Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Jak budeš chtít, Del.“ Dodá mírným tónem Alex, když padne nabídka večerního programu uprostřed spousty neznámých lidí. Ne, nevypadá to, že by tě do toho snad chtěl nějak nutit. Ostatně, ani ty sis nevšimla, že by za dobu s vámi nějak lpěl na místních tradicích a toulkách spletitými a někdy i značně přelidněnými ulicemi Dvaraky. Ačkoliv… Těžko říct, co Alexander vyhledával ve chvílích, kdy nebyl doma.

„Navíc, kdo ví, jak náročný dnešní program bude.“ Dodá s pokrčením rtů, než se vydáte ke koním. I v tomhle má pravdu. Někdy hodiny v džungli se sbírkou palných zbraní uměly být nakonec až nezvykle náročné. Stačilo si jen vzpomenout na tvé první zážitky s tvým rychlokurzem střelby v jednom ze zasněžených lesů obklopujících Nový Jeruzalém.

Vyšvihnete se do sedel a prohodíte jen pár slov, než vyrazíte. Nad hlavami vám sem tam přelétne nějaký barevný pták, zatímco projíždíte ulicemi Dvaraky. Naštěstí jste v okrajových částech, takže sem málokdy musíte proplétat mezi chodci. Alexander volí vaši již známou cestu, kterou jste společně jeli už… no, bylo těžké to spočítat. Přeci jen si tu strávila již tolik měsíců po jeho boku, že některé věci se staly už zaběhlým zvykem. Ani dnes proto nejedete jinudy. Naopak míjíte známé budovy, rozvěšené pestrobarevné látky vlající ve větru, zákoutí, zahrady. To vše v rychlém tempu, ke kterému vaše vyjížďka, a především elán koní vybízí.

Nevolíte tak ostré tempo, alespoň ne, dokud jste v zastavených částech města. Na jeho okraji však, kdy se stavby vytrácí a nahrazuje je v dálce zelená hradba džungle, můžete koním popustit otěže a skutečně vyrazit s větrem o závod. Je to skutečně osvobozující pocit.

Alexander se po tobě párkrát za jízdy ohlédne, ale ty už se v sedle držíš jistě. Rozhodně jistěji než pár měsíců zpět. S tvou první jízdou po boku Yan napříč zasněženým městem na rozložitém koňském hřbetu bez sedla se to nedalo moc srovnat. I ten strach nahradilo něco mnohem příjemnějšího.

„Hou….hou… Tedy… Vidím, že dnes se někdo skutečně nemůže dočkat.“ Přitáhne Alexander otěže svého bělouše, když prudce zastavíte u prvních stromů džungle, ke kterým dorazíte skoro na stejno. Možná by se dalo říct, že jsi tam byla i o vteřinku dříve.  

Na chvíli tam stojíte a Alexander si prohlíží zamyšleně vysoké koruny stromů tyčící se naproti nebi. „Hmm, už by to asi chtělo sehnat nějaké vhodnější pozemky přímo ve městě. Možná u domu. Tohle je dosti… nepraktické.“ Mlaskne, zatímco pobídne koně do kroku. Zachytíš však na sobě jeho pohled. To jisté zaváhání. Starost? Však nebýt tvých návštěv džungle nikdy se nestala ta nešťastná událost před pár měsíci. Ačkoliv… o jisté osudovosti se nedalo pochybovat. Kdo ví. Třeba by ses tomu nevyhnula ani tak.

„Ale uznávám, že na druhou stranu je tu příjemné soukromí. Když už ne klid.“ Proletí mu kolem hlavy s hlasitým bzučením nějaký velký brouk. Skutečně má pravdu. Zvuky živé džungle jsou vše jen ne tiché. Na druhou stranu do těchto míst místní skutečně moc často nechodí. Ti se drží hlavních frekventovaných cest a neproplétají se ruinami staré části města, které spolkla zeleň.

Projíždíte po známé cestě. Na pár místech je ještě stále dlážděná kamenem a někde se kamenné desky rozbily, rozlomily a v prohlubních se drží kaluže vody. Malá jezírka života plná hmyzu a menších obojživelníků. Dokonce zahlédneš záblesk žluté, jak z jedné větších kaluží nebo spíše tůněk vyskáče několik malých křiklavě žlutých žabek. Alex svede automaticky koně trochu do strany, aby se jim vyhnul ale podobně jako ty si můžeš všimnout, že si je se zájmem prohlíží. Opravdu… barvami v tomto koutu světa stvořitel skutečně nešetřil.

„Takže… nějaké zvláštní přání na dnešní den?“ Prohodí Alexander spokojeně, zatímco se houpete v pomalém rytmu v sedlech vašich koní a blížíte s k již velmi dobře známému místu, zatímco za vámi se ozve zvonivé kuňknutí žab připomínající spíše pískání ptáků.

Je to vskutku zvláštní svět.

♫♪♪♫

„… rozkaz, Generále,“ s lehkým úsměvem přistoupím stejně rychle jako Alexander na tuhle hru. Samotnou mne překvapí ta samozřejmost, s jakou mi těch pár slov splyne ze rtů. Na okamžik se zarazím a v hrudi ucítím to krátké neurčité bodnutí, ovšem to už Alex stojí naproti mně.

Se zájmem naslouchám odpovědi na moji zvědavou otázku. Na okamžik překvapeně povytáhnu obočí, když zmíní nového koně. Tohle jde ovšem tak trochu mimo mě, ke koním jsem nikdy příliš netíhla – a bývaly časy, kdy jsem vůči těm velkým zvířatům cítila více než jen respekt – a vlastně už tak jsem považovala za zázrak, že se ze mě za posledního roku stala vlastně dost obstojná jezdkyně na to, abych se nebála vyrazit si na koni sama.

Trochu ve mne hrkne, když Alex zmíní nový dům, ta představa se mi příliš nelíbí… Ovšem naštěstí ani jemu. „Stěhování je má noční můra, takže v tomhle tě před Rajou klidně podpořím, pokud by to bylo nutné,“ krátce kývnu hlavou. Vlastně… Jakkoliv jsem z Provincií i tohoto domu byla dlouhé měsíce rozpačitá, tak to nic neměnilo na tom, že vlastně… Bylo příjemné mít zase… Místo, kde jsem mohla být za paní domu. Zvláště poté, co všechno se stalo v Jeruzalému. „Případně by se jistě dala řešit i přestavba stájí, pokud bys chtěl rozšířit svoji… Hm, sbírku. Ale… To je jen takový nápad… Do budoucna,“ dodám a vlastně je to poprvé, co sama o nějaké budoucnosti zde vůbec začnu.

Moje drobné rýpnutí ohledně oblíbené pušky mi zase tak beztrestně neprojde. Alex ke mne na okamžik přistoupí a nakloní se ke mně natolik blízko, že mi chřípí naplní jeho vůně a takřka i cítím teplo, co sálá z jeho kůže a… Pocit, co mi sklouzne po páteři není nepříjemný. Není dokonce vůbec nepříjemný.

Nadechnu se – ovšem v tu samou chvíli se Alex zase odtáhne a odstoupí ode mne. Drobně přimhouřím oči, nicméně to už si to pán domu rázuje ke koním. Koutek rtů mi přeci jen povyjede výš. Potřesu hlavou a přeci jen se narovnám a rozejdu se nádvořím za ním.

Bez známek zaváhání přistoupím k Vahi a dlaní přejedu po bílé lesklé srsti na jejím krku k plecím, po kterých ji krátce poplácám. Pomoc při nasedání neočekávám a ani ji nepotřebuji. Vlastně je mi i příjemnější, když mi to Alex nenabízí… V Jeruzalému jsem občas mívala pocit, že být ženou zároveň v mnohém znamená vzdát se jakéhokoliv nároku na samostatnost. Vložím nohu do třmenu a po Alexově vzoru se rychle vyšvihnu do sedla, ve kterém se takřka okamžitě srovnám do správného sedu a chopím se i druhou rukou otěží.

„Dobrá,“ kývnu hlavou, když mi potvrdí obvyklé místo. O dláždění zazvoní ostrý zvuk podkov, jak jsou koně netrpěliví a nejraději by se namísto kroku rozeběhli z nádvoří pryč. Sama musím klisně popotáhnout otěže též, když se Alexův kůň roztančí na místě v tom nedočkavém staccatu.

Zmínka o večerních oslavách… Mne trochu zarazí. Ano, věděla jsem, že se večer něco takového má konat a… A příliš mne to nelákalo. Stejně jako všechno, co znamenalo stát se součástí toho pestrobarevného chaosu v ulicích.

„Proč mám pocit, že jsem si tím na sebe upletla bič?“ nadhodím a do hlasu i výrazu mi klouzne… Nejistota. „Popřemýšlím nad tím. Až se vrátíme, tak si o tom ještě promluvíme, ano? Ale… Ale možná… Nezní to zle. Rozhodně by mě to přivedlo na jiné myšlenky,“ souhlasím opatrně.

Pak už nám nebrání nic tomu opustit prostranství nádvoří. Oproti probuzení, které na mne v dnešní ráno čekalo tohle celé působí tak… Neuvěřitelně. Neskutečně. Jako bych si předčítala pasáž vystřiženou z jedné z těch knih, které jsem mívala v Jeruzalému schované v polici za odbornými publikacemi o možnostech kovovýroby, na které nikdo dobrých deset let jinak nesáhl.  

Jak je to dlouho, co jsem se topila v té ledové temnotě? Samotná. Zlomená. A teď? Paprsky slunce se mi opírají do vlasů i tváře, nad hlavou mi prolétá hejno barevných pokřikujících papoušků a… A rozhodně nejsem sama. A vím, že s Alexem… Ani sama být nemusím. Na nic z toho, co se stalo. Kamael tam tehdy sice nebyl, aby mě mohl před tím vším zachránit, ale… Ale teď tu je. Se mnou. Pro mě.

Náš pohled se střetne a… Namísto kývnutí hlavy jen s úsměvem povolím klisně otěže a pobídnu ji do ostřejšího tempa. Do vzduchu se vznesou oblaka prachu a do obličeje se mi opře vítr, který se proplete mezi vlasy. Úsměv se z mé tváře vytratí a nahradí ho soustředěný výraz, se kterým se lehce předkloním a více se zapřu do třmenů, abych přenesla váhu více dopředu a… Při první příležitosti se dostala před Alexova koně.

Je vlastně tak snadné… Nechat se tak strhnout tím okamžikem… Ztratit se v té… Divoké volnosti, kterou jsem nikdy takto nevnímala.

Cokoliv, jen abych nemusela nad ničím přemýšlet…

Vera De Lacey

Stojíte nad záhonem bílých mečíků a váš rozhovor plyne v tlumeném ale přirozeném rytmu. Je to vlastně příjemná změna oproti těm ne zrovna příjemným momentům v kočáru. Ano, tam jste se míjeli. Jako kdyby byl každý z tak trochu jiného světa s jinými problémy, avšak… To nebylo až tak úplně daleko od pravdy. Vaše životy nemohly být rozdílnější. Tedy v rámci vyšší vrstvy společnosti, ke které jste oba patřili.

To krátké Williamovo upozornění přijde nečekaně. Tak trochu jako blesk z čistého nebe, ale vidíš na jeho výrazu, že jej myslí… vážně? Je to skoro až humorné vzhledem k tomu, že natrhat si kytici květin by tě tu ani nenapadlo.  „Ehm, dobře. Jistě.“ Dostane ze sebe lehce zaskočeně William, když se jeho dobré radě zasměješ. „Jen jsem vás chtěl… varovat.“ Dodá a skloní oči zpátky k záhonu mečíků.

„Hmm, vy nemáte ráda řezané květiny? Zajímavé. Myslel jsem, že většina dam je oceňuje… Z jakéhokoliv důvodu. Osobně mi to přijde jako poměrně nepraktická záležitost, ale já nejsem dáma… Ale je to přesně, jak říkáte. Dlouho nevydrží.“ Poznamená pohroužen do myšlenek. Vezme si z tvých slov viditelně jen něco. Tu praktičtější část. Sama sis už mohla všimnout, že příliš není na ty vzletné obraty a filosofické úvahy o lidstvu, celku a další poetické náznaky, co jsou zdánlivě o všem a také o ničem. Ráda jsi je používala. Ostatně v knihách byly také často. Podobně jako… někdo další…. Ale William to opravdu nebyl.

I tak se ale váš rozhovor nadále točí kolem bílých květů před vámi. A vlastně i na vaší úvaze o tom, kde se vzalo jejich nepříliš pozitivní přízvisko se ukáže, jak každý přemýšlíte diametrálně odlišně. Williamova logika založená na faktech se střetne s tvou poněkud symbolickou vizí.

„Vy a ty vaše obraty…“ Povytáhne William neurčitě obočí. „Světlo v temnotě… Hmm, tím se až příliš často zaklínají ti, kteří k němu mají daleko. Ale jistě je to také pohled na věc… nebo spíše květiny.“ Pokrčí mírně rameny, ale dál už to téma nerozebírá.  

Kolem vás i nadále voní sladká vůně linoucí se z bílých okvětních lístků a sem tam se rozšumí listoví v nedalekých košatých korunách, jak zavane mírný vítr. Je to opravdový klid. Nebýt ovšem vašeho jinak vážného tématu. Atmosféra houstne společně s tím, co se dozvídáš a co se ti v hlavě spojuje za možné souvislosti. Skutečně tohle všechno mohl naplánovat?

Možná právě proto William zaběhl k něčemu tak prozaickému jako byly mečíky. Zvláštní, ale účinné odlehčení. Avšak brzy naváže opět k tomu, na co ses ptala. Co to znamená být Probuzeným? A ta další odpověď je stejně překvapivá jako všechny před tím. Možná ještě více. Dělá ti problém zformovat nějakou kloudnou odpověď, zatímco máš v hlavě zmatek úvah, co všechno to může znamenat, a přitom ti je jasné, že zatím jen slabě škrábeš po povrchu. Je ti zle. Opět. Najednou je ten klid všechen pryč a nahradilo ho něco mnohem horšího.

Cítíš na sobě Williamův upřený pohled, kterým na tebe hledí, ale nic neříká. Snad si jen všimneš, jak udělá drobný krok blíže k tobě. Snad pro případ, kdyby ses tu chtěla hroutit a nepadla na zem hned vedle okrasných mečíků. Jistě by to bylo dramatické, avšak už méně praktické.

„Co?“ Konečně se ti po neurčitém čase podaří zformulovat celou otázku, jenž však Williama viditelně zaskočí. Čekal nejspíše vše, jen ne to, že se budeš v první chvíli ptát přímo na něj. „Vážně vás zajímá zrovna tohle?“ Nakrčí čelo a jen nevěřícně potřese hlavou, aby si dlouze povzdechl a složil ruce za zády.

„Ze všech možností… Ale, že já se ještě něčemu divím…“ Skoro jako kdyby mu už tentokrát schválně utekly myšlenky do tichého šepotu a jen zavře pomalu oči. „Hmm.. Ano, máte pravdu. Nelhal jsem vám o svém věku. Není mi ve skutečnosti nějak výrazně více let. Jsem vlastně ještě mladý v porovnání s jinými, ale zvláště u Probuzených platí, že věk je jen číslo.“ Vítr v korunách opět zašumí a William se dlouze nadechne. „A ano, probudil jsem se jako ještě malý kluk. Jako dítě… Býval jsem hodně nemocný a… Ehm, tyhle věci se opravdu běžně nestávají. A je to dobře. Velmi dobře. Celé to bylo… nezvyklé. Stejně jako další věci. Rozhodně nejsem učebnicový příklad. Spíše výjimka potvrzující pravidlo.“ Otevře oči a hledí zamyšleně do korun stromů nad vámi.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Hřejivé slunce zalévá nádvoří před vaším domem. Dlažba už se začíná rozpalovat pod jeho paprsky, které jsou ale dnes přeci jen milosrdnější než jindy. I noc byla tentokrát příjemně chladná, takže se k těm opravdu horkým dnům ještě ani zdaleka neblížíte. Vlastně ideální počasí na to nesedět jen v přítmí domu a někam vyrazit.

Netrvá to dlouho a Alexander k tobě svižným krokem dorazí. I přes to všechno vypadá v dobrém rozmaru a nebo se snad o to před tebou tak snaží? Těžko říct. Na druhou stranu on má za sebou skutečně klidnou noc. „Hmm, to je dobře. Pohov, vojáku.“ Odpoví ti Alexander bez většího zaváhání. Jistě tohle neříká poprvé. To ani zdaleka. Snad jen ten prchavý úsměv k tomu jindy nepatřil.

„Ne, ne… Jen jsem s Amirem řešil možnosti našich stájí. Vypadá to, že poslední jednání dopadlo tak dobře, že má mezi smluvními stranami dojít na vzájemné vyměňování darů a co jsem tak slyšel, tak Raja nebude mít pro všechny upotřebení. No, kdo jsem, abych odmítl darovaného koně?“ Doprovodí svá slova lehkým pokrčením ramen.

„Zvlášť, když ho ještě máme kam ustájit. Ještěže tak. Jinak bych se bál, že by nám Raja vnutil nějaký jiný dům a já nevím jak ty, ale sice mám cestování rád, avšak stěhování… Ah, ne, to není úplně pro mě.“ Povzdechne si s neskrývanou upřímností a uklidní tvé možné obavy ohledně čehokoliv hošího, co se snad mohlo přihodit. Ale to už zmíníš svou pušku, tedy spíše tu Alexanderovu. Ten se tvým nevinným výrazem nenechá odzbrojit, místo toho udělá ještě půlkrok až přímo k tobě.

„Tedy, to mi přijde jako docela jednostranná výměna. Kde z toho mám něco já?“ Nakloní se k tobě a šeptne ti do ucha, aniž by vás mohl kdokoliv slyšet. Opět ucítíš typický závan koření a bergamotu. Avšak ten moment blízkosti trvá skutečně jen jeden nádech, než se opět narovná a o krok ustoupí jako kdyby se nic nedělo.   

„Ale nemusíš se bát. Pušek máme v domě dost. Část jsem i vzal.“ Ohlédne se po tobě, než vyrazí ke koním. Ti už podupávají a pofrkávají v jasném očekávání toho, že se opět provětrají. Jsou to skutečně ušlechtilá zvířata a pohyb jim jen prospívá. Alexander toho svého pohladí krátce po čenichu, než dojde k jeho boku. Jen krátce na tebe pohlédne, ale pak se sám vyhoupne do sedla. Však ty už to také zvládáš bez větších obtíží a Alexander nebyl jeden z těch mužů, kteří tvrdošíjně trvali na tom, že ti podrží dveře nebo odsunou židli pokaždé, když by si snad chtěla vstát od stolu. Postupem času, jak jste tu spolu žili, prostě některé tyto zbytečnosti odpadávaly, pokud jste byli sami dva.

„Slíbil… Hmm, to abych se skutečně snažil. Mám náročnou porotu.“ Otočí se na tebe ze sedla a počká, až se do něj vyhoupneš také. Není to pro tebe žádný těžký úkol. Už ne. Za ty měsíce se některé věci, které se ti dříve zdály tak těžké, neřkuli nemožné, staly něčím naprosto obyčejným. Zlepšovala ses. A střelba byla jen jedna z těch věcí.

„Obvyklé místo, ano.“ Pobídne Alexander patami koně, kterému musí hned potáhnout otěže, aby nevyrazil příliš rychle, a tak se jen bujně pootočí na místě.

„Ale večer… Večer jsou ve městě oslavy. Především tedy náboženské, ale víš, jak to chodí. Kdyby si chtěla… Původně jsem myslel, že něco takového zrovna neoceníš, ale dnes… Kdo ví? Můžeš to brát jako trénink na cesty.“ Otočí se na tebe s otázkou vepsanou ve tváři a počká na tvou odpověď, než povolí trochu otěže a přejde do klusu.

Vyrazíte. Společně. Podkovy zvoní na nádvoří a slunce příjemně prosvětluje svět kolem vás. Nad hlavami se vám s křikem prožene hejno pestrobarevných papoušků. Naprosto nevídaný pohled v Novém Jeruzalémě, spíše scéna vytržená z dobrodružného románu, avšak tady něco naprosto normálního. A takových věcí zde bylo víc. Mnohem víc…

Alexander se na tebe ohlédne přes rameno a lehce povytáhne obočí v nevyslovené otázce. Aby pak pobídl koně a od podkov odlétla sprška hlíny.

Možná to skutečně nebude až tak špatný den.    

„Hmm, co myslíš?“

„Myslím, že je v celém světě jenom jeden,
kdo by toho schopen byl.“

♬♬♬

♫♪♪♫

Dlouhými tahy pročesávám vlasy tak dlouho, dokud štětiny kartáče hladce nekloužou skrze rusé prameny, které se v nazlátlém světle slunečních paprsků lesknou narudlými odstíny mědi. Stále dokola a dokola. Soustředím se na tu činnost, zatímco po sobě vyhýbavě pokukujeme s odrazem v zrcadle, který mi můj pohled váhavě oplácí. Jakkoliv to není nic, co bych nakonec nedělala každé ráno, tak dnes je to… Tak moc jiné, ať už se sebevíce snažím přesvědčit o opaku. Nakonec bez přemýšlení sáhnu po úzké lahvičce z tmavě hnědého skla a broušeným skleněným závěrem, jedné z mnoha, které jsou vyskládané na polici i komodě s osuškami.

Vliju si do dlaní trochu oleje vonícího po mandlích, růžích a angreštu a pečlivě jej vmasíruji do pár míst přímo pod čelistí a na krku, a zbytek vetřu do dekoltu, a nakonec si prsty i několikrát projedu vlasy. Je to svým způsobem… Uvolňující. Ta vůně i hřejivý pocit, co to zanechává chvíli na kůži.

Když se vrátím do ložnice, tak mi absentující tác i pečlivě poskládané oblečení napoví, že Alexander tu už byl. Dokonce i župan působí jako by visel pod nějakých nepsaných předpisů. Alex v sobě skutečně nezapřel bývalého vojáka i Generála… Na chvíli stisknu rty a… A o pár úderů srdce později si uvědomím, že stojím strnule na místě, zatímco si zatínám prsty do zápěstí tak silně až mi po nich zůstávají rudé otlaky. Ostře vydechnu a raději pokračuji v přípravách. Času mi už opravdu mnoho nezbývá. Hodina na přípravu ve slovníku lady sice znamená neurčitý časový pojem, který rozhodně není ohraničen šedesáti minutami, ovšem to by nesměla žít pod jednou střechou s mužem, pro kterého hodina znamená skutečně jen… Hodina.

Bez dalšího zdržování se převléknu do něčeho praktičtějšího, než je saténový župan. Do kalhot už za všechny ty měsíce vklouznu bez zbytečného ostychu nebo pocitu, že dělám něco rebelského či snad dokonce zakázaného. Obléci se jako muž… Ještě před půl rokem mi jen ta představa rozbušila srdce. Stejně jako Noahův pohled, když si mne tehdy prohlížel. „Sluší vám to. Dokonce bych řekl, že je to lepší volba než vaše včerejší šaty, ale to by se mnou jistě většina gentlemanů nesouhlasila.“ Pořád si to... Pamatuji. A myslím, že na to ani nikdy nezapomenu. Nakonec... Nakonec jen díky Noahovi... Ne, ani na to dnes nechci myslet.

Ještě se v rychlosti ujistím, že vše sedí, jak má a nůž u pasu mne nebude při pohybu tlačit. Jakkoliv se k němu nepojila jediná dobrá vzpomínka, tak… Tak jsem se ho nedokázala zbavit. Možná právě proto. Jako připomínku toho, co jsem nechala v Jeruzalému za sebou.

Nakonec opustím hájemství ložnice a vykročím vstříc skutečnému světu čekajícímu za jejími stěnami. Když procházím chodbou, natáhnu krok a schody do přízemí doslova seběhnu. V domě už je celkem živo, potkám pár sloužících a jakkoliv tu je pár věcí, které bych jako paní domu měla vyřešit, tak dnes kolem nich doslova jen proběhnu s krátkým pozdravem v místní řeči.

Zastavím se až ve dveřích vedoucích na malé nádvoří před domem. Musím na chvíli přivřít oči na kolik mne v tu chvíli oslní slunce, které se v tuto denní dobu opírá do domu v plné síle. A… A možná nejen proto. Přivřu oči a jakkoliv tohle obvykle nedělám, tak dnes paprskům slunce nastavím tvář. Není to sice Alexova dlaň, přesto to dnes vnímám… Jinak. Jako bych po letech procitla a konečně otevřela oči dost na to, abych skutečně… Viděla.

Prsty přelétnu po vlastních pažích, než spustím ruce podél boků a sejdu těch pár širokých schodů dolů. Očima přelétnu prostranství nádvoří, kde už čekají připravení naši koně. Tahle ušlechtilá zvířata by přitáhla nejeden pohled dokonce i v Jeruzalému, a to nejen díky srsti, která se v jasném světle leskne takřka jako naleštěný kov. I já, která se v koních nikdy nevyznala musím uznat, že to nejsou obyčejní koně. Zapřáhnout tyhle do kočáru by byla svatokrádež. Stejně jako nechat jednoho z nich uvázaného přes noc v džungli…

Ne, nejsem na to hrdá. I po těch měsících se stále stydím za to, co jsem udělala – a nejen kvůli koni, o kterého jsem přišla, a místo kterého tu nyní stála Vahi. Tak jsem klisnu nakonec pojmenovala. Stejná – přesně tohle to znamenalo v našem jazyce.

Stačí pootočit hlavu a spatřím i Alexandera, který zde na mě už čeká, oblečený do svého cestovního oblečení tmavé barvy, která k němu neodmyslitelně patří stejně jako… Stejně jako meč u jeho pasu. Vždyť… Co by to bylo za Generála bez jeho meče? Jakkoliv má tenhle k artefaktu ze Zlatého města skutečně daleko. Přesto to nic nemění na tom, že jak mi sám ukázal, tak i s takovou obyčejnou zbraní dokáže být stejně nebezpečným oponentem jako s palnou zbraní. Možná právě o to více… Nakonec… Nikdy jsem se mu nemohla rovnat v tomhle životě stejně jako… Povzdechnu si.

Tohle je… Těžší, než jsem čekala.

Nicméně jakmile na sobě ucítím Alexův pohled, vytratí se mi z bledé tváře, kterou ani zdejší slunce nedokázalo opálit, ten nepřítomný ztracený výraz. Ten takřka neznatelný úsměv, co se objeví na jeho rtech, mne přiměje mu ho opětovat, zatímco se opřu o sloup vedle dveří.

„Poslušně hlásím, že ano,“ odpovím mu a narovnám se, „hm, stalo se něco?“ zeptám se vzápětí zvědavě a bradou naznačím směr k jednomu z našich sluhů, se kterým jsem ho viděla mluvit.

„Hmmm,“ protáhnu vzápětí a přemýšlivě přimhouřím oči, ovšem nenechám se tím rozhodit. „Pokud to znamená, že mi půjčíš tu svoji oblíbenou a pak mi řekneš, kam si ji schováváš ty…“ pousměji se s tou předstíranou nevinností. Ať už to myslel vážně nebo ne, tak… Tak se na mě kvůli tomu nezlobí a… A to mi stačí.

Po jeho vzoru se krátce podívám na modrou oblohu. Občas mám pocit, že v Provinciích je buď jen horko nebo prší, nic mezi tím…

„Ještě aby nepřálo, když jsi mi slíbil skvělý den. Být na místě kohokoliv, kdo by ti tvůj plán mohl pokazit, bála bych se na to jen pomyslet,“ lehce se pousměji. „Takže… Kam vlastně pojedeme? Na obvyklé místo?“ pohledem střelím ke dvojici nachystaných koní.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Sem tam se zpod podrážek ozve tiché zakřupání štěrku, jak kráčíte po cestě vinoucí se parkem. Tahle část je ještě dlážděná, ale občas jsou na ní drobné kamínky z okrasných záhonů, které ji lemují. Socha před vámi se přibližuje, až ji nakonec míjíte bez většího povšimnutí. Sama jsi z toho celého poněkud vykolejená, že nemáš ani pomyšlení na to kochat se přírodou kolem. A to už je opravdu co říct.

William kráčí jistým krokem společně s tebou a také nevypadá příliš hovorně. Přesto si všimneš, že se čím dál tím více rozhlíží a nefixuje pohled pouze a jen na cestu před vámi. Tu se podívá na rozložitý javor, který míjíte a pod jehož větvemi doslova procházíte a jindy jeho pohled sklouzne k čerstvě zastřiženému živému plotu, co vytváří vizuální předěl mezi částmi parku. Působí rozhodně uvolněněji než ty, která… Která se cítí opět bídně. Jako kdyby Verše nestačily, tak teď přišlo ještě tohle.

Kráčíte dál. Klapot tvých podpatků ti najednou přijde až nepříjemně rušivý. Zrovna míjíte po jedné straně rozlehlé jezírko, z kterého tu vybíhá několik uměle vybudovaných vodních kanálů. Kolem je slyšet tiché kuňkání žab a ve dne bys mohla pozorovat jistě pár loděk pohupujících se na jinak klidné hladině, ve kterých by seděly dámy s paraplíčky, zatímco je na tuhle aktivitu až příliš dobře oblečení gentlemani vyvezli se trochu pobavit.

Teď je však jezero temné. Na pár místech se od hladiny odráží světlo nedalekých lamp a zrcadlí se v něm temné stíny stromů. Podobně temně působí i Williamova silueta, která tě celou cestu doprovází. Srovnáš s ním krok a vysloužíš si tím jen krátký pohled, kterým k tobě zalétne, aniž by cokoliv řekl.

Jsi to ty, kdo promluví první. Jak jsi ostatně čekala. Ne, tentokrát to není žádná společenská vata, jak to tehdy v kočáru označil vévoda, ale něco mnohem… praktičtějšího? Muž jdoucí vedle tebe lehce svraští obočí a rozhlédne se kolem vás. Snad i na moment zaváhá, než mezi kroky nabere vzduch do plic.

„Nevím, co přesně všechno víte. O Verších a jejich propojení s vašimi schopnostmi jsem mluvil. Samozřejmě to není vše. To, že se nám vracejí vzpomínky na stará já je jedna věc, ale pak jsou tu i další. Pár z našich řad už jste potkala, že? Nezarazilo vás snad někdy, že vypadají tak… stejně? Nevšimla jste si na sobě i nějakých změn za ty měsíce, hmm?“ Povytáhne černé obočí.

„Protože já si jich na vás všiml.“ Dodá jen tak jako kdyby o nic nešlo. „Vaše tvář nabrala trochu ostřejší rysy. Především čelist. Samozřejmě vlasy… To by bylo těžké přehlédnout. Dokonce i oči. Všimla jste si, že mají sytější barvu, že? Ke zlaté to má samozřejmě daleko, ale… Ale jsou jiné.“

Zakuňkání následované šplouchnutím nedaleko vás přeruší na moment jeho slova a Williamův pohled, který na tobě do té doby visel, se vrátí k cestě před vámi. „Víte, ve světle toho všeho, se to může zdát jako předem prohraná bitva. Naše stará já se derou na povrch, ať chceme nebo ne. A nejsou to jen vzpomínky. Jednou… jednou se z nás skutečně stanou jejich odrazy. Jakkoliv nedokonalé. V lidských tělech. I když… jisté výhody pořád máme. To jste si už určitě všimla. Hojíme se rychle, jsme často… silnější, rychlejší. Prostě… někdo by mohl říct, že jsme více než lidé. Já osobně tohle přirovnání nemám rád. Prostě jen jsme jiní.“ Jeho hlas je zase opět klidný. Proplétá se nocí podobně jeden z uklidňujících zvuků přírody.

„Hmm, víte, co to je?“ Zastaví se William zčistajasna u jednoho ze záhonů s květinami, které překvapivě i v tuto noční hodinu bujně kvetou a do vzduchu se z bílých květů vznáší nasládlá květinová vůně.

„Noční mečíky. Tedy… Říká se jim tedy správně smutné mečíky. Vždy jsem přemýšlel proč? Nepřijdou mi… smutné. Hmm, možná protože nejsou barevné a bývají vysazovány dál od ostatních květin. Nebo snad kvůli tomu, že nejvíce kvetou až se přicházející nocí? Ale možná také proto, že je lidé tak často vážou do pohřebních věnců a květin. I tak…“ Zamyšleně se zahledí na spoustu bílých květů, které by za dne byly jindy naprosto přehlédnutelné v té okolní pestrobarevné nádheře, pokud by vůbec kvetly.
„…Ehm, jsou jedovaté.“ Prohodí pak jen mimoděk k tobě, snad aby tě nenapadla opět nějaká nerozvážnost.

„Pak je tu další důležitá věc, Vero…“ Povzdechne si, zatímco dál hledí na květiny před vámi. „Probuzení… Probuzení nestárnou.“ Zazní ta podivná slova do ticha. „Tedy ze začátku ano, ale postupně se ustálí na svém… minulém já. Jak jsem říkal. Jsme jiní. A čistě hypoteticky i… nesmrtelní.“

Delilah Blair Flanagan

Nakonec se s Alexanderem rozloučíte. V tuhle chvíli nakonec i ty naznáš, že nemá význam se dál nořit do těch roztržitých, kusých vzpomínek a diskutovat nad nimi. Ostatně jsou to věci staré celá tisíciletí. Pár dnů jistě ještě počkají.

Tvá výzva k zopakování snídaně je jen veselé rýpnutí, ale Alexander tentokrát už zachová vážnou tvář i naproti takové výzvě.

„Uvidíme, jak ti dnes půjde střelba. Třeba za odměnu? Prý se vždy hodí nějaká osobní motivace. A co bych pro to neobětoval.“ Oplatí ti stejnou mincí, ale to už se vyhoupneš na nohy z postele i ty. Na rozdíl od Alexandera ty si nemusela kamkoliv vyrážet pro snídani, a tak je tvůj oděv v porovnání s jeho značně nedbalý, ale dle zaujatého pohledu, který po tobě sklouzne od hlavy až k patě, to nevypadá, že by ho to jakkoliv pohoršovalo. Spíše naopak.

„Hmmh, za hodinu.“ Zamručí tiše a souhlasně kývne, když se od něj odtáhneš.  Ještě naposledy na tebe pohlédne, než se otočí a svým typicky rozhodným krokem vyrazí z ložnice. Ne, neotáčí se snad váhavě. To Alexander nikdy. Dveře se za ním zavřou a společně s tím na tebe padne opět to tíživé ticho a pocit samoty, které ještě před chvíli zaplašovala Alexova přítomnost. Teď… No, teď máš také plné ruce práce, pokud se chceš řádně připravit.

♬♬♬♬♬

Možná je to tak lepší. Nezůstávat nečinně na místě a mít neustále co dělat. Odvádět pozornost mysli někam jinam. K těm běžným věcem, co patří do života Delilah a ne Dumah. Snad i kvůli tomu ti Alexander nabídl něco takového. Kdo ví? Rozhodně i díky jeho příslibům na společné cestování máš teď spoustu nových věcí, nad kterými přemýšlet. Vzducholodě, diplomatická jednání, místa, která neznáš. A to vše jen díky jednomu společně strávenému ránu. Skoro se tomu až nechce věřit.

Koupel je příjemná. Ostatně zde ani nehrozí to, že by si musela vylézat z rozehřáté vany a rychle se balit do teplého županu, aby si nezmrzla mezi studenými zdmi jeruzalémských sídel. Ne, je tu příjemné teplo. Nedělá ti proto problém strávit v koupelně velkou část z domluveného času. Ostatně ty vlasy se se samy nerozčešou. Slunce svítí do oken a hází zlaté odlesky od mosazných zdobených kování na skříňkách i pestrobarevných flakóncích od esenciálních olejů, výluhů a parfémů. Tolik barev a světla. Je to skoro až impresionistický výjev. Skutečně, celé Provincie oproti Novému Jeruzalému působí opravdu v něčem jako oheň a led.

S Alexanderem se během své denní rutiny nesetkáš, ale váš dům má vícero koupelen a navíc, když se vrátíš do ložnice, můžeš si kromě již uklizeného tácu všimnout i úhledně složeného oděvu, ve kterém Alexander spal. Stejně tak i župan je zavěšený na svém obvyklém místě. Ne, Alexander nebyl jeden z těch, kteří by zvládli žít v chaosu.

Oblékneš se a zašněruješ pevné boty. Kalhoty. Ano, jak už je to dlouho, co sis je kdysi poprvé oblékala poté, co ti je přinesl Noah? Tehdy jsi byla tak v rozpacích, ale dnes už? Dnes už se z toho stala rutina. Ne, že by si je nosila každý den, ale měla jsi je na sobě už za ty měsíce tolikrát, že ti na tom pomalu nepřišlo nic zvláštního. Noah… Památku na něj stále máš. Kromě fotografie a rozbitých kapesních hodinek máš i jednu více praktickou. Nůž dobře ukryješ jako už kolikrát před tím. Časy, kdy jsi spoléhala na druhé a slepou víru ve vlastní bezpečnost, jsou už dávno pryč. Život tě v tomto více než dobře vyškolil.

Seběhneš schody, mineš se s pár sloužícími, kteří tě uctivě pozdraví a pak už konečně otevřeš dveře na nádvoří u domu. Teplé slunce tě na moment oslní, opře se ti do studených tváří a rozhřeje je skoro… Ne, skutečně se tyto dvě věci nedají ani v nejmenším srovnávat. Je to však ale aspoň něco.

Přivítá tě pofrkávání dvojice bílých koní, kteří jsou už připravení v místních postrojích a postávají na dláždění. Jsou to krásná zvířata. Žádné herky. Alexander své povinnosti pro Raju viditelně plní více než svědomitě. Je tam samozřejmě Alexanderův bělouš a pak tvůj nový kůň. Toho předchozího tehdy před měsíci spolkla džungle. Těžko říct, zda pouze obrazně nebo i doslova.

Nemusíš se nějak dlouze rozhlížet. Alexandera si všimneš postávat nedaleko těžkých kameninových váz s rudými ibišky. Je oblečený ve volném oděvu místního střihu, který je opět poskládaný z kousků převážně tmavých barev. Jak jinak. Můžeš si všimnout, že u pasu mu visí na opasku meč, ale to není zrovna u něj žádný neobvyklý pohled. Sám Alexander chladné zbraně preferuje oproti střelným. Tedy, zprvu se ti to zdálo trochu zvláštní. Jeho dovednost střelby byla opravdu skvělá, tak proč ztrácet čas něčím tam zastaralým? Ale pak jsi ho viděla používat i meč a pochopila jsi, že ten čas skutečně neztrácí.

Bývalý generál ještě něco řeší s jedním ze služebných. Poznáváš ho jen letmo. Ale ano, to bude ten, který se stará o vaše koně. Alexander má ve tváři opět ten svůj těžce čitelný, klidný výraz, ale nevypadá popuzeně. Ne, to by se už muselo opravdu něco stát. Jakmile si tě všimne, otočí se na více tebe a koutek mu skoro neznatelně povyjede vzhůru. Nic víc, ale také nic míň. Kývne a ještě něco rychle prohodí k muži před ním. Ten se mu uctivě ukloní, než ti Alexander vyrazí vstříc.

„Takže připravená?“ Prohodí ještě mezi kroky trochu silnějším hlasem. Vypadá v dobrém rozmaru a působí energicky. Rozhodně jistěji, než když jsi ho přiměla snídat na posteli.

„Všechno jsem už nachystal. Tedy… Tvou oblíbenou pušku z pod postele jsem netahal a nechal ji tam. Snad to nebude vadit.“ Pronese se svou typickou vážností, až je na chvíli trochu matoucí, jestli je to myšleno jako žert nebo se tam skutečně v nestřežený okamžik podíval. Snad skoro jako kdyby se ti to snažil vrátit, ale z jeho tváře by si nějaké nekalé úmysly vyčetla těžko.

„A vypadá to, že počasí by nám dnes mělo přát. Ideální.“ Vzhlédne k modrému nebi, na kterém se líně povaluje jen pár načechraných bílých mráčků.  

♬♬♬

Alex a vzducholodě… Vím, že je má rád stejně jako cestování. Vidím to na něm vždy, když se o tom zmíní, to nadšení v jeho tváři i jak náhle ožije. „Nejsem si jistá, zda se těch pár vyhlídkových stoupání nad město nebo večírků k pokřtění nového zepelínu dá považovat zrovna za zkušenost s létáním,“ přemýšlivě svraštím obočí. Ne snad, že bych se bála výšek nebo představy pádu, vzducholodě byly bezpochyby fascinujícím vynálezem, který dostal i obyčejné lidi na oblohu, ale… Ale děsila mne představa, že budu na omezeném prostoru zavřená se všemi těmi lidmi bez možnosti odejít. Jestli totiž někdo dokázal změnit kabinu vzducholodi v krutou neprodyšnou past, ze které není úniku, tak to byla smetánka ze Zahrad.

„Ale… Ale to ničemu nevadí,“ dodám rychle, „vlastně… Vlastně jsem ráda, že první opravdovou cestu vzducholodí zažiju s tebou. Aspoň mi budeš moci ukázat, co tě na tom tak uchvátilo,“ koutky rtů mi na okamžik vykreslí ve tváři náznak úsměvu.

Aspoň do chvíle, než náš rozhovor opět sklouzne do vážných vod zčeřených dávnou minulostí a vším tím, co tu Alexovi říkám. Nebo spíše… Neříkám. Jen chaoticky vyprávím útržky, ze kterých se jen těžko skládá celkový obraz… S tichým povzdechem se nervózně zavrtím a poposednu si, když mě na to Alex upozorní. A samozřejmě má pravdu, ve všem. Chci s ním o tom mluvit a zároveň… O tom nedokážu mluvit. Poskládat to všechno dohromady a vyprávět mu to souvisle a… Bez zbytečného zabarvení emocí podat hlášení…

„Já… Omlouvám se, nedošlo mi to, máš pravdu. Bude lepší si o tom promluvit až to trochu více… Až to nebude tak živé. Jak jsi navrhoval už… Předtím. Asi… Asi bych vážně měla aspoň někdy dělat to, co mi říkáš,“ souhlasím s ním. „… řeklo ti to jméno něco?“ zarazím se vzápětí, když zopakuje jméno cherubínky. „Tedy… Hm, ne. Jak jsi řekl, promluvíme si o tom… Později,“ přinutím se zase povolit napětí šponující ramena, zatímco Alexe zamyšleně sleduji.

Jeho další slova mě přimějí se tak trochu provinile skrýt za hrnkem kávy, který stále držím v jedné ruce a krátce z něj upít. Soustředit se na dnešní den… Zní to jako náročná výzva. I bez toho, že tu kolem sebe rozhazuji věty a otázky, co příliš nedávají smysl. Až příliš snadno si dokážu představit, že jiný muž na Alexově místě by tak trpělivý a vstřícný rozhodně nebyl. „Ne, taky si to nemyslím. Jen… Byla to hloupost,“ šeptnu.

Tím opustíme ty nepříjemné hluboké vody, ve kterých se tak akorát bezradně plácám, vstříc… Plánům na následující dny. Cesta, vzducholoď… „Dobře,“ kratičce kývnu hlavou a skoro mne až zamrzí, když ode mne odtáhne ruku. „Když to podáš takhle… Těším se,“ na rtech mi přeci jen vykvete vděčný úsměv.

Naše společná neformální snídaně se blíží ke konci. Sleduji Alexe, jak rychle dopíjí kávu a kontroluje oblečení. Za jiných okolností by mě snad i rozesmálo to, jak si ostentativně sundá ten jeden jediný drobeček, co se odvážil odpadnout. Nakonec to ale zvládl se ctí, i když je mi jasné, že to rozhodně nebyl zážitek, který by si v dohledné době rád zopakoval. Ale nemrzí mě to, spíše naopak, protože vím… Že to udělal jen kvůli mně – aby mi zlepšil náladu. A… A vím, že jednou to bude pěkná vzpomínka. Dost možná i úsměvná, když si zpětně vybavím tu nejistotu, se kterou se ujišťoval, jestli vážně chci jíst v posteli.

„… zajímavé, říkáš? Takže si to zítra zopakujeme?“ přeci jen neodolám, abych ho trochu nepoškádlila. Přesto mi poskočí srdce, když se zvedne z postele. Odložím na tác nedopitou kávu, dnes… Dnes má všechno zvláštní nijakou chuť.

„Jistě, chápu. Hodina mi bude stačit,“ souhlasím bez okolků, čím méně času budu mít na to, abych nad tím vším přemýšlela, tím lépe. Potřebuji se… Probrat. Soustředit se na jiné věci. Nádobí na tácu opět poplašeně zacinká, když se Alex opře dlaní o postel… No, dle jeho výrazu soudím, že si tuhle snídani opravdu jen tak nezopakujeme.

♫♪♪♫

Krátce kývnu hlavou, když vidím starost vepsanou do jeho tváře. „Zvládnu. Teď už ano,“ pokusím se ho ujistit. Nakonec se ovšem všechna slova na chvíli rozplynou v krátkém polibku, ke kterému si mne přitáhne. Na chvíli zalituji, že na posteli většinu prostoru zabírá tác s nádobím. „To neříkej dvakrát, abych si pro tebe ještě nedošla,“ hlesnu odlehčeně, když se ode mne pomalu odtáhne.

Sama opatrně vstanu z postele, zatímco si Alex urovnává záhyby županu, který má přehozený přes svůj noční úbor. Já se s ničím takovým neobtěžuji, i když župan, pod kterým na rozdíl od Alexe nic nemám, toho v tu chvíli odkryje více než by se slušelo a patřilo. Namísto toho se jen vytáhnu na špičky, abych ho namísto odpovědi ještě jednou – a tentokrát už vážně naposledy – políbila na rty.

„Za hodinu,“ vydechnu do jeho rtů. „Tak běž. Budu v pořádku, vážně…“ popoženu ho vzápětí, když od něj udělám krok stranou. Pohledem Alexe ještě vyprovodím z ložnice a… A s jeho odchodem se mi vytratí z tváře jakýkoliv výraz. Promnu si tvář a prsty si krátce vjedu do vlasů. Nejsem si jistá, jak dlouho bude trvat, než se budu doopravdy cítit… Jak? Dobře? Lépe? Tak… Tak jako dřív? Vlastně si sama nejsem jistá, co to znamená…

Ale tím teď nemá cenu se trápit. Ještě na chvíli se vrátím do postele, abych přeci jen dopila svoji kávu a pokusila se sníst aspoň pár soust navíc než se přesunu do koupelny prosluněné paprsky slunce stoupajícího po modré obloze. Nakonec se nám dnešní ráno i snídaně přeci jen protáhly z brzkých ranních hodin…

Přinutím se soustředit jen na praktické věci, je to tak snazší. Dám si krátkou koupel, abych ze sebe smyla pot i Alexovu vůni, ovšem nejvíce času mi zabere péče o vlasy. Jsou už opravdu dlouhé. Stejné jako mívala… Dumah. Ten stejný odstín. Lesk. Kdykoliv se v posledních měsících podívám do zrcadla, tak mám pocit, jako bych viděla více ji než sama sebe. Je to tak… Zvláštní. Hledat v tom odrazu sama sebe a zjišťovat… Že už vlastně ani nevím, co mám hledat. Mohu si jen domýšlet, jak jsem vypadala před tím vším… Nepamatuji si to, ať se snažím vzpomenout si sebevíce… Delilah Flanagan už je jen matným odrazem ženy, který tu stojí před zrcadlem dnes a kartáčuje si do zemdlení ruky vlasy. Dnes více než kdy jindy.

Nakonec si vlasy jen ledabyle, tady si naštěstí před nikým nemusím hrát na urozenou lady a nechávat si stahovat kadeře do přísných upjatých účesů. Poté se i převléknu do lehkého cestovního oblečení i pevných bot. Přes bavlněnou košili si přehodím ještě lehký zelený kaftan. Žádný korzet pevně stahující trup ocelovými kosticemi, dlouhá sukně, vycpávky a jakkoliv je to skandální, tak nikde není ani náznak volánů či krajky, jak to bylo populární, když… Jsem… Kdysi dávno... Každopádně - není to zrovna jeruzalémská móda, vidět mne v tom kdokoliv ze Zahrad, byly by z toho řeči. Hlavně tedy z těch kalhot, bez kterých to zkrátka nejde, pokud máme někam jet na koních. Už ze zvyku si k pasu připnu Noahův nůž, který se vzápětí ztratí pod záhyby oblečení.

O tác v posteli se nestarám, přeci jen úklid ložnice i zastlání postele má starosti služebnictvo, rychle to tak pustím z hlavy. Snad jen tu pušku opravdu vytáhnu z pod postele dříve, než by tak později učinil Alex.

Ostatně… Toho opravdu nechci nechat čekat, a tak se s přípravami na odchod příliš nezdržuji.