Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hoshi
Družina
| |||
 | Špína ve zlatém pozlátku New Napoli Ten blbec co seděl za stolem mě trošku sral. Možná malinko víc než trošku. Takže jsme mu věnoval jeden z pohledů, ve stylu: "Nech toho nebo mi selže pistole." Nemyslím, že to bude fungovat, ale mohlo by a my by jsme s K-Popem na jednání mohli mít klid. "Jeden místní...patron. Platí a kupuje hračky." Pokrčím rameny a nechám se zatáhnout do bytu. To co, ale potom začne K-Pop říkat změní absolutně všechny pravidla. Výraz mi ztvrdne a já se přepínám zpět do mariňáckého módu. Sleduji jak rozbaluje ten balíček a zkoumá čip, který je v něm. "V takovém případě se z toho stává můj osobní zájem taky. Rukavičky dolů." Odpovídám a z výrazu je poznat, že to myslím vážně. Můj drahý zaměstnavatel e aktuálně dostal na seznam cílů. Myslím, že reálně neví ani o tom co nese ten čip, ale pokud ano...tak si zaslouží kulku do čela nic víc. Když zaslechnu zvuk z chodby, tak okamžitě sahám po pistoli a vrhám rychlý pohled na K-Popa. "Jsi tu sám?" Nerad bych dělal díry do jeho přátel, případně dalších známých tváří, ale šance že potkáme dalšího z jednotky, je minimální. Už tohle bylo proti všem šancím vesmíru. | ||
| |||
 | Zlatá mládež Kolem osmé v Desítce, schůzka na pětce
| ||
| |||
 | Snad jsem sbalila vše Byt v Pětce Regis Aureum „Jasně, není problém. Kolem osmé v Desítce, sejdeme se na pětce.“ S těmihle slovy telefon ohluchne. Fajn. To bude sice trochu na knop, ale holt se proběhnu. Taková menší rozcvička mi udělá jenom dobře. Ale přesto bych se neměla na bytě zbytečně zdržovat, takže co je potřeba sbalit. Nové doklady. Jestli ještě nějaké mám. Prachy. Notebook. Napsat rychlý dopis na rozloučenou. A co dál. Co dál. Z myšlenek mě vytrhne až hlasitá elektronická (pokud se tomu pořád tak říká) hudba. Uznávám v hudbě jsem stará škola, ale na druhou stranu, tohle to tuc tuc není zase tak hrozné, když si na to člověk trochu zvykne a neposlouchá vyloženě úplný pouliční odpad. Prohlédnu si omladinu. Člověk by si možná mohl i myslet, že se musí řadit mezi nějakou sektu, ale bohužel, tohle je prostě nová generace. Generace, která vyrostla se všemi možnými sci-fi vymoženostmi a s neonovým stylem. Vagon se pomalu ale jistě vylidňuje. Těžko říct, jestli je to vizáží omladiny, nebo lidem prostě jednoduše vadí hlasitá hudba. Možná se bojí, že nás všechny budou chtít tihle mladíci přepadnout, okrást a zabít. Ač pro mě je tahle myšlenka hodně přitažená za vlasy. K plánování se ale vrátím až celá skupinka zmizí z metra. Soustřeď se, Soph. Kolem osmé v Desítce, sejdeme se na pětce. Desítka. To je vcelku jasná informace, ale pětka. Pětka může být sakra cokoliv. Pokud by to bylo označení ulice, nebo čtvrti, tak to je zbytečně moc obecné. Mohli bychom se tam hledat klidně i půl hodiny. Ani jeden nevíme, jak ten druhý vypadá. Takže nejreálnější bude, že pětka je číslo doku. Doufejme. Kopule Pět, Střední Město. Fajn. Ještě jedna zastávka. Shlédnu na hodinky. Půl šesté a pět minut. Mám se s tím borcem sejít zhruba v osm. To mám ještě necelé dvě a půl hodiny. Cesta trvá cca hodinu. Spíše víc. Podle toho jak se v Desítce zamotám. Takže řekněme hodinu a půl. Takže hodina na sbalení. No počítám s tím, že to stihnu za 30 min. Jdeme na to! Batoh si víc stáhnu k tělu a bleskově vystoupím z metra. Ulici přejdu ještě klidným krokem, ale následně se rozběhnu ke svému bytu. Snažím se vybrat menší uličky, tak abych potkala co nejméně lidí. Jakmile se dostanu do blízkosti mého bytu, tak zpomalím a začnu daleko více kontrolovat okolí. Zpozorním při jakékoliv stopě, že se děje něco neobvyklého. Osoby procházející kolem mě si někdy možná až paranoidně prohlížím. Naposledy se rozhlédnu po ulici a zmizím v domě. Přivolám výtah. Tentokrát mám pocit jako by to trvalo celou věčnost, než se otevřou dveře výtahu. Vpadnu dovnitř a nechám se vyvést do osmdesátého patra. Jo, staví se sakra vysoké baráky. Již ve výtahu hledám po kapsách klíče, tak abych byla připravená okamžitě vpadnout do bytu. Což také udělám, jen co se výtah zastaví. Zabouchnu za sebou dveře bytu. Shodím batoh ze zad a hodím ho na postel. Soustředěným a perfektně naplánovaným pohybem se rozběhnu po bytě. Vytáhnout ze skrýší všechny peníze, dokumenty, falešné ID karty, pracovní deník s poznámkami… Všechny tyhle věci házím na původně prázdnou postel. Pokračuju čipy s nashromážděnými daty a odbornou literaturou v elektronické podobě. A na závěr, sbalit notebook. Všechny věci začnu systematicky balit do něčeho, co by se dalo přirovnat k vojenské krosně, jen bez toho typického maskáčového zbarvení. Přebaluju malý baťůžek do toho velkého, zároveň tam rovnám i nové věci, které jsem sesbírala na bytě. Znovu se rozhlédnu po bytě. Tak co, ještě něco mi chybí? Ze šuplíku vytáhnu několik tyčinek, které dokáží aspoň na pár dní vynahradit plnohodnotné jídlo. Strčím je do batohu spolu s lahví na vodu. To by mělo být vše. Shodím ze sebe aktuální oblečení a nahradím ho funkčním trikem a kalhoty s kapsami. Nepromokavá bunda a mikinu do krosny. Obuju si vyšší pohory a za pas opět strčím pistoli. Na hlavu strčím kšiltovku a vlasy šikovně schovám pod ni. „Krasavice.“ Pronesu suše, když samu sebe zahlédnu v zrcadle. Poslední věc. Uklidit všechny krámy, oblečení, ve kterém jsem přišla, prázdný batoh, se kterým jsem odcházela z práce. Tak aby na bytu nebylo poznat, že se v něm někdo ve spěchu balil. Přitáhnu si k sobě list papíru a tužku. Můj život už nemá dál smysl. Omlouvám se. Žijte v míru. Aspoň majitel bude vědět, že může byt okamžitě pronajmout někomu jinému. Kayla je v tuto chvíli oficiálně pohřbena. Přehodím si krosnu na záda. Upevním popruhy, tak abych s ní mohla i případně sprintovat a zamířím pryč z bytu. Naposledy se rozhlédnu po bytě a zaklapnu za sebou dveřmi. Shlédnu na hodinky. Fajn. Není čas ztrácet čas. Musím se dostat do Desítky. | ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
| ||
| |||
| Zlatá mládež Byt v Pětce
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli Že je K-Pop nervózní se mi moc nelíbí. Jakože my jsme bývali nervózní, ale v situaci, kdy nás nepřítel přečísloval deset na jednoho a i potom jsme si libovali, že jsme v prostředí plném na cíle. Takže tohle je takový, no trošku divný. Ten týpek co seděl vevnitř vypadal, že by se potřeboval přebalit. V první chvíli jsem už automaticky chtěl sáhnout pro zbraň, ale pohled na toho týpka mi jasně řekl, že je to zbytečné. "Klid strejdo. Dej nám chvíli a už nás nikdy neuvidíš. Hlavně se neposer, vypadáš minimálně, že už ses pochcal." Houknu na toho týpka, který vypadá že se tím rozklepáním za chvíli zhroutí sám od sebe. Sám položím ruku na balíček, ale neberu ho. Chci zjistit, proč je tady K-Pop. Mohl dělat to co já, takže to může být na hovno. "Jop. Nevím co v něm je. Dělám jen poslíčka. Když teda vidím tady to třesoucí se hovno, tak mě začíná zajímat co je tam. Ty jsi pro něj přišel taky?" Zvednu obočí a kývnu směrem k balíčku. Tohle se začíná směřovat prostě do sraček. | ||
| |||
| Cesta do bytu Ordinace v Trojce → Byt v Pětce Regis Aureum Rozmlátit počítač na milion kousíčků jen za pomoci baseballové pálky byla makačka, vlastně to bylo komplikovanější, než jsem si dokázala představit ve chvíli, kdy mě tento nadčasový nápad napadl. Ale! Bylo to neuvěřitelně uspokojující. Chudák počítač schytal veškerou moji frustraci za posledních několik měsíců a možná i let. Teď už ale stojím zapřená v rozjíždějícím se metru směrem k Pětce. K části, kde snad je ještě můj byt v nezměněném stavu. A snad si z něho budu moci odnést zbytek důležitých věcí. Naděje přeci umírá poslední, ne? Dál sjíždím mezi jednotlivými kontakty. Nebo že bych si to číslo uložila někde jinde. Je pravda, že spoustu kontaktů nosím zapsaným staromódně v deníčku, ale… To je blbost. Tak ještě jednou a lépe. Opětovně začnu procházet kontakty. Byla bych blbá, kdybych si krizovou zálohu nenechala někde po ruce. Konečně! Vytočím číslo a rozhlédnu se po metru. Nic neobvyklého. Zatím. Po pár tůtnutí se ozve klasické prasknutí, jak došlo je spojení. Vlastně hlas, který se ozval na druhé straně byl daleko příjemnější než obvykle. Nebo už jsem asi prostě jen zvykla. Drobně se pousměju. Teď jen aby to nepoložil v půlce hovoru. „Zdravím, zlato. Ty si mě snad nepamatuješ? Strávili jsme spolu vcelku krásnou noc, jak ti to jen přiblížit, hráli jsme si na doktory? Pamatuješ?“ Nasadím svůdně flirtující tón hlasu. Znovu se rozhlédnu, jestli jsem nepřitáhla něčí zbytečnou pozornost a pak se otočím směrem proti stěně metra a ztiším hlas. Pro veřejnost kolem to musí vypadat, že právě teď tomu na druhé straně dopodrobna líčím všechny prasárny, co jsme včera dělali. Udržuji tón hlasu v takové hlasitosti, aby všichni obyčejní smrtelnící nedokázali rozeznat ani slovo a stále si mysleli, že s danou osobou koketuju. „Okay, ale vraťme se k tématu. Potřebuju na dovolenou, odpočinout si, nejlépe ještě dneska. Peníze nejsou problém. Můžeme se potkat? Určitě se ti to zase bude líbit.“ Čekám na odpověď. Pokud vím, tak tenhle kontakt jsem dostala již před nějakou dobou. A vlastně ani nevím víc než to, že by mě osoba na tomto čísle měla být schopna dostat bez papírů kamkoliv pryč. A taky, že tato osoba není úplně blbá a natvrdlá, což se taky hodí, když po telefonu nemůžete jen tak někomu říct: Kurva, jdou po mě asi korporáti, dostaň mě sakra pryč. Postupně už začínám vyhlížet tu správnou zastávku metra. Pokud telefonát nevyjde podle mých představ, tak to budu muset řešit později. Teď je tu pořád úkol, co nejrychleji se dostat do bytu a zase z něj. Nějaké to místo na přespání se najde vždycky a jak mě odsud sakra dostat, to taky holt budu muset vyřešit když tak později. | ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
| ||
| |||
| Zlatá mládež Byt v Pětce
| ||
| |||
| Průser, po kolikáté už vlastně? Ordinace v Trojce Regis Aureum Poslouchám pozorně celý seznam věcí, který vypili. Zavrtím hlavou. Sama mám docela výdrž, ale po tomhle seznamu, bych zůstala asi ležet pod barem. Bůh ví, jestli na to taky nemají nějaký protialkoholní implantát. Ale na druhou stranu, lidi pijí kvůli tomu, aby se opíjeli, tak by to bylo poněkud kontraproduktivní. „Máte docela výdrž…“ Promluvím spíše sama k sobě a stále přidržuju zvracejícího mladíka, aby zvratky létaly tam, kam měly, a nikoliv po podlaze, nedej bože mě do klína. Ohlédnu se na pípající stroj. „Hezky pokračuj, jde ti to dobře. Čím víc toho půjde ven, tím lépe.“ Poplácám mladíka po rameni a rozejdu se k pracovnímu stolu. „Tak co to máme tentokrát…“ Prohlédnu si na obrazovce počítače výsledky. Rychle procházím seznam drog. Negativní. Negativní. Slabá pozitivita, neprokazatelné. Negativní. Neprokazatelné. Pod detekčním limitem. Nic zajímavého. Pozor! Tady něco máme. Chyroský mrak. A vysoké množství alkoholu. Samozřejmě. Vynikající kombinace. S úsměvem vstanu od počítače a přesunu se opět k oběma mladíkům. Naposledy si zvracejícího mladíka prohlédnu, jestli jsem nepřehlédla nic jiného a pak už se narovnám, abych mu sdělila můj verdikt. „Otrava alkoholem a… jak nečekané… drogami. Pokud budete chtít v budoucnu ujíždět na Chyroském mraku, tak bez alkoholu. Můžete se tím solidně otrávit a samozřejmě umřít. Takže příště jednoduše nemíchat. Rozuměli jste mi?“ Raději stočím svůj pohled i na mladšího z dvojice. Když zaznamenám aspoň slabé kývnutí, tak odstoupím. Opřu se o hranu stolu a s rukama založenýma na prsou je oba sleduju. „Léčba je jednoduchá. Aktuálně už ti bratříček vyzvracel úplně všechno, co v sobě měl, takže hydratovat. Nejlépe něco hořkého, aby nezačal dávit znovu. Žaludek bude mít solidně podrážděný, po tom mém dryáku a jeho velice urputném zvracení. A… Až přestane mít žaludek na vodě, tak něco suchého k jídlu, ale radši po troškách. Nebo začne zvracet znovu. Hmmm… Rýže, pečivo… Něco v tom stylu. To zvládnete.“ Na větu v korejštině zareaguji jen povytaženým obočím. „Prosím? Anglicky by to nešlo?“ Zavrtím hlavou stylem, jako neřeš to kluku, zaplať a běž. Opravdu bych se měla dát na herectví, začíná mi to docela jít. Samozřejmě, že jsem mu rozuměla. Nějaké ty krátké fráze v korejštině zvládám. Přeci jen K-Pop ji čas od času používal a byla bych sama proti sobě, kdybych něco nepochytila. Jakmile se zvracející mladík trochu vzpamatuje, tak mu pomohu vstát a předám ho mladšímu. „Takže… Nashle. Snad vás tu nebudu mít brzo zpátky.“ Počkám si dokud mi nezaplatí a následně je velice rychle vyprovodím ze dveří. Ještě se za nimi ani nezaklapnou dveře a uslyším krátký pár slovný rozhovor mezi nimi. Do prdele. Na pár sekund se opřu dlaněmi o pracovní stůl a zadívám se na zem. Přehraju si těch pár vět znovu dokola. Vážně? A už to vypadalo, že mi dají pokoj. Třeba to byla jen nevinná konverzace. Třeba… Ať už tak či tak, je čas odstartovat záchranný plán číslo… 9 nebo spíš už 10? Sama už ani nevím. Možná už těch útěků bylo daleko víc. Okey. Sophie, dej se do práce. Pustím se do bleskového systematického balení věcí. Nic navíc. Na nic důležitého nezapomenout. Do batohu házím všechny dokumenty, které se v ordinaci nachází, ať už k mému výzkumu nebo k mojí aktuální identitě. Po osobních věcech přicházejí na řadu drahé léky. Přístroje tu holt budou muset zůstat, třeba udělají radost nějakému novému nájemníku. Poslední dvě věci. Dárky od Zinbara. Čip schovám do boty, tak aby se mu nic nestalo a pistoli strčím za pas kalhot. Supr věc, jak si ustřelit prdel, ale aktuálně nemám moc jiných možností, pokud ji chci mít při ruce. Zásobníky do batohu. Ordinace vyklizena, ještě uklidit i počítač, tak aby se nikdo nedostal k datům v něm. Všechna data stáhnu k sobě na přenosný disk. Data ohledně pacientů s implantáty. Všechno. A teď už jen zlikvidovat stopy. „Pardon… Snad se budeš mít v křemíkovém nebi dobře.“ Seberu zpoza skříně odloženou baseballku. Zbyla po jednom pacientovi, ale už nám párkrát se Zinbarem posloužila jako slušný obranný prostředek. Obratně se rozmáchnu proti počítači, tak abych zasáhla, všechna jeho úložiště, a data by následně byla i pro profi ajťáky nedosažitelná. Teprve až jsem si jistá, že počítač už nikdo nesloží do kupy, tak baseballku odložím. Co dál? Co dál… co dál… Musím do svého bytu. Snad jeho lokalitu ještě nemají. Vyzvednout zbytek peněz, osobních věcí a zmizet. Za chůze si oblékám koženkovou bundu a na záda házím batoh. „Bylo mi tu s vámi dobře…“ Prásknu za sebou dveřmi a rozběhnu se směrem k nejbližší stanici hromadné dopravy. Jakmile naskočím na první metro, které jede tím správným směrem, tak vytáhnu z kapsy telefon. Začnu procházet seznam kontaktů. Sakra. Kde to mám. Nebo spíš. Pod jakým názvem jsem si toho člověka uložila. Asi mi nezbyde nic jiného než zase zmizet společně s pašeráckou lodí. | ||