Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Bodláčí Všechno je pořád… Roztříštěné. Do úlomků, které je tak… Těžké skládat dohromady. Mezi útržky vzpomínek na pěkný večer se surově vpletou zcela jiné. Je to silnější než já. Stačí pohled na relikviář a vše se slije dohromady v hrůznou mozaiku všech těch nešťastných událostí. Dokonce ani zvuk tříštícího se skla mne nepřinutí se pohnout, dokonce ani sebou polekaně trhnout. Aniž by pustila skleněný špunt z dlaně, tak tam jen stojím, ruce mám svěšené volně podél boků. Konsternovaně hledím na střepy lesknoucí se v jitřních paprscích slunce. Jediné, co vnímám jsou ty odlesky. Zlaté. Modré. Stříbrné. Rozpíjejí se mi před očima v barevné mžitky, zatímco hlavou mi zní to jedno jediné slovo. Rozbitá. S každým úderem srdce. Rozbitá. Znovu. Rozbitá. A znovu. Láme se v ozvěnách a taví do odlesků.
„Del?“
Alexanderův hlas proplétající se tím vším zní chvíli tak sureálně. Neurčitě. Vzdáleně. Párkrát mrknu. Něco říkal. Del. Del? Zaseknu se na tom krátkém slově, třech písmenech dávajících dohromady zvuk, kterému nerozumím. Koutkem oka zaznamenám pohyb, jak se jedno z křídel dveří pohne a v další chvíli se v nich objeví Alexanderova silueta. Ten záblesk červené mne přinutí zvednout hlavu a natočit jeho směrem tvář. Mluví na mne, přesto… Přesto jediné, co v ten okamžik vnímám je jeho tvář. Žaludek mi sevře ledová pěst, jak mnou najednou prošlehne iracionální panika, jak se ta nejhorší z obav Dumah vyplní. Ne! Nesmí vidět, co se ze mne stalo! Ohavnost. Trvá to jen pár vteřin. Stačí očima sklouznout po jeho krátkých rozcuchaných vlasech a na chvíli se nechat polapit pohledem tmavých očí.
Del.... Del jako Delilah. Najednou vše zapadne na své místo. Výraz v jeho tváři mne přinutí se začít se více soustředit. Alex najednou nepůsobí rozespale, dokonce i jeho hlas zní najednou vážně. V obličeji se mu mihne stín nevyřčených obav, a právě to mne vyburcuje k jiné reakce než jen roztěkanému pohledu klouzajícího mezi ním a střepy všude kolem. Cítím, jak se mi pod chodidly rozlévá alkohol z rozbité karafy.
„N-ne, nic… Ne. Promiň,“ rychle zavrtím hlavou, „jen jsem chtěla… Ne, nechtěla, omlouvám se, tohle jsem… Nechtěla,“ vyhrknu a navzdory veškerým snahám se do těch pár slov nenávratně zamotám. Rozbila jsem to. Bezmyšlenkovitě se natáhnu po neotevřené láhvi, abych ji vytáhla ze skříňky ven. Alex ke mne vykročí s tím krátkým pokynem. Ozve se ten tichý skřípavý zvuk střepu uvězněného mezi podrážkou a podlahou, který sebou nese krátký záblesk vzpomínky na ten večer. Je to tak podobné a zároveň úplně jiné. Přesto…
„Víš, asi bych na tebe měl dávat větší pozor. S tím, jak se kolem tebe dějí ty podivné věci… Zázraky, jsi tomu dnes řekla. Nejspíš nebudeš důležitá jen pro mě.“
Ostře se nadechnu a pohledem se zaseknu na vlastní ruce a odhaleném předloktí vyčuhujícím z volného rukávu noční košile. Vypadá pořád stejně. Bledá celistvá kůže, zpod které jen na pár místech vystupují obrysy modrých žil. Žádné černé žilky ani rudé jizvy táhnoucí se hluboko pod kůži. Ani stopy po chodbičkách, kterými proudila ven ta divoká síla, co pálila a mrazila zároveň.
„Del, napadlo tě to vůbec? Proč se dějí ty věci zrovna tobě?“
Tehdy jsem si myslela, že je to kvůli němu. Generál byl přeci důležitou figurkou na hrací ploše serafínských intrik a nepochybně i božích plánů. Dostal dary, které z něj dělali nepostradatelného. Generál nebeských armád. Generál spojeneckých vojsk. Vlastně… Vlastně i Dumah si to myslela. Jenže teď bylo všechno jinak. Luciferova rošáda to změnila. Rozhodila rovnováhu v postavení figur na černobílých polí. Aniž bych si to uvědomila, svěsím ramena a nahrbím se v zádech.
„Byl jsi u Elimu, zdržel tě tam. Mě poslali do Damašku… Měla jsem jim to říci. Aby mě tam neposílali. Do Damašku. Omlouvám se, já… Měla jsem jim to říct,“ šeptnu a vzápětí se zarazím. „Tedy… Dumah. Ona… Uuuhm… Jen mi dej chvíli…“ přinutím se dlouze vydechnout a zaostřit na Alexe, který se ke mne blíží skrze bojiště z roztříštěných střepů vrzajících pod jeho nohama.
Bezmyšlenkovitě k němu vykročím, ovšem stačí sotva krok, a já ustrnu uprostřed pohybu. Osten bolesti, co mi projede chodidlem mne přinutí překvapeně rozevřít oči dokořán. „… skrze bodláčí…“ vydechnu tiše. Nakonec to vždy udělám, sejdu z cesty a prodírám se trním jako by snad nemělo záležet na tom, jak moc se pořežu a budu krvácet. | ||
| |||
 | Střepy Delilah Blair Flanagan Vytratíš se tiše z ložnice. Ani se za sebou ve spěchu nezavřeš dveře, ale to tě v tuhle chvíli trápí nejméně. Pokoj, do kterého míříš, není daleko. Vlastně stačí jen za tichého zvuku bosých nohou přeběhnout pár metrů chodby k nepříliš vzdáleným dveřím. Ne, nikoho nepotkáš. Služebnictvo se v tuhle dobu zdržuje v přízemních částech domu, které jsou vyhrazené pro ně a dost možná teď již začínají chystat snídani. Něco, na co v tuhle chvíli nemáš ani pomyšleni.
Ne, tvůj cíl je jiný. Mnohem… prozaičtější. Karafa je na stejném místě, jako jste ji nechali posledně. Je těžké vylovit ze zmatené paměti ty přesné události. Je to pouze jen sbírka záblesků. Pár slov, které jste si vyměnili. Tichý smích a spokojená nálada podpořená tím, že jste si po nějaké době mohli zase užívat společnosti toho druhého. Ano, bylo to Alexanderově návratu domů z další z pracovních cest. Týden? Byl pryč týden? Nebyla sis jistá. Zdálo se to…
Ale to už tvé myšlenky přetne něco jiného. Do vzpomínek na příjemně strávený čas se vklíní ty, na dobu před staletími. Ty drobnosti, které do sebe začínají až nepříjemně zapadat. Mrazí z toho. Opravdu ti po těle naskočí husí kůže a ruce rozechvěje třes.
Karafa ti vyklouzne a….
… a rozezní se všude kolem zvuk tříštěného skla. Kousky broušeného křišťálu se rozletí všude kolem po dřevěné podlaze a kolem tvých bosých nohou. Sleduješ to jako ve snu. Ty odlesky, které se se blyští pod prvními ranními paprsky na nebezpečně ostrých hranách. Najednou se ti myšlenky zadrhávají na tom jediném slovu, které tebou rezonuje.
Rozbitá…
…Rozbitá…
…Rozbitá
„Del?“ Zaslechneš hlas, který k tobě jako kdyby zněl v první chvíli z velké dálky.
„Dobré ráno, měl jsem pocit, že jsem slyšel nějakou ránu a…“ Pootevře se trochu více nedovřené křídlo dveří, a mezi nimi se objeví on. Alexander vypadá stále ještě trochu rozespale. Rudé vlasy lehce rozcuchané a přes černý noční úbor si stihl přehodit župan, který si ani nedovázal. Jeho tmavé oči přelétnou celou tuhle scénu, než se na tebe upřou a zableskne v nich cosi. Rozhodně z nich ta uvolněná únava rychle zmizí a nahradí je obezřetné soustředění.
„Del, co se děje?“ Tentokrát už jeho hlas zní o poznání vážněji a zaznamenáš i stopu obav, jakkoliv je Alexander nedává příliš často na odiv. Ty už jej však znáš velmi dobře a rozpoznáš i takové drobné nuance, které by jiným zůstaly skryté. „Ne, počkej. Všude jsou střepy. Nehýbej se.“ Promluví na tebe a ihned vykročí k tobě. První ze střepů zavržou pod podrážkou tentokrát obyčejných pantoflí, ale je to skoro jako…. Tenkrát.
… Akorát, že už nic nebude jako tenkrát.
| ||
| |||
 | Jména Ano… Ano, je to William. Jenom docela krátce se na něj podívám, opravdu podívám, jako bych jej v té přísné tváři teprve potřebovala najít, ale pak tvář odvrátím a přes ramena mi přepadne rudý závoj kudrlinek. William… ne Soudce… stejně jako já jsem Vera, ne Zerachiel. Přinutím se zhluboka nadechnout a kývnout. Shakespeare nám říká, že na jménech nezáleží, že růže zvána jinak voněla by stejně, ale v tomhle se plete. Právě teď zvuk jeho jména mění všechno. Nestojí vedle mně někdo cizí. Jenom William. Ten muž, s kterým jsem si dlouhé měsíce psala. A kterému jsem se přes všechna ta klopýtnutí naučila důvěřovat. Naše duše… Naše nesmrtelné duše, přesně jak si to Lucifer přál, si možná nesou tíhou jejich vzpomínek, ale stojíme tady my. Já. A William. I když si popravdě neodvažuji odhadnout, nakolik stojím a nakolik mě musí přidržovat on. Nohy se mi třesou, vlastně se třesu celá. Jako list chvějící se ve větru už-už připravený se vydat na svou podzimní pouť. K větvi mě váže jenom poslední zlatá nitka. Pevný stisk dlaní na pažích. Přítomnost toho muže s vysokými očekáváními, které nechci zklamat. Znovu už ne. Měla bych se soustředit na něj. Na Williama, ne na všechno, co se stalo už tak… strašlivě dávno… Cítím na sobě jeho pohled. Vidí to? Nešťastné slzy možná uhasily vztek zasazený hluboko do mé duše a z vysokého ohně se staly jenom doutnající uhlíky, ale copak by právě ty nemohly jednou zavdat požáru? Krutost, o které jsem si nikdy nemyslela, že bych jí byla schopna, tam někde je. Schovaná. Čekající na příležitost. Najednou se ani nedivím, proč lord Farnham chtěl reinkarnovanou Zerachiel zatknout – nebo hůř. Asi hůř. Nedivím se nikomu z nich, snad jenom… snad jenom muži, kterému jsem do ruky vložila obálku se jménem Luciferovy pravé ruky a on místo toho, aby ji sprovodil ze světa dříve, než by napáchala větší škodu, nad ní roztáhl černé křídlo. Nikdy předtím mi nedošlo, jak… jak velké to bylo… Nechci, aby mě takhle viděl. Ne snad protože by mohl dohlédnout až na dno mé duše a spatřit tam všechno to zlé, které se tam někde skrývá, ale protože jsem mu slíbila, že to zvládnu. Právě tady. Možná… Možná ne v této místnosti, ale někde v tomhle domě. Chci tomu slovu dostát. Potřebuji tomu dostát. Bylo by snadné se odevzdat myšlenkám a citům Zerachiel, ale… … bude to končit takto… Nemusíš se bát… … na tebe počkám vždy. Řasy mi zatřepetají, jak se mi na pozadí mysli ozývají jeho slova, tak tichá, že je to spíše vemlouvavý šepot nabízející mi všechno, co jsem si kdy přála, a zároveň mrazivě klouzající po páteři. Nevyznám se v sobě. Něco ve mně… dokonce i po tom všem… Zerachiel by nepochopila, jak jsem se od něj mohla tak snadno odvrátit. A jít zrovna sem. Sem! Odvrátím se od toho, zacvaknu nad tím víko a otočím hned několika zámky, zatímco pevné řetězy zachrastí kolem truhly propadající se na dno oceánu. Možná si každý neseme v duši Pandořinu skřínku, nad kterou si nesmíme dovolit přemýšlet. Přinejmenším ne dokud emoce nevyblednou. Teď ne. Teď ještě nemůžu. Teď je to příliš čerstvé. Stisk dlaní zesílí. Ne tak silně, jako by to udělal Philip. Ani to nezabolí, jenom mě tím přiměje konečně zvednout hlavu a pohlédnout mu do očí. To něco, co se v nich mihne… Už jsem se začínal bát. Obracel se ke mně tak starostlivě a já se chovala, jako bych ho ani nepoznávala. Je to děsivé. Nakolik nade mnou Verše mají stále moc. Slíbila jsem mu, že už budu žít jenom vlastní život, a teď… působím, jako bych to nebyla schopna dodržet. Ale já jsem. Chci být. „Ano…“ přinutím se odpovědět, aby věděl, že naslouchám. Že jsem tady. Že se s vypětím sil pokouším zase postavit na vlastní nohy a setřást ducha minulosti. „Nebyla… Nebyla jsem to já…“ Snažím se o tom přesvědčit, ale je to těžké, když mě na patře pořád šimrá nasládlá andělská krev. Moc chvějící se ve vzduchu byla tak – opojná – děsivá. Pořád si pamatuji chladnou rukojeť dýky v ruce, ohlušující zaburácení pušky a ten drobný tah, když se nitka Surielova života navždy přetrhla. Hřejivou dlaň na zádech, ten šimravý klid rozlévající se žilami a laskavý pohled stříbromodrých očích… a tu noc… Nevěřila jsem, že by to mohlo být i takové. Takové, jaké to popisovali v románech a já myslela, že autor přehání, nebo nechce vyděsit neprovdané dámy pravdou. Jak bych to však mohla být já? Ne… Nejsou to mé vzpomínky, jakkoliv hlavě i srdci dělá problém vrátit se zpátky do rozmezí mého vlastního života. „Dobře… Dobře, jenom chvíli,“ opakuji slova v ozvěně toho hlubokého hlasu, který byl vždycky tak… uklidňující. A je i teď. Teď už zase ano, když je to zase jenom William.
Nejspíše má pravdu. Potřebuji se na chvíli posadit, srovnat si myšlenky a pak to budu zase já. Vera. Ne… žena, která si vybíjela zlost na druhých a nezáleželo jí na ničem jiném než té jediné duši. Duši muže, kterému jsem tolik ublížila. Někdy by mě zajímalo, co by na to všechno řekl on, ale… to jsou otázky, na které mi už není dáno odpověď. Pokud je však Zerachiel nápovědou, kým jsem se mohla stát po jeho boku, pak… Nevím. Nechci nad tím přemýšlet. Nebyla jsem to já. Neporučila jsem krvi v Surielových žilách, neprohnala rudé ostny tělem té dívky, která se schovávala za sloupy, ani jsem nestála v té cele, zatímco se ve vzduchu chvěl pach spáleného masa. Je těžké se o tom přesvědčit, ale nebyla jsem to já. Já bych to přeci nikdy… Nikdy bych to neudělala. Nic z toho. „Nepsala já něco o tom, že tentokrát už určitě plakat nebudu?“ Dokonce se svá slova pokusím doprovodit úsměvem, který se v této chvíli nedá nazvat jinak než statečným. Snažím se působit nad věcí. Odvést myšlenky jinam. Do současnosti. K tomu pěknému, co mi pomáhá se zakotvit, a ne… „Jenom jsem… Nečekala jsem to. Že by… Že by to skutečně mohlo být tak…“ Přivřu oči, jak mě po těch pár nesouvislých slovech zaplaví moře únavy. Asi jsem jenom chtěla věřit, že jsme bojovali za správnou věc. Ne… Ne my, oni. Čím více Vera procitá z polospánku, tím méně si jsem jistá, že tomu tak bylo. Luciferovy plány byly protkané líbivými myšlenkami. Svoboda, věčnost. To, že jednoho dne mohou najít světlo všem jejich bratrům a sestrám… že to dělali nejenom pro sebe, ale pro všechny. Jenomže víme, jak to dopadlo. A dokonce ani ona mu do hlavy neviděla. „Nevím,“ vzdám snahu to vysvětlit, přičemž přeci jenom přenesu váhu z jedné nohy na druhou a nechám se otočit k pohovce. „Bylo to poprvé, co jsem viděla něco z doby po jejím Pádu. Asi jsem jenom nečekala, že by andělé mohli být krutí… Nečekala jsem toho hodně.“ Že bych mohla být krutá já. Že by celou tu tragédii hodnou antického divadla, kdy se točíme v kruzích našich minulých já, někdo mohl chtít. A rozhodně jsem nečekala ani to, kým byla… Pravá ruka Lucifera. Jeho mluvčí? Možná dokonce paní podsvětí? Věřil jí. A ona věřila jemu. Ne, Zerachiel nebyla jenom obyčejná Padlá. Stála vysoko na příčkách jejich hierarchie a ostatní na ni pohlíželi… jinak. S úctou. A důvěrou, z které dosud mrazí. Někteří se dokonce klaněli.
Byť to už vypadalo, že se k pohovce opravdu nechám dovést, zarazím se. Je to hloupé, ale nedaří se mi z hlavy vyhnat obraz komnat zařízených v podobných barvách. Tmavý kámen vystřídaly dřevěné parkety, pohovka je potažená látkou ve stejném odstínu… i když ne, ne, není stejný, jenom podobný, a taky tady chybí prvky všudypřítomné bílé. Nejsem v paláci. Ani v Zahradách, teda… teda technicky asi… Jak je tohle možné? To by přeci znamenalo, že tohle město… založil někdo z nás. Hlavou mi toho víří tolik. Tolik kousků skládanky, které neumím zasadit na správná místa. „Vlastně…“ promluvím, než by mě William stačil znovu popotáhnout. Kmitnu pohledem od toho nepříjemně povědomého obrazu k němu. „Vlastně myslím, že by mi udělal dobře spíše čerstvý vzduch. Pokud by vám nevadilo mě doprovodit?“ Ani nečekám na odpověď a zvednu ruku, abych se zachytila jeho rámě. „Nepotřebuji se posadit. Opravdu, Williame. Jsem… Jsem v pořádku.“ V pořádku… Ne, nepřipadám si tak. Nepochybně bych se měla posadit a dát tělu alespoň pár chvil, aby se vzpamatovalo. A možná nejenom tělu. Úzkostlivá představa, že tam sedím, obklopena barvami podsvětí, mi však tíživě dosedá na hruď a pálí v hrdle. Bude v pořádku. Za chvíli jistě ano, ale teď… Stisknu Williamovu paži pevněji ve snaze zamezit třesu, aby se stal příliš výmluvným nebo snad usvědčujícím. | ||
| |||
| Slzy Vera De Lacey Všechno tě zavalí. Ty pocity. Vzpomínky. Ten slib, který sis na něm vymohla, abys ho teď při první příležitosti pošlapala. Ne… ty ne… To ona. Je to celé tak matoucí.
Prudce se postavíš a William jen trochu překvapeně rozevře oči a udělá několik rychlých kroků tvým směrem, přestože na něj hledíš pohledem plným nenávisti. To on za všechno může! To on všechno způsobil. Ale… Svět se zase rozhoupá pod tíhou protichůdných myšlenek.
„Vero… Pozor.“ Cítíš, jak jeho ruce sevřou tvé paže poté, co klopýtneš a snažíš se dost vrávoravě zůstat zapřená o tu nebohou židli. Podepře tě, ale tělem ti při tom projede akorát tak vlna odporu a chuť se v prvním momentu odtáhnout. Bránit se. Zaútočit.
„Ano, Vero, jsem… William.“ Vysloví své jméno tak opatrně, zatímco od tebe stojí na délku paží, ve kterých tě lehce drží. „Měla byste se zase posadit.“ Pronese tím hlubokým hlasem a v jeho očích je opět ten studený přísný výraz, který tam patří. Přesto se letmo rozhlédne po potemnělém pokoji. Je ti zvláštně povědomý. Tedy možná ne přímo tento samotný pokoj, ale ten styl, v jakém je interiér zařízen, ti jasně napoví, kde dost pravděpodobně budete. Sídlo rodu Essingtonů.
Jsi zpátky v Novém Jeruzalému. Tam, kde to všechno začalo.
„Hmmh, možná bude lepší, když si lehnete. To bude rozhodně rozumnější. Pojďte.“ Cítíš na pažích slabý tah, kterým tě nasměruje k nedalekému sofa. V první chvíli se ale nikam nehneš. Jeho slova totiž k tobě zní jako z velké dálky, zatímco se mnohem blíže vynořují jiné, horší věci. Skutečně zlé věci.
Všimneš si, jak William svraští obočí, když se pokojem rozezní tvé vzlyky a z koutků očí se skutálí první slzy. Je to skoro jako tenkrát… Jen vlastně horší. Mnohem horší.
„Ne… Neomlouvejte se. Nemáte za co.“ Cítíš na sobě jeho pohled, po kterém tak mrazí. Pohled, který umí nahlédnout pod povrch. Do duší vás samotných. Vidí to tam? Vidí, co si s sebou neseš? „Vero, já… rozumím. Ale nedělala jste to. Ano? Nebyla jste to vy. Byla to Zerachiel a ta už neexistuje. Zemřela. Stejně jako všichni ostatní z těch časů.“ Stisk jeho rukou trochu zesílí a přiměje tě na něj pohlédnout.
„Pojďte. Posadíte se tady stranou. A hmm, potřebujete jen chvíli. Jako každý.“ Pronáší to s naprosto ledovým klidem, naproti tvému uslzenému výrazu. Skoro jako kdyby se snažil dělat, že jej nevidí. Přesto si všimneš v jeho očích něčeho… něčeho těžko definovatelného. Opět ucítíš na pažích ten tah, to pobídnutí k pohovce, která je nedaleko, kam by ses jistě za jiných okolností ráda usadila. Ovšem teď…?
| ||
| |||
| Tenká hranice Ani nevím, jak dlouho sedím napůl zhroucená a mělce oddechuji, zatímco srdce tluče a tluče, bolestně bije na poplach. Chlad, který mi klouže po kůži a jemné látce košile mne chvíli nutí stáhnout se ještě více do sebe. Nejsem schopná rozpoznat, zda to je jen ranní vzduch nebo vyvěrá ze mne samé. Cítím, jak se mě zmocňuje panika a úzkost jen na to pomyslím. Podobnost některých zážitků je tak… Je tak velká, že se mi místy hranice mezi mnou a Dumah nedaří nacházet. Brodím se temnotou cely v Greenhillu i podzemního vězení, do které zaznívá cinkot řetězu, probírám se tou beznadějí, co nám oběma nemilosrdně v jedné chvíli zlomila páteř. Vzpomínám na všechny ty tváře pokryté černými žílami a těla pokroucená v křeči… A cítím se… Strašně. Dělá mi problém odpovídat si v duchu i na ty zdánlivě jednoduché otázky. Jako by se jednotlivé vzpomínky pomíchali a já se ztratila v čase napříč tisíciletími.
Připadá mi to jako celá věčnost, než se mi podaří se z toho všeho nějak… Vymotat. Než si ujasním v hlavě, kdo jsem. Kde jsem. Kdy jsem. A s kým. Jsem… V bezpečí. V domě, ze kterého se nám s Alexem nakonec podařilo vytvořit si náš… Domov. Po všech těch miléniích, staletí útrap a povinností jsme… Jsme žili život, který byl jen náš. Nikdy jsem si nepřipadala ve svém životě šťastnější než právě v posledních měsících. Opakuji si to v duchu, snažím se tím světlem zaplašit temnotu a chlad, co po mně sápou.
Nakonec je to ovšem bolest ze zad a tvrdá podlaha tlačící do kolen, co mne přimějí se narovnat. Dokážu už volně dýchat a srdce necítím až v krku, přesto se cítím tak podivně otupěle. Hlava mne lehce třeští a připadám si… Zpomaleně. Odtrženě od všeho kolem. Dlaněmi se na chvíli opřu o zábradlí a chvíli bez hnutí hledím s tím prázdným výrazem ve tváři na tlupu opic povalující se na kamenné balustrádě. Chvíli mi trvá, než mi dojde, na co se to vlastně dívám. A trochu se mi uleví. Napětí v ramenou nepatrně povolí s dalším výdechem, se kterým na okamžik přivřu oči.
Nemám ty opice ráda. Jsou to uvřískaní zloději, co mne stáli už nemálo rozčilování se. A dokonce i jednu hádku s Alexem, když mi sebral pušku, kterou jsem… Ukradli mi knihu. Novou knihu, kterou jsem neměla dočtenou a čekala jsem na ni dva měsíce. Měla jsem takovou zlost! Chvíli jsem byla ochotná se s Alexem o tu pušku klidně i poprat, jen abych si to mohla jít s těmi drzými chmatáky vyřídit... Ta vzpomínka je tak moc odlišná od čehokoliv, co jsem kdy cítila a zažila v kůži Dumah… Patří životu, který nyní žiju. Tomu, kým nyní jsem. A to… Delilah.
Narovnám se a odtrhnu pohled od opic, co po mne zvědavě pokukují. Sklouznu jím po ranní obloze, ze které se pomalu začínají vytrácet světlé barvy a začíná modrat. Sluneční paprsky mne hřejí na kůži a… Prsty si vjedu tak trochu zoufale do vlasů, jak se do mne na pár prchavých okamžiků zakousne smutek a lítost z vědomí, že to není záře ze Zlatého města. Ten pocit, že se tam už nikdy nebudu moci vrátit byl tak… Zdrcující.
Potřesu hlavou a promnu si oči. Cítím se všelijak, ale rozhodně ne dobře. Některé z těch pocitů a vjemů jsou stále příliš silné. Nakonec se otočím a vykročím z balkonu i koupelny pryč, abych zamířila do nepříliš vzdáleného velkého pokoje. Našlapuji tiše, skoro to vypadá, že jsem jediná, kdo je v tuhle dobu vzhůru. Trochu se mi uleví, když nikoho nepotkám. Je to… Je to tak lepší. Přejdu až k tolik známé skříňce, která ukrývá několik lahví a karaf s alkoholem. Vím, jak by se na to Alex tvářil, ale… Ale já potřebuji něčím spláchnout z patra tu hořkou pachuť strachu a beznaděje. Sáhnu po karafě s jeho alkoholem, který v posledních měsících s ním popíjím při našich zvláštních společných večerech namísto vína a s ní i po broušené sklence. Tiše to zacinká a já na chvíli ztuhnu, když se z ložnice ozve tiché zamručení. Ovšem nezdá se, že bych Alexe vzbudila a… A ani ho nechci budit. Na jednu stranu… Nechci nic jiného, než se schovat do jeho náruče a skrýt se před tím vším, ovšem zároveň se děsím toho okamžiku, kdy se mne zeptá… Co se stalo.
Srdce mi opět poskočí jen při pomyšlení na to, co mu odpovím.
A pak… Pak očima zavadím o nenápadnou skříňku ležící na komodě. Relikviář. Myslí mi prokmitne vzpomínka na potemnělý úlomek. Tlukot srdce a tepající síly. Ten pocit prázdnoty, když mi ho Laylah odtrhla od hrudi. Obrovský dóm s kruhovým světlem na vrcholu. Prastaré ruiny, kam jsem spadla a… A kde mne ten úlomek… Čekal. Stejně jako to místo. Jen a jen… Na mě. „Hm, cítíš to snad, nebo ne?“ Iluze džungle na povrchu… Trhnu sebou a karafa mi jako na povel vyklouzne ze sevření studených prstů. „Vždy jsou ledové.“ Polekaně se nadechnu a pokusím se ji ještě zachytit, ale v dlani mi zůstane jen broušený skleněný špunt.
Místností se v další vteřině rozlehne zvuk tříštícího se skla, jak se karafa jen kousek od mých nohou rozletí do všech stran a záplavou střepů se rozlije do všech nazlátlá tekutina. Tiše zaúpím a nešťastně se rozhlédnu po vší té spoušti kolem, zatímco mi myslí rezonuje to jedno jediné slovo…
Rozbitá. | ||
| |||
| Sliby … a pak najednou stojíme v našich komnatách. Ramena se mi zachvějí tichým smíchem. A to jsem si myslela, že ho odložím u Andrase, aby si v klidu promluvili. Teď od něj nespěchám. Možná není čas ztrácet čas, ale… Ten se příjemně natáhne, když se vytáhnu na špičky a tentokrát mu daruji více než jenom polibek na tvář. Dlaně mi sklouznou z boků a já se s úsměvem na rtech otočím ke stolku. Pohled mi padne na zlatou minci výmluvně položenou vedle kožených desek, do nichž jsem si zakládala poznámky. Zarazím se. Tíha rozhovoru s Ramielem na mě dopadne tak nečekaně, až se mi v prvé chvíli vepíše do výrazu. Že po všech těch letech stále podceňuji jeho darem, je nepříjemné zjištění. O to spíše, když jsem málem zapomněla na něco důležitého. Lucifer to neuslyší rád, ale těžko by mi z očí vyčetl záchvěv obavy nebo snad pochybností. Pořád věřím, že to Ramiel slyšet potřeboval. A že to bylo důležité, nejenom protože je to náš přítel, ale jeden z nejschopnějších lidí ve městě. Nemohla jsem ho nechat pochybovat. Stejně jako bych to nemohla Luciferovi neříct. „Tak to vypadá, že můžeš zapomenout na všechno, co jsem říkala,“ povzdechnu si drobně, přičemž mi po paži sklouznou zlaté náramky a shrnu si vlasy za ucho. „Dnes večer je tu jenom jedno jméno, které by tě mělo zajímat.“ * * * Svět se mi rozmaže, skoro jako by si mě Lucifer přidržel kolem pasu. Dokonce i po všech těch letech je to chvílemi dezorientující. Kde to… Zhoupnu se. Malátně pohnu loktem, abych se podepřela na opěrce židle. Z hrdla se mi vydere rozechvěný výdech. Hruď se mi zadrhne, jak narazí na tu zvláštní překážku. Korzet. Mám na sobě korzet. Prsty se zkusmo dotknu látky v místech, kde tolik tísní, a pak jimi povyjedu o něco výš v rozbolavěné touze stisknout Luciferovu hvězdu a uklidnit se alespoň tím. Zlatý přívěšek, který jsem nikdy nesundávala z krku, však nenahmatám. Musela jsem ji sundat? Ale kdy? A proč? Celé je to tak… zvláštní. Já si připadám zvláštně. Tak slabě, tak… cize, nedokonale, takřka jako bych to ani nebyla já. A tohle přeci já… nejsem. Tělo mě neposlouchá, nakolik je ztěžklé únavou. Musela jsem se dostat za hranice svých sil. Přehnala jsem to na bojišti. Poslal mě Lucifer mimo město? Ale pokud tomu tak opravdu bylo, kdo vyhrál? A kde jsou ostatní? A proč se ve vzduchu nechvěje tak známý pach nazlátlého zlata? Ne, svůj stav asi nemohu připsat ztrátě krve. Ani žádnému zranění. Konečně se mi podaří rozlepit oči. Zlatá záře svícnů mě do nich udeří tak náhle a tak intenzivně, že jenom dlouze vydechnu a tvář zase skloním. Rudé kudrlinky, pečlivě vyčesané, zkrocené každým tahem hřebenu a na temeni hlavy sepnuté sponou tak, abych dosáhla přesně toho druhu nedbalé elegance, která byla tuto sezónu v módě, mi přepadnou přes ramena. Táhne to. Škrtí. Ne, takhle směšně navlečená si opravdu nemohu připadat jako já. Nespokojeně si poposednu, až mi látka modré suknice zašustí. Modrá látka… přesně v tom odstínu, v kterém se nesly i naše slavnosti světle… „Vero?“ „Wi…“ zachvěje se mi na rtech, ale najednou mi to jméno zní stejně tak zvláštně, cize a – a nesprávně jako všechno ostatní. Zarazím se. Očima otevřenýma dokořán se na toho muže zadívám. Znám ho. Soudce. Je to… Soudce. Sedí přímo přede mnou. Muž, který Lucifera… To on vyřkl onen krutý rozsudek. A když sněť nezpečetila jeho osud a plán jim nevyšel, rozhodli se dílo dokončit ještě bolestivěji. Ta zbraň. Ten jed. To on… Znovu mnou projede záchvěv oslepujícího hněvu, až sebou trhnu a vystřelím na nohy. Je to náhlý pohyb. Prudký. Takřka bojovný, ale zase narazím na to, jak slabé tohle tělo je. Svět se opět zhoupne. Klopýtnu. Židle nešťastně zaskřípe, jak se jím honem zachytím a nechtěně ji potáhnu po dřevěné podlaze. Mám co dělat, abych se udržela na nohou. Divoce zatřepetám řadami ve snaze rozehnat černé květy rozrůstající se mi napříč celým světem. Třesu se. Neschopna se pohnout, neschopna přivolat své zbraně, neschopna se bránit. Nedává to smysl. Ale to je… Je to jedno. Tisíc otázek se slévá do jediné. Jestli Soudce poslali, aby rozsoudil mou duši, tak ať, ale… kde je… Kde je Lucifer? Co se mu stalo? Co mu provedli tentokrát? Snad kdybych mohla, zacouvám, abych mezi námi udržela bezpečnou vzdálenost. Pokud by mi ublížit chtěl, nezabránila bych tomu. Vím to, ale… proč se na mě dívá tak… Zarazím se. Chvíli na něj nechápavě hledím. Nedává to smysl. Proč by se zrovna v mé přítomnosti tvářil tak starostlivě. Nesnášel mě. Od toho prvního setkání mě nesnášel. Viděla jsem mu to na očích. Ten chlad v jeho očích. „… Williame?“ zašeptám – tázavě, jako bych se potřebovala ujistit. Je to opravdu… on? Najednou ho v rysech jeho tváře nacházím. Ano… Ano, znám ho. Toho muže, který pro mě udělal tolik. A s kterým jsem si dlouhé měsíce psala a teď... teď jsem za ním přijela. Rozechvěně vydechnu. To, co se stalo… před chvílí… nebylo to skutečné. Byl to jenom Verš. V posledních měsících se mi milosrdně vyhýbaly, nanejvýše se tu a tam ozvaly záblesky, ale už dlouho jsem nepocítila nic tak… dlouhého a… a… intenzivního. Myšlenky se mi motají a já nedokážu rozuzlit, kde začínám já a kde končí ona. Znovu padne ten zvláštní zvuk. Vero. Tentokrát už v něm matně poznávám své jméno. Dokonce i záblesky, které na mě doléhaly v Davenportu, bylo těžké překonat, a tohle bylo horší. Nemilosrdnější. Drtivější. A já přímo zoufale nechci, aby William věděl, jak moc to bolí. Aby viděl, jak se duše zoufale napne takřka k prasknutí, když Luciferovu náruč nahradí drtivá samota. A vědomí, že si za to můžu já. Nemusela jsem na to být sama. Nemusela jsem… Celé je to špatně. Měla bych mu stát po boku. Vždycky po jeho boku. Slíbil mi to! Slíbil mi to… a já… já… Celý svůj život jsem toužila po jediném. Dokonce i s Philipem jsem doufala v šťastný konec, není to snad v přirozenosti každé nevěsty? Chtěla jsem jenom někoho, kdo by… ale kdo by dokázal milovat reinkarnovanou Zerachiel, pravou ruku ďábla? Nikdo kromě něj samého. Nikdo jiný by nedokázal přehlédnout její hříchy a sejmout z ní jejich tíhu. Tolik se zlobila. Na Tribunál. Na všechny, kdo mu sloužili. Na celý svět. Věděla jsem to. Věděla jsem to už předtím, ale teprve teď na mě doléhá význam toho, co to znamená. Z náznaků jsem si poskládala, že jsme nestáli na správné straně barikády. Že jsme do tohoto světa vnesli tolik smrti a utrpení. Převrátili Zlaté město. Napáchali nenapravitelnou škodu na přirozeném pořádku věcí. Zabili své bratry a sestry. A možná… Možná měl Lucifer dobrý důvod. Zerachiel tomu věřila z celého srdce, ale já… nevím. Ať zamýšlel cokoliv, uvěznil nás v tomhle nekonečném kruhu. Nedaroval nám svobodu, jenom vyměnil jedna pouta za jiné – tentokrát v podobně Veršů. On… Chtěl tohle? Máme nesmrtelnou duši, máme naše vzpomínky, ale naše těla se stala smrtelnými. Skoro mu to vyšlo. Skoro. Ramiel měl pravdu. Každá mince má dvě strany. Dokonce i tak prostá věc jako vědět, kým jsme byli. Tohle utrpení neskončí. Neuteču tomu. Verše budou vždycky čekat za rohem, připraveny mě strhnout pod hladinu a připomenout mi, že nikdy nebudu šťastná, ať už se budu snažit sebevíc. Nikdy… Ale copak by si to někdo jako ona zasloužil? „… bylo to,“ slyším se vyslovit, snad protože se ticho natáhlo a já mám pocit, že Williamovi dlužím alespoň nějaké vysvětlení, „jako bych… jako bych všechny ty… zlé věci dělala já…“ Pořád to mám před očima. Krev deroucí se na svobodu z těl smrtelníků. Potoky krve čekající jenom na můj rozkaz. Zlaté jiskřičky chvějící se ve vzduchu, tak plné života a tak… tak svůdné. Pobledlou tvář Suriela a to náhlé ticho rozpínající se nad chrámem. Nepřežil to nikdo. Až na ni. Dumah. Svázanou na zemi. Prosila mě… Opravdu mě prosila, abych ji zabila? Dokonce ani všechno to zoufalství zračící se jí ve tváři mnou nepohnulo. Byla jsem zlá. Krutá. Nesmyslně krutá. Jako by snad bolest, kterou mu rozhodnutí Tribunálu způsobilo, ospravedlnilo všechny její hříchy. Jako by jí už na ničem nezáleželo. Jenom na něm. Intenzita, s níž se k němu obracela, nakonec převážila všechno ostatní. Proč bych to… Já bych přeci nic takového… nikdy… a Suriel… byl to… přítel, dokonce kývl. Možná… Možná zemřít nemusel. Jak si mohla být tak jistá… Ne, nebyla si jistá, jenom to pak nestálo za riziko, že by lhal. Ale i kdyby, copak by dokázal ohrozit ji nebo Lucifera? Nemusela ho zabít. Nemusela jsem ho… Nerozumím tomu. Ničemu z toho nerozumím. Jak se v mé duši může skrývat tolik zla? Jak můžu být něčeho takového schopná? Vím… Vím, že jsem udělala spoustu hloupých věcí. Nechala jsem se unést. Kradla jsem, dokonce… dokonce jsem se neovládla a Philip… Možná jí jsem podobnější, než si myslím. Nikdy jsem nelitovala toho, že je pryč, snad jenom… toho činu… ale ani jemu… ani jemu jsem ublížit nechtěla, nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit. Tolik jsem se snažila věci dělat správně. Napravit je. Ale co když… přes všechnu tu snahu… „Omlouvám se…“ Jsou to tak… zbytečná slova. Nesmyslná. Nic z toho, co Zerachiel napáchala, to už nespraví. Nevezme to zpátky její nadšení Luciferovým plánem ani ochotu udělat cokoliv, aby spolu opravdu měli věčnost. Dokonce… Dokonce i takovou. Nevezme to zpátky dokonce ani nic z toho, co jsem udělala já. Ani to, jak těžké je si v tuhle chvíli připomínat slib, který jsem Williamovi před dlouhými měsíci složila, ale… ale snažím se, opravdu se snažím. Znovu si připomenout, kdo jsem. A kdo ne. Ale když... ono to bylo... tak opravdové... „Omlouvám se,“ plačtivě vydechnu do ozvěny vlastních slov. I za to, že je to zase on, kdo… tomuhle musí být svědkem. Není to fér. Není to k němu fér. Nic z toho není fér. O kolik by bylo všechno snazší, kdyby nás netížily vzpomínky minulých životů…
| ||
| |||
| Jako hromádka zápalek Delilah Blair Flanagan Spustíš nohy na dřevěnou podlahu a postavíš se. Matrace se jen drobně zhoupne pod tvým pohybem a cíp přikrývky spadne na zem. To ale spícího muže neprobudí. Ne, vidíš jen, jak se přetočí na bok a jedna jeho ruka sklouzne mimoděk na místo, na kterém si před chvílí ještě ležela ty. Jindy by ti nejspíše skončila položená přes bok, ale teď zůstala jen na prázdném vychládajícím prostěradle.
Ty už ale na nic nečekáš. Musíš ven. Na vzduch. Vyběhneš na balkón a ucítíš tu ranní vlhkost a svěžest místní přírody, která je od vašeho domu nedaleko. Stejně tak se vzduchem nese i lehká ale známá vůně jídla, které už tu jistě začali připravovat. Slunce se líně zvedá nad obzor, ale zatím postrádá většinu ze své denní ostrosti a síly. Jen zbarvuje oblohu a načechrané mraky do odstínů zlaté a růžové.
Nemohla by si však tohle vše vnímat méně. Ne, jindy by si to snad i ocenila, ale dnes… Dnes… Kdy vůbec bylo dnes? Myšlenky v hlavě máš podivně zpřeházené. Jako když se vysypou dva druhy zápalek do jedné hromádky. Jedny patří Dumah. Druhé Delilah. Povybírat je a přetřídit je, je skutečně náročný úkol. Velmi nepříjemný úkol.
Čas běží. Ráno je trochu svěžejší, a tak cítíš chlad na kůži i přes tu lehkou noční košili. Nebo je to snad něčím jiným? Pomalu se ti ale daří dávat dohromady to, kde jsi. To, kým jsi. A také i kdy… Však už tu s Alexanderem žijete přes půl roku. V Dvarace. Ve vašem domě, který ses zpočátku zdráhala takto označovat, ale časem… Časem jste se spolu naučili být. Dokonce i mluvit, když to bylo třeba. Prostě žít spolu bok po boku. A i když to někdy skřípalo, ty jiné společně strávené chvíle to plně vyvažovaly. Bylo to vlastně… krásné.
Vyruší tě náhlý křik opic. Jedna z místních tlup se přihnala na nedalekou zídku a zvědavě tě pozoruje v jistém očekávání… něčeho. Však kolik jídla, a nejen jídla, už ti odtud ty potvory ukradly. Dost možná budeš jedna z prvních, kteří v tomto domě vstali, a tak sis tím vysloužila jejich pozornost. Posedaly si tam i s pár mladými, co pobíhají vesele mezi dospělými, a ve světle ranních paprsků po tobě pokukují.
Ne, nemáš ale u sebe nic, co by ta nenechavá zvířata mohla sebrat. Služebnictvo také moc dobře ví, že není radno nechávat na balkóně jakékoliv drobnosti, a tak je vše kromě nábytku vždy pečlivě odneseno a uklizeno, když to již není třeba.
Za tu dobu, co jsi zde byla, už slunce povylezlo o maličko výše nad obzor a začalo alespoň trochu hřát. Přesto… Přesto se necítíš stále dobře. Jak by si mohla? Vydáš se tedy zpátky dovnitř. Tiše do vašeho pokoje ke známé skříňce, kterou ale v tuhle brzkou ranní hodinu skutečně jindy neotvíráš. Ani Alexandera si neviděla dělat něco podobného, a to má k této kratochvíli rozhodně také vcelku otevřený přístup.
Dvířka cvaknou a sklo zacinká. Z postele se ozve jen tiché zamručení a zašustění povlečení, jak se Alexander trochu pohnul, ale nevypadá to, že by si tím pána domu vzbudila. To je možná nakonec dobře. Dovedeš si vcelku živě představit, jak by se tvářil, kdyby tě tu takhle viděl. To svraštěné obočí a nakrčené čelo. Opravdu jako… Generál.
| ||
| |||
| Poslední tóny
Bledá záře klouže po kůži, avšak nehřeje, ničím ani vzdáleně nepřipomíná domov. Ten je stále daleko, vzdálený a nedosažitelný. Zapovězený někomu jako jsem teď… Já. Studená mlha opět jen zavíří a stáhne se, když se ke mně Lucifer skloní. Přinutí mne to pootevřít oči a zvednout směrem k němu tvář. Ta tichá slova mi znějí v mysli ještě chvíli poté, co domluví.
My všichni… My… Všichni…
Párkrát zamrkám a až poté se mi podaří zaostřit na ruku jen kousek ode mne. Obklopuje ji to jemné bílé světlo a čeká tam na mne společně s příslibem, stejně lákavý a nebezpečným jako je pro můru světlo, co vydává plamen. Spodní ret se mi zachvěje a s dalším mrknutím z koutku oka uteče posledních pár slz razících si cestičku po tváři. Okovy zacinkají, jak se má paže pohne a já v další chvíli s tou bolestnou nejistotou opatrně vložím své prsty do Luciferovy dlaně na znamení zpečetění svého vlastního pádu na to nejhlubší a nejčernější dno…
… kde na mne čeká už jen chladná temnota stravující mne kousek po kousku. S každým zoufalým pokusem o nádech mi plní plíce a lačně pohlcuje můj křik. Vznáším se v ní a cítím, jak s každým tempem klesám více a více ke dnu bez ohledu na to kudy se z ní snažím uniknout. Je všude. Drtí mne ve svém sevření a obklopuje ze všech stran. Není z ní úniku, nemůže být. Ta ledová nicota prosakuje z mé kůže, prodírá se ven desítkami drobných chodbiček provrtaných masem, kostmi i mou vlastní duší. Já jsem ta temnota. Já…
Až pak to náhle zahlédnu. Slabou nazlátlou záři světla ukazujícího mi skutečnou cestu nahoru… Na hladinu. Vší silou se tím směrem odrazím a cítím, jak stoupám vzhůru, přímo k…
… narudlému mihotavému světlu lampy stojící na dřevěném stolku. Plamínek za barevným sklem tančí v tom posledním okamžiku před vlastní smrtí, obklopený příjemnou vůní skořice a badyánu proplétající se ranním vzduchem proudícím skrze pootevřené okno. Takřka bez mrknutí hledím do lampy a až opožděně mi dochází, že v místnosti panuje už jen řídké šero zředěné narůžovělým světlem vycházejícího slunce. V oknech povlávají světlé barevné závěsy a z dálky sem doléhá zpěv a křik probouzejících se ptáků.
V šoku těkám pohledem kolem sebe, aniž bych tušila, kde to jsem. Zápěstí ani kotníky netíží okovy, ani se neozývá cinkání řetězů, když se pohnu. Pryč je studená kamenná podlaha a… A pryč je ten stravující chlad převalující se uvnitř mne samé. Pootevřu rty a až teď mi dochází, že neležím na zemi, ale v posteli. V měkké posteli. A namísto chladu cítím naopak… Teplo. Tu důvěrně známou horkost, ve které jsem toužila utopit celou věčnost. Tichý pokojný zvuk nádechů a výdechů ozývající se zpoza mých zad mne na okamžik přimrazí na místě.
Je to jen předzvěst další kruté hry… Fantazie… Trestu i odměny za… Ale… Přeci…
S těžkým polknutím se přiměji pohnout se. Přetočím se na záda a v tu chvíli ho spatřím. Generála ležícího vedle mne tak jako mnohokrát předtím. Bez dechu na něj hledím s očima rozevřenýma široce dokořán. Nedýchám. Bojím se i mrknout. Přesto… Pohledem sklouznu po jeho vlasech, se kterými je něco… Jsou tak podivně… Krátké. Nechápu to. Kamael by přeci nikdy… Přesto tam leží. Tak klidný. Spokojený. Hruď se mu zvedá v pravidelných nádeších a výdeších a…
… a on…
Zamrkám. Realita ke mne pozvolna doléhá, přesto tohle uvědomění přichází jako blesk z čistého nebe. V mysli se mi náhle vynoří zcela jiné jméno. Zní tak podivně a správně zároveň. Alexander. Tak se teď jmenuje. A je v pořádku. Je tu… Je tu se mnou. Pro mě. V bezpečí… Uleví se mi, tak straně moc se mi uleví. Tak moc, že se k němu málem nakloním, abych ho objala. Ovšem navzdory tomu se náhle zarazím. Pokud ovšem on není Kamael, tak já… Já nejsem Dumah, ale…
Delilah. Delilah. Delilah.
„Delilah,“ vydechnu tichounce a musím si to jméno v duchu ještě několikrát zopakovat, abych se ujistila, že je to pravda. Že jsem opravdu Delilah a ne… Ten pocit deja vu mne zasáhne tak silně až se mi na chvíli zatmí před očima a svět kolem se na chvíli promění v sérii hrůzných záblesků. Kaleidoskop vzpomínek rozbitých časem. Spící Alexander. Nehybná tvář umírajícího Kamaela. Narudlé světlo lampy. Rudá záře žhnoucích symbolů. Ruce položené na přikrývce. Prsty zkroucené v křeči, pokryté změtí šplhajících černých čar. Sytá vůně kouře stoupajícího z dohořívajícího knotu v olejové lampě. Pach škvařící se krve a masa. A to není všechno. Zdaleka to není všechno.
Dech se mi zrychlí a vlastní dlaň vystřelí k ústům, aby je překryla a pevně stiskla. Tak silně, až si vlastní prsty surově zarývám do tváře jen abych v sobě zdusila ten příšerný zalykavý zvuk, co se mi dere z hrdla. Srdce mi buší, přesto nakonec nevydám ani hlásku. Přesto v tu samou chvíli ucítím pod jazykem kyselou trpkost.
Jen pomalu uvolním stisk dlaně tisknoucí se k vlastním rtům a posadím se. Opatrně spustím nohy z postele a vytáhnu se do stoje. Udělám první rozechvělý krok vedoucí z ložnice ven a pak druhý. A ještě jeden. Stín, který vrhají na podlahu dveře. Kaluž zlatavé krve rozlévající se mi pod nohama. Dlaň opět vystřelí k ústům, jak se mi navalí a v tu samou chvíli vyběhnu z místnosti pryč.
Zastavím se až v koupelně, kde se zlomím v pase nad vanou a od stěn místnosti se odrazí zvuk dávivého kašle, který mnou zacloumá. Nakonec ze sebe ovšem nedostanu nic. Nic… Prudce se narovnám a pohledem zavadím o vlastní ruce. Dekolt volné tmavé noční košile. Není tam… Nic. Necítím nic. Přesto… Přesto… Myšlenky, vzpomínky, vše se mi zběsile míhá myslí a ten pocit je tak… Ochromující. Tak moc, že je pro mne tak… Tak moc těžké rozlišit, co jsem jsem já a co… Dumah.
Jako ve snách se rozhlédnu kolem sebe a vratkým krokem vyjdu na balkon, co ke koupelně náleží. S pohledem upřeným na oblohu zabarvenou prvními paprsky vycházejícího slunce ztěžka dosednu na zem. Dlaněmi si přejedu po vlastních pažích a s dlouhým roztřeseným výdechem se tam shrbím a skloním k zemi tak, že se dotknu čelem podlahy, zatímco cítím, jak se mi do zad nesměle opírá sluneční záře…
We are buried in broken dreams We are knee-deep without a plea | ||
| |||
| Konec sloky ☩ Tančíte a svět se míhá v barvách, které má jen vaše černé město. Váš domov. Je to uvolňující a osvobozující pocit. Prostě jen tak být. Užívat si života a jeden druhého. Nemuset se cítit sama.
„Hmm, poznámek? Ale jistě, to nebude problém. Ještě bych zapomněl nějakou veledůležitou schůzku. Předpokládám, že si je nechala v komnatách?... Pojď. Není čas, ztrácet čas.“ Šarmantně se na tebe usměje a rukou kolem tvého pasu si tě přitáhne více k sobě, aby se bez dalšího otálení barvy světa rozplynuly v bílém záblesku a vy jste náhle stanuli v tobě známých prostorách vašich soukromých komnat. Chvíli to vypadá, že tě Lucifer jen tak nepustí, když už jste ostatně tady, sami, ale nakonec přeci jen jeho ruce sklouznou z tvého těla a ty se otočíš ke stolku, na kterém si nechala ty nenápadné kožené desky. Stačí krátký pohled, kolečka v hlavě se pootočí a tobě to dojde. Ramiel. Ramiel a váš rozhovor o Luciferově plánu. A Ramiel, kterého si tu nikde celý večer neviděla.
„… Děje se něco, drahá?“ Zpozorní muž za tebou, když si všimne tvého zaváhání.
„O co přesně jde?“ A na čele se mu vyrýsuje ta známá vráska.
☩
Stojí nad tebou a jeho bledá záře tě osvětluje podobná měsíci a nebo spíše hvězdám. I tak se ale cítíš sama. Přísahal ti. Slíbil to. A přiložil tak polínko na ten skomírající ohýnek naděje. Zda nakonec vyhasne a nebo se rozhoří, je ale… ve hvězdách.
„Dobře.“ Zopakuje tvé slovo pomalu a rty se mu zvlní do spokojeného úsměvu. „Jsem rád, že jsme nakonec našli společnou řeč, Dumah. Věřím, že z toho budeme profitovat nakonec oba. A nejenom my. My všichni.“ Skloní se k tobě a ty před sebou náhle zahlédneš ruku nataženou v jasném nápomocném gestu. Vidíš tu světlou kůži, bílý rukáv, vše dokonalé. Bez jediné poskvrnky.
„Pojď. Najdeme ti něco lepšího. Pohodlnějšího. Nakonec… Není čas, ztrácet čas.“
☩
Svět se protočí. Jednou, dvakrát… Nesčetněkrát. Je těžké se probrat zpátky. Musela jsi to přeci Luciferovi říct. To všechno, co se stalo. Ten drobný ale důležitý detail v podobě tvého rozhovoru s Ramielem, který…
„Vero?“ Zaslechneš hluboký hlas, který tě osloví jménem, co neznáš. Nepřeřekl se, nebo snad…? Zmatení se násobí s tím, jak se ti vrací vjemy ze znaveného těla. Je to těžké. Skoro jako kdyby tě někdo vyrval z tvého původního, nesmrtelného, a nacpal do něčeho tak… nedokonalého. Ty těsné těžké šaty. Korzet, jehož stisk cítíš na těle při každém hlubším nádechu. Ten vyčesaný účes, který na několika místech naprosto zbytečně táhne. Mihotavé světlo z množství svící tvé oči v první chvíli láka jako ztracenou můru.
„Už jste vzhůru?“ Opět promluví ten… muž, na kterého pohlédneš. Sedí tam. Poznáváš ho. V šeru pokoje prosvětleném plameny lamp a svící je z jeho tváře patrné jen několik ostřejších rysů, ale i tak o tom není pochyb. Je to přeci William. Ten, za kterým si přijela do Nového Jeruzaléma, aby… Co je to Nový Jeruzalém? Vždyť vypadá jako Soudce… Soudce ne, Radní…
V hlavě máš zmatek. Je těžké rozlišit mezi tím, které myšlenky jsou Very a které Zerachiel. Až opožděně ti dochází, že tohle byly Verše. Další Verše. Ale opravdu dlouhé. Velmi intenzivní. Na to, jak se ti poslední měsíce milosrdně vyhýbaly, tak teď udeřily s plnou silou.
Je ti zle. Skutečně fyzicky zle. Ale zmatek v hlavě je mnohem větší. Jako kdyby ti v ní zuřila bouře, která zpustošila Davenport před… Kdy to vůbec bylo? V první chvíli ani nevíš, proč tu jsi. Kde to jsi. A co tu vůbec dělá on? A kde je Lucifer?!
„…Už jsem se začínal bát. Vero… Nevypadáte dobře.“ Ozve se tiché zavrzání dřeva, jak se černovlasý muž zvedne ze židle pár kroky k tobě dojde. V přísné tváři se však zrcadlí starostlivý výraz.
„V pořádku?“
☩
Pohltí tě chladná temnota. Plaveš v ní. Topíš se v ní. Cítíš se ztracená.
Pak však zahlédneš světlo v temnotě. Zlatá záře mihotající se jako sluneční paprsky proplétající se vodní hladinou. Odrazíš se ke světlu…
Zlatá se změní v rudou. Hledíš do narudlé záře orientální lampy, jejíž plamínek už pomalu skomírá a brzy jistě vyhasne. Ve vzduchu se vznáší vůně koření a svěžest ranního vzduchu. Dle narůžovělého světla pronikajícího sem skrz jemné závěsy, co povlávají v teplém vánku, musela lampa hořet většinu večera.
V první chvíli to zde nepoznáváš. Ta tam je ta kamenná podlaha, řetězy kolem nohou a rukou. Ten… chlad. Ležíš na něčem měkkém. Posteli. A vedle sebe cítíš, jak tě něco hřeje. To horké lidské teplo, které doprovází i pravidelný zvuk tichého oddechování.
Stačí se otočit, abys ho viděla.
Generál. Skutečně je to on? Rudé vlasy, podivně zkrácené, jsou rozprostřené na bílém povlečení a oděný je v lehké černé košili. První ranní paprsky začínají malovat na jeho kůži, ale nevypadá to, že by ho to jakkoliv rušilo. Leží tam tak klidně. Ve tváři nemá ani stopu po bolesti. Slabosti. Ne, jako když umíral v té džungli nebo… Ne, to byla iluze. Kamael nezemřel on… Ale to není Kamael. Jmenuje se…
… Alexander.
A ty jsi… Dumah?
Ne!
… Delilah.
| ||
| |||
 | Verše: Pod hladinou Hlas se mi láme, zatímco se nutím do těch pár zoufalých slov, která ode mne Lucifer chtěl slyšet. Dělám chybu, stále a znovu, nepoučitelná vším tím, co se stalo vždy, když jsem kráčela ve stopách, co mi přichystal a já do nich nevědomky vstoupila zaštítěná svojí vlastní volbou. Teď dělám to samé, zatímco doufám, že tentokrát to dopadne jinak. Je to šílenství nebo zoufalství? Topím se v obojím a sotva lapám po dechu, než mě vždy ten cizí chlad Ztraceného uvnitř mne stáhne pod hladinu a chvíli mne tam přidrží. Poplašenými myšlenkami se proplétá ta krátká vzpomínka, neurčitý vjem vlastního těla plujícího ocelově šedivými mračny nad pustou krajinou. Myšlenka, vědomí, které nepatřilo mne. A bojím se toho.
Promlouvá ke mne stále tak klidně a rozvážně. Nedá se to v ničem srovnat s tím, jak se ke mne choval před tím vším a je to něco, z čeho mi není dobře po těle. Stejně jako z něj samotného. Síla, co z něj sálá… To bílé světlo, které se kolem něj drží jako svatá aureola. Je to špatné a zvrácené. Stejně jako to, co mi udělal. A přesto je možná on tou jedinou osobou… Bálo se ho to. Ta cizí studená mlha.
„Dobře,“ hlesnu tichounce na znamení souhlasu a sotva znatelně kývnu hlavou. | ||
