Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hoshi
Družina
| |||
 | Špína ve zlatém pozlátku Bar na Orus Salvage
| ||
| |||
| Zase někam jinam Velící můstek
| ||
| |||
 | Zpovědní tajemství Ošetřovna LCIS Mammoth, systém Orus Automaticky si pustím hudbu a naliju do hrnečku kávu. Pustím se do psaní závěru k vlastním biochemickým hodnotám a krevnímu obrazu, tak jak si kapitán přál, i když nemám úplně v plánu z lodi někam sama chodit. Ukázkový pacient tedy nejsem. No, co už. Upiju dlouhými loky kávu. Takže jak to zakončit. Pacientka trpí několika denní nespavostí, kterou řeší kávou a cukrem. Jakékoliv léky odmítá se slovy, že je na to zvyklá. Musím se nad tím sama zasmát. Kdyby mi něco takového dělal někdo z posádky, tak mu už začnu vyhrožovat hospitalizací na ošetřovně a dohledem 24/7. Zaslechnu, jak se otevřou dveře ošetřovny. Vypnu hudbu. „Hned budu u Vás. Jenom to dodělám.“ Pronesu zády ke vstupujícímu. Promažu bleskově vlastní zprávu o všechny ironické poznámky k mému zdravotnímu stavu a nechám to zapsat do systému. Konečně se na židli otočím směrem k členovi posádky. Automaticky začnu vstávat a šáhnu po bílém plášti, zastavím se ale v půlce pohybu a plášť opět nechám dopadnout na opěrku židle. „Kapitáne.“ Posadím se pomalu zpátky na židličku. „Správně. To že tu zůstanu poněkud mění pravidla hry. A měl byste znát kompletní riziko této Vaší nabídky. A nejen kusé informace, o které jsem se na začátku podělila.“ Shlédnu k náramku a nechám zavřít dveře na ošetřovnu. Ven se člověk dostane, ale dovnitř ne. Ideální, abychom si mohli v klidu promluvit. „Několikrát jste mi nabízel, že si s Vámi mohu promluvit, když bych měla pocit, že to potřebuju.“ Následuje trapná chvíle pauzy, kdy nervózně kmitám pohledem z kapitána, na svoje ruce, dveře ošetřovny a zase zpátky. Vlastně tahle pauza není kvůli tomu, aby mi na to kapitán nějak odpověděl, ale abych vůbec byla schopná zformulovat všechno, co jsem dneska chtěla dostat ze sebe ven. A jsem vděčná, že do toho kapitán nijak nevstupuje a nechává mě se s tímhle vnitřním problémem vypořádat samotnou. Nádech. „Sakra. Je to najednou těžší, než jsem si to plánovala.“ Výdech. „Tak jinak.“ Vstanu a zamířím do kajuty za ošetřovnou. Jsem zpátky během sekundy se zděděnou pistolí v ruce. Položím ji mezi nás na stůl. Perfektně uchovávaná. Jde vidět, že poslední dny je o ni více než dobře postaráno. Pistoli zajistím, vytáhnu zásobník s municí, zkontroluju komoru, aby v ní nezůstal náboj, kontrolní prázdný výstřel zrovna tady na ošetřovně není úplně bezpečnostně v pořádku, takže se mu vyhnu. Zbraň opět položím na stůl a zásobník strčím do kapsy. Bezpečnost nade vše. „Jsem mariňačka. Pozice. Doktor. Specializace. Traumatologie v terénu.“ Dál už nevydržím sedět, tak vstanu a přejdu po místnosti tam a zpátky. „Poslední mise byla jednoduchá. Přiletět, identifikovat nebezpečí, eliminovat nebezpečí, zabezpečit kolonii a vrátit se na základnu. Denní rutina. Všechno to šlo ale do sraček. Moji lidi mi umírali před očima a já neměla ani šanci jim zkusit pomoct. V tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme ve větších sračkách, než jsme si mysleli. Což se mi před dvěma týdny i potvrdilo. Byli jsme jen pokusné krysy v něčí hře. Ve zvráceném výzkumu, kde lidský život naprosto nic neznamená.“ Cítím, jak ruce zatínám v pěst. Jak mám chuť vzít první věc a prohodit ji dveřmi. Ač jsem se roky učila odstřihnout se od reality. Přijmout, že smrt bohužel patří k mému povolání. Tak všechny mrtvé z téhle posrané akce si pamatuju, jako by to bylo včera. Zadívám se přes sklo na operační stůl. Místo, kde jsem strávila poslední noci. Pořád dokola dokola jsem si pouštěla holografický záznam pitvy z dané akce. Ale kromě většího a většího nasrání mi to nepřineslo žádnou novou informaci. I když se ke mně dostalo spousta nových materiálů, opět jsem uvízla na slepém místě. „Posraná hra korporace, která má větší rozpočet než celé systémy.“ Zadívám se na vlastní odraz v zrcadle. Pro kapitána není těžké uhodnout, že je to poprvé, co o tomhle vůbec mluvím nahlas. Vlastně trochu i díky všem mým bezpečnostním protokolům, které teď během pár minut všechny chodím do koše, tady pořád jsem. A vlastně ani sama nevím, proč jsem najednou tak zariskovala. Možná že doufám, že mi tentokrát vyjde taktika ala pod lampou je největší tma. Možná. Spíš ne. „Dohodli jsme se v týmu, že si půjdeme každý po svém. Žít zkurvený jednoduchý nenápadný životy v těch největších zapadlých dírách, které najdeme. Byla jsem barmanka, taxikářka, skladník, vyhazovač, sestřička, undergroundový doktor… Cokoliv, co vás napadne. Ale bohužel je to, ať už je to konkrétně kdokoliv, ještě nepřestalo bavit. Z nějakého důvodu nás chtějí všechny pod drnem.“ Posadím se zpátky na židli naproti kapitánovi. „A právě se dostáváme k tomu, co je pro Vás to podstatné. Jednou se tu někdo objeví, kdo mi bude chtít vystřelit mozek z hlavy. Vím to. Možná to bude už dneska, možná zítra, možná za měsíc. Nemám tušení.“ Tentokrát už se kapitánově pohledu nijak nevyhýbám a dívám se na něj zpříma, naprosto upřímně bez jakýchkoliv divadel kolem a stejně neústupně jako kapitán sám. „Až se tak stane. Buď se rozhodnete, pro mě z naprosto nepochopitelného důvodu, mě zkusit chránit. Vyserte se na to. Můj život už dávno ztratil cenu. A nepřeju si, abyste vystavoval riziku sebe a Vaši posádku.“ Udělám krátkou pauzu a následně pokračuju ve stejně upřímném tónu. „Druhá možnost je. Že mě půjdete udat a nebudu vám to mít nijak za zlé. Bohužel Vám víc ale nepomůžu. Nemám tušení komu. A ani netuším, jestli z toho něco budete mít. Nějaké tipy na korporace mám. Ale pořád jich je docela slušný seznam. Pokud se to stane, tak Vás musím upozornit, že mariňák zatlačený do kouta, je sakra nebezpečný mariňák. A pokud mám chcípnout, tak těch parchantů vezmu s sebou tolik, kolik budu moct.“ Svoje slova doložím opětovným bleskovým složením zbraně do bojeschopného smrtícího stavu. Cvičně zamířím směrem do místnosti a následně pistoli schovám do prvního šuplíku u pracovního stolu. „Bože, chtělo by to panáka… A asi nejen jednoho. Tak celou lahev.“ | ||
| |||
 | Špína ve zlatém pozlátku Bar na Orus Salvage Rád bych řekl, že jsem měl jít radši balit tu holku. Problém je, že v tom jsem obratný jak v počítačích a když je to jediná šance jak se asi dozvědět co to bylo za loď, tak je lepší když tam pošlu toho milého malého asiata. Na tyhle divný typy ty holky letí, takže když se on odporoučí já se pustím do terminálu. Jakože...pustím je dost odvážné slovo a po prvních pěti minutách se musím opravdu hodně ovládat a snažit, abych ten sráč prostě nevzal, nevyrval z podlahy a nehodil ho směrem kde právě asiat ukazuje co umí s ženami. Podle všeho úspěšně. Jeho zdvižený palec mu oplatím a vrátím se k hledání, které mi dá jméno a korporaci, což je pro mě dost málo. Snad se ten malej hajzlík vrátí včas. "Hmm takže Tě tu nechal a šel si zapíchat. Hodnej kamarád." Nechám tu myšlenku myšlenkou a radši se vrátím do lodi. Rozhodl jsem se nic neriskovat nějakýma procházkama po okolí nebo tak. Zalezl jsem si do zbrojnice a kontroloval, co tady ten vojebávač má. Musím říct, že to byla poměrně slušná výbava, ale serža by ho zjebal jak deset černochů. Některé zbraně potřebovaly brutálně vyčistit a trošku poštelovat, aby fungovaly jak mají. Otevřel jsem si balíček skittles a dal jsem se do práce, které jsem rozuměl víc než čemu jinému. Čekání mi tak příjemně uteklo a když ten debilní zpěv začal ohlašovat, že se vrací náš vyjebávač, tak jsem odložil to co jsem měl v ruce a šel ho přivítat. "Ježiš marjá Tebe tohle zpívání furt nepřešlo? Zní to jak by Tě u toho tahali za péro. Tsss. Si taky nemohl říct: Hele slečno, mám kamaráda, který je minimálně o deset centimetrů vyvinutější než já a pokud si přejete zažít skutečný zážitek, tak ho přizveme taky? Ne? Tak si ty balónky a kundičky nech pro kanára vole!" Sepsuju K-Popa hned z první. Sice netrpím akutním nedostatkem ženských, protože jako slušný mariňák pravidelně chodím do bordelu, ale stejně to nepotřebuju poslouchat. Konečně se dostává k tomu hlavnímu. "Co je to za loď a komu patří to taky vím, takže to podstatné!" No každopádně po tom, co jsme se dostali přes kundičky a podobné, tak jsme se dozvěděli aspoň čas a směr letu. To už se mi na tváři usadil pěkně velký úsměv. Nevím sice jestli za to může doktorčin zadek nebo to, že máme konečně informaci co za něco stojí. Rychle zaběhnu do zbrojnice, abych tam uklidil všechno roztahané a mohl se připoutat a vrazit vstříc skokům. Takže čím dřív tam budeme tak dřív budu mít klid od tohohle. Jak já tenhle způsob cestování nemám rád. Je zvláštní, že na velké lodi mi to tak nevadilo, ale holt to jsou jiné lodě a větší komfort. "Tak letíme! Kde to vázne! Ty máš hlavu ještě v té kundě že jo?!" | ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku Bar na Orus Salvage
| ||
| |||
| Zase někam jinam Velící můstek
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku Přístav na Desítce "Oukej. Tak to zní jako fair point. Pokud teda neskočí, tak máme jasný kurz. Nejhorší, že víme absolutní hovno co to je za loď a jestli tam je. I když s tímhle tím forychtunkem to dává smysl. To je zase v píči, ale jako zamlada. Jenom trošičku." Rozhodím rukama dost ztrápeně, protože fakt tohle není nic pro mě. Rozhlédnu se teda po hale, abych byl trošku přínosem pro naší skupinu a přinesl nějaký plnohodnotný nápad. Podle všeho jsme tady působili za dost velké exoty a dost nepatřičně. "K-Pope. Jsme tu jak panna v církevní škole. Navrhuji tohle. Ty máš větší šarm, tak jdi zkusit zbouchnout támhle tu hostesku nebo co to je a zkus z ní vyrazit něco o té lodi. Já půjdu támhle k info terminálům a zkusím to samé. Jestli se ptáš proč. Stále mám stejný takt jako dřív." Mluvím o tom, že kdysi dávno jsem chtěl slušně poprosit nějakou slečnu o tanec a skončil jsem u MPků, protože jsem u toho musel zmlátit jejího přítele, jeho dva kamarády a asi dva MPíky. Já si přitom chtěl jenom zatancovat s tou krásnou prsatou slečnou. Dva měsíce v chládku, díra, latríny, nasraný velitel. Radši se fakt půjdu pokecat s tím terminálem. Takže se seberu a jdu k němu, abych se podíval co umožňuje a jak by nám mohl říct, kam letí ta loď. Znělo to jako dobrý plán! | ||
| |||
| Výstupní lékařské prohlídky Velící můstek → Ošetřovna LCIS Mammoth, systém Orus Čím blíže se dostáváme k naší finální destinaci, tím více se přepínám do soustředěného módu. Dokování býval pro posádku stěžejní okamžik celého výletu a zaměstnalo prakticky celou loď, což zde není jinak. A i když nemám žádnou aktivní úlohu, tak je dobré být připravený, jakkoliv pomoci. Když vidím, jak Mark přejde do pozoru a odpovídá kapitánovi, tak mi ustřelí rty do úsměvu. Chvíli se snažím ovládnout, abych do něj nešťouchla a nedoprovodila to nějakým hloupým vtípkem či poznámkou, ale nakonec se mi povede celou situaci přejít. Kývnu na srozuměnou, když mi Mark v rychlosti vysvětluje následující postup. Mammoth má očividně jakési výsadní postavení. Což nezastírám, mi vlastně vyhovuje. Navíc to že se po lodi nebudou potulovat cizí lidé, tak je ještě mnohonásobně větší výhoda. Je možné že časem zjistím, že důvěra v kapitána a jeho prvního důstojníka byla chyba, ale aktuálně to vypadá jako to nejlepší, co mě mohlo potkat. Povíme si později. „Kdyby bylo cokoliv potřeba, stačí říct. Sám moc dobře víš, že mi fyzická práce nedělá problém.“ Nadhodím nabídku, ale pak už se otočím na kapitána, když zaslechnu svoje oslovení. Předvedu Markovi ukázkový vojenský pozor, který je naprosto přirozený a vlastně i svým unikátním způsobem elegantní. Tak co si budeme mám v tom už nejméně 15 let praxi, tak ještě aby to nevypadalo. A nedej bože, když si samu sebe představím ve slavnostní uniformě s podpatky a sukní. To už bych byla úplná kočka k sežrání. Fajn, konec halucinací. „Počítám s tím, kapitáne.“ Kývnu. Počkám, než je dokování úspěšně dokončeno. Manévr netrvá vůbec dlouho a posádka ho má dokonale nacvičený. Teď už je na nich pouze složit náklad a jak jsem pochopila, tak pro posádku začíná rozchod. Fajn. Je čas připravit ošetřovnu, ze které se dost pravděpodobně za chvíli stane průchoďák. „Jdu nachystat ošetřovnu…“ Ohlédnu se na Marka a následně dlouze zívnu. „Pardon. Ještě jsem neměla kafe.“ Ještě než zamířím k výtahu, tak mu věnuji poslední pohled. „A slyšel jsi kapitána, než opustíš loď, tak se máš hlásit u mě.“ Uculím se pobaveně a zmizím ve výtahu. Cestou na ošetřovnu ještě aktivuju lodní interkom. „Kdokoliv má v plánu opustit loď je pro něj povinná výstupní zdravotní prohlídka. Na příkaz kapitána.“ Ano, ano. Musejí ze mě mít opravdu radost. Ale přeci nechtějí, abych jim vysvětlovala, proč je to tak důležité. Samozřejmě, že bych zvládla vymyslet nějakou dokonalou historku o tom, jak se po lodi šíří pohlavně přenosná kapavka, a jak je důležité vědět, jestli to někdo donesl zvenku nebo již jsme infikovaní vevnitř, ale… Ne, toho je ušetřím. Vejdu na ošetřovnu a chci se pustit do přípravy všeho potřebného, aby kontroly proběhly co nejrychleji. Takže zapnout centrální počítač, vyhledat složky posádky, nachystat odběrové sady, spustit stroje… A tak dále. Opětovně zívnu a zavřu oči. Soph. Teď se to úplně nehodí. Ano, je krásné, že konečně skoro po dvou dnech se ti chce spinkat, ale vybrala sis fakt nejhorší chvíli. Opřu se o stůl před sebou. Cukr. Kafe. To zachrání vždycky všechno. Doručkuju přes stůl až ke sklenici, do které napustím vodu a nasypu několik lžiček čisté glukózy. Kopnu to do sebe, jako by to byl panák poslední záchrany. Protřu si oči. Fajn. Tohle by mě mělo udržet v chodu na pár dalších hodin. Pro jistotu se ale upíchnu u počítače na židli. Přitáhnu si k sobě skoro půl litru již studené kávy, která tu zbyla ještě z noci. Tak připravena na další práci. | ||
| |||
| Zase někam jinam Velící můstek
| ||
| |||
| Špína ve zlatém pozlátku Přístav na Desítce
| ||