřívavý pohled ze strany Alexandera. „Počkat. Neříkej mi, že máš pod postelí pušku? Opravdu, Del?“ Sklouznou po tobě pátravě jeho oči, a i když působí stále lehce nad věcí, vidíš, že teď skutečně přemýšlí a hodnotí, jestli na tom, co si mu řekla, nebude špetka pravdy.

Ať už ale odpovíš cokoliv, nevrhne se na to, aby to šel pod postelí osobně prozkoumávat a prohlížet, jestli večer skutečně nespíte nad ukrytou palnou zbraní.

„Snídaně v posteli? No, není to něco, na co bych byl zvyklý, ale nakonec proč ne. Dnešní den mě ostatně nečekají žádné pracovní povinnosti a pokud je to tvé přání.“ Podepře se trochu více na lokti, aby se posadil a prohrábl si bezděčně rozlétané vlasy. Skutečně, Alexander byl v jistých věcech zvláštně rozporuplný. Jak byl otevřený zvykům těchto vzdálených a exotických světů, tak si stále ve chvílích soukromí potrpěl na jisté… etiketě? Způsobech? Či snad pravidlech?

„Zařídím to.“ Nakloní se k tobě a vtiskne ti krátký polibek, než se natáhne pro nějaké to oblečení, které zůstalo ležet na kraji postele. Můžeš vidět jeho kůži jeho zad, na které nezůstala ani stopa po připomínkách svědomité péče jeruzalémské tajné policie. Vlastně ani nikde na těle neměl jedinou jizvu a nebyla si natolik naivní, aby sis myslela, že frontou prošel bez jediného vážnějšího zranění. Být Probuzeným nakonec mělo pro vás i jisté výhody, jakkoliv nepodstatné mohly ve světle posledních zážitků působit.

„Ty prosím zatím schovej někam tu pušku z pod postele, ať ji tam náhodou opravdu nenajdu.“ Vyzve tě jen tak mezi řečí a v tónu mu zazní lehké pobavení, avšak kdo ví, jestli to nemyslel také trochu vážně. Pak už se zvedne z postele, aby se dooblékl, natáhl na sebe opět župan a trochu si prsty urovnal vlasy. Není to rozhodně dokonalé a jistě by takto nepřijímal žádnou návštěvu, ale na donesení snídaně to bude stačit.

„Kávu nebo čaj?“ Ohlédne se ještě přes rameno, než souhlasně kývne a pak vykročí z pokoje. Dveře se za ním zavřou a ty zůstaneš opět sama. Není to ale až tak nepříjemná samota, protože víš, že zas tak dlouho trvat nebude. Bude stačit jen počkat a užívat si poklidného momentu rána, kterým ještě chvíli zní podrážděné nadávání služebné z dvora.

Čas se vleče, ale snad není kam spěchat. Dnes ne. Nakonec se přeci jen dveře otevřou a uvidíš v nich pána domu, který nese široký dřevěný podnos s talířky i hrníčky. Je skutečně plný nádobí, ale Alex jej zvládá držet s jistotou, kterou by mu záviděl kdejaký jeruzalémský číšník.

„Říkal jsem si, že bude lepší, když nás nikdo nebude zbytečně rušit.“ Doplní hned na vysvětlenou, když se vaše pohledy střetnou, než dojde k posteli, aby podnos odložil na jeden ze stolků vedle jejího čela přiraženého ke stěně. Voní to velmi lákavě. Z misek se line vůně koření, másla a čerstvě upečeného pečiva. A když se nakloníš, uvidíš, že jsou v miskách míchaná vajíčka s rajčaty, kořením a plackami potřenými rozpuštěným máslem.

„Ehm, opravdu to chceš jíst přímo v posteli, Del?“ Zaváhá trochu Alexander, který je tvým přáním přeci jen maličko zaskočen. Je zvláštní jej takto vidět. Ten jindy tak naprosto jistý muž, kterého nerozhodil pohled ani na to množství mrtvých v Jeruzalémě a dost možná mnohem hrůznější výjevy, tu najednou působí poněkud nesvůj. Nic dalšího ale nedodává. Pokud si to tak přeješ, tak ti bez dalších otázek podá jeden z talířů, než se sám posadí na kraj postele a natáhne se po větším šálku, z kterého voní charakteristické aroma kávy.