Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hoshi
Družina
| |||
 | Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
| ||
| |||
| Zlatá mládež Byt v Pětce
| ||
| |||
 | Průser, po kolikáté už vlastně? Ordinace v Trojce Regis Aureum Poslouchám pozorně celý seznam věcí, který vypili. Zavrtím hlavou. Sama mám docela výdrž, ale po tomhle seznamu, bych zůstala asi ležet pod barem. Bůh ví, jestli na to taky nemají nějaký protialkoholní implantát. Ale na druhou stranu, lidi pijí kvůli tomu, aby se opíjeli, tak by to bylo poněkud kontraproduktivní. „Máte docela výdrž…“ Promluvím spíše sama k sobě a stále přidržuju zvracejícího mladíka, aby zvratky létaly tam, kam měly, a nikoliv po podlaze, nedej bože mě do klína. Ohlédnu se na pípající stroj. „Hezky pokračuj, jde ti to dobře. Čím víc toho půjde ven, tím lépe.“ Poplácám mladíka po rameni a rozejdu se k pracovnímu stolu. „Tak co to máme tentokrát…“ Prohlédnu si na obrazovce počítače výsledky. Rychle procházím seznam drog. Negativní. Negativní. Slabá pozitivita, neprokazatelné. Negativní. Neprokazatelné. Pod detekčním limitem. Nic zajímavého. Pozor! Tady něco máme. Chyroský mrak. A vysoké množství alkoholu. Samozřejmě. Vynikající kombinace. S úsměvem vstanu od počítače a přesunu se opět k oběma mladíkům. Naposledy si zvracejícího mladíka prohlédnu, jestli jsem nepřehlédla nic jiného a pak už se narovnám, abych mu sdělila můj verdikt. „Otrava alkoholem a… jak nečekané… drogami. Pokud budete chtít v budoucnu ujíždět na Chyroském mraku, tak bez alkoholu. Můžete se tím solidně otrávit a samozřejmě umřít. Takže příště jednoduše nemíchat. Rozuměli jste mi?“ Raději stočím svůj pohled i na mladšího z dvojice. Když zaznamenám aspoň slabé kývnutí, tak odstoupím. Opřu se o hranu stolu a s rukama založenýma na prsou je oba sleduju. „Léčba je jednoduchá. Aktuálně už ti bratříček vyzvracel úplně všechno, co v sobě měl, takže hydratovat. Nejlépe něco hořkého, aby nezačal dávit znovu. Žaludek bude mít solidně podrážděný, po tom mém dryáku a jeho velice urputném zvracení. A… Až přestane mít žaludek na vodě, tak něco suchého k jídlu, ale radši po troškách. Nebo začne zvracet znovu. Hmmm… Rýže, pečivo… Něco v tom stylu. To zvládnete.“ Na větu v korejštině zareaguji jen povytaženým obočím. „Prosím? Anglicky by to nešlo?“ Zavrtím hlavou stylem, jako neřeš to kluku, zaplať a běž. Opravdu bych se měla dát na herectví, začíná mi to docela jít. Samozřejmě, že jsem mu rozuměla. Nějaké ty krátké fráze v korejštině zvládám. Přeci jen K-Pop ji čas od času používal a byla bych sama proti sobě, kdybych něco nepochytila. Jakmile se zvracející mladík trochu vzpamatuje, tak mu pomohu vstát a předám ho mladšímu. „Takže… Nashle. Snad vás tu nebudu mít brzo zpátky.“ Počkám si dokud mi nezaplatí a následně je velice rychle vyprovodím ze dveří. Ještě se za nimi ani nezaklapnou dveře a uslyším krátký pár slovný rozhovor mezi nimi. Do prdele. Na pár sekund se opřu dlaněmi o pracovní stůl a zadívám se na zem. Přehraju si těch pár vět znovu dokola. Vážně? A už to vypadalo, že mi dají pokoj. Třeba to byla jen nevinná konverzace. Třeba… Ať už tak či tak, je čas odstartovat záchranný plán číslo… 9 nebo spíš už 10? Sama už ani nevím. Možná už těch útěků bylo daleko víc. Okey. Sophie, dej se do práce. Pustím se do bleskového systematického balení věcí. Nic navíc. Na nic důležitého nezapomenout. Do batohu házím všechny dokumenty, které se v ordinaci nachází, ať už k mému výzkumu nebo k mojí aktuální identitě. Po osobních věcech přicházejí na řadu drahé léky. Přístroje tu holt budou muset zůstat, třeba udělají radost nějakému novému nájemníku. Poslední dvě věci. Dárky od Zinbara. Čip schovám do boty, tak aby se mu nic nestalo a pistoli strčím za pas kalhot. Supr věc, jak si ustřelit prdel, ale aktuálně nemám moc jiných možností, pokud ji chci mít při ruce. Zásobníky do batohu. Ordinace vyklizena, ještě uklidit i počítač, tak aby se nikdo nedostal k datům v něm. Všechna data stáhnu k sobě na přenosný disk. Data ohledně pacientů s implantáty. Všechno. A teď už jen zlikvidovat stopy. „Pardon… Snad se budeš mít v křemíkovém nebi dobře.“ Seberu zpoza skříně odloženou baseballku. Zbyla po jednom pacientovi, ale už nám párkrát se Zinbarem posloužila jako slušný obranný prostředek. Obratně se rozmáchnu proti počítači, tak abych zasáhla, všechna jeho úložiště, a data by následně byla i pro profi ajťáky nedosažitelná. Teprve až jsem si jistá, že počítač už nikdo nesloží do kupy, tak baseballku odložím. Co dál? Co dál… co dál… Musím do svého bytu. Snad jeho lokalitu ještě nemají. Vyzvednout zbytek peněz, osobních věcí a zmizet. Za chůze si oblékám koženkovou bundu a na záda házím batoh. „Bylo mi tu s vámi dobře…“ Prásknu za sebou dveřmi a rozběhnu se směrem k nejbližší stanici hromadné dopravy. Jakmile naskočím na první metro, které jede tím správným směrem, tak vytáhnu z kapsy telefon. Začnu procházet seznam kontaktů. Sakra. Kde to mám. Nebo spíš. Pod jakým názvem jsem si toho člověka uložila. Asi mi nezbyde nic jiného než zase zmizet společně s pašeráckou lodí. | ||
| |||
 | Ten barák smrdí... New Napoli ...to bylo to první co mě napadlo hned jak jsem tam vlezl. Nebo nemusel nutně smrdět, ale něco mi tu nevonělo. Možná to bylo mým posláním a tím, jak bylo jakože lehké, ale prostě mi to tu smrdělo. Když jsem jel tím starým výtahem, tak jsem se modlil ke všem výcvikovým seržantům, abych to přežil. Jakože jsem rád, že jsem to nemusel vyšlapávat, ale možná, kdybych věděl v jakém stavu je ten výtah, tak možná jdu po svých. Poslouchal jsem nebo spíše musel jsem poslouchat všechno co se táhlo zpoza dveří. Občas to bylo zajímavé poslouchání a člověku nechávalo aspoň nějaký prostor pro vlastní fantazii. Samozřejmě na prasárny. Nepotřebuju si představovat dítě sedící na zemi, které řve. Za to představovat si, jak velká prsa má ta co tam vzdychá nebo jestli to jsou dvě až tři holky, to je jiná. Pak už mě, ale přivítá náměstíčko a já musím věnovat svojí pozornost absolutně jiným věcem. Je tu hromada lidí a velká tlačenice, což je ideální pro kapsáře a podobnou svoloč. Jednou se mi podobné hovno snažilo ukrást věci z kapsy. Mám pocit, že ta dvojité zlomenina ruky ho odnaučila mi sahat do kapsy. Teda jelikož jsem ho i nakopl do koulí, tak ta zlomenina byl až druhotný problém. Ty stánky se zbraněma mě dost překvapily a tak jsem si je po očku prohlížel, ale nakupovat tu nemá smysl. Tihle stánkaři mají většinou zboží druhé třídy a obecně zvláštní zbraně. Jeden takový rádoby boreček do mě vrazil a ještě na mě vrčel, tak jsem na něj taky zavrčel. Možná si nachcal do kalhot, ale poslušně sklonil hlavu a šel si po svých. Konečně jsem byl v místě, kde jsem chtěl být. Jedny a další dveře všechny stejné, teda pokud ignorujete, že některé mají zelený a jiné červený nápis. Konečně jsem měl svoje dveře a tak jsem na nic nečekal. Rychle jsem se ještě rozhlédl po svém okolí, jestli tam není něco co by mě zaujalo a nelíbilo se mi a zazvoním. "Jdu za panem Kracznikowem. Posílá mne pan Samir." Žádné heslo jsme neměli, ale snad to bude stačit. Skrz dveře nepřišel žádný výstřel nic, takže když se otevřely dveře, tak jsem vstoupil. Co se má stát to se stane. Jediné co se stalo, byl K-Pop. To bylo něco co jsem pravdu nečekal. Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, že je to on. Čekal jsem tady skupinu bouchačů se samopaly, ale K-Popa fakt ne. Ač na co skupinu, když máš jednoho mariňáka. "K-Pope? Co Ty tu? Čekal jsem leccos, ale Tebe ne." Což je fakt fakt. Galaxie je obří místo, tohle je fakt šílená náhoda nebo taky ne. | ||
| |||
| Zlatá mládež Ordinace v Trojce
| ||
| |||
| První zákazníci Ordinace v Trojce Regis Aureum Tentokrát se nedočkám žádného muže či ženy v náručí, ale dvou mladíků, jeden menší podpírající toho většího. Znovu se rozhlédnu po chodbě. Ano asi už začínám být lehce paranoidní. Ale divte se mi. „Dovnitř, hned. Zkus ho dovést až na lehátko.“ Ukážu rukou na druhou stranu místnosti a uvolním jím dveře, aby mohli projít. Prohlédnu si mladíkův obličej, který je bílý jako stěna. Ale jak tak kolem mě prochází, tak bílá barva pomalu začíná přecházet v zelenou až nafialovělou. Na čele se mu objeví první krůpějky potu. Ano. Není těžké odhadnout, co se během pár následujících vteřin stane. Ani nečekám, než se za nimi zaklapnou dveře a natáhnu se pro kyblík, který je nachystaný prakticky hned u dveří. S naprosto ledovým klidem a vlastně velice rozvážným krokem se postavím před mladíky. „Tak prosím…“ Přidržím koš v přesné trajektorii letících zvratků. Nemám potřebu ani odvrátit pohled, přeci jen viděla jsem už horší věci. Pouze jeho bratr mírně nakrčí nos a dívá se raději jinam. To si zvykneš. Časem. Vezmu koš s sebou a položím ho vedle lehátka. Jen tak pro strýčka příhodu. Když letí jedna šavle, velice rychle může letět i druhá. Podeberu mladíka pod ramenem a převezmu si ho od jeho bratra. Velice opatrně ho položím na lehátko. „Zvracet sem.“ Ukážu prstem na koš vedle lehátka. „Nikam jinam. Nebo si to bratr uklidí. Dobře?“ Bratrovi přisunu židli k lehátku, aby si mohl sednout, být blízko a zároveň mi příliš nezavazet v práci. „Tak a teď ještě jednou. Byli jste v baru. Co jste pili? Jedli? Cokoliv předtím, než se ti tam bratr sesypal… Nějaké další osoby, co tam byli s vámi?“ Mladíkovi na lehátku pokrčím nohy a vyhrnu triko. Opatrně promačkávám břicho. Ptát se jestli ho bolí, v tuhle chvíli ani nemá příliš význam. „Nějaké drogy, prášky, injekce?“ Hodím pohledem po obou dvou. „Pravdu!“ Zvednu trochu intenzitu svého hlasu, aby oba pochopili, že zrovna tahle informace je důležitá. A že ji opravdu nechci kvůli tomu, že bych se je chystala vychovávat. Já tu nejsem od toho, abych lidem říkala, že drogy jsou špatné, děti. Automaticky šáhnu pro malou baterku a posvítím mladíkovi do očí. Ano všimla jsem si již předtím, že měli v okolí očí, něco co rozhodně nebylo přirozené, ale že i oči budou mít umělé. To jsem nečekala. Sakra. Fajn. Takže podle zorniček poznám naprosté kulové. Téhle módě nepřijdu na chuť. Navíc, když někdo kyber upravuje skoro děti. „Nějaké předchozí problémy s těmihle kybernetickými implantáty? Nebo všechno bylo v pořádku. Bolesti hlavy. Zvracení. Halucinace.“ Znovu pohlédnu na bratra sedícího ukňouraně na židli. „Kdo vám to sakra udělal, co?“ Ujede mi již méně profesionální otázka. Velice rychle se zase vrátím ke svému profesionálnímu klidu. „Fajn, vraťme se k věci.“ Přisunu si k lehátku vlastní stoličku. Pohodlně se na ni usadím a přitáhnu si mladíkovu ruku. Prohlédnu si jeho žíly. Zaškrtím mu paži nad loketní jamkou a spíše s mojí pomocí ho donutím několikrát pevně stisknout pěst a uvolnit. Obratně mu odeberu dvě zkumavky krve a drobný vpich zalepím. „Drž mu to.“ Pokynu směrem k bratrovi. Následně vstanu a přejdu k pracovnímu stolu. Provedu několik rychlotestů na ty nejčastější toxiny a drogy, se kterými se tu potkávám. Než budou testy hotové, tak seberu jednu sklenici. Nasypu do ní rozdrcené aktivní uhlí a přidám lžičku tekutého mýdla. To zaliju čistou vlažnou vodou. Důkladně zamíchám. Mňamka. „Vypij to. Je to nejlepší koktej, co mám v repertoáru. A mě můžeš věřit. Jako barmanku si mě docela chválí.“ Přisednu si k mladíkovi. Pomůžu mu si sednout, jednou rukou ho ochranitelsky podpírám za zády a druhou se do něj snažím dostat léčivý lektvar. Jakmile to do něj dostanu, tak vstanu a vložím mu do rukou koš s předchozími zvratky. „Do toho, čím víc toho půjde ven, tím lépe. Tohle by ti s tím mělo pomoct.“ Poklepu prstem na prázdnou skleničku. Tak teď už jen zjistit opravdovou příčinu toho jeho kolapsu a zvracení. Na otravu alkoholem to tentokrát nevypadá. Podle vyděšeného výrazu menšího bratříčka, pít teprve začali. | ||
| |||
| Zlatá mládež Ordinace v Trojce
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku New Napoli
Jedná se o K-Popa. | ||
| |||
| U maríny bylo líp.... New Napoli Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale u maríny bylo prostě líp. Vymetali s náma každou prdel a to doslova. Vymetali jsme ty nejhorší místa, drillovali jsme ve dne, v noci. Potom se nás pokusili zabít a my jsme zabili je. Teda to je dost nadsazené označení. Prostě jsme se rvali a zůstali jsme stát. Sranda je, že většina z nás byla ze starého Golfu. Holt mazáci. Dobře jinak...Měli jsme prostě z prdele kliku. Takže jsme mohli nastoupit na loď a zmizet. Zmizet pryč a stát se ilegály. Takže něčím, co jsem nevěděl jak se dělá. Proto jsem skončil tady... Simar. To byla epizoda sama pro sebe. Vlastně jsem se ho nikdy nezeptal, jestli přede mnou měl nějakého bodyguarda a jak skončil. Poklidným důchodem asi ne, ale aby někdo z těch co ho prudí normálně sundal mě? To by musel mít opravdu velké štěstí a minimálně .50 cal. Jo trošku machruju, ale jsou to většinou pitomci. Třeba ten idiot s nožem. Kdyby nebyl idiot, tak mu dojde, že ta gorila co chodí se Simarem má pistoli, ale stejně ho vytáhl. Je otázka, jestli mu ty dva zlomené prsty, prasklá žebra a naprasklá čelist stačily, aby se na to příště vykašlal. Za takovou hezkou práci jsem dostal tenkrát prémii. Rozhodně jsem jí neodmítnul. Teď tu stojím a mám samozřejmě lehký a nenáročný úkol. Tak začíná většina průserů. Když nějaký důstojník kdekoliv v armádě řekne: "Tak pánové! Podle rozvědky to bude lehké. Tam a zpátky během hodiny!", tak je to průser. To mi připomíná misi na Alfa Murice. Sneak peak do základny. Podminovat a ven. Nakonec jsme se bránili pěti násobku nepřátel s podminovanou základnou za prdelí. Bylo to krásné, poetické odpoledne a já si z něj odnesl díru v prdeli. Takže teď jsem podvědomě přejel rukou po opasku, kde jsem pod bundou měl schovanou pistoli, na druhé straně teleskop a v botě nůž. Tzn. jsem měl úplně všechno co jsem potřeboval. "Hlavně ať funguje výtah...." Řeknu tak nějak do okolí a vyrazím do budovy nebo lépe řečeno městečka. Nemám rád tyhle compoundy. | ||
| |||
| Změna je život Ordinace v Trojce Regis Aureum O zeď baráku ve Trojce s poměrně opadanou omítkou se opírá zachovalá vcelku atraktivní blondýna, která zrovna něco velice aktivně hledá v kapse bundy. Někdo ji oslovuje jménem Kayla, někdo Soňa, další osoby zase hej, ty, ale taky se najde velká část lidí, která ji nezná pod jiným označením než Doc. Jo a ten zbytek ji prostě doopravdy nezná nebo ignoruje. Fajn, takže se prosím seznamte s mojí novou existencí, která zatím díky bohu trvá déle než je moje průměrná životnosti předchozích identit a životů. Z kapsy vytáhnu krabičku cigaret. Zlozvyk, na který nejsem v žádném případě hrdá, ale bohužel lepší varianta než do sebe sypat prášky pomocníčky. Vložím cigaretu mezi rty a automatickým zkušeným pohybem cigaretu zapálím. Spokojeně vydechnu kouř. Téhle recyklované atmosféře stejně už nic víc neublíží. Sleduji nezaujatě dění okolo sebe. Troubení, spěchající telefonující lidé, sem tam se ozve kašlání jako od pacienta s tuberou, sem tam nějaký to pokulhávající individuum. Žádné novinky. Jo teda až na jednu novinku, dostala jsem neplacenou dovolenou. Prý abych si odpočinula. Ne, jen se šéf začínal obávat, že bych snad připomněla svoje přesčasy. Fajn, aspoň bude čas na něco jiného než je míchaní koktejlů, sledování hýřících korporátů a odrážení příliš vlezlých vojáků, kteří po dlouhé době viděli ženskou prdel. Odhodím nedopalek na zem a špičkou boty ho zahasím. A pak se divíme, že tu z toho města máme poloviční smetiště. Stydím se za sebe. Ale na ekologické filozofování není čas. Začíná druhá šichta. Šáhla jsem po klice a intuitivně chtěla otevřít. Nic. Zamčeno. Změna je život. Očividně. Vylovila jsem klíče a konečně vešla dovnitř. Automaticky jsem sáhla po vypínači. Cestou k pracovnímu stolu jsem na volné křeslo odhodila bundu, batoh a následně na to samé místo i letěla svrchní bílá košile, takže jsem zůstala pouze v černém tílku a kalhotech. Dlouhé rukávy neuvěřitelně při práci zavazí, a navíc skvrny se z bílé košile dostávají opravdu stěží. První krok máme za sebou. Teď druhý. Inventura. Některé věci i po odchodu z armády se prostě nemění. Zkontrolovat zásoby. Urovnat věci. Dvakrát přepočítat vzácný nebo nebezpečný materiál. Jen aby člověk zjistil, že mu zase zmizela lahvička stimulantů. Jednou ho zabiju. Nebo spíš. On zvládne zabít sám sebe i bez mé pomoci. Po kontrole medikamentů jsem přešla k chladnějším lékařským nástrojům. Tam už ale na mě čekalo další překvapení. Písmo jsem poznala už na dálku. Po zběžném přečtení papírku jsem vzkaz zmačkala a strčila do kapsy. Tohle čeká jednou i mě. Mohli jsme klidně uzavírat sázky, kdo z nás dvou bude muset zmizet jako první. Opatrně a pomalu jsem otevřela sejf, přesně podle pokynů. Jaké překvapení mi tu ten starý blázen mohl nechat? Hledím dovnitř trezoru. „Sakra…“ Vydechnu. Zkušeně uchopím zbraň do rukou a prohlédnu si ji. Solidní hračka. Staral se o ní na jedničku s hvězdičkou. Bez výrobního čísla. Nedohledatelná. Čip? Co na něm sakra může být. Zinbar tušil, nebo spíš dokonce věděl po jakých informacích jsem se snažila jít. Ale proč by mi něco neřekl už dřív? Nebo je na tom čipu něco jiného? Nějaké kompromitující materiály, které by mi v budoucnu mohli pomoct? „Zinbare, ty starý blázne… Díky.“ Bleskově se ohlédnu ke dveřím, ze kterých se ozývá cizí hlas. Čip se zásobníky nechám v trezoru a zabouchnu loktem dvířka. Pistoli strčím do šuplíku pracovního stolu. Přeci jen, do šuplíku se dostanu méně nápadně než do trezoru. Kdyby jen bylo potřeba. Pevným krokem zamířím ke dveřím a plynulým pohybem je otevřu, připravena zachytit jakoukoliv osobu, která by se snažila projít nebo propadnout do ordinace. Takovéhle situace se tu nestali poprvé. „Jak vám můžu pomoct?“ Položím otázku klidným, vyrovnaným tónem. Rozhlédnu se po chodbě, jestli nezahlédnu ještě někoho a následně svoji pozornost upřu na osobu, která předtím mluvila. | ||
