V horách

"Díky," pokynu hlavou, protože jsem si jistá, že i když je nevidím, slyší mě. Krátká sonda do životů dvou mladíků ve mně zanechá hluboký dojem. Šerif se nemýlil, když vyzdvihoval jejich schopnost se přizpůsobit a přežít. Takových, jako oni, není mnoho. Převzít zodpovědnost, postarat se o sebe, mít přehled a tím moci pomoct ostatním. Jen ten nastavený druh soužití není něco, co by ve městě ocenili. Možná, kdyby došlo k lepší spolupráci.. rozhodnu se nechat si to projít hlavou. Chytat kluky se mi už moc nechce, a ne proto, že bych z nich měla strach nebo si nevěřila.

Pobídnu koně a vyrazím směrem k vyschlé řece.

Hoši nejsou jediná záležitost, kterou musím promyslet. El Paso. Dva jezdci, žádný spěch. Můžu si taky dovolit nespěchat? Přiznej si to. Zamračím se, olíznu rty, ale nic z toho nepomůže. Chci ty dva chytit, ale v jejich případě si nejsem tak docela jistá, jestli nejsou větší sousto, než zvládnu. Buď taky chytrá. Lstivá. Půjde to. Pohrdlivě si odfrknu, jelikož moje řešení zní jednoduše, ale ani tady není záruka, že to zvládnu. Můžu to ale zkusit.
“Nejdřív ale těch dvacet babek,“ zabručím.

Koně neženu a raději dávám pozor, jestli se směrem ke starému korytu a později i ke kameni nežene někdo další. Chlápek může být samotář stejně jako člen nějaké bandy, v tom případě je jedna lovkyně málo.
U břehu koryta seskočím a nakouknu přes okraj, zvážím možnosti. Ve své obyčejnosti je vyschlé koryto zajímavá podívaná, na takové myšlenky mám ovšem minimum času a tak potáhnu koně o kousek dál, než se znovu vyšvihnu do sedla. Nechci se nechat chytit, ráda bych ale záležitost se ženou vyřídila co nejdřív. Zatím tedy jedu podél koryta a hledám tábor za kamenem. Snad chlap nebude hned střílet.

Co dál zvážím podle situace. Jestli to vypadá klidně, nezdráhám se k táboru bezprostředně a s úsměvem na rtech přiblížit. V opačném případě budu muset přemýšlet o trochu víc.

V Horách

Jak mluvíš s mladíkem dojde ti, že tě někdo sleduje z druhé strany cesty. Zahlédneš postavu v koruně stromů. Tvou pozornost upoutá odlesk oceli z hlavně pušky, která míří na tebe a nebo rozhodně tvým směrem.
"Hmm, viděli jsme dvojici. Jeli údolím kde vede hlavní cesta do mexika. Nevypadali, že by měli nějaký problém. Jeli si v pohodě do El pasa." pronese po krátkém zaváhání kluk za keřem.
"Rádi si jej potom poslechneme." pronese mladík poté, co proneseš, že je to dlouhý příběh. "Tvá kámoška ví, kde táboříme. Určitě tě k nám zavede." informuje tě nadšeně mladík.

"Hele, vyschlou řeku nemůžeš minout. Má vysoký břehy a budeš muset slézt s koně, abys jej svedla dolů." informuje tě s převahou mladík. "Postavil si tábor za velkým kamenem na levé straně koryta. Když půjdeš po straně na které jsi, tak jej nemůžeš minout. Přeju pěknej den." informuje tě mladík vážně. Poté přestane odpovídat a i postava v koruně stromů zmizí. Docela tě překvapí, jak dobře se kluci pohybují v lese. Neslyšela jsi je odcházet.

V horách

Chvilku mi trvá se zorientovat. Kluk si to vymyslel vážně dobře, ale když už se chytnu na panáka, zaváhám, zda-li nepokračovat v šarádě, protože se zdá bezpečná. Hucklery sem tam přešlápne a já se snažím dívat neurčitě mimo mluvčího, i když nevím, jestli to má nějaký smyl.
“Tu, a dva chlápky, kteří tudy mohli projet včera večer,“ nadhodím do prostoru, “Je to dlouhý příběh,“ je nevysvětlení toho, že ženu vlastně neznám, lež? Filozofování v prérii mě vždycky překvapí.
“Třeba bych jí mohla pomoct, kdybych věděla kde přesně je. Usnadnilo by to hledání, ušetřilo síly, to by zvýšilo šance, že z toho vyvázne bez újmy,“ zkusím smlouvat. Pořád bych raději dovlekla mladíka domů, než zachraňovala nějakou nánu za dvacet babek, ale dolar k dolaru.. však ono se to nastřádá.
“Navíc nejsem zdejší. Ani nevím, kde vyschlá řeka je,“ rozhlídnu se. Teď nelžu, ale najít prázdné koryto není až takový problém, za jaký ho vydávám.

Cesta v horách

Šerif ani nikdo jiný tě očividně nehodlá zdržovat a tak se jdeš projít. Vydíš ovšem, že šerif přes okno sleduje tvou kobylku, jestli se nechystáš taky odjet bez placení. Během procházky si můžeš užít atmosféry malého provinčního městečka, které žije pomalým životem a o svět se pranic nestará. Potkáš pár starších dam, které si povídají nejnovější klevety. Kluky honící hrající, kdo dál dohodí kamenem. Zjistíš, že ve městě mají i lazebníka, který je pravda teď zavřený, jelikož je docela časně.

Když se vrátíš a zaplatíš šerif se na tebe přátelsky usměje a zamíří si zase po svých. Ty vyrazíš na krátkou projížďku do okolních kopců. Brzy chápeš proč si tu ty děcka můžou hrát na zbojníky, krajina je tu velmi členitá. Plná strží a roklí pokrytých stromy, mezi kterými vedou jen úzké cestičky. Už vidíš, jak se po jedné z nich za některým z kluků vydá nějaký lovec a zakopne o nastražené lano, načež se zřítí někam do strže a nebo pasti.

Hodinku si tak projíždíš. Krajina má rozhodně jednu výhodu a to tu, že je pokryta stromy, které tlumí vedro, jenž se rozlilo po kraji. Ikdyž si užíváš příjemný vánek tvé smysli jsou napjaté. Víš, že tě někdo sleduje, když na tebe promluví keř.
"Hele, slečno?
Hledáte svou kámošku?" zeptá se hlas, který patří zaručeně nějakýmu klukovy, ikdyž se snaží dělat hrubším. "Ptám se jelikož je fakt v maléru. Potkala nějakého týpka. Nejdřív na něj dělala oči. Pak na něj chtěla vytáhnout pistoli, ale on jí jednu vrazil. Teď dřepí v jeho táboře asi půl dne podél vyschlý řeky a prej čeká na nějakýho mexikána." pokračuje onen keř a ty vidíš postavu v trnitém keři. Po kratším pozorování ti dojde, že je to jen panák a mluvčí je až dál za ní pro případ, že by ses na něj chtěla vrhnout.

Saloon

Živé? Dobře. Relativně nezraněné? Ušklíbnu se. Moc práce, peníze průměr, ale po tom, co jsem to včera zvorala by to mohl být dobrý start.

Nabídka práce mě kdo ví jak neosilní. Za kluky je to slušné, ale potřebuju se vrátit taky zpráskaná? Mladý kluky není radno podceňovat, tím spíš, když už nasbírali nějaké ty zkušenosti. Dáma, co neplatí, nezní o moc líp. Cestování, chytání a dvacet navrch.

Přikývnu.
“Dobře, nechám si to projít hlavou. Zvážím svoje cíle a možnosti a uvidím, jestli se mi do toho nepřipletou kluci,“ usměju se na šerifa.
“Zatím se tu porozhlídnu,“ pokud už na mě šerif nebo někdo jiný nic nemá, rozhodnu se opravdu opustit lokál a přemýšlet za pochodu. Tak je to vždycky nejlepší.

Venkovní vzduch je příjemně teplý, zem zatím není rozpálená. Není tady ani tak rušno, aby se vířil prach, a tak je procházka mezi domy poměrně příjemná. Ve městě jsem nijak dlouho zůstat nechtěla, ale sto dolarů mi nakonec začne vrtat hlavou natolik, že je to opravdu neodbytné.
Nakonec se vrátím do hostince, doplatím, co musím, a rozhodnu se projet k horám a omrknout situaci. Když už nic, třeba hoši zahlédli mé dva noční cestující.

Saloon

"Kdyby tu někdo takovej projížděl určitě bych to věděl." souhlasí šerif a zavrtění hlavou dá na vědomí, že se to nestalo.
Šerif se na tebe zadívá a zamyslí. "Což o to. Pro skutečného lovce odměn by se tu práce našla." prohlásí a promne si bradu. Přitom tě očividně hodnotí a zvažuje. "Otázka zní jestli lovíte jen mrtvé a nebo berete i živé." začne oklikou. "MecPatrikova Děcka?" zeptá se barman.
"Jo. " odpoví šerif na půl pusy a pustí se do jídla. "Dvojice děcek se rozhodla, že utečou z městečka. Cestou tu udělali trochu rozruch. No a nyní si v kopcích hrajou na velký bandity a nebo spíš zbojníky, ale zatím neudělali nic za co by šli vážně sedět." začne šerif a barman na něj hned naváže. "Myslej si, že budou bohatým brát a chudým dávat." dodá na vysvětlení. "Takže utekli do hor a jejich otec tady se šerifem vypsali odměnu na to, aby je někdo přivedl zpět." vysvětluje ti pozadí.
"Bohužel se za nimi vydali jen hlupáci a nebo neschopní, jako Leo. Na to, že je jim jen třináct ukázali se docela schopnými. Ukradli mu pušku a koně, ale koně ukecal, takže mu ho vrátili." ušklíbne se šerif. "To měl kliku, pár dalších se vracelo do města pěšky a bosky." upozorní barman.
"No, jo naštěstí všechny ukradený věci nechali na hromadě před městem s dopisem, aby si je vzali ti chudí lidé, takže to všichni bereme tak že to vrátili." dodá unaveně šerif.
"Každopádně na Petru a Jacka je vypsaná sto dolarů, ale jen za živé a relativně nezraněné." vysvětlí ti barman.

"Jinak bych potřeboval najít kolegyni, co se vydala k hranici. S tím, že je na něčí stopě a ještě se nevrátila. Normálně by nám po tom nic nebylo, ale dluží tady za pokoj a jídlo. Je na ni vypsaných dvacet dolarů." "Tolik tu dluží. Byla to taková jemná dáma v životě mne nenapadlo, že odjede bez placení." vrtí hlavou barman a vypadá ublížen tou proradností lidí. "Šla prej po nějakým polovičním indiánovy, co se jezdí schovávat do mexika. Slíbila, že se za dva dny vrátí a už je týden pryč." dodá šerif a pokračuje v jídle.

Saloon

Objevivší se šerif mi vezme chuť dál se tlouct s Leonem. Kývnu mu na pozdrav, většinu času se ale mračím na cápka, alespoň dokud neodjede. Potom se vrátím do saloonu a moc si nelámu hlavu s tím, co se stalo. Ale je to škoda, že mi nepíchne.
Pochvala a drink mě potěší, na druhou stranu ale je až příliš mnoho pozornosti věnované jedné lovkyni. Necítím se v tom nejlíp.

Bez ptaní přihodím nějaký ten úsměv a posadím se k šerifovu stolu i s pivem gratis.
“Měla jsem cestou nějaké nepříjemnosti. Hledám Hezouna Jamese a Stína Bucknera. Cestují spolu. Gray Thown byl jedním z míst, kam se mohli vydat,“ napiju se.
“Ale kdyby tady byli, už by se to rozneslo. Dopiju a pojedu dál,“ oznámím smířeně, zvednu pivo a znovu se napiju. Hořká chuť na jazyku je osvěžující, ale na žaludek je ještě brzy. Dál už vnitřnosti nepokouším, pivo jakoby nic postavím na stůl a zadívám se na šerifa.
“Pokud mi nemáte co nabídnout. Zdržení není vždycky na škodu,“ pousměju se. Nelhala jsem. Někdy grázlům (a nejen jim) stačí dát trochu náskok a oni s plynoucím časem ztratí na obezřetnosti.

Saloon

Leona zarazí tvá slova o tom co je pod úroveň. Ještě víc jej zarazí rána do žaludku. Po té se doslova zlomí v pase a chytne se za břicho. Je natolik v šoku, že se začne vzpírat až když jej vyvedeš ze salónu. Venku se vzpamatuje natolik, aby se ti vtrhl. Pak se na tebe zadívá pořádně. Jeho pohled padne na kolt u tvého boku a dojde mu, že je možná v maléru. Přesto je odhodlán bojovat o svou pověst.
"Co si to dovoluješ!" zavrčí přidušeně, ale dává pozor, aby nesáhl po pistoli.
"Já jsem Leon ostrý oko! Známí stopař a lovec lidí!" oboří se na tebe a ty musíš přiznat, že to jméno jsi vážně slyšela. Ovšem místo, jako lovci jsi o něm slyšela, jako stopaři co dokáže najít vodu i v těch nejvyschlejších horách. Co jsi slyšela běžně se živí převaděčstvím, jelikož dokáže svého zaměstnavatelem dovést tak boční cestou mimo vodu, že tam nikdo jiný nevede.
"To, že jsem v fianční tísni není má vina! Člověka co mi měl dovíst prachy přepadl před týdnem nějakej týpek s dlohým nožem a málem jej sejmul." brání se odhodlaně založí ruce v bok.

"Dámo a pane, ať vás ani nenapadne dělat tu výtržnosti! Zvláště když jdu na snídani!" ozve se varovným hlasem šerif, který právě přichází po ulici s ručnicí na rameni. Šerif je postarší muž v letech na kterém je vidět, že zbraň umí ovládat a svůj čas tráví aktivně. Podle toho, jak kráčí je to profesionální pistolník.
"Tak já jedu dál!" zavrčí a vyskočí na koně. Vážně zamíří pryč.
Šerif ti kývne na pozdrav a vstoupí do saloonu, kde si vážně dá snídani. Když se tam vrátíš barman se na tebe usmívá o to víc.
"Takže slečno Mary. Snídaně a drink je na mne." usměje se na tebe a podá ti sklenku s pivem.
"Co se tu stalo?" zajímá se šerif bez zájmu.
"Leo byl zase hrubý, ale tentokrát na špatnou osobu." usměje se holka, co se pokusila Leovoy pomoc.
"Zajímavé, co vás přivedlo do mého městečka slečno Mary?" zeptá se tě a očividně tě odhadl na profesionála a je obezřetně zdvořilý.

Saloon

Pozdě. A navíc to ani nevypadá na přátelské setkání. To by tolik nevadilo, nepotřebuju za každou cenu dělat z cizinců známé, ale mužova nabubřelost je víc, než otravná. Poslední schody scházím už bez prvotního entuziasmu, zvolna, zvažující, jestli se do situace mezi hostinským a neúspěšným lovcem míchat. Nadutec rozhodne za mě.
“Pod úroveň je leda pití na dluh a neschopnost se o sebe postarat,“ opáčím klidně, i když to ve mně vře. On si nejspíš opravdu myslí, že mu celý svět leží u nohou a může urážet koho chce.
“Říkaj mi Mary,“ od klidu sklouznu k nepřátelskému zavrčení. To je už Leon u mě, tak mu napálím pravačkou do břicha, “A nesnáším ožungry jako ty,“ přidám na vysvětlenou. Pak ho popadnu za límec, abych ho ze saloonu mohla vyvést, i když čekám, že se se mnou začne strkat.

Saloon

Rychle se osuší a oblékneš. Přesto když se dostaneš dolů do baru stojí už druhý lovec u baru. "Hej! Dědku pivo a něco k jídlu!" rozkazuje nadutě barmanovy, který se na něj zamračí. "Pane Leone. Já vím, že nemáte nejlepší časy, ale nemusíte být na mne oškliví." napomene ho barman a lovec, který se očividně jmenuje Leon a nebo se, tak místním alespoň představil jej odmávne rukou.
"Co je ti do toho a dostanu pivo, nebo tu umřu žízní!" zavrčí muž a shodí ze zad kabát. Ty si můžeš prohlédnout jeho zjev a zhodnotíš jej, jako obtloustlého neúspěšného lovce. Jeho kolt je lehce zarezlí a vybavení neudržované. Má neudržovanou nevýraznou tvář, která prozrazuje, že mu několikrát někdo zlomil nos.

"No, je to jednoduché. Už dva týdny pijete na sekeru a nemáte čím platit." poukáže klidně barman. "Hele, to není moje vina. Ta banda děcek vždycky uteče sotva překročím hranici." informuje barmana Leon.
"Tak proč si nenajdete nějakou jinou práci. Třeba ochrana dostavníku je lehká a dobře placená práce." navrhne jedna z dívek nápomocně.
"Tss, lovec lidí aby pracoval, jako ochranka to je pod úroveň." odmávne jí naštvaně a jeho pohled ulpí na tobě.
"A vůbec proč jsi neřekl, že dorazili nové holky. Jak se jmenuješ děvko." promluví na tebe a smilně se na tebe usměje. Vykročí k tobě a chce tě pohladit po tváři špinavou a tlustou rukou. Podle toho, jak se chová rozhodně není zkušený lovec ani rváč.