Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hoshi
Družina
| |||
 | Špína ve zlatém pozlátku New Napoli Když se ozve K-Pop, tak jsem opravdu rád. Rozhodně by celé věci neprospělo, kdyby náhodou chytil nějakou odraženou kulku nebo tak, když už jsem po takovém čase potkal někoho ze staré jednotky. "Ani mi nepoškrábali lak. V pohodě." V uších mi teda furt trošku zvoní, ale to jsou věci, které nepřítel slyšet nemusí a nebude. Už tak ví, kde jsme, takže to není úplně ideální. Na další otázku jsem jen kroutil hlavou. Jasně to K-Pop nemohl vidět, ale to je taková podvědomá reakce, když se Vás někdo zeptá a vy zapíráte. "Vidím hovno." Kontruju poměrně jasně řečenou poznámkou na téma co vidíš. Jediný co vidím, tak jsou Ti tři mrtví a to je všechno. Zhluboka dýchám a uklidňuju dech, abych potom později mohl v klidu mířit. Ten krám, kterej měli byl bullpapová sračka. Každej ví, že tyhle sračky opravdu nesnáším. Jakákoliv zbraň bullpupovýho stylu je něco, čeho bych se nedotknul ani klackem, ale tady si moc nemůžu vybírat. Tady a teď je to opravdu něco co se mi hodí. Vzhledem k následující situaci. "Majííííí!" Zařvu, když vidím jak dopadá dovnitř další váleček. Chvilku jsem přemýšlel, že tam už nikdo není, když se nic neozývalo, ale takhle přehodnocuju naší situaci. Okamžitě se sesunu na zem, abych byl menší cíl, levou rukou si zakryju oči, ale na uši už nezbude místo nebo lépe řečeno ruce. V pravé furt držím zbraň, kterou mám díky tomu jejímu držení pevně zapřenou do ramene a jelikož předpokládám, že oni vtrhnou dovnitř, tak já budu střílet naslepo. Trefím asi úplný hovno, ale je to rozhodně nepotěší. To, že mě bude zvonit v uších musím přijmout. Vím, že to bude kurva bolet. Nebude to poprvé. | ||
| |||
 | Nová práce Spodní paluba LCIS Mammoth Kapitán ani nečeká na jakoukoliv odpověď a rozejde se pryč. Vlastně na co by vůbec čekal, já úplně nemám jinou možnost než prostě jít za ním. Zpátky už to, jak si nejde. Tohle bude zase jízda. Hluboký nádech a jde se do akce. Cestou si prohlížím v jakém stavu je loď. Není to žádná předimenzovaná moderní loď, ale na druhou stranu je možná v daleko lepším stavu než kdejaká lodička armády. Čisto je tu na jedničku s hvězdičkou. Asi si na pořádek Kapitán velmi potrpí. To abych si zapsala do deníčku. V duchu si přehrávám rozhovor s Kapitánem a docela se mi daří i napodobit jeho tón hlasu. Normálně pasážery neberu, ale! U vás jsem udělal výjimku! Nejsme žádní taxikáři. Každý tu má své místo a funkci. Kdo neplní své povinnosti správně, již není přínosem, ale přítěží. A přítěže se musí eliminovat! Kolikrát jsem podobný proslov již slyšela? Mockrát. A počkejte to ještě není konec. Pokračujeme. Ne, dobře, konec legrace. Já toho muže chápu. Je to jeho loď a pokud chce, aby vše fungovalo, tak jak má, tak musí udržovat tvrdý pořádek, protože jinak by se posádka doslova zjančila. V tichosti si vyslechnu i zbytek Kapitánova monologu. Začínám se vracet do let, kdy jsem ukončovala školu a nastupovala na první výcviky. Něco podobného jsme poslouchali od každého instruktora. A následně ať už jsem přišla do jakéhokoliv týmu, tak to oni museli poslouchat ode mě. Takže ať už mi Kapitánova slova mohou připadat jakkoliv stereotypní a klišé, tak má prostě pravdu. Můj pohled se potká s Kapitánovým. …Nikdo nepotřebuje znát vaši minulost… Chlape, věř mi, jak hrozně ráda bych někomu odvykládala dopodrobna svůj příběh. Víš, kolikrát jsem přemýšlela nad tím, že bych si našla nějaké chudáka, na kterého bych u několika panáků přehodila veškeré své problémy, abych si aspoň trochu ulevila a zanadávala. No a nakonec ho zastřelila a odešla, abych po sobě nenechala sebemenší důkaz? Tisíckrát, už možná milionkrát, jsem si takový scénář přehrávala v hlavě. Ale zase k takovému psychopatu mám ještě pár let čas. Pomalu přikyvuju hlavou, když Kapitán vyjmenovává, co vše mohu nalézt na klinice. Ale z mírného transu mě rozhodí otázka, jestli mám nějaké otázky. To si piš. A že jich je. „Víc než dost, kapitáne. Ale zkusím to zkrátit jen na to nejdůležitější.“ Postavím se naproti Kapitánovi. „Správně jste zmínil, že ke své práci potřebuji vaši posádku znát a samozřejmě s tím souvisí, že posádka musí znát mě. Ulehčuje to dost práci. Ale pro začátek, existuje nějaká zdravotnická dokumentace o vaší posádce? Nějaké akutní problémy vaší posádky, které je potřeba řešit hned?“ Je to nepříjemné hrabání se v soukromí osob, které nemají sebemenší potřebu mi důvěřovat, ale věřte mi, že špatně se léčí a udržují v dobrém stavu lidé, kteří před vámi za každou cenu schovávají, že ujíždějí na prášcích pomocníčcích. Je to sice každého věc, ale doktor o tom musí vědět. A já nikdy nikoho nesoudila. „A když mluvíme o seznamech. Inventura lékařského materiálu? Seznamy věcí, léků? Zabýval se tím někdy někdo?“ Očekávám jakoukoliv odpověď. Buď budu mít o práci míň a nebo víc. To už mě nevytrhne. Ale je dobré vědět, s čím mohu pracovat. „Ještě asi jedna technická. Typů lodí znám dost. Takže ztratit bych se tu neměla. Ale možná nějaká větší prohlídka by se šikla. Nerada bych vlezla někam, kam nemám. Pokud tedy bude mít někdo z posádky čas. Jinak to není nutné.“ Na chvíli ztichnu a jde na mě vidět, že se mi v hlavě honí ještě spousta otázek, které se snažím vytřídit na důležité a zanedbatelné. Nakonec zavrtím hlavou. „To je asi pro teď vše.“ Pokývu hlavou. „Nebo. Dovolte ještě jednu hloupou otázku. Mám tohle brát jako nabídku trvalejšího pracovního poměru?“ Drobně se musím pousmát a založím ruce na prsou. „Samozřejmě, pouze když budete spokojen na konci zkušebního období.“ Musím se přiznat. A možná to je na mě zbytečně moc vidět. Možnost pracovat jako doktorka posádky je příjemná změna. Takže moje postavení těla je daleko více uvolněné a úsměv vřelejší a zářivější. Jak by řeklo jedno přísloví, cítím se znovu jako ryba ve vodě. | ||
| |||
 | Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
| ||
| |||
| Zase někam jinam Spodní paluba
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli "Dobrý den, mozek ven!" Vnitřně se směju jako malej parchant, ale konečně jsem mohl zase někoho zastřelit. Už je to dlouho, kdy jsem pořádně takhle někoho trefil a zabil. Jo , asi jsem trošku magor to přiznávám, ale střílet lidi jen do kolen mě tak nebavilo. Takže když se teď směju a koukám na ten mozek na zdi a je mi dobře. Samozřejmě, že nic není jen tak a ta druhá zbraň hned zmizí zpoza zárubní a když se otočí ke mě... "Kurva!" Vzteknu se a víc se přimáčknu ke zdi. Tohle prostě je peklo, který nechcete zažít. Debila s hromadou střel v zásobníku a místo, kde se nedá krýt. Naštěstí, opravdu stříleli naslepo a předpokládali, že stojí uprostřed jako debil. Bohužel mají proti sobě cvičeného vojáka, což pro ně bude dost ošklivý překvapení. Když to přejde, už zvedám pistoli, abych střílel toho co sem vleze, ale místo týpka letěl váleček... "Zase kurva!" Zavřu oči, odvrátím se od granátu a dám si ruce na uši. Výhoda omračovacího granátu je ta, když o něm oběť neví, ale já ho vidím a vím co mám dělat. Samozřejmě je to šleha a v uších mi zvoní, ale nejsem tak dezorientovaný, jak si oni asi myslí, takže když začne první lézt dovnitř, tak už zvedám pistoli a hodlám ho poslat za panem Mozek na zdi, ale K-Pop je rychlejší. 1:1. Rychlý pohled na pušku a to je jasný cíl. Když je někde útočný puška, tak prostě nebudete střílet z pistole, navíc třeba opravdu staré jak má K-Pop. To je taky magor. Vždycky byl na tuhle starožitnost ulítlej. "Já bych to vylízání taky bral buzny!" To je celej K-Pop. Všechnu srandu by si nechal pro sebe. Ano prozradím tak svojí pozici, ale oni ví že tady jsem. Tažke to není tak hrozný, abych se z toho kácel. Zbraň zkontrolovaná a přepnutá na jednotlivé výstřely. Kdo sem vleze je opět mrtvej, ale nějak se nic neděje. Takže napínám uši a slyším...rád bych věděl co to je. Nějak mám problém identifikovat, kdo co je a o se sakra děje. Přesunu se ke druhé zdi, abych víc viděl do pokoje než kam jinam. "Kdo jsou Idioti sakra?" "Pope jsi v pohodě?" Zeptám se kamaráda a hned změním, aspoň trošku pozici, abych nebyl tam kde mě Ti venku slyší, ale stejně jsem trošku v nervu, co se to za tou stěnou děje. Udělám i pár kroků dopředu, abych byl dveřím blíž a mohl lépe reagovat. | ||
| |||
| Kapitán Kolem osmé Schůzka na pětce Mírně nervózně se ohlédnu na Marka, jak kráčí za mnou. Plynule s ním srovnám krok, tak abychom šli opět vedle sebe. Paranoia? Instinkt? Nebo spíš zvyk? Možná od všeho trochu. Na odpověď jenom kývnu a dál už se na nic neptám. Očividně to nemá naprosto smysl. I kdybych se zeptala na cokoliv, tak se stejně jen dozvím nějakou strohou odpověď, nebo mi prostě jednoduše neodpoví. Mlčení a ticho je taky jedna z možností komunikace. Bez jakéhokoliv protestu projdu dveřmi do přechodové převlékací místnosti. Skafandry. Už zase. Doufám, že tenhle aspoň nebude tak nechutně propocený jako ten minule. Dvakrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Ale v tu chvíli aniž bych úplně chtěla, tak se probudí vojenská rutina a dlouholetá výchova, která pořád někde v tom mém těle tiše spí a čeká na příležitost. Moje tělo se přeplo do armádního režimu. Automaticky se pustím do oblékání skafandru. Bleskově zkontroluju, že skafandr je v pořádku. Je sice starý a ošuntělí, ale díru nikde nemá, takže funkci plnit bude. Správně zajistit rukavice, dokud nezaklapnou do svého místa. To samé boty. Už chybí jen helma, kterou držím v rukou ve chvíli, kdy se Mark otáčí ke mně. Zastaví se v půlce kroku. Asi čekal, že tam budu zmateně postávat s věcmi v rukou. S úsměvem si pobaveně odfrknu. „Mám se ptát, co jsi čekal?“ Nečekám na odpověď a nasadím si helmu. Počkám si než Mark vše zkontroluje a následně proběhnu bleskově, ale přesto precizně jeho skafandr. Zvednu palec nahoru. „V pořádku.“ Postupně je z místnosti odsáván vzduch. Dál stojím na místě. Přesně tak jako dřív. Už chybí jen útočná pistole v rukou a zbytek týmu. Člověk by skoro zapomněl, kolik let už od té doby uplynulo. Chci se rozejít ven, ale Mark mě zastaví. Ukáže do míst, kde má uši. Vysílačka. Obratem ji zapnu. „Pardon. Říkala jsem si, že je až moc ticho.“ Dvacet metrů. Pohoda. „Tak pojďme, není čas ztrácet čas.“ Přikývnu a rovnou se rozejdu směrem k přechodovce. Ou. Už jsem se zmínila, že Regis má nižší gravitaci? Ne? Jo, já na to taky zapomněla. Takže můj první skok, vypadal zajímavě. Možná můj doprovod začal přemýšlet, že kdyby mě vzal na laně, udělal by lépe. Ale hned při druhém kroku/skoku už jsem jako vyměněná osoba. Automaticky přizpůsobím svůj pohyb nižší gravitaci. Naštěstí to není zase takový rozdíl. Člověk prostě jen více vlaje, takže musí spíš plout po povrchu než chodit. Markův obdivný pohled ani nevnímám a prostě jen pokračuju kupředu. Zmiňovaných dvacet metrů máme za chvíli za sebou a opět začíná ta samá procedura jako předtím. Vstoupit do přechodové místnosti. Vyčkat na signál. Do místnosti se vpustí vzduch. Po rozsvícení zeleného světla a utichnutí syčení si člověk může sundat přilbu a následně i skafandr. Jednoduché, že? Opatrně si sundám přilbu. Zadívám se na muže před sebou. Kapitán lodi. Kdokoliv by se setkal s tímto mužem ať už laik nebo voják, okamžitě by pochopil, s kým má tu čest. Vojenský postoj. Tvrdý výraz. Ledově klidné příkazy. Opravdu jsme všichni vojáci, nedej bože velitelé, takovýhle? Čitelní jako kniha? Rozkaz k odletu. Trochu více rozkročím nohy, abych získala maximální stabilitu. Přeci jen musím udělat dobrý dojem. Ne se tu při prvním trochu méně elegantním vzletu zhroutit do kuličky. „Kapitáne, doktorka Pyro k vašim službám.“ Zkrátím vzdálenosti mezi námi. „Díky za let. A… co pro vás za to můžu udělat?“ Dál ale neřeknu ani slovo. Kvůli něčemu si mě přišel převzít osobně a pochybuji, že si se mnou přišel potřást rukou. Takže je čas jen čekat na to, než se dozvím, co má tento muž na srdci. Prosím, ať to není nějaký další průser. Pozorně sleduju jakýkoliv i miniaturní pohyb kapitánova těla, jakýkoliv náznak mimiky, cokoliv co by mě mohlo případně předem varovat, že se bude dít něco, co se mi nebude líbit. | ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
| ||
| |||
| Zase někam jinam Kolem osmé v Desítce, schůzka na pětce
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli "Já taky." To znamenalo, že to je někdo, koho nechceme a nikdo ho nečekal, takže to jsou problémy. K-Pop tahá PDW a já mu závidím, že tuhle hračku ještě má. Bohužel já jsem o ní přišel v jedné přestřelce, kde mi jí vystřelili z ruky a ona byla nenapravitelně zničená. Takhle jsem měl napodobeninu staré pistole HK 45. Jediné co má stejného s tou starou je jméno a zhruba tvar té pistole, jinak si nezadá s Kčkovým PDWčkem. Kývnu a stáhnu se do temnoty chodbičky, kde snížím svou siluetu tím, že si kleknu a připravím se ke střelbě. "No, tak to šlo do píče rychleji než jsem čekal." Proletí mi hlavou myšlenka asi jako kulka hlavou našeho milého hostitele. Takže opravdu rychle. Není pochyb o tom, že Ti, co jsou za těmi dveřmi nejsou kamarádi a potřebují vysvětlit zásady slušného chování, když jde host k někomu na návštěvu. Ne, že bych já je nějak znal, ale tak znám první pravidlo. Pro Vás to vysvětlím. První pravidlo hosta zní: ,,Nikdy nezastřel domácího ještě před tím, než vejdeš do dveří!" Pokud se ptáte proč, tak protože ten domácí může mít hosty a Ti můžou být ozbrojení, takže když vejde první chlápek v kvádru, tak jen zvednu pistoli a dvakrát zmáčknu. Mířím na hlavu, protože předpokládám, že má vestu. Po střelbě se přimáčknu na zeď, abych zmenšil svou siluetu ještě víc. Nevím kde je K-Pop, ale když přitáhnu palbu na sebe, tak on bude mít volné pole pro střelbu. | ||
| |||
| Cesta do neznáma Kolem osmé Schůzka na pětce Snažím si zapamatovat všechny informace, které se od převaděče dozvím. Takže jediné důvěryhodné osoby na palubě: Kapitán McTavish a Mark Rolren. Dalším nevěřit. Píšu si. Drsná planeta, vysoká úmrtnost, zadlužit se tam je jednodušší než si vypít v klidu pivo, chápu. Nic nepodepisovat, nikomu nic neslibovat. Tak snad jsem chytla všechno, co by se mohlo pro moji další etapu života hodit. Co ale budu na takovéhle planetce dělat. To netuším. Nejspíš se budu muset poohlédnout případně po další jízdence. „Taky mě těší.“ Pokývnu hlavou směrem k Markovi. Pak už věnuji poslední pohled převaděči. „Díky. Budu tvoje služby jen a jen chválit. Hodně štěstí a snad už se neuvidíme.“ Nervózně upravím popruhy batohu, ve kterém je vlastně velice kompaktně sbalený celý můj aktuální život. Srovnám kšiltovku na hlavě, což zapříčiní, že se dokonale schované vlasy uvolní a konečně trochu více vynikne ženský vzhled. Nenápadně zkontroluju zbraň schovanou pod bundou, že je připravena k případnému použití. A konečně se rozejdu ke koridoru. „Už jdu.“ Poznamenám a přidám mírně do kroku. Zastavím se až na úrovni Marka. „Neříkal jsi, že kapitán chce hned vypadnout?“ Drobně se pousměju, když kolem něj procházím a sleduju, jak spokojeně pokuřuje. Pokud by se nerozešel koridorem, tak se po pár metrech zastavím a čekám na něj. „Tvůj kamarád zmiňoval, že byste potřebovali doktora. Co si pod tím mám představit.“ Zkusím prolomit ledy a začít aspoň nějaký hovor. | ||