Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Tenká hranice Ani nevím, jak dlouho sedím napůl zhroucená a mělce oddechuji, zatímco srdce tluče a tluče, bolestně bije na poplach. Chlad, který mi klouže po kůži a jemné látce košile mne chvíli nutí stáhnout se ještě více do sebe. Nejsem schopná rozpoznat, zda to je jen ranní vzduch nebo vyvěrá ze mne samé. Cítím, jak se mě zmocňuje panika a úzkost jen na to pomyslím. Podobnost některých zážitků je tak… Je tak velká, že se mi místy hranice mezi mnou a Dumah nedaří nacházet. Brodím se temnotou cely v Greenhillu i podzemního vězení, do které zaznívá cinkot řetězu, probírám se tou beznadějí, co nám oběma nemilosrdně v jedné chvíli zlomila páteř. Vzpomínám na všechny ty tváře pokryté černými žílami a těla pokroucená v křeči… A cítím se… Strašně. Dělá mi problém odpovídat si v duchu i na ty zdánlivě jednoduché otázky. Jako by se jednotlivé vzpomínky pomíchali a já se ztratila v čase napříč tisíciletími.
Připadá mi to jako celá věčnost, než se mi podaří se z toho všeho nějak… Vymotat. Než si ujasním v hlavě, kdo jsem. Kde jsem. Kdy jsem. A s kým. Jsem… V bezpečí. V domě, ze kterého se nám s Alexem nakonec podařilo vytvořit si náš… Domov. Po všech těch miléniích, staletí útrap a povinností jsme… Jsme žili život, který byl jen náš. Nikdy jsem si nepřipadala ve svém životě šťastnější než právě v posledních měsících. Opakuji si to v duchu, snažím se tím světlem zaplašit temnotu a chlad, co po mně sápou.
Nakonec je to ovšem bolest ze zad a tvrdá podlaha tlačící do kolen, co mne přimějí se narovnat. Dokážu už volně dýchat a srdce necítím až v krku, přesto se cítím tak podivně otupěle. Hlava mne lehce třeští a připadám si… Zpomaleně. Odtrženě od všeho kolem. Dlaněmi se na chvíli opřu o zábradlí a chvíli bez hnutí hledím s tím prázdným výrazem ve tváři na tlupu opic povalující se na kamenné balustrádě. Chvíli mi trvá, než mi dojde, na co se to vlastně dívám. A trochu se mi uleví. Napětí v ramenou nepatrně povolí s dalším výdechem, se kterým na okamžik přivřu oči.
Nemám ty opice ráda. Jsou to uvřískaní zloději, co mne stáli už nemálo rozčilování se. A dokonce i jednu hádku s Alexem, když mi sebral pušku, kterou jsem… Ukradli mi knihu. Novou knihu, kterou jsem neměla dočtenou a čekala jsem na ni dva měsíce. Měla jsem takovou zlost! Chvíli jsem byla ochotná se s Alexem o tu pušku klidně i poprat, jen abych si to mohla jít s těmi drzými chmatáky vyřídit... Ta vzpomínka je tak moc odlišná od čehokoliv, co jsem kdy cítila a zažila v kůži Dumah… Patří životu, který nyní žiju. Tomu, kým nyní jsem. A to… Delilah.
Narovnám se a odtrhnu pohled od opic, co po mne zvědavě pokukují. Sklouznu jím po ranní obloze, ze které se pomalu začínají vytrácet světlé barvy a začíná modrat. Sluneční paprsky mne hřejí na kůži a… Prsty si vjedu tak trochu zoufale do vlasů, jak se do mne na pár prchavých okamžiků zakousne smutek a lítost z vědomí, že to není záře ze Zlatého města. Ten pocit, že se tam už nikdy nebudu moci vrátit byl tak… Zdrcující.
Potřesu hlavou a promnu si oči. Cítím se všelijak, ale rozhodně ne dobře. Některé z těch pocitů a vjemů jsou stále příliš silné. Nakonec se otočím a vykročím z balkonu i koupelny pryč, abych zamířila do nepříliš vzdáleného velkého pokoje. Našlapuji tiše, skoro to vypadá, že jsem jediná, kdo je v tuhle dobu vzhůru. Trochu se mi uleví, když nikoho nepotkám. Je to… Je to tak lepší. Přejdu až k tolik známé skříňce, která ukrývá několik lahví a karaf s alkoholem. Vím, jak by se na to Alex tvářil, ale… Ale já potřebuji něčím spláchnout z patra tu hořkou pachuť strachu a beznaděje. Sáhnu po karafě s jeho alkoholem, který v posledních měsících s ním popíjím při našich zvláštních společných večerech namísto vína a s ní i po broušené sklence. Tiše to zacinká a já na chvíli ztuhnu, když se z ložnice ozve tiché zamručení. Ovšem nezdá se, že bych Alexe vzbudila a… A ani ho nechci budit. Na jednu stranu… Nechci nic jiného, než se schovat do jeho náruče a skrýt se před tím vším, ovšem zároveň se děsím toho okamžiku, kdy se mne zeptá… Co se stalo.
Srdce mi opět poskočí jen při pomyšlení na to, co mu odpovím.
A pak… Pak očima zavadím o nenápadnou skříňku ležící na komodě. Relikviář. Myslí mi prokmitne vzpomínka na potemnělý úlomek. Tlukot srdce a tepající síly. Ten pocit prázdnoty, když mi ho Laylah odtrhla od hrudi. Obrovský dóm s kruhovým světlem na vrcholu. Prastaré ruiny, kam jsem spadla a… A kde mne ten úlomek… Čekal. Stejně jako to místo. Jen a jen… Na mě. „Hm, cítíš to snad, nebo ne?“ Iluze džungle na povrchu… Trhnu sebou a karafa mi jako na povel vyklouzne ze sevření studených prstů. „Vždy jsou ledové.“ Polekaně se nadechnu a pokusím se ji ještě zachytit, ale v dlani mi zůstane jen broušený skleněný špunt.
Místností se v další vteřině rozlehne zvuk tříštícího se skla, jak se karafa jen kousek od mých nohou rozletí do všech stran a záplavou střepů se rozlije do všech nazlátlá tekutina. Tiše zaúpím a nešťastně se rozhlédnu po vší té spoušti kolem, zatímco mi myslí rezonuje to jedno jediné slovo…
Rozbitá. | ||
| |||
 | Sliby … a pak najednou stojíme v našich komnatách. Ramena se mi zachvějí tichým smíchem. A to jsem si myslela, že ho odložím u Andrase, aby si v klidu promluvili. Teď od něj nespěchám. Možná není čas ztrácet čas, ale… Ten se příjemně natáhne, když se vytáhnu na špičky a tentokrát mu daruji více než jenom polibek na tvář. Dlaně mi sklouznou z boků a já se s úsměvem na rtech otočím ke stolku. Pohled mi padne na zlatou minci výmluvně položenou vedle kožených desek, do nichž jsem si zakládala poznámky. Zarazím se. Tíha rozhovoru s Ramielem na mě dopadne tak nečekaně, až se mi v prvé chvíli vepíše do výrazu. Že po všech těch letech stále podceňuji jeho darem, je nepříjemné zjištění. O to spíše, když jsem málem zapomněla na něco důležitého. Lucifer to neuslyší rád, ale těžko by mi z očí vyčetl záchvěv obavy nebo snad pochybností. Pořád věřím, že to Ramiel slyšet potřeboval. A že to bylo důležité, nejenom protože je to náš přítel, ale jeden z nejschopnějších lidí ve městě. Nemohla jsem ho nechat pochybovat. Stejně jako bych to nemohla Luciferovi neříct. „Tak to vypadá, že můžeš zapomenout na všechno, co jsem říkala,“ povzdechnu si drobně, přičemž mi po paži sklouznou zlaté náramky a shrnu si vlasy za ucho. „Dnes večer je tu jenom jedno jméno, které by tě mělo zajímat.“ * * * Svět se mi rozmaže, skoro jako by si mě Lucifer přidržel kolem pasu. Dokonce i po všech těch letech je to chvílemi dezorientující. Kde to… Zhoupnu se. Malátně pohnu loktem, abych se podepřela na opěrce židle. Z hrdla se mi vydere rozechvěný výdech. Hruď se mi zadrhne, jak narazí na tu zvláštní překážku. Korzet. Mám na sobě korzet. Prsty se zkusmo dotknu látky v místech, kde tolik tísní, a pak jimi povyjedu o něco výš v rozbolavěné touze stisknout Luciferovu hvězdu a uklidnit se alespoň tím. Zlatý přívěšek, který jsem nikdy nesundávala z krku, však nenahmatám. Musela jsem ji sundat? Ale kdy? A proč? Celé je to tak… zvláštní. Já si připadám zvláštně. Tak slabě, tak… cize, nedokonale, takřka jako bych to ani nebyla já. A tohle přeci já… nejsem. Tělo mě neposlouchá, nakolik je ztěžklé únavou. Musela jsem se dostat za hranice svých sil. Přehnala jsem to na bojišti. Poslal mě Lucifer mimo město? Ale pokud tomu tak opravdu bylo, kdo vyhrál? A kde jsou ostatní? A proč se ve vzduchu nechvěje tak známý pach nazlátlého zlata? Ne, svůj stav asi nemohu připsat ztrátě krve. Ani žádnému zranění. Konečně se mi podaří rozlepit oči. Zlatá záře svícnů mě do nich udeří tak náhle a tak intenzivně, že jenom dlouze vydechnu a tvář zase skloním. Rudé kudrlinky, pečlivě vyčesané, zkrocené každým tahem hřebenu a na temeni hlavy sepnuté sponou tak, abych dosáhla přesně toho druhu nedbalé elegance, která byla tuto sezónu v módě, mi přepadnou přes ramena. Táhne to. Škrtí. Ne, takhle směšně navlečená si opravdu nemohu připadat jako já. Nespokojeně si poposednu, až mi látka modré suknice zašustí. Modrá látka… přesně v tom odstínu, v kterém se nesly i naše slavnosti světle… „Vero?“ „Wi…“ zachvěje se mi na rtech, ale najednou mi to jméno zní stejně tak zvláštně, cize a – a nesprávně jako všechno ostatní. Zarazím se. Očima otevřenýma dokořán se na toho muže zadívám. Znám ho. Soudce. Je to… Soudce. Sedí přímo přede mnou. Muž, který Lucifera… To on vyřkl onen krutý rozsudek. A když sněť nezpečetila jeho osud a plán jim nevyšel, rozhodli se dílo dokončit ještě bolestivěji. Ta zbraň. Ten jed. To on… Znovu mnou projede záchvěv oslepujícího hněvu, až sebou trhnu a vystřelím na nohy. Je to náhlý pohyb. Prudký. Takřka bojovný, ale zase narazím na to, jak slabé tohle tělo je. Svět se opět zhoupne. Klopýtnu. Židle nešťastně zaskřípe, jak se jím honem zachytím a nechtěně ji potáhnu po dřevěné podlaze. Mám co dělat, abych se udržela na nohou. Divoce zatřepetám řadami ve snaze rozehnat černé květy rozrůstající se mi napříč celým světem. Třesu se. Neschopna se pohnout, neschopna přivolat své zbraně, neschopna se bránit. Nedává to smysl. Ale to je… Je to jedno. Tisíc otázek se slévá do jediné. Jestli Soudce poslali, aby rozsoudil mou duši, tak ať, ale… kde je… Kde je Lucifer? Co se mu stalo? Co mu provedli tentokrát? Snad kdybych mohla, zacouvám, abych mezi námi udržela bezpečnou vzdálenost. Pokud by mi ublížit chtěl, nezabránila bych tomu. Vím to, ale… proč se na mě dívá tak… Zarazím se. Chvíli na něj nechápavě hledím. Nedává to smysl. Proč by se zrovna v mé přítomnosti tvářil tak starostlivě. Nesnášel mě. Od toho prvního setkání mě nesnášel. Viděla jsem mu to na očích. Ten chlad v jeho očích. „… Williame?“ zašeptám – tázavě, jako bych se potřebovala ujistit. Je to opravdu… on? Najednou ho v rysech jeho tváře nacházím. Ano… Ano, znám ho. Toho muže, který pro mě udělal tolik. A s kterým jsem si dlouhé měsíce psala a teď... teď jsem za ním přijela. Rozechvěně vydechnu. To, co se stalo… před chvílí… nebylo to skutečné. Byl to jenom Verš. V posledních měsících se mi milosrdně vyhýbaly, nanejvýše se tu a tam ozvaly záblesky, ale už dlouho jsem nepocítila nic tak… dlouhého a… a… intenzivního. Myšlenky se mi motají a já nedokážu rozuzlit, kde začínám já a kde končí ona. Znovu padne ten zvláštní zvuk. Vero. Tentokrát už v něm matně poznávám své jméno. Dokonce i záblesky, které na mě doléhaly v Davenportu, bylo těžké překonat, a tohle bylo horší. Nemilosrdnější. Drtivější. A já přímo zoufale nechci, aby William věděl, jak moc to bolí. Aby viděl, jak se duše zoufale napne takřka k prasknutí, když Luciferovu náruč nahradí drtivá samota. A vědomí, že si za to můžu já. Nemusela jsem na to být sama. Nemusela jsem… Celé je to špatně. Měla bych mu stát po boku. Vždycky po jeho boku. Slíbil mi to! Slíbil mi to… a já… já… Celý svůj život jsem toužila po jediném. Dokonce i s Philipem jsem doufala v šťastný konec, není to snad v přirozenosti každé nevěsty? Chtěla jsem jenom někoho, kdo by… ale kdo by dokázal milovat reinkarnovanou Zerachiel, pravou ruku ďábla? Nikdo kromě něj samého. Nikdo jiný by nedokázal přehlédnout její hříchy a sejmout z ní jejich tíhu. Tolik se zlobila. Na Tribunál. Na všechny, kdo mu sloužili. Na celý svět. Věděla jsem to. Věděla jsem to už předtím, ale teprve teď na mě doléhá význam toho, co to znamená. Z náznaků jsem si poskládala, že jsme nestáli na správné straně barikády. Že jsme do tohoto světa vnesli tolik smrti a utrpení. Převrátili Zlaté město. Napáchali nenapravitelnou škodu na přirozeném pořádku věcí. Zabili své bratry a sestry. A možná… Možná měl Lucifer dobrý důvod. Zerachiel tomu věřila z celého srdce, ale já… nevím. Ať zamýšlel cokoliv, uvěznil nás v tomhle nekonečném kruhu. Nedaroval nám svobodu, jenom vyměnil jedna pouta za jiné – tentokrát v podobně Veršů. On… Chtěl tohle? Máme nesmrtelnou duši, máme naše vzpomínky, ale naše těla se stala smrtelnými. Skoro mu to vyšlo. Skoro. Ramiel měl pravdu. Každá mince má dvě strany. Dokonce i tak prostá věc jako vědět, kým jsme byli. Tohle utrpení neskončí. Neuteču tomu. Verše budou vždycky čekat za rohem, připraveny mě strhnout pod hladinu a připomenout mi, že nikdy nebudu šťastná, ať už se budu snažit sebevíc. Nikdy… Ale copak by si to někdo jako ona zasloužil? „… bylo to,“ slyším se vyslovit, snad protože se ticho natáhlo a já mám pocit, že Williamovi dlužím alespoň nějaké vysvětlení, „jako bych… jako bych všechny ty… zlé věci dělala já…“ Pořád to mám před očima. Krev deroucí se na svobodu z těl smrtelníků. Potoky krve čekající jenom na můj rozkaz. Zlaté jiskřičky chvějící se ve vzduchu, tak plné života a tak… tak svůdné. Pobledlou tvář Suriela a to náhlé ticho rozpínající se nad chrámem. Nepřežil to nikdo. Až na ni. Dumah. Svázanou na zemi. Prosila mě… Opravdu mě prosila, abych ji zabila? Dokonce ani všechno to zoufalství zračící se jí ve tváři mnou nepohnulo. Byla jsem zlá. Krutá. Nesmyslně krutá. Jako by snad bolest, kterou mu rozhodnutí Tribunálu způsobilo, ospravedlnilo všechny její hříchy. Jako by jí už na ničem nezáleželo. Jenom na něm. Intenzita, s níž se k němu obracela, nakonec převážila všechno ostatní. Proč bych to… Já bych přeci nic takového… nikdy… a Suriel… byl to… přítel, dokonce kývl. Možná… Možná zemřít nemusel. Jak si mohla být tak jistá… Ne, nebyla si jistá, jenom to pak nestálo za riziko, že by lhal. Ale i kdyby, copak by dokázal ohrozit ji nebo Lucifera? Nemusela ho zabít. Nemusela jsem ho… Nerozumím tomu. Ničemu z toho nerozumím. Jak se v mé duši může skrývat tolik zla? Jak můžu být něčeho takového schopná? Vím… Vím, že jsem udělala spoustu hloupých věcí. Nechala jsem se unést. Kradla jsem, dokonce… dokonce jsem se neovládla a Philip… Možná jí jsem podobnější, než si myslím. Nikdy jsem nelitovala toho, že je pryč, snad jenom… toho činu… ale ani jemu… ani jemu jsem ublížit nechtěla, nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit. Tolik jsem se snažila věci dělat správně. Napravit je. Ale co když… přes všechnu tu snahu… „Omlouvám se…“ Jsou to tak… zbytečná slova. Nesmyslná. Nic z toho, co Zerachiel napáchala, to už nespraví. Nevezme to zpátky její nadšení Luciferovým plánem ani ochotu udělat cokoliv, aby spolu opravdu měli věčnost. Dokonce… Dokonce i takovou. Nevezme to zpátky dokonce ani nic z toho, co jsem udělala já. Ani to, jak těžké je si v tuhle chvíli připomínat slib, který jsem Williamovi před dlouhými měsíci složila, ale… ale snažím se, opravdu se snažím. Znovu si připomenout, kdo jsem. A kdo ne. Ale když... ono to bylo... tak opravdové... „Omlouvám se,“ plačtivě vydechnu do ozvěny vlastních slov. I za to, že je to zase on, kdo… tomuhle musí být svědkem. Není to fér. Není to k němu fér. Nic z toho není fér. O kolik by bylo všechno snazší, kdyby nás netížily vzpomínky minulých životů…
| ||
| |||
 | Jako hromádka zápalek Delilah Blair Flanagan Spustíš nohy na dřevěnou podlahu a postavíš se. Matrace se jen drobně zhoupne pod tvým pohybem a cíp přikrývky spadne na zem. To ale spícího muže neprobudí. Ne, vidíš jen, jak se přetočí na bok a jedna jeho ruka sklouzne mimoděk na místo, na kterém si před chvílí ještě ležela ty. Jindy by ti nejspíše skončila položená přes bok, ale teď zůstala jen na prázdném vychládajícím prostěradle.
Ty už ale na nic nečekáš. Musíš ven. Na vzduch. Vyběhneš na balkón a ucítíš tu ranní vlhkost a svěžest místní přírody, která je od vašeho domu nedaleko. Stejně tak se vzduchem nese i lehká ale známá vůně jídla, které už tu jistě začali připravovat. Slunce se líně zvedá nad obzor, ale zatím postrádá většinu ze své denní ostrosti a síly. Jen zbarvuje oblohu a načechrané mraky do odstínů zlaté a růžové.
Nemohla by si však tohle vše vnímat méně. Ne, jindy by si to snad i ocenila, ale dnes… Dnes… Kdy vůbec bylo dnes? Myšlenky v hlavě máš podivně zpřeházené. Jako když se vysypou dva druhy zápalek do jedné hromádky. Jedny patří Dumah. Druhé Delilah. Povybírat je a přetřídit je, je skutečně náročný úkol. Velmi nepříjemný úkol.
Čas běží. Ráno je trochu svěžejší, a tak cítíš chlad na kůži i přes tu lehkou noční košili. Nebo je to snad něčím jiným? Pomalu se ti ale daří dávat dohromady to, kde jsi. To, kým jsi. A také i kdy… Však už tu s Alexanderem žijete přes půl roku. V Dvarace. Ve vašem domě, který ses zpočátku zdráhala takto označovat, ale časem… Časem jste se spolu naučili být. Dokonce i mluvit, když to bylo třeba. Prostě žít spolu bok po boku. A i když to někdy skřípalo, ty jiné společně strávené chvíle to plně vyvažovaly. Bylo to vlastně… krásné.
Vyruší tě náhlý křik opic. Jedna z místních tlup se přihnala na nedalekou zídku a zvědavě tě pozoruje v jistém očekávání… něčeho. Však kolik jídla, a nejen jídla, už ti odtud ty potvory ukradly. Dost možná budeš jedna z prvních, kteří v tomto domě vstali, a tak sis tím vysloužila jejich pozornost. Posedaly si tam i s pár mladými, co pobíhají vesele mezi dospělými, a ve světle ranních paprsků po tobě pokukují.
Ne, nemáš ale u sebe nic, co by ta nenechavá zvířata mohla sebrat. Služebnictvo také moc dobře ví, že není radno nechávat na balkóně jakékoliv drobnosti, a tak je vše kromě nábytku vždy pečlivě odneseno a uklizeno, když to již není třeba.
Za tu dobu, co jsi zde byla, už slunce povylezlo o maličko výše nad obzor a začalo alespoň trochu hřát. Přesto… Přesto se necítíš stále dobře. Jak by si mohla? Vydáš se tedy zpátky dovnitř. Tiše do vašeho pokoje ke známé skříňce, kterou ale v tuhle brzkou ranní hodinu skutečně jindy neotvíráš. Ani Alexandera si neviděla dělat něco podobného, a to má k této kratochvíli rozhodně také vcelku otevřený přístup.
Dvířka cvaknou a sklo zacinká. Z postele se ozve jen tiché zamručení a zašustění povlečení, jak se Alexander trochu pohnul, ale nevypadá to, že by si tím pána domu vzbudila. To je možná nakonec dobře. Dovedeš si vcelku živě představit, jak by se tvářil, kdyby tě tu takhle viděl. To svraštěné obočí a nakrčené čelo. Opravdu jako… Generál.
| ||
| |||
| Poslední tóny
Bledá záře klouže po kůži, avšak nehřeje, ničím ani vzdáleně nepřipomíná domov. Ten je stále daleko, vzdálený a nedosažitelný. Zapovězený někomu jako jsem teď… Já. Studená mlha opět jen zavíří a stáhne se, když se ke mně Lucifer skloní. Přinutí mne to pootevřít oči a zvednout směrem k němu tvář. Ta tichá slova mi znějí v mysli ještě chvíli poté, co domluví.
My všichni… My… Všichni…
Párkrát zamrkám a až poté se mi podaří zaostřit na ruku jen kousek ode mne. Obklopuje ji to jemné bílé světlo a čeká tam na mne společně s příslibem, stejně lákavý a nebezpečným jako je pro můru světlo, co vydává plamen. Spodní ret se mi zachvěje a s dalším mrknutím z koutku oka uteče posledních pár slz razících si cestičku po tváři. Okovy zacinkají, jak se má paže pohne a já v další chvíli s tou bolestnou nejistotou opatrně vložím své prsty do Luciferovy dlaně na znamení zpečetění svého vlastního pádu na to nejhlubší a nejčernější dno…
… kde na mne čeká už jen chladná temnota stravující mne kousek po kousku. S každým zoufalým pokusem o nádech mi plní plíce a lačně pohlcuje můj křik. Vznáším se v ní a cítím, jak s každým tempem klesám více a více ke dnu bez ohledu na to kudy se z ní snažím uniknout. Je všude. Drtí mne ve svém sevření a obklopuje ze všech stran. Není z ní úniku, nemůže být. Ta ledová nicota prosakuje z mé kůže, prodírá se ven desítkami drobných chodbiček provrtaných masem, kostmi i mou vlastní duší. Já jsem ta temnota. Já…
Až pak to náhle zahlédnu. Slabou nazlátlou záři světla ukazujícího mi skutečnou cestu nahoru… Na hladinu. Vší silou se tím směrem odrazím a cítím, jak stoupám vzhůru, přímo k…
… narudlému mihotavému světlu lampy stojící na dřevěném stolku. Plamínek za barevným sklem tančí v tom posledním okamžiku před vlastní smrtí, obklopený příjemnou vůní skořice a badyánu proplétající se ranním vzduchem proudícím skrze pootevřené okno. Takřka bez mrknutí hledím do lampy a až opožděně mi dochází, že v místnosti panuje už jen řídké šero zředěné narůžovělým světlem vycházejícího slunce. V oknech povlávají světlé barevné závěsy a z dálky sem doléhá zpěv a křik probouzejících se ptáků.
V šoku těkám pohledem kolem sebe, aniž bych tušila, kde to jsem. Zápěstí ani kotníky netíží okovy, ani se neozývá cinkání řetězů, když se pohnu. Pryč je studená kamenná podlaha a… A pryč je ten stravující chlad převalující se uvnitř mne samé. Pootevřu rty a až teď mi dochází, že neležím na zemi, ale v posteli. V měkké posteli. A namísto chladu cítím naopak… Teplo. Tu důvěrně známou horkost, ve které jsem toužila utopit celou věčnost. Tichý pokojný zvuk nádechů a výdechů ozývající se zpoza mých zad mne na okamžik přimrazí na místě.
Je to jen předzvěst další kruté hry… Fantazie… Trestu i odměny za… Ale… Přeci…
S těžkým polknutím se přiměji pohnout se. Přetočím se na záda a v tu chvíli ho spatřím. Generála ležícího vedle mne tak jako mnohokrát předtím. Bez dechu na něj hledím s očima rozevřenýma široce dokořán. Nedýchám. Bojím se i mrknout. Přesto… Pohledem sklouznu po jeho vlasech, se kterými je něco… Jsou tak podivně… Krátké. Nechápu to. Kamael by přeci nikdy… Přesto tam leží. Tak klidný. Spokojený. Hruď se mu zvedá v pravidelných nádeších a výdeších a…
… a on…
Zamrkám. Realita ke mne pozvolna doléhá, přesto tohle uvědomění přichází jako blesk z čistého nebe. V mysli se mi náhle vynoří zcela jiné jméno. Zní tak podivně a správně zároveň. Alexander. Tak se teď jmenuje. A je v pořádku. Je tu… Je tu se mnou. Pro mě. V bezpečí… Uleví se mi, tak straně moc se mi uleví. Tak moc, že se k němu málem nakloním, abych ho objala. Ovšem navzdory tomu se náhle zarazím. Pokud ovšem on není Kamael, tak já… Já nejsem Dumah, ale…
Delilah. Delilah. Delilah.
„Delilah,“ vydechnu tichounce a musím si to jméno v duchu ještě několikrát zopakovat, abych se ujistila, že je to pravda. Že jsem opravdu Delilah a ne… Ten pocit deja vu mne zasáhne tak silně až se mi na chvíli zatmí před očima a svět kolem se na chvíli promění v sérii hrůzných záblesků. Kaleidoskop vzpomínek rozbitých časem. Spící Alexander. Nehybná tvář umírajícího Kamaela. Narudlé světlo lampy. Rudá záře žhnoucích symbolů. Ruce položené na přikrývce. Prsty zkroucené v křeči, pokryté změtí šplhajících černých čar. Sytá vůně kouře stoupajícího z dohořívajícího knotu v olejové lampě. Pach škvařící se krve a masa. A to není všechno. Zdaleka to není všechno.
Dech se mi zrychlí a vlastní dlaň vystřelí k ústům, aby je překryla a pevně stiskla. Tak silně, až si vlastní prsty surově zarývám do tváře jen abych v sobě zdusila ten příšerný zalykavý zvuk, co se mi dere z hrdla. Srdce mi buší, přesto nakonec nevydám ani hlásku. Přesto v tu samou chvíli ucítím pod jazykem kyselou trpkost.
Jen pomalu uvolním stisk dlaně tisknoucí se k vlastním rtům a posadím se. Opatrně spustím nohy z postele a vytáhnu se do stoje. Udělám první rozechvělý krok vedoucí z ložnice ven a pak druhý. A ještě jeden. Stín, který vrhají na podlahu dveře. Kaluž zlatavé krve rozlévající se mi pod nohama. Dlaň opět vystřelí k ústům, jak se mi navalí a v tu samou chvíli vyběhnu z místnosti pryč.
Zastavím se až v koupelně, kde se zlomím v pase nad vanou a od stěn místnosti se odrazí zvuk dávivého kašle, který mnou zacloumá. Nakonec ze sebe ovšem nedostanu nic. Nic… Prudce se narovnám a pohledem zavadím o vlastní ruce. Dekolt volné tmavé noční košile. Není tam… Nic. Necítím nic. Přesto… Přesto… Myšlenky, vzpomínky, vše se mi zběsile míhá myslí a ten pocit je tak… Ochromující. Tak moc, že je pro mne tak… Tak moc těžké rozlišit, co jsem jsem já a co… Dumah.
Jako ve snách se rozhlédnu kolem sebe a vratkým krokem vyjdu na balkon, co ke koupelně náleží. S pohledem upřeným na oblohu zabarvenou prvními paprsky vycházejícího slunce ztěžka dosednu na zem. Dlaněmi si přejedu po vlastních pažích a s dlouhým roztřeseným výdechem se tam shrbím a skloním k zemi tak, že se dotknu čelem podlahy, zatímco cítím, jak se mi do zad nesměle opírá sluneční záře…
We are buried in broken dreams We are knee-deep without a plea | ||
| |||
| Konec sloky ☩ Tančíte a svět se míhá v barvách, které má jen vaše černé město. Váš domov. Je to uvolňující a osvobozující pocit. Prostě jen tak být. Užívat si života a jeden druhého. Nemuset se cítit sama.
„Hmm, poznámek? Ale jistě, to nebude problém. Ještě bych zapomněl nějakou veledůležitou schůzku. Předpokládám, že si je nechala v komnatách?... Pojď. Není čas, ztrácet čas.“ Šarmantně se na tebe usměje a rukou kolem tvého pasu si tě přitáhne více k sobě, aby se bez dalšího otálení barvy světa rozplynuly v bílém záblesku a vy jste náhle stanuli v tobě známých prostorách vašich soukromých komnat. Chvíli to vypadá, že tě Lucifer jen tak nepustí, když už jste ostatně tady, sami, ale nakonec přeci jen jeho ruce sklouznou z tvého těla a ty se otočíš ke stolku, na kterém si nechala ty nenápadné kožené desky. Stačí krátký pohled, kolečka v hlavě se pootočí a tobě to dojde. Ramiel. Ramiel a váš rozhovor o Luciferově plánu. A Ramiel, kterého si tu nikde celý večer neviděla.
„… Děje se něco, drahá?“ Zpozorní muž za tebou, když si všimne tvého zaváhání.
„O co přesně jde?“ A na čele se mu vyrýsuje ta známá vráska.
☩
Stojí nad tebou a jeho bledá záře tě osvětluje podobná měsíci a nebo spíše hvězdám. I tak se ale cítíš sama. Přísahal ti. Slíbil to. A přiložil tak polínko na ten skomírající ohýnek naděje. Zda nakonec vyhasne a nebo se rozhoří, je ale… ve hvězdách.
„Dobře.“ Zopakuje tvé slovo pomalu a rty se mu zvlní do spokojeného úsměvu. „Jsem rád, že jsme nakonec našli společnou řeč, Dumah. Věřím, že z toho budeme profitovat nakonec oba. A nejenom my. My všichni.“ Skloní se k tobě a ty před sebou náhle zahlédneš ruku nataženou v jasném nápomocném gestu. Vidíš tu světlou kůži, bílý rukáv, vše dokonalé. Bez jediné poskvrnky.
„Pojď. Najdeme ti něco lepšího. Pohodlnějšího. Nakonec… Není čas, ztrácet čas.“
☩
Svět se protočí. Jednou, dvakrát… Nesčetněkrát. Je těžké se probrat zpátky. Musela jsi to přeci Luciferovi říct. To všechno, co se stalo. Ten drobný ale důležitý detail v podobě tvého rozhovoru s Ramielem, který…
„Vero?“ Zaslechneš hluboký hlas, který tě osloví jménem, co neznáš. Nepřeřekl se, nebo snad…? Zmatení se násobí s tím, jak se ti vrací vjemy ze znaveného těla. Je to těžké. Skoro jako kdyby tě někdo vyrval z tvého původního, nesmrtelného, a nacpal do něčeho tak… nedokonalého. Ty těsné těžké šaty. Korzet, jehož stisk cítíš na těle při každém hlubším nádechu. Ten vyčesaný účes, který na několika místech naprosto zbytečně táhne. Mihotavé světlo z množství svící tvé oči v první chvíli láka jako ztracenou můru.
„Už jste vzhůru?“ Opět promluví ten… muž, na kterého pohlédneš. Sedí tam. Poznáváš ho. V šeru pokoje prosvětleném plameny lamp a svící je z jeho tváře patrné jen několik ostřejších rysů, ale i tak o tom není pochyb. Je to přeci William. Ten, za kterým si přijela do Nového Jeruzaléma, aby… Co je to Nový Jeruzalém? Vždyť vypadá jako Soudce… Soudce ne, Radní…
V hlavě máš zmatek. Je těžké rozlišit mezi tím, které myšlenky jsou Very a které Zerachiel. Až opožděně ti dochází, že tohle byly Verše. Další Verše. Ale opravdu dlouhé. Velmi intenzivní. Na to, jak se ti poslední měsíce milosrdně vyhýbaly, tak teď udeřily s plnou silou.
Je ti zle. Skutečně fyzicky zle. Ale zmatek v hlavě je mnohem větší. Jako kdyby ti v ní zuřila bouře, která zpustošila Davenport před… Kdy to vůbec bylo? V první chvíli ani nevíš, proč tu jsi. Kde to jsi. A co tu vůbec dělá on? A kde je Lucifer?!
„…Už jsem se začínal bát. Vero… Nevypadáte dobře.“ Ozve se tiché zavrzání dřeva, jak se černovlasý muž zvedne ze židle pár kroky k tobě dojde. V přísné tváři se však zrcadlí starostlivý výraz.
„V pořádku?“
☩
Pohltí tě chladná temnota. Plaveš v ní. Topíš se v ní. Cítíš se ztracená.
Pak však zahlédneš světlo v temnotě. Zlatá záře mihotající se jako sluneční paprsky proplétající se vodní hladinou. Odrazíš se ke světlu…
Zlatá se změní v rudou. Hledíš do narudlé záře orientální lampy, jejíž plamínek už pomalu skomírá a brzy jistě vyhasne. Ve vzduchu se vznáší vůně koření a svěžest ranního vzduchu. Dle narůžovělého světla pronikajícího sem skrz jemné závěsy, co povlávají v teplém vánku, musela lampa hořet většinu večera.
V první chvíli to zde nepoznáváš. Ta tam je ta kamenná podlaha, řetězy kolem nohou a rukou. Ten… chlad. Ležíš na něčem měkkém. Posteli. A vedle sebe cítíš, jak tě něco hřeje. To horké lidské teplo, které doprovází i pravidelný zvuk tichého oddechování.
Stačí se otočit, abys ho viděla.
Generál. Skutečně je to on? Rudé vlasy, podivně zkrácené, jsou rozprostřené na bílém povlečení a oděný je v lehké černé košili. První ranní paprsky začínají malovat na jeho kůži, ale nevypadá to, že by ho to jakkoliv rušilo. Leží tam tak klidně. Ve tváři nemá ani stopu po bolesti. Slabosti. Ne, jako když umíral v té džungli nebo… Ne, to byla iluze. Kamael nezemřel on… Ale to není Kamael. Jmenuje se…
… Alexander.
A ty jsi… Dumah?
Ne!
… Delilah.
| ||
| |||
 | Verše: Pod hladinou Hlas se mi láme, zatímco se nutím do těch pár zoufalých slov, která ode mne Lucifer chtěl slyšet. Dělám chybu, stále a znovu, nepoučitelná vším tím, co se stalo vždy, když jsem kráčela ve stopách, co mi přichystal a já do nich nevědomky vstoupila zaštítěná svojí vlastní volbou. Teď dělám to samé, zatímco doufám, že tentokrát to dopadne jinak. Je to šílenství nebo zoufalství? Topím se v obojím a sotva lapám po dechu, než mě vždy ten cizí chlad Ztraceného uvnitř mne stáhne pod hladinu a chvíli mne tam přidrží. Poplašenými myšlenkami se proplétá ta krátká vzpomínka, neurčitý vjem vlastního těla plujícího ocelově šedivými mračny nad pustou krajinou. Myšlenka, vědomí, které nepatřilo mne. A bojím se toho.
Promlouvá ke mne stále tak klidně a rozvážně. Nedá se to v ničem srovnat s tím, jak se ke mne choval před tím vším a je to něco, z čeho mi není dobře po těle. Stejně jako z něj samotného. Síla, co z něj sálá… To bílé světlo, které se kolem něj drží jako svatá aureola. Je to špatné a zvrácené. Stejně jako to, co mi udělal. A přesto je možná on tou jedinou osobou… Bálo se ho to. Ta cizí studená mlha.
„Dobře,“ hlesnu tichounce na znamení souhlasu a sotva znatelně kývnu hlavou. | ||
| |||
 | Verše: Tanec /center] Hudba se rozlije náměstím a světelné orby se dají do pohybu. Dokonce i jejich zdánlivě náhodný tanec je pečlivě sestavená choreografie, vypilovaná do posledního detailu během večerů, kdy Lucifer snad ani nebyl ve městě. Nestěžovala jsem si. Vždycky jsem se zabavit uměla — tady, ve Zlatém městě… Místo toho, abych se byť jen jednou jedinkrát ohlédla a pokochala se obrazem vyvedeným k dokonalosti, natáhnu ruku. Lucifer udělá ještě jeden krok. V pase mě zašimrá teplo jeho rukou. Pousměji se. Zapřu se mu do ramen a s bezvýhradnou důvěrou se přehoupnu přes okraj pódia. I když se s jeho pomocí bezpečně snesu na zem a najdu oporu patami, nepouštím se ho, stejně jako nepouští on mě. “Pravda,” připustím, aniž by mi úsměv byť jenom na okamžik polevil na rtech. Teď už není pochyb. Pořád je to on. Pořád se pod každou jeho maskou skrývá jenom můj Lucifer. Některé věci se nemění. Ty důležité ne. “A co bych si s tebou pak počala? Brzy by se ti omrzely obyčejné poklony a musela bych být kreativnější… A to si nejsem jistá, že by chtěl ani jeden z nás.”
Stisk dlaně mu oplatím. Vykročím k tanečnímu parketu, který není daleko a stačí vlastně jenom obejít pódium. Po cestě se k němu ohlížím. Usmívám se. Naslouchám tomu, co říká, a pobaveně mu odpovídám. Je to snadné. S ním je to vždycky snadné. Ticho se nikdy nenatáhne nepříjemně dlouho, buďto se rozhovoří on, nebo se chopím slova já. Vážně, nevážně. Ani si nevzpomínám, kdy jsme na sebe měli naposledy tolik času. Poslední dobou to opravdu bylo maličko obtížnější. Maličko. “Většinu města, hmm… Směješ se mi, ale copak tady nemáme spoustu krásných míst jako stvořených k tanci? Heh. V tomhle ohledu jsi mě však beznadějně rozmazlil. Pamatuješ si ten vodopád?” Zachytím jeho pohled, když scházíme těch několik schůdků pod hlavní prostor náměstí. “Pořád je to asi nejkrásnější místo, kde jsme spolu tančili… ale… ono to není ani tak o těch místech,” dodám o něco tišeji. Zastavím. Lucifer si mě zkušeným pohybem přitáhne a já mu ladně vyjdu vstříc. Zakloním hlavu a přeci jenom se spokojeně usměji, když to vidím v plné kráse. Nad hlavami se nám rozlévají odstíny modré, fialové a zelené, ne nepodobny zlaté záři vysoko na Nebesích nebo ještě spíše severním světlům v horách. Stejně jako okolní páry i my zaujmeme taneční pozici. Kroky známe dobře, ostatně… není to poprvé. Ne, od chvíle, kdy jsem před nim stála takhle poprvé, v očích se mi leskla nervozita a každé gesto se zdálo neúměrně velké, už uplynulo moře času. Byla to jenom iluze. Slíbila jsem mu, že mu ukážu, co jsem viděla ve světě smrtelníků, a neváhala jsem mu ukázat všechno. Samozřejmě, že jsem začala tím nejzajímavějším a teprve postupem času se dostalo i na ta menší, obyčejnější místa. Muselo mu být jasné, že jenom hledám záminky pro to s ním strávit více času, nebo mu to nevadilo. Městečkem, které vyrostlo podél toku řeky, obklopené lesy a horami, jsme s mou jednotkou neměli ani procházet. Nebyl k tomu důvod, ale… zastavili jsme tam. Právě v plném proudu slavností sklizně. Už tehdy mi to připadalo zajímavé. Bylo to chaotičtější než slavnosti Zlatého města, avšak plné života. Zajímalo mě to, co na to řekne… Co chvíli jsem k němu zvedala pohled, nedočkavá jeho reakce, a hluboko uvnitř mě samé se při pohledu na tancující páry rodila myšlenka. Nebo spíše touha. Dlouho jsem váhala, snažila se sebe sama přesvědčit, že požádat o tanec serafínu není vhodné, ale nakonec se mi na rtech roztáhl ten samý úsměv jako teď. Co nejhoršího se mohlo stát? Odmítl by? Podíval by se na mě ošklivě? Nikdy bych nezjistila, jestli by si se mnou zatančit chtěl, kdybych se ho prostě… nezeptala. A tak jsem se zeptala. A on kývl. Jenom tak. Byl to jenom další z tisíce kroků, které mě dovedly sem. Právě sem. K němu. “Toho se bát nemusíš. Opravdu myslíš, že bych měla trpělivost psát střední knihu?” zasměji se zlehka, přičemž mu položím dlaň na rameno a s tím prvním krokem se nechám stáhnout do rytmu tance. “Což o to, kdyby to byli všichni, co s tebou mluvit chtějí, nejspíše by jsi to nestihl ani do rána… ale máš štěstí, tak krutá nejsem.” Dokonce ani tanec s ním nebyl obyčejný. Byl proměnlivý jako voda. Byť mi vždycky dopřával volnost, uměl mě pevně vést a já ho věrně následovala, nebo se naopak oddal některému z mých rozmarů. Byla to další z našich her. Taneční kroky se stávaly spíše doporučením než něčím, co by nás mělo vázat. Nikdy jsme z nich samozřejmě nevypadli natolik, abychom se připletli někomu pod nohy, ale ani jsme se jimi nenechali svazovat. Ne, to my nikdy. Tu přibyla otočka, tam zase několik kroků… Stejně jako jsem s naprostou jistotou věděla, že mi vyjde kdykoliv vstříc, o tom neměl důvod pochybovat ani on. Bylo to zábavné. Nepředvídatelné. Plné překvapení. Stejně jako on, stejně jako život s ním. “Andras,” padne první jméno, když nás taneční kroky opět svedou dohromady. Dlaní se opřu do té jeho, prsty roztažené, zatímco mi druhou rukou spočine kolem pasu. “Pokaždé, když ho potkám, nezapomene zdůraznit, že by ti rád ukázat, jak postoupil v severních tunelech. Podle všeho je skoro hotový.” Kroužím kolem něj. Tentokrát je to on, kdo se obrací za mnou, zatímco mě taneční kroky vedou kolem dokola. Ćas se příjemně natáhne. Jakmile se melodie promění, je na čase se znovu stáhnout. Odvrátím se, skoro jako bych mu chtěla utéct, ale on mě opět zachytí a s otočkou si mě přitáhne zpátky. Naše pohledy se střetnou. Aniž bych se uvědomila, na rtech mi opět vykvete široký úsměv. “Pak s tebou chce něco probrat Norath,” hlesnu ve vhodné chvíli, ale tentokrát to nemám čas rozvíjet do detailů. “Zaphiel,” pokračuji při další otočce, “a…” A… Zarazím se. Bylo toho více. Aspoň myslím, že toho bylo více. Obvyklá jistota mi však proklouzne mezi prsty. Místo toho, abych pokračovala, nakrčím obočí a nechám se tanečními kroky strhnout zase dál od něj. Hlodavý pocit, že na něco zapomínám, se mě nepouští. Snadno bych ho mohla odstrčit stranou a soustředit se na tuto chvíli, vlastně se to přímo nabízí. Stojí mě jisté úsilí udržet se té zvláštní myšlenky, i když zase skončím v Luciferově náruči. Zcela necharakteristicky se odmlčím. Ještě jsem mu něco chtěla. Jistě, ráda bych si ho nechala sama pro sebe a zapomněla na ten zatracený seznam, ale… naše povinnosti musely stát na prvním místě. Až moc dobře jsem chápala, že se musel věnovat i jiným věcem než jenom mě. Bylo to dočasné. Čekala nás věčnost, během níž si všechen ten ztracený čas budeme moct vynahradit, ale prozatím… “Pořád nemůžu setřást pocit, že na něco zapomínám,” postěžuji si tiše, když nám tanec dovolí zase setrvat v blízkosti jeden druhého. Ani teď si nezabráním v docela drobném úsměvu. Už dlouho se mi nestalo, že bych na něco zapomněla. Je to… frustrující, ale pečlivě jsem na ten seznam vyskládala jména, se kterými Lucifer opravdu měl promluvit co nejdříve, a dnešní večer pro to byl ideální. “Měla bych se pak podívat do svých poznámek. Abychom nezapomněli na nic důležitého." | ||
| |||
| Verše: Smlouva s Lhářem Dumah Návrat zpátky do té bezútěšné reality je šok. Jako kdyby někdo nemilosrdně hodil kotě do ledové vody. Není ale už moc na co čekat. Nabídka byla přednesená a Lucifer nevypadá, že by ti tu chtěl něco vnucovat. Sám to řekl jasně. Času je spousta.
Od stěn se rozezní rytmický zvuk kroků, zatímco ty dál sedíš schoulená na zemi a držíš se nad pomyslnou hladinou jen silou vůle. Jak dlouho ještě tohle zvládneš? Jak dlouho to bude trvat, než tě ta věc v tobě pohltí? Mohlo by se to stát? Těžko říct. Všechno tohle je pro tebe tak nové. Cizí.
Do ozvěny kroků se vplete tvůj tichý hlas. Nastane ticho. Lucifer se zastaví jen pár metrů od dveří. Chvíli tam jen stojí otočený k tobě zády zahalenými v bílém plášti. Pak se přeci jen ozve tichý zvuk zašustění látky a dopad nohy na zem, jak se k otočí a udělá krok zpátky k tobě. Stříbromodré oči se upnou na tebe a trochu přemýšlivě skloní hlavu, zatímco si tě prohlíží.
„Hmm, ano. Jak jsem řekl…“ Promluví po chvíli klidným, tlumeným hlasem, jako kdyby mluvil na vyděšené zvíře krčící se v koutě.
„… Pokud budeš spolupracovat, pomůžeme na oplátku i my tobě.“ Vykročí zpátky k tobě.
„Samozřejmě, jen pokud budeš chtít.“ Roztáhne ruce v ladném gestu, zatímco se zastaví jen asi metr od tebe. Bylo by to skutečně možné? Je těžké tomu uvěřit a dát se všanc té falešné naději. Pokud ale dokázali tohle, možná ta šance tam je. Ať už je Lucifer jakýkoliv, sama si to z něj cítila. To, že už nebyl takový jako dříve. Byl mocnější… zářivější. A to i na serafína, ty nejvyšší a nejsilnější z vás.
„Ale to hlavní… Ano, nechám tě pak odejít.“ Skloní k tobě pohled a prameny bílých vlasů mu spadnou podél tváří. Skutečně se zdá, jako kdyby měl stále v sobě to podivné lehké světlo, které vyzařuje do okolí.
„Budeš volná.“
Jen dvě slova stačí k tak lákavému příslibu, který ti popožene srdce. Pak se však rozhostí ticho. Skoro jako kdyby na něco čekal nebo snad… Potáhne vzduch do plic a koutek tenkých rtů mu vyjede do drobného úsměvu.
„A samozřejmě… přísáhám, Dumah.“
| ||
| |||
| Verše: Ta nebezpečná věc Tentokrát Luciferovi naslouchám bez zájmu. Vždy to uměl se slovy a nyní tomu není jinak. Kulisa zlatého města jen podtrhuje jeho řeč, zatímco se jeho silueta majestátně tyčí proti výhledu z terasy, na které stojíme. Až z toho pohledu běhá mráz po zádech. Z toho... Z toho, co ve mne vyvolává. Hovoří ke mne mírně a trpělivě navzdory odmítnutí, které se mu z mé strany dostalo. On a jeho velkolepé plány. Zatím jediné, co mi dokázal je to, že dohlédnout na jejich konec s sebou nese akorát bolest. Nový svět pro nás všechny, zní to jako pozlátko. Zničil zrcadlo. Poskvrnil a znehodnotil jeden z jeho úlomků… Nikdy už nepůjde složit zpátky. Jen vzpomínka na potemnělý střep zrcadla tepající silou v rytmu mého srdce… Rozechvěle vydechnu. Ne, skutečná svoboda neexistuje a ten jeho svobodný nový svět také nikdy nebude skutečný.
Pomalu se ke mne otočí a já se přeci jen neubráním pohledu na jeho siluetu. Na Zlaté město tyčící se zpoza bělostných mraků do nebeských výšin. Něco v mém výrazu, v mých očích… Na chvíli povolí. Nepřála bych si nic jiného, než aby to bylo skutečné. Ovšem nyní to není nic víc než kacířská myšlenka. Já už sem nepatřím. Můj dům zůstane už navždy prázdný stejně jako mnoho ostatních, o kterých jsem vyprávěla v té temné cele… Ramielovi. Vzpomínka na ten rozhovor se bez varování vynoří z mlhavých vod, než v nich zase nenávratně zmizí společně s dalšími slovy Lucifera.
Tohle zabolí. Tohle hodně zabolí. Samozřejmě… Celá… Vrátit se… Ne… Ne! Říká jen to, co chci slyšet. Nabízí mi šťastný konec, který není skutečný. On… On a jeho kruté hry. Odvrátím od něj tvář, shrbená a zlomená vší tou tíhou, která mne pod sebou uvěznila. Mluví o tonoucím, já už ovšem dávno ležím u dna a popraskané plíce mám plné vody.
Přes rty mi nepřejde jediné slovo, jen tam tiše stojím a odevzdaně čekám, až mne odsud Lucifer propustí, zatímco mi v hlavě zní dokola a dokola jeho slova. Příliš hezká. Příliš dobrá. Příliš…
S lusknutím scenérie mraků utone v bílém světle a po kůži sklouznu poslední konejšivé paprsky zlaté tváře. Návrat zpátky do mého vězení je krutý. Zalapám po dechu a tělem mi na krátkou chvíli zalomcuje třas, jak si náhle o to více zřetelněji uvědomuji ledovou náruč, co mne zde vítá. Musím několikrát zamrkat, abych rozehnala slzy. K mokré tváři se mi lepí vlasy a srdce mi tluče a tluče… Zle se mi dýchá, jak bojuji s tím, abych se tu schoulená na zemi nerozvzlykala.
Čas… Spoustu času…
Vnímám, jak Lucifer vstává a otáčí se. Zamženým pohledem upřeně hledím na jeho vzdalující se nohy v okovaných botách, které se ode mne za doprovodu tichých kroků rozléhajících se mezi sloupovím vzdalují, zatímco já…
Jen pomalu se vzepřu na chvějících se rukách a vytáhnu se do sedu. Celý ten pohyb provází cinkání řetězů, které utichne ve stejný okamžik, kdy zůstanu sedět shrbená u zdi, s koleny vytaženými pod bradu, které obejmu vlastními pažemi pokrytými poničenými zešedlými liniemi. „Když… Když budu spolupracovat… Opravdu mě… Necháš odejít?“ promluvím tím tenkým tichým hlasem na samotné hranici slyšitelnosti. Oči se mi stále lesknou, jak si stále nové a nové slzy razí cestu z koutků po lících až k bradě. Nesnáším se za to. Nenávidím to, co se ze mne stalo. Co ze mne… Udělal. „Přísahej mi,“ šeptnu a hlas se mi při těch slovech zachvěje.
Jsem… Jsem tak hloupá… A ještě hloupější, pokud mu to opravdu uvěřím. Jenže… Jenže já mu to chci věřit. Chci, aby tohle všechno skončilo bez ohledu na to… Jak to bude. | ||
| |||
| Verše: Topící se Dumah Stojíš tam. Ten výhled na město a tvůj domov je tak… známý. Jak je to dlouho, co jsi se ještě procházela jeho ulicemi? Co si přelétala nad tím nespočtem střech? Takto z dálky ani není patrné, jestli je město i v této verzi tak částečně prázdné, jak si pamatuješ nebo snad je Luciferova iluze ještě z dob zašlé slávy? Z dob míru? Na tom teď ale vůbec nezáleží. I kdyby se ty časy zase vrátily, ty do toho světa už nepatříš. Představa, že by tě tam nechali žít, se zdá tak nereálná a vzdálená, že to až bolí. Obklopená tím, co nikdy nemůžeš mít. Ne takto.
Nebo snad? Ta nabídka, co zazní, se zdá podobně nemožná jako tohle všechno. Nedosažitelná. A navíc… podezřelá. Už ses tolikrát spálila v Luciferově přítomnosti, že podobná slova útěchy a možnou naději bereš s rezervou. Vždycky je to něco za něco a je otázkou, zda by si nakonec vůbec svůj díl odměny dostala.
„Mé zájmy?“ Otočí se na tebe bělovlasý muž, který zůstal stát na místě, od kterého ses vzdálila. „Ano, Dumah, možná se to tak může zdát. Že tohle všechno dělám pro sebe. Ale nemohla by si být dál od pravdy. Jednou… Jednou to možná pochopíš.“ Hledí na tebe chápavě. Ne, nevypadá to, že by se zlobil tvým odmítnutím. Tím, že jsi snad prohlédla jeho plány. Skutečně se chová jinak než posledně. „Je mi líto, že některé změny nejdou bez obětí, ale věř tomu, že jednou bude tohle vše jen temnou minulostí. Bude to nový svět pro nás všechny. Svobodný. A budeme na tyhle kapitoly našich životů moci pouze vzpomínat. Skutečně všichni. I ti padlí.“ Ne, ta slova jakkoliv líbivá pro tebe v současné situaci postrádají většinu jejich významu. I přes to, kdo ve skutečnosti ti je říká a jak přesvědčivě i při těch pár větách působí. Je to další hra, manipulace, nebo tomu opravdu tak věří? Nevíš. Nevyznáš se v něm. A těžko říct, zda vůbec někdo.
„Samozřejmě by bylo lepší, kdyby si spolupracovala. Mohlo by to dost věcem pomoci. Především nakonec tobě. Ale… To rozhodnutí je na tobě Dumah. Nebudu tě nutit. Teď už nemusím.“ Otočí se k tobě čelem, zatímco se za jeho bělostnou postavou rýsuje panorama Zlatého města. Je to skutečně pohled, který se vepíše do paměti. Něco hodné katedrál smrtelníků.
Pán a jeho město.
Ani nevíš, kde se ti v hlavě vzala tato asociace, ale ve světle posledních událostí ti z ní akorát přejede mráz po zádech.
„Chceš zpátky?“ Nakloní tázavě hlavu na stranu a sklouzne po tobě zamyšleným pohledem. „Dobře… Jak si přeješ, Dumah. Přemýšlej ale o mé nabídce. Ne vždy je rozumné odstrkovat pomocnou ruku nehledě na to, kdo ti ji nabízí. Tonoucí se také neptá, kdo jej vytahuje z vody. A já ti tu naději nabízím. Avšak… Chápu.“ Skloní hlavu v uctivém gestu... Zvedne ruku. Bříška prstů o sebe zavadí a…
*lusk*
Zlaté město je pryč. Tvůj domov je opět nic než jen vzpomínkou. Ještě jako kdyby si mohla cítit tu hřejivou záři laskající kůži. Avšak tam uvnitř už cítíš opět ten cizí chlad. Ten, který tohle všechno velmi rychle zažene a připomene ti, co je ta skutečná realita.
„Přemýšlej o tom Dumah. Nemusíš se rozhodnout dnes. Ani zítra… Ani… No, máš čas. Spoustu času.“ Narovná se muž před tebou a ještě chvíli na tebe přemýšlivě hladí, než se vydá k odchodu.
| ||
