Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hoshi
Družina
| |||
 | Zase někam jinam Střední paluba, ošetřovna
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
| ||
| |||
 | Špína ve zlatém pozlátku
Bylo to celkem nervy drásající, ale to je vždycky, když jdete proti místu, kde čekáte nepřítele, který čeká na Tebe. Žádné střely nic proti mě neletí, takže se jen intuitivně zastavím, když na ramenou cítím ruku. Už jsem dlouho neměl parťáka, který by dělal co má. Staré zvyky z "práce" naskočily a my jsme vyrazili ze dveří. Dveře jsou malé, takže ten co jde první si vždycky vybere svoji stranu a musí doufat, že ten za ním je dostatečně rychlý a nedostane do zad, než ten druhý eliminuje hrozbu na druhé straně. Moje záda zůstaly v celku a nikdo tam nebyl. "Čistý." Konstatuju poměrně zbytečně, protože kdyby nebylo tak už se tu ozývají výstřely. K-Pop se vrátí a začne tahat mrtvoly víc do bytu. To je na té práci vždycky nejvíc otravná práce. "Chtěl jsem pohonit, ale když tak hezky prosíš." Začnu týpky tahat dovnitř a taky je začnu prohledávat. Potřebuju munici do té zbraně, kterou jsem si zabavil a další informace co byly zač. Každopádně se musím zeptat na to hlavní. "Máš tu exfil?" | ||
| |||
 | Nový člen posádky Střední paluba, ošetřovna LCIS Mammoth Naprosto proti jakýmkoliv zásad správného hygienického a sterilního chování si položím nohy na stůl a zakloním se na židli. Zavřu oči. Zaposlouchám se do zvuků analyzátorů a rukou si přidržuju stahovací obvaz, abych neměla přes celou loketní jamku nevzhlednou modřinu. Ale pochybuju, že to pomůže, ono odebírat sám sebe je poněkud neohrabaná akce, ať už jste zkušený nebo ne. Otevřu oči okamžitě, když stroje pípáním oznámí, že jsou hotovy. Shodím nohy ze stolu a vstanu. Než vůbec stihnu ke strojům dojít, tak se ozve něco ve stylu domovního zvonku. „No, však já už jdu.“ Nechám stroje strojema a rozejdu se ke vstupním dveřím, abych mohla přivítat Marka. „Díky, velmi mi to pomůže.“ Před Markem teď už stojí poněkud jiná osoba, než kterou si vyzvedával v docích. Silně paranoidní osoba, která se snažila vyhnout jakémukoliv nadbytečnému kontaktu, se změnila ve vcelku sympaticky vypadající ač unavenou blondýnu, kterou začínají pomalu ale jistě prozrazovat odrosty, že původní bloncka opravdu nebude. V černém tílku, sportovních kalhotech a kvalitních vojenských botech s pevným postojem. Co je dobré poznamenat, že díky tomu, že je v tílku, tak si může povšimnout, že se milá doktorka udržuje v dobré kondici a kdejaký chlap by se s ní asi do potyčky dostat nechtěl. Markův úsměv je nakažlivý, takže se mi na tváři objeví okouzlující úsměv možná s lehkým náznakem flirtu a nervózně si prohrábnu vlasy. „Není to tak složité. Tyhle prostory jsou vlastně jediné, co dokonale znám a kde se cítím jako doma.“ Rychle přejdu ke konzoli a seberu bednu s ještě nerozstřiženými krámy a odložím ji bokem, aby se vůbec Mark dostal k hlavnímu počítači. „Pardon, asi mám obscesi na pořádek. Takže jsem se rovnou pustila do inventury.“ Pronesu spíš tak nějak pro sebe. Jako bych samu sebe chtěla omlouvat, že dělám svoji práci. To už asi bude tou únavou a zvýšenou hladinou adrenalinu a stresu. Raději se uklidím k analyzátorům, kde si prohlížím vlastní výsledky. Spadlé červené krvinky, trochu nižší hořčík. Žádná katastrofa. Pacienta s takovým obrazem bych poslala domů se slovy, že je zdravý, tak co by po mě chtěl. A že si má dát banán ke svačině. Navíc je to očekávatelný stav, když zhodnotím, že jsem dneska zvládla šichtu za barem, šichtu v ordinaci a ještě po sobě zvládla uklidit, vymazat se opětovně ze života a doběhnout na první loď, co mě vezme pryč. Seženu někde volnou sklenici, nebo lahev a doplním ji vodou. Do vody nasypu sáček hořčíku a fruktózy. Rozmíchám a téměř na ex to do sebe vyklopím. Pak už se přesunu k Markovi a posadím se na kousek nějakého volného místa, ať už na pultu, či na stole. „Tak jsem vám k dispozici.“ | ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
| ||
| |||
| Zase někam jinam Střední paluba, ošetřovna
| ||
| |||
| Nová práce Střední paluba, ošetřovna LCIS Mammoth Na otázku proč jsou na lodi aktuálně bez lékařského důstojníka, dostanu odpověď automaticky, aniž bych se musela obtěžovat ji vyslovit. Takže klasika. Vůl, který ujíždí na lécích a ani neumí po sobě uklidit na tolik, aby na to nikdo nepřišel. A rozprodávání léků, tak to už je třešnička na dortu. Ale co je nejsmutnější, tak tohle není úplně výjimečný stav, takže mě to ani nepřekvapuje. Odkývu požadavek na neustálou informovanost kapitána. Přijde mi to jako samozřejmost, takže si to neberu osobně. Je to rozumný požadavek. „Děkuji, kapitáne.“ Naposledy přikývnu, aby měl aspoň nějakou odezvu, že všemu rozumím, chápu a souhlasím. „Kdybyste cokoliv potřeboval, jsem vám k dispozici.“ S tímto už Kapitán velice rychle odchází a když mi jeho záda zmizí z dohledu, tak se otočím ke dveřím na kliniku. Tohle bude zábavnější cesta, než jsem vůbec očekávala. Ale aspoň se tu neunudím k smrti, tak jako většinou. Práce je nejlepší způsob, jak se udržet při smyslech a v pohotovosti, takže… hurá do práce! Pomalu projdu vstupními dveřmi a prohlédnu si samotnou ošetřovnu, ale spíš jen tak spěšně a rovnou zamířím do kajuty, která mi byla přiřazena, kde shodím na postel krosnu se všemi svými věcmi. Konečně se můžu ze sebe shodit všechny kusy oblečení, které jsou navíc, jako bunda, kšiltovka, svrchní funkční triko. Těžko říct, jestli budou i po mě vyžadovat nějaké jejich speciální kombinézy, ale zatím zůstanu hezky ve svém. Jsem ochotná si maximálně vzít bílý plášť, který má každý vrytý do paměti ve spojitosti s doktory. Než se ale pustím do kompletního vybalování, tak zkontroluju místnost. Hledám jakýkoliv náznak kamery, odposlechu a dalších bezpečnostních či špionážních věciček. Ve chvíli, kdy vyhodnotím, že kajuta je opravdu v mém soukromém majetku, tak vybalím osobní notebook, již poněkud zastaralý reader na elektronické dokumenty, ale pořád funguje skvěle, tak proč se ho zbavovat, a naposledy i osobní deník naplněný lékařskými poznámkami, takže komukoliv mimo obor, by byl stejně naprosto k ničemu. Jediný stůl v kajutě tímto proměním ve svoji soukromou výzkumnou laboratoř nebo spíše kancelář. Darovanou pistoli schovám do šuplíku. Asi úplně nepotřebuji, aby všichni věděli, že jsem ozbrojená. Nedej bože, že s tím i docela umím zacházet. Zamířím zpět na ošetřovnu, stejně každou chvíli očekávám Markovi návštěvu ohledně přístupů, protože bez nich jsem zatím na lodi pouze turista. A čím si nejlépe zkrátit chvíli čekání? Inventura! Začnu dělat pořádek a ošetřovnu si pomalu transformovávám do podoby, ve které se mi tam bude pracovat nejlépe. Postupně tahám věci ze skříní, zapisuju do seznamu a následně zase vracím zpět. Všechny poličky, skříňky, které jsou již přebrané a uklizené, tak popisuju štítky, tak aby kdokoliv v budoucnu věděl, kde co najít. Vzácnější léky, nebo ty návykové uložím do míst, které se dají lépe zabezpečit, i obyčejný zámek stačí, aby odradil od prvomyšlenkové krádeže. Další kategorie. Nástroje. Ty se dělí do dvou skupin, ty na jedno použití a ty, které se sterilují a používají opakovaně. U první skupiny kompletně kontroluju jedno balení po druhém. Jakékoliv věc, která se zdá, že by mohla mít narušený obal, tak končí v koši. A druhá skupina nástrojů, ta celá končí v bedně, která půjde na resterilizaci. Odmítám si tady líznout jakékoliv ohrožení kapitánovi posádky. Docela mám svůj život ráda, ač si občas stěžuju, jak je na hovno. Postupně narazím i na spoustu šikovných přístrojů. Analyzátory patogenů, základních xenobiotik, detektory antigenů, protilátek a samozřejmě nemůže chybět rozbor krve. Vlastně všechno, co člověk potřebuje na rutinní diagnostiku. Teď už jen vyzkoušet jejich funkčnost. Nějaký dobrovolník? Ne? Sakra. Ale tak na preventivce jsem dlouho nebyla a aspoň vyzkoušíme, jestli si ještě zvládnu odebrat krev sama. Sednu si pohodlně do křesla a nachystám si na stůl před sebou odběrovou sadu. Zaškrtím si levou paži nad loketní jamkou a následně napíchnu žílu. Jedná se o poněkud krkolomnou záležitost, ale asi nic čeho bych nebyla schopná. Odeberu dvě 9 ml zkumavky, následně konečně odložím jehlu a vpich si zalepím a přetáhnu obvazem. Krev položím do stojánku před sebou. Vezmu papírovou utěrku a setřu trochu vlastní krve, která skončila nedopatřením na stole. Utěrku i s použitou jehlou zahodím do koše. „Tohle byl zase nápad století…“ Ulevím si nahlas. | ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli Jsem rád zcela nesobecky, že to avokádo letělo ke K-Popovi a ne ke mě. Kdyby to dopadlo ke mě, tak si myslím, že bych netušil čí je která babička. Díky tomu, že to bouchlo u K-Popa jsem já viděl jak Ti dva vpadají do dveří. Uši řinčí, před očima mám lehce světýlka, ale pálím o sto šest. Díky válečné štěstěně pálí i K-Pop. Položím takovou otázku. Víte jak vypadá ementál? Tak přesně takhle vypadali Ti dva. Nechápu proč se aspoň jeden neotočil mým směrem a nesnažil se mě trefit, ale od takových kravaťáků nelze čekat nějaké ofenzivní myšlení. Vydechuju a jelikož je moje zbraň prázdná, tak jí odhazuju na zem a opět vytahuju pistoli. Je to díky tréninku velice rychlá záležitost, ale to zvonění v uších mě sere. Brutálně mě to sere a pokud bych teď ještě před sebou někoho viděl, tak do něj vzteky asi vyprázdním zásobník. "Jo do píči. Jen hovno slyším, zvoní mi v uších jak svině. Zasraný flash bangy. Jdu." Držkuju a vyplivuju věty do vzduchu, ale začnu postupovat kupředu. Je na nic, že tam leží spousta mrtvol a špatně se po nich bude chodit. Takže mířím na dveře a opatrně našlapuju a jdu k nim. Opatrně si vykružuju prostor a sleduju dveře. Postupně se k nim posunu a budu kontrolovat jestli tam někdo je. Tak jako tak budu muset vykouknout ven. "Jestli tam někdo stojí, tak jsi mrtvej Leone víš to viď? Moc dobře. Drž hubu." | ||
| |||
| Zase někam jinam Střední paluba, ošetřovna
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
| ||