Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Ano, to máme… A skutečně svobodný. O něčem takovém se jim mohlo jen zdát. Pokud by tedy… vůbec o něco takového stáli. Přeci jen Kamael už byl tak spoutaný ve svěrací kazajce svých povinností vůči Zlatému městu, že by bez toho jen těžké žil. Kdybych zůstal v Novém Jeruzalémě… Dost možná bych dopadl stejně.“ Podotkne skoro bezhlasně.

„Jistě sis už všimla, že máme tendenci vybírat si podobné cesty jako naše dávná já.“ Dodá skoro až omluvně. „Občas je lepší tomu předcházet.“

To už se váš rozhovor ale stočí k tlupě opic, která skutečně nepřestala ani teď, když se o ní bavíte. Možná naopak si těch zvuků všímáte ještě víc.

„Ale… Dokud je puška schovaná dostatečně daleko, zas tolik bych se ho nebál. Tedy, doufám, že je schovaná.“ Přeci jen si i u něj všimneš toho drobného povytažení koutku o centimetr nahoru. Skutečně. Atmosféra se pomalu vyjasňuje. K čistému nebi to má stále daleko, ale aspoň už nepadají kroupy.

 „Ohmataným. Však kolikrát jsi ho už Del četla, hmm? Já jen jednou a tedy… upřímně mi to stačilo.“ Nakloní hlavu lehce na stranu. „Ale tebe jsem vidět v té knize listovat víc než jednou. Raději se nebudu ptát, co v tom příběhu stále hledáš.“ Potřese hlavou, ale patrně i z něj to jisté napětí pomalu opadává. To, co se dozvěděl, musel být i pro něj určitě šok, jakkoliv se to nedalo srovnávat s tvým zážitkem. Jestli ale někdo umí zachovat chladnou hlavu, byl to Generál… A pak s jistým odstupem také nakonec i Alexander, ačkoliv oproti Kamaelovi byl stále poněkud… impulzivnější.

„Něco dalšího? Hmm, tady někdo ví, kdy využít slabosti oponenta.“ Zabručí Alexander na tvou zmínku o možném tréninku. Ostatně nebylo to poprvé, co tě něco takového napadlo. Alexander za ty desetiletí života nasbíral mnoho užitečných dovedností a střelba byla jen špičkou ledovce. Jistě by se tam našlo i něco dalšího, podobně zajímavého. Jen pokud by si muže před sebou zvládla přesvědčit, protože někdy… Někdy jste si ve své tvrdohlavosti nezadali.

Co by sis přála? V tuhle chvíli je to tak zvláštní otázka, na kterou není lehká odpověď. Rozhodně ne v rámci možností, které muž před tebou aktuálně má. Ačkoliv…

Trochu se zakoktáš. Těch pár slov vytržených z kontextu přiměje Alexe jen nakrčit lehce čelo a vyčkávat na to, až zvládneš zformovat celou větu. Ty se však nakonec rozmyslíš pro něco zcela jiného. Přitáhneš se k němu a tentokrát jsi to ty, kdo najde jeho rty. Alex v první chvíli zaváhá pod tou náhlou intenzitou, která z tebe doslova sálá. Přeci jen ta situace dnes ráno byla vše jen ne normální a dost možná ani nečekal tohle. Ta jemnost a obava, aby ses snad po tom všem nerozbila, ale dlouho mu to nevydrží. Ucítíš, jak se ti jeho prsty vplétají do vlasů na temeni a přitahuje si tě blíže. Blíže k sobě.

Matrace postele se lehce zhoupne, jak ho převrátíš do peřin a zůstaneš na něm obkročmo sedět. Nevzdoruje ti. Víš, že kdyby chtěl, tak se tu můžeš snažit marně, ale k ničemu ti to moc nebude. Teď však na sobě cítíš jeho pohled stejně jako ruce, které vystoupají po stehnech a shrnou lem lehké noční košile, aby…

☩

„Zatracené opice! Běžte! Kšá!“ Slyšíš tlumený, ale popuzený hlas služebné, který se ozývá kdesi z venku zpoza oken, skrz které už prosvítají zlatavé denní paprsky. Ne, nemluví anglicky, ale těm pár slovům v místním teď poněkud rozzlobeném dialektu bez problémů rozumíš. Za poslední měsíce ses zvládla vcelku obstojně naučit místní jazyk. Sice se zatím rozhodně nemůžeš rovnat rodilým mluvčím, ale na běžné záležitosti, které si potřebuješ čas od času domluvit to stačí. Děláš pokroky. Jak Alex nezapomene sem tam pochvalně zmínit.

„Opravdu tu nemáš někde tu pušku?“ Ozve se vedle tebe pobavený hlas a Alexander ti přejede lehce prsty po holé paži, zatímco si podepře hlavu rukou a poklidně na tebe hledí. Rudé vlasy má rozcuchanější než dřív, ale nevypadá to, že by ho to jakkoliv trápilo. V očích mu jiskří a dech se stále ještě plně nezklidnil, ale to ani ten tvůj.

„Teď už mé pozvání na snídani neodmítneš? Nebo je tu ještě něco dalšího… urgentního?“ Povytáhne lehce obočí a pousměje se.       

Vera De Lacey

Vévoda tvou volbu slov nijak nekomentuje nebo snad nerozporuje. Jen drobně pokývne hlavou na znamení souhlasu a tím spíše počká, až přijmeš jeho rámě. Sestupujete ze schodů a kolem se kromě šumění listí z pečlivě udržovaného zahrady nebo spíše parku rozléhá také pravidelný zvuk vašich kroků.

„Promluvíme si v kočáru, ano?“ Nakloní k tobě William lehce hlavu, aniž by se na tebe podíval a krátce šeptne. Není to rozhodně odpověď, jakou jsi čekala. To ujištění, že vše bude zase dobré. Ale… Ale je to aspoň něco.

Zdolat schodiště nakonec trvá déle než běžně, jak postupuješ pomalu, ale William nespěchá. Stejně tak pohledy služebných jsou dostatečně neutrální a odměřené natolik, aby tě nemuselo trápit, copak se jim asi honí při takové scéně hlavou. Jak často odtud vévoda vyprovází mladé vdovy, které za ním přijely na osobní audienci?

Odpružení kočáru se s vámi lehce zhoupne, jak nastupujete, než se dveře s výmluvným – cvak, zavřou a vy zůstanete sami. Svět tam venku je od vás oddělený skleněnými výplněmi oken a podobně i kočí je natolik daleko, že by vás neměl slyšet. Rozhodně ne, pokud neotevřete okna ještě spíše, až vyjedete.

„Silnější Verše? Jak dlouhé? Hodiny, dny, měsíce… roky?“ Zeptá se jakoby nic, zatímco si upraví sako, aby se mu sedělo pohodlně. Až poté k tobě zvedne pohled, aby z tvé tváře vyčetl, že rozhodně nesdílíš jeho klid. „Časem… jistě. Stejně jako všechny vzpomínky se to přežene. Ale… Nikdy to nezmízí, Vero. Nechci vás strašit, ale zároveň by nebylo moudré, abyste si dělala falešné iluze a upínala se k nereálným vizím budoucnosti. Jsou to stále naše části, ať už s nimi souzníme nebo ne. Nevybrali jsme si je, ale musíme se s nimi naučit žít. Je to vlastně trochu jako… rodiče.“ Ušklíbne se trochu hořce a stočí zrak k okénku.

To už s vámi kočár ale trhne a vydá se… kam? Všimla sis, že vévoda něco před nástupem říkal v rychlosti kočímu, takže určitě někam jedete. Ovšem mohla ses jen domnívat, jestli nakonec zvolil něco z tvých návrhů, ten svůj a nebo něco zcela jiného.

Kola kočáru drkotají na příjezdové cestě vinoucí se k Essingtonovu sídlu. Projíždíte pečlivě udržovanou alejí, kterou osvětlují vysoké tepané lampy rozmístěné v pravidelných rozestupech. William tu přírodní scenérii, která není pro Nový Jeruzalém zrovna typická, sleduje se zádumčivým výrazem a míhající se světla na jeho tváři vykreslují přelévající se stíny.

„Doma.. ano… Tohle město má svůj jistý magnetismus. Pro některé. A vlastně nejenom pro nás. Však jsme teď v centru světa.“ Pousměje se William, který si pohodlně zapře ruku o svou hůlku položenou na zemi. Stříbrná orlice samozřejmě nechybí. Dokonce vypadá stejně jako ta, kterou si viděla poprvé v jeho vzducholodi. Jistý pocit deja vu na sebe nenechá dlouho čekat.

„Parky? Stála byste tedy o park? To by nemusel být problém. Sice v tuhle dobu můžou být některá zákoutí těch odlehlejších trochu… neutěšená, ale není to nic, co by zrovna nás muselo výrazněji trápit.“ Podotkne klidně, avšak nad tvou výzvou se zamyslí. Kam by vyrazil William Essington?

Vévoda trochu svraští obočí, skloní pohled a… pak jen potřese hlavou. „Některá místa je lepší v tuto dobu už nechat spát.“ Rozezní se jeho hlas bez výraznější intonace, než přeci jen nabere zpátky tu ztracenou jistotu a elán.

„Takže skutečně nechcete do některého z parků? Vypadá to, že jste jejich velká milovnice.“ Zeptá se s lehce povytaženým obočím, zatímco kočár s vámi projíždí nočními širokými ulicemi Zahrad.

Těžce se mi o tom všem mluví a vím, že Alexovi se to neposlouchá o nic lépe. Vnímám, jak se ostře nadechne, ale zároveň si mne přitáhne blíže namísto toho, aby mě od sebe odstrčil. Mohl by to udělat a já bych se na něj za to nemohla hněvat, protože by na to měl plné… Právo. Bartholomew se mě přeci také zbavil hned poté, co zjistil, jak moc nebezpečná mu doopravdy jsem. A Hart udělal nakonec to samé, když se přesvědčil o tom samém. Něco se mnou bylo špatně a teď jsem konečně věděla… Co. A Alex také. A… A jestli si to někdo zasloužil vědět, tak právě… On.

„Jen to klidně řekni. Je to… Je to ohavné,“ zašeptám a na jazyk mi vklouzne to slovo, co není tak úplně moje, a přesto se mi vrylo společně s Verši hluboko do mysli. Prsty mi jemně podebere bradu společně se svými dalšími slovy… Ujištění, které mi popožene srdce do rychlejšího rytmu. V první chvíli zalétnu očima kamsi nad jeho pravé rameno, než se s dalším mrknutím náš pohled střetne, když nedostanu na vybranou. „Rozumím,“ hlesnu tiše v tváří tvář jeho vlastní jistotě a rozhodnosti. Komukoliv jinému bych to nevěřila, ale… Ať už chce nebo ne, je Kamaelovi tak moc… Podobný. Stejně tvrdohlavý a zarputilý…

Zmínka o nezvyklém chladu rozbije ten poslední střípek iluzí o sobě samé. Všiml si toho, přestože mně to nikdy předtím nepřišlo zvláštní. Prostě… Prostě to tak bylo a… A má pravdu. Nebylo to něco, co by ho ode mne odehnalo a přinutilo ke mne cítit ten vrozený odpor, co v nás vyvolávali Ztracení. „A takovou tě miluji.“ Napjatý roztěkaný výraz v mé tváři společně s tím vyznáním povolí. Svět kolem se na chvíli utopí v okamžiku, kdy se ke mně Alex skloní a přitiskne své rty k těm mým v lehkém polibku namísto stvrzení toho… Všeho.

„Myslím… Myslím, že máme mnohem více, než měli oni. Náš vlastní život…“ vydechnu do jeho rtů, než se ode mne odtáhne a opět se narovná.

Tentokrát se ho už nesnažím přesvědčit o opaku ani pošetilosti takového slibu, jakkoliv ve skrytu duše nevěřím tomu, že by se s tím dalo cokoliv dělat. Ať už se v minulosti nakonec stalo cokoliv, nesu si odkaz Luciferova hříchu v sobě a na tom se už nic nezmění. Pokřivil moji podstatu a zjizvil mi duši. Myšlenkami se na chvíli ztratím u úlomku tepajícího v rytmu mého srdce a relikviáři stojícímu na komodě. Nadechnu se… A zase vydechnu. To… Počká…  Teď je tu Alex, skrze kterého opět nepřítomně hledím a…

„Děkuji, Alexi,“ šeptnu společně s krátkým kývnutím hlavy, aniž bych z něj spustila pohled. Cítím, že mám z toho všeho na krajíčku. Je pro mne sice stále těžké dostat z hlavy vzpomínky a pocity Dumah zlomené zjištěním toho, co jí provedli, vědomí toho, jak moc jí ublížili… Ale v jeho blízkosti je snazší poddat se jen tomu přítomnému okamžiku. Zvláště poté, co jsem mu to všechno mohla říci a on to přijal.

Alexova nečekaná poznámky mne zaskočí natolik, že mi proti mé vůli zacukají koutky. „Ne… O těch opicích mi raději ani nemluv. V tomhle domě to není bezpečné téma k hovoru,“ pokusím se odpovědět a vyjít tím Alexovi vstříc v jeho pokusu o odlehčení atmosféry, byť se do toho stále nutím a úsměv, co se mi mihne ve tváři působí spíše sklesle a unaveně než cokoliv jiného.

Při zmínce o snídani zaváhám. Na jídlo nemám ani pomyšlení a jakkoliv by mne jindy zmínka o společném denním programu potěšila, zvláště poté, co se vrátil ze svých jednání… Je těžké vyplavat na povrch z té hluboké černé vody, ve které jsem se topila. Přesto… Přesto si všimnu toho, jak moc se Alex snaží a… A když se snaží on, tak bych měla také. Nakonec má možná pravdu a…

♫♪♪♫

„… jak jako s tím značně ohmataným výtiskem od pana Penfielda?“ vypadne ze mne skoro až dotčeně. A pak se přeci jen pousměji. Opravdověji. Mé rozčilování se nad zlovolným počinem toho sprostého zloděje a prznitele autorského textu najednou působí tak strašně… Malicherně. Směšně. Jen zrnko písku oproti bouři, která přišla.

Lehce potřesu hlavou a na krátkou chvíli se zarazím. „Co bych si přála…“ zopakuji po něm. Vrátit tohle všechno. Neprobudit se do nového rána s Veršem, který změnil život nejen Dumah, ale i mně. Tentokrát se mi ovšem podaří výraz ve tváři ovládnout.

„Ten plán si zajet po snídani zastřílet se mi líbil. Nejen proto, že by byl hřích nevyužít tvé snahy mi zlepšit náladu, abych tě přesvědčila, jestli bys mě nenaučil i něco dalšího,“ potřesu lehce hlavou. Nevím, jestli mi to pomůže, ale… Ale zaměstnat hlavu i ruce zní jako dobrý plán. Unavit se, abych se večer nebála zavřít oči s pomyšlením na to, co mne v noci čeká.

Je toho pořád… Tolik. A ten divný nepříjemný pocit ze mne opadává jen pomalu. Příliš pomalu. „Ovšem ještě předtím… Chci jen říct… Já…“ na okamžik se zarazím, jak se v tom všem opět ztratím a nedokážu najít ta správná slova. Existují vůbec? A tak se místo k Alexovi nakloním a dlaněmi se zapřu o jeho stehno, abych se dokázala snáze vytáhnout výše a políbit ho. A sotva tak udělám a ucítím na rtech jeho chuť a horkost, kterou nyní vnímám ze zcela… Jinou… Palčivější intenzitou… Nevím, jestli je v tom vášeň nebo zoufalství, možná jen prostá touha přebít všechno to špatné, studené a tíživé… Samotu v cele a cinkot řetězů, to strašlivé přání raději zemřít a setrvat už navždy v zapomnění…

Aniž bych se od Alexe odtáhla, zachytím se rukama za jeho ramena a přitáhnu se nahoru, abych se mohla přetočit a přehodit přes něj nohu. Obkročmo se na něj posadím a schválně zatlačím silou do jeho hrudi, abych nás oba převážila dozadu. Na postel. Snídaně počká. Teď… Teď se chci jen zcela sobecky cítit… Jinak. Živě…

♬♬♬♬♬

Cítíš to hřejivé objetí, která zaplašuje nepříjemné vzpomínky i myšlenky, než by kdy nespočetné hodiny strávené o samotě zmohly. Ne, tohle je mnohem lepší. Ten klid, který to s sebou nese. Pocit bezpečí nehledě na všemožné okolnosti. Víra v to, že se na něj můžeš spolehnout.

Jeho slib je však ale příliš štědrý. Snad i neuvážený. Ne, když neví, co za tím vším ve skutečnosti je. Těch pár krátkých zmínek, co jsi před ním vypustila, nemůže ani zdaleka popsat to, o co opravdu jde. To, co by snad pro něj znamenalo, kdyby něco takového chtěl splnit.

Rozpovídáš se tedy dál. Navrátíš se k těm momentům, kdy jsi podlehla Lucierovu klamu. Té prokleté iluzi, do které ses tak slepě nechala vlákat. Skutečně tě měl tak přečtenou? Že si vždy vybereš tu těžší cestu? Tu vedoucí skrze bodláčí?

Nepouštíš ho a ani jeho ruce se z tebe nestáhnou, zatímco povídáš. Spíše cítíš, jak si tě přitáhne ještě blíže a ostře se nadechne. Je ti jasné, že tohle se mu neposlouchá snadno, a tím spíše, když s tím nemůže nic dělat. Ani jeden z vás. Teď už ne.

„Del… To jsem nevěděl. Je to…Hmmmh. Ale…“ Odtáhne se trochu od tebe, aby ti mohl pohlédnout do očí. „Ale to nic nemění na tom, že jsem tu teď s tebou. Nic to mezi námi nemění. Rozumíš?“ Ucítíš jeho prsty na bradě jako už tolikrát před tím. Snad aby ti zabránil uhnout vyhýbavě pohledem.

„Věděl jsem, že je tam nějaký rozdíl oproti Dumah, kterou si Kamael pamatuje. Ten tvůj nezvyklý chlad… Ale připisoval jsem to i tomu, co se ti stalo. Jak jsem tě našel. Netušil jsem, že je zatím zrovna tohle. Ovšem…“ Shrne ti několik pramenů za ucho, aniž by z tebe spouštěl vážný pohled.

„…Tak jsem tě poznal. Taková jsi od začátku, co jsme spolu… A takovou tě miluji. Kamael… Dumah… Oni a jejich problémy jsou mi teď jedno. Důležité je, co máme my teď. A já nevidím, že by se nám dařilo nějak zle, co myslíš?“ Přejede ti bříškem palce po hraně čelisti a drobně se pousměje, než se k tobě nakloní, aby tě políbil. Je to lehký polibek, krátký. Alexander nejspíš tápe v tom, jak moc si může v tuhle chvíli ve tvém křehkém stavu dovolit. I když skončí, chvíli ještě vyčkává nakloněný blízko k tobě, než se přeci jen opět s výdechem narovná v zádech.  

„A můj slib platí. Skutečně na to nejsi sama. A pomůžu ti, jak bude v mých silách, když… když budeme vědět jak.“ Opět zvážní a svá slova doprovodí jen rozhodným kývnutím.

„Teď ale… Jsme tady. V Dvarace. Žádný Damašek ani Zlaté město. Jen trochu divočejší Provincie. Navíc je nový den. Ostatně ty vřeštící opice na to nedají zapomenout.“ Jen na okamžik střelí pohledem k otevřenému oknu, skrz které se do pokoje skutečně dere pokřikování tlupy opic z nedaleké zdi a tiše si mlaskne.

„Co kdybychom posnídali? Jako vždy? A pak… Hmm, už si mi dlouho neukázala, jak se zlepšila tvá muška. Není lepší příležitost, jak si utřídit myšlenky než s puškou v ruce a s vůní střelného prachu kolem, nemyslíš?“ Prohodí lehce. Možná trochu až moc lehce zrovna na Alexandera, na kterém je díky tomu patrná i ta jistá snaha tuhle situaci, když už ne zlepšit, alespoň nasměrovat trochu jiným směrem.

„Nebo by si ráda něco jiného? Možná strávit den v posteli s tím už značně ohmataným výtiskem od pana Penfielda? Tomu bych jistě nemohl konkurovat.“ Povytáhne obočí o trochu výše a pak tlumeným hlasem ještě položí poslední otázku, nad kterou je třeba se skutečně zamyslet.

„Řekni si Del. Co si přeješ?“

Skutečně si to přeješ?

… vím, co chci…

Více než kdy jindy si uvědomuji, jak každý Alexanderův dotek zanechává na mé kůži… Stopu. Teplo, které cítím vždy ještě chvíli poté, co se ode mne odtáhne, a které se vždy nakonec rychle vytratí jako bych ho zkrátka… Vstřebala. Je to tak… Zvláštní. Už jen to, že jsem se nad tím vlastně nikdy nepozastavila. Nenapadlo mě… Byl přeci andělem ohně. Připadalo mi normální, že zkrátka… Hřál. Že jeho dotek dokázal hřát i pálit. A já… Nikdy jsem… Dech se mi na okamžik zrychlí, když si uvědomím, že mám… Ledové ruce. Že když se sebe sama dotknu… Nebo… Nebo se mi to jen zdá, možná jen z toho všeho… Možná jen zveličuji každý ten drobný detail vytržený z celku… Snažím se sama sebe uklidnit, ale nedaří se mi to.

Překvapeně k němu vzhlédnu, když zmíní… Že se s tím nesetkal poprvé. S mrtvými pokrytými černými žílami. Jen matně si uvědomuji, že už nedrží moji nohu. Není to důležité. Tohle ne… Visím na něm pohledem. To, co zmiňuje je pro mne… Důležité. Znamená to, že mne Lucifer nedokázal vyléčit, ale dodržel svoji přísahu a pustil mě? Ztěžka polknu. Navzdory tomu, že se jedná o věc z dávné minulosti, je to pro mne důležité. Snad až absurdně… Moc… Důležité.

A pak to přijde. Uhne pohledem a… Jinak. Působila… Jinak. Jen z té zmínky je mi málem do pláče, jakkoliv znamená, že se po tom všem zřejmě znovu… Setkali. Namísto radosti z toho mám ovšem rozporuplné pocity. Tak moc… Napjatě sleduji, jak se ke mne Alex přisune blíže. Vím, že mu to… Musím říci. Nemůžu to před ním tajit, před ním… Ne. Ani bych nic takového nechtěla.

A tak to ze sebe začnu pomalu soukat. Spíše po slovech než po větách. Zachytím, jak se jeho ruka zarazí uprostřed pohybu. Hruď se mi sevře úzkostí vepsanou do tváře, zatímco pokračuji dál a sklopím hlavu. Stále jsem mu neřekla to hlavní a najednou si nejsem jistá… Zda to vůbec dokážu. Ten strach Dumah i odpor k sobě samé jsou tak… Neumím to popsat, přesto náhle necítím nic jiného. Nadechnu se a pohnu hlavou, abych se od Alexe odvrátila úplně. Některé věci… Bude to tak snazší…

… ovšem než tak stačím udělat, chytí mne oběma rukama za tvář a zvedne mi ji. Oči mu planou zlostí, takřka doslova, když se mne ptá. A já mám takový… Strach, co vidí v těch mých.  Ať už je to ovšem cokoliv, přitáhne si mne do svého náručí. Ani teď se tomu nebrání, jen mi trvá, než se osmělím dost na to, abych na něj položila své ruce a opravdu se o něj zapřela. Oba mlčíme, ačkoliv cítím, jak se párkrát nadechne… A pak zkrátka jen vydechne do mých vlasů. A já… Postupně cítím, jak se z mých ramen i zad uvolňuje část toho bolestivého napětí, zatímco mne obklopuje to konejšivé teplo. Přesto myšlenkami stále utíkám. K tomu, co mi před chvíli řekl i tomu, co bych měla… Já…

Nakonec je to ovšem Alexander, kdo promluví jako první a vyřkne ten… Neuvážený slib. Strnu a snad v tu chvíli ani nejsem schopná se nadechnout. Srdce mi v hrudi opět několikrát poskočí a udeří do klenby žeber podobno zvonu.

„Já… Já nemůžu od tebe takový slib… Přijmout, Alexi,“ slyším se říkat. „Myslím… Myslím, že už je to prostě mojí součástí. Lucifer… Přinutil mě použít moje síly. Všechny. Přiměl mě sáhnout po nich i za cenu svého života a vzdát se ho. Ale místo toho, abych jen umírala, tak… Přišlo něco… Cizího. Bylo to jako… Ledový oheň. A když ta iluze opadla… Byl tam… Úlomek. Všude po zemi byly runy a… Ztracení. Jeden z nich byl… Velký. Také umíral a… A já cítila, jak se to do mě… Zavrtává. Prožírá. A když jsem se pak probrala, cítila jsem, že uvnitř sebe mám něco… Cizího,“ drmolím jako bych se bála, že jakmile se odmlčím a pokusím se srovnat si myšlenky, tak už nebudu schopná pokračovat.

A zatímco mluvím, tak kolem Alexe obtočím ruce a přitisknu se k němu o to pevněji jako bych se snad bála, že mne každou chvíli od sebe odstrčí. „Jenže teď… Teď to necítím, ale… Nedokážu použít smrt, jak to dříve uměla Dumah, takže…“ vydechnu roztřeseně.

„… teď už to všechno víš,“ přivřu oči.

Najednou si připadám tak strašně moc unavená. Jako bych se vrátila z celodenních pochůzkách po městě nebo celé odpoledne strávila s puškou v ruce. „Omlouvám se. Vím… Že jsem měla… Počkat, až… Až to nebude všechno tak… Moc, ale potřebovala jsem… Nechtěla jsem na to být sama,“ šeptnu tiše.

Delilah Blair Flanagan

Alexander na tvé poznámky o zbrklém Generálovi jen povytáhne tázavě obočí, ale neptá se. Alespoň ne teď. Vypadá to, že tahle část života Dumah mu zůstává zahalená tajemstvím. Nenaléhá ale na tebe. Nepáčí to z tebe. Nechává tě prostě… mluvit. Zatímco je jeho tvář přemýšlivě skloněná k tvému chodidlu.

„V pořádku. Však se nic nestalo.“ Opět k tobě zalétne jeho pátravý pohled, když se tak rychle omluvíš a okamžitě se stáhneš. Skoro jako kdyby si tě měřil. Hodnotil. Těžko říct, co na tobě hledá nebo co se mu honí hlavou. V tomto směru byl pro tebe Alexander i po měsících soužití stále velkou záhadou.

Tvá noha už je ošetřená, ale je to ti přináší jen chabou útěchu ve světle toho všeho. Alexander skutečně vypadá, že tak docela neví, o čem to mluvíš. Dost možná by ho ani nic takového nikdy nenapadlo. Jak by jen mohlo? Byla to bezbožnost. Kacířství. Naprostá… šílenost. A stejně si tu teď seděla a ruce měla opět studené. Cítila si to moc dobře. Zvláště, když Alex vzal tvou ruku do své. Ten teplotní rozdíl. To, jak tě jeho ruka doslova pálila na kůži. Pustí ji však a opět se věnuje tvé zraněné noze.  

Neusnadní ti to. Možná neví přesně o čem mluvíš nebo o tom nechce sám začínat. Těžko vůbec říct, co všechno sám ví. Každopádně toho dne se nedivil. Mohlo to být jeho vojenskou disciplínou, ale to by nevysvětlovalo, že by se na to poté nikdy nezeptal. Ani jednou… Ani jednou nepadla otázka na to, proč ta těla vypadala, jak vypadala.

„Ano, tak to bývávalo… Dříve. Vím.“  Přitaká zamyšleně, zatímco ti kolem nohy prostě uváže cípy kapesníku a spustí ji pak zpátky na zem. Dlouze se nadechne a narovná se v zádech.

„Del, to popravdě nevím, proč tomu tak je… V několika Kamaelových vzpomínkách se s tím setkal. S mrtvými pokrytými černými žílami. Věděl… že jsi to byla ty. I když si působila…“ Zarazí se uhne pohledem. „… Jinak. Nebylo to tedy něco, co bych viděl… poprvé. Jestli mi rozumíš.“ Hledí na tebe vážně, než si poposedne blíže k tobě. „Ale také netuším, co za tím stojí. Vím jen… Ani vlastně nevím. Nevím pořádně, co se ti stalo.“ Prosákne do jeho hlasu nitka starosti a natáhne k tobě ruku, ale zastaví se v půli pohybu, protože ty pokračuješ.

O Luciferovi. O úlomku. O tom, co jsi.

„Del… O čem to mluvíš?“ Šeptne s teď už těžce skrývanou nejistotou. „Co s Dumah provedl?... Co ti provedl?!“ Položí ti obě dlaně na tváře a přiměje tě se na něj podívat. V těch tmavých očích sem tam zaplane zlatá, ale především z nich čteš vztek, frustraci.

„Panebože… Del.“ Sklouznou mu ruce po tvém krku až k ramenům, aby si tě přitáhl do náruče. Párkrát cítíš, jak nabere více vzduchu do plic, snad jako kdyby snad chtěl i něco říct, ale místo toho ho jen vydechne do tvých vlasů. Ten závan horkého vzduchu šimrajícího na kůži a pevné objetí, ve kterém tě drží a nevypadá to, že by tě chtěl v blízké době pouštět.

„Nějak to… Nějak to vyřešíme, ano? Nemusíš se bát. Nejsi na to sama. Slibuji.“ Zašeptá ti po neurčité době do vlasů. Aniž by však věděl, co zrovna slibuje. Koho objímá.

Generál, který měl proti těm cizím věcem bojovat… A dle toho, co říkal Alexander, Kamael dost možná nedodržel jeho povinnost tváří v tvář Dumah. Ať už se setkali jakkoliv…

Vera De Lacey

Procházíte sídlem a kolem tebe se míhají obrazy krajin, neznámých osob i nějaké ty dekorační předměty jako sochy, či ozdobné vázy. Cena některých těch kousků bude jistě astronomická, alespoň na poměry Davenportských standardů, avšak tady jsou to jen jedny věci z mnoha. Vévoda jim nevěnuje žádnou pozornost a ty… Ne, ty máš teď taky trochu jiné starosti než obdivovat zlacení na jemném porcelánu.

Přeci jen jsi to nakonec první ty, kdo prolomí ticho. „Kam? Hmm, měla byste nějaké přání? Nemám v hlavě nic specifického. Napadlo mě nábřeží u řeky. V létě je tam příjemně a poměrně klid. Tedy… ve správných částech města.“ Odpoví ti William konverzačním tónem, zatímco se blížíte k východu.

Vévoda si vezme svou hůlku, zatímco služebná ti podá tvůj pláštík, který ti pomůže i obléci. Není to nic složitého. Léto má své jisté výhody. William trpělivě počká a pak společně vyjdete ven. Ven na vzduch. Před sídlem už vidíš kočár, který je tam přichystaný. Stačí sejít jen delší schodiště a budete u něj.

„Hodin? Přesně?“ Zastaví se William a vidíš, jak rukou zaloví v kapse, aby z ní vytáhl hodinky. Zlaté zdobené hodinky. Čas se na okamžik natáhne. V tom světle lamp se zableskne gravírovaný kryt, jak jej odklopí a ty by si přísahala, že tam v jeden moment zahlédneš jelena ve skoku.

„Šest minut do půl desáté.“ Zazní nízko položený mužský hlas, který tě vytrhne z toho chvilkového šoku. „Děje se něco, Vero?“ Ucítíš opět na sobě Williamův pátravý pohled, zatímco zaklapne hodinky a ty vidíš… Ne, spletla ses. Není tam žádný jelen ve skoku. Pouze Essingtonská orlice, kterou už po té době tak dobře poznáváš.

William jen nakrčí obočí, ale dá ti prostor se rozhodnout sama, že se vydáte ze schodů. Nespěchá na tebe. Až když vykročíš, následuje tě. Opět beze slova. Sejdete ke kočáru, který tentokrát takto zblízka na sobě nenese žádné insignie jeho rodu. Ačkoliv lakované dřevo a celková konstrukce dává jasně tušit, že tohle není něco, čím by se vozil průměrný občan Nového Jeruzaléma. Každopádně to vypadá to, že vévoda a předsedající radní v jedné osobě dnes hodlá vyrazit do města inkognito. Pokud je tedy něco takového pro někoho jako on možné. Těžko říct. Tentokrát ale nevidíš, že by se k vám plánovala přidat nějaká ozbrojená eskorta.

Kočí vám otevře dveře a vévoda ti pomůže nastoupit, než se sám svižně vyhoupne do kočáru, aby se usadil naproti tobě. Sedačky jsou příjemně měkce polstrované a stejně tak celý interiér je vkusně zařízen. Neočekávala by si ostatně nic jiného od Essingtonů.

„Tak, už jste se rozmyslela, co z Nového Jeruzaléma byste dnes večer ráda viděla? Nebo snad vezmete zavděk mým návrhem? Přeci jen jste tu už nebyla pár měsíců. Jistě se vám muselo aspoň trochu stýskat.“ Roztáhnou se jeho rty do mírného úsměvu a tobě dojde, že… ano, má pravdu! To, jak ses zde cítila, v tomto městě, bylo zvláštní. Možná to nakonec nebylo až tak tvou společností, ale tím, kde jsi byla. Že jsi tady dobře. Tady by si měla být. Tohle město a místo k tobě dýchalo a lákalo tě. Tady sis připadala… doma.  

Cítím na sobě Alexův pohled. A vždy mne to přinutí se na úder srdce zarazit. Snad i zatajit krátce dech a pokusit se o… Ani nevím o co. Snad působit jistě. Aspoň chvíli předstírat, že je v pořádku, i když v pořádku není vůbec nic. Předkloním se ještě o kousek blíže k němu, až se lokty zapřu o vlastní stehna. Snažím se… Soustředit.

Přesto se mi myšlenky opět rozutečou, když se Alex rozmluví o okamžiku, kdy se Generál dozvěděl o tom, co se v Damašku stalo. Bolestivě mě bodne u srdce. „Jistě. Něco tak… Zbrklého a riskantního by Generál nikdy neudělal. Byla jsem tak… Tak hloupá. Jistěže by to neudělal,“ zašeptám takřka neslyšitelně hlasem napjatým jak tenká struna, a to silněji stisknu prsty, které si mnu ve vlastní dlani. Takhle s odstupem mi to připadá… Tak očividné. Průhledné. Nedávalo to přeci smysl, i kdyby se Generál o tom místě dozvěděl, nikdy by tam nešel sám.

Ještě o kousek více se nahrbím, když mi Alex připomene to nepsané pravidlo světa Probuzených. „Omlouvám se, nedošlo mi to…“ šeptnu. „Máš pravdu. Bylo by to… Zbytečné. Vědět to. Ničemu by to neprospělo,“ přitakám, ačkoliv více než cokoliv jiného zkrátka jen mechanicky souhlasím. Co se stalo, stalo se… Kéž by to bylo tak snadné. Jednoduché. Jenže není. Dokázala bych se na něco takového připravit? Nebo… Nepřišlo by to, kdyby se mi o tom Alex zmínil a narušil ten proces? Představa, že bych díky tomu mohla žít v nevědomosti a tyhle Verše by nikdy nepřišly…

Na okamžik přivřu oči. To, když Alex stiskne kůži na chodidle, aby z ní mohl snáze dostat další střep. Snad poslední. Můj hlas v tu chvíli lehce zakolísá, přesto pokračuji ve svém vyprávění o tom, co se v Damašku stalo. Nezabíhám do detailů, ani se mi neuleví, když mu to řeknu. Přesto… Musím o tom mluvit. Potřebuji o tom mluvit. Tohle v sobě nemůžu pohřbít, nedokážu to. Jen z té představy je mi úzko. Přesto…

Povzdechne si a já k tomu všemu ještě více znejistím. Napjatě ho sleduji, zatímco si ke mně přisedne ještě o něco blíže. K chodidlu mi stále tiskne kapesník, který se barví mojí vlastní krví. Promlouvá ke mne, přesto se tentokrát v mé tváři neobjeví to tiché pochopení ani souhlas. Naopak. Zatímco ho poslouchám, neustále žmoulám v ruce pramen vlasů. Tahá to. „Získat odstup.“ Ten stisk se rychle mění v zaťatý až křečovitý. Ale nedokážu si pomoci, prostě… Prostě to nejde. Svět kolem se na okamžik opět rozpije do neurčitých barev a mžitek, kterým nyní vévodí rudé odstíny Alexových vlasů. Snad sebou i lehce trhnu, když se mne dotkne, aby mne přiměl ruku položit zpátky na postel.

„Ne. Tohle… Tohle je jiné, není to…“ chci mu oponovat, nechápe to… Ovšem dotek dlaně na tváři mne na chvíli připraví o slova. O to palčivěji ovšem vnímám horkost sálající z jeho kůže. Vydechnu a vše se na okamžik ztratí jen v tom doteku. Podvědomě se o jeho dlaň více zapřu. Většina lidí má slovní spojení „mráz v duši“ jen za symboliku, dramatický shluk písmen dávajících na odiv autorovu duševní rozervanost a žal, co se ztupil do srdcebolu… Tohle je ovšem jiné. Vždy to bylo jiné. Jen jsem nevěděla, jak moc.

„Ano, přesně to myslím,“ krátce kývnu hlavou sotva Alex svoji dlaň stáhne a raději se věnuje mé zraněné noze. Tiše si povzdechnu. Vůbec… Vůbec mi to neusnadňuje. Dle jeho výrazu se zdá, že se ranky na noze už zatáhly, ale těžko by mi na tom mohlo v této situaci záležet méně. Mlčí a já napjatě poklepávám prsty o postel. Nedokážu se uvolnit dost na to, abych… Abych dokázala prostě jen tak sedět.

Když Alex konečně promluví… Rychle uhnu pohledem. Kousnu se do rtu a chvíli zběsile přemítám nad tím, jak mu odpověď. Jak začít. „Sám přeci musíš dobře vědět, jak dar Dumah působil… Byla to… Byla to milosrdná smrt. Rychlá. Bezbolestná,“ těžko se mi o tom mluví, přesto se do toho nutím. Vyslovit to nahlas. „Tak… Tak proč za mnou zůstávají mrtví zkroucení v křeči s černými žílami? Já… Já to viděla. Cítila. Všichni… Všichni umírali v bolestech. A… Jak… Jak jsem mohla Barthovi… Provést to, co jsem mu… Udělala? Jak jsem ho mohla nezabít, když jsem se probudila…“ srdce mu tluče s čím dál větší hlasitostí. Naléhavostí. „Sám musíš vidět, že… Že je se mnou něco… Špatně,“ potřesu hlavou.

„To… Lucifer. On… Provedl něco… Hrozného… Se mnou a s jedním z úlomků a…“ snažím se poskládat myšlenky, přesto se zadrhávám. A Ztracenými. Nedokážu tu větu ovšem dokončit, nedokážu to slovo protlačit skrze rty. „A tohle všechno znamená, že… Pořád tam jsem,“ hlas mi poskočí. „Neskončilo to… Nevyléčil mě, i když to slíbil…“ sklopím hlavu.

Delilah Blair Flanagan

Ta chvíle ticha, které tu mezi vámi panuje nikdy nevydrží moc dlouho. Natáhne se a jako příliš zkoušená nit praskne. Buďto jsi to ty, kdo položí otázku a nebo se do ticha vplete Alexanderův tlumený a vážný hlas. Ty nervózní gesta, která opakuješ. Ten výraz ve zničehonic strhané tváři. Všímáš si, jak se na těch nenápadných známkách pokaždé zastaví o něco déle pár černých očí, které se k tobě střídavě upínají mezitím, co ti tahá z nohy střepy.

Bolí to, ale skutečně to není nic. Ta bolest se ve světle toho všeho, co si zažila v tento moment zdá spíše jako vzdálená ozvěna něčeho mnohem reálnějšího. Něčeho…

„Kamael měl podezření. Tedy podezření hraničící s jistotou. Nejprve… Pak už se dalo ze stop na tom místě vyčíst, že tam Dumah skutečně nezemřela. Dozvěděl se to… muselo to být pár hodin po tom, co se to stalo. Původně se chtěl vydat zpátky. Najít ji. Ale po Elimu byl zraněný a… Nebylo by to moudré rozhodnutí. Jednat takto ukvapeně. Už tak měl pocit, že v celém tomto sehrál svou roli přesně dle cizích not. Luciferových not.“ Potřese Alexander hlavou a zodpoví ti část tvé otázky.

„Neřekl? Del… O Cizích Verších se nemluví. Už jsem ti to říkal. Často to může rozbít tento… proces. Nejde tak ani o Greenhill ale prostě o tebe. Navíc v ničem by ti to nepomohlo. V ten daný moment jsi byla pouze Dumah. To, že snad Delilah věděla, co bude dál, by v ničem neusnadnilo to, co Dumah prožívala. Naopak… Jak dlouho by ses bála toho, až ten Verš přijde? Jak dlouho by si žila ve strachu? Zbytečně? Co se stalo… se stalo.“ Vydechne dlouze a zavře oči, než je sklopí zpátky k tvé noze, aby vytáhl poslední ze zaražených střepů.

Skoro to až vypadá jako kdyby ti neposlouchal, když na něj dál mluvíš. Naopak se soustředí pouze na ten krvácející kus kůže, z které vytáhne poslední nejmenší kousek a položí ho na stolek. Drobný střípek, ale i za ním se vyvalila spousta krve. Jak málo stačí… Přitiskne opět už částečně narudlý kapesník k tvému chodidlu a drží jej tam, zatímco povídáš. O Zerachiel, Nakirovi, Nuriah a tom, co se tam tehdy stalo. Všimneš si, jak mu unikne krátký povzdech, aniž by na tebe pohlédl nebo ti snad do toho skočil.

„Del… Prosím.“ Pohladí tě jeho druhá ruka po natažené noze a trochu si poposedne, aby ti byl blíže, avšak i nadále držel ten kus dříve bílé látky na tvém zraněném chodidle.

„Možná by bylo lepší si o tom promluvit, až se usadí prach? Získat odstup. Nemučit se zbytečně něčím, co už nezměníš. Někdy jsou Verše… prostě kruté. Jejich životy tehdy… Oba víme, že nebyly lehké ani před válkou natož pak v ní.“ Promlouvá k tobě klidně, zatímco se pomalu natáhne, aby chytil tvou ruku, co křečovitě svírá pramen rudých vlasů, stáhl ji opatrně dolů a položil ti ji zpátky na postel. 

„Už tam nejsme. Netýká se nás to. Je to jen… špatný sen. Noční můra. Prostě jen dýchej.“ Ucítíš na tváři hřejivý, skoro až pálící dotyk jeho dlaně. Ale víš, že nemá až tak pravdu. Tohle nebyla jen tak obyčejná noční můra, z které se probereš a nic nezůstane. Zůstalo. Zůstalo to ještě dříve, než si o tom vlastně věděla. A přitom to bylo celou dobu s tebou. Ten chlad. To něco. Jak sis toho mohla jen nevšimnout?

„Co? V tom domě?.. Myslíš v Novém Jeruzalémě?“ Zarazí se Alexander viditelně zaskočený tvou nezvyklou poznámkou a jeho ruka ti sklouzne z tvé tváře zanechávajíc za sebou pouze horkou stopu. Místo toho ji vrátí zpátky na tvou nohu, aby se pak možná až příliš okatě musel zrovna teď přesvědčit, jak na tom jsou ty drobné ranky. Ne, ten večer nebyl něco, k čemu byste se ve vašich hovorech často vraceli. Spíše vůbec. Odklopí látku s rudými skvrnkami a jen spokojeně pokývne hlavou. Skoro to až vypadá, že na to svou odpověď nedostaneš, ale nakonec se k tobě opět zvedne jeho tvář. Trochu přimhouří oči a na čele se mu protáhne mělká vráska.

„Jak přesně to myslíš, Del? Jakým takovým způsobem?“