Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Více času Zdá se, že nejen pro mne je tahle situace, kdy mi Alex nese snídani do postele… Nová. Z jeho rozpaků a nejistoty… Vlastně mě do dnešního rána ani nenapadlo, že by za všechny ty roky nikdy… Hm. „Nepraktické to trochu je,“ odpovím měkce, když s ním souhlasím namísto toho, abych si ho za to dobírala. „A v románech se u toho rozhodně méně drobí do postele a riziko polití bílé peřiny kávou nebo černým čajem je rozhodně menší… A pokud se to stane, tak to hlavním hrdinům stejně nevadí.“ Sleduji Alexandera, jak položí tác na postel přesně jak jsem si přála a krátce se na něj pousměji.
Vzpomínkami se na chvíli vrátím do minulosti, té… Té, která není zase tak dávná. Ani nevím, proč to všechno Alexovi vlastně říkám. Možná… Možná ta slova nepatří ani tak jemu jako sobě samé. Každou tou větou si připomínám, kým nyní jsem. To, co se mi opravdu stalo. Delilah ve skutečnosti nikdy nebyla u Damašku, a i když se jí také staly všechny ty strašné věci, které jí vzaly a změnily život, tak… Tak to bylo jiné. A především to bylo něco, co jsem už měla za sebou. Nechala za sebou. Manžela. Greenhill. Fernsbyho… A to stejné musím… Teď… Udělat s tím, co se stalo Dumah. Jen… Ne, není to tak lehké, jak bych si přála. Zatím ne…
Alexanderův nečekaný dovětek s tou nečekanou, a především vzácnou nabídkou mne přinutí k němu překvapeně vzhlédnout. Nadechnu se… A zase vydechnu. „Více času…“ zopakuji po něm lehce zastřeným hlasem. „Nebo… Možná místo toho, abys zůstával tady…“ promluvím váhavě, nejistá si tím, co mu teď právě chci říci. „… mohl bys mě vzít s sebou? Já… Nerušila bych tě při jednáních, jen… Možná by mi prospělo na chvíli odjet z Dvaraky,“ vyslovím tu domněnku nahlas a raději upřu svůj pohled na hrnek ve svých rukách. | ||
| |||
 | Diplomacie nad šálkem kávy Delilah Blair Flanagan „Hmmh, lepší.“ Zopakuje po tobě se stopou vděčnosti Alexander, když mu pomůžeš s jeho ranním účesem. Není to dokonalé, ale rozhodně je to lepší, než když se o to snažil nedbale postarat sám.
„Samozřejmě bych ji nemusel hledat, kdybych si díky někomu byl jistý, že tam není. Každopádně jsou ale na uložení pohotovostních zbraní vhodnější a přístupnější možnosti. Nemluvě o tom, že také bezpečnější. Možná je zařadím někdy do našich střeleckých lekcí.“ Prohodí jakoby nic, než se tě krátce zeptá na tvá přání ohledně snídaně a pak už tě opustí.
Propadneš se do ticha pokoje. Najednou jsou některé věci vzdálenější, než byly a jiné se naopak přikradly blíže. A pak ti to probleskne hlavou. Ta krátká vzpomínka na těch pár vteřin utopených pod nánosem toho všeho, avšak o nic méně důležitých. Možná naopak ještě důležitějších než ten zbytek!
Hrot pera se rozběhne po papíru a začneš vykreslovat symbol, který ta žena, Laylah, použila na otevření relikviáře. Trojice kruhů s vepsaným trojúhelníkem. Nic složitého, přesto to také není nic, co by tě jen tak napadlo namátko zkusit. Necháš pak už papír papírem. Je na čase se obléci a přichystat se na i tak poněkud nekonformní snídani.
Netrvá to nakonec až tak dlouho a Alexander se vrátí. Ty rozpaky. To, jak je ze současné situace nejistý je pro někoho jako on tak zvláštní. Na druhou stranu tuhle svou stránku asi také neukazuje jen tak někomu. Rozhodně to vypadá, že nebude moc takových, se kterými by snídal v posteli, pokud tací vůbec jsou.
„Neříkám, že je to hrozná představa. Jen…“ Povzdechne si pod tíhou tvého zvídavého pohledu. „Jen je to trochu nezvyk. A zdá se to nepraktické. Ale nebráním se tomu zkoušet nové věci. Zvlášť protože tu postel nemusím uklízet.“ Dodá přeci jen o něco odlehčeněji a podá ti tvůj talíř, zatímco dle tvých instrukcí tác přesune na postel.
„V pořádku. Kdo jsem, abych zakazoval ženě snídat v posteli? Rozhodně by mi to mělo přijít normálnější než puška schovaná pod ní. Hmmh, mělo.“ Nakrčí drobně čelo a jen potřese hlavou. Nemusíš dlouze hádat, která z těchto věcí ho znejišťovala více. Sám se zatím raději chopí šálku s kávou, do které si nepřidá ani mléko a ani cukr. Pije ji prostě jak je bez zbytečností kolem, jak by někteří tato vylepšení mohli označit. „Aha…“ Usrkne trochu kávy ze šálku, když začneš mluvit o sobě a tvém životu v Jeruzalémě. Zdá se to dávno, ale až tak dávno to ve skutečnosti není. Tvé časté nemoci, Greenhill, pohled i nesmlouvavý dotyk toho kněze, který měl k bohu opravdu daleko. Alexander ti do toho nevstupuje. Jen tě poslouchá a až když domluvíš, zacinká tiše porcelán, jak šálek odloží zpátky na zdobený podšálek „V tom případě chápu, že víš, co dělat. Budu ti tedy věřit.“ Poposune se na posteli blíže k tácu s jídlem, aby tě napodobil a sám si vzal jeden z talířků s jídlem. Ne, na tvůj život před tím vším se neptá. Nechal tě mluvit, ale viditelně do těchto detailů v současné situaci nechce zabíhat. „Hmm? Ne, dnes ne. Jednání proběhlo úspěšně a podařilo se nám vyjednat dohodu o sdíleném přístupu k stříbrným dolům na severu. Bylo to sporné území, ale někdy se dá dohodnout, když obě strany cítí, že z toho něco budou mít. A také, když pochopí možné následky opačných rozhodnutí.“ Pronese Alexander klidným hlasem až poté, co si způsobně otře ubrouskem ústa. V jeho podání takovéto věcí zní vždy tak jednoduše.
„Takže dnes, zítra a s trochou štěstí i pozítří nemám nic přímo v plánu. Tedy… Zatím. Záleží, jestli s něčím nepřijde paní domu? Varoval jsem Raju, že minimálně ty tři dny potřebuji, abych zabránil jiným diplomatickým konfliktům.“ Natáhne se opět pro šálek s kávou.
„Ale, pokud by si potřebovala trochu více času… Zařídím si to nějak.“ Šeptne tlumeným hlasem zčistajasna tu neurčitou nabídku, která z jeho strany jindy opravdu moc často nepřichází.
| ||
| |||
 | Nepoučitelná
Čím více saháme po našich schopnostech… Ne. O tom jsme nemluvili. Nebo ano? Je to tak dávno. Marně bych teď už skládala slovo od slova, co padlo a co ne. Zní si jistě, tak to asi… říkal. A já byla buďto příliš rozrušená, abych ho slyšela, nebo jsem ho zkrátka špatně pochopila. Nebylo by to poprvé. Ramena mi projede napětí, skoro jako by někdo potáhl za provázek a strhl mě zády do měkkého polstrování sedačky. Přes veškerou snahu se mi jím však nedaří propadnout a ztratit se v něm. Nezbývá nic jiného než si Williama i tentokrát vyslechnout až dokonce. Není to příjemné, ale v porovnání s uvědoměním, že si za to, co se stalo, mohu zase jen a jen sama, to nebolí zdaleka tolik. Byla jsem tak hloupá. Pohledem zakotvím na svých rukách, křečovitě propletených v klíně. Nezmohu se na jediné slovo. A vlastně ani nemusím. Když mi položí tu zásadní otázku, nečeká ani na odpověď. Ví to. Buďto mi to vyčte z výrazu, nebo je to více než očividné. Co ten si o mě musí myslet… Nikdy jsem nezapomněla na slib, který jsem mu složila. Chtěla jsem mu dostát. Opakovala jsem si ho tolikrát. Upínala se k němu v těžkých chvílích. Nakonec… Nakonec jsem nedokázala ani to. Ani se nedivím, že se mu do hlasu vlije odtažitost a vlastně až kousavost. Nepoučitelná. Jako by mluvil do zdi… Probleskla mu ta slova myslí i tentokrát? Čím to, že přes všechnu snahu vždycky sejdu z cesty?
Na okamžik zavřu oči. Jak snadné by bylo tady sedět jako hromádka neštěstí, nebo se rovnou znovu rozplakat, ale… nechci, aby… aby… Nemůžu se jenom utápět v sebelítosti, a tak se přiměji znovu napřímit. Napůl doufám, že zachytím jeho pohled, ale tvář má natočenou ke světu za okny a světlo lamp mu do ní vykresluje ostré rysy. „Williame…“ oslovím ho přeci jenom důrazněji, než mám ve zvyku. Chci ho přimět, aby se na mě podíval, ale v okamžiku, kdy tak učiní, odhodlání zavrávorá a já si připadám tak… drobně. Semknu dlaně v klíně o to pevněji. Skoro až křečovitě. „Omlouvám se. Nevěděla jsem to… Asi… Asi jsem vás… nepochopila, nebo… To je jedno. Dává to smysl. Měla jsem to vědět, ale… jenom jsem myslela, že… když se to naučím ovládat, už nikomu neublížím. Myslela jsem, že by to tak bylo jenom dobře, ale… Teď už to vím. Nebudu je používat, tak se na mě prosím nezlobte. Nechci, abyste se na mě zlobil… Věřte, že jsem za tuhle svoji hloupost byla potrestána už dost.“ Bylo v tom více. Jistě, že v tom bylo více. Tolik jsem se bála a… Už jsem se nechtěla tolik bát. Nejenom kvůli hrozbě Ztracených. V pravém středu toho však opravdu stály ty chvíle, kdy jsem se vylekala a v uších mi najednou duněl tlukot nejenom mého srdce. Nejsem si jistá, že bych to někdy dokázala vysvětlit. Nebo chtěla. Jak snadné pro mě bylo vzít život vlastnímu manželovi. Ani jsem to nemusela chtít, ne. Nikde ve mně se nepohnula myšlenka, že bych ho snad zabít chtěla. Stačilo se jenom zaposlouchat. A zavadit prsty o nitky chvějící se ve vzduchu, jako by to bylo jen smítko na šatech. Nechtěla jsem… už nikomu ublížit. Teď už se toho tolik nebojím. Přinejmenším ne toho, že by se to stalo omylem. Pochopí to? Může to vůbec chápat? Nikdy jsem s ním nemluvila o tom, co se stalo. Nebo jaké to bylo. Ze začátku mi to připadalo zbytečné. Nezajímalo by ho to. A teď… už uplynulo tolik času, že bych to vysvětlit nemohla, ani kdybych chtěla. Co bych také mohla říct? Nezměnilo by to nic na tom, jak to dopadlo. Nic z toho. William přehmátne na rukojeti a můj pohled přitáhne stříbrná orlice. Ani nevím, proč to řeknu. Vyletí to ze mě dříve, než se stačím zarazit. A vzhledem k tísnivé atmosféře, která se kočárem rozlije, bych se zarazit měla, ale… Napjatá strunka nečekaně povolí. Dokonce mi… poděkuje. Na to se jenom slabě pousměji. Je to pravda. Sedí k němu. V mých představách ji drží vždy, i když jsem ho s ní viděla vlastně jenom jednou. „Jistě. Rozumím, že jste zaneprázdněný. Ani by mě nepřekvapilo, kdybyste byl nejvíce zaneprázdněný muž v celém Jeruzalémě. O to více si cením, že jste si pro mě dnes udělal čas,“ pokračuji. „To bych ráda.“ Na rtech mi pořád hraje poněkud rozpačitý úsměv. Raději nedodávám, že si nevzpomínám, proč jsem přijela. Vlastně to přiznávat… nehodlám. Vrátí se to. Musí se to vrátit. A protože se mi to nepochybně vrátí, není důvod to rozpitvávat. Pravda je to každopádně. Budu ráda, pokud do města zavítám znovu. A pokud mi vévoda ukáže některé ze svých míst. Snad jenom doufám, že se mu příště nebudu muset omlouvat za další ze svých hloupostí. A že ho zase nerozzlobím. „Kam…“ zamyslím se nahlas. „Tak třeba… A chcete vidět jeden z nejstarších stromů v Jeruzalémě?“ vrátím se k tomu, co jsem říkala předtím. To by rozhodně byla možnost, ale… Přeci jenom nakrčím obočí a zhoupnu se zády do opěradla. „Ale nevede k němu osvětlená cesta, tak si nejsem jistá, nakolik je to dobrý nápad, hmm… Ou. A co Primrose? Vždycky jsem si říkala, že to tam v noci bude vypadat malebně. Mohli bychom jít k altánku a zpátky. Co myslíte?“ | ||
| |||
| Poprvé Zpoza otevřeného okna sem doléhá vzdalující se pokřikování opic podkreslené tichým hartusením služebné a neustálým pohvizdováním ptáků z korun vysokých stromů, které jsou všude kolem domu. To celé podkresluje sotva slyšitelný monolitý šum, o které jsem dlouho netušila, co to vlastně je, než mi došlo, že to je bzučení zdejšího roztodivného hmyzu. Rána zde nemohla být odlišnější od toho, co jsem znala z Jeruzaléma… A vlastně i ze Zlatého města… Ale na to teď nechci myslet, a tak se zkrátka jen nechávám unášet tím pěkným momentem a svojí společností, která k sobě strhává většinu mé pozornosti.
Ucítím na sobě ten pátravý podezřívavý pohled tmavých očí. „Možná?“ lehce povytáhnu obočí a drobně se pousměji, zatímco ho stále nechávám tápat v tom, zda si z něj jen utahuji nebo jsem se právě nešikovně podřekla. „Bylo by na tom snad něco špatného, že jsem připravena hájit svoji čest během nocí, kdy je pán domu na svých cestách?“ nadhodím a tentokrát už s nepatrným napětím čekám, zda se Alex sehne z postele dolů, aby se pod ni podíval a přesvědčil se na vlastní oči, na kolik jen žertuji nebo ne. Vlastně jsem si ani nikdy nebyla jistá na kolik Alexander skutečně chápal, že samotná střelba pro mě není jen zábava pro zkrácení dlouhé chvíle nebo způsob, jak si od všeho odpočinout. Opravdu mi záleželo na tom, abych už nebyla… Tak bezmocná... Snadná kořist. Pokud jsem mohla něco udělat pro to, abych dokázala bojovat, pokud by to bylo nutné…
Neubráním se překvapenému výrazu, když Alex souhlasí se snídaní v posteli. Rozhodně to není něco, na co bych očekávala, že přistoupí. V jistých ohledem v sobě opravdu nezapřel toho konzervativního a poněkud upjatého jeruzalémského gentlemana tvořícího základní kámen západní společnosti. V některých chvílích mi tak připomíná, že za jeho mladou tváří se ve skutečnosti skrývají desítky let života. Při zmínce o přání přeci jen můj úsměv zakolísá v pouhý náznak na kolik se mi připomene, proč mi Alex tak ochotně vychází vstříc. Ne snad, že by nedokázal být jindy pozorný a nevycházel mi snad vstříc, ale… Ale dnes je to jiné. Ten důvod je jiný. Navzdory tomu…
„Miluji tě,“ vydechnu tiše do jeho rtů, když se ode mne odtahuje. „Jen… Počkej chvíli,“ dodám vzápětí a natáhnu ruku k jeho rozcuchaným vlasům, abych je na jedné straně zlehka projela prsty a dala jim trochu tvar. „Lepší,“ pousměji se, zatímco sleduji, jak vstává a obléká se. Je to pohled, co neomrzí… Marně bych na jeho těle hledala nějakou nedokonalost. Jizvu, památku na cokoliv z toho, co se mu stalo. Některé naše dary k nám byly skutečně milosrdné… A ve světle událostí z Veršů i… Velmi kruté. Najednou nechci, aby odcházel a nejraději bych ho stáhla zpátky za mnou do postele k projednání další urgentní záležitosti, ale namísto toho zůstanu nakonec ležet.
„… a tím chceš naznačit, že bys ji tam mohl náhodou hledat?“ opáčím rádoby nevinně, jakkoliv to jsem najednou já, kdo si není tak úplně jistý tím na kolik jde o žert. Z mé strany totiž o žádný nešlo. S tím vším, co se za poslední rok stalo… Opravdu by se mi mohl kdokoliv divit? A zrovna on? Jestli mne všechny ty nešťastné události něčemu naučily, tak právě tomu, že je lepší být připravená… Na cokoliv. A pokud Alexovi snad opravdu vadila myšlenka na to, že pod mojí polovinou postele je v tenké plachtě zabalená nabitá puška a k ní krabička nábojů… Tak si raději nechci představovat, jak by se tvářil na to, že bývaly časy, kdy ta zbraň ležela na jeho straně postele schovaná pod dekou.
Z myšlenek mne vytrhne opět Alexův hlas. „Kávu, prosím,“ odpovím. Ta zdejší sice chutnala jinak než ta, na kterou jsem byla zvyklá z Jeruzaléma, ale nakonec jsem si na tu silnou a výraznou chuť zvykla a naučila se ji mít ráda. S tím vyprovodím Alexe pohledem ze dveří a zůstanu… Sama.
S dlouhým výdechem ještě na chvíli přivřu oči. Ani nevím, jak dlouho tam ležím a naslouchám zvukům zvenčí, zatímco se mi do zad a stehen opírá pár paprsků slunce pronikajících skrze lehké závěsy. Najednou už není tak lehké předstírat, že se dnešní ráno ve skutečnosti nestalo. Nakonec se tak vytáhnu do sedu, abych se protáhla a… Vzápětí vstanu z postele. Ovšem ne kvůli pušce, na tu teď vůbec nemyslím. Přejdu ke komodě a otevřu jeden ze šuplíků, abych z něj vytáhla papír a plnící pero. Je tu… Je tu jedna věc, kterou potřebuji dostat z hlavy. V rychlosti na papír nakreslím tu… Trojici protnutých kruhů. Symbol, který si pamatuji… Symbol, kterým Laylah otevřela relikviář. Možná se mýlím a není to ten samý, ovšem… Nakonec každý klíč dobrý….
Tak si to aspoň říkám, když strnule hledím na ten nakreslený symbol na papíru v mých rukách. Nakonec se přinutím ho odložit na komodu a raději přes sebe přehodit lehký župan. Pár kroky přejdu zpátky k posteli, a ještě na chvíli zaklesnu do měkkých nadýchaných polštářů a dek…
Pohled na Alexandera nesoucího tác se snídaní mne přiměje se pousmát. I tohle je pro mne… Nové. Nezvyklé. Ale i přes okolnosti si to hodlám užít. Nedá se sice úplně říci, že bych měla na jídlo zrovna chuť, ale ta vůně mi připomene, že mám hlad a prázdný žaludek k tomu. Alexanderova nezvyklá nejistota z toho všeho je skoro až… Roztomilá. Ten pohled na muže, který prošel válkou a hrůzami, o kterých nechci ani přemýšlet, a přesto je nyní rozhozený z představy toho, že by se měl nasnídat v pohodlí postele. „Vážně je to tak hrozná představa? Zkoušel jsi to vůbec někdy?“ pronesu měkce, když se posadím a hlavu nakloním ke straně. „Klidně ten tác můžeš položit sem. Bude to… Pohodlnější, trochu,“ ukážu na prostředek postele. Sama se poskládám do úspornější pozice a zády se opřu o čelo postele, když si od něj beru talíř s jídlem.
„Slibuji, že je to jen pro dnešek,“ ujistím ho, když vidím, jak je z toho stále nesvůj. „V Jeruzalémě jsem vlastně snídala v posteli celkem často. A nejen snídala. Bývala jsem nemocná a matka nechtěla, abych se zbytečně vysilovala chozením po domě,“ mluvím dál. „Když nad tím tak přemýšlím, tak tenhle luxus mi poskytli vlastně i v Greenhillu,“ potřesu hlavou a na okamžik se zarazím, sotva ze mne ta neuvážená slova vypadnou. Nicméně… Jen… Další kapka v moři… Nic víc… Pokrčím rameny jakoby nic. „Takže… Říkal jsi, že dneska nemáš žádné pracovní povinnosti…?“ změním téma a s tím se pustím do jídla. Nehltám, spíše ze všeho jen uždibuji, ale… Je mi lépe. Cítím se lépe… | ||
| |||
| Naivní idea Vera De Lacey „Myslím, že už jsme na tohle téma vedli rozhovor.“ Povzdechne si trochu unaveně William, když zmíníš svou planou nadějí, že by snad Verše někdy mohly přestat. „Čím více saháme po našich schopnostech, tím spíše se nám připomíná, komu skutečně původně patřily. Tedy… jsou určité výjimky a není to neprůstřelné. Pokud bych to však měl alespoň nějak zobecnit a zjednodušit, tak ano. Není v tom přímá úměra, ale tyto věci se výrazně ovlivňují. A pokud chcete užívat darů, které dostala od Boha Zerachiel, musíte přijmout i tuto svou stránku, Zerachiel, i za cenu toho, že může převládnout. Vždy platí něco za něco.“ Upře na tebe ten pár světle modrých očí a tvář má bez jediné známky výraznější emoce nebo snad úsměvu. „Předpokládám, že jste se je snažila používat, že?“ Povytáhne jedno obočí pátravě vzhůru. Ale ani zbytečně dlouho nečeká na tvou odpověď. Snad tě prozradil tvůj výraz a nebo to vyčetl z tvé reakce jinak, avšak po chvíli jen potřese hlavou. „Nemůžete se tomu pak divit. Můžete být naopak ráda, že to bylo jen pár dní. Někteří se mohou ve Verších ztratit až na roky. A věřte mi, že návrat zpátky pak nespraví procházka na nočním vzduchu.“ Zdá se ti to, nebo najednou William působí až nezvykle kousavě. Ne, nemračí se na tebe, ale přeci jen ta jistá otevřenost je náhle ta tam. Jen si zachmuřeně povzdechne a zadívá se raději opět z okénka. Ta představa něčeho takového se skutečně jeví až… nemožně. Když si vezmeš, jak tě rozhodilo pár, doslova pár dnů v kůži Zerachiel tak, jak by si na tom byla, prožít takto rok, dva nebo snad i více z jejího života a pak se najednou ocitnout na lenošce v Davenportské knihovně v křehkém těle obyčejné mladé vdovy?
„Vero… V té době byla válka. Bojovali. Zabíjeli se. A i přes jejich značnou efektivitu to někdy prostě nebylo vůbec příjemné.“ Podotkne prozaicky vévoda, v jehož hlase by si naopak po stopě lítosti pátrala marně. „Války jsou na tomto světě i teď. V tomhle čase, kdy spolu jedeme kočárem na obyčejnou procházku na vzduchu, jsou lidé někde násilím zabíjeni. Nemyslete si, že jediným původcem zla jste snad vy, Zerachiel nebo i Lucifer. To by bylo značně alibististické a sebestředné. Tenhle svět se dokáže velmi dobře zabavit i bez sporů Nebes. Věřte mi.“ Zamručí a o tebe se krátce otře jeho pohled, avšak jen na prchavý okamžik. Z toho tónu máš trochu pocit, jako kdyby snad poučoval naivní mladé děvče o tom, jak to ve světě chodí. A možná to nebude daleko od pravdy. „Bolest nesoucí se napříč časy. V poslední době hodně čtete, že?“
Vypadá to, že vévodu tvé melodramatické vystupování zanechalo zcela chladným. Nedobíral si tě sice okatě a ani ti neskákal do řeči, jen se zdálo, že po všech těch stížnostech působil více… odměřeně. Jestli nakonec nebyly snazší ty dopisy.
„Hmm? Svobodní? Asi záleží na úhlu pohledu. Ale řekl bych, že svoboda se přeceňuje. Každý se tím slovem zaklíná, jako kdyby to byla odpověď na všechny naše problémy. A přitom nikdo pořádně neví, co to je. Co vůbec chce? Zkuste se zeptat pár náhodných lidí, ideálně z různých vrstev společnosti, co si pod tím pojmem představí a uvidíte, že pokaždé dostanete jinou odpověď. Většina lidí chce být v první řadě šťastná, cítit se v bezpečí… A ne svobodní. I když tohle bude většina papouškovat až do zemdlení, aniž by se nad tím pořádně zamysleli.“ Odfrkne si William a ty najednou chápeš, proč někdo jako on může být stále předsedajícím městské rady i přes svůj nepříliš vysoký věk. Ne, William skutečně nepůsobí jako jeho vrstevníci.
„Co.. hůl?“ Nakrčí překvapeně čelo, než shlédne ke zdobenému kousku dřeva ve svých rukou. „Ah, ne… tuhle ne.“ Přeci jen mu jeho výraz opět o něco povolí, když se změní téma na něco tak obyčejného. „Hmm, děkuji.“ Dodá s mírným zaváháním a trochu ji mezi prsty pootočí, aby se sám zamyšleně zadíval do očí stříbrné orlice.
„Příště? Hmm, uvidíme, jak další schůzka vyjde. Přeci jen tohle dnes z mé strany vyžadovalo jisté zařizování, ale… Ale není to něco, z čeho byste si musela dělat hlavu, když to nevyšlo. Veršům člověk neporučí… Každopádně, pokud k tomu bude příležitost… Myslím, že to bude reálné.“ Kývne nakonec souhlasně.
„A kam, že to tedy chcete, Vero? Nový Jeruzalém je velký a parků je tu opravdu spousta. Který to tedy dnes večer bude?“
| ||
| |||
| Snídaně do postele Delilah Blair Flanagan Poklidná atmosféra pozdního rána se vám nakonec nevyhnula, jakkoliv začátek dne měl k něčemu takovému daleko. Ale teď… Teď se některé problémy zdály o něco více vzdálené.
Až na ten křik opic, který se pak ale záhy přeci jen o něco vzdálí poté, co je nazlobená služebná vyžene. Dovedeš si vcelku živě představit, jak tam divoce mává koštětem nebo čímkoliv, co ji přišlo pod ruku, aby tu nenechavou verbež zahnala.
„Pod postel?“ Přeci jen si tvá slova vyslouží trochu podezřívavý pohled ze strany Alexandera. „Počkat. Neříkej mi, že máš pod postelí pušku? Opravdu, Del?“ Sklouznou po tobě pátravě jeho oči, a i když působí stále lehce nad věcí, vidíš, že teď skutečně přemýšlí a hodnotí, jestli na tom, co si mu řekla, nebude špetka pravdy. Ať už ale odpovíš cokoliv, nevrhne se na to, aby to šel pod postelí osobně prozkoumávat a prohlížet, jestli večer skutečně nespíte nad ukrytou palnou zbraní.
„Snídaně v posteli? No, není to něco, na co bych byl zvyklý, ale nakonec proč ne. Dnešní den mě ostatně nečekají žádné pracovní povinnosti a pokud je to tvé přání.“ Podepře se trochu více na lokti, aby se posadil a prohrábl si bezděčně rozlétané vlasy. Skutečně, Alexander byl v jistých věcech zvláštně rozporuplný. Jak byl otevřený zvykům těchto vzdálených a exotických světů, tak si stále ve chvílích soukromí potrpěl na jisté… etiketě? Způsobech? Či snad pravidlech?
„Zařídím to.“ Nakloní se k tobě a vtiskne ti krátký polibek, než se natáhne pro nějaké to oblečení, které zůstalo ležet na kraji postele. Můžeš vidět jeho kůži jeho zad, na které nezůstala ani stopa po připomínkách svědomité péče jeruzalémské tajné policie. Vlastně ani nikde na těle neměl jedinou jizvu a nebyla si natolik naivní, aby sis myslela, že frontou prošel bez jediného vážnějšího zranění. Být Probuzeným nakonec mělo pro vás i jisté výhody, jakkoliv nepodstatné mohly ve světle posledních zážitků působit.
„Ty prosím zatím schovej někam tu pušku z pod postele, ať ji tam náhodou opravdu nenajdu.“ Vyzve tě jen tak mezi řečí a v tónu mu zazní lehké pobavení, avšak kdo ví, jestli to nemyslel také trochu vážně. Pak už se zvedne z postele, aby se dooblékl, natáhl na sebe opět župan a trochu si prsty urovnal vlasy. Není to rozhodně dokonalé a jistě by takto nepřijímal žádnou návštěvu, ale na donesení snídaně to bude stačit.
„Kávu nebo čaj?“ Ohlédne se ještě přes rameno, než souhlasně kývne a pak vykročí z pokoje. Dveře se za ním zavřou a ty zůstaneš opět sama. Není to ale až tak nepříjemná samota, protože víš, že zas tak dlouho trvat nebude. Bude stačit jen počkat a užívat si poklidného momentu rána, kterým ještě chvíli zní podrážděné nadávání služebné z dvora.
Čas se vleče, ale snad není kam spěchat. Dnes ne. Nakonec se přeci jen dveře otevřou a uvidíš v nich pána domu, který nese široký dřevěný podnos s talířky i hrníčky. Je skutečně plný nádobí, ale Alex jej zvládá držet s jistotou, kterou by mu záviděl kdejaký jeruzalémský číšník.
„Říkal jsem si, že bude lepší, když nás nikdo nebude zbytečně rušit.“ Doplní hned na vysvětlenou, když se vaše pohledy střetnou, než dojde k posteli, aby podnos odložil na jeden ze stolků vedle jejího čela přiraženého ke stěně. Voní to velmi lákavě. Z misek se line vůně koření, másla a čerstvě upečeného pečiva. A když se nakloníš, uvidíš, že jsou v miskách míchaná vajíčka s rajčaty, kořením a plackami potřenými rozpuštěným máslem.
„Ehm, opravdu to chceš jíst přímo v posteli, Del?“ Zaváhá trochu Alexander, který je tvým přáním přeci jen maličko zaskočen. Je zvláštní jej takto vidět. Ten jindy tak naprosto jistý muž, kterého nerozhodil pohled ani na to množství mrtvých v Jeruzalémě a dost možná mnohem hrůznější výjevy, tu najednou působí poněkud nesvůj. Nic dalšího ale nedodává. Pokud si to tak přeješ, tak ti bez dalších otázek podá jeden z talířů, než se sám posadí na kraj postele a natáhne se po větším šálku, z kterého voní charakteristické aroma kávy.
| ||
| |||
| Skoro „Roky? Ne, jenom… Jenom dny.“ Je to děsivá představa. Pokud mi dělá problém se vzpamatovat jenom po pár dnech, mám šanci zvládnout roky? Roky strávené ubližováním jiným a slastným zapomínáním vlastních hříchů v jeho náruči. Celé… roky. Dosud jsem se utěšovala tím, že naše jepičí životy nám nikdy nedovolí spatřit z jejich života tolik, aby nás zcela převážili. Že toho nikdy nebude tolik. Naše pohledy se střetnou. Ani by nepotřeboval svůj dar, aby mi z tváře vyčetl zděšení. Sotva si to uvědomím, skloním tvář a napjatě semknu prsty v klíně.
Jak se nepokojně pohnu, suknice zašustí. Měla jsem… modrou ráda. Teď si nejsem jistá, jestli jsem ji měla ráda kvůli sobě, svým vlastním vzpomínkám a zkušenostem, nebo jestli to byly jenom… ozvěny. Drobnosti prosakující napříč časem. A upomínky toho, kým jsem byla. Nahlas to neříkám. Nečekám, že by pro tohle měl William pochopení. Je to hloupost. Tak se nám líbily stejné barvy, nic to neznamená, ale… pokaždé, když už mám pocit, že jsem našla něco svého, mi to Verše ukážou v jiném světle. Často v mnohem horším světle. Zatímco já kreslím stromy, květiny a zvířata, Zerachiel si pro tuhle zálibu našla praktičtější uplatnění. Choreografii světel a přípravu slavností, které měly jediný účel. Postavit Lucifera na pódium před jeho věrné a upevnit jejich víru. „Nebudu říkat, že jsem v to nedoufala. Že jednoho dne prostě… přestanou,“ připustím, načež si uhladím modrou látku suknice uhladím a přeci jenom vzhlédnu. Jak se vždycky zvládá tvářit tak… klidně? Dokonce i jeho hlas tak zní. Takřka konejšivě. Říká pravdu, nic víc, a s pravdou se musíme naučit žít. „A to jsem ani nevěděla… Hmm, řekla bych, že mě čeká ještě hodně nepříjemných Veršů. A že se Zerachiel postarala o hodně nepříjemných Veršů druhým. Bolest, kterou způsobila, se nese napříč časy. To je asi nejhorší.“ Můžu se tady rozplakat a tisíckrát si zopakovat, že jsem to nebyla já, ale někdy někdo někde zažije ten Verš z druhé strany. Nejenom tenhle. Kolik jich bylo? Kolik jich bude? Kolik chvil plných hněvu a krutosti si mohu prožít, aniž by mě to pokřivilo? Ani nevím, proč to říkám. Snad protože je to William. Snad protože se ve vzduchu kolem něj chvěje to něco, co k tomu ostatní přímo ponouká. A snad protože vždycky ví, co říct, dokonce i když jeho slova dřou jako kamínek v botě, který se snažím ignorovat.
„Nechápala jsem to… co znamená být Padlá. Nebo ještě spíše Zerachiel, pravá ruka ďábla,“ pohodím melodramaticky rukou. I když k tomu už nechci nic dodávat, neudržím se a nedovolím tichu, aby se natáhlo byť jenom na chvíli. „Věřil byste, že tohle chtěli? No, nešlo to tak docela podle plánu, ale rozhodně to splňuje vytyčené mantinely. Naše duše jsou nesmrtelné. Nezapomeneme, kým jsme byli. A jsme svobodní – v rámci možností,“ ušklíbnu se. „Nakonec dostali to, co chtěli. Skoro.“ Skoro… Dostali skoro všechno, co chtěli. Ta část plánu, kvůli které to Zerachiel všechno dělala, nevyšla. Nebude to končit tak, jak si přála. Jakkoliv bych si to však měla zopakovat s odhodláním, srdce se mi sevře a pohled raději odvrátím z okna ven. Za oknem se střídají vysoké siluety stromů na pozadí rudých světel. Je to pozoruhodná hra stínů. Kočár trochu poskočí, když vjedeme do ztmavlých ulic Nového Jeruzaléma. Nakloním se a musím se přidržet opěrky, než tah opět ustane. Podél cesty se pomalu vykreslují domy s rozsvícenými okny. Některé z nich mi jsou zvláštně povědomé. Tudy jsem projížděla, když… když jsem hledala Williamův dům. A to je další v řadě věcí, nad kterými přemýšlet nechci. „Když to podáte takhle, zní hezky…“ Že zrovna předseda Jeruzalémské rady to tady má upřímně rád, by mě překvapovat nemělo. A ani nepřekvapuje, jenom… je těžké se odpoutat od všeho toho zlého, co se tady odehrála. Vydechnu. Když William pohne rukou a přehmátne na stříbrné hlavici hůlky, tmavě vyvedené oči orlice přitáhnou můj pohled. Tehdy, když jsme se potkali poprvé, jsem nedokázala setřást pocit, že mě sleduje, připravena roztáhnout křídla a vrhnout se po mně. „Myslela jsem, že jste ji ztratil,“ vypadne ze mě bezmyšlenkovitě. Řasy mi zatřepetají, jak mnou zase jednou prosákne uvědomění, že… jsem řekla něco zbytečného. „Tu hůl,“ upřesním ze setrvačnosti. „Ale… Jsem ráda, že ne. Sedí k vám.“ Tehdy bych nevěřila, že s tím strašidelným vévodou pojdu někam uprostřed noci. Ani tomu, že za jeho společnost budu upřímně ráda. Nebo že by se mohl třeba i usmát. Život je plný nečekaných zvratů. A lidi… Lidi nejsou vždycky to, čím se zdají. Jenom kdyby bylo snazší nahlédnout skrze hradby, které kolem sebe všichni stavíme. Přeci jenom se nad mou výzvou zamyslí. Zvědavě nakloním hlavu do strany. Přes nespočet dopisů, které jsme si za poslední měsíce vyměnili, tohle nebylo zrovna něco, o čem by psal. Já často ano. Přeci jenom to byla součást kouzla krásných míst – moct je s někým sdílet… Něco ho napadne. Místo toho, aby to vyslovil nahlas, se však zachmuří a vzápětí to zamítne. V jednom okamžiku zní tak zvláštně, že ani nenaléhám, jenom se mi na rty vykreslí o poznání měkčí úsměv a kývnu. „Tak možná jednou,“ hlesnu. Ta zvláštní chvíle naštěstí pomine rychle. Ať už mu hlavou problesklo cokoliv, setřese to rychle a znovu se ke mně obrátí s typickou jistotou. A možná i něčím víc. Jejich velká milovnice… Překvapeně se na něj zadívám. Asi… Asi jsem se nechala unést. Rozmluvila jsem se příliš? Netrvá to však dlouho, než mi ramena poskočí tlumeným zasmáním a zatřesu hlavou. „Teď si mě dobíráte, Williame,“ obviním ho možná i krapet nevěřícně. V hlase ani výrazu by těžko hledal pohoršení, vlastně je… pěkné si zase jednou připomenout, že má i jiné stránky než tu, která stojí za pracovním stolem a věnuje se neodkladným záležitostem Jeruzalémské rady. „Hmm… Tak tedy dobrá. Jsem si jistá, že zvládnu přijít na místo, které by bylo pěkné i takhle navečer, ale příště… totiž,“ opravím se honem, „pokud k tomu někdy bude příležitost, ukážete mi místo, které se líbí vám?“ | ||
| |||
| Co se ukrývá pod postelí Svobodný život… Ano, ten máme, jakkoliv to celé kazí ten jediný velký mrak na nebi. A to důvod, proč jsme museli v Dvarace začít nový život. Alexander Morley, hledaný vraz na útěku, který unikl trestu smrti. A mohu se jen domnívat, co by v Jeruzalému čekalo na mne – té, která mu pomohla utéci a zabila při tom útěku tolik lidí. Dokázala tajná policie zjistit, kdo jsem? Mohlo dojít Soudci nebo jiným Probuzeným, kdo to měl na svědomí… Ovšem to mne v dnešní ráno opravdu netrápí.
„Ale nedopadl jsi tak. A jen na tom záleží…“ hlesnu tiše. Kamael a jeho povinnosti… Ne, také si nedovedu představit, že by se jich vzdal ve prospěch poklidného života se mnou. Oproti tomu Dumah… Stále cítím její pochybnosti jako by byly mé. Nesouhlasila ve Zlatém městě s mnoha věcmi, s rozhodnutími Tribunálu a už vůbec ne s tou bílou lží… Ale na tom už nezáleží. Nezáleželo na tom tehdy a ani teď. „… kéž by to bylo vždy šlo,“ povzdechnu si vzápětí a krátce přivřu oči. Alex si svůj způsob, jak tomu uniknout našel. Ovšem… Já? „Víš, co mi Lucifer řekl? Že si vždy vyberu tu cestu skrze bodláčí… A měl pravdu. Dělám to znovu a znovu a… Znovu,“ nehty si mimoděk přejedu po předloktí. Sanatorium. Ples. Alexova záchrana. Ten můj útěk… Vždy, když stojím na křižovatce velkých rozhodnutí, vyberu si tu horší cestu.
Ovšem tohle těžké téma pozvolna opustíme a já… Vlastně jsem za to ráda. Potřebuji přijít na jiné myšlenky. Aspoň na chvíli vydechnout a získat… Odstup od toho všeho. Opice jsou vděčný oslí můstek, jak z toho všeho ven. Při Alexově zmínce o pušce jen varovně pozvednu obočí, ovšem při jeho osočení mne z neustálého pročítání Svatební oprátky se už ohradím. „Možná prostě jen doufám, že všechny ty přepsané a připsané věci z té knihy jednoho dne zmizí a já zjistím, že to celé je jen špatný nepovedený žert,“ uhnu pohledem. Není to tak zcela pravda, ale to už Alexovi přiznávat nehodlám. Stále se tomu jen těžko věří, že někdo opravdu vzal moje texty a vzniklo z nich… Tohle. A druhý díl… Byl už na cestě. Doslova.
Náš rozhovor se nakonec stočí k tomu, co bych si přála… Alex se z toho nezdá příliš nadšený – ovšem to on nikdy, když přijde řeč na tohle téma. „… učím se od nejlepšího,“ neodpustím si, ačkoliv… To znamená, že by se mi dnes mohlo opravdu ho… Přesvědčit? Za jiných okolností bych nad tím zajásala. Ovšem nyní… I přestože jsem si to vlastně sama vymyslela, tak… Tak se neubráním vzpomínce na arénu. Bez pravidel. Bez omezení. Byla to děsivá nová zkušenost… I když stále nic v porovnání s čímkoliv, co následovalo v černých chodbách a rozlehlém dómu.
Ne… Ne. Nechci se tam vracet. Nechci myslet na nic z toho. A nechci na to myslet tak moc… Cítím, jak Alex zaváhá, zatímco se k němu přitáhnu a políbím ho. Snad ho to překvapí, možná se jen bojí… Vím, jak se po mně celou dobu dívá a jak musím asi vypadat… Působit… Křehká jako sklo, po kterém se už rozeběhl pavouk prasklin a drží jen silou vůle. A… A bůh ví, že se tak i cítím. Na okraji propasti, zatímco se mi jedna z nohou neustále smekává dolů, do hlubin, kde čeká jen bolestivý dopad na kamení. A jsem z toho tak… Unavená… A… Nenávidím ten pocit. Nechci být… Rozbitá…
Vědomí toho všeho jen přiživí tu nečekanou dravost s jakou vezmu ztečí Alexovu… Zdrženlivost. Protože já zdrženlivá rozhodně nejsem, a to ani trochu. Jediné, co chci cítit, je on. Jeho prsty se mi nakonec vpletou do vlasů na znamení kapitulace, které okamžitě využiji, aby ho povalila na záda a přesunula naši konverzaci do jiných… Poloh. Od toho okamžiku mi vše začne splývat. Horkost stoupající po kůži, tiché zašustění košile padající na zem vedle postele, ten zvuk, se ve mne sbírá, než nakonec uteče přes pootevřené rty…
… hlas služebné zaznívající skrze pootevřené okno mne přinutí zpozornět a krátce se zasmát. Ani nevím proč, jen mi to připadá tak… Absurdní? Nevím. Přetočím se na břicho a tvář položenou na posteli natočím směrem k Alexovi. Ještě stále si uvědomuji každý úder srdce i ten rozechvělý pocit tančící mi pod kůží do rytmu těžkého dechu, který ne a ne se uklidnit. Přesto si vůbec poprvé za celé ráno připadám tak… Příjemně lehce a malátně zároveň.
„To mám brát jako výzvu, abych sáhla pod postel nebo jen potměšilou provokaci? Hm? Dobře si promysli, co mi odpovíš,“ pousměji se a tentokrát by v tom výrazu Alex nenašel žádné stíny. Přesně tohle… Jsem potřebovala. Připomenout si, jak daleko ve skutečnosti jsem od podzemní cely.
„Hmmm…“ hraně se zamyslím. Dokud ze mne ten opojný pocit nevyprchá, jde to všechno tak… Snadno. „Když mi dáš pár minut, tak možná vymyslím něco podobně neodkladného, ale jinak…“ Ta představa je vlastně více než lákavá. Strávit tu ještě nějaký čas… Den… Oddálit ten okamžik procitnutí tak, jak to jen půjde… „Možná bychom se mohli nasnídat… Tady?“ nadhodím a ani trochu se v tu chvíli za svoji zhýralost nestydím. Nicméně… „Ovšem pokud chceš dát přednost tomu, abychom posnídali jako vážený sir a ctnostná lady, tak… Tak mi stejně budeš muset dát pár minut…“ | ||
| |||
| Urgentní záležitosti Delilah Blair Flanagan „Ano, to máme… A skutečně svobodný. O něčem takovém se jim mohlo jen zdát. Pokud by tedy… vůbec o něco takového stáli. Přeci jen Kamael už byl tak spoutaný ve svěrací kazajce svých povinností vůči Zlatému městu, že by bez toho jen těžké žil. Kdybych zůstal v Novém Jeruzalémě… Dost možná bych dopadl stejně.“ Podotkne skoro bezhlasně. „Jistě sis už všimla, že máme tendenci vybírat si podobné cesty jako naše dávná já.“ Dodá skoro až omluvně. „Občas je lepší tomu předcházet.“
To už se váš rozhovor ale stočí k tlupě opic, která skutečně nepřestala ani teď, když se o ní bavíte. Možná naopak si těch zvuků všímáte ještě víc. „Ale… Dokud je puška schovaná dostatečně daleko, zas tolik bych se ho nebál. Tedy, doufám, že je schovaná.“ Přeci jen si i u něj všimneš toho drobného povytažení koutku o centimetr nahoru. Skutečně. Atmosféra se pomalu vyjasňuje. K čistému nebi to má stále daleko, ale aspoň už nepadají kroupy.
„Ohmataným. Však kolikrát jsi ho už Del četla, hmm? Já jen jednou a tedy… upřímně mi to stačilo.“ Nakloní hlavu lehce na stranu. „Ale tebe jsem vidět v té knize listovat víc než jednou. Raději se nebudu ptát, co v tom příběhu stále hledáš.“ Potřese hlavou, ale patrně i z něj to jisté napětí pomalu opadává. To, co se dozvěděl, musel být i pro něj určitě šok, jakkoliv se to nedalo srovnávat s tvým zážitkem. Jestli ale někdo umí zachovat chladnou hlavu, byl to Generál… A pak s jistým odstupem také nakonec i Alexander, ačkoliv oproti Kamaelovi byl stále poněkud… impulzivnější.
„Něco dalšího? Hmm, tady někdo ví, kdy využít slabosti oponenta.“ Zabručí Alexander na tvou zmínku o možném tréninku. Ostatně nebylo to poprvé, co tě něco takového napadlo. Alexander za ty desetiletí života nasbíral mnoho užitečných dovedností a střelba byla jen špičkou ledovce. Jistě by se tam našlo i něco dalšího, podobně zajímavého. Jen pokud by si muže před sebou zvládla přesvědčit, protože někdy… Někdy jste si ve své tvrdohlavosti nezadali.
Co by sis přála? V tuhle chvíli je to tak zvláštní otázka, na kterou není lehká odpověď. Rozhodně ne v rámci možností, které muž před tebou aktuálně má. Ačkoliv… Trochu se zakoktáš. Těch pár slov vytržených z kontextu přiměje Alexe jen nakrčit lehce čelo a vyčkávat na to, až zvládneš zformovat celou větu. Ty se však nakonec rozmyslíš pro něco zcela jiného. Přitáhneš se k němu a tentokrát jsi to ty, kdo najde jeho rty. Alex v první chvíli zaváhá pod tou náhlou intenzitou, která z tebe doslova sálá. Přeci jen ta situace dnes ráno byla vše jen ne normální a dost možná ani nečekal tohle. Ta jemnost a obava, aby ses snad po tom všem nerozbila, ale dlouho mu to nevydrží. Ucítíš, jak se ti jeho prsty vplétají do vlasů na temeni a přitahuje si tě blíže. Blíže k sobě.
Matrace postele se lehce zhoupne, jak ho převrátíš do peřin a zůstaneš na něm obkročmo sedět. Nevzdoruje ti. Víš, že kdyby chtěl, tak se tu můžeš snažit marně, ale k ničemu ti to moc nebude. Teď však na sobě cítíš jeho pohled stejně jako ruce, které vystoupají po stehnech a shrnou lem lehké noční košile, aby…
☩
„Zatracené opice! Běžte! Kšá!“ Slyšíš tlumený, ale popuzený hlas služebné, který se ozývá kdesi z venku zpoza oken, skrz které už prosvítají zlatavé denní paprsky. Ne, nemluví anglicky, ale těm pár slovům v místním teď poněkud rozzlobeném dialektu bez problémů rozumíš. Za poslední měsíce ses zvládla vcelku obstojně naučit místní jazyk. Sice se zatím rozhodně nemůžeš rovnat rodilým mluvčím, ale na běžné záležitosti, které si potřebuješ čas od času domluvit to stačí. Děláš pokroky. Jak Alex nezapomene sem tam pochvalně zmínit.
„Opravdu tu nemáš někde tu pušku?“ Ozve se vedle tebe pobavený hlas a Alexander ti přejede lehce prsty po holé paži, zatímco si podepře hlavu rukou a poklidně na tebe hledí. Rudé vlasy má rozcuchanější než dřív, ale nevypadá to, že by ho to jakkoliv trápilo. V očích mu jiskří a dech se stále ještě plně nezklidnil, ale to ani ten tvůj.
„Teď už mé pozvání na snídani neodmítneš? Nebo je tu ještě něco dalšího… urgentního?“ Povytáhne lehce obočí a pousměje se.
| ||
| |||
| Noční vyjížďka Vera De Lacey Vévoda tvou volbu slov nijak nekomentuje nebo snad nerozporuje. Jen drobně pokývne hlavou na znamení souhlasu a tím spíše počká, až přijmeš jeho rámě. Sestupujete ze schodů a kolem se kromě šumění listí z pečlivě udržovaného zahrady nebo spíše parku rozléhá také pravidelný zvuk vašich kroků.
„Promluvíme si v kočáru, ano?“ Nakloní k tobě William lehce hlavu, aniž by se na tebe podíval a krátce šeptne. Není to rozhodně odpověď, jakou jsi čekala. To ujištění, že vše bude zase dobré. Ale… Ale je to aspoň něco.
Zdolat schodiště nakonec trvá déle než běžně, jak postupuješ pomalu, ale William nespěchá. Stejně tak pohledy služebných jsou dostatečně neutrální a odměřené natolik, aby tě nemuselo trápit, copak se jim asi honí při takové scéně hlavou. Jak často odtud vévoda vyprovází mladé vdovy, které za ním přijely na osobní audienci?
Odpružení kočáru se s vámi lehce zhoupne, jak nastupujete, než se dveře s výmluvným – cvak, zavřou a vy zůstanete sami. Svět tam venku je od vás oddělený skleněnými výplněmi oken a podobně i kočí je natolik daleko, že by vás neměl slyšet. Rozhodně ne, pokud neotevřete okna ještě spíše, až vyjedete.
„Silnější Verše? Jak dlouhé? Hodiny, dny, měsíce… roky?“ Zeptá se jakoby nic, zatímco si upraví sako, aby se mu sedělo pohodlně. Až poté k tobě zvedne pohled, aby z tvé tváře vyčetl, že rozhodně nesdílíš jeho klid. „Časem… jistě. Stejně jako všechny vzpomínky se to přežene. Ale… Nikdy to nezmízí, Vero. Nechci vás strašit, ale zároveň by nebylo moudré, abyste si dělala falešné iluze a upínala se k nereálným vizím budoucnosti. Jsou to stále naše části, ať už s nimi souzníme nebo ne. Nevybrali jsme si je, ale musíme se s nimi naučit žít. Je to vlastně trochu jako… rodiče.“ Ušklíbne se trochu hořce a stočí zrak k okénku.
To už s vámi kočár ale trhne a vydá se… kam? Všimla sis, že vévoda něco před nástupem říkal v rychlosti kočímu, takže určitě někam jedete. Ovšem mohla ses jen domnívat, jestli nakonec zvolil něco z tvých návrhů, ten svůj a nebo něco zcela jiného.
Kola kočáru drkotají na příjezdové cestě vinoucí se k Essingtonovu sídlu. Projíždíte pečlivě udržovanou alejí, kterou osvětlují vysoké tepané lampy rozmístěné v pravidelných rozestupech. William tu přírodní scenérii, která není pro Nový Jeruzalém zrovna typická, sleduje se zádumčivým výrazem a míhající se světla na jeho tváři vykreslují přelévající se stíny.
„Doma.. ano… Tohle město má svůj jistý magnetismus. Pro některé. A vlastně nejenom pro nás. Však jsme teď v centru světa.“ Pousměje se William, který si pohodlně zapře ruku o svou hůlku položenou na zemi. Stříbrná orlice samozřejmě nechybí. Dokonce vypadá stejně jako ta, kterou si viděla poprvé v jeho vzducholodi. Jistý pocit deja vu na sebe nenechá dlouho čekat. „Parky? Stála byste tedy o park? To by nemusel být problém. Sice v tuhle dobu můžou být některá zákoutí těch odlehlejších trochu… neutěšená, ale není to nic, co by zrovna nás muselo výrazněji trápit.“ Podotkne klidně, avšak nad tvou výzvou se zamyslí. Kam by vyrazil William Essington?
Vévoda trochu svraští obočí, skloní pohled a… pak jen potřese hlavou. „Některá místa je lepší v tuto dobu už nechat spát.“ Rozezní se jeho hlas bez výraznější intonace, než přeci jen nabere zpátky tu ztracenou jistotu a elán. „Takže skutečně nechcete do některého z parků? Vypadá to, že jste jejich velká milovnice.“ Zeptá se s lehce povytaženým obočím, zatímco kočár s vámi projíždí nočními širokými ulicemi Zahrad.
| ||
