Špína ve zlatém pozlátku

Přístav na Desítce
Regis Aureum

Ve chvíli kdy se K-Pop otočil a prostě vyrazil dovnitř tak jsem se otočil a díval se mu za záda.

"Ty vole díky že jsi něco řekl!"

Chápu, že měl nějaké vnitřní pnutí a myšlenky, ale jeden by rád věděl co aspoň kurva dělá. Takže místo toho, abych tady stál jako vocas, tak jsem vyrazil za ním. Uvnitř kosmoportu jsem už pochopil co chce a dělá, ale to nemění nic, že jsem furt nasraný. Vidím, že porovnává a tak porovnávám s ním. Dávalo to celkem smysl.

"Kurva k čemu se to serža dostal? To je skvělá věcička."

Rychle jsem se snažil vymyslet, co by bylo nejlepší. Mohli jsme letět za nimi, ale pokud nám vyskočí ze soustavy, tak jsme nahraní. Takže nejlepší bude to, že zkusíme zjistit kam ta loď míří, aby jsme mohli letět za ní.

"No, nejlepší asi bude zjistit kam ta loď míří. Než se dostaneme do lodě a vzlétneme tak nám můžou zmizet a budeme zase nahraní. Už takhle máme z prdele kliku. Nějaké info tu bude ne? Já se v lodích a cestování vyznám jak Tupacký písečný červ. Teoreticky ten výstupní vektor jejich nám neřekne kam skáčou že ne?"

Byl jsme ztracený. Na zemi a v boji prostě cokoliv, ale tohle? To je něco co nedokážu pochopit.

Být či nebýt, zůstat či nezůstat
Velící můstek
LCIS Mammoth, systém Orus

Shlédnu na náramek, abych se podívala, kolik je hodin. Začínám atakovat 36 hodin bez spánku. Ač ještě nejsem z daleka na svém rekordu, tak to ale na mě začíná být sakra vidět. Založím si ruce na prsou a dívám se před sebe do hlubin vesmíru.
Sakra. A už vůbec mě neuklidňuje, že ta šílená věc od Seržanta se nedávno ozvala. Oba dva jsme ve stejném systému. No a co si budeme, seržant se jen tak omylem nikdy nikde nenachází. Sakra. Což znamená pouze další problémy. Buď je v problémech on, nebo já.

Ucítím na sobě jemný dotyk. Lehce sebou trhnu a přepnu se do přítomného módu. Kouknu na Marka a následně tam, kam ukazuje. Orus Salvage. Obrovské šrotiště. „Co máš z hodně peněz, když si je pak nemůžeš užít…“ Pronesu suše až filozofickou otázku. Ano, hodně vyděláš, ale riziko úmrtí je u téhle práce téměř vyšší než u mariňáků.
Vím o tom, že se na mě dívá. Cítím to. Zvednu koutek úst do úsměvu a zadívám se na něj. „Je to nabídka nebo rozkaz?“ Odpovím polohlasem a ohlédnu se na kapitána. Oba dva čekají nějakou odpověď.
Zůstat na lodi znamená bezpečnostní riziko nejen pro mě, ale i pro celou posádku. Ale na druhou stranu, pokud mě seržant z nějakého důvodu chce najít, bylo by jednodušší zůstat tady. Navíc. Přežívám vlastní smrt už docela dlouho, tady si aspoň můžu užívat život, dokud to půjde.
Dívám se kapitánovi do očí a následně pomalu přikývnu. Pak stočím pohled k Markovi. „Možná to není tak špatný nápad. Stejně tu mám ještě nějaké resty. Robertsovi jsem slíbila, že mu zkusím spravit záda, a Gonzalez se mě ptal, jestli bych zvládla i plastiku. Ale nezmínil se, o jakou partii by se jednalo.“ Zavrtím pobaveně hlavou, ale během sekundy opět zvážním.
Ukročím tak, abych stála naproti Markovi a byla od něj na sotva pár centimetrů. Stejně už po lodi jdou drby, že mi dva spolu něco máme, takže mě to vlastně ani nijak netrápí. „Ale mám pár podmínek.“ Ztiším hlas na únosné minimum, abychom se slyšeli pouze my dva. „Slib mi, že až mi vystřelí mozek z hlavy, tak mi vystrojíš pohřeb.“ Po dlouhé době se mi na tváři objeví upřímný pobavený úsměv. Ač v téhle situaci to může vypadat značně morbidně. „A ještě něco. Stav se za mnou na ošetřovnu, prosím. Jsou věci…“
Sakra. Soph. Děláš jako bys chtěla spáchat sebevraždu. Už chybí jen podepsat závěť a porozdávat vlastní pozůstalost. No anebo to taky může vypadat, že mu děláš nabídku kvalitního sexu. Měla by ses jít vyspat!
Zhluboka se nadechnu. „Jsou věci, se kterými bych potřebovala pomoct.“

Plynulým pohybem se vrátím na své původní místo vedle něj. Opět vyhledám oční kontakt s kapitánem. Bez zbytečných vytáček mu naznačím naprosto jasnou zprávu: Musíme si promluvit. Moje rozhodnutí tu zůstat, poněkud mění pravidla hry.

Špína ve zlatém pozlátku

Přístav na Desítce
Regis Aureum

No možná jsem si myslel, že to tady nebude takhle hnusný. Už teď je vidět, že nikdo na správu majetku a ulic nedává víc peněz než nezbytně musí. Ono se to neděje ani na oficiálních planetách natož na těhlech šedých, kde se nic co se nemusí nedělá.

"Smrdí to tu jak na Bestaru VII a to tam byl zajatecký tábor. Sakra možná to tam smrdělo i líp."

Nemůžu si pomoct a musím zdejší prostředí komentovat. Otázka, kterou položí K-Pop je skvělá. Taky mě celkem pálí, ale já nejsem zrovna vědátor. Prostě furt jsem hlavně kulometčík. Já jsem na přímou akci ne tohle. Tohle mi absolutně škvaří závity a neumím si s tím moc poradit. Ta hromadka byla fajn, teoreticky nějaká místa kam by jsme šli jako marináci. Bary a spol. Něco co nevím co je to, ale rozsekne za nás.

"Co to je kurva?"

Já se zeptám a ne že ne. Tohle je dost zajímavé na to, abych to ignoroval. Rozhodně je to něco co jsem nikdy neviděl a to, že to ukazuje nějaký hvězdný systém, tak to moc nezlepšuje. Rozhlédnu se okolo, aby jsme tím moc nebudili pozornost. Zadívám se na systém stejně jako K-Pop.

"Hele to se moc ptáš. Asi jo, ale já jsem nikdy nebyl astrogátor. To má ukazovat kde jsme? To se tomu daří asi."

All inclusive
LCIS Mammoth

Nad poznámkou Marka se jen musím zasmát. Pomaličku roluju vlastní tělo do předklonu a zhluboka prodýchávám zádové svaly. Špičkami prstů se dotknu podlahy, nádech výdech, položit na zem celé dlaně, nádech výdech, vyvěsit hlavu, nádech výdech. Plynule se opět narovnám.
„Aspoň víš za kým jít, kdybys potřeboval osobního bodyguarda. Neberu si hodně.“ Oplatím mu úsměv a sama se sesunu k zemi do tureckého sedu. Opatrnými loky upíjím vodu z flašky. Sleduju, jak se Marko rozplácne na zemi jako mrtvola.
„Snažíš se se mnou držet tempo, aby ses neztrapnil? Pozor aby sis nepřivodil svalovou horečku. Nic se nemá přehánět.“ Zavrtím s úsměvem hlavou, ale jakmile uplyne pět minut, které avizoval, že mu stačí na odpočinek, tak se zvednu a natáhnu k němu ruku. „Takže?“ Pevně chytnu jeho pravačku a vytáhnu ho na nohy. „Dnešní pivo je na mě.“ Zazubím se.
„Můžem?“ Skloním oči k náramku a zkontroluju naše životní funkce. „Jo, myslím, že neumřem.“ Poplácám ho po rameni. „A když už, s kým víc bys měl být v bezpečí než s doktorem.“ S těmi slovy se pustím do závěrečného běhu kolem lodi.

---

Dva týdny na lodi plující vesmírem. Pro někoho noční můra. Pro někoho nekončící nuda. A co pro mě? Dovolená. Ale pojďme postupně, přeci jen za těchto 14 dní jsem stihla víc věcí, než jsem vůbec měla v plánu.
V první řadě jsem se opět vrátila ke své původní barvě vlasů. Blondýna mi už nějak začala lézt krkem a moje zásoba barev na vlasy se bohužel ztenčila pouze na poslední jedinou volbu, což byla tmavě hnědá. Ale tak podle reakce posádky to vlastně byla změna k lepšímu.
Když už mluvím o posádce. První seznámení bylo čistě na profesionální bázi. Navíc jsem neudělala příliš kladný dojem, když moje první věta byla, všechny vás chci vidět na ošetřovně a bez námitek. Výmluva, že máte moc práce, nepřichází v úvahu. Ale postupem času, když už jsem si nezískala u všech sympatie, tak důvěru snad určitě. Vlastně s tím docela dost pomohl Marko, se kterým jsem trávila víc času než s kýmkoliv jiným.
Za moje působení na lodi jsem nejen zvládla zkrotit neskutečný bordel v inventuře, ale i ve zdravotnické dokumentaci. Celá posádka prodělala vcelku hloubkovou preventivní prohlídku, za kterou by se nemusela stydět ani přijímací vojenská komise. Nejsem atestací psychiatr, ale k dokumentacím jsem pro všechny připojila i krátký psychologický profil a jejich pracovní zařazení. Vlastně jsem s prací, co jsem za tuhle krátkou dobu odvedla nad míru spokojená. Ať už tu zůstanu nebo ne, tak vím, že jsem pro posádku udělala to nejlepší a všichni jsou v nejlepším fyzickém a snad i psychickém stavu.

Ale samozřejmě že jsem se nevěnovala pouze práci pro LCIS Mammoth. Díky tomu, že místní ošetřovna byla velice dobře vybavená, byla jsem schopna se posunout i ve vlastních znalostech ohledně kyber úprav. Sice těžká nespavost, která mě trápila na Regisu, se v místních podmínkách uklidnila až na takovou míru, že jsem byla schopná spát i 8 hodin denně, tak jako normální člověk, přesto jsem zažila spoustu dobrovolných bezesných nocí nad hologramy operačních protokolů spojených s kyberwarem. Učebního materiálu mi ale začalo ubývat. V aktuální situaci bych se spíš potřebovala dostat do praxe, ale to nebude úplně nejjednodušší.
Pokud jsem si zrovna nehrála s pájkou a chirurgickým náčiním, tak jsem pročítala celou inkriminovanou zprávu společně s vlastní pitevní zprávou pořád dokola. Snaha přijít na to, co vlastně Kyber psychouše spouští a jak se jim co nejefektivněji bránit. A jestli by vlastně šlo jejich vzniku zabránit případně psychózu zvrátit. To je pořád jedno velké tajemství a očividně ne jenom pro mě.

A co se dělo v mezidobí? Tréninky s Markem, bez Marka, s jinými lidmi z posádky pokud měli zájem, plavání, hraní mého milovaného kulečníku a tajné popíjení na baru, vykecávání o blbostech doplněné spoustou historek z mé vojenské minulosti, samozřejmě zakamuflované za hospodské příběhy. Dále vysedávání na panoramatické palubě, kde to často dopadlo tak, že jsem prostě ve tři ráno vytuhnula s tabletem na obličeji.
Jo, jak říkám. All inclusive dovolená.

---

Poslední dny přeletu mi začínal mizet úsměv ze rtů. Má neustále dobrá nálada byla ta tam a vrátila se paranoia. Nervozita na mě byla čím dál více vidět. Potila jsem se při každé zmínce, že budeme v cílové destinaci. A klidný spánek mě také opustil. Stále častěji jsem kontrolovala stav pistole ve své kajutě. Rozebrat, vyčistit, složit, ujistit se, že je plně funkční.
S Kapitánem jsme do teď nemluvili o tom, jestli mám v jeho posádce zůstat či nikoliv. A já vlastně ani nevím. Ač zůstat nebo jít dál je vlastně naprosto stejné riziko. Takže je to prašť jak uhoď. Vlastně bych byla vděčná, kdyby tohle rozhodl za mě někdo jiný, kdybych opět mohla jen uposlechnout rozkaz, kývnout hlavou a bez přemýšlení ho splnit a jít dál s čistou hlavou. Ale. To se asi nestane že.
Stojím na velícím můstku. Dívám se po posádce, jak se připravuje na finální brzdné manévry.
Vítejte ve vaší cílové destinaci. Děkujeme, že jste si k transportu vybrali naši společnost. Přejeme příjemný zbytek pobytu. Nashledanou.

Špína ve zlatém pozlátku

Přístav na Desítce
Regis Aureum

Cesta něco stála, ale zase pokud tu najdeme Doca, tak to dává smysl. Tak obětuju třeba poslední kapičky paliva pro loď. Zároveň jsem si tedy oddychnul, že jsme se sem dostali, protože ta cesta byla přeci jenom trošku o nervy. Letět někudy, kde to nikdo před Vámi nezmapoval, je prostě zážitek, který si moc nechcete opakovat a to můžete být velký zlý mariňák jako já.

"Nebo posraný mariňák. Jen si to přiznej Leone."

Regis byl díra v porovnání Cydoni, ale už jsme parkovali i na horších místech než je tohle. Tady reálně nebudou za každým koutkem žlutý nebo jiný hajzlové. Ač tady by mohli být hajzlové, které nepoznáte podle ksichtu.

"Ty já bych byl pro rychlost ať se rozdělíme, ale musíme předpokládat že o nás jdou a bude lepší se jim postavit ve dvou než každý sám. Zpomalí nás to, ale tohle bych už neriskoval. Když jsme se našli. Nerad bych Tě sbíral do pytle po kouskách. "

Nelíbí se mi to zpomalení, ale co dělat.

Trénink
Tělocvična
LCIS Mammoth

„Pokud bys měl zájem, tak se na ty receptory můžu podívat. Elektroinženýr ze mě teda ještě není, ale pár kyber protéz už mi rukama prošlo.“ Pronesu ještě meziřečí lékařskou nabídku. Zároveň sleduju, jak se Marko rozcvičuje. „A navíc stejně tě budu chtít vidět na ošetřovně.“
Spokojeně se zakřením, když v duchu hodnotím útok jeho levačkou. „Už jsem zažila jako barmanka horší situace. Nalomená čelist, když se mě snažili přetáhnout židlí přes hlavu. Pořezané předloktí od pivní flašky… Myslím, že tvoji levačku ustojím.“ Moje slova dokazují staré jizvy a stále viditelné rány, jak na pažích, tak břichu či zádech. A vlastně mu ani tak nelžu, jen původ jizev není od hospodských rvaček, ale tak to už je detail.

Takže první souboj a hezky na ostro. Dobře, Marko se mi začíná líbit, čím dál víc. Asi po těch letech izolace mám pro společnost slabost.
Poposkočím na místě a proklepu si paže. Drobně se pousměju na jeho výzvu k úderu. Plynulým pohybem se přenesu do bojového postavení. Provedu první oťukávací útoky, abych zjistila, jak moc dobré má Marko reakce. Ve chvíli, kdy zjistím, že je více než schopný, tak přidám do útoku trochu víc síly a rychlosti. Vše upravím tak, abychom z celého souboje oba vytěžili co nejvíc. Můj úkol není ho po pár úderech poslat k zemi, o tom ani trénink být nemá. A stejně tak vycítím, že se Marko snaží svoji levačku krotit, tak aby mi neublížil, ač tedy úder je to pořád dost ostrý. Tedy aspoň to byl prvotní záměr.
Pokračujeme ve výměně úderů. Oba dva se snažíme využít jakékoliv slabiny toho druhého a vyhýbat se věcem, ve kterých má ten druhý navrch. Po určité době začínám cítit příval adrenalinu. V myšlenkách mi opět proběhne dokument, který se mi dnes dostal do rukou. Cítím, jak adrenalin začíná zatemňovat logické myšlení a jak se moje údery až zbytečně stávají tvrdší a nekompromisnější, možná krvežíznivější. Stejně tak blokování Markových úroků se z mé strany stává drsnější. Jsem zvyklá přijímat i drsné rány, takže ani nepociťuji, že by mě to nějak mělo bolet.
Jakmile si tuhle situaci uvědomím, tak uskočím z dosahu svého soupeře a roztáhnu ruce v gestu, že končím. Zhluboka se vydýchám. Ale rozhodně nemám v plánu vychladnout. Znovu se vrátím k Markovi, ale tentokrát si stoupnu do těsné blízkosti k němu, abych mu mohla předat pár svých zkušeností, nebo tedy spíše to, co do mě za ty roky vojenské služby nalili. Lehce mu spravím postoj i vedení úderů. Využívám stejnou techniku učení, jakou na mě provozovali parťáci z jednotky.
Následně si opět stoupnu naproti Markovi a vyzvu ho k prvním úderu. Schválně nechám ruce podél těla a pouze používám rychlost nohou, abych se dostala z dosahu jeho úderu. Samozřejmě ještě s úsměvem na rtech, aby ho to vyhecovalo ještě víc. Po chvíli přestanu úhyby stíhat, takže začnu útoky vracet. Souboj ukončím až ve chvíli, kdy oba sotva stíháme dýchat a leje z nás jako z konve.

„Vzdávám se… Vzdávám se…“ Zafuním a zohnu se před posledním úderem od Marka, který už přišel ze setrvačnosti, protože ho nestihl zastavit.
„Uznávám… že… tvoje levačka… je… peklo…“ Sundám chránič z hlavy. Protáhnu se. „Za tohle si dnešní večeři zasloužíme.“ Převezmu si chránič i od něj, abych je mohla uklidit. „A kdybychom si dali ještě tak tři kolečka kolem lodi, tak bys mohl i dezert.“ Spokojeně se zasměju, když už mě konečně opustí zběsilé funění a lapání po dechu.
„Na to že mi táhne na čtyřicet, tak to není tak špatný.“ Pochválím samu sebe.