Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

♬♬♬♬♬

Návrat zpátky do té bezútěšné reality je šok. Jako kdyby někdo nemilosrdně hodil kotě do ledové vody. Není ale už moc na co čekat. Nabídka byla přednesená a Lucifer nevypadá, že by ti tu chtěl něco vnucovat. Sám to řekl jasně. Času je spousta.

Od stěn se rozezní rytmický zvuk kroků, zatímco ty dál sedíš schoulená na zemi a držíš se nad pomyslnou hladinou jen silou vůle. Jak dlouho ještě tohle zvládneš? Jak dlouho to bude trvat, než tě ta věc v tobě pohltí? Mohlo by se to stát? Těžko říct. Všechno tohle je pro tebe tak nové. Cizí.

Do ozvěny kroků se vplete tvůj tichý hlas. Nastane ticho. Lucifer se zastaví jen pár metrů od dveří. Chvíli tam jen stojí otočený k tobě zády zahalenými v bílém plášti. Pak se přeci jen ozve tichý zvuk zašustění látky a dopad nohy na zem, jak se k otočí a udělá krok zpátky k tobě. Stříbromodré oči se upnou na tebe a trochu přemýšlivě skloní hlavu, zatímco si tě prohlíží.

„Hmm, ano. Jak jsem řekl…“ Promluví po chvíli klidným, tlumeným hlasem, jako kdyby mluvil na vyděšené zvíře krčící se v koutě.

„… Pokud budeš spolupracovat, pomůžeme na oplátku i my tobě.“ Vykročí zpátky k tobě.

„Samozřejmě, jen pokud budeš chtít.“ Roztáhne ruce v ladném gestu, zatímco se zastaví jen asi metr od tebe. Bylo by to skutečně možné? Je těžké tomu uvěřit a dát se všanc té falešné naději. Pokud ale dokázali tohle, možná ta šance tam je. Ať už je Lucifer jakýkoliv, sama si to z něj cítila. To, že už nebyl takový jako dříve. Byl mocnější… zářivější. A to i na serafína, ty nejvyšší a nejsilnější z vás.

„Ale to hlavní… Ano, nechám tě pak odejít.“ Skloní k tobě pohled a prameny bílých vlasů mu spadnou podél tváří. Skutečně se zdá, jako kdyby měl stále v sobě to podivné lehké světlo, které vyzařuje do okolí.

„Budeš volná.“

Jen dvě slova stačí k tak lákavému příslibu, který ti popožene srdce. Pak se však rozhostí ticho. Skoro jako kdyby na něco čekal nebo snad… Potáhne vzduch do plic a koutek tenkých rtů mu vyjede do drobného úsměvu.

„A samozřejmě… přísáhám, Dumah.“

Tentokrát Luciferovi naslouchám bez zájmu. Vždy to uměl se slovy a nyní tomu není jinak. Kulisa zlatého města jen podtrhuje jeho řeč, zatímco se jeho silueta majestátně tyčí proti výhledu z terasy, na které stojíme. Až z toho pohledu běhá mráz po zádech. Z toho... Z toho, co ve mne vyvolává. Hovoří ke mne mírně a trpělivě navzdory odmítnutí, které se mu z mé strany dostalo. On a jeho velkolepé plány. Zatím jediné, co mi dokázal je to, že dohlédnout na jejich konec s sebou nese akorát bolest. Nový svět pro nás všechny, zní to jako pozlátko. Zničil zrcadlo. Poskvrnil a znehodnotil jeden z jeho úlomků… Nikdy už nepůjde složit zpátky. Jen vzpomínka na potemnělý střep zrcadla tepající silou v rytmu mého srdce… Rozechvěle vydechnu. Ne, skutečná svoboda neexistuje a ten jeho svobodný nový svět také nikdy nebude skutečný.

Pomalu se ke mne otočí a já se přeci jen neubráním pohledu na jeho siluetu. Na Zlaté město tyčící se zpoza bělostných mraků do nebeských výšin. Něco v mém výrazu, v mých očích… Na chvíli povolí. Nepřála bych si nic jiného, než aby to bylo skutečné. Ovšem nyní to není nic víc než kacířská myšlenka. Já už sem nepatřím. Můj dům zůstane už navždy prázdný stejně jako mnoho ostatních, o kterých jsem vyprávěla v té temné cele… Ramielovi. Vzpomínka na ten rozhovor se bez varování vynoří z mlhavých vod, než v nich zase nenávratně zmizí společně s dalšími slovy Lucifera.

Tohle zabolí. Tohle hodně zabolí. Samozřejmě… Celá… Vrátit se… Ne… Ne! Říká jen to, co chci slyšet. Nabízí mi šťastný konec, který není skutečný. On… On a jeho kruté hry. Odvrátím od něj tvář, shrbená a zlomená vší tou tíhou, která mne pod sebou uvěznila. Mluví o tonoucím, já už ovšem dávno ležím u dna a popraskané plíce mám plné vody.

Přes rty mi nepřejde jediné slovo, jen tam tiše stojím a odevzdaně čekám, až mne odsud Lucifer propustí, zatímco mi v hlavě zní dokola a dokola jeho slova. Příliš hezká. Příliš dobrá. Příliš…

S lusknutím scenérie mraků utone v bílém světle a po kůži sklouznu poslední konejšivé paprsky zlaté tváře. Návrat zpátky do mého vězení je krutý. Zalapám po dechu a tělem mi na krátkou chvíli zalomcuje třas, jak si náhle o to více zřetelněji uvědomuji ledovou náruč, co mne zde vítá. Musím několikrát zamrkat, abych rozehnala slzy. K mokré tváři se mi lepí vlasy a srdce mi tluče a tluče… Zle se mi dýchá, jak bojuji s tím, abych se tu schoulená na zemi nerozvzlykala.  

Čas… Spoustu času…

Vnímám, jak Lucifer vstává a otáčí se. Zamženým pohledem upřeně hledím na jeho vzdalující se nohy v okovaných botách, které se ode mne za doprovodu tichých kroků rozléhajících se mezi sloupovím vzdalují, zatímco já…

Jen pomalu se vzepřu na chvějících se rukách a vytáhnu se do sedu. Celý ten pohyb provází cinkání řetězů, které utichne ve stejný okamžik, kdy zůstanu sedět shrbená u zdi, s koleny vytaženými pod bradu, které obejmu vlastními pažemi pokrytými poničenými zešedlými liniemi.

„Když… Když budu spolupracovat… Opravdu mě… Necháš odejít?“ promluvím tím tenkým tichým hlasem na samotné hranici slyšitelnosti. Oči se mi stále lesknou, jak si stále nové a nové slzy razí cestu z koutků po lících až k bradě. Nesnáším se za to. Nenávidím to, co se ze mne stalo. Co ze mne… Udělal. „Přísahej mi,“ šeptnu a hlas se mi při těch slovech zachvěje.

Jsem… Jsem tak hloupá… A ještě hloupější, pokud mu to opravdu uvěřím. Jenže… Jenže já mu to chci věřit. Chci, aby tohle všechno skončilo bez ohledu na to… Jak to bude.

Dumah

♬♬♬♬♬

Stojíš tam. Ten výhled na město a tvůj domov je tak… známý. Jak je to dlouho, co jsi se ještě procházela jeho ulicemi? Co si přelétala nad tím nespočtem střech? Takto z dálky ani není patrné, jestli je město i v této verzi tak částečně prázdné, jak si pamatuješ nebo snad je Luciferova iluze ještě z dob zašlé slávy? Z dob míru? Na tom teď ale vůbec nezáleží. I kdyby se ty časy zase vrátily, ty do toho světa už nepatříš. Představa, že by tě tam nechali žít, se zdá tak nereálná a vzdálená, že to až bolí. Obklopená tím, co nikdy nemůžeš mít. Ne takto.

Nebo snad? Ta nabídka, co zazní, se zdá podobně nemožná jako tohle všechno. Nedosažitelná. A navíc… podezřelá. Už ses tolikrát spálila v Luciferově přítomnosti, že podobná slova útěchy a možnou naději bereš s rezervou. Vždycky je to něco za něco a je otázkou, zda by si nakonec vůbec svůj díl odměny dostala.

„Mé zájmy?“ Otočí se na tebe bělovlasý muž, který zůstal stát na místě, od kterého ses vzdálila. „Ano, Dumah, možná se to tak může zdát. Že tohle všechno dělám pro sebe. Ale nemohla by si být dál od pravdy. Jednou… Jednou to možná pochopíš.“ Hledí na tebe chápavě. Ne, nevypadá to, že by se zlobil tvým odmítnutím. Tím, že jsi snad prohlédla jeho plány. Skutečně se chová jinak než posledně.

„Je mi líto, že některé změny nejdou bez obětí, ale věř tomu, že jednou bude tohle vše jen temnou minulostí. Bude to nový svět pro nás všechny. Svobodný. A budeme na tyhle kapitoly našich životů moci pouze vzpomínat. Skutečně všichni. I ti padlí.“ Ne, ta slova jakkoliv líbivá pro tebe v současné situaci postrádají většinu jejich významu. I přes to, kdo ve skutečnosti ti je říká a jak přesvědčivě i při těch pár větách působí. Je to další hra, manipulace, nebo tomu opravdu tak věří? Nevíš. Nevyznáš se v něm. A těžko říct, zda vůbec někdo.

„Samozřejmě by bylo lepší, kdyby si spolupracovala. Mohlo by to dost věcem pomoci. Především nakonec tobě. Ale… To rozhodnutí je na tobě Dumah. Nebudu tě nutit. Teď už nemusím.“ Otočí se k tobě čelem, zatímco se za jeho bělostnou postavou rýsuje panorama Zlatého města. Je to skutečně pohled, který se vepíše do paměti. Něco hodné katedrál smrtelníků.

Pán a jeho město.

Ani nevíš, kde se ti v hlavě vzala tato asociace, ale ve světle posledních událostí ti z ní akorát přejede mráz po zádech.

„Samozřejmě, že bych tě jednou pustil. I to by byla možnost, jak se domluvit. Pokud bychom byli s touto částí hotoví… Ničemu by to vlastně nevadilo. Mohla by si být opět celá a vrátit se zpátky do své zlaté klece. Za Generálem. Za ostatními. Co by si snad řekla Tribunálu, by už bylo na tobě.“ Pokrčí lehce rameny, aniž by to vypadalo, že by ho to snad nějak více trápilo.

„Chceš zpátky?“ Nakloní tázavě hlavu na stranu a sklouzne po tobě zamyšleným pohledem. „Dobře… Jak si přeješ, Dumah. Přemýšlej ale o mé nabídce. Ne vždy je rozumné odstrkovat pomocnou ruku nehledě na to, kdo ti ji nabízí. Tonoucí se také neptá, kdo jej vytahuje z vody. A já ti tu naději nabízím. Avšak… Chápu.“ Skloní hlavu v uctivém gestu... Zvedne ruku. Bříška prstů o sebe zavadí a…

*lusk*

Zlaté město je pryč. Tvůj domov je opět nic než jen vzpomínkou. Ještě jako kdyby si mohla cítit tu hřejivou záři laskající kůži. Avšak tam uvnitř už cítíš opět ten cizí chlad. Ten, který tohle všechno velmi rychle zažene a připomene ti, co je ta skutečná realita.

„Přemýšlej o tom Dumah. Nemusíš se rozhodnout dnes. Ani zítra… Ani… No, máš čas. Spoustu času.“ Narovná se muž před tebou a ještě chvíli na tebe přemýšlivě hladí, než se vydá k odchodu.  

♫♪♪♫

„Chápu.“

Ne, nechápe to. Nechápe nic. Jak by mohl? Tohle se jen říká, protože to něco v nás chce nakonec vždy slyšet. Jenže místo útěchy, kterou by mi to mělo přinést, tak to jen všechno zhorší. Skrze slzy skoro nevidím a je pro mne čím dál těžší zadržet pláč. Dokud jsem tu byla sama, dokázala jsem se před tím vším uzavřít, nechat svoji mysl proplouvat prázdnotou a předstírat, že tu nejsem. Že Dumah… Dumah přestala existovat. Ale teď to nejde.

Skrytá za hradbou z vlastních vlasů koutkem oka sleduji, jak se ke mně blíží. Přikrčím se ještě více, jakmile mi dojde, že se ke mně sklání. Stejně jako v Damašku, ačkoliv… Ne. Není to jako v Damašku. Už nikdy to nebude jako v Damašku. Náš pohled se krátce střetne a v tom jeho namísto zhnusení, které cítím sama k sobě a které by při pohledu na mne měl cítit kdokoliv, spatřím tam… Lítost? To je možná ještě horší.

Opožděně si všimnu pohybu, natažené ruky, co se blíží k mé tváři. Poplašeně sebou trhnu, ale už nemám kam utéci. Nedělá to jen tak. On nic nedělá jen tak. Přitisknu se tak tváří zpátky k podlaze a přivřu oči s vědomím toho, že mu v tom stejně nezabráním. Jak bych… Jen mohla… Vše ostatní se v další chvíli ztratí společně s tím jemným dotykem uprostřed čela v bílé záři, která pronikne dokonce i tmou za zavřenými víčky.

Najednou neležím na kamenné podlaze. Do obličeje se mi opírá zlatá záře hřející na kůži a stejně zřetelně vnímám jemný vánek laskající mi rozpuštěné vlasy. Podvědomě zlatavým paprskům nastavím tvář s dlouhým nádechem nasaju do plic vzduch. Pohledem sklouznu po panoramatu Zlatého města, které se přede mnou otvírá a na rtech se mi na okamžik mihne úsměv… Který mi tam vzápětí zamrzne. S trhnutím zvednu ruce a očima rychle kmitnu po zlatých liniích, které je ovíjejí přesně tak, jak to má být. A nejen to. Vše… Vše je, jak má být. Pryč je ten pocit ledových spárů přejíždějících po páteři zevnitř, studená mlha obtáčející se kolem útrob a kostí. Po kůži krom zlaté záře hladí i jemná lehounká látka klouzající při každém pohybu.

Jenže namísto šťastného úsměvu a radosti mi všechny ty vjemy vymažou z tváře jakýkoliv výraz. Svaly na krku se bolestně napnou, jak jen ztěžka polknu. Tohle vše mi tak strašlivě chybělo… A tohle vše už jsem nikdy neměla mít. Netoužila jsem po ničem jiném než na to zapomenout, zahodit všechno, co by mi, byť jen stínem připomínalo, o co vše jsem přišla.
Opožděně mi dojde, že na mě Lucifer mluví. Podívám se po něm a navzdory tomu všemu mám tvář staženou bolestí a tím nezměrným smutkem i zoufalstvím, které ve mne tahle celá iluze jen přiživí. Jako bych se topila a on mi uvázal kolem krku provaz s těžkým balvanem na konci, aby měl jistotu, že už nikdy nevyplavu k hladině. Nikdy. Nikdy…

„Nech si svoji útěchu, Lucifere, nechci ji,“ vydoluji ze sebe přiškrceně a o krok, který ke mne udělá, couvnu já od něj. S tím se zády otočím k vyhlídce, aby mne ten pohled nelákal a přinutím se sklopit hlavu. Obejmu se rukama, jako by to snad mohlo to hřejivé laskavé teplo odehnat. Jsem ohavnost. Nepatří mi.

Srdce mi buší, zatímco Lucifer mluví. Nevěřím mu. Nevěřím mu jediné slovo. Laylah se rozhodně netvářila, že by snad mělo jít o nějaké selhání – spíše naopak. Nečekaně dobrý vedlejší efekt toho všeho.
„Slyšíš se, co říkáš, Lucifere? Je ti líto toho, jak to skončilo. Ale není ti líto mě. Proč by také mělo? Všechno jsi mi sebral a nenechal nic. Jen tak. Pro své vlastní zájmy,“ hlesnu, a ačkoliv by si o to má odpověď říkala, tak můj hlas nezní ani trochu ostře nebo nahněvaně. Jen sklesle. Postrádá jakoukoliv barvu i intonaci. Nastane krátké ticho, které nakonec opět přeruší jeho melodický hlas, kterému strnule naslouchám.

Tak o tohle ti jde…

Prsty si vjedu zoufale do vlasů.

„Jen chceš, abys spolupracovala při vašem dalším výzkumu,“ odpovím mdle. „Já už se takhle přeci nikdy cítit nebudu, Lucifere. Zmrzačil jsi mě a zjizvil. Moje tělo, duši i mysl,“ svěsím ramena. Je to jednodušší, když to přijmete. Na místa jako to, kde jsem se ocitla, naděje nepatří. Ubližuje. „Stejně mě nikdy nenecháš odejít, i kdyby se vám to snad podařilo. Vrátit se domů… Nebo mi snad chceš namluvit, že jsi mě po tom všem, pokud bych to přežila, hodlal pustit, abych o tom vyprávěla Tribunálu?“ sklopím hlavu.

„Vrať nás zpátky. Prosím... Nemáš ani ponětí, jak moc mě tohle tvé milosrdenství bude ve skutečnosti bolet,“ přivřu oči, abych nepodlehla pokušení se ohlédnout a naposledy spatřit domov, jak si ho pamatuji a s ním i místa, která bývala naše.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Lucifer se jen pousměje, působí skoro až zaskočeně, když mu složíš kompliment a lehce potřese hlavou. „Vidím, že někdy stačí jen dramatická hra světel a stínů, aby z toho byl úspěch. Ale, kdo jsem, abych se s tebou hádal.“ Rozhodí hravě rukama a jen krátce tě chytí za paže, když mu vtiskneš polibek na tvář.

„Jistě, běž.“ Šeptne chápavě a už tě nechá jít po tvých dalších povinnostech. Prvotní nervozita z tebe už opadla. To nejhorší a zároveň dost možná nejlepší si měla za sebou. Ačkoliv… Lucifer se jistě hodlal ještě nějaký čas zdržet. Možná když nebude tvůj itinerář pro něj tak dlouhý, mohlo by se ti podařit ukradnout pár z jeho chvil i sama pro sebe.

Rychle uvedeš Rosiera a snažíš se nedát moc najevo, že tentokrát spěcháš. Můžeš si všimnout, že ta jistá oficiálnost shromáždění, která zde byla doslova cítit ve vzduchu, se díky přesunu k dalším bodům programu už o poznání uvolnila. Ostatně teď už bylo na čase se skutečně bavit a užívat toho, že jste se tu opět mohli všichni sejít.

Lucifera najdeš postávat stranou. Vítá tě pohledem, když k němu míříš z pódia a viditelně se snaží příliš si nevšímat pozornosti ostatních, kterou budí. Přeci jen nejsi jediná, jejíž pohled dnes večer přitahuje. Zvedne ruku, ale tu tvou nechytí. Místo toho, aby ti pomohl sestoupit z pódia, tě chytí v pase a zhoupne tě k sobě. Je to nečekané, ale je na něm patrné, že má dnes skutečně dobrou náladu.

„Myslím, že chvály jsem už dnes slyšel dost. Nepřiživuj mou ješitnost. Ještě bych si na to mohl zvyknout.“ Věnuje ti drobný úšklebek, zatímco tě nechá sklouznout na zem, ale nepouští tě. „Tanec? Hmm, ale proč ne. Víš, že se nenechám nikdy dlouho přemlouvat.“ Ustoupí od tebe o půlkrok a podrží tvou dlaň ve své.

„Ale jistě. Můžeme to brát jako…hmmm, revizní kontrolu? Ani pořádně nevím, kolik míst si k tomu tanci na dnešní večer vyhradila. Nedivil bych se, kdyby většinu města.“ Podotkne se šibalským zajiskřením v očích, zatímco vyrazíte k místům, která si k tomu určila. Lucifer se tedy spíše nechává tebou tak trochu vést a je to až s podivem, jak snadné ho bylo přesvědčit. Tedy, víš, že pro tebe si uměl vyhradit čas, pokud jej skutečně měl. A dnes… dnes to tak vypadalo.

„Nemusíš se bát. Dnes večer máme čas i na víc než jeden tanec.“ Stiskne tvou ruku a otočí si tě jedním zkušeným pohybem proti sobě, zatímco hraje hudba a položí ti ruku na bok. „Tedy, možná předbíhám. Ještě jsem nevidět ten tvůj zmíněný program, který si mi nachystala. Upřímně doufám, že není velikosti střední knihy.“ Zasměje se krátce a do hlasu vloží i trochu přehrávané paniky.

To už ale vykročíte do rytmu hudby. Netančíš s Luciferem poprvé. Je to dobrý tanečník a nikdy k něčemu takovému neměl averzi jako pár jiných, které si znala. Kolikrát jste něco takového už prováděli za ty roky? Jak v reálném světě, tak také v těch více fantaskních. Kouzelných místech, která dokázala stvořit jen Luciferova mysl. Bylo to jako vést druhý život. Ten tajný. Společný jen pro vás dva.

„Takže, kde všude se mám dnes zastavit, drahá?“ Nakloní se k tobě v příhodný okamžik, než se vaše cesty na chvíli rozpojí, abyste vás taneční kroky svedou opět dohromady.   

Dumah

Zůstáváš ležet. Odvracíš zrak od toho muže, který ti tohle všechno způsobil. Ta jeho slova nic neznamenají. Víš to moc dobře. Jsou to jen… slova. Jen zvuk bez významu. Těžko říct, co z nich je myšleno upřímně a co je jen další hra. Na ničem z toho ale už stejně nezáleží.

Nic už nikdy nebude v pořádku.

„…Chápu.“ Odtuší po delší chvíli ticha Lucifer. Nevidíš teď na něj, ale zaslechneš opět zvuk jeho blížících se kroků. Ne, nezastaví se, i kdyby ses pohnula nebo se snad snažila odtáhnout. Dojde až k tobě. Vidíš špičky bot, které stojí jen kousek před tebou.

„Hmm.“ Uteče mu zamyšlené zamručení skrz rty, než si podřepne podobně jako tehdy v chrámu u Damašku. Jen tentokrát by si po nějakém zlověstném pohledu nebo negativních emocích v jeho tváři pátrala zbytečně. Stejně jako zhnusení či strach, se kterým by si jistě na sebe na jeho místě hleděla sama. Nejsou tam. Jen… zamyšlení se stopou lítosti.

Zvedne pomalu ruku a na moment se zastaví uprostřed pohybu, když zachytí tvůj vyděšený pohled. To trvá však jen chvíli, než ji ještě pomaleji přiblíží k tvému čelu. Prsty se lehce dotknou toho bodu uprostřed čela kousek nad obočími a ty… Ty se ztratíš v bílé záři.

☩

♬♬♬♬♬

Bílá se změní ve zlatou, která postupně pohasne a ty si uvědomíš, kde stojíš. Jsi doma. Zlaté město se před tebou rozprostírá do všech stran. Ty vysoké věže, majestátní stavby. Vše je tam, kde má být. Je to tak dokonalá iluze, že je těžké uvěřit tomu, že tě tam prostě jen nepřenesl. Všudypřítomná záře hladí a laská na kůži. I tohle… I tohle je tak věrné. Stěží by si našla jakýkoliv rozdíl oproti tomu, když jsi tam skutečně byla.

Avšak jeden tu přeci jen je.

Velmi podstatný rozdíl.

Dojde ti to až po chvíli, ale o to víc tě to zaskočí. Necítíš to. Necítíš tu cizí věc v sobě. Cítíš se tak jako ses vždy cítila. Celý svůj život. Celá. Zhojená. Jen… Dumah. Dokonce i zlaté linie na tvé kůži jsou bez přerušení. Klikatí se na ní jako vždy. Vánek ti povlává rozpuštěnými rudými vlasy podobně jako lehkým zdobeným rouchem. Ten příjemný pocit hladké látky na kůži. Nikdy sis to v plné šíři neuvědomovala. Ty obyčejné detaily toho, co všechno se dalo v jeden moment tvého života cítit. Co se dalo ocenit. Až do té doby, než jsi o to přišla.

„… Lepší?“ Ozve se zpoza tebe známý hlas. Stojí tam. Samozřejmě, že tam stojí. Tentokrát má na sobě prostou bílo stříbrnou róbu. Podobnou tomu, v jaké si jej potkávala ještě v ulicích Zlatého města. V dobách, kdy jsi jej ještě nazývala přítelem.  „Vím… je to pouze iluze. Přesto se až tolik neliší od života. Někdy je dobré najít útěchu i v takových věcech… Fantaziích.“ Udělá krok dopředu a zastaví se vedle tebe.

„Vím, myslíš si, že je tohle jen další z krutých her. A.. nedivil bych se ti.“ Pohlédne na tebe úkosem. „Dumah… To, co se stalo, bylo nečekané a nezvládnuté ze strany Laylah. Je to její selhání stejně jako nesu svůj podíl viny i já. A i když je mi líto, jak to skončilo, nebudu se tu omlouvat. To nic nezmění. Oba to víme.“ Nadechne se a narovná se mírně v zádech, zatímco dál hledíte na to kouzelné panorama města v Nebesích. Chvíli je ticho, ale pak se opět rozezní jeho hlas. Klidný… Melodický…. S nečekaným příslibem… Něčeho…

„Přesto věřím tomu, že ti můžeme opět pomoci. Zbavit tě toho. Vyléčit tě. Pomoci ti, aby ses cítila opět… takto.“  

Nějakou dobu mi čas protéká mezi prsty, aspoň do okamžiku, než odezní i ta poslední slabost těla. V ten samý okamžik se ovšem čas zastaví a zmizí z tohohle místa. Ustrnu v té chvíli, schoulená na kamenné zemi ve společnosti pokroucených řetězů, co tiše skřípou o sebe i o zem, byť při náznaku pohybu. Nebroukám si žádnou melodii, nechávám se stravovat tichem kolem sebe, aniž bych nějak výrazně změnila pozici. Je to jedno. Nezáleží na tom. Na ničem. Jen prsty občas přejíždím po pramenech vlasů ležících všude kolem mé tváře a hlavy, zatímco pohled upírám do prázdna. Za temnotou víček na mne čeká ten cizí chlad, nezvaný návštěvník, co se již zabydlel v mém nitru a nedával mi na to zapomenout.

Mohly by uplynout hodiny, dny i roky a… A nepoznala bych to… Nepřemýšlím nad tím. Nemá smysl počítat dny v zajetí věčnosti. Na tomhle místě čas pozbyl své důležitosti. Vlastně ani nevím, jestli ji někdy vůbec měl. Vzpomínky na dobu, kdy jsem jej vnímala a záleželo mi na něm, mi náhle připadají tak vzdálené a neurčité. Vyhýbám se jim. Pojí se s okamžiky, které sebou přináší jen osten bolesti a něčeho… Něčeho, co už nechci cítit.

Změnu vycítím dříve než se stačí ozvat cvaknuté dveří. Jakkoliv tiché, zní mi to jako výstřel na kolik ten zvuk rozrazí to jinak neměnné ticho. Zvuk kroků na sebe nenechá čekat. Naslouchám jim, jakkoliv mne ani to nepřiměje, abych se posadila nebo… Nebo udělala… Cokoliv. Pouze lehce pootočím hlavu. Kolem okovaných víří lem bílého pláště patřícího někomu, koho dobře znám. Nebo jsem si aspoň myslela, že ho znám… Více jsem se mýlit nemohla. Nikdo z nás Lucifera neznal, nikdo… Nikdo z nás ve skutečnosti netušil, že ho může být schopný…

I když se zastaví pár metrů ode mne, stejně se zády přitisknu o to pevněji ke stěně za mnou, zatímco po mně sklouznu pohledem, ať už chci nebo ne. Na okamžik pocítím tu podivnou úzkost a tíseň, která není tak zcela moje. Světlo, které jej obklopuje společně se silou sálajících z jeho siluety mi připadá jiné. Výraznější. Mocnější? Nakonec očima sklouznu zpátky ke špičkám jeho bot a i přesto, že mi před očima zavazí několik pramenů vlasů, tak nezvednu ruku, abych je shrnula stranou.

Mimoděk stisknu rty, když vysloví mé jméno.

Dumah. Dumah. Dumah…

Tón hlasu a způsob, jakým to řekne… Natočím tvář o to více k podlaze. Mluví dál, ale jsou to jen prázdná slova. Ve skutečnosti se mi neomlouvá. Zní mi to spíše jako výsměch. Jak bych mohla zapomenout… Jak… Bych jen… Mohla… Cítím na sobě jeho pohled, přesto mu jej neoplácím.

Přesto ve mne zmínka o Laylah vyvolá reakci, kterou v tom náhlém rozrušení nedokážu skrýt. Zpoza rtů mi uteče rozechvělý výdech, se kterým se vkrade do mého těla viditelné napětí. Pořád ji vidím. Černé žíly stoupající po krku, do kterého zatíná vlastní nehty. Ovšem to není důvod, proč se můj výraz změní ve vyděšený. Laylah. Cherub z první trojice. Druhý kůr. Cítila jsem to! Když kolem sebe vyvolala tu bariéru, věděla jsem, že jí nemůžu ublížit. Neměla jsem toho být schopná. A přesto jsem z ní málem vymáčkla život se stejnou lehkostí a rychlostí jako by snad šlo o někoho z opačného spektra nebeské hierarchie.

Ztěžka polknu, napětí ze mne neopadává. Je to jen další důkaz, jak moc zvrácené a špatné tohle mé znovuzrozené nové já je. Důkaz toho, že mne vytrhli z nebeského řádu a postavili mne mimo něj.

Lucifer pokračuje tím tichým mírným hlasem, který nekárá, ale naopak nabízí pochopení. Laskavou smířlivost říkající, že se na mne za to nehněvá. Bylo by tak snadné tomu uvěřit. Nechat se zlákat příslibem v jeho hlase a podvolit se podvědomé touze aspoň na chvíli vydechnout…

Ale je to jen další iluze. Serafín v bílé róbě stojící nade mnou mi už dokázal, že mu nezáleží na mne, ale jen na plánech, které se mnou má. Ublížil mi. Nechal mne prožít svůj největší strach od začátku do samotného hořkého konce. Jakkoliv vím, nic z toho nebylo skutečné, tak ve mne vzpomínka na umírajícího Generála budí úzkost. Zničil mě. Navždy mě pošpinil a všechno mi vzal. Všechno… I to, co jsem dosud nevěděla, že mám a mohla bych o to přijít… Nic nebylo v pořádku. Nic už nikdy nebude v pořádku.

Pocity, které se na okamžik proderou skrze otupělost a letargii, jsou tak silné, že… Že s nimi nedokážu bojovat. Vzplanou jako požár a já mohu jen v panice sledovat, jak se ta pečlivě vystavěná bariéra mezi mnou a vším tím palčivým a ošklivým pomaličku drolí podobna suchému písku. Do očí mi vhrknou slzy a místo odpovědí ze sebe vyrazím akorát tiché zaštkání, které v sobě nestihnu zdusit.

Ať… Ať řeknu cokoliv, nemá to smysl. A tak mlčím. Snad se jen ještě více schoulím a přitáhnu si kolena blíže k tělu, zatímco se snažím soustředit na vlastní dech a uklidnit se, ačkoliv se mi to příliš… Nedaří.

Dumah

Čas běží. Jako vždy u vás nesmrtelných se některé chvíle umí natáhnout a zpětně se zdát jen jako mrknutí oka. Ostatně nikdy vás netrápil hlad ani žízeň. Někdy prostě uteklo pár hodin ve vašich životech, jindy pár dní… let? Vaše mysl byla za ty staletí uvyklá i těmto chvílím prosté nečinnosti. A teď to nebylo jiné. Tvé okolí bylo naprosto neměnné. Ty jsi byla neměnná. Ta slabost, kterou si po svém probuzení cítila, časem odezněla. Vlastně postupně odezněla většina neduhů, které tě snad mohly trápit, ačkoliv to bylo to nejmenší. To nejhorší, to zůstalo. I když se tělo celé zhojilo do plného zdraví, tak se to nezměnilo. To něco, čím jsi teď byla.

Když zaslechneš tiché otevření dveří, kterému předchází závan vlny energie, je to něco, co tě probere z letargie, ačkoliv je těžké říct, jak moc je to vítaná změna.

Zaslechneš rytmické kroky. Blíží se. Stačí jen zvednout pohled, aby si zavadila nejdříve o bílý lem pláště, který víří nad zemí, bělostné roucho, co halí na pár místech stříbrnou zbroj, až k tváři, kterou tak dobře znáš. Ten, kterému za tohle vše můžeš poděkovat. I teď po takové době, co jej znáš působí zvláštně impozantně. Skoro až nadpozemsky. Dokonce ten závan energie, který z něj ucítíš je… těžce popsatelný. Skutečně mocný. Dokonce tak, že se ta šedá mlha v tobě protočí a stáhne se. Podobně jako stíny zahnané čistým světlem.  Změnilo se něco nebo sis toho jen tehdy nevšimla? Pravda, vaše setkání tenkrát bylo velmi krátké, i když neméně intenzivní.

Zastaví se jen pár metrů od tebe a všudypřítomné, nikdy neslábnoucí světlo, co vyplňuje tvé vězení, mu v jinak pohledné tváři vykreslí několik ostrých stínů. Modro stříbrné oči sklouznou k té zhroucené postavě na zemi, která už je jen odrazem toho, koho znával, a lehce se přimhouří.

„…Dumah.“ Vysloví tvé jméno jako snad za dob, kdy jsi jej ještě nazývala přítelem. „Omlouvám se za to, že jsem tvou návštěvu tak dlouho odkládal. Některé nutné záležitosti si na mě vybraly jistou daň… Podobně jako na nás všech.“ Odtuší tiše, aniž by z tebe uhnul pohledem, byť jen na jedinou vteřinu.

„Slyšel jsem to tom nemilém incidentu, který se stal, když tě Laylah navštívila.“ Laylah, to jméno už ti něco řekne na rozdíl od tváře ženy, která tě tehdy navštívila, aby poté nemilosrdně zasáhla tvá nová, pozměněná moc. Pamatuješ si, že Laylah patřila k Cherubům. Druhý kůr. To však… Ne, neměla by si něčeho takového být schopná. Nebeská hierarchie nastavená Otcem byla jasná. Tito patřili pro tebe mezi nedotknutelné. Přesto… Přesto byly tentokrát věci jinak.

„Hmm, v pořádku. Některé věci nemáme ve svých rukou… Tomuto moc dobře rozumím.“ Mluví pomalu, tiše… V jeho slovech by si po předchozí zlobě a neskrývané touze ti oplatit minulá příkoří pátrala marně. Naopak působí až nezvykle… smířlivě. Klidně a nad věcí. Jak by se snad dalo očekávat od někoho z Tribunálu. Bylo by snadné uvěřit těmto slovům. Té zdánlivé starosti a laskavosti, která v nich zaznívá. Ovšem chceš to? Stojíš o něco takového?