Cesta k Aréně
Jiki, Tonny

Když zvedne hlavu, aby se po nás podíval, snad, aby se ujistil, že ho jen nemučíme, kývnu hlavou na potvrzení našich slov. "Démoni jsou ve všech tvarech, podobách a jménech. Gaydar je poměrně činná planeta, co se vstřebávání kultury a meziplanetárních vztahů týče," zareaguji na jeho poznámku o jméně.

Zamyslím se nad jeho návrhem. "Jak to říci... Možná to bude pohodlnější, ale rozhodně to bude nebezpečnější."

Cesta do Arény

Jiki, Ilkiov

Zabořil jsem hlavu do dlaní a na chvíli tak dal odpočinout očím. Při tom pomalu přežvykoval kousek sušeného masa od Jiki. Jsem jak nějaká blbá pijavice, co se přiživuje na ostatních. Když pak nadhodili to, že v Aréně to bude nejspíše lepší, podíval jsem se na oba. Ani jeden nevypadá, že by si dělali legraci. Aspoň tedy Jiki ne. U Ilkiho si nejsem zas tak jist. V té lebce se nedá pořádně číst.
„Démon, co se jmenuje Lubomír?“ zeptal jsem se po chvíli nechápavě. To zní jak odněkud z Evropy než aby to byl démon. „Nemůžeme přes den zůstat někde ve stínu a cestovat v noci? Došel bych dál…“ zkusil jsem nadhodit a doufal, že s tím ti dva budou souhlasit. To vedro je fakt ubíjející.

Cesta do Arény
Tonny, Ilki

Zvednu ruce pryč od něj, když si nechce nechat pomoct. "Jak myslíš."

Na nabídku masa jen otevře pusu, tak mu tam šoupnu jeden kus. "To bude dobrý," usměju se na něj povzbudivě. "A Ilki má pravdu. U Lubomíra se dá sehnat snad cokoliv."

Cesta k Aréně
Jiki, Tonny

Na díky jen pokývnu hlavou, že beru v potaz. Když jsem konečně hotov s mastí, začnu pečlivě čistit a skládat věci z lékařské brašny. Hodím zdravým okem po Tonnym. "Vydrž do Arény. Tam by se to mělo zlepšit. To místo se během šampionátu chladí a pokud budeme mít štěstí, můžeme tam koupit vodu," pokusím se ho trochu povzbudit.

Cesta do Arény

Jiki, Ilkiov

Jen jsem něco zabručel, když mě Ilki poplácal po zádech. Je mi na hovno. Všechno mě teď sere a můj mozek se snaží přebrat a vyřešit všechno najednou. Začíná mi být špatně, že jsem prostě zmizel. Že nejspíše nikdy už neuvidím svou rodinu a ostatní. Chce se mi z toho všeho brečet.
Jiki se mě po chvíli snažila zvednout. Jen jsem na ni otočil hlavu a pozoroval ji, jak se snaží. Je tohle skutečnost? Nebo to je fakt nějaký sen? Jsem v kómatu, nebo je tohle nová realita? Jen jsem cesi zahuhlal a vyškrábal se na nohy. Hlava se mi motá a mozek je jak kaše, ale chodit ještě umím "...sám" zamumlal jsem a krapet vrávoravým krokem vyrazil za ní. Do místa, které vypadá jak peklo. Červený šutry a červený písek. A nikde voda, jen chlast. Tohle místo je peklo. Vždyť tu žijí i démoni. Nebo mi to aspoň tvrdí ti dva.

Dosedl jsem někam, kde byl aspoň trochu stín a zavřel oči. Celé tělo mě pálí jak prase a mozek vymýšlí kokotiny. Tohle není dobrý. Zhluboka jsem se nadechl a pak ještě několikrát. Ilki mezitím přišel a začal mi kontrolovat obvazy. Jen jsem zasyčel, když mi přetáhl triko přes spálené místa. Nechal jsem ho ale dělat co umí. Nakonec mi před očima zaparkoval kousek sušeného masa s otázkou jak mi je. Jen jsem otevřel pusu a když mi do ni kousek vložila (jestli) začal jsem jej pomalu žvýkat. "Jako prase na grilu, naloženým v lihu..." hlesl jsem a snažil se moc nevrtět, když Ilki začal patlat jakousi mast na moje spálené místa na těle. Příjemně to chladí, ale furt je to citlivé jak prase. "Já tu bez vás fakt zdechnu. Buď na slunko, nebo se uchlastám..." vypadla ze mě první normální věta.