Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Skoro „Roky? Ne, jenom… Jenom dny.“ Je to děsivá představa. Pokud mi dělá problém se vzpamatovat jenom po pár dnech, mám šanci zvládnout roky? Roky strávené ubližováním jiným a slastným zapomínáním vlastních hříchů v jeho náruči. Celé… roky. Dosud jsem se utěšovala tím, že naše jepičí životy nám nikdy nedovolí spatřit z jejich života tolik, aby nás zcela převážili. Že toho nikdy nebude tolik. Naše pohledy se střetnou. Ani by nepotřeboval svůj dar, aby mi z tváře vyčetl zděšení. Sotva si to uvědomím, skloním tvář a napjatě semknu prsty v klíně.
Jak se nepokojně pohnu, suknice zašustí. Měla jsem… modrou ráda. Teď si nejsem jistá, jestli jsem ji měla ráda kvůli sobě, svým vlastním vzpomínkám a zkušenostem, nebo jestli to byly jenom… ozvěny. Drobnosti prosakující napříč časem. A upomínky toho, kým jsem byla. Nahlas to neříkám. Nečekám, že by pro tohle měl William pochopení. Je to hloupost. Tak se nám líbily stejné barvy, nic to neznamená, ale… pokaždé, když už mám pocit, že jsem našla něco svého, mi to Verše ukážou v jiném světle. Často v mnohem horším světle. Zatímco já kreslím stromy, květiny a zvířata, Zerachiel si pro tuhle zálibu našla praktičtější uplatnění. Choreografii světel a přípravu slavností, které měly jediný účel. Postavit Lucifera na pódium před jeho věrné a upevnit jejich víru. „Nebudu říkat, že jsem v to nedoufala. Že jednoho dne prostě… přestanou,“ připustím, načež si uhladím modrou látku suknice uhladím a přeci jenom vzhlédnu. Jak se vždycky zvládá tvářit tak… klidně? Dokonce i jeho hlas tak zní. Takřka konejšivě. Říká pravdu, nic víc, a s pravdou se musíme naučit žít. „A to jsem ani nevěděla… Hmm, řekla bych, že mě čeká ještě hodně nepříjemných Veršů. A že se Zerachiel postarala o hodně nepříjemných Veršů druhým. Bolest, kterou způsobila, se nese napříč časy. To je asi nejhorší.“ Můžu se tady rozplakat a tisíckrát si zopakovat, že jsem to nebyla já, ale někdy někdo někde zažije ten Verš z druhé strany. Nejenom tenhle. Kolik jich bylo? Kolik jich bude? Kolik chvil plných hněvu a krutosti si mohu prožít, aniž by mě to pokřivilo? Ani nevím, proč to říkám. Snad protože je to William. Snad protože se ve vzduchu kolem něj chvěje to něco, co k tomu ostatní přímo ponouká. A snad protože vždycky ví, co říct, dokonce i když jeho slova dřou jako kamínek v botě, který se snažím ignorovat.
„Nechápala jsem to… co znamená být Padlá. Nebo ještě spíše Zerachiel, pravá ruka ďábla,“ pohodím melodramaticky rukou. I když k tomu už nechci nic dodávat, neudržím se a nedovolím tichu, aby se natáhlo byť jenom na chvíli. „Věřil byste, že tohle chtěli? No, nešlo to tak docela podle plánu, ale rozhodně to splňuje vytyčené mantinely. Naše duše jsou nesmrtelné. Nezapomeneme, kým jsme byli. A jsme svobodní – v rámci možností,“ ušklíbnu se. „Nakonec dostali to, co chtěli. Skoro.“ Skoro… Dostali skoro všechno, co chtěli. Ta část plánu, kvůli které to Zerachiel všechno dělala, nevyšla. Nebude to končit tak, jak si přála. Jakkoliv bych si to však měla zopakovat s odhodláním, srdce se mi sevře a pohled raději odvrátím z okna ven. Za oknem se střídají vysoké siluety stromů na pozadí rudých světel. Je to pozoruhodná hra stínů. Kočár trochu poskočí, když vjedeme do ztmavlých ulic Nového Jeruzaléma. Nakloním se a musím se přidržet opěrky, než tah opět ustane. Podél cesty se pomalu vykreslují domy s rozsvícenými okny. Některé z nich mi jsou zvláštně povědomé. Tudy jsem projížděla, když… když jsem hledala Williamův dům. A to je další v řadě věcí, nad kterými přemýšlet nechci. „Když to podáte takhle, zní hezky…“ Že zrovna předseda Jeruzalémské rady to tady má upřímně rád, by mě překvapovat nemělo. A ani nepřekvapuje, jenom… je těžké se odpoutat od všeho toho zlého, co se tady odehrála. Vydechnu. Když William pohne rukou a přehmátne na stříbrné hlavici hůlky, tmavě vyvedené oči orlice přitáhnou můj pohled. Tehdy, když jsme se potkali poprvé, jsem nedokázala setřást pocit, že mě sleduje, připravena roztáhnout křídla a vrhnout se po mně. „Myslela jsem, že jste ji ztratil,“ vypadne ze mě bezmyšlenkovitě. Řasy mi zatřepetají, jak mnou zase jednou prosákne uvědomění, že… jsem řekla něco zbytečného. „Tu hůl,“ upřesním ze setrvačnosti. „Ale… Jsem ráda, že ne. Sedí k vám.“ Tehdy bych nevěřila, že s tím strašidelným vévodou pojdu někam uprostřed noci. Ani tomu, že za jeho společnost budu upřímně ráda. Nebo že by se mohl třeba i usmát. Život je plný nečekaných zvratů. A lidi… Lidi nejsou vždycky to, čím se zdají. Jenom kdyby bylo snazší nahlédnout skrze hradby, které kolem sebe všichni stavíme. Přeci jenom se nad mou výzvou zamyslí. Zvědavě nakloním hlavu do strany. Přes nespočet dopisů, které jsme si za poslední měsíce vyměnili, tohle nebylo zrovna něco, o čem by psal. Já často ano. Přeci jenom to byla součást kouzla krásných míst – moct je s někým sdílet… Něco ho napadne. Místo toho, aby to vyslovil nahlas, se však zachmuří a vzápětí to zamítne. V jednom okamžiku zní tak zvláštně, že ani nenaléhám, jenom se mi na rty vykreslí o poznání měkčí úsměv a kývnu. „Tak možná jednou,“ hlesnu. Ta zvláštní chvíle naštěstí pomine rychle. Ať už mu hlavou problesklo cokoliv, setřese to rychle a znovu se ke mně obrátí s typickou jistotou. A možná i něčím víc. Jejich velká milovnice… Překvapeně se na něj zadívám. Asi… Asi jsem se nechala unést. Rozmluvila jsem se příliš? Netrvá to však dlouho, než mi ramena poskočí tlumeným zasmáním a zatřesu hlavou. „Teď si mě dobíráte, Williame,“ obviním ho možná i krapet nevěřícně. V hlase ani výrazu by těžko hledal pohoršení, vlastně je… pěkné si zase jednou připomenout, že má i jiné stránky než tu, která stojí za pracovním stolem a věnuje se neodkladným záležitostem Jeruzalémské rady. „Hmm… Tak tedy dobrá. Jsem si jistá, že zvládnu přijít na místo, které by bylo pěkné i takhle navečer, ale příště… totiž,“ opravím se honem, „pokud k tomu někdy bude příležitost, ukážete mi místo, které se líbí vám?“ | ||
| |||
 | Co se ukrývá pod postelí Svobodný život… Ano, ten máme, jakkoliv to celé kazí ten jediný velký mrak na nebi. A to důvod, proč jsme museli v Dvarace začít nový život. Alexander Morley, hledaný vraz na útěku, který unikl trestu smrti. A mohu se jen domnívat, co by v Jeruzalému čekalo na mne – té, která mu pomohla utéci a zabila při tom útěku tolik lidí. Dokázala tajná policie zjistit, kdo jsem? Mohlo dojít Soudci nebo jiným Probuzeným, kdo to měl na svědomí… Ovšem to mne v dnešní ráno opravdu netrápí.
„Ale nedopadl jsi tak. A jen na tom záleží…“ hlesnu tiše. Kamael a jeho povinnosti… Ne, také si nedovedu představit, že by se jich vzdal ve prospěch poklidného života se mnou. Oproti tomu Dumah… Stále cítím její pochybnosti jako by byly mé. Nesouhlasila ve Zlatém městě s mnoha věcmi, s rozhodnutími Tribunálu a už vůbec ne s tou bílou lží… Ale na tom už nezáleží. Nezáleželo na tom tehdy a ani teď. „… kéž by to bylo vždy šlo,“ povzdechnu si vzápětí a krátce přivřu oči. Alex si svůj způsob, jak tomu uniknout našel. Ovšem… Já? „Víš, co mi Lucifer řekl? Že si vždy vyberu tu cestu skrze bodláčí… A měl pravdu. Dělám to znovu a znovu a… Znovu,“ nehty si mimoděk přejedu po předloktí. Sanatorium. Ples. Alexova záchrana. Ten můj útěk… Vždy, když stojím na křižovatce velkých rozhodnutí, vyberu si tu horší cestu.
Ovšem tohle těžké téma pozvolna opustíme a já… Vlastně jsem za to ráda. Potřebuji přijít na jiné myšlenky. Aspoň na chvíli vydechnout a získat… Odstup od toho všeho. Opice jsou vděčný oslí můstek, jak z toho všeho ven. Při Alexově zmínce o pušce jen varovně pozvednu obočí, ovšem při jeho osočení mne z neustálého pročítání Svatební oprátky se už ohradím. „Možná prostě jen doufám, že všechny ty přepsané a připsané věci z té knihy jednoho dne zmizí a já zjistím, že to celé je jen špatný nepovedený žert,“ uhnu pohledem. Není to tak zcela pravda, ale to už Alexovi přiznávat nehodlám. Stále se tomu jen těžko věří, že někdo opravdu vzal moje texty a vzniklo z nich… Tohle. A druhý díl… Byl už na cestě. Doslova.
Náš rozhovor se nakonec stočí k tomu, co bych si přála… Alex se z toho nezdá příliš nadšený – ovšem to on nikdy, když přijde řeč na tohle téma. „… učím se od nejlepšího,“ neodpustím si, ačkoliv… To znamená, že by se mi dnes mohlo opravdu ho… Přesvědčit? Za jiných okolností bych nad tím zajásala. Ovšem nyní… I přestože jsem si to vlastně sama vymyslela, tak… Tak se neubráním vzpomínce na arénu. Bez pravidel. Bez omezení. Byla to děsivá nová zkušenost… I když stále nic v porovnání s čímkoliv, co následovalo v černých chodbách a rozlehlém dómu.
Ne… Ne. Nechci se tam vracet. Nechci myslet na nic z toho. A nechci na to myslet tak moc… Cítím, jak Alex zaváhá, zatímco se k němu přitáhnu a políbím ho. Snad ho to překvapí, možná se jen bojí… Vím, jak se po mně celou dobu dívá a jak musím asi vypadat… Působit… Křehká jako sklo, po kterém se už rozeběhl pavouk prasklin a drží jen silou vůle. A… A bůh ví, že se tak i cítím. Na okraji propasti, zatímco se mi jedna z nohou neustále smekává dolů, do hlubin, kde čeká jen bolestivý dopad na kamení. A jsem z toho tak… Unavená… A… Nenávidím ten pocit. Nechci být… Rozbitá…
Vědomí toho všeho jen přiživí tu nečekanou dravost s jakou vezmu ztečí Alexovu… Zdrženlivost. Protože já zdrženlivá rozhodně nejsem, a to ani trochu. Jediné, co chci cítit, je on. Jeho prsty se mi nakonec vpletou do vlasů na znamení kapitulace, které okamžitě využiji, aby ho povalila na záda a přesunula naši konverzaci do jiných… Poloh. Od toho okamžiku mi vše začne splývat. Horkost stoupající po kůži, tiché zašustění košile padající na zem vedle postele, ten zvuk, se ve mne sbírá, než nakonec uteče přes pootevřené rty…
… hlas služebné zaznívající skrze pootevřené okno mne přinutí zpozornět a krátce se zasmát. Ani nevím proč, jen mi to připadá tak… Absurdní? Nevím. Přetočím se na břicho a tvář položenou na posteli natočím směrem k Alexovi. Ještě stále si uvědomuji každý úder srdce i ten rozechvělý pocit tančící mi pod kůží do rytmu těžkého dechu, který ne a ne se uklidnit. Přesto si vůbec poprvé za celé ráno připadám tak… Příjemně lehce a malátně zároveň.
„To mám brát jako výzvu, abych sáhla pod postel nebo jen potměšilou provokaci? Hm? Dobře si promysli, co mi odpovíš,“ pousměji se a tentokrát by v tom výrazu Alex nenašel žádné stíny. Přesně tohle… Jsem potřebovala. Připomenout si, jak daleko ve skutečnosti jsem od podzemní cely.
„Hmmm…“ hraně se zamyslím. Dokud ze mne ten opojný pocit nevyprchá, jde to všechno tak… Snadno. „Když mi dáš pár minut, tak možná vymyslím něco podobně neodkladného, ale jinak…“ Ta představa je vlastně více než lákavá. Strávit tu ještě nějaký čas… Den… Oddálit ten okamžik procitnutí tak, jak to jen půjde… „Možná bychom se mohli nasnídat… Tady?“ nadhodím a ani trochu se v tu chvíli za svoji zhýralost nestydím. Nicméně… „Ovšem pokud chceš dát přednost tomu, abychom posnídali jako vážený sir a ctnostná lady, tak… Tak mi stejně budeš muset dát pár minut…“ | ||
| |||
 | Urgentní záležitosti Delilah Blair Flanagan „Ano, to máme… A skutečně svobodný. O něčem takovém se jim mohlo jen zdát. Pokud by tedy… vůbec o něco takového stáli. Přeci jen Kamael už byl tak spoutaný ve svěrací kazajce svých povinností vůči Zlatému městu, že by bez toho jen těžké žil. Kdybych zůstal v Novém Jeruzalémě… Dost možná bych dopadl stejně.“ Podotkne skoro bezhlasně. „Jistě sis už všimla, že máme tendenci vybírat si podobné cesty jako naše dávná já.“ Dodá skoro až omluvně. „Občas je lepší tomu předcházet.“
To už se váš rozhovor ale stočí k tlupě opic, která skutečně nepřestala ani teď, když se o ní bavíte. Možná naopak si těch zvuků všímáte ještě víc. „Ale… Dokud je puška schovaná dostatečně daleko, zas tolik bych se ho nebál. Tedy, doufám, že je schovaná.“ Přeci jen si i u něj všimneš toho drobného povytažení koutku o centimetr nahoru. Skutečně. Atmosféra se pomalu vyjasňuje. K čistému nebi to má stále daleko, ale aspoň už nepadají kroupy.
„Ohmataným. Však kolikrát jsi ho už Del četla, hmm? Já jen jednou a tedy… upřímně mi to stačilo.“ Nakloní hlavu lehce na stranu. „Ale tebe jsem vidět v té knize listovat víc než jednou. Raději se nebudu ptát, co v tom příběhu stále hledáš.“ Potřese hlavou, ale patrně i z něj to jisté napětí pomalu opadává. To, co se dozvěděl, musel být i pro něj určitě šok, jakkoliv se to nedalo srovnávat s tvým zážitkem. Jestli ale někdo umí zachovat chladnou hlavu, byl to Generál… A pak s jistým odstupem také nakonec i Alexander, ačkoliv oproti Kamaelovi byl stále poněkud… impulzivnější.
„Něco dalšího? Hmm, tady někdo ví, kdy využít slabosti oponenta.“ Zabručí Alexander na tvou zmínku o možném tréninku. Ostatně nebylo to poprvé, co tě něco takového napadlo. Alexander za ty desetiletí života nasbíral mnoho užitečných dovedností a střelba byla jen špičkou ledovce. Jistě by se tam našlo i něco dalšího, podobně zajímavého. Jen pokud by si muže před sebou zvládla přesvědčit, protože někdy… Někdy jste si ve své tvrdohlavosti nezadali.
Co by sis přála? V tuhle chvíli je to tak zvláštní otázka, na kterou není lehká odpověď. Rozhodně ne v rámci možností, které muž před tebou aktuálně má. Ačkoliv… Trochu se zakoktáš. Těch pár slov vytržených z kontextu přiměje Alexe jen nakrčit lehce čelo a vyčkávat na to, až zvládneš zformovat celou větu. Ty se však nakonec rozmyslíš pro něco zcela jiného. Přitáhneš se k němu a tentokrát jsi to ty, kdo najde jeho rty. Alex v první chvíli zaváhá pod tou náhlou intenzitou, která z tebe doslova sálá. Přeci jen ta situace dnes ráno byla vše jen ne normální a dost možná ani nečekal tohle. Ta jemnost a obava, aby ses snad po tom všem nerozbila, ale dlouho mu to nevydrží. Ucítíš, jak se ti jeho prsty vplétají do vlasů na temeni a přitahuje si tě blíže. Blíže k sobě.
Matrace postele se lehce zhoupne, jak ho převrátíš do peřin a zůstaneš na něm obkročmo sedět. Nevzdoruje ti. Víš, že kdyby chtěl, tak se tu můžeš snažit marně, ale k ničemu ti to moc nebude. Teď však na sobě cítíš jeho pohled stejně jako ruce, které vystoupají po stehnech a shrnou lem lehké noční košile, aby…
☩
„Zatracené opice! Běžte! Kšá!“ Slyšíš tlumený, ale popuzený hlas služebné, který se ozývá kdesi z venku zpoza oken, skrz které už prosvítají zlatavé denní paprsky. Ne, nemluví anglicky, ale těm pár slovům v místním teď poněkud rozzlobeném dialektu bez problémů rozumíš. Za poslední měsíce ses zvládla vcelku obstojně naučit místní jazyk. Sice se zatím rozhodně nemůžeš rovnat rodilým mluvčím, ale na běžné záležitosti, které si potřebuješ čas od času domluvit to stačí. Děláš pokroky. Jak Alex nezapomene sem tam pochvalně zmínit.
„Opravdu tu nemáš někde tu pušku?“ Ozve se vedle tebe pobavený hlas a Alexander ti přejede lehce prsty po holé paži, zatímco si podepře hlavu rukou a poklidně na tebe hledí. Rudé vlasy má rozcuchanější než dřív, ale nevypadá to, že by ho to jakkoliv trápilo. V očích mu jiskří a dech se stále ještě plně nezklidnil, ale to ani ten tvůj.
„Teď už mé pozvání na snídani neodmítneš? Nebo je tu ještě něco dalšího… urgentního?“ Povytáhne lehce obočí a pousměje se.
| ||
| |||
| Noční vyjížďka Vera De Lacey Vévoda tvou volbu slov nijak nekomentuje nebo snad nerozporuje. Jen drobně pokývne hlavou na znamení souhlasu a tím spíše počká, až přijmeš jeho rámě. Sestupujete ze schodů a kolem se kromě šumění listí z pečlivě udržovaného zahrady nebo spíše parku rozléhá také pravidelný zvuk vašich kroků.
„Promluvíme si v kočáru, ano?“ Nakloní k tobě William lehce hlavu, aniž by se na tebe podíval a krátce šeptne. Není to rozhodně odpověď, jakou jsi čekala. To ujištění, že vše bude zase dobré. Ale… Ale je to aspoň něco.
Zdolat schodiště nakonec trvá déle než běžně, jak postupuješ pomalu, ale William nespěchá. Stejně tak pohledy služebných jsou dostatečně neutrální a odměřené natolik, aby tě nemuselo trápit, copak se jim asi honí při takové scéně hlavou. Jak často odtud vévoda vyprovází mladé vdovy, které za ním přijely na osobní audienci?
Odpružení kočáru se s vámi lehce zhoupne, jak nastupujete, než se dveře s výmluvným – cvak, zavřou a vy zůstanete sami. Svět tam venku je od vás oddělený skleněnými výplněmi oken a podobně i kočí je natolik daleko, že by vás neměl slyšet. Rozhodně ne, pokud neotevřete okna ještě spíše, až vyjedete.
„Silnější Verše? Jak dlouhé? Hodiny, dny, měsíce… roky?“ Zeptá se jakoby nic, zatímco si upraví sako, aby se mu sedělo pohodlně. Až poté k tobě zvedne pohled, aby z tvé tváře vyčetl, že rozhodně nesdílíš jeho klid. „Časem… jistě. Stejně jako všechny vzpomínky se to přežene. Ale… Nikdy to nezmízí, Vero. Nechci vás strašit, ale zároveň by nebylo moudré, abyste si dělala falešné iluze a upínala se k nereálným vizím budoucnosti. Jsou to stále naše části, ať už s nimi souzníme nebo ne. Nevybrali jsme si je, ale musíme se s nimi naučit žít. Je to vlastně trochu jako… rodiče.“ Ušklíbne se trochu hořce a stočí zrak k okénku.
To už s vámi kočár ale trhne a vydá se… kam? Všimla sis, že vévoda něco před nástupem říkal v rychlosti kočímu, takže určitě někam jedete. Ovšem mohla ses jen domnívat, jestli nakonec zvolil něco z tvých návrhů, ten svůj a nebo něco zcela jiného.
Kola kočáru drkotají na příjezdové cestě vinoucí se k Essingtonovu sídlu. Projíždíte pečlivě udržovanou alejí, kterou osvětlují vysoké tepané lampy rozmístěné v pravidelných rozestupech. William tu přírodní scenérii, která není pro Nový Jeruzalém zrovna typická, sleduje se zádumčivým výrazem a míhající se světla na jeho tváři vykreslují přelévající se stíny.
„Doma.. ano… Tohle město má svůj jistý magnetismus. Pro některé. A vlastně nejenom pro nás. Však jsme teď v centru světa.“ Pousměje se William, který si pohodlně zapře ruku o svou hůlku položenou na zemi. Stříbrná orlice samozřejmě nechybí. Dokonce vypadá stejně jako ta, kterou si viděla poprvé v jeho vzducholodi. Jistý pocit deja vu na sebe nenechá dlouho čekat. „Parky? Stála byste tedy o park? To by nemusel být problém. Sice v tuhle dobu můžou být některá zákoutí těch odlehlejších trochu… neutěšená, ale není to nic, co by zrovna nás muselo výrazněji trápit.“ Podotkne klidně, avšak nad tvou výzvou se zamyslí. Kam by vyrazil William Essington?
Vévoda trochu svraští obočí, skloní pohled a… pak jen potřese hlavou. „Některá místa je lepší v tuto dobu už nechat spát.“ Rozezní se jeho hlas bez výraznější intonace, než přeci jen nabere zpátky tu ztracenou jistotu a elán. „Takže skutečně nechcete do některého z parků? Vypadá to, že jste jejich velká milovnice.“ Zeptá se s lehce povytaženým obočím, zatímco kočár s vámi projíždí nočními širokými ulicemi Zahrad.
| ||
| |||
| Tonoucí se stébla chytá Těžce se mi o tom všem mluví a vím, že Alexovi se to neposlouchá o nic lépe. Vnímám, jak se ostře nadechne, ale zároveň si mne přitáhne blíže namísto toho, aby mě od sebe odstrčil. Mohl by to udělat a já bych se na něj za to nemohla hněvat, protože by na to měl plné… Právo. Bartholomew se mě přeci také zbavil hned poté, co zjistil, jak moc nebezpečná mu doopravdy jsem. A Hart udělal nakonec to samé, když se přesvědčil o tom samém. Něco se mnou bylo špatně a teď jsem konečně věděla… Co. A Alex také. A… A jestli si to někdo zasloužil vědět, tak právě… On.
„Jen to klidně řekni. Je to… Je to ohavné,“ zašeptám a na jazyk mi vklouzne to slovo, co není tak úplně moje, a přesto se mi vrylo společně s Verši hluboko do mysli. Prsty mi jemně podebere bradu společně se svými dalšími slovy… Ujištění, které mi popožene srdce do rychlejšího rytmu. V první chvíli zalétnu očima kamsi nad jeho pravé rameno, než se s dalším mrknutím náš pohled střetne, když nedostanu na vybranou. „Rozumím,“ hlesnu tiše v tváří tvář jeho vlastní jistotě a rozhodnosti. Komukoliv jinému bych to nevěřila, ale… Ať už chce nebo ne, je Kamaelovi tak moc… Podobný. Stejně tvrdohlavý a zarputilý…
Zmínka o nezvyklém chladu rozbije ten poslední střípek iluzí o sobě samé. Všiml si toho, přestože mně to nikdy předtím nepřišlo zvláštní. Prostě… Prostě to tak bylo a… A má pravdu. Nebylo to něco, co by ho ode mne odehnalo a přinutilo ke mne cítit ten vrozený odpor, co v nás vyvolávali Ztracení. „A takovou tě miluji.“ Napjatý roztěkaný výraz v mé tváři společně s tím vyznáním povolí. Svět kolem se na chvíli utopí v okamžiku, kdy se ke mně Alex skloní a přitiskne své rty k těm mým v lehkém polibku namísto stvrzení toho… Všeho. „Myslím… Myslím, že máme mnohem více, než měli oni. Náš vlastní život…“ vydechnu do jeho rtů, než se ode mne odtáhne a opět se narovná.
Tentokrát se ho už nesnažím přesvědčit o opaku ani pošetilosti takového slibu, jakkoliv ve skrytu duše nevěřím tomu, že by se s tím dalo cokoliv dělat. Ať už se v minulosti nakonec stalo cokoliv, nesu si odkaz Luciferova hříchu v sobě a na tom se už nic nezmění. Pokřivil moji podstatu a zjizvil mi duši. Myšlenkami se na chvíli ztratím u úlomku tepajícího v rytmu mého srdce a relikviáři stojícímu na komodě. Nadechnu se… A zase vydechnu. To… Počká… Teď je tu Alex, skrze kterého opět nepřítomně hledím a… „Děkuji, Alexi,“ šeptnu společně s krátkým kývnutím hlavy, aniž bych z něj spustila pohled. Cítím, že mám z toho všeho na krajíčku. Je pro mne sice stále těžké dostat z hlavy vzpomínky a pocity Dumah zlomené zjištěním toho, co jí provedli, vědomí toho, jak moc jí ublížili… Ale v jeho blízkosti je snazší poddat se jen tomu přítomnému okamžiku. Zvláště poté, co jsem mu to všechno mohla říci a on to přijal.
Alexova nečekaná poznámky mne zaskočí natolik, že mi proti mé vůli zacukají koutky. „Ne… O těch opicích mi raději ani nemluv. V tomhle domě to není bezpečné téma k hovoru,“ pokusím se odpovědět a vyjít tím Alexovi vstříc v jeho pokusu o odlehčení atmosféry, byť se do toho stále nutím a úsměv, co se mi mihne ve tváři působí spíše sklesle a unaveně než cokoliv jiného. Při zmínce o snídani zaváhám. Na jídlo nemám ani pomyšlení a jakkoliv by mne jindy zmínka o společném denním programu potěšila, zvláště poté, co se vrátil ze svých jednání… Je těžké vyplavat na povrch z té hluboké černé vody, ve které jsem se topila. Přesto… Přesto si všimnu toho, jak moc se Alex snaží a… A když se snaží on, tak bych měla také. Nakonec má možná pravdu a…
„… jak jako s tím značně ohmataným výtiskem od pana Penfielda?“ vypadne ze mne skoro až dotčeně. A pak se přeci jen pousměji. Opravdověji. Mé rozčilování se nad zlovolným počinem toho sprostého zloděje a prznitele autorského textu najednou působí tak strašně… Malicherně. Směšně. Jen zrnko písku oproti bouři, která přišla. Lehce potřesu hlavou a na krátkou chvíli se zarazím. „Co bych si přála…“ zopakuji po něm. Vrátit tohle všechno. Neprobudit se do nového rána s Veršem, který změnil život nejen Dumah, ale i mně. Tentokrát se mi ovšem podaří výraz ve tváři ovládnout. „Ten plán si zajet po snídani zastřílet se mi líbil. Nejen proto, že by byl hřích nevyužít tvé snahy mi zlepšit náladu, abych tě přesvědčila, jestli bys mě nenaučil i něco dalšího,“ potřesu lehce hlavou. Nevím, jestli mi to pomůže, ale… Ale zaměstnat hlavu i ruce zní jako dobrý plán. Unavit se, abych se večer nebála zavřít oči s pomyšlením na to, co mne v noci čeká.
Je toho pořád… Tolik. A ten divný nepříjemný pocit ze mne opadává jen pomalu. Příliš pomalu. „Ovšem ještě předtím… Chci jen říct… Já…“ na okamžik se zarazím, jak se v tom všem opět ztratím a nedokážu najít ta správná slova. Existují vůbec? A tak se místo k Alexovi nakloním a dlaněmi se zapřu o jeho stehno, abych se dokázala snáze vytáhnout výše a políbit ho. A sotva tak udělám a ucítím na rtech jeho chuť a horkost, kterou nyní vnímám ze zcela… Jinou… Palčivější intenzitou… Nevím, jestli je v tom vášeň nebo zoufalství, možná jen prostá touha přebít všechno to špatné, studené a tíživé… Samotu v cele a cinkot řetězů, to strašlivé přání raději zemřít a setrvat už navždy v zapomnění…
Aniž bych se od Alexe odtáhla, zachytím se rukama za jeho ramena a přitáhnu se nahoru, abych se mohla přetočit a přehodit přes něj nohu. Obkročmo se na něj posadím a schválně zatlačím silou do jeho hrudi, abych nás oba převážila dozadu. Na postel. Snídaně počká. Teď… Teď se chci jen zcela sobecky cítit… Jinak. Živě… | ||
| |||
| Přání Delilah Blair Flanagan Cítíš to hřejivé objetí, která zaplašuje nepříjemné vzpomínky i myšlenky, než by kdy nespočetné hodiny strávené o samotě zmohly. Ne, tohle je mnohem lepší. Ten klid, který to s sebou nese. Pocit bezpečí nehledě na všemožné okolnosti. Víra v to, že se na něj můžeš spolehnout.
Jeho slib je však ale příliš štědrý. Snad i neuvážený. Ne, když neví, co za tím vším ve skutečnosti je. Těch pár krátkých zmínek, co jsi před ním vypustila, nemůže ani zdaleka popsat to, o co opravdu jde. To, co by snad pro něj znamenalo, kdyby něco takového chtěl splnit.
Rozpovídáš se tedy dál. Navrátíš se k těm momentům, kdy jsi podlehla Lucierovu klamu. Té prokleté iluzi, do které ses tak slepě nechala vlákat. Skutečně tě měl tak přečtenou? Že si vždy vybereš tu těžší cestu? Tu vedoucí skrze bodláčí?
Nepouštíš ho a ani jeho ruce se z tebe nestáhnou, zatímco povídáš. Spíše cítíš, jak si tě přitáhne ještě blíže a ostře se nadechne. Je ti jasné, že tohle se mu neposlouchá snadno, a tím spíše, když s tím nemůže nic dělat. Ani jeden z vás. Teď už ne.
„Del… To jsem nevěděl. Je to…Hmmmh. Ale…“ Odtáhne se trochu od tebe, aby ti mohl pohlédnout do očí. „Ale to nic nemění na tom, že jsem tu teď s tebou. Nic to mezi námi nemění. Rozumíš?“ Ucítíš jeho prsty na bradě jako už tolikrát před tím. Snad aby ti zabránil uhnout vyhýbavě pohledem. „Věděl jsem, že je tam nějaký rozdíl oproti Dumah, kterou si Kamael pamatuje. Ten tvůj nezvyklý chlad… Ale připisoval jsem to i tomu, co se ti stalo. Jak jsem tě našel. Netušil jsem, že je zatím zrovna tohle. Ovšem…“ Shrne ti několik pramenů za ucho, aniž by z tebe spouštěl vážný pohled.
„…Tak jsem tě poznal. Taková jsi od začátku, co jsme spolu… A takovou tě miluji. Kamael… Dumah… Oni a jejich problémy jsou mi teď jedno. Důležité je, co máme my teď. A já nevidím, že by se nám dařilo nějak zle, co myslíš?“ Přejede ti bříškem palce po hraně čelisti a drobně se pousměje, než se k tobě nakloní, aby tě políbil. Je to lehký polibek, krátký. Alexander nejspíš tápe v tom, jak moc si může v tuhle chvíli ve tvém křehkém stavu dovolit. I když skončí, chvíli ještě vyčkává nakloněný blízko k tobě, než se přeci jen opět s výdechem narovná v zádech.
„A můj slib platí. Skutečně na to nejsi sama. A pomůžu ti, jak bude v mých silách, když… když budeme vědět jak.“ Opět zvážní a svá slova doprovodí jen rozhodným kývnutím.
„Teď ale… Jsme tady. V Dvarace. Žádný Damašek ani Zlaté město. Jen trochu divočejší Provincie. Navíc je nový den. Ostatně ty vřeštící opice na to nedají zapomenout.“ Jen na okamžik střelí pohledem k otevřenému oknu, skrz které se do pokoje skutečně dere pokřikování tlupy opic z nedaleké zdi a tiše si mlaskne.
„Co kdybychom posnídali? Jako vždy? A pak… Hmm, už si mi dlouho neukázala, jak se zlepšila tvá muška. Není lepší příležitost, jak si utřídit myšlenky než s puškou v ruce a s vůní střelného prachu kolem, nemyslíš?“ Prohodí lehce. Možná trochu až moc lehce zrovna na Alexandera, na kterém je díky tomu patrná i ta jistá snaha tuhle situaci, když už ne zlepšit, alespoň nasměrovat trochu jiným směrem.
„Nebo by si ráda něco jiného? Možná strávit den v posteli s tím už značně ohmataným výtiskem od pana Penfielda? Tomu bych jistě nemohl konkurovat.“ Povytáhne obočí o trochu výše a pak tlumeným hlasem ještě položí poslední otázku, nad kterou je třeba se skutečně zamyslet.
„Řekni si Del. Co si přeješ?“
| ||
| |||
| Mluvná Pohled na noční oblohu mě rozhodí. Opravdu je už tak pozdě? Nedává to smysl. To už se ve Williamově ruce zalesknou zlaté gravírované hodinky a já… Pohledem se zadrhnu na jejich krytu. Mihne se na něm jelen ve skoku. Erb rodu Granville. Elijův erb. Elijův… Řasy mi zatřepetají. Kdykoliv jindy bych se tomu jménu bránila, ale teď, umocněné Veršem, noční oblohou a tím krátkým zábleskem, se mi jeho ostří zaboří do srdce. Skutečně si to přeješ? Znovu do mě udeří rozbouřená vlna a strhne mě pod hladinu. Klesám ke dnu. Stále hlouběji do tmy. Kolikrát už Zerachiel potkala Lucifera a kolikrát mu stála po boku? Byla jsem první, kdo jejich slib uchopil do rukou a vší silou jím mrskl na podlahu? Teď stojím obklopena střepy, neschopna se pohnout byť jenom o píď, a… Bolí to. Pokud by někdo chápal, čím si procházím… a pokud to měl někdo nespočetněkrát horší… Robert to říkal. Břímě některých z nás je těžší. Jenom jsem tomu nerozuměla, tehdy jsem tomu ještě nemohla rozumět, protože bych si nikdy nedokázala představit, čím se stali. Co všechno byli ochotni pro své plány obětovat. Naše duše budou už napořád zabarveny hříchy, které jsme ani nespáchali. Nebyla jsem to já. Ty věci jsem nedělala já, hlava to samozřejmě ví a rty to rády opakují, ale rozlišit mezi mými vzpomínkami a těmi cizími, vytyčit tu hranici a odvrátit se od všeho toho zla je tak těžké, když… když je to zároveň tak živé. Jako by se to doopravdy stalo. Nízko položený hlas k mně dolehne zdálky. Odtrhnu pohled od hodinek, ale v tu první chvíli je tak těžké přiřadit ke slovům i jejich významy. Co to řekl? Šest minut do půl desáté? Cože? „Prosím? Ne. Ne, nic se neděje. Jsem jenom…“ zajedu si prsty do vlasů, načež dlouze vydechnu. Z krytu hodin kouká jenom ta známá orlice. Spletla jsem se. „Dezorientovaná.“ Dezorientovaná… To je hezké slovo. Rozhodně hezčí, než kdybych zabíhala do detailů o tom, jak si nedokážu vyskládat střípky vlastního života, nebo že vidím věci, které tam nejsou. Ani nevím, co z toho je více znepokojivé. Dosud se brodím rozbouřenými vlnami a snažím se udržet na nohou, i když mě bijí do kolen, ale přeci jenom mi srdce svírá obava, že… si Verš vybral svou cenu nejenom na těle a rozčarované mysli. Co když si na některé věci už nevzpomenu? „Bylo to…“ překvapím sebe sama, když pokračuji cestou ze schodů, „silnější, než jsem zvyklá. Dělá mi trochu problém zasadit si věci do patřičných okolností. Rozvzpomenout si na některé… detaily, ale to… jsou asi jenom dozvuky. Přejde to,“ podívám se na něj, jako bych čekala, že mi to potvrdí, nebo… nebo alespoň kývne. „Že?“ Ze schodů sestupuji jenom pomalu. William na mě nespěchá a já dávám raději pozor při každém kroku, abych znovu neklopýtla. Nikdy jsem se nepovažovala za jednu z křehkých paniček, které pořádně ani nevytáhnou paty z domu. Ne, ráda jsem jezdila po okolí a chvíle s Mallory mě bavily, i když jsem byla ještě druhý den celá rozbolavěná. Verše na mě však od samého začátku působily silně. Jako by mnou otřásly tolik, že jsem se nedokázala ani udržet na nohou. A někdy i při vědomí. Bylo to, protože jsem se jim bránila? Dorážely na mě o to silněji, neochotné mě propustit ze spárů a nechat žít prostě jenom můj vlastní život? Nechám si pomoct do kočáru a s úlevou se zapřu do polstrování. Možná… Možná měl William pravdu a na procházky je ještě brzy, ale… Ne, tohle pomůže. Jsem si tím takřka jistá. Čerstvý vzduch. Příležitost přijít na jiné myšlenky. Jinak bych se v tom zbytečně plácala. A šťourala se prstem v nedohojených ranách. William se mi posadí naproti. Na okamžik se na něj zadívám. Je to… zvláštní. Tahle chvíle. Je pozdě večer. Někdo jako já by docela určitě neměl sedět v kočáru s někým, jako je on. Vévoda Essington, prozatímní předseda Jeruzalémské rady. Mírný úsměv mě zastihne nepřipravenou, ale není těžké mu ho oplatit, vlastně… možná poprvé, co jsem procitla z Verše, se do něj nemusím ani trochu nutit. Vždycky tomu tak bylo. Nedokázala bych udržet tvář vážnou… dokonce i když uvnitř pořád cítím to pnutí, které rozechvívá duši… „Stýskat?“ zopakuji překvapeně. Po tomhle městě? Nestalo se mi tady nic dobrého, jenom jsem klopýtala od jedné tragédie k druhé. Je to místo, kde jsem se provdala, ovdověla, udělala spoustu hloupostí včetně toho, že jsem utekla s ďáblem a pak ho během několika dní zradila… Až moc snadno jsem ho do té role obsadila. Byla jsem si tak jistá, že by mi ublížil… Ani nevím, kde to se vzalo. Vydechnu. I když si to v duchu všechno přeříkám, něco ve mně se pohne. „Vlastně… Vlastně máte asi pravdu. Je to zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi po tomhle městě bude stýskat, ale,“ pootočím tvář, když se do oken opře narudlé světlo lamp, „něco na Novém Jeruzalémě je. Připadám si tady… dobře? Skoro jako doma.“
Doma… Ne, ani teď si při těch slovech nevybavím zasluněný Davenport, nýbrž tmavé komnaty, které tak označovala ona. Čím více nad tím přemýšlím, tím pravděpodobnější se mi to zdá. Že se na zrodu tohoto města podíleli nejenom Probuzení, ale rovnou Padlí. Bezděčně nakrčím obočí. Zahrady… Ne, to nemůže být náhoda. Pokud tomu tak opravdu bylo, jaké plány měl Lucifer s tímhle městem? A stála i tehdy po jeho boku? „Ale já vím, kam bych šla já,“ podotknu, když pohled stočím zpátky k Williamovi a do hlasu se mi vlije kapička pobavení. „Zbožňuji parky v tomhle městě. Popravdě jsem si je chtěla projít všechny, ale… myslím, že to byl až moc ambiciózní cíl. Je jich tady tolik. Mám ráda ten přímo uprostřed Zahrad, na Brunswickově ulici. Mají tam vysazené kamélie… Dechberoucí pohled. Nebo je pak ještě jeden více na východ. Na Chesterově? Chesterleyho? Víte, kde myslím? To nevadí. Je tam jeden z těch větších. Ty mi většinou připadají moc… hmm, upravené, pokud vám to dává smysl? Neberte mě špatně, pořád jsou nádherné, jenom jsou to pak více zahrady než park. Každopádně je tam jezírko a, když ho obejdete, otevře se před vámi výhled na obrovitánský dub. Větší, než jaký jsem kdy viděla. Je to tam pěkné. A klidné. Většinou tam nikdo není… Je to trochu z cesty.“ Bezděčně s těmi posledními slovy ztiším hlas a zatvářím se… snad až provinile, jako by měl zrovna předsedy Rady řešit, jestli lidé v parcích opravdu chodí po vyznačených cestičkách nebo ne. Mezi prsty zachytím jednu z kudrlinek a protočím ji mezi prsty, rozpolcena mezi těmi příjemnějšími vzpomínkami na město a dozvuky Verše. Možná, když se budu soustředit na něco jenom Veřino… „Jednou jsem tam potkala takového staršího džentlmena. Mimochodem se také jmenoval William. Říkal, že je to jeden z nejstarších stromů ve městě. Rozhodně tak působil. Majestátně. A… A také mírumilovně,“ pousměji se měkce, než si poposednu a přiměji se vrátit k pointě toho, co říkám. Někdy se nechám utéct – a teď, když utíkám před vzpomínkami na minulý život, je to o to snazší. „Ale popravdě by mě spíše zajímalo, kam byste mě vzal vy. Kam by vyrazil William Essington. Dělá to celou záležitost podstatně zajímavější, než kdyby to bylo o tom, kam by chtěla jedna malá Vera. Obávám se, že v těchto věcech jsem dosti předvídatelná. Na nábřeží jsem v tuhle hodinu nikdy nebyla, takže ráda vezmu zavděk vaším návrhem.“ | ||
| |||
| Pravda Více než kdy jindy si uvědomuji, jak každý Alexanderův dotek zanechává na mé kůži… Stopu. Teplo, které cítím vždy ještě chvíli poté, co se ode mne odtáhne, a které se vždy nakonec rychle vytratí jako bych ho zkrátka… Vstřebala. Je to tak… Zvláštní. Už jen to, že jsem se nad tím vlastně nikdy nepozastavila. Nenapadlo mě… Byl přeci andělem ohně. Připadalo mi normální, že zkrátka… Hřál. Že jeho dotek dokázal hřát i pálit. A já… Nikdy jsem… Dech se mi na okamžik zrychlí, když si uvědomím, že mám… Ledové ruce. Že když se sebe sama dotknu… Nebo… Nebo se mi to jen zdá, možná jen z toho všeho… Možná jen zveličuji každý ten drobný detail vytržený z celku… Snažím se sama sebe uklidnit, ale nedaří se mi to.
Překvapeně k němu vzhlédnu, když zmíní… Že se s tím nesetkal poprvé. S mrtvými pokrytými černými žílami. Jen matně si uvědomuji, že už nedrží moji nohu. Není to důležité. Tohle ne… Visím na něm pohledem. To, co zmiňuje je pro mne… Důležité. Znamená to, že mne Lucifer nedokázal vyléčit, ale dodržel svoji přísahu a pustil mě? Ztěžka polknu. Navzdory tomu, že se jedná o věc z dávné minulosti, je to pro mne důležité. Snad až absurdně… Moc… Důležité. A pak to přijde. Uhne pohledem a… Jinak. Působila… Jinak. Jen z té zmínky je mi málem do pláče, jakkoliv znamená, že se po tom všem zřejmě znovu… Setkali. Namísto radosti z toho mám ovšem rozporuplné pocity. Tak moc… Napjatě sleduji, jak se ke mne Alex přisune blíže. Vím, že mu to… Musím říci. Nemůžu to před ním tajit, před ním… Ne. Ani bych nic takového nechtěla.
A tak to ze sebe začnu pomalu soukat. Spíše po slovech než po větách. Zachytím, jak se jeho ruka zarazí uprostřed pohybu. Hruď se mi sevře úzkostí vepsanou do tváře, zatímco pokračuji dál a sklopím hlavu. Stále jsem mu neřekla to hlavní a najednou si nejsem jistá… Zda to vůbec dokážu. Ten strach Dumah i odpor k sobě samé jsou tak… Neumím to popsat, přesto náhle necítím nic jiného. Nadechnu se a pohnu hlavou, abych se od Alexe odvrátila úplně. Některé věci… Bude to tak snazší…
… ovšem než tak stačím udělat, chytí mne oběma rukama za tvář a zvedne mi ji. Oči mu planou zlostí, takřka doslova, když se mne ptá. A já mám takový… Strach, co vidí v těch mých. Ať už je to ovšem cokoliv, přitáhne si mne do svého náručí. Ani teď se tomu nebrání, jen mi trvá, než se osmělím dost na to, abych na něj položila své ruce a opravdu se o něj zapřela. Oba mlčíme, ačkoliv cítím, jak se párkrát nadechne… A pak zkrátka jen vydechne do mých vlasů. A já… Postupně cítím, jak se z mých ramen i zad uvolňuje část toho bolestivého napětí, zatímco mne obklopuje to konejšivé teplo. Přesto myšlenkami stále utíkám. K tomu, co mi před chvíli řekl i tomu, co bych měla… Já…
Nakonec je to ovšem Alexander, kdo promluví jako první a vyřkne ten… Neuvážený slib. Strnu a snad v tu chvíli ani nejsem schopná se nadechnout. Srdce mi v hrudi opět několikrát poskočí a udeří do klenby žeber podobno zvonu. „Já… Já nemůžu od tebe takový slib… Přijmout, Alexi,“ slyším se říkat. „Myslím… Myslím, že už je to prostě mojí součástí. Lucifer… Přinutil mě použít moje síly. Všechny. Přiměl mě sáhnout po nich i za cenu svého života a vzdát se ho. Ale místo toho, abych jen umírala, tak… Přišlo něco… Cizího. Bylo to jako… Ledový oheň. A když ta iluze opadla… Byl tam… Úlomek. Všude po zemi byly runy a… Ztracení. Jeden z nich byl… Velký. Také umíral a… A já cítila, jak se to do mě… Zavrtává. Prožírá. A když jsem se pak probrala, cítila jsem, že uvnitř sebe mám něco… Cizího,“ drmolím jako bych se bála, že jakmile se odmlčím a pokusím se srovnat si myšlenky, tak už nebudu schopná pokračovat.
A zatímco mluvím, tak kolem Alexe obtočím ruce a přitisknu se k němu o to pevněji jako bych se snad bála, že mne každou chvíli od sebe odstrčí. „Jenže teď… Teď to necítím, ale… Nedokážu použít smrt, jak to dříve uměla Dumah, takže…“ vydechnu roztřeseně.
„… teď už to všechno víš,“ přivřu oči. | ||
| |||
| Povinnost Delilah Blair Flanagan Alexander na tvé poznámky o zbrklém Generálovi jen povytáhne tázavě obočí, ale neptá se. Alespoň ne teď. Vypadá to, že tahle část života Dumah mu zůstává zahalená tajemstvím. Nenaléhá ale na tebe. Nepáčí to z tebe. Nechává tě prostě… mluvit. Zatímco je jeho tvář přemýšlivě skloněná k tvému chodidlu.
„V pořádku. Však se nic nestalo.“ Opět k tobě zalétne jeho pátravý pohled, když se tak rychle omluvíš a okamžitě se stáhneš. Skoro jako kdyby si tě měřil. Hodnotil. Těžko říct, co na tobě hledá nebo co se mu honí hlavou. V tomto směru byl pro tebe Alexander i po měsících soužití stále velkou záhadou.
Tvá noha už je ošetřená, ale je to ti přináší jen chabou útěchu ve světle toho všeho. Alexander skutečně vypadá, že tak docela neví, o čem to mluvíš. Dost možná by ho ani nic takového nikdy nenapadlo. Jak by jen mohlo? Byla to bezbožnost. Kacířství. Naprostá… šílenost. A stejně si tu teď seděla a ruce měla opět studené. Cítila si to moc dobře. Zvláště, když Alex vzal tvou ruku do své. Ten teplotní rozdíl. To, jak tě jeho ruka doslova pálila na kůži. Pustí ji však a opět se věnuje tvé zraněné noze.
Neusnadní ti to. Možná neví přesně o čem mluvíš nebo o tom nechce sám začínat. Těžko vůbec říct, co všechno sám ví. Každopádně toho dne se nedivil. Mohlo to být jeho vojenskou disciplínou, ale to by nevysvětlovalo, že by se na to poté nikdy nezeptal. Ani jednou… Ani jednou nepadla otázka na to, proč ta těla vypadala, jak vypadala.
„Ano, tak to bývávalo… Dříve. Vím.“ Přitaká zamyšleně, zatímco ti kolem nohy prostě uváže cípy kapesníku a spustí ji pak zpátky na zem. Dlouze se nadechne a narovná se v zádech. „Del, to popravdě nevím, proč tomu tak je… V několika Kamaelových vzpomínkách se s tím setkal. S mrtvými pokrytými černými žílami. Věděl… že jsi to byla ty. I když si působila…“ Zarazí se uhne pohledem. „… Jinak. Nebylo to tedy něco, co bych viděl… poprvé. Jestli mi rozumíš.“ Hledí na tebe vážně, než si poposedne blíže k tobě. „Ale také netuším, co za tím stojí. Vím jen… Ani vlastně nevím. Nevím pořádně, co se ti stalo.“ Prosákne do jeho hlasu nitka starosti a natáhne k tobě ruku, ale zastaví se v půli pohybu, protože ty pokračuješ.
O Luciferovi. O úlomku. O tom, co jsi.
„Del… O čem to mluvíš?“ Šeptne s teď už těžce skrývanou nejistotou. „Co s Dumah provedl?... Co ti provedl?!“ Položí ti obě dlaně na tváře a přiměje tě se na něj podívat. V těch tmavých očích sem tam zaplane zlatá, ale především z nich čteš vztek, frustraci. „Panebože… Del.“ Sklouznou mu ruce po tvém krku až k ramenům, aby si tě přitáhl do náruče. Párkrát cítíš, jak nabere více vzduchu do plic, snad jako kdyby snad chtěl i něco říct, ale místo toho ho jen vydechne do tvých vlasů. Ten závan horkého vzduchu šimrajícího na kůži a pevné objetí, ve kterém tě drží a nevypadá to, že by tě chtěl v blízké době pouštět.
„Nějak to… Nějak to vyřešíme, ano? Nemusíš se bát. Nejsi na to sama. Slibuji.“ Zašeptá ti po neurčité době do vlasů. Aniž by však věděl, co zrovna slibuje. Koho objímá. Generál, který měl proti těm cizím věcem bojovat… A dle toho, co říkal Alexander, Kamael dost možná nedodržel jeho povinnost tváří v tvář Dumah. Ať už se setkali jakkoliv…
| ||
| |||
| Zpátky ve městě Vera De Lacey Procházíte sídlem a kolem tebe se míhají obrazy krajin, neznámých osob i nějaké ty dekorační předměty jako sochy, či ozdobné vázy. Cena některých těch kousků bude jistě astronomická, alespoň na poměry Davenportských standardů, avšak tady jsou to jen jedny věci z mnoha. Vévoda jim nevěnuje žádnou pozornost a ty… Ne, ty máš teď taky trochu jiné starosti než obdivovat zlacení na jemném porcelánu.
Přeci jen jsi to nakonec první ty, kdo prolomí ticho. „Kam? Hmm, měla byste nějaké přání? Nemám v hlavě nic specifického. Napadlo mě nábřeží u řeky. V létě je tam příjemně a poměrně klid. Tedy… ve správných částech města.“ Odpoví ti William konverzačním tónem, zatímco se blížíte k východu.
Vévoda si vezme svou hůlku, zatímco služebná ti podá tvůj pláštík, který ti pomůže i obléci. Není to nic složitého. Léto má své jisté výhody. William trpělivě počká a pak společně vyjdete ven. Ven na vzduch. Před sídlem už vidíš kočár, který je tam přichystaný. Stačí sejít jen delší schodiště a budete u něj.
„Hodin? Přesně?“ Zastaví se William a vidíš, jak rukou zaloví v kapse, aby z ní vytáhl hodinky. Zlaté zdobené hodinky. Čas se na okamžik natáhne. V tom světle lamp se zableskne gravírovaný kryt, jak jej odklopí a ty by si přísahala, že tam v jeden moment zahlédneš jelena ve skoku.
„Šest minut do půl desáté.“ Zazní nízko položený mužský hlas, který tě vytrhne z toho chvilkového šoku. „Děje se něco, Vero?“ Ucítíš opět na sobě Williamův pátravý pohled, zatímco zaklapne hodinky a ty vidíš… Ne, spletla ses. Není tam žádný jelen ve skoku. Pouze Essingtonská orlice, kterou už po té době tak dobře poznáváš.
William jen nakrčí obočí, ale dá ti prostor se rozhodnout sama, že se vydáte ze schodů. Nespěchá na tebe. Až když vykročíš, následuje tě. Opět beze slova. Sejdete ke kočáru, který tentokrát takto zblízka na sobě nenese žádné insignie jeho rodu. Ačkoliv lakované dřevo a celková konstrukce dává jasně tušit, že tohle není něco, čím by se vozil průměrný občan Nového Jeruzaléma. Každopádně to vypadá to, že vévoda a předsedající radní v jedné osobě dnes hodlá vyrazit do města inkognito. Pokud je tedy něco takového pro někoho jako on možné. Těžko říct. Tentokrát ale nevidíš, že by se k vám plánovala přidat nějaká ozbrojená eskorta.
Kočí vám otevře dveře a vévoda ti pomůže nastoupit, než se sám svižně vyhoupne do kočáru, aby se usadil naproti tobě. Sedačky jsou příjemně měkce polstrované a stejně tak celý interiér je vkusně zařízen. Neočekávala by si ostatně nic jiného od Essingtonů.
„Tak, už jste se rozmyslela, co z Nového Jeruzaléma byste dnes večer ráda viděla? Nebo snad vezmete zavděk mým návrhem? Přeci jen jste tu už nebyla pár měsíců. Jistě se vám muselo aspoň trochu stýskat.“ Roztáhnou se jeho rty do mírného úsměvu a tobě dojde, že… ano, má pravdu! To, jak ses zde cítila, v tomto městě, bylo zvláštní. Možná to nakonec nebylo až tak tvou společností, ale tím, kde jsi byla. Že jsi tady dobře. Tady by si měla být. Tohle město a místo k tobě dýchalo a lákalo tě. Tady sis připadala… doma.
| ||
