Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hoshi
Družina
| |||
 | Špína ve zlatém pozlátku Oběžná dráha Cydoni Nevím jestli kurva vyjadřuje moje pocity, ale taky to tam je. Myšlenka, že Ty kundy dostaly všechny z Golfu je strašná, ale jedno vím jistě. Golf jim zadarmo nic nedal a nedá. Pokud je zabili, tak jich umřelo taky hodně. "Dobrej křáp." Teda nic lepšího o tom říct nemůžu. Já na tyhle plechovky nikdy moc úchylnej nebyl, ale něco o tom vím. Hlavně, že nás to ale dostane odsud. Teď je taky otázka kde na to K-Pop vzal. "Kde si k tomu pekáči přišel vlastně? Takovej džob mě minul, abych si vydělal na loď. Jako jsou salóny, kde když se necháš podělat za to slušně platí, ale to není Tvůj styl." Uchechtnu se, protože byl kdysi v Golfu taký člověk. Na bojišti to byl ďábel, ale v soukromí strašná subinka. Jednou se tak ožral, že nám to řekl. Do týdne žádal o převelení pryč. Už jsme byli uvnitř a vypadalo to jako z venku. Staře. Každopádně to stačilo. "Jo než jí najdou Ti zmrdi." Zavrčím a rovnou se odpojím do zbrojnice. Byla malinkatá, ale co jsem koukal tak nám bude vyhovovat. Slengově řečeno žádnej řev, ale holt příjmy nejsou na vojenské úrovni. Na palubě mi moje osobní zbraň a vybavení stačí, takže po prohlídce jdu na můstek. Teda kokpitu. Tohle můstek určitě nemá. "Máš to pěkný, pak to proberu víc, ale teď to nechám odležet. Tušíš kde je?" O kom mluvím je jasné. | ||
| |||
 | Jsem v pohodě Střední paluba, ošetřovna LCIS Mammoth Pokračuji dál v pochodování sem a tam. Je to asi jediný způsob, jak zabránit tomu, abych nějakou věc rozbila na milion kousků, nedej bože, kdyby to nebyla věc, ale člověk. Snažím se cíleně uklidnit, ať už kontrolovanými nádechy a výdechy, tak myšlením na něco jiného, což na pár minut i zabere… Ale po pár minutách si opět vzpomenu na všechny informace, které jsem si teď přečetla a znovu se vše začne spojovat a opět ucítím ten nával vzteku. Za dob Golfu bych Vitalimu ukradla ze zbrojnice jakoukoliv těžkou pušku, hlavně aby to mělo dostatečný destrukční potenciál, a uklidila se na dvě hodiny na střelnici. Což je teď nereálné. Další možnost, která zabírala je do sebe obrátit pár panáků něčeho silného. Taky mimo realitu. Opíjet se první den v práci je perfektní vizitka. Shlédnu k náramku. „Krucinál…“ Nádech, výdech. Opřu se stůl za sebou. Hovor zvednu. „V pohodě. Neměla bych být?“ Odpovím stroze a pokusím se držet aspoň kamuflovaný neutrální tón. Prohlédnu si vlastní zaznamenané hodnoty tepu, obdivně kývnu a následuju již daleko poklidněji omluvným tónem. „Hmmm… Dobře uznávám, tohle může vypadat znepokojivě. Omlouvám se, nic mi není.“ Povzdychnu si, když uslyším kapitána, který se napojil do hovoru. „Planý poplach. Pokud se nepočítá to, že mám chuť někoho přetrhnout vejpůl.“ Poslední část věty o trhání lidí vejpůl procedím skrz zuby. „Nemějte o mě starost. To přejde.“ Dodám se smířlivým výdechem. „Mohu nějak dál pomoci?“ Pokud ani Mark ani kapitán, nebudou mít cokoliv, u čeho by potřebovali moji asistenci, tak se odpojím od hovoru a zasednu k hlavnímu terminálu ošetřovny. Vyjedu si vlastní záznam životních funkcí z poslední hodiny. Sleduji křivky tepu, tlaku, dýchání. Vidím, jak se tlak postupně zvedá až vystřelí nad kritickou mez, která značí to, že se rozešle upozornění. Když se nad hodnotami zamyslím, tak to není nic zase tak drastického, když to porovnám s hodnotami, které jsme běžně mívali v průběhu misí. Ale. Chápu. Vypadalo to, že jsem dostala infarkt. Pustím se do psaní vlastní lékařské zprávy. Závěr: Planý poplach. Naprosto zdravá. Biochemie v pořádku. Léčba: Přestat se zbytečně rozčilovat, nad zkurvenými korporáty, amorálními vědci a pochybnou armádou. Poslední větu smažu a vložím lékařskou zprávu do systému k mému záznamu psedokolapsu. Ale když už sedím u terminálu, tak se pustím do pročítání lékařských záznamů posádky. Aspoň přijdu na jiné myšlenky a k informacím na čipu se vrátím radši později. | ||
| |||
 | Zase někam jinam Střední paluba, Ošetřovna
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku Oběžná dráha Cydoni
| ||
| |||
| Vzteklá doktorka Střední paluba, Ošetřovna LCIS Mammoth Prvních pár řádků přečtu bez přehnaného zájmu, ale čím více se začítám do materiálů na čipu, tím více se mi rozšiřují zorničky a pusu po první straně mám již slušně dokořán. Okamžitě se začnu hrabat ve svém batohu a vytáhnu deník s tužkou a tablet. Okamžitě si začnu vypisovat poznámky, spojovat je s reálnými případy, které mi prošli pod rukou, případně jsem o tom viděla zmínku i třeba jen v televizní reklamě. Technické specifikace k implantátům, prostetikám... Budoucnost medicíny! Čím více detailů čtu, tím více si pohrávám s myšlenkou rozšířit si vlastní vzdělání i o bioinženýrství. Když jsem se naučila střílet, tak pracovat s pájkou bych taky zvládla. Dobře, ano, tohle je poněkud bláznivá myšlenka, ale aspoň bych se zase zabavila na pár let. Postupně jsem se dočetla i k samotné problematice kyberpsychózy, která velice připomíná potransplantační stavy, kdy dochází k přijmutí cizích orgánů, které může skončit i naprostým selháním. Jen kyberpsychóza vypadá jako desetinásobně větší a horší problém. Bleskově na tabletu naleznu svůj vlastní klenot. Autentická pitevní zpráva z naší poslední akce. Přeci jen z velké části jsem ji sepsala já sama, byla bych hloupá kdybych si ji nezazálohovala, jak v textové, tak audio podobě. Porovnám svoje staré poznámky s těmi na čipu… Sakra! Všichni jsme tam byli jen pokusní králíci! Ti lidi tam, Golf, umřeli jen kvůli nějakým zkurveným experimentůms lidským mozkem?! Tohle je nad veškerou lékařskou a vědeckou etiku. Kurva. Vzteky hodím deník přes celou kajutu, až se ozve slušné zadunění o stěnu. Nijak jsem nekorigovala použitou sílu, prostě jsem si jen potřebovala ulevit a naštěstí se proletěl deník a ne celá židle a podobně. Prudce vstanu od počítače a razantně se projdu po místnosti. Po pár otočkách zamířím přímo na ošetřovnu, jako bych se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu. „Kurva.“ Plně si uvědomuju, že všechny tyhle věci jsem tak nějak tušila. Už od začátku tu byla ta hypotéza, že všechno byl jen jeden velký experiment, který jsme bohužel přežili, a proto tam přišli ty čističi, zahladit kompletní stopy po všech pokusných králících. Ale teď. Teď už to mám prakticky potvrzené. Teď už to není jen bláznivá hypotéza. Podívám se na svůj interkom, který ohlásil náhlou změnu mých životních funkcí. Teprve teď si začínám uvědomovat, že jsem rudá vztekem a od dveří ke dveřím jsem vychodila slušnou dálnici. Vlastně lituji jakéhokoliv chudáka, který by teď přišel na ošetřovnu. Asi by se bál, že mu osobně vrazím pár facek, za jakýkoliv blbý dotaz. | ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli Rád bych řekl, že opravdu nejsem ITák a podle těch záznamů ani nejsem doktor. "Kurva kde je Doc, když jí člověk potřebuje? Sakra kde je ten hezkej zadek?" No to mi trošku odběhly myšlenky a já jsem se vrátil k té hromadě informací, které na mě pršely. Krabatil jsem obočí a soustředil jsem se. Myslím, že takhle soustředěného mě viděli jenom ve chvíli kdy jsem mířil a zabíjel lidi. Mám takový pocit, že tohle je totiž i stejný případ. Tenhle čip totiž lidi zabíjí. Bylo absolutně fascinující číst ten zátah na nás z druhého pohledu a číst, jak velká osina v prdeli pro ně jsme a byli jsme. Jak velké ztráty jsme způsobili a jak moc je to bolelo. Možná kdybych jim dal plyšáka, aby mi ukázali kde je to bolí tak ho vyhodí do vzduchu a roztrhají na kousky, že tam všude. Myslím, že jsme udělali všechny druhy destrukce. Potom jsem se dostal na seznam, který jsem znal o to líp. Byly tam naše jména. Jména celého Golfu a kromě tří byly všechny označené za zlikvidované. Pouze tři jména. Moje, K-Popa a Doc. "Dopíči. Kurva. Dopíči. Dopíči." Serža, poručík, Hellso, Rowler, O’Lien, Grant a Quinisela a ti civilové. Všichni mrtví. Zasraní zmrdi. Zkurvení zasraní zmrdi. Někde zdaleka pronikne K-Popův hlas. "Všichni jsou mrtvý K-Pope. Kromě mě, Tebe a Doc. Jdou po nás a zabíjejí nás. Jsou tam nějaký další data, kterým nerozumím. Je tam popis poslední mise a prosím objednali si je Hoshiaki. Asi každé prase co najdeme, teď budu z téhle korporace střílet na počkání. Kde že to jsme vlastně?" Zkráceně, ale věcně vysvětlím co jsem našel. Myslím, že ho to zasáhne jako mě. | ||
| |||
| Zase někam jinam Střední paluba, Ošetřovna
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli Byl jsem rád, že jsem ještě neztratil svůj drajf a dotyčný se po ráně skácel na zem. "Víla Uspávačka vole." Rychle jsem přejel místnost pohledem, ale kromě toho stolu, tady bylo opravdu málo místa, kam se dal schovat a to je ještě nadnesený výraz. Takže jsem ho nakopal pod stůl a myslím, že to takhle vydrží. Kdo se podívá dveřma, tak uvidí prázdný stůl a to je pro mě dostačující. Na pár chvilek nám to bude stačit. Takže beru klíče a jdu za K-Popem. S úsměvem ukazuju svazek klíčů. "Klíčník měl nějaké námitky, ale myslím, že bude mít trošku problémy s pamětí až se vzbudí. Snad si aspoň bude pamatovat jak se jmenuje. Občas neodhadnu sílu." Pokrčím rameny a odemknu dveře, které za námi zase zamknu a klíče zahodím, až vypadneme z budovi. Ať si děcka pak hledají co chcou a kde chcou. Je fajn, že v tomhle místě nejsou žádní policajti nebo jiné pořádkové jednotky. Jsem opravdu rád, že nemusíme nic vysvětlovat a ani střílet nějaké chudáky. I s pistolema umíme být dost vražední. Na to jsme měli dost magora ve výcviku, který se spokojil jen s tím nejvyšším skóre. Náš odvoz vypadá, že měl za sebou už pár vylodění námořní pěchoty. "Ty krávo. To pamatuje ještě, když se na vodě plavily dřevěné lodě ne?" Nemůžu si odpustit a i přes odpor dveří okamžitě zapluju dovnitř a nechám se odvážet do pryč od toho bordelu za náma. "Čumím, že mi dveře nezůstaly v ruce. To jako fakt čumím ty vole." Kroutím sice hlavou, ale vytahuju tablet a zasouvám čip, abych se podíval co tam je. Nejsem zrovna IT technik a tohle šlo vždycky mimo mě, ale beru, že tady nemám moc co posrat. Více méně to jen musím zasunout a zbytek udělá čip. | ||
| |||
| Záhadný čip První paluba, Vyhlídková paluba → Střední paluba, ošetřovna LCIS Mammoth Všimnu si toho výrazu. Ten samý výraz, který má každý velitel. Naprostá zodpovědnost a odhodlání chránit svoji jednotku, svoje lidi. Dívám se do těch očí a moc bych si přála, abych byla o tři roky mladší, to by mě možná tenhle pohled i uklidňoval, ale teď, bohužel, teď už ne… Vidím, jak se kapitán otočí a chce odejít. Rychle se nadechnu. „Kapitáne?“ Zastavím ho v půlce kroku, ale nečekám, než se na mě otočí. „Zatím mě našli úplně všude. I teď, když už jsem si myslela, že budu mít klid. Věřte mi, že bych si neuvěřitelně přála, aby tady to bylo jiné. Abych konečně mohla v klidu spát.“ Dodám tlumeným hlasem. „Kdyby se cokoliv podělalo… Ochraňte svoji posádku, kapitáne, i kdyby to pro mě mělo znamenat cokoliv.“ Jeden člověk oproti dvaceti. Tam není co řešit. A já bych vlastně ani nechtěla žít s myšlenkou, že kvůli mně přišli k úhoně další lidé. Můj úkol po většinu života bylo držet všechny naživu, v dobré kondici, i kdybych u toho měla sama přijít k úrazu. A tohle se nikdy nezmění. Víc už nemám v plánu dodávat a pouze kývnu na rozloučení a rozejdu se lodí zpátky k ošetřovně. Párkrát za cestu zkontroluji mapu na interkomu, abych se ujistila, že jdu správně, ale cesta není dlouhá. Abych dokázala svoje ponuré nostalgické myšlenky rozehnat, tak se opět pustím do práce. Přepíšu dosavadní výsledek inventury do hlavního počítače a veškeré nástroje, které jsem vytahala ven, tak dám sterilizovat. Tak aby ošetřovna byla připravena k použití. Zbytek věcí, ale nechám, tak jak jsou. Inventura se může dodělat klidně i později. Mě teď víc zajímá, co se nachází na čipu, kterým celý tento zpropadený den začal. Přejdu přes ošetřovnu až do kajuty, kde zasednu k vlastnímu počítači. Jen jak ho zapnu, tak zkontroluju, jestli mám aktuální zálohy na externím disku, a teprve potom vyndám čip z boty. K síti počítač připojen není, takže pokud někdo nedal lokátor do čipu, tak není možnost, aby ho kdokoliv vysledoval. Vložím čip do počítače. „Tak ukaž, co je na tobě zajímavého…“ | ||